Michal píše:
"Naopak znázornění Kristových otevřených úst je zde prvek veskrze pohanský (připomínající prvky ornamentů ve stylu Jellinge či Mammen) - hrozivou lidskou tvář nebo dračí hlavu s otevřenými ústy známe z výzdoby severských přileb 8. století, jejich funkcí bylo děsit démony a tak odvracet od bojovníka nebezpečí."
Stejný význam mají i obludy na přídích vikinských lodí, jmenovaných často jako "dračí lodě" (v originálu drakkary), protože šlo konkrétně i o draky na těch přídích. Tady hlavy na nálezu z Osebergu z 9.stol., na zdobených saních, podobné snad hlavě na naší přilbě
http://home.online.no/~joeolavl/viking/ ... d_head.jpg
http://www.bownet.org/jvulgamore/viking ... e_cart.htm
Severogermánské helmy měly taky taková zobrazení, tohle jsou razidla na helmy ze 6. století z Ölandu
http://www.network54.com/Realm/thiudareiks/fenris.gif,
http://www.heorot.dk/boar-helmed-warrio ... land01.jpg,
a hlavně tady
http://1.bp.blogspot.com/_oGsiMMNjZys/R ... ersekr.jpg
je tam postava s otevřenými ústy, které připomínají tvarem domnělá ústa na svatováclavské helmě.
Motiv zastrašení protivníka pomoc přilby dokládá zase Edda, píseň o Fáfnim sloky 16-19. Sigurd zabil draka Fáfniho, který střežil prokletý zlatý poklad ( "zlato Nibelungů" a zlatý "oheň Rýna" v podání Richarda Wagnera, původ tragédie celé operní skladby), a prohazuje s ním pár slov:
Fáfni:
"Přilbu hrůzy jsem
proti hrdinům měl,
když jsem hlídal planoucí poklad.
Sám jsem se domníval,
že silnější všech jsem,
že se mně nemůže žádný rek rovnat."
Sigurd:
Přilba hrůzy však
neochrání,
když se stateční střetnou.
Když mnoho se utká
odvážných mužů.
nikdo z nich není nejzdatnější."
...
Sigurd:
"Jak divá saň jsi
prudce syčel
a naháněl hrůzu.
Zloba myslím vzkypí
v myslích reků
pod podobnou přilbou."
A výňatek z posledního odstavce písně: Sigurd jel po Fáfniho stopách k jeho příbytku a nalezl ho otevřený... Vzal tam též přilbu hrůzy ... "
Na Islandu se zachovalo runové zaříkadlo zvané aegishjájmur, hjálmur je česky přilba ("helma"), aegi hrůza, zaříkadlo se jmenuje rovněž "přilba hrůzy". "Používalo se pro zastrašení nepřítel, k nabytí sil... aby zaříkávadlo aegishjálmur splnilo kýžený účinek, kladlo se na prsa, ruce nebo čelo." Lars Magnar Enoksen: Runy. BB/art, Praha 2003, s.163) Tato zaříkávadla jsou dochována z poměrně pozdní doby, jsou to obrazce skládají se z několika překrývajících se a modifikovaných run (které už byly v běžném psaní dávno nahrazeny latinkou, zůstala jenom magická funkce) a k nim zřejmě náležela nějaká průpovídka v podobě písně.
Časově to razidlo na přilby je z 6. století, Edda z 13. stol. zpracovává starší látku - časově sem zapadá i svatováclavská přilba, jejíž severský původ je obecně přijímaný. Když vyjdeme z předpokladu, že svatováclavská přilba byla vyrobena jako"přilba hrůzy" nahánějící strach, jejíž nositel se cítí v boji nepřemožitelný..., a jehož protivník se v osobním souboji přilby zalekne, odhodí zbraň a vzdá se - tak jako kuřimský kníže !! - budu hodnotit tři varianty
Postava na přilbě nahánějící hrůzu -
a) Stejně jako na severských přilbách není konkretizovatelná, má jít o někoho se zastrašujícím výrazem. Stejně jako na severských lodích může jít o hrůzyplného démona. Není potřeba tam hledat za každou cenu nějakou významnou bytost s jejími atributy. Nezdá se mi to úplně nepravděpodobný.
b) Ódin. To je ovšem taky postava nahánějící hrůzu. Bůh, jehož Adam Brémský (napsal kroniku o hamburském arcibiskupství) zove jako (4.26) "furor teutonicus" - "germánská zuřivost" (fúrie:-)), etymologicky vychází ze severského ódr - zuřivý, posedlý. Zpětným vývojem anglosaský Woden nebo Wodan, německý Wotan nebo Wuotan - příbuzné se slovem die Wut - zuřivost. Onen už zmiňovaný Ódinův pseudonym Ygg znamená v překladu "hrozný". Eddická píseň o Grímnim - Ódin se jde pomstít jednomu králi, Ódinova manželka varuje krále před mužem znalým kouzel, "pozná prý ho podle toho, že žádný pes není tak zlý, aby se na hěho opovážil. ... Král tedy dak zatknout muže, na kterého se neodvážil žádný pes." Prostě dobrák od kosti:-)) A dá se dokladovat více příklady, proč si zrovna před ním sednout na zadek..
c) Kristus - nevím, že by někde naháněl vyloženě hrůzu. Měla by z něj vyzařovat síla, před kterou se člověk skloní, ale ne ve strachu jako před třeba starozákonním Jahvem (vůči kterému je v tomhle dáván do kontrastu i katolíky). V germánském válečném prostředí byl Kristus zprvu podáván jako mocný vládce se vztyčenou hlavou, Seveřané si "Hvítikrista" ("Bílého Krista") představovali jako křesťanského boha vůbec, který měl zvítězit nad bohy pohanskými. Na nejstarších severských krucifixech má na hlavě korunu jako vládce, v eposu Heliand napsaném ve fudském klášteře z 9. stol. vystupuje jako vůdce vojenské družiny, kterou tvoří jeho apoštolové. Jako trpící postava na kříži se sklopenou hlavou a korunou z trnů je znázorňován v germánských zemích až někde v gotice (viz Dějiny Norska, s.32). To rané pojetí je ovšem takové, že má vzbuzovat respekt. Teoreticky by to šlo vztáhnout na postavu na helmě, ale je to nejméně pravděpodobné..