Umění

„Krása je věru v oku vidoucího, v srdci rozlišujícího a v pohybu neovlivnitelného světla.“ Václav Cílek

Když sloh křesťanských králů-bojovníků, jak románský sloh nazval Jonathan Glancey, aby tím vyjádřil podstatu jeho povahy, pomalu a postupně končí, v prostředí západní křesťanské Evropy, konkrétně v severní Francii, se již rodí jeho nástupce – sloh gotický. Pomocí „suchých“ faktů, historických pramenů, archeologie a dalších zkoumání artefaktů můžeme pozorovat jeho vznik, průběh a vývoj v čase a místě, putování evropským kontinentem a vzájemné ovlivňování v různých zemích tehdejší Evropy, můžeme jej vysledovat na průčelí středověkých chrámů, v obrazech a sochách středověkých mistrů, můžeme vysledovat, čí „zásluhou“ výtvarná umělecká díla v jednotlivých obdobích vznikala i jaké myšlenky a filozofie je formovala. To vše má dnes víceméně danou podobu a fakta jsou všeobecně známá.

Základním kamenem poezie a věčnou inspirací básníků byl cit lásky, pojímaný ovšem jako cit, který jedince zušlechtuje a povznáší, tvoří ho lepším. Téma lásky, tisíckrát obměňované v mnoha různých variantách, se kupodivu nikdy zcela nevyčerpalo. Procházelo však, tak jak se vyvíjel žánr sám, různými proměnami. Jinak bylo téma zpracováno na jeho samém počátku, v písních a verších prvních provensálských trubadúrů, jinak francouzskou poezií kurtoazní, a opět zcela odlišně v období vrcholného a pozdního minnesangu.

V kapitulní síni vyšebrodského kláštera, kdysi rodového kláštera mocných Vítkovců, je pohřben jeden z nejvýznamnějších představitelů této rozvětvené rodiny v celé její historii. Antonín Cechner, jenž je jedním z autorů mnohasvazkového díla "Soupis památek historických a uměleckých v království českém od pravěku do počátku XIX. století", ve 42. díle tohoto Soupisu památek, věnovaném Kaplicku, píše: „Blíže levé strany jest v dlažbě žulová deska, zdobená třemi pětilistými růžemi, pod níž dle tradice prý pochováno jest tělo Záviše z Falkenštejna“. Hlava uložena dle téhož pramene do levé zdi. Náhrobní nápis Závišova hrobu četl ještě Bohuslav Balbín. Nemohu zde necitovat jihočeského básníka, prozaika a malíře Ladislava Stehlíka z jeho Země zamyšlené: „V kapitulní síni jsem hledal místo posledního odpočinku Záviše z Falkenštejna. Jeho zlehčenou mrtvolu přenesli tenkrát mniši vyšebrodští z hlubocké louky do svého kláštera, tělo pochovali vedle opatů a hlavu zazdili někde ve výklenku této síně. Měli k tomu své důvody. Manžel královnin jim dal dar hodný štědrosti vskutku královské. Vysoký stříbrný kříž, těšící se jistě oprávněné světové pověsti“.

Na počátku 13. století byla v Podlažicích na Chrudimsku napsána největší kniha na světě – Codex gigas. Pověst praví, že ji napsal jediný mnich za jedinou noc, protože se spojil s ďáblem, kterého, dle dohody, nechal do knihy namalovat. Codex psal zřejmě skoro celý jeden člověk, ale asi 20 let. Další název – ďáblova bible – se ovšem ujal.

Nejvýznamějším prvkem románského slohu je bezesporu architektura. Vždyť právě rotunda je jedním ze symbolů předkrálovských Čech. Románský sloh má řadu památek i v České republice.

Několik slov k výročí zakoupení zlomku této nám první známé česky psané kroniky.

Zajímavý článek o významné kronice informující o Franské říši a jejich sousedech s akcentem na zmínky o Sámově říši napsal Jakub Novák.

Jedna z nejvýznamějších knih středověku díky opisování mnichů se rychle rozšířila po Evropě.

Poblíž kláštera, uprostřed hřbitova leží kostel svatého Jiljí, který k Milevskému klášteru náleží, zde je komplex rozdělen do dvou článků.