Fórum zájemců o historii

Blaze tomu, kdo rád vzpomíná svých otců a vesel baví posluchače o jejich činech.
Právě je 16 pro 2018 07:53

Všechny časy jsou v UTC + 1 hodina




Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvků: 803 ]  Přejít na stránku Předchozí  1 ... 37, 38, 39, 40, 41  Další
Autor Zpráva
 Předmět příspěvku: Re: Pokec o politice
PříspěvekNapsal: 17 dub 2016 21:59 
Offline
Král
Uživatelský avatar

Registrován: 24 srp 2008 11:16
Příspěvky: 1601
Bydliště: Jičín
Has thanked: 0 time
Been thanked: 17 times
Předělal jsem kapitolu o socialistech, rozepsal jsem jednu předpokládanou výtku

Socialisté disponují velkou základnou a mohou být jazýčkem na vahách v krizových dobách. Skutečně obsahují obě tendence, prosadit to sociální (i dík spolupráci s komunisty), nebo to demokratické... Sociální demokraté prodělali krizi, když se část strany hodlala vyslovit pro to "sociální" a spojit se se Zemanem na Hradě. Zvedlo to zájem o jejich stranu, včetně podpory sobotkovskému křídlu a apelování na demokratické kořeny sociální demokracie. Ve zkratce to bylo vyjádřeno tak, že by byla škoda zahodit demokratické hodnoty ve jménu krátkodobého prospěchu.
Tentýž postoj můžeme použít obecněji. Kvůli krátkodobému předvolebnímu účelu lze ukázat třeba na zemanovské křídlo a zavrhnout celou sociální demokracii, nebo ji lze pomoci se s tímto křídlem vyrovnat a plně začlenit socialisty do demokratického fungování. Naopak předvolební hesla typu KSČSSD je odsunují mimo legitimní prostor a v důsledku je ženou ke komunistům, protože dávají najevo, že jinde spojence nenajdou. Připomíná to opět jen předvolební boj mezi demokratickými stranami, který je tříští, místo aby držely svůj demokratický blok proti extremistům a populistům.


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
Odpovědět s citací  
 Předmět příspěvku: Re: Pokec o politice
PříspěvekNapsal: 09 kvě 2016 22:33 
Offline
Král
Uživatelský avatar

Registrován: 24 srp 2008 11:16
Příspěvky: 1601
Bydliště: Jičín
Has thanked: 0 time
Been thanked: 17 times
Druhý pokus o článek -

MOSKVA SEM, MOSKVA TAM – POUČENÍ Z POVÁLEČNÉHO VÝVOJE
V poslední době lze občas zaznamenat srovnání dnešní doby s lety 1945 - 1948. Dnešek se oproti předúnorové době samozřejmě v  mnohém liší. Atmosféra po šesti letech druhé světové války byla daleko horší než za dnešní uprchlické vlny, která navíc naši zemi zatím téměř nezasáhla. Nové české vlády se dnes nedojednávají v Moskvě jako v březnu 1945 a soutěž politických stran není omezena jako za časů Národní fronty. S  poválečným obdobím nás ale spojuje určitá nedůvěra v demokracii. Jako tehdy i dnes panuje pocit ohrožení, sílí projevy xenofobie i tendence k vládě tvrdé ruky.

Poválečné události začaly i skončily nešťastně. Na začátku byla válkou poničená země chystající odsun Němců. Osvobozená země se z vděčnosti orientovala na Sovětský svaz. Z jednání v Moskvě vzešel politický systém tzv. lidové demokracie, tedy demokracie hodně okleštěné. První československá vláda byla vůbec ujednána v Moskvě a jakés takés svobodné volby proběhly teprve v květnu 1946. V nich zvítězili komunisté. Začali pevněji ovládat bezpečnostní složky a jedna výměna policejních velitelů v pražských obvodech v únoru 1948 vedla ke konečné zápletce. Národní socialisté a lidovci podali na protest demisi, ale nezajistili si většinu, která by vedla k pádu vlády. Beneš tak jen nahradil odstoupivší ministry za nové, ale už podle návrhu komunistů.

Československo na hraně mezi Východem a Západem leckdy ani netušilo, kde všude se o něm rozhoduje. Když Američané provedli úspěšný atomový výbuch, informovali o něm Stalina. Ten o to nejevil zvláštní zájem a Američané si pomysleli, že nechápe význam takové věci. Stalin ovšem o výbuchu věděl od svých zpravodajců a věděl už i o bohatých zásobách uranu v malé zemi ve středu Evropy.


Moskva sem, Moskva tam
Poválečná atmosféra volala po pomstě Němcům a zajištění obrany vůči nim. Stalin jako jediný souhlasil s nekompromisním odsunem Němců, a tím si získal prezidenta Beneše, který chtěl zabránit riziku dalšího Mnichovské dohody. Stejně tak i národní socialisté, např. Prokop Drtina ještě 24. února 1948 tvrdil vedení své strany, že „nejdůležitější záruka bezpečnosti spočívá v úzké spolupráci se SSSR“. Úzký vztah se SSSR ale přinesl jen další totalitu.
Moskevské zájmy hájí dnes samozřejmě KSČM, s ní jako autority prezident Zeman nebo bývalý prezident Klaus. Přes internet se valí jednotvárná moskevská propaganda. Vše namířené proti Evropské unii, která má prý znesvobodňovat evropské státy. Naproti tomu dnešní média mohou psát o ruských podmínkách bez cenzury a jestli má Brusel znesvobodňovat jiné státy, tak Moskva upírá svobody daleko více a okupuje třeba kus území jiného státu (ukrajinský Krym). Hlavní politické strany nejsou nějak výslovně promoskevské, tady není nic ztraceno.


Národní fronta
Komunisté vyvažovali londýnskou exilovou vládu vlastním exilem v Moskvě. Společným jednáním v Moskvě v březnu 1945 byla vytvořena vláda Národní fronty. To byl svazek hlavních politických stran, které měly alespoň trochu sociálního programu. Směrem dovnitř měla tlumit rozpory, směrem navenek zrušit opozici. V  českých zemích byly povoleny čtyři strany (komunisté, sociální demokraté, národní socialisté a lidovci), na Slovensku komunisté a Demokratická strana.

Pravicová opozice byla zakázána. Obnovy se tak nedostalo agrární straně, důležité síle meziválečného státu. Nekomunistické strany tiše doufaly, že přeberou jejich voliče. Neúspěšně, na vesnici ve volbách v  roce 1946 zvítězila KSČ.

Pro demokraty byla Národní fronta nejzazším stavem, jak lze demokracii omezit. Pro komunisty byla naopak minimem, krokem k revoluci. Národní fronta měla vytvářet iluzi jednoty lidu. Tendence k jednotě ale vede k eliminaci protivníků – jak té politické, v horším případě i k fyzické. Pro Gottwalda býval oponent "nepřítel lidu a zrádce národa". Dnes tu dav své oponenty za jejich názor označuje za vlastizrádce a chce pro ně chystat šibenice.

Jestli chyběla nějaká jednota, tak jednota demokratů vůči komunistům. Demokratické strany soupeřily mezi sebou o hlasy, zatímco disciplinovaná KSČ o absolutní moc. I když se demokraté komunistům vzepřeli, jako v případě provokace proti slovenské Demokratické straně, bylo stále více zřejmé, že jsou jaksi o krok pozadu a pouze reagují na komunisty. Trochu to připomíná dnešní natahování ústavy prezidentem Zemanem a jeho kroky k prezidentskému systému, kterým se parlamentní strany brání také až s časovým odstupem.

Na obranu demokratů musíme dodat, že opozicí vůči Národní frontě by taková strana riskovala zákaz. Každopádně dnes je kritika plně povolená a važme si jí. Opozice hlídá vládu, aby nezneužívala moc. Poválečné strany takové podmínky neměly a různě s nimi zápasily.


Národní socialisté a lidovci
Národní socialisté považovali za hlavní politický cíl odsun Němců. Sovětský Svaz vyšel plně vstříc, a tak omezili svoji kritiku komunismu na minimum. Ministr Ripka třeba souhlasil s odsouzením "nevhodných článků", které popisovaly zločiny spáchané vojáky Rudé armády. Národní cítění projevovali i ve sporech se slovenskou Demokratickou stranou, což opět bránilo spojení demokratů v jeden blok.

Největší dilema ohledně komunistů měli lidovci. Nakonec zvítězila taktika "být při tom", počkat, až se přežene revoluční vlna, a v Národní frontě komunisty hlídat. Po propadáku ve volbách se lidovci rozhodli ve spolupráci s demokraty komunisty brzdit, s pár úspěchy hlavně na vesnici.


Klíčové postavení sociální demokracie
Jednotě demokratů bránily rozbíječské levé frakce řízené komunisty. Nejznámější frakce byla u sociálních demokratů, která nakonec po únorovém převratu dovedla stranu ke sloučení s KSČ. Někdo v tom hledá inklinaci levice ke komunismu, někdo naopak poukazuje na snahu o obnovu sociální demokracie roku 1968 - za podpory Václava Havla nebo Ludvíka Vaculíka.
Po druhé světové válce komunisté pohltili socialisty ve většině zemí pod vlivem Sovětského svazu. Pouze ve dvou státech - Rakousku a Finsku - se socialisté jasně postavili proti spolupráci s komunisty a tyto jediné země také nepohltil Východní blok.

Rovněž čeští sociální demokraté mohou být jazýčkem na vahách v krizových dobách. Lze u nich pozorovat dvě tendence – ke spolupráci s  komunisty v sociálním programu, nebo ke spolupráci s  demokraty třeba v  zahraniční politice. Po sněmovních volbách v  roce 2013 prodělali sociální demokraté krizi, když se část strany hodlala spojit s prezidentem Zemanem. Ve veřejnosti to vyvolalo to spontánní podporu sobotkovskému křídlu. Ve zkratce to bylo vyjádřeno tak, že by byla škoda zahodit demokratické hodnoty ve jménu krátkodobého prospěchu plynoucího ze spojení s prezidentem.

Tentýž postoj použijme obecněji. Předvolební hesla typu KSČSSD slouží ke krátkodobému volebnímu účelu, ale odsunují socialisty mimo legitimní prostor a v důsledku je ženou ke komunistům, protože dávají najevo, že jinde spojence nenajdou. Z dlouhodobého hlediska je ale výslovně nutné mít socialisty na straně demokracie.


Nevyhnutelnost únorového převratu?
Válka znemožnila klasický demokratický vývoj včetně generační obměny. Beneš působil v exilu už za první světové války a byla z něho znát únava. Lidovce vedl Šrámek, který vzhledem k věku nestíhal ani všechny schůze.

Zatímco národní socialisté pořádali večer před volbami ples na Žofíně, aby tu slavili očekávané vítězství, komunisté poslali své řadové členy agitovat do hospod... Ale zřejmě už bylo rozhodnuto. KSČ provedla mezi svými nejnižšími patry předvolební průzkum. Výsledky se lišily max. o 1,1%. Ukazuje to, jaký měli komunisté přehled o spodních patrech politiky.

