Marek Zelenka

Zikmund Lucemburský – císař ve stínu husitů (II. díl – Obránce Západu a sjednotitel církve)

Na 25. září 1396 Zikmund nezapomněl do své smrti. V tento sen se stal jedním z hlavních aktérů nešťastné bitvy u Nikopole, kde sultán Bajezíd I. (1389—1402) uštědřil křesťanům drtivou a zahanbující porážku. Bitva, ve které bylo z vojenského hlediska špatně snad úplně všechno, se strhla ve chvíli, kdy turecké vojsko vyrazilo osvobodit křižáky obléhanou Nikopol. Tu pevně sevřeli západní rytíři podporovaní benátsko-janovsko-rhodským loďstvem. Nutno podotknout, že hlavní vinu na porážce nenese Zikmund, ale velitelé křižáckých vojsk, především ti ze západní Evropy, kteří spolu se svými muži pojali celé tažení jako dobrodružství z rytířských bájí. Očekávali vítězné vavříny, náruče krásných žen a sem tam nějaké střetnutí s údajně nevzdělanými a špinavými nájezdníky z východu.

Zikmund Lucemburský – císař ve stínu husitů (I. díl – Nesnadné počátky)

„Žalujemť vám na Zigmunda Uherského, ač hodné jest řéci, krále, kterýžto zapomněv sě nad urozením svým, příklad dobroty a milostivosti svých všech předkuov od sebe zapudiv, i oddal sě jest na ukrutnost neslýchanú, jižto této koruně královstvie Českého ukazuje pálením, panen i paní ohavným násilím, lidí i dietek mordováním i všelikakú jinú bezprávností, a to konečně a lstivě pod hájením kostela římského ukládaje, kříž krvavý v řádu křesťanském nikdy nezaložený sobě od papeže bezprávně na nás vydaný ku pomoci bera, kudyž by jazyk český od něho nejohavnější potupú a kacieřstvím po všem světu nevinně zhaněním shladiti mohl a cizozemce v této zemi zvelebiti a miesta Čechuov vyhnaných jimi osaditi…“ Tento krátký úryvek pochází z listu napsaného Pražany 5. listopadu 1420, který byl určen všem českým pánům. Je vzácným dobovým svědectvím o tom, jak smýšleli tehdejší Češi o Zikmundu Lucemburském, druhorozeném synovi Karla IV., římském a uherském králi, a také dědici českého trůnu. List byl vydán krátce poté, co se husité s vypětím všech sil dokázali za cenu velkých obětí ubránit I. křížové výpravě, a v bitvách na Vítkově a zejména u Vyšehradu zhatit Zikmundův sen o rychlém a snadném převzetí svého dědictví.

Habsburkové a české země 3. část – Definitivní nástup Habsburků na český trůn

Na cestě ke světovládě Smrt krále Ladislava v Praze na podzim 1457 byla pro Habsburky v krátkém čase další těžkou ranou. Personální unie českých, rakouských a uherských zemí se totiž rozpadla stejně rychle jako kdysi před osmnácti lety po nenadálém skonu Ladislavova otce. V Čechách a Uhrách navíc považovali odpovědní lidé skon mladého krále, který se ani nestačil oženit, a tak opustil svět bez početí dědice, za zpřetrhání všech svazků habsburského rodu k oběma korunám. V roce 1458 tak byl v Čechách za krále zvolen Jiřík z Poděbrad (1458 – 1471). V Uhrách naopak Matyáš Hunyady zvaný Korvín (1458 – 1490). V obou královstvích se tímto dostali k moci představitelé nedynastického původu, kteří se nijak netajili záměrem vytvořit dědičné národní monarchie. Zdálo se, že Habsburkové budou muset odložit své sny o světovládě. Alespoň prozatím...

Habsburkové a české země 2. část – habsburské intermezzo v husitském století

Ve stínu Lucemburků V letech 1307 – 1308 ztratili Habsburkové českou a posléze i římskou korunu. Král Albrecht, který zahynul tak nešťastně z rukou svého vlastního synovce, po sobě zanechal celkem pět synů. Ti přebírali dědictví ve velmi obtížné mezinárodní situaci. Římský trůn totiž získali s podporou Francie Lucemburkové. Novým vládcem středověkého impéria se tak stal dosavadní lucemburský hrabě Jindřicha VII. (1308 - 1313), který už o pouhé dva roky později pomohl svému jedinému synovi Janovi dosáhnout českého trůnu, z něhož byl konečně vytlačen neoblíbený Jindřich Korutanský. Pro Habsburky to byla hořká pilulka. Lucemburkové tehdy prožívali stejně rychlý a nečekaný nástup do vrcholné evropské politiky, jakým si Habsburkové prošli v poslední čtvrtině 13. století. Prestiž habsburské dynastie ve střední Evropě proto v důsledku těchto událostí povážlivě poklesla, o to více, že Albrechtovi synové nedokázali uhájit rodové državy ve Švábsku, o které z větší části přišli po prohrané bitvě u Morgartenu, kde jim známá Stará švýcarská konfederace uštědřila v roce 1315 drtivou porážku.

