Fórum zájemců o historii

Blaze tomu, kdo rád vzpomíná svých otců a vesel baví posluchače o jejich činech.
Právě je 21 lis 2018 21:01

Všechny časy jsou v UTC + 1 hodina




Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvků: 8 ] 
Autor Zpráva
 Předmět příspěvku: Svatý Vojtěch
PříspěvekNapsal: 29 kvě 2013 19:15 
Offline
Král
Uživatelský avatar

Registrován: 24 srp 2008 11:16
Příspěvky: 1598
Bydliště: Jičín
Has thanked: 0 time
Been thanked: 17 times
Svatý Vojtěch uzavírá po sv. Václavovi a sv. Ludmile trojici prvních českých svatých, kteří náležejí do 10. století. První dva světci byli Přemyslovci, členové vládnoucího rodu, a jsou spjati od základu s českým státem. Svatý Václav je dodnes chápán jako hlavní patron české země. Svatý Vojtěch byl Slavníkovec, tedy člen rodu vyvražděného Přemyslovci, a sám byl ve sporu se státními orgány typu knížecí družiny, resp. ve sporech s Boleslavem II. Spory vyvrcholily dvěma Vojtěchovými emigracemi do Říma, kde se věnoval zahraničním stykům.

Vojtěch není z českého pohledu nijak státotvorný, (nechal napospas českou diecézi, byl v kontaktu se saskými Otony, konkurenty Přemyslovců), ale zase je chápán jako člověk, který Čechy otevřel evropskému vlivu a který zanechal českou stopu v Evropě – vlivem na Otu III., misiemi u Uhrů apod. Jedna z knih vyšlých u příležitosti milénia Vojtěchovy smrti tak nese název „Svatý Vojtěch, Čechové a Evropa“ (NLN, 1997), a Tomáš Halík v ní píše: "Tento druhý pražský biskup a první Čech na biskupském stolci bývá právem nazýván prvním Evropanem naší krve, prvním Čechem skutečně evropského rozhledu. Je představitelem západního, latiského křesťanství, ale na svém rodném hradě Libici slyšel pravděpodobně ještě slovanskou liturgii, na swvých cestách byl významně ovlivněn řeckou spiritualitou mnicha Nila a svá nejšťastnější léta prožil v latinsko-řeckém opatství na římském Aventinu. Je snad někdo, kdo by lépe ztělesňoval "Evropu dýchající oběma plícemi"?"
A dále: "Svatý Vojtěch nás spojuje hlavně s Poláky, neboť na jeho hrobě v Hnězdně vzniklo první polské arcibiskupství a v jistém smyslu i první polský stát; spojuje nás také s Maďary, neboť podle křtil (anebo možná biřmoval) krále svatého Štěpána. Spojuje nás ovšem s Němci, protože byl vzdělán v Magdeburku a byl patrně jedním z hlavních duchovních architektů obnovné vize císařské otonské dynastie."
V Polsku je nebo byl svatovojtěšský kult silný. V Polsku bylo napočítáno 138 kostelů zasvěcených sv. Vojtěchovi, což je více, než kolik je v Čechách. Na loňské Noci kostelů jsme byli ve svatovítské katedrále, když jsme stáli u náhrobku sv. Vojtěcha, šli okolo dva Poláci a překvapeně komentovali, že Vojtěch je pohřbený tam.., asi ho čekali někde v Polsku podle výrazu tváře, což jen ukazuje, nakolik ho přijali za svého. Na druhou stranu nejznámější polská blackmetalová skupina Behemoth nahrála song "Chwała Mordercom Wojciecha".
Co se týče svatovojtěšských kostelů u nás, tak naprostá většina ze středověké doby jich je v Čechách, zatímco na Moravě pouze dva. Z toho jeden ve Slavičíně na Uherskobrodsku, na hranicích s bývalými Uhry, kde měl podle jedné teorie sv. Vojtěch jakožto patron uherského státu chránit před vzájemnou zlobou Maďarů vůči Čechům..

V dalších sborníku nazvaném prostě "Svatý Vojtěch" (nakl. Zvon, 1997) je uveden proslov Václava Havla, začínající ve shodě s Halíkem mj. slovy: "Před tisíci lety zemřel muž, kterého bychom mohli označit za prvního Evropana naší krve." Na všechno to "spojovací" navazuje úvaha: "Ale zároveň bychom si měli povšimnout toho, že ve svém osudu nese jakési předznamenání mnohých temných a bolestných rysů našich národních dějin: kolik velkých mužů a žen našeho národa muselo žít a zemřít v cizině, kolik jich bylo nepochopeno a odmítáno, trpělo následky mnohých tragických rozdělení a svárů! Nemělo by svatovojtěšské milénium připomenout tu nenaplněnou přísahu a vůli ke změně?" (míněna zřejmě přísaha, kterou dali Čechové za Břetislava I. nad Vojtěchovým hrobem, když ho odnášeli zpět do Čech).
Nepochopení - o jednom nepochopení z hlediska katolické církve píše opět Halík: "Když se po bitvě na Bílé Hoře začal katolicismus vracet do Čech silou, snad nejdramatičtěji se vzdálil "metodě Vojtěchově" - když totiž Vojtěch vystupoval na pražský biskupský stolec, šel bos na znamení pokory a pokání. Katolíci barokní doby ve své většině zapomněli na to, že k srdci českého národa nelze jít ani v okovaných botách, ani ve zlatě."
O jiném nepochopení píše Dušan Třeštík v Počátcích Přemyslovců (s. 309-311) - Vojtěch dostal na misii od Prusů ultimátum, když se doslechli, že mají hosty " z jiného světa nezvyklého vzhledu a mravů", řekli pak: "Kvůli takovým lidem naše země nedáváí plody, stromy nenesou úrodu, ... odejděte, zmizte z našich končin." Třeštík píše: "Vojtěch si jejich slova vyložil tak, že Prusům vadí tonzura a bezvousost jakož i kněžský oděv, rozhodl se proto obléci šat laiků a nechat si narůst vlasy a vousy. Prusy ovšem nepochopil. Nešlo jim o o jeho vzhled a oděv. Ty jim pouze potvrzovaly, že tito cizí lidé přinášejí nový zákon, který zničí nejenom jejich společenský pořádek a také celý způsob života, nýbrž život sám, zastaví jeho koloběh."

To je zase moje připomenutí, evropská křesťanská kultura si někdy klade nároky vědět všechno nejlépe - domnívá se vědět nejlépe cestu k Bohu, vládnout zaostalým kulturám, a přitom nenaslouchá, nechápe, proč se někdo vzpírá dobru.. Síla katolického barokního vojáka nerespektovala českou duší a česká duše nese vůči katolictví obezřetnost; Havlova slova směřují dovnitř, k větší vůli ke změně a naplnění dané přísahy, potom k povzdechu, kolik Čechlů nebylo pochopeno, ale chybí mi výzva, aby i Češi chtěli chápat cizí kultury..
Halík se dotkl toho, že církev po pádu komunismu nedokázala oslovit, neumí najít řeč, jinými slovy nepanuje vzájemné pochopení: "Po velmi nadějných počátcích, kdy církev na prahu svobodné společnosti byla i sekulární veřejností přijímána s velkou sympatií a očekáváním, převládl nikoliv zcela neprávem dojem, že církev příliš zabředla do starých kolejí, že nedokázala oslovit "sympatizanty", že jen velmi málo jejích představitelů je schopno vést věrohodně a kompetentně dialog se společností."
Církev se skutečně umí chovat uzavřeně, se společností komunikuje jazykem, který se míjí účinkem. Když bylo mistrovství světa ve fotbale v Polsku, místní katolíci chystali "misijní" transparenty se slovy "Ježíš zemřel i za Čechy", aniž by jim došlo, že zrovna Češi zrovna z tohohle budou mít akorát srandu.. tady na fóru posílá jeden agilní slovenský katolík sáhodlohé spisy, aniž by mu došlo, jak tím lidi maximálně tak vytočí..

