Fórum zájemců o historii

Blaze tomu, kdo rád vzpomíná svých otců a vesel baví posluchače o jejich činech.
Právě je 14 pro 2018 08:54

Všechny časy jsou v UTC + 1 hodina




Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvků: 15 ] 
Autor Zpráva
 Předmět příspěvku: Kontler, László: Dějiny Maďarska
PříspěvekNapsal: 23 pro 2017 22:00 
Offline
Král
Uživatelský avatar

Registrován: 24 srp 2008 11:16
Příspěvky: 1601
Bydliště: Jičín
Has thanked: 0 time
Been thanked: 17 times
Kontler, László: Dějiny Maďarska. NLN, Praha 2001. - https://www.nln.cz/knihy/dejiny-madarska/

Dostával jsem se k této knize dlouho a míval jsem k dějinám Maďarska nějaký odstup. Znějí mi v uších slova profesora Kvačka, kapacity na meziválečné československé dějiny, když se ho jednou novinář ptal, co zrovna čte - odpověděl, že právě tyto Dějiny Maďarska, protože se je snaží pochopit.. V té odpovědi jsem cítil, že se snaží pochopit dějiny nebo myšlení národa, který stál proti snahám Čechů a Slováků o emancipaci, který z českého nacionálního pohledu ani pochopit nejde, protože vyznívá po všech stranách jako normální a prachsprostý uzurpátor.. Trochu to narušoval protihabsburský boj Lajose Kossutha a fakt rakousko-uherského vyrovnání z r. 1867, ale pořád to ukazuje na schizofrenní situaci, kdy Maďaři požadovali rovnoprávnost s Rakouskem, ale odmítali uznat rovnoprávnost Slovanům nebo Rumunům.
V kapitole o česko-maďarských vztazích je uveden jeden dopis do Moravských novin: „Proti Kossuthovi štvete a nepomníte, že on je otcem dokonalé svobody a že on celé Rakousko vytrhl z Metternichova Egypta.“ (s. 470) Postoj Slovanů k Uhrům byl takto nejednoznačný a Vídeň dokonce občas podporovala slovanské národy v Uhrách proti Maďarům..

Určitě může každý přiznat maďarskému národu originální i vyspělou kulturu, ale zase mi znějí v hlavě Kvačkova slova z jedné veřejné přednášky - když zmiňoval něco o Budapešti, tak ale "pár kilometrů dál chcípal maďarský rolník v pustě hlady".. Do toho jsem si pořídil knihu bývalého slovenského vyslance v Maďarsku Štefana Markuše s názvem Maďaři pod lupou, kde tvrdí, že jeho zážitky v Maďarsku byly zážitky kosmonautů, když poprvé spatřili opačnou stranu Měsíce.. Prostě ty maďarské dějiny byly cizí a číst o nich od Maďara, to se mi blbě překonávalo..
Jinak ale ten typický ohled na Maďary jako souputníky Habsburků při ovládání a katolizaci Slovanů při pročtení knihy padá. Mezi Maďary se hned zpočátku uchytilo luteránství i kalvinismus, hlavně v Sedmihradsku pak fungovali třeba trinitáři (taková obdoba raněgermánských ariánů). Habsburský tlak na Maďary vedl některé z nich k tomu, že lavírovali mezi Vídní a Turky, aby si uchovali co největší nezávislost (a pak jim to Habsburskové spočítali). Týká se to zase sedmihradských vládců nebo hnutí tzv. kuruců, kteří v boji proti Vídni i napadli jižní Moravu.

Kontler pak na začátku naráží na další typický pohled na Maďary, a to je příchod Uhrů do Panonie doprovázeny výpravami kočovníků na koních široko daleko za účelem kořistění a vybírání výpalného.. Kontler opakovaně uvádí, že podobně kořistně se původně chovaly i národy, které se mezitím usadily a na řádění Maďarů si jejich autoři stěžovali ve svých kronikách.. Ale hned na začátku se na ten negativní pohled na Uhry naráží a zase jsem tam měl nějaký blok, proč bych se měl Maďarům nějak přibližovat..

Z literárního hlediska tu máme v knize velkopříběh, má dlouhé kapitoly i dlouhá souvětí, autor se snaží nějaké období překlenout do jedné kapitoly, bez nějakého bližšího členění.. Na mě to působí, jako kdyby si autor nastudoval nějaké období, pak o něm z hlavy udělal přednášku a tu někdo zapsal.. Není to chronologický postup se spoustou dat, je to prostě výklad dějin.
Občas je ale znát, že z dějin vypadlo něco, co do nich z autorova pohledu nepatří. Třeba při rozdělení Uher za turecké okupace na část habsburskou, tureckou (tzv. Budínský pašalik) a de facto nezávislé Sedmihradsko se mluví pouze o dějinách habsburských Uher a Sedmihradska, ale o dějinách turecké části jen málo.. Je vidět, že Turci nepatří do příběhu samotných Maďarů, je to vypuštěno. Vnitřní dějiny Slováků nebo Chorvatů jsou také vypuštěny nebo velice rázně zkráceny, je to skutečně víc kniha o dějinách Maďarska, ne o dějnách Uher.

Co se mi líbí v autorově rozletu, to jsou úvody kapitol, kde zasazuje Uhry do evropského kontextu. Třeba po objevu Ameriky prosperovaly námořní státy z oceánského obchodu nebo kořistění v Americe, a střední Evropě podle Kontlera zbyla role dodavatelů potravin těmto ekonomickým velmocem. A následkem toho začala šlechta přivazovat rolníky více k půdě, a tak vzniklo tzv. druhé nevolnictví..


Naposledy upravil Ingolf dne 23 pro 2017 22:22, celkově upraveno 1

Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
Odpovědět s citací  
PříspěvekNapsal: 23 pro 2017 22:03 
Offline
Král
Uživatelský avatar

Registrován: 24 srp 2008 11:16
Příspěvky: 1601
Bydliště: Jičín
Has thanked: 0 time
Been thanked: 17 times
Z raných dynastických dějin bych vyjmul vztah Arpádovců ke Slovensku, resp. k Nitře, protože nitranskému centru vládla vedlejší knížecí/královská větev, která se po Štěpánově smrti ujala pokračování dynastie. Některá tato jména pak souvisí i s českými dějinami.

Uherský kníže Vajk nebo-li Gejza (970-997) měl bratra jménem Michal, ten vládl údělu v Nitře, a měl syna Štěpána (997-1038), prvního uherského krále, který byl později i svatořečen.
Štěpánův syn a nástupce Imre ale zahynul na lovu a o slovo se přihlásil Michalův syn Vazul, a to tím způsobem, že usiloval o Štěpánův život a trůn. Štěpán dal tedy Vazula oslepit (jeho děti odešly do exilu, Ondřej konkrétně do Ruska) a vyvolil jiného vládce, a sice Petra Benátčana nebo-li Petra Orseola (1038-41), to byl manžel Štěpánovy sestry.
Tady se začínají uherské dějny prolínat s českými a říšskými. Ve válce knížete Břetislava I. s Jindřichem III. r. 1040, kde česká vojska zvítězila u Brůdku, asistovala Čechům i Petrova uherská jízda.