Habsburkové a české země 1. část – Přemyslovci kontra Habsburkové

O velkém a dějinotvorném významu habsburské dynastie pro evropské a české dějiny dnes již nikdo výrazněji nepochybuje. Pohled na dynastii, jež seděla na českém trůnu bez mála čtyři století, se začíná v poslední době výrazně měnit i v českém prostředí. Dosavadní ahistorické a nacionálně i konfesijně zabarvené hodnocení Habsburků, které bylo mnohdy ještě zatíženo stereotypy obrozeneckého romantismu a první republiky, začíná ustupovat modernímu vyváženému pohledu, jenž ctí společné evropské hodnoty. Pohledu, který v dějinách již nespatřuje souboj národů a ideálů, nýbrž plodné i násilné střetávání civilizací na pozadí velkých lidských příběhů odehrávajících se v kulisách dynamického společenského vývoje. Habsburkové byli jednou z nejvýznamnějších evropských dynastií, která nejenže působila jako svorník mezi národy a ideály, ale stala se i přímým aktérem tohoto střetávání civilizací. Na druhou stranu nelze pominout, že vztahy Habsburků a českých zemí ve středověku - respektive habsburské dynastie a českého národa - o čemž bude především tento trojdílný speciál, neprobíhaly vždy v idylické rovině, nýbrž byly provázeny nejedním osudovým soupeřením a také promarněnými nadějemi, které formovaly dějiny celé střední Evropy.

Karel IV. Kapitola VIII. Karlovo státnické dílo a jeho odkaz dějinám

Cílem poslední kapitoly našeho životopisu o císaři a králi Karlovi IV. je vylíčení panovníkova zakladatelského i státnického díla, a zároveň osudů jeho rodiny. Neméně důležité pro nás bude i poznání, jakým způsobem se vyvíjel obraz Karel IV. v dějinách. Historie je totiž nikdy nekončící příběh, který nemá a ani nemůže mít jasně vymezený počátek či konec. Velikost Karla IV. tak nebyla dána jen jeho současností, ale především budoucností, která teprve v plné šíři ukázala, co velký Lucemburk na římském a českém trůnu Evropě a českým zemím dal. Tak snáze pochopíme, kým Karel byl, a v čem nám může být i přes propast mnoha staletí příkladem a inspirací.

Karel IV. Kapitola VII. Závěr vlády a života (1369-1378)

V posledních devíti letech vlády a života dokázal Karel úspěšně završit své výjimečné státnické dílo. Nepotkal jej tak osud velkých českých panovníků jako byl například jeho děd Václav II. či vzdálený následník na trůnu Jiřík z Poděbrad, kterým nebylo dáno dotáhnout započaté úsilí o vnitřní konsolidaci země a její delší povznesení mezi respektovaná a vážená království v Evropě. I v tomto ohledu se Karel vymykal, a pokud bychom chtěli být jízliví, pak to byl jeden z důvodů, proč se osoba druhého Lucemburka na českém trůnu těšila a stále těší v českém národě přímo nekritickému oslavování a glorifikování. Avšak vše, čeho Karel v této době dosáhl, bylo nejen logickým vyústěním a kulminací Lucemburkovi konstruktivní vlády, ale také předcházejícího vývoje, jenž v řadě aspektů započal ještě mnohem dříve, než se Karel narodil. A zároveň, aniž by to cokoli ubíralo na Karlově významu a zásluhách, se již tehdy objevovaly první záblesky přicházející stagnace a krize, která v dalších desetiletích pozřela valnou část z jeho díla.

Karel IV. Kapitola VI. Ve víru evropské politiky (1355-1369)

Zisk císařské koruny znamenal pro Karla IV. úspěšné završení první etapy vládnutí, která spočívala v dosažení všeobecného uznání a upevnění vlády nad Svatou říší římskou a Českým královstvím. Druhá etapa, kterou můžeme nezávazně nazvat konsolidační, pak měla být v Karlově panovnické koncepci mnohem významnější a důležitější. Karel byl totiž panovníkem, jenž sledoval především dlouhodobé cíle a snažil se své výdobytky přenést i na další generace. To bylo po roce 1355 jeho prvořadým úkolem, k němuž napjal všechnu svou energii a činorodost. S Karlovou pomocí měli být Lucemburkové již natrvalo zakotveni ve střední Evropě a zároveň na „dvojím“ trůnu.

Karel IV. Kapitola V. Zápas o císařský diadém (1346-1355)

Smrt Jana Lucemburského v bitvě u Kresčaku umožnila Karlovi převzít vládu v Českém království v plném rozsahu a zároveň se postavit do čela lucemburské dynastie. Na římský a český trůn tak na sklonku léta 1346 usedl muž zkušený a názorově i lidsky vyzrálý, jenž měl jasnou vládní koncepci pro Svatou říši římskou i České království. Ale ani zkušenosti a velké nadání nemohly Karlovi usnadnit vladařské počátky, neboť jej čekalo neodkladné řešení hned několika zcela zásadních otázek, jež teprve měly rozhodnout o tom, zdali zůstane pouze u slibného náběhu, nebo se naopak Karel IV.1 zapíše do historie jako skutečný státník par excellence, jenž se úspěchy povýší nad předchozí římské a české vládce.

Karel IV. Kapitola IV. S otcem po boku (1333-1346)

V druhé polovině října 1333 směřoval z jižních Tyrol přes Bavorsko směrem k českým hranicím nevelký průvod. Tvořilo jej několik významných českých pánů, kteří doprovázeli kralevice Karla zpět do jeho vlasti, jež musel před více jak deseti lety opustit ještě coby chlapec. Ačkoli bylo Karlovi pouhých sedmnáct let, měl za sebou již obdivuhodnou školu života. Už zanedlouho se mělo ukázat, že velké naděje vkládané do Karlova návratu se ukázaly jako oprávněné, neboť kralevic se vrhl do řešení neuspořádaných poměrů v rodné zemi s neobyčejnou pílí, vytrvalostí a elánem, které nepřestávají udivovat ani po téměř sedmi staletích.