A jak vůbec chápeme my Vojtěcha?, nechal českou zemi bez biskupa, toužil radši po misiích - byl to dobrodruh, sobec, romantik?, nesouhlasil s primitivními postupy knížecí družiny - byl tak ovlivněn západním, kultivovaným stylem chování, nepochopen družinou, nebo nechápal on družinu a nedal jí šanci na postupné zlepšení pod jeho vlivem (kritizované mnohoženství družiny fungovalo i okolních zemích)? Jak se dají vysvětlit důvody Vojtěchova dvojího odchodu, jsou takové, jaké uvádějí legendy, nebo je tam politický podtext?, osobně tam politiku vidím, dostanu se k tomu..
***
Havlova slova o Vojtěchovi jako předchůdci emigrantů poukazovala na jednu ne tak známou věc z doby komunismu, a sice tzv. Desetiletí duchovní obnovy vyhlášené katolickou církví r. 1987, které mělo vyvrcholit na tisícileté výročí úmrtí Vojtěcha. Oficálně to bylo přihlášení se k duchovní obrodě jednotlivce neb společnosti, jak kdysi slíbili Čechoví nad Vojtěchovým hrobem v Hnězdně, ale byly tam i skryté motiv, který se daly zamaskovat před cenzory. Jedním motivem bylo připomenutí si těch, kteří emigrovali do ciziny před komunisty a stejně jako Vojtěch v cizině i zemřeli. Druhým motivem byla podle Halíka "touha po Evropě", touha překročit ostnatý a vyrazit poznávat svět..
Je to málo známá věc, protože za časů nadvlády vojtěšská tradice ustupuje do pozadí před svatým Václavem - během srpna 1968 se kolem sochy Václava na Václavském náměstí shromažďují demonstranti, takže bolševická moc staví kolem sochy příslušníky a sochu nechá obehnat železným řetězem (po Listopadu 1989 sundán, teď se uvažuje o jeho navracení, oficiálně kvůli zamezení poškození sochy). Naopak Vojtěch od časů Palackého nese stigma kolaboranta a jako symbol odporu funguje málo, a když už, tak takto subtilně jako v tom Desetiletí duchovní obnovy.
***
Vojtěch přesahuje státní hranice, přesahuje stejně tak i téma Slavníkovců, pod které jsem ho uvažoval zařadit, ale okruh Slavníkovců je přeci jen jiný – původ, sídelní území, motivy libické tragédie, v tom Vojtěch přímo nefiguruje (možná až na tu Libici, Slavníkovci nebyli kvůli Vojtěchovi oblíbení u přemyslovské družiny).

***

Vojtěchovy osudy byly spjaty s vládou Boleslava II. R. 972 nastupuje Boleslav II. na knížecí stolec a Vojtěch se vydává z Libice na školu do arcibiskupského Magdeburku. Téhož roku umírá řezenský biskup Michal, který bránil Čechám v ustavení vlastního biskupství, protože do té doby byly stále pod správou Řezna. Souhlas se založením pražského biskupství padne r. 973, prvním biskupem se stal Němec Dětmar (Thietmar).
R. 973 umírá císař Ota I. a nastupuje jeho syn Ota II. Boleslav se připojí druhému zájmeci o trůn, k bavorskému vévodovi Jindřichovi Svárlivému. Nebylo to dobré rozhodnutí, rozhodilo to stabilitu českého státu. R. 977 k tomu umírá polská královna Doubravka, Boleslavova sestra. Polský král Měšek i jeho syn Boleslav Chrabrý uzavřou postupně sňatky s německými šlechtičnami a staré česko-polské spojenectví padne, Poláci se místo toho spojují se Sasy.
Významné událostí nastanou r. 981. Umírá Slavník a na jeho místo nastupuje jeho syn Soběslav. Umírá magdeburský arcibiskup Adalbert, Vojtěchův učitel, a Vojtěch se vrací do Čech. Nastupuje do kapituly k Dětmarovi, ale ten záhy také umírá. Následkem toho je ale za druhého pražského biskupa dosazen Boleslavem právě Vojtěch, stalo se tak 19.2.982 na Levém Hradci, v prvním českém kostele vůbec (vyjma kostelů Velké Moravy). Vysvěcení dosáhl od mohučského arcibiskupa na říšském sněmu ve Veroně r. 983.
Brzo po sněmu umírá Ota II. a Boleslav II. se opět spojil s Jindřichem Svárlivým proti nástupci Oty II. Otovi III. Tady asi vyvstalo pro Vojtěcha dilema, na sněmu ve Veroně se osobně zúčastnil korunovace Oty III. za spolukrále Oty II., a kníže Boleslav nyní tohle nástupnictví ohrožuje.. Jindřich Svárlivý je ale opět poražen a Sasové dávají volnou ruku Polákům, aby zaútočili na české panství ve Slezsku.
Česká družina je vyhnaná ze Slezska do Čech a začíná být určitě nespokojená. Padla možnost obživy z kořisti a obživu je třeba hledat jinde. Dobrým zdrojem hodným válečníků byl prodej otroků, a protože kolem Čech už byly pokřtěné země, začali prodávat i otroky křesťanské.. To bylo trnem v oku Vojtěchovi, který podle legend na protest proti tomu opouští Čechy r. 988 nebo 989. Dalším důvodem bylo mnohoženství praktikované knížecími družiníky.
Boleslav pkračuje v upevňování moci alespoň nad českým územím, proniká na Moravu a vytlačuje Slavníkovce z jejich panství na Kutnohorsku.
R. 992 umírá Volkold, kněz suplující některé úkony za biskupa, a Boleslav nechává poslat s prosbou pro Vojtěcha. Vojtěch se téhož roku vrací na biskupský stolec, z Itálie přivádí mnichy, kteří založí břevnovský klášter.
R. 992 je kníže Boleslav stižen mrtvicí a přes léčbu a modlitby Thidaga, mnicha ze saského kláštera v Corvey (a nástupcem Vojtěcha ve funkci biskupa), není schopen plné vlády. To zřejmě vede k větší moci knížecí družiny, která nerespektuje ani Vojtěcha. Naopak r. 994 dojde k události, kdy družina vyvleče ze svatojiřského kostela na pražském Hradě cizoložnou ženu a přes biskupův odpor ji zabije. Na Hradě jak vidno neplatila ani biskupská, ani knížecíé autorita a Vojtěch se opět balí a odchází do Itálie.
R. 995 svolá Ota III. velké tažení proti Polabanům, účastní se ho poláci i český kontingent, jeož součástí je Slavníkovec Soběslav s družinou. Knížecí družina využije odchodu Soběslava a vypálí Libici. Opět se to jeví jako akce zdivočelé družiny, lačné po kořisti a v rozhodování nezávislé na knížeti, i když plně dokázat se to nedá..
Vojtěch se po zničení jeho rodu a rodového sídla nemá ani kam vrátit a po návštěvě poutních míst ve Francii se vydává r. 997 na misii k Prusům, kde mučednicky umírá.