Komunisté v patách Rudé armády okamžitě zakládali stranické buňky, silnou pozici měli u novoosídlenců v Sudetech. Komunisté ze spodních patrech politiky užívali nátlakových akcí typů demonstrací, schůzí různých rad a spolků, odkud chodily rezoluce a prohlášení, byli schopni vyvolat stávku, vyzbrojit do Lidové milice, povolat partyzány. Vůči tomu demokraté neměli protiváhu a parlamentní metody během Února prostě nezvládli.


Dnešní směr?
Když se prezident Beneš v únoru 1948 rozhodoval, jaké řešení krize přijmout, tak obdržel přes 5300 prokomunistických rezolucí a jen 150 opačných. Dnes je tlak autoritářů vnímatelný na internetu a vyvolává také zdání masové podpory. Při loňském průjezdu amerického konvoje se muselo pomalu zdát, že Češi konvoj zablokují vlastními těly. V reálu přišli konvoj ve velké většině uvítat. Bylo důležité vyjít takříkajíc do ulic, aby se ukázal reálný stav, ale i to, jak zvýšená aktivita menšiny vyvolává zdání masovosti. Proti populistům a extremistům musí nastoupit občanská aktivita.

Mimo milic ovládli komunisté i policii. Zprivatizovali si ministerstvo vnitra, využívali ho k provokacím, ke sběru informací o oponentech. Komunisté vedli i ministerstvo informací, které řídilo tisk, rozhlas i televizi. Média jsou dnes částečně zprivatizována Babišovými médii, zatímco na Českou televizi je veden útok kvůli zpravodajství o Rusku. Všechno omezování svobody názorů, podnikání, všechno zneužívání politických funkcí jsou věci, kde je třeba mít otevřené oči.


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
Odpovědět s citací  
 Předmět příspěvku: Re: Pokec o politice
PříspěvekNapsal: 24 čer 2016 09:53 
Offline
Královna
Uživatelský avatar

Registrován: 02 led 2007 15:55
Příspěvky: 3678
Has thanked: 3 times
Been thanked: 5 times
Ingolf píše:
Když jsme u trestní a hmotné odpovědnosti politiků a jejich odvolatelnosti, pokud se nebudou lidem líbit - když politik udělá špatné rozhodnutí, popř. nastane škoda, tak bude odvolán, popř. škodu bude muset zaplatit. Ale proč to nedotáhnout do důsledků?
Pokud udělá některá špatná rozhodnutí občan u referend, což se následně opakovaně potvrdí, může někdo odvolat jeho jakožto voliče? Proč politik může být odvolán, ale volič může dál rozhodovat špatně?

Ona mi ještě došla jedna věc, která při debatách o přímé demokracii nezaznívá, a to je (z)vůle lidu. Totiž fakt, že moc vychází z lidu, je jen jednou premisou demokracie. Tou druhou je korektiv jednání státu, aby docházelo k respektování práv jednotlivců včetně menšin. Pokud tomu tak není a pokud vůle většiny má vždy pravdu, kterou je třeba respektovat bez ohledu na to, jak tato většina rozhodla, pak nemůžeme mluvit o právním státu.

_________________
Loyaulté me lie.


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
Odpovědět s citací  
 Předmět příspěvku: Re: Pokec o politice
PříspěvekNapsal: 24 čer 2016 10:06 
Offline
tím, èím je
Uživatelský avatar

Registrován: 01 lis 2005 19:01
Příspěvky: 4949
Bydliště: Železné Hory/Brno
Has thanked: 38 times
Been thanked: 8 times
slavicekvac píše:
Téma brexit: Cameron nedostal tolik, aby to vadilo, a nic se neděje. Především: UK by bylo mnohem více ohroženo, než EU. Nikomu se nevyplatí z EU odejít, zvláště ne po odchodu UK. EU má před sebou hlavně dohodu o bezcelní unii s USA. Jakmile by UK nebylo v EU, tak má houby a musí to vyjednat samostatně, nutně s velkým zpožděním. Jakmile UK odejde, tak od nich odejdou Skotové a vrátí se do EU. Následovat je může Wales a kde je UK? Jednoznačně by pro ně ihned vypukly nepokoje v North Ireland. Tam by totiž musela vzniknout kontrolovaná hranice! Naprosto nepřijatelné za křehké rovnováhy protestantů a katolíků na severu. Opravdu seriózní odhad poklesu GDP UK je mezi 4 - 7%, čili jasně do mínusu. A to se počítají jen celní problémy mezi UK a EU. Velkou hrozbou brexitu pro UK je náhlý odchod finančních institucí do Francie, což už ironicky někteří ve Francii uvítali. Takže víceméně je to ve stavu AŤ JDOU! Evropě to zásadně vadit nebude. Velmi pozoruhodný výrok je - jak odejdou, tak se budou velmi těžko a za dlouho vracet. A to by museli mít opravdu osvícené politiky, kteří by to dokázali. Já bych to pak viděl jako obrat od Chamberlaina k Churchillovi.

Wales nakonec hlasoval pro odchod.

V europarlamentu oslabí protievropské síly (UKIP i konzervativci v ECR), Polsko a Maďarsko přijde o silného zastánce v EU, poklesne význam Švédska a Dánska (jako státy s vlastní trapnou měnou). V UK, až se naplno ukáže, že UKIP je banda lumpů bz mohli poslat někam hannoverskou dynastii a mít moderní republiku. Irsko nebude nesmyslně rozděleno.

EU musí začít výrazné demokratizační reformy a získat kredit, v Rakousku to těsně vyšlo, tady nevyšlo už ne tak těsně, v mnoha státech by referenda vyšly ještě hůř.

_________________
Historia to relacja, większością kłamliwa, ze zdarzeń, większością nieistotnych, zdawana nam przez historyków, większością durniów.


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
Odpovědět s citací  
 Předmět příspěvku: Re: Pokec o politice
PříspěvekNapsal: 24 čer 2016 21:58 
Offline
Král
Uživatelský avatar

Registrován: 24 srp 2008 11:16
Příspěvky: 1601
Bydliště: Jičín
Has thanked: 0 time
Been thanked: 17 times
Viola píše:
Ona mi ještě došla jedna věc, která při debatách o přímé demokracii nezaznívá, a to je (z)vůle lidu. Totiž fakt, že moc vychází z lidu, je jen jednou premisou demokracie. Tou druhou je korektiv jednání státu, aby docházelo k respektování práv jednotlivců včetně menšin. Pokud tomu tak není a pokud vůle většiny má vždy pravdu, kterou je třeba respektovat bez ohledu na to, jak tato většina rozhodla, pak nemůžeme mluvit o právním státu.


Tohle jsem rozebíral v jednom článku, co je tady v pokecu někde výš. Je to přesně takhle, jak píšeš. Švýcarsko jako vzor přímé demokracie zavedlo volební právo žen až po r. 1970. Muži jim volební právo prostě nechtěli odhlasovat.. A to jsou ženy početně mírnou většinou společnosti, jaký by to asi bylo, kdyby masa rozhodovala o právech nebo zrovnoprávnění vyložené menšiny..

V historii všelidové sněmy nerespektovaly práva menšin. I ten nejstarší parlament na Islandu byl svoláván proto, aby se rozhodovalo o zákonech tak dlouho, dokud je nepřijmou všichni.. U Dětmara z Merseburku je pasáž o Luticích, tedy kmeni Polabských Slovanů, a ti odpůrce většinových názorů mrskali metlami, aby se podrobili..
Byla v tom idea, že pokud se něco přijme jednomyslně, tak se předejde sporům.. Moderní totality to vidí podobně, demokracie ne. V demokracii má mít každý názor nějaké zastoupení, každá menšina svá práva. Síla demokracie stojí na tom, že všechny proudy mají něco a všechny dopřejí prostor těm druhým. Totalita hledá sílu v jednotě, demokracie v pluralitě.
Populisti hlásající přímou demokracii ji taky chtějí využít k tomu, aby eliminovali menšiny, nejvíc etnické.. V přímé demokracii nevidím nástroj, který je nejdemokratičtější, i když tak na první pohled vypadá a tváří se tak.


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
Odpovědět s citací  
 Předmět příspěvku: Re: Pokec o politice
PříspěvekNapsal: 07 zář 2016 08:57 
Offline
Poddaný

Registrován: 07 zář 2016 08:42
Příspěvky: 3
Bydliště: Plzeň
Has thanked: 0 time
Been thanked: 0 time
Pokud se to s prosazováním práv menšin přežene, dopadne to nakonec tak, že jsou potlačována práva většiny.

_________________
Pokec je poklad blázne. Skvělá je po něm lázeň.


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
Odpovědět s citací  
 Předmět příspěvku: Re: Pokec o politice
PříspěvekNapsal: 24 zář 2016 23:44 
Offline
Král
Uživatelský avatar

Registrován: 24 srp 2008 11:16
Příspěvky: 1601
Bydliště: Jičín
Has thanked: 0 time
Been thanked: 17 times
Jak načítám dějiny raného křesťanství, tak se tam objevují věci, které se opakují a které se objevují i v souvislosti s tou migrační krizí.

Taková klasika je obviňování jinověrců ze sexuálních úchylek. Byli tak napadáni raní křesťané, záminkou byla tzv. agapé,. "hostina lásky", tam se křesťané ke společnému jídlu i hovoru, a bohatší sponzorovali ty chudší.. Okolí si tu "lásku" vysvětlovalo jinak..
Časem se to otočilo, křesťanstský mainstream začal obviňovat ze sexuálních úchylek heretiky. Třeba bogomilové byli na Západě zvaní jako bulhaři, protože bogomilství skutečně pochází z Bulharska, a slovo "bugger" se pak stylo označením pro homosexuála.. A z toho bugger mi vychází, že asi pochází i české "buzerant".
V moderní době měli socialisté páchat orgie (všichni spí kolektivně pod jednou dekou), měli se chystat znárodňovat ženy a podobné vlhké fantazie vyplouvaly na povrch..
Dneska se na nás ženou hordy nadržených migrantů a úchyláků - akorát že třeba v rigidních islámských státech homosexuály kamenují.., o Islámském státu nemluvě..

***

Migrační krize má ukazovat úpadek západních hodnot, které se hroutí, jakmile nastoupí hodnota jiná, konsistentnější a dravější, jako je islám.
Když v Římě došlo kolem r. 250 k morovým epidemiím a přírodním pohromám, začali to lidé chápat jako důsledek mravního úpadku - lidé přestávali obětovat bohům, hýřili a místo pevné morálky se šířilo - křesťanství.. Velké pronásledování křesťanů kolem r. 250 vycházelo z těchto základů..

takto podáno je to námět víc pro sociologii než pro náboženské a politické dějiny..

***

Křesťané nakonec prosadili křesťanstvé jako státní náboženství a Řím dále čelil hrozbě rozpadu, hlavně kvůli migraci germánských kmenů. Zase se ozývaly hlasy, že je konec Říma, konec dějin, konec světa, a ten doslova - přijde opět Kristus a bude poslední soud atd.
Byla to hlavně věc východní části Říma, kde křesťanství mělo tendenci zabývatse jemnými teologickými rozdíly, zápasit s heretiky a vylučovat je z církve. A najednou je tu něco, co je nekřesťanské nebo křesťanské jen velice hrubě a primitivně.. Oprpto tomu západní církev vzala nové časya jako výzvu, jako možnost přinášet evangelium pohanům - biskupové v rozpadu civilní správy hledali, a úspěšně, ochranu církve i lidu u germánských králů, typickým příkladem jsou franské dějiny. K dalším Germánům proudily misie (kolem r. 600 misie sv. Augustina do anglického Kentu).

