Anglosaské období Británie
Napsal: 15 říj 2018 23:32
Literatura:
Morgan, Kenneth: Dějiny Británie. NLN, Praha 1999. - https://www.nln.cz/knihy/dejiny-britanie/" onclick="window.open(this.href);return false;
Typické dílo z řady Dějin států, anglosaskému období (440 – 1066) věnuje skoro 50 stran.
Ve stejné edici vyšly i Dějiny Skotska.
Davies, Norman: Ostrovy; Dějiny. BB art, Praha 2003. - https://www.cbdb.cz/kniha-13566-ostrovy ... -a-history" onclick="window.open(this.href);return false;
Rozsáhlá kniha, jak mívá autor asi ve zvyku (sepsal i Dějiny Evropy, vyšlo i česky). Více populární dílo, udává na konci kapitol i to, jak se na to které období dívá pozdější nebo dnešní doba. Dost vystupuje proti anglocentričnosti a netají se tím, věnuje patřičnou pozornost keltským národům (Velké) Británie.
Todd, Malcolm: Germáni. NLN, Praha 1999.
Věnuje se germánským kmenům, mezi nimi tedy i Sasům, Anglům i Jutům jak v jejich pevninské vlasti, tak po příchodu na Ostrovy.
Pak vyšly knihy, které nepřinášejí mimo přehledu nic tak nového. V edici Dějin národů od Nakladatelství Lidových novin vyšly mimo Toddových Germánů i Angličané, ale co jsem do toho koukal, tak to nestojí za koupi, aspoň ne za tu cenu. Je to krátká kniha, o Anglosasech tam tolik není.
V češtině vyšel ještě překlad Dějin anglicky mluvících národů od Winstona Churchilla, vydal je r. 1956. To je obsáhlejší dílo, ale také jen shrnující.
Něco málo obsahují Dějiny Anglie od André Mauroise.
Prameny:
Beda Ctihodný: Církevní dějiny národa Anglů. Argo, Praha 2008. - http://www.argo.cz/knihy/121825/cirkevn ... oda-anglu/" onclick="window.open(this.href);return false;
Zásadní dílo pro anglosaské období. Spolehlivé začíná být od r. 597, kdy přišel do Kentu sv. Augustin a rozjel christianizaci Anglosasů.
Čermák, Jan: Jako když dvoranou proletí pták; Antologie nejstarší anglické poezie a prózy /700 - 1100/. Triáda, Praha 2009. - http://www.i-triada.net/index.php?menu= ... .php&id=97" onclick="window.open(this.href);return false;
Obsahuje prameny, mj. Anglosaskou kroniku, to jsou hlavní letopisy anglosaského období. Kroniku zavedl nejspíše Alfréd Veliký, buď úplně nově, nově nechal složit dosavadní zápisy do jednoho svodu. Zápisy byly poslány do více klášterů, kde je mniši rozšiřovali dál podle místních letopisů a událostí. Vzniklo tak tedy více verzí a jejich soupis tvoří to, co se dnes nazývá Anglosaská kronika.
Beowulf: přel. Čermák, Jan. Torst, Praha 2003.
Nejznámější anglosaské dílo, epos o germánském válečníkovi Beowulfovi bojujícím s obludou a drakem. Mísí se tu germánský pohanský svět s nastupující křesťanskou kulturou. Téma opakovaně zfilmováno.
Geoffrey z Monmouthu: Dějiny britských králů. Argo, Praha 2010. - http://www.argo.cz/knihy/148089/dejiny-britskych-kralu/" onclick="window.open(this.href);return false;
To je něco na způsob Hájka z Libočan, dá se ale použít pro kulturní dějiny. Týká se hlavně keltského období, obsahuje ranou verzi příběhu o králi Artušovi (ještě bez Kulatého stolu, sv. Grálu nebo rytíře Lancelota). Dotýká se i bojů Kelty s prvními Sasy pod vedením Hengista a Horsy.
Polehlová, Helena; Polehla, Petr: Non Angli, sed angeli; Kult svatých v latinské literatuře raně středověké Anglie. Nakladatelství Pavel Mervart, Červený Kostelec 2012. – http://www.pavelmervart.cz/kniha/non-an ... ngeli-259/" onclick="window.open(this.href);return false;
Výběr anglosaských legend a jedné iroskotské o sv. Kolumbánovi. V úvodu knihy studie o anglosaském období a v úvodu každé legendy studie o ní.