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
Odpovědět s citací  
 Předmět příspěvku: Svatovojtěšské legendy
PříspěvekNapsal: 03 čer 2013 20:43 
Offline
Král
Uživatelský avatar

Registrován: 24 srp 2008 11:16
Příspěvky: 1598
Bydliště: Jičín
Has thanked: 0 time
Been thanked: 17 times
K Vojtěchovu životu se vztahují dvě základní legendy, Canapariova a Brunova, psané pár let po Vojtěchově smrti. Další legendy jsou jen zpracováním těchto dvou. Obě legendy napsali mniši kláštera sv. Bonifáce a Alexia na Aventinu v Římě, kde žil i Vojtěch.
První legendu napsal asi Jan Canaparius, mnich a později i opat; označovaná může být podle incipitu (začátečních slov) jako Est locus in partibus Germaniae. Legenda vznikla zřejmě z podnětu císaře Oty III., který dost času pobýval v Římě a Vojtěcha znal osobně, takže volba na římský klášter by byla po všech směrech logická. Vznik je kladen k r. 999, pisatel umírá r. 1004, takže dílo je s Vojtěchem v podstatě soudobé.
Druhý legendista, aventinský mnich Bruno z Querfurtu, napsal legendu Život sv. Vojtěcha, podle incipitu Nascitur purpureus flos. Bruno znal Vojtěcha mimo Aventina i z Magdeburku, byli to spolužáci ve škole. Společnou měli i mučednickou smrt v Prusku, kde Bruno zemřel r. 1009. Rané Vojtěchovo období ale příliš nezpracovával, protože kladl důraz právě na misijní činnost a mučednictví.. V tom vedl i polemiku s Canapariem, ten kladl důraz na Vojtěchův vnitřní život, na klášterní dobu, Bruno kladl důraz na činy, na misionářství a tu mučednickou smrt.

***
Bruno také napadl politiku otonských císařů Oty II. a Oty III. Porážku Oty II. od Arabů r. 982 připsal na vinu tomu, že Ota: "Vzal biskupa výbornému Vavřincovi, dal arcibiskupa našemu Mauriciovi v Magdeburku. ... Pro tento hřích jako jeho otec s pomocí svatého Vavřince všude zvítězil, tak syn uraziv svatého Vavřince vítězství ztratil." (XII.) Ota měl tedy pykat, že odstranil nějaké biskupství u kostela sv. Vavřince a Vavřinec mu měl vzít vojenské úspěchy.. A na konci kapitoly X. to ještě stupňuje: "Téměř vždy za svého života ztratil bitvu, když ji začal; v bojích ho pronásledovalo všeliké neštěstí, což je výjimka u Němců; pravá příčina toho byla skrytá urážka Boha."
Ona je v tom ukrytá ještě pohanská představa krále jako prostředníka mezi bohy a lidem, kde král jakožto nejvyšší kněz odpovídá za dobro lidu, za dobrou úrodu, za vítězství, což všechno mu mají dát bohové.. Pokud je král špatný, a bohové tudíž od něj odvrátí tvář, lidé krále prostě obětovali bohům.. V severských ságách takové případy jsou. V křesťanské době měl vítězství dávat Bůh. První Oton Jindřich I. také obhajoval svou nepevnou legitimitu tím, že má vojenské úspěchy, tudíž je Bohem vyvolený.. Jeho vnuk Ota II. naopak prohrával a nejhorší porážka, která byla nejhorší i pro jeho panovnickou legitimitu, přišla r. 982 od Arabů u Cotrone - krále, který prohraje se Saracény (nejhoršími odpůrci křesťanů) a rok na to umírá, musel v očích současníků Bůh z nějakého důvodu opustit..
Křesťanskou vizi vojensky úspěšného krále rozebírá Drahomír Suchánek v knize Imperium et Sacerdotium - http://www.kosmas.cz/knihy/160575/imper ... cerdotium/

***
V Brunově legendě (konec kapitoly 26) je na první pohled nenápadná věta: "Ó, jak krásně se usměje nebe, až spatří vcházet korunovaného Slovana!" Věta zapadá do toho, co jsem rozebíral v úvodu, do nadstátního a nadetnického vnímání sv. Vojtěcha. Ještě více to vynikne ve srovnání s jiným svatým, jak píše Třeštík v Počátcích Přemyslovců s. 302: "Někdy okolo poloviny 12. století byl slepý slovanský žebrák v Merseburku přítomen zázraku způsobenému sv. Jindřichem (císařem Jindřichem II.) a komentoval ho takto: ´Ten Jindřich je přece Němec a pomáhá jen Němcům, mně ale a lidem mého kmene ještě nikdy neprokázal dobrodiní.´ Nechtěl tím říci, že německý svatý je již pro svůj původ nepřítelem Slovanů, vyjadřoval pouze samozřejmé přesvědčení, že každá země má své bohy, jejichž působení je omezeno na ni samotnou a lid ji obývající."
Na kontrastu těchto svou výpovědí je znát, že Vojtěchovo působení i svatovojtěšská tradice jsou skutečně nadregionální, nadetnické.., staří pohanští bohové se starali o svůj vlastní lid a území, Vikingové věřili, že pokud vyplují na plavbu, tak do těch vzdálených končin moc jejich bohů nemusí dosáhnout; slovanský žebrák nevěří, že by německý svatý mohl pomoci i Slovanům.. A do toho přijde Bruno, rodem ze staré šlechtické německé rodiny, jak křesťanské nebe, plné německých a jiných svatých, uvítá s radostí do jedné rodiny i Slovana..

***
Třetí vojtěšskou legendou jsou Verše o umučení svatého Vojtěcha, je to fakt veršovaná skladba, v podstatě zveršovaná legenda Canapariova. Vznikla v Čechách kolem r. 1100, vzheldem k podobě s Kosmovou kronikou byl některými badateli Kosmas považován za autora, ale spíš to je naopak, Kosmas čerpal z legendy.

***
V češtině vyšly legendy Brunova a Verše v knize Nejstarší legendy přemyslovských Čech vydané Oldřichem Králíkem r. 1969. - http://www.valentinska.cz/index.php?lan ... akc=detail , on-line přepsané - Bruno - http://texty.citanka.cz/prlegendy/l1-11.html ; Verše o utrpení sv. Vojtěcha - http://texty.citanka.cz/prlegendy/l1-13.html
Všechny legendy včetně Canapria by snad měly být dosažitelné v knize Slavníkovci ve středověkém písemnictví - http://www.adplus.cz/91807-slavnikovci- ... isemnictvi , tu knihu teda nemám, tak to nevím jistě..


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
Odpovědět s citací  
 Předmět příspěvku: Re: Svatovojtěšské legendy
PříspěvekNapsal: 04 čer 2013 07:30 
Offline
Král

Registrován: 28 říj 2009 11:55
Příspěvky: 2436
Has thanked: 0 time
Been thanked: 5 times
Mám to a je to asi nejlepší překlad s komentáři. Dá se to najít v knihovnách.


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
Odpovědět s citací  
 Předmět příspěvku: Re: Svatý Vojtěch
PříspěvekNapsal: 20 čer 2013 19:57 
Offline
Král
Uživatelský avatar

Registrován: 24 srp 2008 11:16
Příspěvky: 1598
Bydliště: Jičín
Has thanked: 0 time
Been thanked: 17 times
Vojtěch během výkonu biskupského úřadu dvakrát odešel z Čech, jednou se ještě vrátil, podruhé dělal vše pro to, aby se vrátit nemusel.. Legendy podávají důvody, že Vojtěch byl pobouřen porušováním křesťanských zásad, historici takové důvody většinou odmítají a hledají důvody politické..
Trochu paradoxně tak činí i historici, kteří jinak kladou důraz na dějiny kulturní namísto politických. Činí se tak i paradoxně vůči vojtěšské tradici, která je o vnitřním pohroužení se do sebe, jak jsem načrtl v úvodním příspěvku.. Možností důvodů Vojtěchových odchodů je povícero, zkusme načrtnout..