Petr Orseol byl nicméně v Uhrách neoblíbený, možná i kvůli této válce, která se Uhrům jevila jako zbytečná, a taky zvyšoval daně, takže byl vyhnán.
Králem byl zvolen Samuel Aba (1041-44), manžel jiné Štěpánovy dcery. Petr Orseol prchá do exilu k Jindřichovi III. Tomu se mezitím r. 1041 podrobil i kníže Břetislav I., jeho podrobení Jindřich přijal i s ohledem na chystané tažení do Uher. Společný vpád říšských a českých vojsk r. 1042 k ničemu nevedl, ale v bitvě u Menf'ö r. 1044 Jindřich vítězí a Samuel Aba umírá.

Jindřich dosazuje na uherský trůn zpět Petra Orseola (1044-46). Ten je vyhnán dalším povstáním a povstalci dosazují na trůn vládce z nitranské arpádovské větve, konkrétně Vazulova syna Ondřeje I. (1046-60). Ondřej byl povolán z ruského exilu, kde se i oženil. Ondřej jako uherský vládce poskytl azyl pro změnu českému Přemyslovci Vratislavovi I., který prchl před svým bratrem Spytihněvem I.
Dalšími exulanty na uherském dvoře pak byli staroslověnští mniši vyhnaní Spytihněvem ze sázavského kláštera. Zní pravděpodobně, že právě díky styku mnichů s ruským okruhem královy manželky došlo k navázání kontaktů staroslověnských mnichů s ruskou církví, což vedlo mj. k zapsání staroslověnských legend o sv. Václavovi a Ludmile v ruských klášterech a šíření přemyslovského kultu na Rusi (sv. Ludmilu připomněl naposledy i prezident Zeman při nedávné návštěvě Ruska).


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
Odpovědět s citací  
 Předmět příspěvku: K agrárnímu charakteru Uher
PříspěvekNapsal: 25 pro 2017 23:24 
Offline
Král
Uživatelský avatar

Registrován: 24 srp 2008 11:16
Příspěvky: 1601
Bydliště: Jičín
Has thanked: 0 time
Been thanked: 17 times
Bohatství Uher napomáhaly zlaté doly. Ve 14. století prý z Uher pocházela celá třetina těženého zlata z celého světa (nevím ale, jak kvantifikovat tehdejší těžbu v Americe). Největší doly byly ve slovenské Kremnici a rumunském Baiu Mares. Po 1. sv. válce Maďarsko všechny tyhle zdroje ztratilo.

***

Uhry byly zemědělskou zemí, až si myslím, že jim takové předurčení bránilo k dalšímu rozvoji. Třeba města měla ve vnitřních Uhrách lokální význam, sloužila ke směně místním, zatímco klasická středověká města vznikala v hraničních územích, typickým příkladem je slovenská Spiš. Kolem Tater totiž vedla obchodní cesta do Polska, což dávalo tamějším měšťanům možnosti většího bohatství než místní trhy..
Agrární charakter země vedl v novověku k tomu, že Vídeň podporovala daňovou a celní politikou český průmysl, ale uherské zemědělství.. A nacionální historici to s odstupem času kritizovali, že Vídeň udělala z Uher kolonii, jako používaly evropské mocnosti kolonie pro výrobu potravin a levnou pracovní sílu..

Rozdíl společnosti zemědělské a průmyslové má podle mě dalekosáhlé dopady i pro dnešek. Budu teď opakovat jednu svoji tezi, zajímal by mě nějaký protinázor.

V průmyslové společnosti vzniká dělnická třída. S růstem bohatství žádá podíl na něm a žádá to po tvůrcích bohatství – tedy ten konflikt se vede mezi třídami nebo vrstvami, ať to nezní moc marxisticky. Boj dělnické vrstvy začíná být více mezinárodní, dělníci se spojují napříč hranicei, tak se chová klasický socialismus, nebo je národně ochranářský, tedy dělníci chrání životní úroveň proti příchodu evnějších dělníků z jiných zemí, to je národní socialismus.

U agrární společnosti je to jiné. Bohatství vychází z vlastnictví půdy a průmyslová společnost zde může pomoci (nové stroje na obdělávání i na zpracování), ale kapitalistická ekonomika zd emůže přinést i krize (nezávislé na dosavadních krizích počasí). Agrární společnost může mít tendenci uzavřít se, což je podporované i vesnickou mentalitou opakovat věci tak, jak se dělaly dosud (podobně jako se opakují roční období), zatímco měststká mentalita je schopna dívat se víc dopředu a hledat nové věci.

U zemědělců tak nenachází pochopení socialismus, ale pro konflikt se tu profiluje něco cizího – v kulturní oblasti nějaké novoty, v ekonomice cizí kapitál nebo opět cizí pracovníci.. Nové a cizí může ohrožovat stávající řád a tradice.. Takto je definován populismus v původním slova smyslu (ne v tom, že populismus znamená slíbit každému všechno a nabízet jednoduchá řešení). Název od slova populus, tedy lid, odkazuje na vrstvu společnosti, která je tradiční, „lidová“, nerozvrstvená ve smyslu moderní průmyslové společnosti. Aby to nebylo tak jednoduché, tak od tohoto slova mají název i lidovci, to je strana, která je zase ukotvená na vsi a lpí na tradicích, v západní společnosti nejvíc na tradicích křesťanských.
Levicový populismus převažující v jižní Americe chce vyhnat cizí kapitál, tzn. americký, pravicový populismus v bohatých zemích chce vyhnat cizí pracovníky – berou práci a přinášejí neznámou kulturu, podle populistů neslučitelnou s kulturou místní.


A teď tu máme českou průmyslovou společnost, kde má nějaké slovo sociální demokracie, a slovenskou společnost, kde má slovo populismus. Levicová sociální demokracie čerpá z bohatství kapitalistické ekonomiky a část tohoto bohatství chce přerozdělit. Levicový Smer viděl nepřítele v Maďarech (než s nimi sedl do vlády), klasická sociální demokracie na Slovensku pro volebním propadáku se Smerem splynula (i přesto, že ji jel tehdy podpořit Miloš Zeman). Smer měl problémy s klasickým internacionalismem, protože usedl do vlády s HZDS a SNS, tehdy protimaďarskými stranami, i když mohl mít vládní většinu i se stranami maďarskými. Za to měl pozastaveno členství v Socialistické internacionále, jejíž členkou i ČSSD.

Je to takový střípek do toho, jak moc se může česká a slovenská společnost lišit. Jak společný stát založený na jazykové příbuznosti a hodně vzdáleném odkazu Velké Moravy jako „prvního státu Čechů a Slováků“ sám o sobě nepřekoná rozdíly dané odlišným vývojem během tisíce let.. Ne že by to nešlo překonat při dobré vůli obou stran, ale chtělo by to umět najít a definovat tyhle třecí plochy a něco s nimi dělat..
Na české straně vnímám víc nostalgii po společném státě než na Slovensku, ale snahu pochopit, v čem jsme se lišili nebo proč Slovákům něco vadilo, to tu moc nevidím.. Za komunismu se všichni tvářili, že žádné třecí pochy nejsou, až tomu možná lidi v Česku fakt uvěřili a pak se jen divili a nechápali..


Naposledy upravil Ingolf dne 26 pro 2017 00:27, celkově upraveno 2

Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
Odpovědět s citací  
 Předmět příspěvku: Králové a Turci
PříspěvekNapsal: 25 pro 2017 23:41 
Offline
Král
Uživatelský avatar

Registrován: 24 srp 2008 11:16
Příspěvky: 1601
Bydliště: Jičín
Has thanked: 0 time
Been thanked: 17 times
Expanzi Turků se marně snažil zastavit Zikmund Lucemburský (poražen r. 1396 u Nikopole), ale ten alespoň zavedl dvojitou pevnostní linii na jižní hranici a snažil se zajistit spojenecké svazky (např. se srbským vládcem Štěpánem Lazarevičem, synem knížete Lazara padlém na Kosově poli r. 1389).

