Katerina píše:
Racionální bohužel jsem, objektivní asi ne, ale to není vůnec nikdo na tomto širém světe, nikdy nemůžeme být zcela objektivní, pokud teda nejsme roboti .
V tvém případě ani objektivní být nemůžeš, když tvoje příspěvky o husitství značí, že máš o tomhle období buď nulové nebo jen povrchní znalosti. Mám tě rád, ale považovat husitství za diktaturu luzy a nevzdělanců je holt ukázka povrchního nahlížení na husitství
Pochopit husitství je nesmírně těžké, ale odsoudit ho jednoduché. Možná i proto je mnohem snazší v podobné diskuzi napsat "diktatura luzy a nevzdělanců" a jít od toho dál, aniž by ten dotyčný (Katerina
) podložil svá tvrzení nějakou širší rozpravou a pádnými argumenty. Ctím odlišné názory i názory vyvěrající z neznalosti, na ty má každý právo, koneckonců si uživatel jen poškodí pověst v očích ostatních uživatelů, ale nemůže mně nechat chladným a nemůžu mlčet, když v topicu "Husitská revoluce" na foru o středověku, které má kvalitu (i kvalitní web), a kam chodí desítky lidí mající výtečné znalosti o historii a rozumí středověkým dějům a procesům, aby na několik dalších měsíců svítil jako poslední příspěvek od autora, který zakope husitství do kouta svou nevzdělaností. Vím, že existuje jisté forum hejtmana Motyčky, ale to neznamená, že mu přenecháme celou jednu epochu, která do středověku českého i světového patří.
Katerina píše:
Ale zpět k historii - i počtem ńenávratně zničené historie, což jsou právě ty hrady, kláštery a kostely, je nutné hodnotit toto hnutí a nejen hodnotit, ale i soudit, podobné to bylo třeba za Cromwella v Anglii, i důvod byl stejný - pár idealistů, a jejich představa o víře přebitá většinou jdoucí po majetku .
Četl jsem jen jedinou snahu hodnotit husitství počtem vypálených kostelů a klášterů, a to na české Wikipedii. Tam už ale ze samotné podstaty Wikipedie takové hodnocení a údaje patří. Každá válka je zločin a přináší jen smrt, zkázu, utrpení a ničení. Středověké války byly kruté, a to i z dnešního pohledu, který se přenáší přes dvě apokalyptické světové války vyžádající si dohromady tolik obětí, kolik všechny středověké války dohromady. Hrady husité dobývali proto, protože to byly opěrné body, ze kterých hradní posádky ničily a pálily okolí a samozřejmě přepadaly husitské voje a základny. Už z logiky věci je zřejmé, že zničit a srovnat se zemí pracně dobytý hrad, který byl nesmírně cennou vojensko-politicky-správní jednotkou, by bylo nerozumné. Proto hradů vyvrácených do základů mají husité na svědomí minimum. Jiné je to u tvrzí, které bylo snadné oblehnout a dobýt. Pouze ty nejdůležitější nebyly zničeny, ale ostatní lehly popelem, protože co s nimi? Neměli valnou naději na dlouhou obranu proti obléhatelům. Vypalování klášterů a kostelů spadá do období Žižkova palcátu a Želivského "diktatury luzy". Tedy do období let 1419 - 1424. Vypalování klášterů se dělo proto, protože husité pohlíželi na kláštery jako na "příživnické instituce". Kláštery neměly oporu v Písmu, kterým se táborská i pražská věrouka v prvních letech revoluce řídila. Kláštery a mniši žili z dávek a odvodů, které platila právě ona lúza. To není komunistický historiografický blábol z brožurky "Josef Macek: Husitské revoluční hnutí", ale to je nesporný fakt. Když se postavil před pražskou chudinu ohnivý kazatel Želivský a začal ve svých kázáních kárat a popírat smysl a oprávněnost existence klášterů, kázat o světě podobném bouřlivému moři, kde velké ryby požírají malé, jako požírá boháč chudé, že pouze ten, kdo skutečně pracuje má nárok na chleba, a že ten, kdo nepracuje, ať nejí (to je skutečně v Bibli, žádný komunistický historiografický blábol nebo výmysl ve Vávrově husitské trilogii), tak je snad pochopitelné, že nenávist chudiny se obracela ke klášterům. Proto po smrti Václava IV. hořely v Praze první kláštery a poté v celé zemi. Nebyl to útok chudiny proti vzdělanosti, umění nebo gotické nádheře, ale důsledek složitého sociálně-teologického nátlaku na nejnižší vrstvy obyvatel v království, která byla nejpočetnější, nejsnáze zranitená a dala se použít (i zneužít) k politickému nátlaku. Právě v husitství poprvé v našich dějinách (a nejen v našich) vystoupil třetí stav jako mocná politická síla, která změnila poměry sil v zemi a určovala po několik let osudy Čech. Proto se k husitství hlavně obracela komunistická strana a ideologie, která se pasovala do role nástupců husitského odkazu, který byl a je však v rovině duchovní, a ne materialistické. Materialistickou stránku husitství vyzvedávají hlavně jeho odpůrci a lidé nemající tolik znalostí o husitství, či přímo historičtí nevzdělanci, kteří chápou a rozumí boření a ničení, ale nerozumí podstatě husitství, jako je snaha o náboženskou reformaci, přestavba společenských struktur, atd.