Dnešek mi připomíná někdejší Východ - do našich každodenních problémů typu jaký politik řekl jaké sprosté slovo a jak dopadl fotbal najednou vpadne něco úplně brutálně odlišného a nebezpečného a lidem se svět skutečně může hroutit..

***

Germánské kmeny se držely dlouho ariánské hereze. To je vysvětlováno jako součást jejich identity - kdyby ji ztratily, prostě by se rozplynuly, integrovaly..
To je docela aktuální věc ohledně případné integrace muslimů, protože jejich identita je na vážkách..
Největší problémy ve Francii nepocházejí od samotných migrantů, ale od jejich druhé a třetí generace. Takový francouzský Arab se narodí do země, která má keltské a franské dějiny, a on tam už svou barvou kůže nepatří.. Tou patří možná mezi Araby, ale mluví francouzsky a místo arabské kultury žije v křesťanském, resp. ateistickém státě. A tak se chytne radikálního islámu, který po něm sice vyžaduje všechno jeho žití, ale zase mu dá identitu, každodenní náplň života i jakési "vyšší" cíle (to "vyšší" píšu naschvál v uvozovkách).
Krize identity není sranda, v jiné formě zmítá i Evropskou unií a vidíme, kam to vede.. A týká se každého tady, jak k tomu podotýká Karel Schwarzenberg, jeho neděsí nové mešity, ale prázdné kostely.. Kdo neví, z čeho vychází a za čím si stojí, ten se cítí být nepevný tváří tvář cizímu..

***

Co s tím - jsou dva přístupy k integraci, jednak tlak na přijetí evropských norem (včetně zákazu burek), nebo s důrazem na evropskou toleranci se nechává islám volně působit..

Saša Uhlová po návštěvě Belgie: „V Molenbeeku žijí Maročané, a ti potlačili svou kulturu, ...V sousední čtvrti – ta je snad ještě chudší – žijí Turci. Oni jsou hrdí na svůj původ, na svou kulturu, udržují tradice a mladí lidé u nich vědí, kde je na světě jejich místo,“ tvrdí Fatima. Maročané v Molenbeeku se přistěhovali a snažili se být jako Belgičané, nevyčnívat, ženy si nezahalovaly vlasy, chtěli se přizpůsobit, jenže společnost je – jak říká Fatima – stejně nepřijala. Vedlo to akorát ke vzniku kulturního vakua, které zaplňují hlasatelé nenávisti."Takže nechávat migrantům vlastní kulturu má být vhodnější..
http://denikreferendum.cz/clanek/23433- ... dzihadistu


Druhý přístup má prý ale taky fungovat, tohle říká jedna argentinská kapela: "Na začátku minulého století, když mí předci prchali z Evropy do Argentiny, tak s nimi do stejného státu utekly asi 2 miliony Arabů. Když se dnes projdeš po ulici v Buenos Aires, nepotkáš arabskou ženu zahalenou v šátku nebo burce. Oni byli tehdy vřele přijati za vlastní a díky té srdečnosti na oplátku přijali argentinské zvyky a obyčeje. Zatímco v Evropě se v současné době uprchlíkům dostává neustále negativní reakce, že tu nejsou vítáni, takže jediné, co jim vlastně zůstane, je jejich víra, ke které se upnou. Když jsem chodil do školy, nikdo neřešil víru toho druhého, nebo odkud je. Jediné, co nás odlišovalo, byla barva kůže."
http://www.rozhlas.cz/radiowave/rozhovo ... a--1636101

Tady je řešení mně blízké, to je ukázat vlídnou tvář a umět integrovat člověka jako člověka.. Kde je člověk vítán, snadněji vplyne dokultury a každodenního života.. Kde je odmítán a poslouchá, jak je zlej a jak z něho bude stejně jednou hajzl a úchylák, takový člověk to spíš přijme za své a začně se mstít..
Pak je otázka, jakou novou identitu migrantům nabídnout (jakousi "velkoměstskou, kde se lidí umí pohybovat mezi metropolemi a cítí se kosmopolitně, ale to vyžaduje nějaké zázemí a finance), jestli splynutí, jestli budoucí návrat..
Taky je otázka, nakolik je zákaz zahalování buzerací a nakolik věcí, kterou lze prezentovat jako neslučitelnou s právy žen a jak to prezentovat muslimkám, aby to pochopily správně..
A pokud tedy muslimové dají najevo, že přijímají evropské hodnoty, tak je dobré vyjádřit pozitivní reakci, ne jen hledat další důvod, proč je nenávidět.. Jinak se vytvoří další Molenbeek..


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
Odpovědět s citací  
 Předmět příspěvku: Re: Pokec o politice
PříspěvekNapsal: 28 zář 2016 15:09 
Offline
Král

Registrován: 28 říj 2009 11:55
Příspěvky: 2436
Has thanked: 0 time
Been thanked: 5 times
del
A pokud tedy muslimové dají najevo, že přijímají evropské hodnoty, tak je dobré vyjádřit pozitivní reakci, ne jen hledat další důvod, proč je nenávidět.. Jinak se vytvoří další Molenbeek..[/quote]
Všechno by se dalo nějak, ale co je největší problém je demografie. My ani ne dvě děcka na rodinu a oni od čtyř nahoru. Na to prohráváme neskutečně, ´TOHLE je skutečný problém, nikoliv hidžaby, burky, burkini a jiné odlišnosti. Prostě nemáme děti... :-(


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
Odpovědět s citací  
 Předmět příspěvku: Re: Pokec o politice
PříspěvekNapsal: 29 zář 2016 17:49 
Offline
tím, èím je
Uživatelský avatar

Registrován: 01 lis 2005 19:01
Příspěvky: 4949
Bydliště: Železné Hory/Brno
Has thanked: 38 times
Been thanked: 8 times
Sem: http://blog.aktualne.cz/blogy/vladimir- ... emid=28073

_________________
Historia to relacja, większością kłamliwa, ze zdarzeń, większością nieistotnych, zdawana nam przez historyków, większością durniów.


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
Odpovědět s citací  
 Předmět příspěvku: Re: Pokec o politice
PříspěvekNapsal: 19 lis 2016 17:17 
Offline
Král
Uživatelský avatar

Registrován: 24 srp 2008 11:16
Příspěvky: 1601
Bydliště: Jičín
Has thanked: 0 time
Been thanked: 17 times
Někdo to o mně víte, kdysi jsem se pohyboval na krajní levici. Něco mi to vzalo, něco dalo , můžu srovnávat, bilancovat, vyrovnávat se s tím.. Nemůžu třeba doteď komentovat zahraniční politiku USA, prostě si to netroufnu, já nevím, co by mi tam ovlivňovalo pohled z minula c o by bylo aspoň nějak objektivní..
Nebudu zabíhat někam do hloubky, nechce se mi s tím vypořádávat tady takhle poloveřejně. Půjdu teď jen po vnějšku, cestou srovnávání, konkrétně akcí.

***

Taková klasika u anarchistických demonstrací bylo, že média hledala všechny možné konflikty, aby nějak mohla zaujmout. Než se zabývat tím, jaké probíhají myšlenky a proč se demonstruje, tak se najde konflikt nebo aspoň ožralý pankáč a z toho se udělá obrázek celé akce.
Něco podobného proběhlo teď u akcí k 17. listopadu. Plný Václavák lidí měl v médiích menší prostor než pochod stovky radikálů z Letné, kterým zahradilo cestu třicet odpůrců..

Menší konflikt je asi fakt zajímavější než se namáhat vydržet nějaký minutový rozhovor s účastníkem akce o tom, proč tam šel..
Je to zajímavější asi jako hoax oproti nudnému patnáctiminutovému čtení o téže věci.., ale co pak konzumenta vede k jakým rozhodnutím a názorům, to je vcelku jasné..

***

Loňský 17. listopad se na Albertově neskvělo heslo Ať žije svoboda, ale na pódiu viselo heslo Až žije Zeman.. Studenti nebyli na svoje místo paměti puštěni, za to z Osvětiman přijel autobus Zemanových příznivců pod vedením starosty za KSČM.. Komunista si smí na Albertově připomenout 17. listopad, student ne..

Anarchistům se tohle stalo taky. Jejich tradiční místo je na Střeleckém ostrově na 1. máje. Jednou Střelák zabrali neonacisti z Národního odporu, jednou studenti kvůli majálesu.
Studenti to vzali taky tradičně, na jednou majálesu za komunistů se objevil i Alan Ginsberg. Studenti tedy zabrali Střelák a vybírali vstupné, což chtěli i od anarchistů. Ti na to samozřejmě nijak pozitivně nereflektovali a vznikl mediálně vděčný konflikt. Veřejnost si mohla myslet, že anarchisti jsou proti studentům (když jsou proti všemu..). Další rok měli Střelák zamluvený anarchisti a majáles se v pohodě vešel vedle nich/nás.

Loni 17. listopadu se studenti ocitli ve stejné situaci, kterou připravili anarchistům, někdo jim zabral místo. Neříkám, že to je nějaká karma, studenti nejsou jednolitá a uzavřená masa, studenti zmlácení 17. listopadu nebyli studenty na tom majálesu, to už dávno mezitím někam nastoupili..
Ale najednou ten stav nespravedlnosti nebo jak to nazvat vystoupil tak, že jeho obětí nebyla marginální menšina, ale velká a schopná část veřejnosti.. A studenti se umí bavit na majálesu, když se kolem nic neděje, ale taky zaktivizovat, když o něco jde..

***

Obvyklou podpásovkou je přisuzovat politickém oponentovi nějakou negativní vlastnost. U anarchistů je to podpásovka, že jsou to feťáci, obecně u levice bylo hodně rozšířené, že levičák nepracuje, že chce žít z dávek a válet se v hospodě.. To se teď obrací, najednou levičáci kolem Zemana útočí na oponenty, že jsou to kavárenští povaleči..

Všechny tyhle útoky dohromady jsou kupa hnoje, ale co mi zůstal pocit z dob krajní levice, že teď se ocitám na stejné straně s lidmi, kteří na mě kdysi takto útočili.. A s tím se nějak vyrovnávám.. Celé je to zamotanější, protože když mi zůstala z dob anarchismu dejme tomu idea lidských práv, včetně konkrétně tahání tibetských vlajek, a teď jsem v tomhle na jedné vlně s pravicí kolem TOP09.. A v ní umí být lidé, kteří mě kdysi napadali.. ale na druhou stranu mě to nijak nezatěžuje, tam mám tendenci udělat tlustou čáru a věnovat se tomu, co je podstatné, ne se hrabat v sobě..

Pěkně to shrnul Petr Pithart na Albertově, ty konflikty mezi kavárnou a hospodou jsou umělé, zveličované, ale nejsou z praxe.. V Čechách si v hospodě sedne inženýr s traktoristou a tak to má zůstat.. A nejde se přetahovat, kdo víc pracuje, jestli ředitel, který pak jde na kafe, nebo jeho zaměstnanec traktorista, který pak jde na pivo.. Oboje profese se doplňují a neexistuje jedna bez druhé, stejně jako lidi..