***
Nejprve vymezení okruhu, které je samo o sobě dobrou záminkou k diskusi. Anglosaské obsazení Británie začíná přibližně kolem r. 450. Anglosaskou dominanci narušuje po r. 800 vikinské dobývání, kterému odolá jen Wessex. Poté lze mluvit o vikinském nebo sasko-dánském období a dějiny tehdejší Británie nelze dost studovat bez dějin Skandinávie a Dánska. Následuje sasko-vikinské přetahování o moc vrcholící ohromnou námořní mocností v podobě dánsko-anglického království za krále Knuta Velikého v 11. století.
V politických dějinách bych čistě anglosaské období vymezil do r. 800, ale kulturně pokračuje anglosaská kultura plynule dále (např. Písně o bitvě o Maldonu nebo bitvě o Brunanburhu jsou klasickou anglosaskou literaturou, i když politicky odrážejí boje s Vikingy). Toto období končí poměrně jasně rokem 1066 (Normané přinesli francouzskou kulturu, prosazuje se skrze ně i francouzský jazyk, zprostředkují z Francie příchod gotiky apod.).
---
Pojem Anglosas se používá od 10. stol., kdy se uzavřel dynastický sňatek Sasů ostrovních s kontinentálními. Jindřich Ptáčník oženil svého syna, budoucího císaře Otu I., s Editou (Eadgith), sestrou krále Aethelstana z wessexské dynastie.
***
Británií rozumím celý ostrov od Wessexu po Skotsko na severu (plus přilehlé ostrovy jako Hebridy nebo Man). Anglosaské období se sice vyznačuje převahou Germánů nad původními keltskými Brity, ale keltský název zůstal.
Objevují se takové vtipné věci, jako když v Dějinách Británie je věta "proč tedy tyto Dějiny Británie nezačínáme před Římany?" (s. 9). Jinými slovy, v těchto Dějinách Británie chybí dějiny Britů.. Autor to vysvětluje tím, že historie začíná písemnými prameny, takže až od římského období. Jinak to ale zapadá do anglického přezírání všeho keltského, kdy keltské dědictví Ostrovů ustupuje tradici germánské (to ustupuje během koloniálního soupeření s Německem po r. 1895 a nejvíc během 2. světové války) nebo právě římské tradici kvůli její civilizační misi. Davies zase cituje anglické učence, kteří litovali, že Řím nestihl dobýt celou Británii..
To je zvláštní věc vzhledem k tomu, že k přímému římskému dědictví měli blíže Britové. Část Britů prchala přes Sasy do galské Bretaně (nebo-li Malé Británie), kde ještě přežívala římská správa. Hlavní informátor k dějinám Británie pro 5. století je Gildas, žák velšského světce Illtuda. Jako většina pozdně antických autor i on želí pádu římské říše a invaze různých barbarů. A do Británie podle Gildase vpadli „neuvěřitelně hnusní Sasové“ (Davies s. 151-2).
Kontakty ostrovních Keltů s Bretaní zůstaly zachovány. Cornwall na JZ Británie sloužil jako zastávka na námořní cestě mezi Bretaní a Irskem. Bretonci měli úzké kontakty s velšským Monmouthem, odkud pocházel Geoffrey, autor zmiňovaných Dějin britských králů. A protože se Geoffrey odvolává na existenci velmi starého písemného pramene, ze kterého čerpal, je možné, že jej získal právě od Bretonců.. Geoffreyho dílo se vyznačuje pankeltskou vizí a budoucí vůdčí rolí Keltů včetně pár proroctví.. Bretonci tvořili i část vojska Normanů a i když jsou jmenovaní jako žoldáci, tak tam asi hrála roli opozice ostrovních i pevninských Britů vůči Anglosasům.
Střet keltského, saského a vikinského světa proběhl v bitvě u Brunanburhu r. 937. To byla bitva, která ukončila první fázi obsazení Británie Dány. Dánové v 9. století obsadili celou saskou Británii vyjma území Wessexu na samotném jihu, a i tam podle legendárního podání zahnali krále Alfréda do bažin, odkud vedl polopartyzánský odpor. Alfréd osvobodil Wessex, jeho potomci pak celou saskou Británii, až na severu v Northumbrii narazili na Vikingy norské, kteří sem expandovali z Irska a měli centrum v Yorku. S nimi se Sasové utkali tedy v bitvě Brunanburhu a po boku Norů stáli i Velšané a Skotové.
