Článek do Dem. středu. Dával jsem důraz na vztah k Čechám, ať je to nějak aktuální nebo přínosné i pro pohled na české dějiny.
POLABŠTÍ SLOVANÉ
Polabští Slované osídlili ve své době zhruba území mezi Labem a Odrou. Zůstali po nich Lužičtí Srbové a zeměpisné názvy jako Rostock (Roztoky), Schwerin (Zvěřín), Lübeck (Lubek) nebo Lipsko - to podle stromu, který obrozenci považovali za slovanský.
Původ a kmenové svazy
Pravlast Slovanů se nachází na pomezí Polska, Běloruska a Ukrajiny. Odtud Slované obcházeli Karpaty na Balkán, pronikali přes průsmyky do Panonie a jedna část vyrazila do dnešního Polska. Odtud v 6. století jeden proud vyrazil proti toku Odry na Moravu, odtud šel podél Labe a zasídlil Čechy. Postupně expandoval přes dnešní hranice mezi Labe a Odru a na severu až k Dánsku. A to jsou právě Polabští Slované.
Sámovo vystoupení proti Avarům mělo za následek, že z avarského panství odešla část Slovanů, mj. právě do Čech. Češi tak byli příbuzní Polabanů z raných dob, ale těch se nová vlna imigrace z Panonie zásadně nedotkla.
Polabské kmeny se časem spojily do tří hlavních svazů. Na jihu působili Lužičtí Srbové, ve středu svaz Luticů nebo-li Veletů, který dosahoval severovýchodně k Baltu, a na severu svaz Obodritů.
Říše a Otoni
Karel Veliký vedl kolem r. 800 vleklou válku se Sasy. Spojil se Obodrity, aby tlačili na Sasy z druhé strany. Sasové se ze stejného důvodu spojili s Lutici proti Obodritům. Války probíhaly podle takového vzorce.
Nápor začal po rozdělení říše na Východo- a Západofranskou r. 843. Ludvík Němec zaútočil r. 844 na Obodrity (r. 846 také na Velkou Moravu). Soustředěný nápor pak zavedla dynastie saských Otonů.
Otonská moc nebyla sousedům příjemná. Polabané navázali styky s Čechy - svatá Ludmila byla podle jedné verze Srbka, její vražedkyně a matka svatého Václava byla Drahomíra z lutického kmene Stodoranů.
Saský král Jindřich I. (919 - 936) zaútočil r. 928 na Srby, zničil kmen Daleminců, a r. 929 provedl úkrok směrem do Čech. Kníže Václav kapituloval. Jako stvrzení míru daroval Jindřich Václavovi rámě svatého Víta. Václav jej uložil v kostele na pražském Hradě, který je po všech přestavbách znám jako chrám svatého Víta.
Vojenská ofenziva Otonů východně od Labe byla podpořena výstavbou misijních biskupství. Ta však byla zničena během velkého lutického povstání r. 983. Polabané využili toho, že nový vládce Ota III. (983 - 1002) byl ještě v dětském věku. Ota III. ale v dospělosti navázal dobré vztahy s křesťanskými státy a pro Polabany to znamenalo svíravý stisk, který ze dvou stran vedla říše a Polsko. K tažení proti Luticům r. 997 byli přinuceni i Češi; na toto tažení odešli i Slavníkovci, čehož přemyslovská družina využila k vypálení Libice.
Uvolnění tlaku přinesla vleklá válka Jindřicha II. s polským králem Boleslavem Chrabrým. Jindřich se spojil i s pohanským Lutici, čímž si vysloužil kritiku vrstevníků.
***
Jindřich II. se přes spojenectví s pohanskými Lutici stal svatým. Jako bezdětný odkázal dost majetku církvi a to bylo evidentně přednější. Kostel svatého Jindřicha a svaté Kunhuty (jeho manželky) stojí v Jindřišské ulici u Václavského náměstí. Ulici vévodí Jindřišská věž, původně zvonice kostela, který dnes stojí nenápadně ve stínu věže. Kostel nechal zřídit Karel IV.
PODROBENÍ
Když svatý Bernard z Clairvaux agitoval r. 1147 ve Frankfurtu pro druhou křížovou výpravu, dohodli se s ním němečtí rytíři, že šíření víry mečem mohou provádět u Polabanů nebo Baltů. Samotná křížová výprava nedopadla slavně, ale účastnil se jí jistý Jindřich Lev, později saský vévoda. Ten udeřil na Obodrity, které obvinil z pohanství. Byla to spíše záminka, ale r. 1168 byl poražen obodritský kníže Pribislav a stal se Jindřichovým leníkem; Pribislavův rod nicméně vládl v Meklenbursku až do r. 1918.