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
Odpovědět s citací  
 Předmět příspěvku: Re: Pokec o politice
PříspěvekNapsal: 08 črc 2017 21:46 
Offline
Král
Uživatelský avatar

Registrován: 24 srp 2008 11:16
Příspěvky: 1601
Bydliště: Jičín
Has thanked: 0 time
Been thanked: 17 times
Vrátím se k tématu, které hýbalo kdysi ÚSTRem, a sice téma každodennosti. V ÚSTRu se objevovaly tendence popisovat každodenní prvky komunistické totality v tom smyslu, že se třeba zaváděly nové autobusové spoje na Slovensku do hor. Jelikož smyslem ÚSTRu je popisovat totalitní mechanismy a zvěrstva, tak tohle působí opačně, resp. to minimálně odvádí pozornost.. Já si stále myslím, že i komunistická každodennost - strach, šeď, volnočasová "organizovaná nuda", útěky před realitou - ukazuje, jak totalita proniká úplně vším a negativně..
A dával jsem i příklad, že ve středověkých dějinách je každodennost naopak obor, který pomáhá překonat marxistické zaměření na studium ekonomiky a politiky, že to otevírá nová pole pro studium, a potažmo tak pomáhá komunistickou historiografii překonávat.

Od té doby se přihodily dvě zajímavé věci. Na facebooku mám v přátelích Petra Blažka, nejznámějšího historika z ÚSTRu a představitele nekompromisní antikomunistické linie. Obě to byly události kolem úmrtí, jednou když zemřel Jacques le Goff, tak to právě hned zmínil. Goff byl představitelem školy Annales, která právě zpracovávala i každodennost. A současně jsem se od Petra Blažka dozvěděl, že nejen Goffa uznává, ale že časopis ÚSTRu Paměť a dějiny - http://old.ustrcr.cz/cs/pamet-a-dejiny-2016#pad3-2016 nese jméno podle jedné Goffovy knihy.. - https://www.kosmas.cz/knihy/134893/pamet-a-dejiny/

Druhá událost bylo úmrtí Zdeňka Smetánky, opět to P. Blažek zmínil na facebooku a opět s úctou.. Přitom Smetánka je znám nejvíc svou Legendou o Ostojovi, což je raně středověká každodennost par excellence..

Každodennost je neutrální nástroj, záleží, kdo se chopí a s jakým účelem.. Myslím, že právě historik by to měl umět pochopit, protože je schopen nazírat věci z různých úhlů pohledu.. V ÚSTRu ale byla situace natolik komplikovaná, že se i historik přidá na jednu stranu a ta schopnost vidět věci z různých úhlů nebo z nadhledu začíná chybět.. Nebo naopak já neznám všechny okolnosti v ÚSTRu natolik osobně a tyhle moje věci znějí teoreticky a abstraktně.


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
Odpovědět s citací  
 Předmět příspěvku: Re: Pokec o politice
PříspěvekNapsal: 09 črc 2017 08:04 
Offline
Král
Uživatelský avatar

Registrován: 24 srp 2008 11:16
Příspěvky: 1601
Bydliště: Jičín
Has thanked: 0 time
Been thanked: 17 times
Bomba - https://www.youtube.com/watch?v=P9WgQUu0d5c


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
Odpovědět s citací  
 Předmět příspěvku: Re: Pokec o politice
PříspěvekNapsal: 20 zář 2017 16:33 
Offline
tím, èím je
Uživatelský avatar

Registrován: 01 lis 2005 19:01
Příspěvky: 4949
Bydliště: Železné Hory/Brno
Has thanked: 38 times
Been thanked: 8 times
https://apps.facebook.com/volebni-pruzkum/

_________________
Historia to relacja, większością kłamliwa, ze zdarzeń, większością nieistotnych, zdawana nam przez historyków, większością durniów.


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
Odpovědět s citací  
 Předmět příspěvku: Re: Pokec o politice
PříspěvekNapsal: 28 led 2018 10:53 
Offline
Král
Uživatelský avatar

Registrován: 24 srp 2008 11:16
Příspěvky: 1601
Bydliště: Jičín
Has thanked: 0 time
Been thanked: 17 times
Budu sem dávat kapitoly k tématu kořeny (nebo zdroje) demokracie. Je to téma, co sleduji v podstatě celoživotně a průběžně jsem k němu nějaký menší článek občas napsal. Teď se to chystám dávat celé dohromady. Přivedla mě tomu politická situace poslední doby a pocit, že abychom věděli, co je demokratické a proč vůbec demokracii mít a chtít, že to je věc vědomého uchopení, což se neobejde bez pochopení, jak a proč demokracie vznikala a vyvíjela se.. A že jsou i cesty, které vycházejí z nějakých demokratických zdrojů, ale i tak jsou svůdné – ve smyslu lákavé, ale že i svedou z cesty někam a dovedou nás někam úplně jinam..
***

KE ZDROJŮM DEMOKRACIE
Vznik a vývoj demokracie je poměrně složitý a nejednoznačný proces. Podobně složité jsou vztahy k demokracii i v dnešní době. Může být vyzdvihována jako ideální způsob vlády, který se ale udržuje při životě mechanicky vhozením volebního lístku jednou za čas. Může být z druhé strany zastánci přímé demokracie napadána jako nedokonalá, protože nevládne lid, ale politici, může být kvůli údajné zkorumpovanosti a zkaženosti politiků zavrhována úplně.
V dějinách se dají odkrýt různé zdroje demokracie z různých období, oblastí a společenských vrstev. Nebyly to vždy čisté a ideální formy a nemá cenu to zakrývat. To nemá za účel demokracii kritizovat, nýbrž předvést před oči něco jného. Vývoj demokracie byl tak různorodý a někdy až nahodilý, že ukazuje, že o demokracii je třeba dbát s větší vůlí, pokud ji chceme uchovat. Dále je cílem článku pomoci uchopit demokracie vědomě, ukázat, z čeho a proč demokracie vychází a v čem lze dále rozvíjet. V časech, kdy odpůrci demokracie přesně vědí, co chtějí (tedy demokracii rozbít, dál už to tak jasné nebývá), by mohli i demokraté vědět, za čím a proč stojí oni. Protože v dějinách se dají stejně tak objevit i zdroje nedemokratických postojů, bude poměrná pozornost věnována i jim.

I. BARBARSKÉ PRÁVO A KMENOVÁ DEMOKRACIE
Islanďané se rádi chlubí tím, že mají nejstarší parlament na světě. Tzv. althing zasedl poprvé r. 930, kdy skončilo rámcové osídlení ostrova převážně Nory. Nebyla to úplně nová instituce, tzv. thingy (sněmy) fungovaly v rámci každého germánského kmene. Islandský althing ale obsáhl území celého vznikajícího státu, proto se dá považovat za předchůdce pozdějšího parlamentu.
Oproti parlamentu jsou tu ale rozdíly. Samotné slovo parlament pochází z latinského parlare – řečnit, a odkazuje na římské právo. Naproti tomu althing vychází z práva germánského, v širším pohledu barbarského (pokud sem zahrneme i další etnika za hranicemi bývalé římské říše). Z germánského práva pak vychází i právo anglosaské, ukotvené nejvíce na britských ostrovech.
V anglosaském soudnictví fungují poroty složené ze zástupců lidu (pozůstatek z dob, kdy se lidé mohli přímo vyjadřovat ke společenským záležitostem), rozhodování na základě precedentů (co by jednou soudem rozhodnuto, platí pro další podobné případy). Anglosaské právo je liberální, nemá takovou tendenci předjímat všechny události a regulovat je zákony nebo příkazy. Pochází z něj i známá zásada „Co není zakázáno, je povoleno“.
Angličtí a němečtí liberálové v 19. století tak měli dost důvodů oslavovat „germánskou lásku ke svobodě“. Jak komentuje s mírnou ironií historik Edward James: „Vzhledem k tomu, jak se na demokracii pohlíželo v 19. století, tedy jako na vládu všech majetných mužů, na tomto mýtu může možná něco být.“ 1)
Tato věta skrývá mnoho. Staré barbarské instituce nepřipouštěly k jednání všechny osoby, ani nerespektovaly jejich zájmy. O ta totiž vůbec nešlo...

Principy barbarů
Archaické společnosti tkvěly v minulosti, kterou si idealizovaly. V nejistém světě bylo nutno opakovat tytéž vyzkoušené věci, aby zůstala společnost zachována. Nejvíce je to patrné v náboženství, zahleděnost do minulosti i v jazyce (viz počet gramatických minulých časů v germánských jazycích), častokrát je zachycen názor „děláme to tak proto, že tak činili i naši dědové“.
Podle starých Germánů existoval daný, tradovaný zákon či zákony, do kterých neradno zasahovat. Anglická právní teorie do konce 18. tvrdila, že parlament je od toho, aby zákony vysvětloval, ne aby přijímal. Nejvyšší „soudce“ islandského altingu se rovněž nazýval „zákonopravce“, tzn. ten, kdo vykládá zákony (a mimoto si musel všechny zákony pamatovat a předávat nástupci). Zákonodárný sbor altingu se nazýval lögrétta, název „vznikl z výrazu rétta lög, což znamenalo tlumočit názory a rozhodnout, co je zákon, došlo-li k nesrovnalostem“.2)
Můžeme tu snad už spatřovat původ konzervativně-liberální zásady, že stát má být co nejtenčí, nemá být přebujelý, nemá lidi řídit, nemá je svazovat bezpočtem zákonů, protože pokud existuje nějaký přirozený zákon lidského soužití, není to ani potřeba.
Ideálem společnosti byla harmonie mezi jejími členy (spíš ve formě rodů než jednotlivců). Harmonii mohly narušovat kriminální činy, pak byl kriminálník odsouzen k smrti nebo poslán do vyhnanství (tak byl z Islandu na moře vyhnán i jistý Erik Zrzavý, který díky tomu objevil Grónsko). Harmonii narušovaly rodové spory ústící v krvavé boje, což se řešilo na sněmech vyplácením náhrad za způsobené škody.
A harmonii mohly narušovat i nové věci, netradované z minulosti. Pro barbarskou společnost byly potencionálně ohrožující, ale objektivně přeci jenom nevyhnutelné. Typickým příkladem byl příchod křesťanství, které narušovalo samotný barbarský výklad světa. Na Islandu r. 1000 vyřešili přijetí křesťanství tak, že jej museli na althingu přijmout všichni.
A ta jednomyslnost je právě princip, kterým barbarská společnost zaručovala harmonii. Kdyby nedošlo k jednomyslné dohodě, hrozily boje. Jednomyslnost zaručovala harmonii a mír – a skutečně tento stav jednomyslnosti navzývaly germánské společnosti „frithem“, tedy „mírem“ (viz německé Frieden). Podobně ruské slovo „mir“ znamená „mír“ a vedle toho i „ves“ nebo „svět“ (ve smyslu obce lidí, kteří žijí pospolu a společně rozhodují).

