Omlouvám se za poněkud zpožděnou reakci. O to bude delší
Mně ten článek zaujal z několika důvodů.
Jednak proto, že když se teď probírám raně středověkými dějinami a na mapách sleduji, jak se v průběhu staletí měnilo teritorium obývané Slovanskými kmeny a zejména porovnám-li třeba stav z 9. stoletím se současností, napadlo mně už mnohokrát hledat příčiny toho, proč se toto původně tak rozsáhlé a kompaktní teritorium již v poměrně krátké době zhruba dvouset let, tak zmenšilo a rozpadlo. Tento trend pak v průběhu dalších staletí pokračoval. Bohužel, k tomu, abych mohla sama vyvozovat nějaké závěry zatím nemám dost znalostí, ale uvedený článek mi pomohl se v tomto problému trochu lépe zorientovat.
Jednak proto, že mě donutil se znovu zamyslet nad působením biskupa Vojtěcha a skutečnou motivací jeho činů.
Také mě překvapilo, že autor vpodstatě lituje toho, že se Otovi III. nepodařilo zrealizovat myšlenku „Renovatio imperii Romanorum“, protože by podle něj vytvoření Sclavinie jako součásti římské říše, vlastně v důsledku vedlo k posílení postavení Slovanů v Evropě.
Závěr článku mi ale připadá zbytečně až vypjatě pesimistický.
Škoda, že o autorovi článku nic nevím, nevím jestli se podepsal svým jménem, nebo je to pseudonym, nikde na netu jsem o něm nic nenašla.
A teď k vašim postřehům.
Je pravda, že je to celé psáno stylem „co by bylo, kdyby“, ale mně to ani moc nevadí z toho důvodu, že mi tyto spekulace vlastně otevírají nový pohled na věc – umožňuje to jiným způsobem najít odpovědi na otázky typu „proč je to tak, jak to je“.
Ano, ten „panslavismus“ z toho přímo čiší, ale to se snažím neposuzovat, každý má právo na své přesvědčení
Co se týče rozpadu slovanských států – rozpadl se během krátké doby Sovětský Svaz, československo i Jugoslávie. To je fakt. Otázkou je, jestli právě tato situace byla zaviněna několikasetletým vývojem vztahů mezi Slovany, Germány a dalšími etniky v Evropě, nebo spíše důsledkem politického vývoje poté, co střed a východ Evropy ovládli komunisté. V tom souhlasím.
Naopak o pocitu nadřazenosti např. Němců nad čechy vůbec nepochybuji. Zažila jsem to ještě před rokem 89 na vlastní kůži v Německu a pikantní na tom je, že to bylo v Německu východním, na Rujáně. A myslím si, ačkoliv nejsem antropolog ani sociolog a tudíž o tom skoro nic nevím, že takový poměrně primitivní pud, jakým je nacionalizmus, se v člověku neprobouzí během několika let, ani během několika desítek let, ale naopak, že se v určitém národě postupně zakořeňuje po mnohá staletí, zejména pokud je posilován stále se opakujícími vojenskými konflikty s druhým (a stále tím samým) národem. (V rodinách se prostě z generace na generaci předává stále to samé poselství.)
Ke vztahům k ostatním zemím – určitě je důležité mít dobré a zdravé vztahy s okolními zeměmi. Ale není možné udělat „tlustou čáru“, historie je prostě stále živá a je zajímavé, že se nám stále vrací nedořešené konflikty s Němci jako bumerang a stejně tak se budou vracet všechny problémy s invazí spojenců k nám v roce 1968, jak už se teď ukazuje a budou se celé Evropě ještě dlouho vracet problémy související s rozpadem SSSR, atd.
Panslavismus je v dnešní době určitě již překonanou myšlenkou, ale neměli bychom zapomenout na to, že nás s ostatními slovanskými zeměmi spojují společné kořeny – tedy kultura. Máme společnou mytologii, vycházející z původní slovanské víry a tím pádem i základ ústní lidové slovesnosti, pohádek, pověr, zvyků …to znamená, že po dlouhá staletí jsme byli vychováváni pod vlivem podobných morálních a světonázorových principů (když pominu vliv křesťanského náboženství), máme podobný jazyk, který nám umožňuje snadněji mezi sebou komunikovat (když se potkáte s Polákem v Africe, budete mluvit anglicky, francouzsky nebo německy?). Mnoho zemí má dokonce společnou nedávnou minulost (cítíte se na Slovensku jako v cizině?), atd.
Já osobně až teď začínám trochu víc chápat smysl našeho Národního obrození a jsem doslova vděčná těm lidem, kteří tehdy pro nás a naše děti doslova zachránili zbytky slovanské lidové slovesnosti nejen u nás, ale i v ostatních zemích, která je teď vlastně jediným pramenem poznání naší původní „pohanské“ společnosti.
Také si myslím, že všechno není jen otázka peněz, ale i určitého sebevědomí a národní hrdosti. Rozhodně nejsem nacionalistka, myslím, že jsem docela kosmopolitní člověk, otevřený všemu novému. Ale za své kořeny a kulturu se nestydím, naopak a proto se mi leccos z toho, co mě teď obklopuje, prostě nelíbí. A určitě nejsem sama. Těžko předvídat, co bude, ale myslím, že až společnost přejde ten obdiv americké „kultuře“, přijde třeba opět „do módy“ hrdě se hlásit ke Slovanství. Možná tak za sto let. Jestli ještě bude k čemu
končím skoro tak pesimisticky, jako ten autor … to mě pobavilo…