Vojtěch (ne-)vykonával funkci biskupa mezi lety 982-997. První odchod se datuje k rokům 988/989. Vojtěch byl v konfliktu s knížecí družinou, která prodávala do ciziny otroky včetně křesťanských a žila v mnohoženství, byl v konfliktu s klérem, kterému přikazoval celibát; manželství kněží přetrvávalo i staletí poté, kronikář Kosmas byl děkanem, přesto do své kroniky zaznamenal i úmrtí své milované ženy.
Tady vzchází první námitka, s takovými podobnými problémy se potýkaly všechny nově pokřtěné země, a leckdy i země pokřtěné dávno. Potýkal se s tím i Metoděj v moravském arcibiskupství, aniž by někam odcházel. Biskupovo místo by mělo být tam, kde mohl napravovat, což si myslel i mohučský arcibiskup Willigis, když na Vojtěcha v obou případech tlačil, aby se vrátil. Vojtěch by ale raději pobýval v Římě v klášteru..
Z prvního exilu se Vojtěch vrátil r. 992, r. 994 odchází podruhé, když knížecí družina přes biskupovy námitky vyvleče z kostela sv. Jiří na Hradě cizoložnou ženu, která tu hledala azyl. Po zničení Libice r. 995 se už ani nemá moc kam vracet..

Jsou tedy vážné pokusy vysvětlit exil celkovou politickou situací. Český stát za Vojtěchova úřadu zabředl do krize. Boleslav II. v bojích o říšský trůn podporoval bavorskou stranu, která ale prohrála. Naopak se zhroutilo česko-polské spojenectví a Polsko se stalo spojencem říše; nejvíce proti polabským Slovanům, ale promítlo se to i v tom, že říše dala Polsku volnou ruku při vytlačování Čechů, asi po ukončené válce s Polabany r. 986-7. Někdy k r. 990 jsou tak Češi vytlačeni z pozic v Malopolsku a ze Slezska. Znamenalo to ztrátu tributů z poddaných území a hlavně ztrátu kontroly nad obchodní cestou z Evropy přes Rus až do Asie.
Česká družina byla musela být pochopitelně nespokojená a začaly se hledat možnosti bohatství z jiných zdrojů, nejvíce domácích. Po r. 990 jsou Slavníkovci vytlačeni z Malína, kde se získávalo stříbro a kde měli Slavníkovci asi mincovnu; po r. 990 jsou doklady z přemyslovského dobývání jižní Moravy (násilný zánik hradiště Staré Líšně u Brna); oboje by vyplývalo z přetlaku družiníků, i když přímé zprávy chybí.
Významným zdrojem peněz býval obchod, a konkrétně obchod s otroky, které získávala družina původně ve východních zemích a lifrovala je přes židovské kupce do arabského Španělska. Ztráta východních území znamenala, že družina byla nucena sáhnout po bližších zdrojích, a brala i otroky křesťanské. Vojtěchova kritika takového obchodu by odpovídala době.
Jiným zdrojem peněz mohl být církevní majetek, ke kterému by družina nejevila patřičný respekt. když se Vojtěch vrátil z exilu, vymínil si mj. slib, že šlechta nebude sahat na peníze z desátků, nijak je zadržovat.. Může to být odraz praxe, kterou Vojtěch v Čechách zažil.

K prvnímu odchodu se váže diskuse o Vojtěchově loajalitě, resp. střetu zájmů. Vojtěch se r. 983 účastnil sněmu v italské Veroně, kde dostal od císaře Oty I. investituru a byl konsekrován mohučským arcibiskupem. Na tomtéž sněmu Ota I. nechal korunovat za krále svého syna Otu II. A toto následnictví napadl Jindřich Svárlivý, kterého podpořil Boleslav II. To je úvod do Vojtěchova nelehkého údělu.

Závažným aktem biskupa bylo, když v prvním exilu uznal převedení slezského a malopolského území ze své diecéze pod diecézi polskou (asi poznaňskou, jiná v té době nebyla). Znamenalo to legalizaci expanze Poláků na úkor Čech a takový krok by byl podle všeho v Čechách chápán jako zrada. Proto by tedy měl Vojtěch odejít, aby nebyl v Čechách zlynčován a mohl to provést v bezpečí.. Existuje i názor, že Vojtěch byl s Poláky v nějakém blízkém kontaktu -
Vojtěch náležel ke klanu Slavníkovců, konkurentů Prahy. Vojtěchův bratr Soběslav razil mince, na kterých se označoval jako vévoda, a konal vůbec sebevědomou politiku. Existuje tedy názor, že za takovým sebevědomím stála zahraniční podpora, a přes hranice sídlili Poláci, u kterých Soběslav po vypálení Libice strávil konec života v exilu. Do té doby ale žádné důkazy o spojení Slavníkovců s Poláky nejsou, nic jistého tu tvrdit nelze.
Dušan Třeštík vystoupil s teorií, kde počítá s Vojtěchovými mezinárodními kontakty, kterých ale Vojtěch hodlal využít loajálně pro svou diecézi. Vojtěch hodlal zařídit u papeže arcibiskupství, a dělal to tak, jako podle nepřímých náznaků všichni čeští vyjednavači - s odkazem na moravské arcibiskupství Metodějovo. Arcibiskupství by se mělo přenést do nového politického centra, tedy Prahy, ale jinak by šlo "jen" o obnovu něčeho, co už tu bylo a má být..
Z toho by plynulo za a) Metodějovo arcibiskupství zasahovalo do Čech, Moravy, s nároky na Uhry, ale v žádném případě nezasahovalo do Polska.. Žádat nyní něco z Polska by bylo nefér.
b) Vojtěch počítal s arcibiskupstvími pro Čechy, Polsko i Uhry, už jen pro společný postup v této věci zainteresovaných zemí, nepotřeboval žádné konflikty s polskou církví, notabene když šlo o uznání už daného územního stavu.
Bylo by to jednání v zájmu českého státu, nikoli snad zrada, což nic nemění na tom, že šlo o "vážnou chybu", slovy Třeštíka.. A teď záleží, jestli to česká elita vnímala jako tu zradu, nebo jestli to chápala spolu s Vojtěchem jako snahu o zřízení arcibiskupství, a tím o církevní autonomii Čech.. Vzhledem ke kontaktům biskupa s dvorem bych to viděl na druhou možnost. To by pak i napadlo jednu možnou Vojtěchovu motivaci k exilu kvůli politickým poměrům..
Vojtěch navštěvoval školu v arcibiskupském Magdeburku, stal se příznivcem reformních hnutí. Reforma byla v 10. století „heslem dne“, největší reformní hnutí bylo clunyjské ve Francii a gorzské pro říši. Reforma se v této době netýkala ještě vnitřního života, ale vnější formy, dodržování rituálů. Ten vnitřní život křesťana se stal centrem zájmu až ve 12.-13. století, v souvislosti se zhuštěním farní sítě a vlivem kazatelským řádům. Do té doby fungovalo tzv. dvojvěří, lidé si zachovávali pohanské tradice, někde nepokrytě, někde pod křesťanským nátěrem, a církev dbala na dodržování nových náboženských forem, např. na kostrové pohřbívání místo žárového..
Vojtěch v cizině poznal snahu o reformu církve a po návratu do Čech byl konfrontován se situací, která byla ještě horší, než i ten nereformovaný církevní život za západními hranicemi. K tomu měl možnost poznat vážnost, jaké se těšily biskupské autority. Biskupové v říši od poloviny 10. století razili mince, což zavedl Vojtěch i v Čechách (známější mincovnictví jeho bratra Soběslava na Vojtěcha navazuje). V Praze zase poznal, že jeho autoritu družina v potaz nebere. Náboženské důvody k odchodu by podle mě tedy obstály také..