Ve stejné době se po vymření hlavní lutické dynastie zmocnil jejího trůnu Albrecht zvaný Medvěd. Možná se tak stalo na základě předešlé dohody, opozici lutického pretendenta trůnu zlomil Albrecht vojensky. Z lutického území se tak stala braniborská marka. Prapor odporu drželi severovýchodě lutického území Rataři, tvrdí pohané. Poslední bašta Ratarů na Rujaně včetně velké svatyně padla r. 1168 po vpádu dánského krále.
SRBOVÉ A ČECHY
O srbské území jakožto nástupní území do říše jevila eminentní zájem knížata z Prahy. Území Míšně, Budyšínska a Zhořelce se spojila pod hlavičku Horní Lužice, zatímco Chotěbuzsko (mezi Horní Lužicí a Braniborskem) se nazývá Lužicí Dolní.
O Míšeňsko trvale usiloval Vratislav I. (1061-1092). Horní Lužici držela s přestávkami česká knížata a králové od 12. stol. do r. 1253, kdy připadla Braniborům. Horní Lužici získal zpět Jan Lucemburský (1310-1346) a Karel IV. k ní přidal Dolní Lužici. Ještě kolem r. 1500 tvořili Srbové jasnou většinu osídlení celé Lužice.
Definitivní ztráta přišla po Bílé Hoře. Ferdinand II. postoupil oboje Lužice r. 1635 saskému kurfiřtovi za podporu při potlačování českého stavovského povstání. Dolní Lužice připadla r. 1815 pruským Hohenzollernům, kteří jako správní reakcionáři začali germanizovat.
Saská dynastie naopak povolila vzdělávání v srbštině a r. 1912 vznikla Domowina, srbský zastřešující spolek. Po přerušení činnosti za nacismu následovala komunistická strategie preferující folklorní činnost, ale utlumení srbského školství.
K rozbití srbské společnosti přispěla nejvíce těžba uhlí. Nešlo jen o zničení vesnic ve prospěch dolů, ale do Lužice se nastěhovala masa horníků, která tradiční obyvatelstvo převrstvila.
STŘET POHLEDŮ
Čeští obrozenci viděli v osudu Polabanů germánskou hrozbu, která se řítila i na Čechy. Ve středověkých válkách ale germánští vládci od Karla Velikého navazovali s Polabany spojenectví proti jiným nepřátelům a proti Polabanům vystupovali i Poláci. Mnohem více než národnostní konflikt tu probíhal konflikt náboženský nebo čistě mocenský.
Loňského roku si německá média všimla narůstajících útoků neonacistů na Srby -
http://www.faz.net/aktuell/politik/inla ... 09759.html" onclick="window.open(this.href);return false; . Výtržníci napadali srbskou mládež za hesel "Sorben raus" a objevovaly se přemalované dvoujazyčné nápisy. Na druhou stranu německý stát navrhl téhož roku zvyky Lužických Srbů na seznam světového kulturního dědictví UNESCO, což je postoj názornější.
Střet pohledů na Srby je dobře znázorněn výrokem německého kartografa Richarda Andreeho, když doporučoval Srbům "obrátit se ke slunci němectví". Byl za to Čechy označen za nepřítele Srbů. Andree to ale myslel tak, že kultura uzavřená v úzkém okruhu jazykové menšiny nepřesáhne její hranice, i když si to zaslouží.
Nejlépe to možná pochopíme na postoji české majority vůči menšinám Židů nebo Romů. Ať mají vlastní kulturu a folklor, to i podpoříme, ať mají klidně vlastní náboženství, ale musí se s námi domluvit... A pak jsou tu jejich protichůdné požadavky na vlastní jazykovou autonomii (vlastní kultura, hlavně literatura, vynikne pouze ve vlastním jazyce) a na školství. V Německu také nastal spor nastal kolem zavírání srbských základních škol po r. 2000 (hlavně ale z důvodu malého počtu žáků).
U Němců a Srbů tedy můžeme vidět vztah klidného soužití, někdy napjatý, ale rozhodně ne nějak hitlerovsky genocidní... Srbů žije v Německu na 60 000, z toho 40 000 v Horní Lužici v Sasku a zbytek v Dolní Lužici v Braniborsku.