V další velké bitvě u Varny r. 1444 padl král Vladislav Varnenčík a s ním i papežský legát Caesarini, to je ten, který ztratil klobouk v bitvě u Domažlic proti husitům.

V bitvách ale vyniká János Hunyadi, dokáže porazit i dvojnásobnou tureckou převahu u Bělehradu, což byla stěžejní pevnost v protiturecké linii. János je zvolen za gubernátora (1444-52), samozřejmě kvůli svým vojenským schopnostem.
Okrajové části Uher ale opanují místní elity, např. na Slovensku se etabluje Jan Jiskra z Brandýsa, na Západě Fridrich III. Štýrský, ve Slavonii Cejlští.

Přímo za krále byl po smrti Vladislava Pohrobka (1452-57) provolán Jánosův syn Matyáš Hunyadi, jinak zvaný Korvín (1458-90). V Čechách je známý jako odpůrce Jiřího z Poděbrad, scénu po Jiřího vítězství u Vilémova namaloval Mikoláš Aleš - http://www.ceskatelevize.cz/ct24/kultur ... m-korvinem , ale v Uhrách je Korvín známý jako tvůrce stabilního prostředí a na jeho dvoře se rozvíjela renesanční kultura.

Korvín byl vůbec mezi uherskými králi originální osobností. Pozvedl některé rody hlavně z východu Uher (sedmihradské Zápolské, pozdější to oponenty Habsburků, nebo Báthoryovce, ze kterých pochází známá Čachtická paní); zřídil silné protiturecké vojsko, které se živilo kořistěním na turecké straně a ztrpčovalo Turkům život; proti Jiřímu z Poděbrad vytáhl na kruciátu; ke konci vlády porazil v boji o západní část země Fridricha Štýrského a přesunul svůj dvůr do Vídně..

***

Na Slovensku Korvína také připomínají. Na nádvoří hradozámku ve Slovenské Lupči je lípa zvaná Korvínova, nejstarší chráněný strom na Slovensku - http://www.fajnestromy.cz/news/nejstars ... ska-lupca/ Ve Spišské Sobotě, což je historická část Popradu, zase žije zkazka o Korvínovi, který tu měl žádat o nocleh. Ten dostal, ale bylo sobotským zvykem, že každý host za nocleh platí, ne penězi, ale nějakou prací. Korvín dostal za úkol zamést v domě, takže popadl koště, úkol vykonal a před odchodem položil na stůl měšec s penězi, čímž dal teprve najevo, kým je..
Kontler píše, že Korvín vstoupil do lidových zkazek stylu moudrého vládce, který chodí nepoznán mezi lidem a trestá nepravosti, tak neručím, že musí sobotský příběh mít reálný základ.., ale o Korvínově popularitě to svědčí tak jako tak.

Mně ten příběh říkala paní průvodkyně v kostele na sobotském náměstí s komentářem, že na Spiši žilo plno etnik a nepřekážela si, že nějakým prvkem spolužití nebyla etnicita, ale právo, kterého se lidé různých etnik.. Tedy i král celých Uher se mlčky přizpůsobil právu místního malého města..
Zase kdyby to neudělal, tak by popíral zákony, a takový král byl v kronikách nazýván tyranem.. To tehdy nebyl svévolný pojem, ale velice dehonestující označení vládce.. Král má zaručovat řád, ne stát nad ním nebo ho ohýbat (jako aktuální prezident Ústavu)..
Ale celý ten příběh se mi líbí, protože to je takový obrázek i k utečenecké krizi. Přijde člověk a dostane pohoštění i nocleh, tehdy i dnes. Za odměnu odvede třeba nějaký úkon, ale hlavně respektuje místní právo - žádné nerespektování místních zvyků, žádné zavádění šárii.. Nejde o etnicitu příchozího, ani o jeho náboženství, ale o to právo.. A pokud by se náboženství dostalo do konfliktu s právem, tak sorry.. Místní právo respektoval král, bude ho respektovat i člověk, kterému zbyl holý život..


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
Odpovědět s citací  
 Předmět příspěvku: Sedmihradsko
PříspěvekNapsal: 26 pro 2017 00:09 
Offline
Král
Uživatelský avatar

Registrován: 24 srp 2008 11:16
Příspěvky: 1601
Bydliště: Jičín
Has thanked: 0 time
Been thanked: 17 times
Bitva u Moháče r. 1526 znamenala konec vlády Jagellonců a spory o trůn mezi Habsburky a sedmihradskými Zápolskými. Jan Zápolský hledal pomoc u Turků a byl jimi potvrzen za uherského krále.
Turci oslabení země využili k obsazení Budína, odkud zřídili budínský pašalík (1526 – 1689) a odkud občas terorizovali i Slovensko (dobytí Filakova nebo Modrého Kameně).

Habsburk Ferdinand I. (1527-64), mimo jiné i český král, uzavřel r. 1538 dohodu s Janem Zápolským, že po Zápolského smrti se stane Ferdinand celouherským králem. Jenže Jan zplodil s Isabelou, dcerou polského krále Zikmunda, syna Jana, který byl jakožto Jan II. Zikmund zvolen za sedmihradského knížete (1540-70) a potvrzen Turky.
Vznikla tak uherská triáda – západ a sever jsou pod Habsburky (zřizují pro Uhry úřad palatina a hlavní správní orgány přesunují do Bratislavy), střed je turecký, východ pod vládou sedmihradských, kteří balancují o samostatnost mezi Habsburky a Turky.

Zápolské v roli knížat střídají další rody, nejprve Báthoryovci, pak Bethlenové a Rákocziové. Jinak se tam mihne i Štěpán Bočkaj (1605-06), nepříjemný oponent Rudolfa II.
Štěpán Báthory (1571-86) se stává i králem polským (1576-86).

Gábor Bethlen (1613-29) se stýká s uherskými protestanty a přes ně naváže kontakt s českými stavy. Bethlen r. 1619 obsazuje skoro celé Slovensko a společně s Čechy oblehne Vídeň. V boji s Bethlenem padají i generálové Dampierre a Buquoy, se kterými měli povstalí Češi špatné zkušenosti, a ustupuje před ním i Albrecht z Valdštejna. Na mikulovském míru (Silvestr 1621) se vzdá Bethlen uherské koruny a Habsburkové nároků na Sedmihradsko, Bethlen si ponechává Slezsko a východní Slovensko.

Do Třicetileté války zasahuje i Jiří I. Rákoczi (1631-48), původně Bethlenův rádce. R. 1644 obsadil Slovensko a na Moravě se spojil s vojsky švédského generála Torstenssona (který oblehl Brno a kvůli kterému doteď odbíjejí dvanáctou už v jedenáct).
Další Rákocziové se zapletou do bojů o nástupnictví v Polsku, kdy jim Švédi nabídnou polskou korunu. Války ale Rákoczie tak oslabí, že podlehnou Turkům a ze Sedmihradska se stane vilájet, a tím končí i kuriózní spojenectví vzdálených zemí Švédska a Sedmihradska.