Ona "diktatura luzy" byla ale skutečně v Praze přítomna. Není dnes již žádným tajemstvím, že Želivský nebyl ten lidový kazatel a obránce chudých, jako se tvrdilo dříve, a jak ještě žije v představách mnoha dnešních lidí. Želivský byl tribun lidu (nechci použít slovo demagog, neboť netuším, jestli vůbec můžu tenhle pojem vstáhnout na člověka žijícího na počátku 15. století), který jako jeden z mála v Čechách rozpoznal již na počátku sílu třetího stavu, tedy chudiny, která je účinným způsobem nátlaku na "vyšší" místa. Vyšší místa rozumějte třeba konšelé nebo městská rada na pražských radnicích. Když se poměr sil v Praze počal měnit a nálady na radnicích se začaly klonit k umírněnému husitskému středu, tak Želivský zavelel a s chudinou zvrátil nepříznivý vývoj ve svůj prospěch a ve prospěch husitské pravice (pravice, pravice, zkrátka táborský směr snažící se prosadit biblický prvotní vzor církve a společnosti). Roku 1422 ale Želivský stál již jednou nohou na dráze diktátora. Protože se obracel i proti třetímu artikulu, který zakazoval světské panování církve, tak ztratil oporu svých dřívějších radikálních spojenců (včetně Žižky) a skončil na popravčím špalku. Tady "diktatura luzy" končí. Krvavý Žižka je již jiný případ, nechce se mi moc psát něco, co se psal jinde, ale budiž...
Žižka byl nesmiřitelný zastánce čtyř artikulů pražských. Opíral se o spasitelné artikuly a přesvědčení, že si ho Bůh vybral k nápravě společnosti. Sám měl za sebou před rokem 1419 několik hříchů (lapkovské roty) a blížil se jeho konec. Víc než smrti se samozřejmě jako každý středověký člověk obával božího soudu a očistce. Na konci života se mu prostřednictvím husitských válek naskytla příležitost stanout v čele božích bojovníků a vést je do boje proti Antikristovi a za vítězství čtyř artikulů pražských, jejihž prosazení se stalo jeho posláním a smyslem posledních let života. Nezajímal ho majetek nebo moc. Chtěl za každou cenu vítězství artikulů. S vědomím vyvolenosti a poslání postupoval nesmiřitelně a krutě. Kdo se nepřidal k artikulů, tan byl nepřítelem boží pravdy, artikulů a jeho osobně. Krutosti ospravedlňoval jejich nezbytností. Ale pozor! Jsou četné doklady, že zajatým mnichům dával možnost vybrat si kalich nebo oheň a obléhaným městům a hradům dával možnost dobrovolně otevřít brány. Pokud se tak stalo, tak násilnosti nenastaly. Vyjímkou je rok 1421 a Chomutov. Co se stalo víme asi všichni, co předcházelo a co bylo důvodem tohoto masakru nevíme. Žižka byl muž jasného cíle - sjednotit husitské svazy a prosadit artikuly na celém území Čech. Byl to člověk tvrdý, drsný a osobně i krutý. Pomáhal utvářit negativný obraz husitství, za který je celá epocha zatracována dodnes, ale pomáhl vytvořit i obraz přeci jen přívětivější - nadosobní konání, odvaha, vojenský talent. Rokem 1424 končí Žižkova doba a začíná vrcholné období husitství. Stále plné válek, půtek a nesvárů. Ale ne vinou husitů, kteří žádali jediný ústupek na svých nepřátelích - veřejné slyšení.
Nejsem zatvrzelý obhájce husitství, sám mám odpor k násilí a válkám. Pro mně je vrchol české středověké státnosti a středověkých čaských dějin doba posledních Přemyslovců a Karla IV. Nelíbí se mi husitské války, ale husitství jako takové považuji nicméně za nadčasový fenomén, který provázalo to negativní, ale i to světlé. Je to přesně to období, o kterém může říci, že se tehdy dělo něco, co jinde nikdy nebylo, a že husitství otevíralo brány novověku a pomohlo uspíšit kroky Evropy do nového období. I když jen nepatrně a přes odpor mnohých, který to odmítají uznat nebo to nechápou.