Rozdělovat striktně důvody náboženské a politické je možná zase jen optika naší doby, kde panuje odluka státu a církve, prosazovaná ve vrcholném středověku reformním papežstvím a v moderní době naopak světským státem. V 10. století se to tolik neodlišovalo, podobně jako se tolik nerozlišoval vnitřní a vnější náboženský život; šlechtický zakladatel kostela si vymáhal právo na desátky vybrané pro tento kostel, zakladatel kláštera počítal, že se za něho mniši budou modlit, a tím že by měl mít přímluvu pro vstup do nebe..
Legendy hledají důvody náboženské, historická obec, politické, já bych ty důvody uvedl jako „politicko-církevní“. Je v tom obsažená mezinárodní politika, nejvíce vztah Čech a Vojtěcha k říši, jsou v tom i církevní důvody, konkrétně nedodržování církevních nařízení (Vojtěchova kritika nedělních trhů), a pokud se bavíme i vnitřním duchovních pochodech a motivaci, tak to lze spatřovat v přesvědčení, že pro spásu je nutné právě správné dodržování církevních rituálů.

Legendistické motivy podle části historické obce zakrývají skutečné politické důvody, z téže doby ale existuje případ, kdy vnitřní duchovní motivy naopak zasahují do rozhodnutí politického. Když knížete Boleslava stihla mrtvice, byl v péči mnicha ze saského kláštera Corvey jménem Thiddag (po smrti Vojtěcha a Kristiána se stal i českým biskupem). Thiddag knížete léčil nějakými medicínskými prostředky a modlitbami. Knížeti se časem jednak vrátila část sil k rozhodování, jednak proběhla nějaká změna priorit.
Boleslav se rozhodl napravit jednu chybu z mladých let, to když během bojů o říšské nástupnictví poplenil statky kláštera v Altachu. Na odčinění viny nechal založit klášter Ostrov u Davle, kam nechal poslat mnichy právě z Altachu. Nemám zprávy, nakolik šlo o vnitřní proměnu v důsledku nemoci chápané jako Boží trest, nebo nakolik tu hrál roli Thiddag, ale asi od každého něco a bez konzultace s mnišským důvěrníkem by Boleslav sotva rozhodoval založit klášter.

***
Dostat se podobně do vnitřních pochodů Vojtěcha je více spekulativní, takže jen pár nápadů. Vojtěcha si z duševní stránky umím představit jako cholerika. V mládí dělal v Magdeburku nějaké vylomeniny, na které v dospělosti nevzpomínal v dobrém, ale ukazují na otevřenou povahu. V dospělosti byl aktivní, cestoval, plánoval misie.. K výbušnosti cholerika bych teoreticky zařadil druhý odchod, kdy na nějakou událost reaguje radikálním krokem, bouchnutím dveřmi.. Není to flegmatická povaha, která oddělí méně podstatné věci nebo, ty které aktuálně nejdou udělat a udělá je později..

Vojtěch definitivně odešel a rozhodl se pro misie. Tady mi vůbec není jasné, jestli si myslel, že je jednodušší pokřtít novou zemi a čekat, že se budou chovat lépe než Češi, kteří už část křesťanské kultury přejali. Mučednická smrt by ho pak dost krutě vyvedla z omylu. Nebo jestli tu hraje roli to, že člověk bývá přísnější sám na sebe, jak to činí mniši obecně, a pak by biskup přenesl větší očekávání a přísnost na lid už seznámený s křesťanstvím, než na pohany..
Nebo je druhá možnost, jít na misie s vidinou mučednictví, i když zanedbá doma svou diecézi.. To už zavání sobectvím.., misie byly z hlediska církve důležité, ale stejně tak správa už pokřtěných zemí. Misijní biskupové měli jinou funkci než klasičtí..

Více jasno do "biskupské typologie" vnáší Tomáš Špidlík; to byl teolog s nějakou vysokou funkcí ve Vatikánu, dělal duchovní cvičení pro papeže Jana Pavla II. Biskupové, resp. pozdější svatořečení biskupové prodělávali v raném křesťanství vývoj. První svatí se odvraceli od společnosti, utíkali jako poustevníci do hor nebo do pouště jako sv. Antonín. Další biskupové se pak zasazovali o správné znění dogmat na koncilech, společnost tedy nezavrhovali, fungovali v rámci života církve. A třetí typ nastupuje po pádu Říma, v době úpadku antické kultury, kde jsou biskupská sídla a města ostrovy řádu, práva a jakés takés jistoty.
Tento typ biskupů se od společnosti neodvrací, ale dává jí řád.. Nezajímá se ani tak o teologické spory jako o pomoc bližním a o akci. Zatímco východní teologové ve vpádech barbarů spatřovali příznaky Apokalypsy, tak západní biskupové v tom spatřovali - výzvu, jak říkají manažeři, když nastupuje obzvláště těžký úkol, je to "challenge".. Papež Řehoř Veliký proslul hláškou, jak viděl na trhu anglosaské otroky s blonďatými vlasy, tak se zeptal, kdo to je. dostal odpověď, že Anglové, a na to řekl, "non Angli, sed angeli", tedy "ne Anglové, ale andělé", s odkazem na ty jejich bílé vlasy.. Zorganizoval misie do Anglie, a tam jeho kult pěstovali do vrcholného středověku.

V průběhu raného středověku vykrystalizovaly čtyři typy biskupů.
1) asketa - vzat proti své vůli z kláštera, řeší to tak, že si odpírá světské slavnosti, místo toho zve mnichy ze svého kláštera, ze kterých vzniká biskupský konvent, za mnišský život si upomíná, když si ordinuje posty nebo noční bdění.. Často ale zvítězí stará touha a prchá zpět do kláštera.
2) spisovatel - vzdělaný, vnímá rozdíly mezi křesťanskou naukou kláštera a polokřesťanským životem lidu. Sepisuje díla, káže lidu - příklady sv. Antonín, u nás Cyril a Metoděj, kteří přinesli vlastní písmo, aby se jej lidé naučili..
3) misionář - vnímá potřebu šířit víru mezi barbary (sám nebo misie řídí), vzniká historicky z přímého kontaktu s barbary, na rozdíl od Byzance, která před barbary stále uzavírá, i v otázce misií.. sem patří ten Řehoř Veliký
4) představitel právního řádu - hlavně ve Francii a Itálii, místech, kde zachraňují dědictví antických měst, drží nějakou jistotu a standard.. K antickému dědictví patří i právo, proto biskupové zachraňují zbytky právního řádu a bojují proti šlechtické zlovůli, což se nejlépe zračí ve francouzském hnutí Božího míru.