Samostatná vláda sedmihradských končí r. 1711, kdy se Habsburkové po vyhnání Turků z Uher v dobývání nezastavili. Po bojích o samostatnost došlo ale ke kompromisu, císař slíbil ponechat sedmihradské zvyky i ponechal spoluvládu stavů.


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
Odpovědět s citací  
 Předmět příspěvku: Náboženství
PříspěvekNapsal: 26 pro 2017 00:23 
Offline
Král
Uživatelský avatar

Registrován: 24 srp 2008 11:16
Příspěvky: 1601
Bydliště: Jičín
Has thanked: 0 time
Been thanked: 17 times
Sedmihradsko vyniká pozoruhodnou náboženskou situací. Do Uher obecně (hlavně mezi Němci a Slováky) pronikalo luterství i kalvínství (obě církve tolerovali i Turci, těm tu šlo hlavně o výběr daní), v Sedmihradsku se konaly disputace mezi učenci. V těch vítězili luteráni, protože měli více nastudovanou Bibli. V Sedmihradsku se projevilo i unitářství, což je směr podobný ariánské herezi, který vykládá vztah Syna v Trojici jakožto podřízený Otci. Unitářem se stal dokonce i Jan II. Zikmund. Sněm v Tordě r. 1568 pak uzákonil katolictví, luterství, kalvínství a unitářství za povolené církve. (vývoj unitářství podle wikipedie - https://cs.wikipedia.org/wiki/Unit%C3%A1%C5%99stv%C3%AD , např. pražská Unitaria propagovaná i Masarykem vyvíjí činnost dodnes - http://www.unitaria-praha.cz/ ).
Na Slovensku se projevují i sekty typu novokřtěnců a na luteránské koleji v Sárospataku se bude ukrývat mezi lety 1650-54 J. A. Komenský.
Na Slovensku ale zároveň vznikají světoznámá pozdně gotická katolická díla jako oltář od mistra Pavla v Levoči.

Katolická protiofenziva přišla s barokní dobou. Katolictví se prosadilo i v Sedmihradsku, kde se knížata cítila natolik pevná, že nemusela protihabsburskou identitu zaštiťovat jiným náboženstvím. Barokní stavby byly financované hlavně šlechtou (např. Červený Kameň Pálffyovci), a to se týká i kostelů.
Trnavský jezuitský kostel tak zřizuje Mikuláš Esterházy a Trnava se stává i sídlem ostřihomského arcibiskupa, z nichž jeden z nich jménem Pazmány zde zřizuje univerzitu (ta tam je doteď, na stejném náměstí jako jezuitský kostel).


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
Odpovědět s citací  
 Předmět příspěvku: K národnostní otázce
PříspěvekNapsal: 30 pro 2017 00:06 
Offline
Král
Uživatelský avatar

Registrován: 24 srp 2008 11:16
Příspěvky: 1601
Bydliště: Jičín
Has thanked: 0 time
Been thanked: 17 times
Celou knihu jsem měl na paměti výše zmíněná slova prof. Kvačka, že se snažil maďarské dějiny pochopit.. Ten maďarský pohled je natolik ojedinělý, že bude lépe využít možnosti a nechat mluvit samotného Maďara a nezasahovat mu do toho, nesnažit se převyprávět, maximálně ho glosovat.., ať ten maďarský duch vynikne a neztratí se v převyprávění..

„Podle názoru uherských liberálů byl však národ definován nejenom jazykem a etnikem, ale též společnou historií a historickým státem. Proto s výjimkou Chorvatů odmítali menšinám přiznat status národa. Pro reformátory pocházející převážně z řad maďarsky mluvící šlechty bylo zcela samozřejmé, že šířeji pojatý uherský národ, jenž zahrne maďarské stejně jako nemaďarské nešlechtice obdařené stejnými občanskými právy, se bude hlásit k uherské historii a historickému uherskému státu a v jeho veřejné sféře se bude užívat maďarština. Protože jim šlo především o užívání maďarštiny ve veřejném životě, v hospodářském a právním styku a na vyšších stupních vzdělání, nezřídka podporovali snahy jednotlivých žup nebo magnátů asimilovat nemaďarské obyvatelstvo změnou vyučovacího jazyka na základních školách, kázáními v maďarštině i jinak. Na formování těchto postojů se podílela posedlost Herderovým proroctvím, chiméra panslavismu a názor, že etnické menšiny se snadno vzdají své identity, protože jim chybí intelektuální elita. Nicméně podle koncepce „jednotného uherského politického národa“ uherských liberálů by rozšíření individuálních práv mohlo kolektivní práva učinit nadbytečnými i z hlediska etnických menšin, které se dobrovolně rozpustí v uherském národě, stejně jako se osvobození nevolníci usmíří se svými bývalými pány. To však byla pouhá iluze. Přesto měla i svou kladnou stránku, totiž otevřenost maďarského národního hnutí, které si zejména v městském prostředí získalo mnoho židovských intelektuálů a německých kapitalistů, ale také Slováků, Srbů, Řeků, Arménů a nejenom je. Od nejstarších dob, kdy se maďarizace zaměřovala na uherskou politickou elitu, jsou známy dosti časté případy dobrovolné maďarizace.
Z perspektivy vůdců národněosvobozeneckých hnutí etnických menšin, kteří zdůrazňovali roli jazyka a etnika při formování národnosti, nemohlo existovat nic vzdálenějšího než názor o „jednotném politickém národě“. Ačkoli jim nějakou dobu trvalo, než odmítli integritu historických Uher a omezili se na obranu před maďarizací a na požadavek jazykových a kulturních práv, již pouhý fakt, že jazyk a jeho uživatelé definují teritorium (skutečné, nebo pomyslné), zahrnuje tendenci k vyhlášení politické svrchovanosti nad tímto územím. Vzhledem k etnické skladbě a rozložení jazykových skupin na území Uherska až do konce první světové války se tyto konfliktní přístupy nemohly nestat zdrojem trvalého napětí.“ (s. 220)

Když se tu kdysi bavili Robert s Radem, tak Robert odkazoval na Chorvatsko jako na národ, ke kterýmu měli Maďaři dobré vztahy.., v tomto úryvku je myslím dobře vysvětlen důvod, ale s tím i další důvod, proč byly konfliktnější vztahy maďarsko-slovenské.

***

Klasický nacionalismus spočívá na averzi k jinému etniku a na jeho útlaku a odpírání práv. Maďarský „liberální“ nacionalismus nepovažoval členy jiných etnik za méněcenné (vyjma toho, že nevěřil v jejich elity), požadoval od nich „jen“ přijetí maďarského jazyka a přihlášení se k uherskému státu a pak byl připraven je plně integrovat.
Klasický nacionalismus upírá členům jiných národů některá občanská práva (třeba volební právo), maďarský nacionalismus upíral práva národní.

Idea maďarského nacionalismu v pojetí tamních liberálů se dá podle mě dobře přiblížit na dnešním liberálním postoji k Romům. Romové mají dostat všechna občanská práva, odstraní se veškerá diskriminace, Romové dostanou přístup ke vzdělání, k práci i k bydlení.. Pak má dojít k jejich plné a plnohodnotné integraci.
Co se od Romů vyžaduje, je znalost jazyka, aby se s nimi dalo domluvit, a přijetí norem. Jejich kultura se ponechává na způsob folkloru, i je podporována, ale není to nic zásadního. Oproti tomu Romové, když se nechají slyšet, by chtěli dbát na zachování jazyka a kultury..