Průběh sněmu
Průběh takového sněmu je zaznamenán v díle Germania z pera římského letopisce Tacita; jedná se o vůbec první souvislý pramen týkající se života Germánů. V kapitole s názvem Sněm se praví (I.,11): ""O věcech méně důležitých se radí předáci, o důležitějších všichni, ale tak, že i to, o čem rozhoduje lid, napřed projednávají předáci. ... Místa zaujímají tak, jak se komu líbí, a jsou ozbrojeni. Kněží, kteří mají při tom i právo trestat, nařídí ticho... Jestliže se jim pronesený názor nelíbí, dávají hlukem najevo svůj nesouhlas, jestliže se jim líbí, bijí o sebe oštěpy. Pochvala zbraněmi je nejčestnější projev souhlasu."3)
Sněmovní tradice se zachovala v archaických strukturách ruského venkova. Britský historik Orlando Figes v knize Lidská tragédie – Ruská revoluce 1890-1924 popisuje vesnické shromáždění, tzv. schod (s. 110-111): „Rolníci postávali po skupinkách, popíjeli, pokuřovali a probírali různá témata místního významu, dokud vesnický patriarcha nezjistil názory dominantních rolníků a nevyzval shromáždění k hlasování o řadě rozhodnutí. Volba se konala křikem nebo shlukováním do skupin a rozhodnutí bylo jednomyslné, protože v případě nesouhlasných názorů se minorita vždycky podřídila majoritě, nebo, jak se říkalo-, ,vůli miru´.“
Ještě více vyniká jednomyslnost v díle říšského kronikáře Dětmara z Merseburku, který zanechal ve své kronice kolem r. 1000 popis zvyků slovanského kmene Luticů, sídlícího tehdy u Labe (VI, 25): "Těm všem, kteří se nazývají Lutici, nestojí v čele nějaký zvláštní vládce. O důležitých věcech rozmlouvají na sněmu, a jestliže mají dojít k rozhodnutím, je potřeba jednomyslný souhlas. Jestliže některý z obyvatel nesouhlasí s rozhodnutím, je mrskán metlami a jestliže i nadále nesouhlasí, přijde o všechen svůj majetek, který je buď spálen, nebo mu odebrán, nebo musí sněmu zaplatit pokutu vyměřenou podle jeho postavení."5)

Shrnutí
Kmenová demokracie se dost lišila ode dnešní. Zapojovala pouze svobodné muže. Diskuse a hlasování neprobíhalo silou argumentů, ale více silově, silou křiku a hluku. Menšinový názor byl umlčen, pokud se to nepovedlo, byl zastánce menšinového názoru vyhnán.
Cílem rozhodování sněmu byo uchování harmonie, kterou by menšinové názory narušovaly. To vycházelo z hlubší obavy ze všech nových věcí, kdy barbarská společnost toužila zachovávat dávno osvědčené věci v jinak nejistém světě.

***

Tato jednomyslná hlasování přirozeně evokují průběh hlasování v komunistických státech. Totalita komunismu skutečně vyžaduje po lidech i ztotožnění se s vládnoucí ideologií a někteří historici nazývají kmenovou mentalitu „archaickou totalitou“.
Kmenová demokracie ale přece jenom připouštěla diskusi a rozhodování, zatímco volič nebo poslanec ve stalinistickém státě měl svoje rozhodování předem dané, pokud se nechtěl vystavit problému.
Kmenový princip by se dal vyjádřit jako široká diskuse, která se koncentruje do názorů předáků a rozhodnutí je schváleno lidem. Výsledné rozhodnutí je závazné i pro poražené, a to tak že se s ním musí sami ztotožnit.
V moderní době na to navazuje princip tzv. demokratického centralismu. Tedy členové strany odvedou demokratickou a otevřenou diskusi, ale po hlasování musí i poražená menšina navenek zastávat názor vítězný. Demokratický centralismus fungoval v bolševické straně pod Leninovým vedením a zastávají jej dodnes ortodoxní trockisté.

Poznámky:
1) James, Edward: Frankové.
2) Kadečková, Helena: Dějiny Islandu. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2001, s. 38.
3) Tacitus: Z dějin císařského Říma. Svoboda, Praha 1976, s. 338 - 39.
4) Figes, Orlando: Lidská tragédie; Ruská revoluce 1890 – 1924.
5) Dětmar z Merseburku: Kronika. Argo, Praha 2008, s. 174.


Naposledy upravil Ingolf dne 30 led 2018 22:13, celkově upraveno 1

Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
Odpovědět s citací  
 Předmět příspěvku: Re: Pokec o politice
PříspěvekNapsal: 28 led 2018 11:32 
Offline
Král
Uživatelský avatar

Registrován: 24 srp 2008 11:16
Příspěvky: 1601
Bydliště: Jičín
Has thanked: 0 time
Been thanked: 17 times
Přeskočím na chvíli na konec, protože to je aktuální vzhledem k volbě prezidenta.

K prezidentským volbám jsem měl původně postřeh (táhne se od těch minulých), kde strany obou kandidátů proklamovaly, že v případě vítězství protikandidáta se svět už úplně zbláznil a že budou emigrovat.. To je přesně styl jednání z kmenových sněmů, kde poražená strana, která nepřistoupila na rozhodnutí většiny, také odešla pryč (nebo byla vyhnána).
Po zahlédnutí debaty mezi Zemanem a Drahošem, kde publikum křičelo, skandovalo a uráželo protikandidáta, mi to přijde jako projev toho lidového, silového hlasování křikem a tlučením oštěpy do štítů.. A pak že barbaři byli staří Germáni..

Kde se společnot posunula dál, to je v uznání, že protistrana není démon, že je možné s ní přes odlišný postoj nějak vyjít nebo kooperovat.. To je styl kandidátů Hilšera a Horáčka, kteří přišli poblahopřát Drahošovi a podpořit ho (a ještě na podzim si Horáček a Hilšer navzájem podepsalli petiční archy pro sběr podpisů jako podmínky pro kandidaturu).. To byl pro mě nejsvětlejší okamžik celé letošní volby.


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
Odpovědět s citací  
 Předmět příspěvku: Re: Pokec o politice
PříspěvekNapsal: 30 led 2018 22:09 
Offline
Král
Uživatelský avatar

Registrován: 24 srp 2008 11:16
Příspěvky: 1601
Bydliště: Jičín
Has thanked: 0 time
Been thanked: 17 times
II. EVROPSKÁ MONARCHIE
Stavy
Velká francouzská revoluce začala nenápadně svoláním generálních stavů. Jednání krále se stavy se zvrhlo v revoluci, kdy stavy svrhly monarchii a zavedly republiku. Kdo nebo co byly zač tyto stavy?
Středověká západoevropská společnost se dělila na společenské stavy, kde měl každý stav i člen stavu pevně dané úkoly. Král měl právo vlády, lid měl práva vlastnická. Disponovat cizím majetkem mohl král pouze u neplnoprávných skupin obyvatel (např. Židů), popř. byl nárok na majetek výrazem podřízení (jako vymáhání stálého tributu od státu poraženého ve válce).
Pokud se nějaký král rozhodl sáhnout lidem na majetek formou vypsání daní, jako např. anglický král Karel I., rozhodl se ho lid zbavit práva na vládu a navíc i práva na život, když Karel skončil r. 1649 pod popravčí sekerou.
Král využíval k financování státních záležitostí svoje zdroje typu vybírání cel, mýtného, soudních poplatků a pokut nebo kořisti. Pokud chtěl peníze navíc a vypsat daně, např. v časech válečného ohrožení, musel svolat sněm. Sněmu se účastnili zástupci těch stavů, od kterých král peníze žádal. Pokaždé to byl stav šlechtický, časem s rostoucí ekonomickou mocí měst i stav měšťanský. Tyto sněmy se mohly tedy nazývat jako svolání stavů nebo přímo stavy.
Sněmy měly ohromnou možnost, jak zasahovat i do sféry vlády, která teoreticky pařil stále jenom králi. Pokud chtěl ale král vést válku a financovat ji z mimořádných daní, mohly stavy do řízení války zasahovat.
Stavy si po odhlasování daní vymohly právo kontroly, zda-li jdou jejich peníze na skutečně deklarovaný účel. Vznikla tak instituce, která trvala i po skončení samotného sněmu. A to byl další krok k tomu, aby i sněmy zasedaly pravidelněji. Stavy využívaly stálejší zasedání ke stálejší kontrole královské moci. Nakonec r. 1789 dospěly francouzské stavy k názoru, že mohou převzít moc ve státě samy...

Poradní sbor
Monarcha měl právo na jedinovládu, ale to neznamenalo, že by nenechal zaznít radám blízkých osob, nejčastěji vysokých šlechticů. Na různých místech se tak tvořily poradní sbory, stálé i dočasné, které mohly korigovat moc panovníka. Nejstarší takový doložený sbor se nachází už v eposu o Gilgamešovi, pokud chceme trhat rekordy v hledání nejstarších náznaků demokracie v dějinách.
Síla poradního sboru je ze své podstaty pofidérní, rádci nemají žádnou silovou páku jako stavy. Síla poradního sboru spočívá v síle argumentů a konečné rozhodnutí je stejně na vládci.
Nicméně v Anglii vznikla z poradního sboru Horní sněmovna lordů, zatímco klasický parlament v podobě dolní sněmovny vznikl z pravidelného stavů. Horní sněmovna tak koriguje výsledky dolní sněmovny podobně jako jinde senát koriguje výsledky sněmovny poslanecké.

III. VRSTVA VLASTNÍKŮ
Účastníky stavovských sněmů byli lidé, kteří mohli platit mimořádně vypsané daně. Z toho vyplývá, že k účasti na věcech veřejných byli pozváni lidé s nějakým vlastnictvím. A ten důvod nespočíval jen v jejich čirém bohatství.
Princip veřejného rozhodování ze strany majetných občanů pochází už z antického Řecka. V Athénách mohl být občanem pouze vlastník půdy, neplatil daně (ty platí opuze nižší, neplnoprávné vrstvy) a byl povinen účastí ve vojsku.
Zemědělskou výrobu nejlépe zastává velkorodina s dělbou práce. Antickou velkorododinu (řecký oikos nebo římskou familii) vede hospodář, náleží do ní vedle jeho příbuzných i neplnoprávná čeleď včetně úplných otroků. Tito hospodáři se museli navzájem domluvit na veřejných věcech. Jednak se dotýkaly jejich vlastních zájmů, jednak se týkaly celého města nebo širšího území.
Vznikla tak antická demokracie, kde mají slovo pouze majetní muži. Z učebnic dějepisu je tento stav známý jako „otrokářská demokracie“, což je svým způsobem ohromný protimluv. Tato forma demokracie ale měla svou logiku, k rozhodování je připuštěn jen ten člověk, který umí řídit alespoň svou velkorodinu. Členové rodiny, kteří jenom poslouchají rozkazy, nejsou schopni řídit věci státu.
Na tuto logiku navazují různé formy konzervativní demokracie. Hlasovací právo tu mají muži (ženy nikoli) a počet hlasů se odvíjí od majetku nebo ještě lépe, podle výše zaplacených daní. Kdo zaplatí více daní státu, má větší právo o státu rozhodovat. Je to něco na způsob vlastníků v akciové společnosti – kdo koupí více akcií, má větší možnost řízení společnosti.
Výše majetku se zpočátku řídila stále podle vlastnictví půdy, až časem přibylo i posouzení podle finančního majetku. Ve Velké Británii tak až do r. 1867 měli volební právo vlastníci pozemků určité hodnoty nebo určitého výnosu. Francouzská revoluční ústava z r. 1795 zakazovala volební právo sluhům, zaměstnancům a dalším závislým osobám.
Americký konzervativní historik Richard Pipes komentuje tuto praxi: „Tato omezení, jež jsou v orzporu s demokracií, je nutno posuzovat z hlediska jejich prospěšnosti v minulosti. Jednou z prvních věcí, které účinně omezovaly absolutismus a jeho svévolné uplatňování moci, byly totiž vlastnické zájmy. ... Faktem zůstává, že jen ze zemí, kde které zpočátku omezovaly volební právo, se staly opravdové demokracie. Vlády, které umožnily hlasovat vše, občanům bez rozdílu, mnohdy použily všeobecné volební právo k tomu, aby se udržely u moci.“ 1)


Nemajetnost
Nemajetní lidé byli vylučováni z rozhodování z více důvodů. Sami jen plnili rozkazy, neuměli řídit, nejednali s jinými hospodáři, neznali chod světa mimo svou domácnost.
Člověk nemajetný je pak snáze ovladatelný. Kdo má nějaké vlastnictví a zajištěné živobytí, může jednat samostatně. Kdo nemá majetek, bude sloužit i v politice tomu, kdo mu živobytí poskytne. A takový člověk není spolehlivou oporou demokracie.
Tím se už dotýkáme širší otázky soukromého a kolektivního vlastnictví, resp. potřeby ničení soukromého vlastnictví v totalitních státech. Speciálně komunismus útočil na soukromé vlastnictví ve všech formách, protože člověk bez vlastnictví je plně odkázán na stát, a tím plně ovladatelný.