Ve Vojtěchově případě to je myslím jasné, byl to asketa a zčásti ještě misionář. Vojtěch by byl raději v klášteře v Římě, odkud ho proti jeho vůli zavolali Čechové a přímý nadřízený arcibiskup Willigis. Odpírání světa a askeze se odráží v legendách, Bruno píše (kap. 11): "Pokud jde o vnější život, měl nyní v úřadě biskupském více práce a vedl přísnější život než později v klášteře. Nevyhýbal se jen tomu, co je příjemné, nýbrž i samé přírodě odpíral, čeho potřebuje ... Tak trpěl hladem a žízní nikoli marně. Přílišnou zimou, bděním a drsným rouchem nemilosrdně trýznil své tělo."
Po návratu do Čech Vojtěch přivádí mnichy z Říma, ale nedělá z nich ani tak biskupský konvent, ale použije je k založení břevnovského kláštera. Klášter neměl sloužit k důkladnější christianizaci země jako spíš jako východisko pro misie k východním Slovanům. Tím se dostáváme k Vojtěchovu misionářství.
Misie se stala Vojtěchovi osudnou, když se vzpíral druhému návratu do Čech. Návratu se vyhnul, když si vymínil slib, že pokud jej Češi nebudou chtít, tak k nim nebude muset.. Češi ho odmítli a Vojtěch vyrazil do Prus.
Bruno Vojtěchovo misionářství a predestinaci mučedníka podezřele hodně zdůrazňuje, prý se Vojtěch zaradoval, že se blíží jeho mučednická smrt, už během zabití cizoložné ženy na Hradě, kde se postavil družině osobně.. Bruno tam podle mě vkládá něco svého, vlastní touhu nalézt také mučednickou smrt, což se mu povedlo v r. 1009 také v Prusku..
Pokud bych měl soudit podle této typologie, byl Vojtěch člověk nábožensky zanícený, jeho motivy odchodu mu lze věřit, protože mu ukázaly, že jeho místo k ideálnímu životu je někde jinde.. Musely se v něm odehrávat vnitřní konflikty mezi loajalitou a vlastní touhou a nebylo to dobře ani pro něho, ani pro diecézi. V úřadu biskupa byl nešťastný a hledal svoje lidské štěstí jinde, nejprve v klášteře, poté jej snad našel v mučednické smrti..


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
Odpovědět s citací  
 Předmět příspěvku: Re: Svatý Vojtěch
PříspěvekNapsal: 24 čer 2013 21:45 
Offline
Král
Uživatelský avatar

Registrován: 24 srp 2008 11:16
Příspěvky: 1598
Bydliště: Jičín
Has thanked: 0 time
Been thanked: 17 times
Vojtěchovo dílo přežilo jeho smrt, v něčem ho ještě upevnilo. Vojtěch byl na žádost Oty III. kanonizován už r. 999.
Vojtěchovo tělo vykoupil od Prusů polský kníže Boleslav Chrabrý, údajně ho vyvážil zlatem. Tělo spočinulo v Hnězdně, kde nad jeho hrobem r. 1000 Ota III. ustanovil polské arcibiskupství a Boleslavovi přiřkl královský titul. Prvním hnězdenským arcibiskupem se stal Vojtěchův nevlastní bratr Radim, který ho doprovázel na většině cest, stal se např. mnichem na Aventinu s řádovým jménem Gaudentius, účastnil se cesty do Prus.. Radim zemřel asi r. 1006 a v Polsku je jako sv. Gaudentius uctíván za světce od 11. století (v Čechách až od vrcholného středověku).
Uhry byly zasaženy Vojtěchovou činností také, podle legendy pokřtil samotného krále Štěpána Velikého. Do Uher se odstěhoval břevnovský opat Anastasius. Stal se postupně opatem kláštera v Pannonhalmě (996-1009), biskupem v Kalocsi (1002-1007) a arcibiskupem v Ostřihomi (1007-1036). Pro Štěpána vyjednal královskou korunu u Oty III., kterého dík Vojtěchovi znal osobně. Arcibiskupský kostel v Ostřihomi nechal Štěpán zasvětit sv. Vojtěchovi. Vojtěch se tak stal i patronem Uher.
Čechy zmítala válka, takže si na královský titul i arcibiskupství muselo počkat, Čechy byly připoutány více k Říši. Vojtěchovo tělo se r. 1039 stalo kořistí českého knížete Břetislava, který ho převezl do Čech a Vojtěch se tak mohl stát i patronem Čech.

Toto všechno znamenalo jeden dějinný posun, státy dotčené Vojtěchovými činy a uznáním Oty III. se zařadily do střední Evropy tak, jak trvá v podstatě dodnes - Čechy, Polsko, Maďarsko a Slovensko - dříve součástí společného státu Maďarů nebo Čechů, nyní samostatné. Zvrat r. 1000 spočíval v tom, že říše uznala samostatnost maďarského a slovanských států. Doposud si říše nárokovala univerzalitu, kde císař a papež tvoří dvě nerozlučné části správy a kde nově pokřtěný stát podléhá jak papeži v duchovních věcech, tak císaři ve věcech světských. Ota svým činem ustanovil tzv. rodinu křesťanských králů, prý podle pozdně antického vzoru.
Střední Evropa tak začal fungovat mezi dvěma hranicemi. Evropský Západ vyrůstal na troskách antické tradice, která mu dala civilizační náskok, a nyní na civilizační pokrok mohly navázat středoevropské státy. Na východě od střední Evropy se časem uchytilo pravoslaví a z jihu se časem začal tlačit islám.. Státy střední Evropy tomu postupně odolávaly a není divu, že k sobě mají blízko dodnes. Po pádu Sovětského boku se Československo, Polsko a Maďarsko staly členy Visegrádské trojky, po oddělení Slovenska se ono stejně přirozeně zapojilo do Visegrádské čtyřky.
Umělé experimenty typu" Železného trojúhelníku" (kde bylo ČSSR, NDR a Polsko), se neuchytily a jsou zapomenuty. Kulturní kruh států střední Evropy oproti tomu trvá přirozeně už přes tisíc let..

***

S tématem magdeburských misií a arcibiskupa Adalberta nepřímo souvisí jedno české literární dílo, a to Křest svatého Vladimíra od K. H. Borovského. S čím pak souvisí přímo, to je vymezování místa Střední Evropy mezi východem a západem.
Kronika ruského Nestora, obdoby českého Kosmy, přináší nezvyklou událost, kdy se ruský kníže Vladimír rozhodne změnit pohanské náboženství, a povolá si zástupce různých církví, aby mezi nimi nechal vybrat. Za západní církev se disputace zúčastnil misionář Adalbert, který cestou z Rusi podle legendy pokřtil Vojtěcha (místo se neví, ale dá se předpokládat Libice, která ležela na obchodní cestě do Rusi). I když neuspěl, tak i tato misijní cesta mu pomohla ke kvalifikaci pro pozdější jmenování na arcibiskupa v misijním arcibiskupství v Magdeburku.

V 19. století se čeští vlastenci obraceli k Rusku jako slovanské opoře proti rakouské nebo německé politické nadřazenosti. K. J. Erben r. 1848 vydal český překlad Nestora, další čeští vlastenci včetně K. H. Borovského si vyjednali v Rusku pobyty. Ale tady nastal zlom, Rusko bylo zbaveno idealizace, když Češi poznali, že carský aparát je minimálně stejně utlačovatelský než rakouský.. A tyto pocity vyjadřuje i Havlíčkova skladba Křest svatého Vladimíra, která je satirou na moc. Satirické vylíčení carského Ruska je tu jen zástěrkou před rakouskou cenzuru, aby se utajilo, že kritika míří na rakouské císařství. Kladení tehdejšího Rakouska a Ruska do jedné roviny ale ukazuje opět na to, co začalo už rokem tisíc, totiž že Čechy nejsou komponentou Západu, spíš jeho periferií, ale nepatří kulturou ani na Východ.., prostě že střední Evropa je svou..