Maďarský nacionalismus se dá takto přiblížit a snad i pochopit (to neznamená, že s ním nutně i souhlasit). Jenomže – Kontler v tomtéž odstavci zmiňuje Herderovo „proroctví“. To je známé i v Čechách, protože německý filosof přišel s názorem, že budoucnost patří Slovanům, což ve slovanských zemích přirozeně pozitivně rezonuje. Ne tak třeba v Maďarsku: „Protože v Uhrách byla známa předpověď německého filosofa a stoupence romantického lidového nacionalismu Johanna Gottfrieda Herdera, že maďarský národ se rozpustí v moři okolních slovanských, germánských a románských etnik, byl zde jazyk obzvlášť citlivým bodem. Maďarština byla skutečně mateřským jazykem pouze menšiny obyvatel země. Kazinczy a jazykoví novátoři přijali za svou ještě další Herderovu myšlenku, že totiž národ, jenž je jediným prostředníkem realizace možností individua, je životně závislý na užívání jazyka.“
Maďaři prosazovali svůj jazyk do té míry, že jej vnucovali jiným etnikům – ta ale reagovala podobně, když etnické menšiny ztrácí svůj jazyk, začnou se také o sebe bát.. Maďaři měli ideu státního národa, státní identity, kde mají lidé všech etnik rovná práva, ale proti pocitu ztráty identity to nestačilo.., a mohli to sami vidět a chápat, protože tímto strachem byli stiženi také..

V uherské společnosti samozřejmě probíhaly různé názorové proudy. Zatímco jeden proud chtěl zůstat ve svazku s Vídní, protože Habsburkové by ochránili Maďary před jejich menšinami, Kossuth (také po nějakém názorovém vývoji) prosazoval podunajskou federaci národů Uher právě proti moci Vídně a na Vídni požadoval nezávislost.

Ke známému rakousko-uherskému vyrovnání z r. 1867 a následnému přejmenování státu na Rakousko-Uhersko zaujímal Kossuth také jiný postoj: „Jak se dalo očekávat, Kossuth byl jedním z mála, koho tento kompromis nechal chladným. … Dokazoval, že Deákova (čelní maďarský politik) politická dráha vyvrcholila zřeknutím se uherského nároku na samostatný stát právě ve chvíli, kdy krize z roku 1866 (= prohraná válka Rakouska s Pruskem) vytvořila nejpříznivější podmínky k získání úplné samostatnosti. Hradec Králové ukázal, že Rakousko je rozpadající se mocností drženou pohromadě pouze dynastií, odsouzenou v epoše národních států k zániku. Kompromis, totiž společné záležitosti, představovaly podle Kossutha past. Sebeurčení Uher bylo nenapravitelně poškozeno jejich zapletením do zahraničněpolitických plánů, které mohly být v rozporu s národními zájmy a mohly zemi vehnat do konfliktu jak s oběma velmocemi, před nimiž Deák hledal ochranu, tak se sousedními národy, jejichž přátelství bylo pro zdar Uher nezbytné. Uhry ztratily „vládu nad svou budoucností“ a již nikdy nebudou schopny využít stále častěji se objevující se příležitosti k získání úplné samostatnosti.
Kossuth měl hlubokou pravdu a historie Maďarska ve 20. století dosti bolestivě potvrdila některé z jeho předpovědí. Současně měl pravdu i Deák, když zdůrazňoval, že k „očekávané události“, tj. k definitivnímu rozpadu Rakouska, může dojít příliš pozdě a „náš trýzněný národ“ ji nebude schopen využít. Deák nikdy netvrdil, že kompromis je nejlepší ze všech možných řešení, ale byl přesvědčen, že je nejlepší ze všech možných řešení.“ (s. 253-54)

Spojení s Vídní nakonec skutečně znamenalo, že Maďaři sdíleli v první světové válce osud poražených. V trianonské smlouvě z r. 1920 ztratilo Maďarsko přes dvě třetiny území. Dostanu se k tomu blíže, teď jen obecnější věci.
Maďarsko ztratilo přes dvě třetiny území ve prospěch tří států. Československo získalo celé Slovensko a Podkarpatskou Rus, Rumunsko celé Sedmihradsko a Jugoslávie celé Chorvatsko a navrch Vojvodinu.

Protože Maďarsko napříč celý politickým spektrem považovalo Trianon za nepřijatelný, uzavřely tyto tři státy proti maďarským nárokům spojeneckou smlouvu, která je známá jako Malá Dohoda.
Za prvé – tento název je ironický, přišli s ním sami Maďaři s tím, že zatímco za světové války proti nim stály mocnosti Dohody, nyní proti nim stojí státy menší, tedy „Malá“ dohoda.
Za druhé – V Česku je Malá Dohoda zmiňována od školních učebnic jako důležitý spojenecký pakt prvorepublikového Československa, který nás společně s ostatními pakty (spojenectví Francie-ČSR-SSSR) mohl ochránit před Hitlerem.
To je ale jen scestná iluze, Malá Dohoda se týkala právě pouze a jen spojenectví proti Maďarsku, nemohla být aktivována v případě napadení Československa Německem.
Navíc Rumunsko i Jugoslávie nebyly demokratické země – v Rumunsku vládl vojenský diktátor, v Jugoslávii od r. 1929 královská diktatura vyznačující se srbskou hegemonií.. Oba státy měly s Německem obchodní vztahy (Jugoslávie vyvážela obilí, Rumunsko naftu).

***
Dopady Trianonu byly kruté, vedly k semknutí celé politické scény ve snaze o revizi hranic a v důsledku se Maďaři připojili za další války k Itálii a Německu.
Zacházení Dohodových velmoci s poraženými bylo mírně řečeno silové. Neštěstím pro další vývoj bylo, že záhy po válce se k moci v Německu i Maďarsku dostaly demokratické síly, které ale musely přistoupit na ty drsné podmínky diktované Západem, což jim doma zkazilo reputaci natolik, že byly nahrazeny silami autoritativními.
Po druhé světové válce nastal přístup opačný – namísto ekonomické devastace nebo posypání Německa solí, jak prý navrhoval Churchill, přistoupil západ k ekonomické obnově západního Německa pomocí Marshallova plánu a Německo je od té doby stabilním demokratickým státem..

***

Maďarsko přišlo i o Vojvodinu obývanou Srby. To je moje zásadní výtka, protože území Vojvodiny bývalo uherské a Srbové se na něj nastěhovali v důsledku tureckých válek.. Po vytlačení Turků z Uher kolem r. 1700 zůstala Vojvodina liduprázdná, a tak ji mohli zasídlit Srbové (nebo Slováci, největší luterské sbory Slováků se v 19. stol. nacházely právě ve Vojvodině, resp. vých. Uhrách).
Po druhé světové válce se stala z Vojvodiny autonomní oblast v rámci Srbska. Josip Tito koncipoval Jugoslávii jako svaz republik, kde každý jugoslávský národ má svoji republiku. Zástupci národů, které už vlastní státy měly mimo hranice Jugoslávie, dostali pro změnu právo na autonomní oblast – týkalo se to Maďarů ve Vojvodině a Albánců v Kosovu.. Maďarská menšina v Jugoslávii měla i nejlepší postavení vůči Maďarům v jiných státech, i lepší než postavení v Československu.
Jugoslávie se rozpadla, Srbsko neudrželo v jednom státě ani Černohorce, kteří jinak byli v jugoslávských občanských válkách jejich spojenci, a neudrželo ani Kosovo.. Ta Vojvodina zůstala v Srbsku jako jediná nesrbská oblast..