Stát jako farma
Nyní nežijeme ani v totalitě, ani v konzervativní demokracii, ale v demokracii liberální s rovným hlasovacím právem napříč všemi společenskými vrstvami. A je zvláštní sledovat mentalitu voličů hnutí ANO, kterým imponuje, že Andrej Babiš „má peníze“. Nevadí jim ani dotační skandály, i když jinak je boj proti korupci jeho volebním tahákem. Tady osobně spatřuji mentalitu člena čeledě, který si volí svého hospodáře do čela státu. Hospodář může mít i ostré lokty, ale to nevadí, dělá to pro svou čeleď. Nezáleží na stranickém programu jako u jiných stran nebo na směřování země, zaleží na slibu odbornosti a makání.
To, že Babišův Agrofert se stejně jako antický hospodář zabývá zemědělstvím, je už takové symbolické podtržítko. No kdybych byl v Babišově píárku, navrhoval bych heslo „vést stát jako farmu“, bylo by to jasnější.

1) Pipes, Richard: Vlastnictví a svoboda. Argo, Praha 2008, s. 124.


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
Odpovědět s citací  
 Předmět příspěvku: Re: Pokec o politice
PříspěvekNapsal: 10 úno 2018 14:32 
Offline
Král
Uživatelský avatar

Registrován: 24 srp 2008 11:16
Příspěvky: 1601
Bydliště: Jičín
Has thanked: 0 time
Been thanked: 17 times
IV. STŘEDOVĚKÉ MĚSTO
V Západní Evropě probíhal po roce 1000 překotný vývoj. Po skončení vikinských válek a bojů s Araby nastalo období klidu a aktivity, které vedlo k populační explozi. Populační přebytky absorbovala nově zakládaná města, jejichž obyvatele už mohli vesničané uživit. Jiný způsob řešení přelidnění bylo stěhování, a tak někdy v 13. století přicházejí němečtí kolonisté i do Čech a nesou s sebou i zkušenosti ohledně fungování měst.
Město fungovalo jako nový, cizorodý prvek v jinak pevně hierarchizované feudální společnosti. Z počáteční závislosti na králi, šlechtě nebo církvi se postupně vymaňovalo.1) Města někdy vstupovala do spojeneckých vztahů zaměřených i proti svým zakladatelům, kteří tato spojenectví nazývali jako communio (spojenectví) nebo přímo coniuratio (spiknutí, spříseženectví).
Zakladatel města (zvaný lokátor) se stal většinou hlavou města, rychtářem (nejvyšším soudcem). Prosazoval tu vůli vrchnosti. Města si ale záhy vytvářela vlastní samosprávné orgány a význam rychty upadal. Měšťané mohli prosazovat volbu do rychty nebo přímo rychtu vykoupit. V jiných případech došlo k degradaci rychty na pouhou policejní funkci.

Republika – město ve velkém
Měšťané se sdružovali do více institucí. Základem byla městská obec, shromáždění plnoprávných členů města. Členem obce se mohl stát člověk, který měl ve městě dům nebo podíl na něm. Průlomem do situace byla v Čechách husitská revoluce, která dala rozhodovací možnost i nemajetným.
Měšťané se takto scházeli zprvu v kostele, časem v sále radnice. Protože velký počet lidí nebyl pro řízení města i jejich osobní život ideální, byli voleni radní nebo-li konšelé (z lat. consilium – rada). Do čela rady se postavil purkmistr (z něm. Bürgermeister - starosta).
Rozhodování města probíhalo tak, že radní přednášeli návrhy obci a čekali na schválení. Průběh nemusel být ideální, radní často trestali nesouhlasné postoje a členové naopak častokrát radní zbili nebo zajali.
Počet konšelů kolísal, vycházel z počtu dvanácti, ale podle velikosti města míval více nebo méně. Dvanáctka má předobraz v Bibli,2) vychází z představy o „synech světlosti, sedících na stolicích dvanácte pokolení synů izraelských“.3) Je v tom posun oproti legitimitě moci rychtáře – rychtář ji odvozoval od Boha („Neboť sám Bůh soudce jest“, Žalm 50,6), konšelé od lidských vzorů. Namísto plnění příkazů nastupovalo vlastní rozhodování.
Politický život města došel výrazu ve státním demokratickém uspořádání. Rozhodovací moc městské obce se v republice rozšiřuje na občany volící do celostátních institucí, instituce konšelů se rozšiřuje na poslance a vládu, ze starosty se v republice stává premiér (zatímco reprezentativní funkce prezidenta navazuje na bývalého monarchu).4) Města mívala svoji ústavu,5) stejně jako ji má republika. Republika působí jako město, akorát v mnohem větším měřítku...
Návaznost republiky na středověké město je vyjádřena i v pojmenování lidu. Ze člena městské „obce“ se stává moderní „občan“, člen státu. V jiných jazycích se shodují pojmy občan a měšťan, jako v maď. polgár, v něm. der Bürgerv(resp. der Bügermeister - starosta) nebo fr. bourgeois. Francouzská revoluce tak bývá někdy zvána jako „Velká francouzská buržoazní revoluce“, ovšem pojem „buržoazní“ je již natolik zprofanován komunistickou totalitou, že se přestal běžně používat. Pravicové a středové strany ale bývají ještě zvány jako „měšťanské“.
Při hledání kořenů demokracie bývá tendence hledat vlivy a ideje antického Říma (např. z Platónovy Ústavy), které mají být dnes obnovovány. Politický život středověkého města je však kulturně, časově i geograficky mnohem bližší a vycházíme z něj s takovou samozřejmostí, že si to ani neuvědomujeme.
Vnitřní život středověkého města
Město bylo závislé na vesnickém okolí kvůli zásobení potravinami. Město na oplátku nabízelo místní trh a řemeslné výrobky od specialistů sdružených v ceších. Místní trh mohl probíhat i ve vsích, větší městskou specialitou byl obchod dálkový a jeho uvedení na vlastní městský trh. Z města pak mohl proudit export místního zboží do zahraničí – tak např. litoměřičtí měšťané vyváželi obilí po Labi do Saska, k čemuž místní rolníci sami o sobě neměli možnost.
Středověké město se tímto životem lišilo od starších osad v podhradích, které zásobily hradního pána řemeslnými výrobky nebo věcmi z obchodu. Podhradní osady se podřizovaly příkazům hradní poptávky, kdežto města vyhledávala poptávky na více stranách, popř. sama vytvářela nabídky. To učilo samostatnému a svobodnému životu.
Život středověkého města se odvíjel od ekonomiky. V tom se liší od měst antického Říma, která sloužila jako centra politické nebo vojenské moci státu.
Antické město mělo ve svém středu prostor zvaný fórum. Ve fóru vystupovali řečníci a naslouchalo publikum, diskutovalo se o politice. Středověké náměstí fungovalo jako tržiště pro relativně svobodnou výměnu zboží. Západní a Střední Evropa užívají obou těchto svobod ve formě občanské angažovanosti a volného podnikání. Obě svobody se v zásadě doplňují, někdy na sebe narážejí (ekologické občanské iniciativy bránící volnému ničení přírody). V českých podmínkách to může být personifikováno osobnostmi Václava Havla a Václava Klause a jejich potýkání.
***
Ve středověkém městě vyrostla zcela nová instituce v podobě univerzity. Ta umožňovala svobodné bádání vedení jakýmsi „cechem intelektuálů“. Studenti měli vlastní akademické svobody a podléhali vlastnímu trestnímu řádu. Součástí současných akademických svobod je svoboda bádání a volba představených.

Města a demokratická Evropa
Při hledání kořenů sjednocené Evropy se pokukuje po říši Karla Velikého, po Svaté říši římské národa německého nebo po rakousko-uherském soustátí. Silná říše budí silný dojem, síla vládce je připomínána přídomkem „Veliký“. Krize říší se považuje za krizi všeobecnou.
Jenže svobodná západní kultura vznikající po roce 1000 a vedoucí i ke vzniku měst vyrůstala právě za rozpadu velkých říší. Lidé se museli starat sami, ne jen plnit vládcovy příkazy. Demokratické vlohy vyrůstají nenápadně a nejsou tak populární jako sledování růstu nějaké říše. Jak píše historik Dušan Třeštík: „Rozběhl se motor poháněný v konečné instanci těmi nespočetnými ´svobodami´, v nichž se lidé sami a ze své vůle organizovali. Byla to tato pluralitní svoboda, která dala Evropě dynamiku, která ostatnímu světu chyběla. Města Islámu, Číny a Indie byla neskonale větší a nádhernější než hradbami sevřené, páchnoucí malé obce evropských měšťanů. Jedinou jejich komparativní výhodou byla jejich svoboda.“6)
Evropská demokracie je pevně etablována ve státech, kde středověká města vznikla – od Anglie přes Francii pod Německo. Není etablována ve státech východní Evropy, kde bývalo zvykem spoléhat na dobrotu cara nebo novodobých carů (post-)komunistických. A zakořeňuje a kolísá v Evropě střední, kam se městská kultura dostala jako export hlavně německých kolonistů.