Bitva skončila masakrem Norů a Keltů. Píseň o bitvě u Brunanburhu praví: „Mnohý muž zmíral oštěpy ubodán, severský útočník, přes štít střelen, stejně tak Skot, syt boje, znaven.“ … Většího vraždění nepoznal ještě nikdy ten ostrov, ani vojsk silnějších, které kdy srazila čepel meče, jak staří mudrci v knihách vykládají, od dob, kdy z východu spěli sem Anglové, Sasové též; přes širé moře přijeli k Britům, bitcové pyšní přemohli Velšany, udatní reci uchvátili zem.“ (Antologie, s. 283-4)
Střetly se tu dvě koncepce – anglosaská, kde vyvrcholil osvobozující boj Sasů s Dány, kteří kdysi zahnali posledního saského krále Alfréda do bažin.., a proti tomu keltská koncepce, kde Britové zahnaní kdysi Sasy do bažin Walesu mohli otočit vývoj a získat aspoň část Británie zpět.. Zvítězila koncepce anglosaská a v anglickém povědomí i historiografii se to odráží dodnes..
Na druhou stranu ke keltské církvi se alespoň v počátcích hlásila anglikánská církev, protože jí to nabídlo možnost odvolávat se na tradici apoštolů a úplně se oddělit od církve římskokatolické.
V raném středověku se vyprofilovala situace, která vede k dnešní podobě soustátí Velké Británie. Proto se moje pozornost nezaměří čistě na Anglosasy, ale celou Británii. A název tématu odráží, že Anglosasové jsou jednou z částí celých ostrovních dějin, i když období po odchodu Římanů dominují..
Dál bych se věnoval kulturním dějinám, hlavně ostrovnímu písemnictví. Zachovalo se množství zachovalých písemných pramenů (česky vyšel např. Beowulf a menší texty v Antologii), jednak z těchto období čerpá Shakespeare – král Lear má předobraz v Geoffreym z Monmouthu, Macbeth byl skotský král z 11. stol. (zatímco Hamlet jakožto dánský král jménem Amlódi měl předobraz ve vikinském prostředí.
Morgan, Kenneth: Dějiny Británie. NLN, Praha 1999. - https://www.nln.cz/knihy/dejiny-britanie/" onclick="window.open(this.href);return false;
Typické dílo z řady Dějin států, anglosaskému období (440 – 1066) věnuje skoro 50 stran.
Ve stejné edici vyšly i Dějiny Skotska.
Davies, Norman: Ostrovy; Dějiny. BB art, Praha 2003. - https://www.cbdb.cz/kniha-13566-ostrovy ... -a-history" onclick="window.open(this.href);return false;
Rozsáhlá kniha, jak mívá autor asi ve zvyku (sepsal i Dějiny Evropy, vyšlo i česky). Více populární dílo, udává na konci kapitol i to, jak se na to které období dívá pozdější nebo dnešní doba. Dost vystupuje proti anglocentričnosti a netají se tím, věnuje patřičnou pozornost keltským národům (Velké) Británie.
Todd, Malcolm: Germáni. NLN, Praha 1999.
Věnuje se germánským kmenům, mezi nimi tedy i Sasům, Anglům i Jutům jak v jejich pevninské vlasti, tak po příchodu na Ostrovy.
Pak vyšly knihy, které nepřinášejí mimo přehledu nic tak nového. V edici Dějin národů od Nakladatelství Lidových novin vyšly mimo Toddových Germánů i Angličané, ale co jsem do toho koukal, tak to nestojí za koupi, aspoň ne za tu cenu. Je to krátká kniha, o Anglosasech tam tolik není.
V češtině vyšel ještě překlad Dějin anglicky mluvících národů od Winstona Churchilla, vydal je r. 1956. To je obsáhlejší dílo, ale také jen shrnující.
Něco málo obsahují Dějiny Anglie od André Mauroise.
Prameny:
Beda Ctihodný: Církevní dějiny národa Anglů. Argo, Praha 2008. - http://www.argo.cz/knihy/121825/cirkevn ... oda-anglu/" onclick="window.open(this.href);return false;
Zásadní dílo pro anglosaské období. Spolehlivé začíná být od r. 597, kdy přišel do Kentu sv. Augustin a rozjel christianizaci Anglosasů.