V jugoslávských válkách se stále skloňoval pojem práva národů na sebeurčení, i v případě kosovských Albánců. právo na sebeurčení je vcelku jasné v případě Slovinců, Chorvatů, Černohorců, více méně vysvětlitelné u Makedonců i Bosňáků, ale u menšin v autonomních oblastech je to mnohem spornější. Pakliže právo na sebeurčení národa znamená právo na vlastní stát, tak Maďaři a Albánci již svůj stát mají, tudíž lze na jejich právo na sebeurčení nazírat jako na naplněné (vedle jiných výkladů).. Tendencí kosovských Albánců, zbržděnou pouze mezinárodním dohledem a tlakem, ale bylo spojit se s albánským státem, nikoli mít vlastní stát Kosovo.., to chápali a asi ještě i chápou jen jako přechodný krok.. Jenže chápat právo na sebeurčení i tak, že každá národní menšina se může odtrhnout a připojit ke svému národnímu státu (resp. založit stát vlastní), to znamená oprávnit odtržení Sudet Hitlerovým Německem nebo jihu Slovenska a aspoň části Vojvodiny Maďarskem..


Naposledy upravil Ingolf dne 02 led 2018 10:46, celkově upraveno 1

Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
Odpovědět s citací  
 Předmět příspěvku: Poválečná situace
PříspěvekNapsal: 01 led 2018 16:52 
Offline
Král
Uživatelský avatar

Registrován: 24 srp 2008 11:16
Příspěvky: 1601
Bydliště: Jičín
Has thanked: 0 time
Been thanked: 17 times
Druhá světová válka, do jednoho zapadlýho tichomořskýho státu se přijede ukázat nový maďarský vyslanec. Předá pověřovací listiny ministrovi, ten pročítá a navozuje přátelskou konverzaci:
M: „Koukám pozdravy od pana admirála Horthyho, máte velké loďstvo?“
V: „Ne, my nemáme loďstvo, my jsme vnitrozemský stát..“
M: „Aha, omlouvám se.. Ale slyšel jsem, vy jste v té velké válce?“
V: „Ano, jsme ve válce s bolševickým Sovětským svazem.“
M: „Vida, to vůči němu máte nějaké územní nároky?“
V: „Ne, vůči němu nemáme žádné nároky.“
M, znejistělý: „Ale vůči někomu máte nějaké územní nároky, ne?“
V: „Ano, vůči Slovensku, Rumunsku a Chorvatsku.“
M: „Výborně, takže s nimi jste také ve válce?“
V: „Ne, to jsou naši spojenci.“
Ministr rázně vstane, složí listiny, sklopí paty a zasalutuje, vyslanec sklopí paty, zdvihne pravici a křikne „Heil Hitler!“. Ministr s radostí v očích: "Á, vy jste Germáni!“ Vyslanec: „Ne, Ugrofinové...“

Je to vtip, ale ty některé situace po první světové válce byly fakt neskutečné.. Na druhou stranu jmenované státy od Hitlera postupně odpadaly a když chtěl z války vystoupit i Horthy, Hitler požadoval dobrovolné obsazení Maďarska wehrmachtem, jinak hrozil okupovat Maďarsko silou a poslat do něj právě slovenské a rumunské loajální jednotky.. Maďaři přistoupili opět na aktuálně nejvhodnější kompromis a po válce se svezli s poraženými, jako kdyby neuměli dotáhnout nějakou věc do konce nebo se pořádně rozhodnout pro to nebo ono.. To je můj nečekaný hlavní dojem z té knihy.
A něco podobného provede János Kádár při potlačení nepokojů v r. 1956.. Z reformního komunisty, rehabilitovaného po stalinských procesech, se stal spolupracovník Moskvy, když už se jinak Maďaři rozhodli k dalekosáhlé změně.. Kádár se naopak zastavil a opět přizpůsobil něčemu mocenskému a cizímu..

Maďarsko na konci války provede menší revoluci zvanou astrová podle aster, které si dávali na uniformy povstalí vojáci. Povstalci chtějí mír, nezávilost Uher a smír s menšinami. Do čela chtějí Mihaila Károlyiho, což se nelíbí králi Karlovi, ale nakonec si ho prosadí.
Král abdikuje a Károlyi vytváří Národní radu, ta má vládní i parlamentní funkci. Károlyi byl demokrat, ale Dohoda mu vnutila takové mírové podmínky, že abdikoval a ke slovu se hlásily extrémní síly opoziční jak vůči Dohodě, tak vůči demokratům.
Nová vláda sociální demokracie byla konfrontována s postupem rumunských vojsk do vnitrozemí (od 26. 2.), takže tato vesměs demokratická levice se spojila s komunisty a vyjednala podporu Sovětského svazu. V Maďarsku byla vyhlášena republika rad v pozadí se šedou eminencí Bélou Kunem.
Západ se lišil v hodnocení událostí. USA a VB viděly v krizové situaci důsledek přísných mírových podmínek, Francie naopak hodlala vytvořit svůj cordon sanitaire ze států pod svou patronací, kterýžto kordon by spojoval demokratické státy a odděloval od sebe Německo a Sovětský svaz. Rumuni tedy zahájili v dubu ofenzivu, ke které se připojilo československé vojsko (obsadilo území kolem Miskolce).
V květnu proběhla maďarská mobilizace, hlásilo se plno důstojníků.. Byl to další z paradoxů maďarských dějin, plno těchto důstojníků sloužících komunistické republice rad se za druhé světové války účastnilo maďarského tažení proti komunistickému Sovětského svazu.
Maďarský vrchní velitel Stromfeld podnikl ofenzivu na SV země, vrazil klín mezi Rumuny a Čechoslováky a pronikl na východní Slovensko, kde byla 16. června vyhlášena Slovenská republika rad.
Potom šli Maďaři do defenzivy. Na Rumuny do té doby tlačila Rudá armáda z Ukrajiny, ale na tu teď udeřil bílý generál Děnikin. Rumuni tak mohli vrhnout síly na Maďary. Ti se stáhli ze Slovenska a Rumuni v dalším protiútoku pokračovali až do Budapešti, kterou obsadili začátkem srpna.

Důstojníci včetně Stromfelda mezitím vstoupili do národní armády Miklose Horthyho, to byl poslední rakousko-uherský admirál. Ten se postupně prosazoval, 16. 11. vjel na svém bílém koni do Budapešti a k moci se dostávala krajní pravice. Volby po zastrašování vyhrála horthyovská Strana národně-křesťanského sjednocení, nová situace byla uznána i Dohodou, asi to byla nejstabilnější možná vláda, jaká mohla nastoupit. Tato váda pak podepsala v červnu 1920 Trianonskou smlouvu, vůči které ale hned zaujala nepřátelské stanovisko s tím, že nic jiného než vyhovět vítězi nešlo..

***

Maďarsko se postavilo proti poválečnému uspořádání. Když vzpomínám, jak tu Robert s oblibou kritizoval Francii, tak mi to je po přečtení téhle knihy asi jasnější..
Francie si rozdělila Evropu na přátele a nepřátele. Přátele si uspořádala do svého cordon sanitaire, ale vyjma Českoslovenka to nebyly státy pevně demokratické, v Polsku se dostal k moci Pilsudski, v Rumunsku se hlásila ke slovu monarchie..Demokratický cordon sanitaire byl slabý a Francie nakonec v mnichovské krizi nepodpořila ani jeho poslední pozůstatek v podobě ČSR.