Je to celé o hledání svého místa ve světě a přijde mi to důležité zdůraznit s ohledem na častý český diskurs, který kritizuje postkomunistickou českou společnost, srovnává ji kriticky se Západem a tvrdí, že Česko se už zase sune směrem k divokému Východu.. Vidím to jako přehnané, západní státy prodělávají demokratický vývoj mnohem déle než Česko, jejich instituce i politická kultura budou mít náskok.. Ćeská korupce, aniž bych chtěl snižovat její hrozby, nenabývá takových rysů jako v Rusku, kde se dávají úplatky na přijetí k dopravní policii, protože policista si tenhle vklad vybere na úplatcích od řidičů..
Česko je někde mezi Východem a Západem, je prostě ve středu (i r. 1000 bylo na periferii Západu) a to jako by Češi nebyli schopni přijmout.. Jak to říká historik Jiří Rak, Češi umí být buďto nejlepší, nebo nejhorší, nic mezi tím.. Když je zle, tak je Mikoláš Aleš obdivovaný umělec pomalu světového významu, když je klid, tak je naivní malíř.. Mám ten pocit, že kdyby si Češi přiznali, že nejsou ani nejhorší, ani nejlepší, že nejsou svým chováním ani na úrovni mafiánského kapitalismu v Rusku, ani ještě na úrovni staletých tradic demokratického Západu, protože ty se nedají dohnat během dvaceti let, tak by se pak snad lidi trochu srovnali..

***

Poslední úvaha na okraj patří těm, kdo kolem r. 1000 do Střední Evropy nevstoupili, ač tu možnost měli. Řeč je o Polabských Slovanech, kteří seděli mezi Labem a Odrou. Nejvíc řešená otázka u Polabanů v českém prostředí zní, proč vymizeli; a lze tam vnímat podtext, že to je škoda, nebo podtext, že totéž hrozilo Čechům. Předmluva Helmholdovy kroniky z překladu r. 1925 uvádí: "Zdá se mi, že nebude nezajímavo přečíst o době, jak slovanští naši pobratimci v Polabí a na březích Baltického moře bojovali, bohužel ovšem marně, za svou vlast, jazyk, starodávnou víru a svobodu se zavilým nepřítelem, se kterým i národ náš o své bytí i nebytí zápasil a zápasí. ... Nepřítel tento ani dnes se nezměnil..."
A nejčastější odpověď na příčinu zániku Polabanů je, že nepřijali křesťanství, na rozdíl od Čechů nebo Poáků. Christianizace Polabanů přitom byla v plánu. Ota I. vymohl r. 968 zřízení misijního arcibiskupství v Magdeburku, kterému podléhala misijní biskupství v Merseburku, Zeitzu (Žíči), Míšni a myslím že ještě v Havelbergu.. Podobně pro misie do severogermánských oblastí vznikla biskupství pro Ribe a Aarhus.
Misijní biskupství byla zaměřena mimo území říše a praktikovala něco, co bychom dnešní diplomatickou mluvou mohli nazvat "vměšování se do vnitřních záležitostí". Polabané na to reagovali jasně, r. 983 při dynastických bojích vyvolali ohroné povstání a misijní biskupství lehla popelem.. Dánský král Harald na to šel jinak, přijal křest a misijní biskupství přešla pod jeho stát, čímž ještě získal.. Dánští biskupové byli svolní platit nějaké dně, které teď připadly Dánsku místo Sasku.. Polabané si povstáním zachovali nezávislost, ale nakonec podlehli..

Křížovým výpravám nakonec podlehli a z dějin zmizeli i Prusové. První kruciáta proti Baltům vyrazila r. 1147, kdy se křižáci z německých zemí rozhodli, že místo do Palestiny půjdou šířit křesťanství do bližších baltských oblastí. Kruciáta shodou okoloností vytáhla přesně 150 let po mučednické smrti Vojtěcha v téže zemi..
Jinou křížovou výpravu vedl ve 13. stol. Přemysl Otakar II. Kdo mě znáte, asi tušíte, kam teď mířím - Přemysl totiž pokračoval v politice, kterou vedli saští císařové v 10.-11. století proti Polabanům. Pod rouškou christianizace probíhaly války, potlačování místních kultur a leckdy vymizení původních etnik, jak se stalo i Prusům (jméno Prusů pak přešlo na německé kolonizátory).. A teď je zvláštní postoj téže části české společnosti, která tak lituje osudu Polabanů, jak se nyní staví k pokračování násilné christianizace ze strany Přemysla - v lepším případě mlčí, v horším případě oslavuje vojenské Přemyslovy činy, cítí hrdost, že po Přemyslovi nese jméno pruské město Královec..

Citoval jsem v úvodu Halíka, že k duši českého člověka se nedá jít ve zlatě ani v okovaných vojenských botách katolického vojáka.. Další autoři dávají Vojtěchův nenásilný přístup do kontrastu proti křížovým výpravám.. Podle mě je dobré si tyto všechny věci spojit, pokud litujeme osudu Polabanů, nelze jedním dechem obdivovat Přemysla, který přispěl k témuž osudu Prusů.. Pokud odmítáme násilnou rekatolizaci po Bílé Hoře skrze okované boty katolického vojáka, jak lze pak oslavovat katolizaci Baltů českým králem zakovaného od hlavy k patě do brnění..
V úvodním příspěvku jsme citoval myslitele jako Halíka nebo Havla, proběhlo tam několikrát slovo "nepochopení". S odstupem času tam vidím, že ta různá nepochopení byla vztahována na nechápavý postoj ciziny vůči Česku: "Kolik velkých mužů a žen našeho národa muselo žít a zemřít v cizině, kolik jich bylo nepochopeno a odmítáno, trpělo následky mnohých tragických rozdělení a svárů!" S odstupem času tam vnímám vypořádávání se s minulostí, hledání osudů, jejichž dílo se dá v nabyté svobodě dokončit, opět tu vidím to hledání vlastního místa ve světě. Ale teď tu vnímám potřebu další fáze, a to vnímat i okolní kultury, jestli jsme je třeba zase my nepochopili špatně nebo jestli je vůbec chceme chápat a zajímat se o ně.. O ty Prusy a oprávnění války proti nim se zajímá málokdo, i když to už je minulost, ale aktuálně jsou tu nedotáhnuté vztahy třeba se Slováky, ti vnímají nějakou křivdu a Češi si nějak nejsou ochotni připustit, že nakolik se mohli Slováci cítit znevýhodněni.., spíš vnímám jen lítost, že to dospělo tak daleko, ale snahu o plné pochopení nevidím.. Zakončím to parafrází jedné psycholožky, ta říká, že člověk může do nějaké doby cítit křivdu, i se nechat politovat, každý v sobě něco neseme, ale od určitého (dospělého) věku už s tím musí něco dělat, překonat to, jinak se nehne z místa.. Česká společnost je podle na začátku téhle fáze, jestli chce dospět, tak nesmí jen žít minulostí, nadávat na Němce nebo bolševiky a ještě je hledat tam, kde nejsou.., ale musí se hnout z místa, tvořit pozitivní hodnoty do budoucna a umět sáhnout do vlastního svědomí, kde Češi naopak ublížili jiným..


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
Odpovědět s citací  
 Předmět příspěvku: Re: Svatý Vojtěch
PříspěvekNapsal: 02 črc 2013 20:32 
Offline
Král
Uživatelský avatar

Registrován: 24 srp 2008 11:16
Příspěvky: 1598
Bydliště: Jičín
Has thanked: 0 time
Been thanked: 17 times
kacuro píše:
Nechci zbytečně zakládat nové téma, ale chci se zeptat, zda víte někdo něco o zvýšeném zájmu o sv. Vojtěcha v 90. letech 12. století? Byla v této době úcta k tomuto světci intenzivnější něž předtím? Zasvěcovaly se mu v té době kostely více než předtím? Nemám k tomuto doma žádnou literaturu, tak se chci jen zeptat, jestli o tom nědo nemáte povědomí. Díky.