Poznámky:
1) Mezi prvními českými městy přitom byla ještě taková, která měla krále přímo ve svém jménu – Hradec Králové, Kynšperk (z něm. Königsberg), trochu později vznikl Kynžvart (z něm. Königswart) nebo Dvůr Králové. I šlechtická založení měst musel král alespoň schválit.
2) Takto vysvětlovaly počet konšelů prameny německého původu. Je ale zajímavé, že počet dvanácti soudců znaly i germánské kmenové soudy od Islandu přes Skandinávii po švédské vikingy na Kyjevské Rusi: „Staroseverské právo znalo vícero typů porot s různým počtem soudců. … Zdaleka nejčastějším typem poroty byl tzv. ´Soud dvanácti´ a jeho násobky.“ in: Starý, Jiří: Zákonem nechť je budována zem; Staroseverské zákony a zákoníky. Hermann a synové, Praha 2013, s. 94.
Výše zmíněné poroty z lidu v anglosaském právu se skládají také ze dvanácti porotců.
3) Hoffmann, František: Středověké město v Čechách a na Moravě. Nakladatelství Lidové Noviny, Praha 2009, s. 414.
4) V tom spočívá i výhrada vůči přímé volbě prezidenta. Přímo volený prezident dostává nebo si nárokuje větší míru moci, než je jen reprezentativní. Parlamentní volby posílají do parlamentu více politických stran, které pokrývají velké spektrum voličských postojů. Prezident je ale jen jeden, sám o sobě pokryje spektrum pouze menšiny voličů (pokud nezvítězí hned v prvním kole).
Přímá volba prezidenta v ČR měla za účel více demokracie, v teorii však může působit jako návrat k autokratickým formám vlády, vládcovským manýrům a v české praxi vede k rozdělené společnosti.
5) Evropské monarchie měly také základní zákon, ten se nazýval Zemské zřízení. Vyhlašoval ho král a sám se jím musel řídit (král nerespektující zákony byl v kronikách nazýván tyranem).
Naproti tomu ústavu vyhlašuje lid, resp. jeho zástupci. Pokud by čistě teoreticky došlo ke stavu, že by vznikla ústava, která vše zakazuje, a jinde zemské zřízení, které vše povoluje, stále by byla taková ústava vzhledem ke svému zdroji legitimity demokratičtější...
6) Třeštík, Dušan: Češi a dějiny v postmoderním očistci. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2005, s. 189.


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
Odpovědět s citací  
 Předmět příspěvku: Re: Pokec o politice
PříspěvekNapsal: 12 úno 2018 19:29 
Offline
Král
Uživatelský avatar

Registrován: 24 srp 2008 11:16
Příspěvky: 1601
Bydliště: Jičín
Has thanked: 0 time
Been thanked: 17 times
V. ZÁPADNÍ CÍRKEV A KONCILIARISMUS
Nějaké demokratické a pluralitní formy nabralo i západní náboženství. Kontrast vůči východní pravoslavné církvi je vidět dobře v počtu náboženských řádů. Katolická církev zná desítky až stovky řádů od poustevnických přes žebravé po špitální nebo vojenské, pravoslaví zná pouze jeden mnišský řád basiliánů.
V klášterech probíhají volby opatů a v samotné církevní hierarchii volba samotného papeže.
Takováto pluralita nesla i negativa, když protichůdné zájmy vedly až k rozvratným tendencím. Církev tak zažila papežské schizma, kdy vládli současně dva papeži naráz.
Řešení schizmatu se ale našlo, spočívalo ve svolání všeobecného koncilu s co největším počtem prelátů. Kostnický koncil (známý v Čechách nejvíce upálením Jana Husa) r. 1414 odvolal dosavadní papeže a nastolil ze své moci papeže nového. Koncilu se účastnilo množství biskupů, opatů, hlav rytířských řádů a univerzitních mistrů.
Idea koncilu vycházela z toho, že odvolat nejvyšší hlavu církve může pouze takovéto množství lidu církve: „Plyne z toho, že koncil, jako shromaždiště zástupců, na které lid delegoval svoje práva, měl vyšší oprávnění než celá hierarchie včetně papeže.“1) Moc papeže a potažmo moc císaře pochází od lidu – to je základní demokratický princip a setkáváme se s ním daleko ve 14. a 15. století...
***
Ze souvislostí konciliarismu ale vysvítá ještě jedna věc. Názor o původu moci z lidu vychází ze situace, kdy moc papežství vlastní vinou začala hroutit. Demokratizační tendence nevznikla jako idea, která by byla dobrá sama o sobě, ale jako reakce aktuální krizovou situaci.
Je tu vidět, že demokracie nespadla z nebe, že směr k demokracii nebyl automatický, ale byl jen jednou z možností... A zároveň to můžeme vzít jako memento. Pokud vznik a vývoj demokracie není samozřejmostí, není samozřejmost ani její udržení, je třeba o ní pečovat.
1) Suchánek, Drahomír; Drška, Václav: Církevní dějiny; Antika a středověk. Grada, Praha 2013, s. 348.


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
Odpovědět s citací  
 Předmět příspěvku: Re: Pokec o politice
PříspěvekNapsal: 20 úno 2018 12:10 
Offline
Král
Uživatelský avatar

Registrován: 24 srp 2008 11:16
Příspěvky: 1601
Bydliště: Jičín
Has thanked: 0 time
Been thanked: 17 times
VI. SOCIALISMUS A PRÁVA MENŠIN; POPULISMUS
V 19. století nastal rozmach techniky, populační vzrůst a s tím spojený společenský rozvoj. Vznikají nové politické směry, konec století – fin de siécle – je spojený s explozí kulturních novot. Vzniká nevídaná pluralita, která v důsledku narušuje dosavadní dominanci měšťanské kultury, resp. „nadvládu bílého heterosexálního muže“, jak je dnes moderní říkat.
O slovo se začínají hlásit menšiny. Nejprve dvě menšiny v uvozovkách, protože tvořily ve společnosti většinu – dělnická vrstva a ženy. 20. století pak přineslo emancipaci skutečných menšin, od rasových, etnických po sexuální.

Socialismus a populismus
Růst měst v 19. století symbolizovalo strhávání hradeb. Město expandovalo do prostoru, ale s hradbami jakoby padala i moc měšťanských stran a ke slovu přicházela síla dělnického předměstí.
Do měst přicházeli cizí lidé i vlivy, prosazovali se Židé, panovala liberálnější atmosféra.
Zahraniční vlivy zasáhly velice socialistické hnutí. Dělníci navazovali spolupráci skrze hranice a tvrdili, že jejich konkurentem je vrstva vlastníků, ať je v jakékoli zemi.1)
Nositelem kulturního konzervativismu oproti městu se stal „nezkažený“ venkov. Venkov se snažil hájit své tradice i ekonomiku před novou dobou. Vesnická kultura vycházela v podmínkách střední Evropy z katolického základu (naroubovaného na starší tradici cyklu ještě z pohanských dob). Vůči novým politickým směrům a programům a diskusím upřednostňoval „selský rozum“.
Obyvatelstvo venkova se dalo charakterizovat jako vesnický „lid“, základní jednotka nerozlišená do nějakých nových vrstev nebo tříd. Lid se řekne latinsky populus a z této vesnické třídy pochází označení politického směru populismu v tom původním slova smyslu (ne ve smyslu, že populismus znamená slíbit všechno všem).
V USA 19. století tak jednu dobu fungovala vedle Demokratů a Republikánů i Populistická strana reprezentující zájmy farmářů. Američtí populisté hlásali, že člověk musí být připoután k půdě, jinak je z něj otrok, žádali zákaz přistěhovalectví a směrem k vnitřní politické situaci mluvili o „ pokraji morální, politické a materiální propasti“ nebo „spiknutí proti lidstvu“.2) Takovéto projevy populistům zůstaly a do parlamentního systému se dík této averzi hůře začleňují.

***
Narozdíl od socialismu hledá populismus nepřítele za hranicemi. Baštou levicového populismu je Latinská Amerika, kde je nepřítelem zahraniční (nejčastěji severoamerický) kapitál, který využívá surovinové nebo rostlinné bohatství svých jižnějších sousedů.
Levicový populismus může být extémně levicový, může navazovat spojenectví s komunistickými státy (jako jihoameričtí populisté s Kubou), ale komunismem se přímo nazvat nedá.
Jiné srovnání nabízí situace bývalého Československa. Česká sociální demokracie vychází z dělnických kořenů průmyslové společnosti vzniklé za Rakouska-Uherska. Slovenská sociálně demokratická strana už neexistuje, splynula s levicově populistickou stranou SMER. Populistický SMER je také zvyklý hledat mimo svou kulturu – v Maďarech, Romech, samozřejmě v imigrantech. R. 2006 tak utvořil vládu s Mečiarovou HZDS a nacionalistickou SNS, za což měl SMER pozastavené členství v Socialistické internacionále.
V Rakousku-Uhersku bylo Slovensko na rozdíl od Čech zemědělskou oblastí bez silné dělnické třídy, i současná slovenská levice přirozeně navazuje na populismus. Tento rozdíl je zároveň jedním z mnoha, které ukazují, jak se český i slovenský národ dokáží lišit. Tyto rozdíly, které si oba národy nemusí vůbec uvědomovat, se ukázaly většími, než společné věci, které oba národy naopak spojují...

***
Z tradiční kultury vesnického lidu ale vyrůstají i lidové strany. Zde je pojem lid pouze uveden v domácím jazyce, nikoli v onom latinském „populus“. Lidové strany jsou rovněž zaměřeny na tradiční hodnoty, v evropských podmínkách tedy ty křesťanské a rodinné, mají voličskou základnu na venkově. Do systému parlamentní demokracie se začleňují bez problémů, přijaly jej za svůj.

Populismus a přímá demokracie
Populismus kritizuje systém tradičních politických stran. Místo profesionálních politiků chtějí populisté buď volit odborníky, kteří mají být schopnější, anebo populisté navrhují zavést místo práce politiků přímou demokracii.
Přímá demokracie vypadá na první pohled jako dokonalejší forma než zastupitelská, ale je tu pár problémových bodů.
Přímá demokracie svými principy nepřímo navazuje na raná kmenová shromáždění. Prvním problémem je, že přímé rozhodování zná pouze možnosti ano x ne, většinou se nedaří postihnout detaily.
Pak je tu princip jednoty, který je v přímé demokracii jaksi geneticky zakódován a který velí k jednotě a k vyloučení odpůrců ze svého středu. Populisté a zastánci přímé demokracie v jedné osobě tak budou zcela přirozeně odmítat cizí kultury a napadat odpůrce z kultury vlastní; populistické volání po trestu smrti je takovým symbolickým prvkem pro odstranění nepřátelských a škodlivých elementů.
Praxe přímé demokracie lze vnímat na přímé volbě prezidenta. V první historicky přímé volbě v ČR mezi Milošem zemanem a Karlem Schwarzenbergem byly slyšet hlasy, že v případě vítězství protikandidáta se svět už úplně zbláznil a bude potřeba emigrovat. Lze tu vnímat odraz praxe kmenových shromáždění, kde poražená strana sama odešla nebo byla vyhnána nebo začala bojovat.
V letošní volbě bylo zajímavé sledovat debatu Miloše Zemana s Jiřím Drahošem před publikem, které místo prostoru k diskusi skandovalo jméno svého kandidáta. Lze tu vnímat kmenovou praxi, kde se hlasování odbývalo intenzitou křiku a hluku - letos alespoň bez řinčení zbraněmi, i když řeči o občanské válce v případě vítězství protikandidáta také proběhly.