Mě tam napadají obecnější úvahy ohledně demokracie, o jejím vytváření zevnitř.
Rozdělení států na prodemokratické a nedemokratické se nepovedlo. První se uměly zvrhnout k autokracii, ale u druhých se nezačalo s budováním demokracie a to je chyba.. V Maďarsku i Německu se po válce dostala k moci demokratická levice (v Německu proti republikám rad zasahoval vcelku brutálním způsobem soc. dem. ministr vnitra Noske), ale tyto vlády podepsaly takové mírové podmínky, že je to doma úplně zdiskreditovalo.. Přitom tyto vlády za válku nemohly, naopak se proti ní na konci války dost jasně postavily..
Nejde o to postavit proti sobě hotovou demokracii a nedemokratické státy, ale podprovat demokracii tam i tam..


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
Odpovědět s citací  
 Předmět příspěvku: Horthyho režim
PříspěvekNapsal: 02 led 2018 16:14 
Offline
Král
Uživatelský avatar

Registrován: 24 srp 2008 11:16
Příspěvky: 1601
Bydliště: Jičín
Has thanked: 0 time
Been thanked: 17 times
Maďarsku vládl od r. 1920 do r. 1944 autokratický konzervativní režim Miklóse Horthyho. Mě zaujal tím, kolik zabarvení a stupňů konzervativismu se v něm odráželo.
Horthy zaujímal od konce r. 1919 pozici hlavy státu. Nejprve si to představoval jako úřad zemského správce, tedy na způsob palatina, aby se navázalo na středověké a novověké tradiční instituce. Nicméně 1. března 1920 se nechal doprovodit vojáky do parlamentu a zvolit prezidentem. Horthy tak kontroloval dění ve státu, jmenoval a odvolával premiéry, ale výkon moci přenechával jim, držel se spíše v pozadí.

Mezi konzervativci vypukl spor s legitimisty, kteří chtěli návrat monarchie a velmi konkrétně Habsburků v podobě posledního rakouského císaře a uherského krále Karla I. Druhá část konzervativců trvala na nezávislosti.
Na jaře 1921 se Karel vrátil ze švýcarského exilu, Měl podporu premiéra Pála Telekiho, ale odmítal ho Horthy a sousední státy začaly mobilizovat, takže Karel byl vykázán. Teleki byl odvolán a jmenován István Bethlen.
Karel podnikl druhý pokus o návrat v říjnu 1921. Přistál letadlem v Burgenlandu, kde byli legitimističtí vojáci. Vytáhli na hlavní město, ale byli rozbiti vládními jednotkami, Karel i a manželkou Zitou byli předáni Britům a 6. listopadu proběhla oficiální detronizace Habsburků z uherského trůnu.
Vládním jednotkám velel jistý Gyula Gömbös. To byl generál, který začal inklinovat k fašismu a za ekonomické krize byl r. 1932 jmenován premiérem (do r. 1931 jím byl stále Bethlen).

Horthyho konzervatismus opřený o uherskou šlechtu odmítal monarchii a zároveň lavíroval mezi spoluprací a krocením fašistických tendencí.
Prvním prolomením mezinárodní izolace byla smlouva s fašistickou Itálií namířená de facto proti Jugoslávii.
Gömbös jako premiér vedl první zahraniční návštěvu do Itálie a jako první evropský státník navštívil Hitlera.
Gömbös směřoval stát stále více ke korporativismu, dostal se do izolace jak od středu, tak od ještě extrémnější pravice, a od odvolání ho zachránila jen smrt. Gömbösův fašismus stál v opozici vůči šlechtě: "Gyula Gömbos byl již od roku 1919 hlavním organizátorem krajní pravice. Proslul nepřátelstvím ke staré aristokracii a buržoazii, která byla zčásti židovského původu, a jako bojovník za likvidaci všeho, co považoval za anachronickou sociální strukturu." (s. 336)

Noví premiéři měli za úkol krotit krajní pravici, což se jim moc nevedlo, a v zahraničních záležitostech se Maďaři nechtěli nechat vtahovat do politických plánů Německa, ve finále také nepříliš úspěšně..

R. 1939 Maďarsko odmítlo účast na vpádu Německa do Polska, odmítlo i poskytnout železnice wehrmachtu. Naopak Maďarsko přijalo asi sto tisíc polských uprchlíků nebo jim pomohlo v cestě na Západ.
V listopadu 1940 se maďarsko připojilo k Paktu Tří, s Jugoslávií pak uzavře mírovou smlouvu. Jenže začátkem r. 1941 začne Německo na Maďarsko naléhat, ať se přiojí ke vpádu do Jugoslávie. Teleki neví, co má dělat, buď porušit mírovou smlouvu, nebo zradit hlavní maďarský ideál v podobě revize Trianonu, takže se radši zastřelí (Maďarsko se pak účastní německé invaze a připojí zpět části bývalého uherského území).. To jen takový obrázek, že se Horthyho autoritativní režim i tak nedá nazvat jednoduše fašistickým.

***

U toho Horthyho je zajímavé sledovat, jaký má vztah vojenský diktátor k demokratizačním změnám. On se udává často ten pozitivní případ Francova Španělska, kterýžto diktátor potlačil levicové revoluční hnutí, z čehož taky čerpal legitimitu, a po pár desítkách let předal moc králi.
Horthy potlačil zbytky levicového revolučního hnutí, ale současně potlačil i snahy monarchistů o restauraci krále..

Kontler se k nadějím upnutým k Horthymu staví rezervovaně: „Západní spojenci byli určitě nadmíru optimističtí a nepříliš dobře informovaní, možná dokonce cyničtí, když v něm na podzim 1919 viděli pouze bezohlledného vojáka, jenž nejprve obnoví pořádek a potom nastolí parlamentní vládu.“
Parlament sice fungoval, ale probíhala represe proti levicovým stranám a při volbách machinace.

Horthyho systém hodnotí Kontler: „Nelze pochybovat o tom, že se restaurace týkala jenom elity staré monarchie, ale nikoli politického systému (=rakousko-uherského), jenž v Horthyho éře odrážel jak vnější, tak vnitřní tlaky, za nichž se formoval: byl demokratičtější, s rozšířeným volebním právem a účastí dělnických a rolnických stran v parlamentu, ale současně méně liberální, s přísnější cenzurou, policejním dohledem a s oficiálním antisemitismem, jehož síla kolísala. Vedle Horthyho, a patrně ještě výrazněji než on, se na vytváření této politiky v období 1920 – 1931 podíleli dva ministerští předsedové, hrabě Pál Teleki a zejména hrabě István Bethlen. Oba pocházeli ze starých sedmihradských aristokratických rodů a byli upřímnými obdivovateli liberálních úspěchů po roce 1867. Současně je poválečné události přivedly k závěru, že se liberalismus musí kontrolovat; tvrdili, že střední a východní Evropa včetně Maďarska není dosud natolik zralá, aby naroubovala demokracii na parlamentní systém, který nicméně považovali za jedinou přijatelnou formu vlády. Proto Teleki a Bethlen obhajovali „konzervativní demokracii“ řízenou aristokracií a pozemkovou šlechtou jako správnou odpověď této oblasti na výzvy demokratického věku. Bránili se všemu úsilí směřujícímu buď k radikálnímu rozšíření, neo k naprostému zrušení liberálních práv. Liberální demokracii považovali za mechanickou aplikaci většinového principu podrývající politickou zodpovědnost a stabilitu. Opovrhovali komunismem a na sociální demokracii pohlíželi kvůli jejímu boji proti soukromému vlastnictví s podezřením. Nakonec stáli v opozici i proti pravicovým radikálním a fašistickým trendům, reprezentovaných Gyulou Gömbösem a dalšími „ochránci rasy“, kteří se domnívali, že se parlamentní systém přežil a měla by ho nahradit autoritativní vláda.“ (s. 319)
V hodnocení Horthyho systému je tedy ten výraz „konzervativní demokracie“, tedy parlamentní systém vzešlý z voleb, ale i tak kontrolovaný..