Jedna dekáda je prameny špatně postižitelná, ta zasvěcení se také nedají vždy pevně zjistit, pokud se nezachová zakládací listina.. Nicméně 12. století je jedním z kulminačních bodů svatovojtěšské úcty, to už se odhadnout nechá.
Vojtěch byl svatořečen r. 999, z Hnězdna jeho ostatky dovezl Břetislav I. r. 1039. Součástí vyzvednutí ostatků byl rituál smíření světce s Čechami (nebo spíš s Čechy), poté mohlo začít začleňování Vojtěcha do české kultury a státní ideologie.
R. 1060 přistoupil kníže Spytihněv I. k přestavbě hlavního kostela na pražském Hradě, namísto rotundy sv. Víta postavené ještě sv. Václavem vznikla bazilika sv. Víta, Václava a Vojtěcha (základy jsou k vidění před jižní stranou dnešní svatovítské katedrály).
Další druh smíření měl údajně nastat r. 1108 dík vyvraždění Vršovců. Zahynuli stejně jako Slavníkovci na Libici a protože Vršovci byli bráni jako hlavní nepřátelé Slavníkovců, mělo v tom současníci vidět Boží trest. Slavníkovcům včetně Vojtěcha by se tak mělo dostat zadostiučinění..
Z hmotných dokladů – na denárech Bořivoje II. (1100-1107, 1117-1120) a Vladislava I. (1109-1117, 1120-1125) jsou světci Václav a Vojtěch současně.
Patronát sv. Vojtěcha nad českou lze předpokládat minimálně od r. 1126, kdy Soběslav I. bránil vládu nad zemí proti německému císaři. Před bitvou si nechal poslat pro kopí sv. Václava a na něj kázal připevnit praporec sv. Vojtěcha, který se nacházel ve Vrbčanech v kostele sv. Václava.. tady už je spojení obou svatých jakožto patronů Čech pevné.. Po vítězství nad císařem nechal Soběslav přestavět kostel na Řípu na dodnes stojící rotundu a zasvětil ji sv. Vojtěchovi - jak rozebírám jinde, pokud byl Říp středem Čech a držitel středu podle archaického myšlení vlastníkem celé země, tak český patron dával najevo, že střed i celá země patří Čechům.
Z Hnězdna dorazila do Prahy zpráva, že tam našli lebku sv. Vojtěcha (dost dlouhou dobu existovaly tři lebky přisuzované Vojtěchovi, vedle Prahy a Hnězdna ještě v Cáchách). Pražský biskup Menhart reagoval tím, že r. 1129 obnovil hrob sv. Vojtěcha v bazilice a r. 1143 využila pražská kapitula návštěvu papežského legáta Quida, aby slavnostně „objevili“ Vojtěchovu lebku v hrobě v pražské bazilice.
Přemyslovská knížata tedy vojtěšský kult plně přijala, po r. 1200 přemyslovští králové zřejmě kult tolik nepěstují. Důvod nevím, chápu úpadek kultu sv. Václava, podle kterého je vládce Čech Václav a vládu aktuálnímu Přemyslovci pouze propůjčuje, dělá z něj svého „leníka“. To by s neslučovalo s titulem krále s autokratickou mocí.. Ale s Vojtěchem tohle asi nemá co do činění..

Patrocinia - Svatý Vojtěch, sborník k miléniu. Zvon, Praha 1997, článek Svatovojtěšská patrocinia v českých zemích s. 79 - doslova "je velmi pravděpodobné, že většina svatovojtěšských kostelů v Čechách je z 11. a zejména 12. století". Svatovojtěšské kostely bývaly na místech starých tržních osad ještě před založením středověkého města (pod pražským Hradem), na přemyslovských kastelániích (Kouřim, Zásada pod Litoměřicemi).


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
Odpovědět s citací  
 Předmět příspěvku: Re: Svatý Vojtěch
PříspěvekNapsal: 10 dub 2016 22:14 
Offline
Král
Uživatelský avatar

Registrován: 24 srp 2008 11:16
Příspěvky: 1598
Bydliště: Jičín
Has thanked: 0 time
Been thanked: 17 times
Ingolf píše:
Vojtěch definitivně odešel a rozhodl se pro misie. Tady mi vůbec není jasné, jestli si myslel, že je jednodušší pokřtít novou zemi a čekat, že se budou chovat lépe než Češi, kteří už část křesťanské kultury přejali. Mučednická smrt by ho pak dost krutě vyvedla z omylu. Nebo jestli tu hraje roli to, že člověk bývá přísnější sám na sebe, jak to činí mniši obecně, a pak by biskup přenesl větší očekávání a přísnost na lid už seznámený s křesťanstvím, než na pohany..
Nebo je druhá možnost, jít na misie s vidinou mučednictví, i když zanedbá doma svou diecézi.. To už zavání sobectvím.., misie byly z hlediska církve důležité, ale stejně tak správa už pokřtěných zemí. Misijní biskupové měli jinou funkci než klasičtí.. .


Podobnou situaci zažíval olomoucký biskup Jindřich Zdík v polovině 12. stol. Byl ovlivněn reformním hnutím, vůči kterému se moravská šlechta nestavěla příznivě. Se znojemským Konrádem II. měl typický konflikt kvůli desátkům, konkrétně z fary z Blanska. Knížata si desátky nárokovala podle starých zvyků jakožto vlastníci kostela, podle reformního hnutí patřily desátky církvi.. Jindy navštívil Čechy papežský legát Guido a sesazoval preláty za to, že třeba měli manželky, i když měli dodržovat celibát. Zdíka tak jednou Konrád Znojemský, Vratislav Brněnský a dva sesazení preláti přepadli a musel se spasit útěkem.

Zdík se tedy rád pohyboval za hranicemi, cestoval do Svaté země nebo do Říma nebo do říše. Podobně Vojtěch cestoval do Říma nebo na dvůr Oty III.
Zdík se chtěl i vypravit na misijní výpravu, a stejně jako Vojtěch do Pruska. Papež mu to vlídně vymlouval s tím, že je ho potřeba právě na Moravě, než v cizí zemi.. Zdík se účastnil alespoň II. křížové výpravy, kterou vedli Sasové do Prus a Pobaltí..

Vojtěch si z ciziny přivedl konvent, aby založil klášter v Břevnově, kde by žil podle svého.. Zdík si přivedl reformní premonstrátský řád. V Jeruzalémě byl Zdík členem kapituly u chrámu Božího hrobu, a v Olomouci zřídil kapitulu u biskupského chrámu sv. Václava taky podle tamějšího vzoru. Jestliže měla být Olomouc místním Jeruzalémem, tak další dva Zdíkovy premonstrátské kláštery nesly jména podle Svaté země - Strahov je jinak Mons Sion (tady byl Zdík i pohřben) a Litomyšl Olivetská hora.

Zdík měl větší manévrovací schopnosti, lepší zázemí, asi i lepší objektivní podmínky (jasná podpora pražského dvora, pokročilejší christianizace lidu), tak to ustál lépe než Vojtěch..


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
Odpovědět s citací  
 Předmět příspěvku: Re: Svatý Vojtěch
PříspěvekNapsal: 20 dub 2016 14:24 
Offline
Král

Registrován: 28 říj 2009 11:55
Příspěvky: 2436
Has thanked: 0 time
Been thanked: 5 times
V souvislosti s výročím křtu Měška I. v Polsku jsou publikovány zajímavé články, týkající se Čech. Pokud by byl zájem, tak se to dá přenést, ale v polštině.


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
Odpovědět s citací  
Zobrazit příspěvky za předchozí:  Seřadit podle  
Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvků: 8 ] 

Všechny časy jsou v UTC + 1 hodina


Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 2 návštevníků


Můžete zakládat nová témata v tomto fóru
Můžete odpovídat v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete přikládat soubory v tomto fóru

Přejít na:  
cron
POWERED_BY
Český překlad – phpBB.cz