Čermák, Jan: Jako když dvoranou proletí pták; Antologie nejstarší anglické poezie a prózy /700 - 1100/. Triáda, Praha 2009. - http://www.i-triada.net/index.php?menu= ... .php&id=97" onclick="window.open(this.href);return false;
Obsahuje prameny, mj. Anglosaskou kroniku, to jsou hlavní letopisy anglosaského období. Kroniku zavedl nejspíše Alfréd Veliký, buď úplně nově, nově nechal složit dosavadní zápisy do jednoho svodu. Zápisy byly poslány do více klášterů, kde je mniši rozšiřovali dál podle místních letopisů a událostí. Vzniklo tak tedy více verzí a jejich soupis tvoří to, co se dnes nazývá Anglosaská kronika.
Beowulf: přel. Čermák, Jan. Torst, Praha 2003.
Nejznámější anglosaské dílo, epos o germánském válečníkovi Beowulfovi bojujícím s obludou a drakem. Mísí se tu germánský pohanský svět s nastupující křesťanskou kulturou. Téma opakovaně zfilmováno.
Geoffrey z Monmouthu: Dějiny britských králů. Argo, Praha 2010. - http://www.argo.cz/knihy/148089/dejiny-britskych-kralu/" onclick="window.open(this.href);return false;
To je něco na způsob Hájka z Libočan, dá se ale použít pro kulturní dějiny. Týká se hlavně keltského období, obsahuje ranou verzi příběhu o králi Artušovi (ještě bez Kulatého stolu, sv. Grálu nebo rytíře Lancelota). Dotýká se i bojů Kelty s prvními Sasy pod vedením Hengista a Horsy.
Polehlová, Helena; Polehla, Petr: Non Angli, sed angeli; Kult svatých v latinské literatuře raně středověké Anglie. Nakladatelství Pavel Mervart, Červený Kostelec 2012. – http://www.pavelmervart.cz/kniha/non-an ... ngeli-259/" onclick="window.open(this.href);return false;
Výběr anglosaských legend a jedné iroskotské o sv. Kolumbánovi. V úvodu knihy studie o anglosaském období a v úvodu každé legendy studie o ní.
***
Nejprve vymezení okruhu, které je samo o sobě dobrou záminkou k diskusi. Anglosaské obsazení Británie začíná přibližně kolem r. 450. Anglosaskou dominanci narušuje po r. 800 vikinské dobývání, kterému odolá jen Wessex. Poté lze mluvit o vikinském nebo sasko-dánském období a dějiny tehdejší Británie nelze dost studovat bez dějin Skandinávie a Dánska. Následuje sasko-vikinské přetahování o moc vrcholící ohromnou námořní mocností v podobě dánsko-anglického království za krále Knuta Velikého v 11. století.
V politických dějinách bych čistě anglosaské období vymezil do r. 800, ale kulturně pokračuje anglosaská kultura plynule dále (např. Písně o bitvě o Maldonu nebo bitvě o Brunanburhu jsou klasickou anglosaskou literaturou, i když politicky odrážejí boje s Vikingy). Toto období končí poměrně jasně rokem 1066 (Normané přinesli francouzskou kulturu, prosazuje se skrze ně i francouzský jazyk, zprostředkují z Francie příchod gotiky apod.).
---
Pojem Anglosas se používá od 10. stol., kdy se uzavřel dynastický sňatek Sasů ostrovních s kontinentálními. Jindřich Ptáčník oženil svého syna, budoucího císaře Otu I., s Editou (Eadgith), sestrou krále Aethelstana z wessexské dynastie.
***
Británií rozumím celý ostrov od Wessexu po Skotsko na severu (plus přilehlé ostrovy jako Hebridy nebo Man). Anglosaské období se sice vyznačuje převahou Germánů nad původními keltskými Brity, ale keltský název zůstal.
Objevují se takové vtipné věci, jako když v Dějinách Británie je věta "proč tedy tyto Dějiny Británie nezačínáme před Římany?" (s. 9). Jinými slovy, v těchto Dějinách Británie chybí dějiny Britů.. Autor to vysvětluje tím, že historie začíná písemnými prameny, takže až od římského období. Jinak to ale zapadá do anglického přezírání všeho keltského, kdy keltské dědictví Ostrovů ustupuje tradici germánské (to ustupuje během koloniálního soupeření s Německem po r. 1895 a nejvíc během 2. světové války) nebo právě římské tradici kvůli její civilizační misi. Davies zase cituje anglické učence, kteří litovali, že Řím nestihl dobýt celou Británii..