Socialismus a práva menšin
Prosazení se socialismu mělo některé zásadní dopady. Když se sociální demokracie vzdala revolučního programu, zařadila se do systému parlamentní demokracie. Demokracie přestala být přístupná pouze měšťanským vrstvám s nějakým majetkem, stávala se přístupnější více vrstvám. Nižší vrstvy tím přestávaly být v opozici vůči politickému systému a staly se jeho oporou – proto je i dnes potřebná demokratická levice.
S nástupem socialistů přišel princip střídání moci a rovnováhy. Společenské vrstvy nebo zájmové skupiny mohou své nároky prosazovat v různých volebních obdobích a je to i žádoucí. Stabilní demokracie se pozná i tak, že nejméně dvakrát po sobě se po volbách dostane k moci jiná strana než předešlá, a to celé proběhne bez právních nebo násilných konfliktů.
***
Síla totality spočívá ve vynucované jednotě názorů, kterou musí lidé i veřejně proklamovat. Síla demokracie spočívá v tom, že umí do svého fungování zapojit různé, i protichůdné vrstvy a zájmové skupiny.
Mimo hlavních politických proudů se tak začala hájit práva různých menšin, které nikdy nevytvoří vlastní politický proud, nebo by vzhledem ke svému úzkému zaměření nebyl schopen získat většinu.
Jednou možností je poskytnutí funkcí v hlavních politických stranách zástupcům menšin – některé strany se snaží zavádět kvóty na minimální počet žen ve funkcích, některé strany nabízejí místa na kandidátkách zástupcům etnických menšin. Protože socialisté byli kdysi také diskriminovanou „menšinou“, je jaksi přirozené, že podporu nynějším menšinám v podobě kvót provozují také levicové strany.
Ve společenském životě se pak ženám se povolil přístup ke vzdělání i vedoucím funkcím, etnickým menšinám se poskytuje právo na kulturu i jazyk, náboženským menšinám svoboda vyznání, sexuálním menšinám se poskytuje třeba právo na společný život, děti s postižením mají přístup k individualizovanému vzdělání.3)
***
Přístup k menšinám představuje rozdělovník mezi populismem, potažmo totalitou, a mezi demokracií. Demokracie menšiny chrání a zapojuje do sebe (socialismus o to více), populismus na ně útočí.
V této souvislosti je pak zajímavé sledovat přístup přímé demokracie k menšinám. Voličská většina podle předpokladu nebude mít pochopení pro práva menšin. Nechá se to dokladovat na známé švýcarské skutečnosti, kde v zemi s fungující přímou demokracií v podobě referend a plebiscitů dostaly ženy volební právo téměř poslední v Evropě. Dosavadní voliči v podobě mužů jim je do té doby nechtěli v referendu odsouhlasit...

Poznámky:
1) S výjimkou národních socialistů, kteří se rozhodli vykládat socialismus jako záruku sociálních jistot pro členy svého národa a ekonomické konkurenty viděli v cizincích, popř. Židech. Spektrum národního socialismu je široké, od Hitlerova nacionálního socialismu po české národní socialisty typu Eduarda Beneše nebo Milady Horákové.
2) Tindall, George Brown; Shi, David E.: Dějiny Spojených států amerických. Nakladatelství Lidových novin, Praha 2000, s. 447 – 448.
3) K ochraně menšin nebo diskriminovaných můžeme s nadsázkou přidat i ochranu přírody – živočišných druhů, ohrožených rostlin nebo neživých živlů v podobě vody a vzduchu. Zelené hnutí a strany i z tohoto důvodu ochrany menšin budou přirozeně tíhnout k levici. Na druhou stranu demokratické strany budou začleňovat menšinovou zelenou agendu do svých programů.


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
Odpovědět s citací  
 Předmět příspěvku: Re: Pokec o politice
PříspěvekNapsal: 04 bře 2018 13:11 
Offline
Král
Uživatelský avatar

Registrován: 24 srp 2008 11:16
Příspěvky: 1601
Bydliště: Jičín
Has thanked: 0 time
Been thanked: 17 times
ZÁVĚR
Demokratizační proces probíhal postupně a s řadou kontroverzí. Richard Pipes může provokativně tvrdit: „Dějiny Západu však odhalují, že svoboda a práva pro všechny lidi začínají u privilegované menšiny. Ukázalo se, že se jedná o nejlepší způsob, jak zavést svobodu a práva, protože umožňuje vznik společenských skupin se zájmem o obranu svých privilegií. ... Svobody se vždy týkaly určitých osob a míst. Neplatily obecně pro celý národ. Šlo o jasně dané výsady, z nichž se sice těšila určitá skupina lidí, avšak většina nikoli. Tvůrci Magny charty proto kladli velký důraz na to, aby svobody byly výjimečnými výsadami, a nikoli obecně platnými právy.“1)
Když František Hoffmann kritizuje středověkou městskou správu jako hodně vzdálenou dnešní demokracii, vyplývá z kontextu, že hlavním nedostatkem je právě nulové zapojení nemajetných, nižších vrstev do možnosti rozhodování.2) Zapojování širších vrstev se dá sledovat po formální i obsahové stránce.
Korigovat moc vládce mohly jeho poradní sbory tvořené ze zástupců vysoké šlechty. Jejich moc byla pouze poradní, nikoli faktická. Zasedání těchto sborů bývalo časově a finančně náročné, takže se tohoto práva šlechtici často vzdávali.
Faktickou moc mohly prosazovat stavy. Majetné vrstvy poskytovaly na svých zasedáních vládci finance. V tomto případě byla účast na zasedáních vítaná. Stavy si vymohly právo kontroly, zda jdou vybrané peníze skutečně na účel, na který byly odhlasovány. Kontrolu prováděly komise fungující i po skončení zasedání.
Samotné stavy objevily výhodu pravidelného zasedání. Pokud odsouhlasily peníze jen na určité období do dalšího zasedání, mohly na nich neustále vyjednávat nové podmínky a klást nové požadavky. S bohatnutím celé společnosti se do rozhodování stavů mohly konečně zapojit i nižší vrstvy.3)

***

Vznik demokracie u omezené vrstvy shrnuje, pozitivně hodnotí a rozvíjí Pipes: „Stejně jako se ze svobod, jež získaly feudální šlechta a samosprávná města a které zpočátku byly výlučnými výsadami, časem stala obecně platná práva, měli i volební právo nejprve jen vlastníci majetku, ale po určité době začalo platit pro všechny lidi. Faktem zůstává, že jen ze zemí, které zpočátku omezovaly volební právo, se staly opravdové demokracie.“4)
Hlavní praktická otázka je, v jakém stádiu zapojit do politiky další vrstvy. Příliš brzké zapojení lidí bez zkušeností nese riziko, na druhou stranu se takové riziko dá vzít jako důvod, aby se proces demokratizace zastavil.
Nabízí se analogie vztahu kolonialismu a národně-osvobozeneckých hnutí. Koloniální velmoci ospravedlňovaly svoji moc v koloniích tím, že místní národy si nejsou schopny samy vládnout. Jakmile se ale objevila místní elita schopná vlády, stala se terčem perzekuce. Ideální případ by vypadal tak, že by kolonialisté vychovali místní elitu a předali moc, což zní samozřejmě více jako pohádka, koloniální moc se nerada vzdává svých výhod. V procesu demokratizace se spoludílení na moci s nižšími vrstvami může setkávat s podobnými obtížemi.
Majetková omezení měla symbolické i faktické významy. Pokud politika znamená vládu nad územím, měli by o politice rozhodovat vlastníci nějakého kousku země. Pokud je někdo ve služebním poměru, nemá tak právo rozhodovat plně ani sám o sobě, a nemá tak mít právo rozhodovat ve volbách o jiných. Pokud vláda spravuje finance, měli by o vládě rozhodovat plátci daní, resp. čím větší odvod daní, tím větší hlasovací právo. To mohlo mít faktické opodstatnění v antickém městském státě s malým rozpočtem, ale méně už v dnešním státě, kde se i větší částka rozplyne v cekovém rozpočtu.
Liberální demokracie poskytuje hlasovací i jiná práva všem společenským vrstvám. Stejné hlasovací právo má volič, který odvedl velkou částku na daních, stejně jako člověk, který byl odsouzen za daňový podvod ve stejné výši...
Konzervativní názory tvrdí, že člověk příjmově závislý na jiném člověku je nesamostatný a snadno ovladatelný. Konzervativní řešení v omezení práv těchto skupin, ale třeba levicově-liberální přístup spočívá v zajištění majetku těchto skupin, aby nebyly nikým ovladatelné.
Politická moc náležela královské dynastii nebo šlechtě, jejichž příslušníci byli k politice vedeni od dětství. Liberalismus poskytl práva všem společenským vrstvám a nezbývá než apelovat, aby se lidé politicky i jinak vzdělávali, protože odpovědnost nesou velikou. Formální rovnocennost hlasovacího práva neznamená, že všichni rozumí stejně všemu...
Jedno anglické přísloví tvrdí, že s demokracií je to jako s anglickým trávníkem. Stačí zasít a pak několik set let sekat a udržovat. Demokracie skutečně vychází z mnoha kořenů, dostávala se ke slovu postupně, popř. ani neuspěla. Tvrzení, že práva privilegované menšiny přecházejí postupně na většinu, neplatila v carském Rusku. Jakmile dostala šlechta od cara větší svobodu, využila ji k utužení nevolnictví u svých poddaných.5)
***

Dějiny bývají zvány „matkou moudrosti“, v dávných časech se hledají hodnoty, které se mají přenášet do dneška. Dějiny umějí vysvětlovat i pochopit, ale jak s nimi současníci naloží, zůstává plně na nich; můžeme to vidět na výše zmíněném přístupu původních konzervativců a levicových liberálů k nízkopříjmovým skupinám. Z článku je navíc patrné, že evropské dějiny nejsou založeny na opakování starého, ale naopak na hledání nových cest. A jednou takovou cestou, jednou z mnoha, je i demokracie...
Jak hodnotí Dušan Třeštík, středověké městské svobody byly šancí, která se osvědčila. Nejednalo se o žádný automatický vývoj, který musel nastat z dějinné nutnosti. Stejně tak se demokracie neudržuje automatickým chodem, ale je nutno se o ní zajímat a udržovat ji, má-li fungovat.

Poznámky:
1) Pipes, s. 198 – 199.
2) Hoffmann s.
3) Majetková omezení se mísí i do práv menšin. Volební právo žen bylo zprvu také limitováno jejich majetkovými poměry, např. vlastnictvím nemovitosti v určité hodnotě. Viz např. - https://dennikn.sk/1021359/pouzivali-po ... ravo-zien/
4) Pipes s. 124.
5) Jinde bez vnitřních zdrojů nebo kořenů ani demokracie nemůže uspět. Vývoz demokracie do Iráku spočíval ve vojenském svržení diktátora a zavedení svobodných voleb. Lidé ale volili podle svého náboženského nebo kmenového zájmu, což samo o sobě není zárukou ničeho.


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
Odpovědět s citací  
Zobrazit příspěvky za předchozí:  Seřadit podle  
Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvků: 803 ]  Přejít na stránku Předchozí  1 ... 37, 38, 39, 40, 41  Další

Všechny časy jsou v UTC + 1 hodina


Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník


Můžete zakládat nová témata v tomto fóru
Můžete odpovídat v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete přikládat soubory v tomto fóru

Přejít na:  
cron
POWERED_BY
Český překlad – phpBB.cz