To je zvláštní věc vzhledem k tomu, že k přímému římskému dědictví měli blíže Britové. Část Britů prchala přes Sasy do galské Bretaně (nebo-li Malé Británie), kde ještě přežívala římská správa. Hlavní informátor k dějinám Británie pro 5. století je Gildas, žák velšského světce Illtuda. Jako většina pozdně antických autor i on želí pádu římské říše a invaze různých barbarů. A do Británie podle Gildase vpadli „neuvěřitelně hnusní Sasové“ (Davies s. 151-2).
Kontakty ostrovních Keltů s Bretaní zůstaly zachovány. Cornwall na JZ Británie sloužil jako zastávka na námořní cestě mezi Bretaní a Irskem. Bretonci měli úzké kontakty s velšským Monmouthem, odkud pocházel Geoffrey, autor zmiňovaných Dějin britských králů. A protože se Geoffrey odvolává na existenci velmi starého písemného pramene, ze kterého čerpal, je možné, že jej získal právě od Bretonců.. Geoffreyho dílo se vyznačuje pankeltskou vizí a budoucí vůdčí rolí Keltů včetně pár proroctví.. Bretonci tvořili i část vojska Normanů a i když jsou jmenovaní jako žoldáci, tak tam asi hrála roli opozice ostrovních i pevninských Britů vůči Anglosasům.
Střet keltského, saského a vikinského světa proběhl v bitvě u Brunanburhu r. 937. To byla bitva, která ukončila první fázi obsazení Británie Dány. Dánové v 9. století obsadili celou saskou Británii vyjma území Wessexu na samotném jihu, a i tam podle legendárního podání zahnali krále Alfréda do bažin, odkud vedl polopartyzánský odpor. Alfréd osvobodil Wessex, jeho potomci pak celou saskou Británii, až na severu v Northumbrii narazili na Vikingy norské, kteří sem expandovali z Irska a měli centrum v Yorku. S nimi se Sasové utkali tedy v bitvě Brunanburhu a po boku Norů stáli i Velšané a Skotové.
Bitva skončila masakrem Norů a Keltů. Píseň o bitvě u Brunanburhu praví: „Mnohý muž zmíral oštěpy ubodán, severský útočník, přes štít střelen, stejně tak Skot, syt boje, znaven.“ … Většího vraždění nepoznal ještě nikdy ten ostrov, ani vojsk silnějších, které kdy srazila čepel meče, jak staří mudrci v knihách vykládají, od dob, kdy z východu spěli sem Anglové, Sasové též; přes širé moře přijeli k Britům, bitcové pyšní přemohli Velšany, udatní reci uchvátili zem.“ (Antologie, s. 283-4)
Střetly se tu dvě koncepce – anglosaská, kde vyvrcholil osvobozující boj Sasů s Dány, kteří kdysi zahnali posledního saského krále Alfréda do bažin.., a proti tomu keltská koncepce, kde Britové zahnaní kdysi Sasy do bažin Walesu mohli otočit vývoj a získat aspoň část Británie zpět.. Zvítězila koncepce anglosaská a v anglickém povědomí i historiografii se to odráží dodnes..
Na druhou stranu ke keltské církvi se alespoň v počátcích hlásila anglikánská církev, protože jí to nabídlo možnost odvolávat se na tradici apoštolů a úplně se oddělit od církve římskokatolické.
V raném středověku se vyprofilovala situace, která vede k dnešní podobě soustátí Velké Británie. Proto se moje pozornost nezaměří čistě na Anglosasy, ale celou Británii. A název tématu odráží, že Anglosasové jsou jednou z částí celých ostrovních dějin, i když období po odchodu Římanů dominují..
Dál bych se věnoval kulturním dějinám, hlavně ostrovnímu písemnictví. Zachovalo se množství zachovalých písemných pramenů (česky vyšel např. Beowulf a menší texty v Antologii), jednak z těchto období čerpá Shakespeare – král Lear má předobraz v Geoffreym z Monmouthu, Macbeth byl skotský král z 11. stol. (zatímco Hamlet jakožto dánský král jménem Amlódi měl předobraz ve vikinském prostředí.