***

Tady mám pořád na paměti názory o přechodu různých typů nedemokratických systémů k demokracii. U případů pravicových diktatur má být ta možnost větší než u komunistických totalit. Nejedná se přitom o otázku krvavosti toho nebo onoho systému, ale o něco jiného, jak píše Roman Joch zde - http://ceskapozice.lidovky.cz/komunisti ... ice_124678
Autoritativní režim si hlídá pouze politickou moc, ale ponechává svobodné soukromé podnikání i majetek, nekecá do kultury nebo do náboženství. Totalitní moc naopak mluví do všech stránek lidského života a vyžaduje přímou podporu, ať už přímou, nebo formou manifestované podpory na prvních májích apod.

V autoritativním režimu vzniká tedy střední třída, ekonomicky soběstačná a dostatečně nezávislá na oblbování ze strany státní moci, „a ta může časem začít požadovat podíl na politické moci. (Proto je možný, i když nikoli nutný, přechod od autoritativního k demokratickému režimu.)“

Maďarská zkušenost tuto teorii v případě Horthyho potvrzuje (no v případě komunismu modifikuje). Kontler hodnotí základ Horthyho systému v duchu Jochovy teze: „Navzdory omezením nejrůznějšího druhu a intenzity, která postihovala svobodu projevu, se režim nepokoušel o zglajchšaltování tisku a kulturního života, ani od svých občanů nevyžadoval, aby se s ním ideologicky identifikovali.“ (s. 323)


Naposledy upravil Ingolf dne 02 led 2018 18:37, celkově upraveno 1

Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
Odpovědět s citací  
 Předmět příspěvku: Kádárův režim
PříspěvekNapsal: 02 led 2018 18:26 
Offline
Král
Uživatelský avatar

Registrován: 24 srp 2008 11:16
Příspěvky: 1601
Bydliště: Jičín
Has thanked: 0 time
Been thanked: 17 times
Když začínaly maďarské nepokoje v r. 1956, začali lidé vytvářet svoje výbory na pracovištích a ty hodlali spojit ve vyšší, až celostátní orgány. Síla to byla velká, komunisté se k ní přidali (jako Imre Nagy, který to přitom zpočátku definoval jako kontrarevoluci), nebo odklonili (jako János Kádár, který pak s pomocí Moskvy vládl do r. 1988).
Tahle metoda rychlého výbuchu zezdola usměrněná do vlastních orgánů, které byly schopny převzít paralelně moc, to je přitom paradoxně přesně styl komunistické revoluce.. Komunisté takové orgány nazývají radami a jejich spojení třeba republikou rad.. A revoluční výbuch v r. 1956 odpovídá přesněji představám marxistů o mechanismu o převzetí moci, daleko více než vyhlášení republiky rad na Slovensku maďarskou armádou..
Paradox mezi marxistickou teorií a praxí podtrhuje osud Györgyho Lukácse, komunistického politika a filosofa, který vystupoval proti stalinským procesům v 50. letech, který vedl v 60. letech marxistický filosofický kroužek známý i za hranicemi, jehož členové pak v 70. letech byli vyloučeni ze strany a část emigrovala.

***

Navážu ale na výše zmíněný Jochův článek. Joch považuje každý komunismus za totalitní, v žádném komunistickém státě (s částečnou výjimkou Jugoslávie) se nezačala vytvářet nějaká střední vrstva, která by byla potencionální nositelkou demokratických změn.
Jenže po přečtení Kontlerovy knihy k tomu musím přidat i Maďarsko.

1) Kontler klasifikuje Horthyův režim zcela v intencích Jochovy teorie o tom, že autoritativní pravicový režim nezasahuje do soukromí lidí, nečeká od nich manifestaci výhradné oddanosti. Horthyho režim dokonce „ani nevyžadoval, aby se s ním ideologicky identifikovali.“
Jenže něco podobného píše i o uvolněném Kádárově režimu, a to už v opozici vůči Jochově tezi: „Každý, veřejně nekritizoval a nenapadal stranickou linii, se těšil přijatelné míře svobody ve svých soukromých aktivitách a vztazích a nebyl přímo nucen se účastnit nejrůznějších akcí, jejichž smyslem bylo demonstrovat ideologickou identifikaci s režimem (ačkoli k tomu byl pobízen jemnými, ale neomylnými signály a někdy se dokonce očekávalo, že uposlechne).“ (s. 404)

2) V Maďarsku během tání v 60. letech probíhala částečná ekonomická liberalizace, která vedla k něčemu, co se dá snad nazvat zárodkem střední vrstvy nebo která se střední vrstvě blíží. Kontler to také tvrdí: „Je nesmírně paradoxní, že vedle období fin-de-siécle byla Kádárova éra nejvýznamějším obdobím zburžoaznění v Maďarsku (pomineme-li ovšem neutěšenou situaci v občanské sféře).“ (s. 400)

Čím to bylo – lidé dostali možnost přivydělat si už jen takovými pro dnešek samozřejmými věcmi jako jsou přesčasové hodiny. Dále mohli legálně vydělávat mimo zaměstnání (což třeba v SSSR nebylo zvykem, vyjma atypického období NEPu, jinak komunisti zakazovali prodávat zboží ze zahrad na trhu).
Protože Maďarsko má vhodné podmínky k zemědělství, týkal se ekonomický vzestup lidí možností mít záhumenek a plodiny prodat – nejvíce víno a ovoce. Jinak se výdělky týkaly i drobných řemesel a obchodu : „Ještě významější bylo, že v roce 1985 v Maďarsku působilo (vedle 140 000 soukromých drobných řemeslníků, což bylo skoro stejně tolik jako před poslední vlnou znárodňování v roce 1948) asi 30 000 nových „hospodářských společností“ v průmyslu a ve službách, jež zajišťovaly další příjmy širokému okruhu osob činných v nejrůznějších profesích od pekařů a projektant přes zedníky a holiče po elektrikáře a učitele jazyků.“ (s. 416)
Kontler to celé nazývá sekundární ekonomikou: „Přibližně dvě třetiny obyvatelstva se zapojily do sekundární (nebo v mnoha případech i do terciární) sféry tvořené malými malými firmami s minimální administrativou, které byly dostatečně pružné, aby dokázaly (těžit nebo tratit) z častých změn … Sekundární ekonomika v tomto období zajišťovala až třetinu celkové produkce zemědělství a služeb (přičemž v průmyslu brzy dohnala zpoždění) a pocházelo z ní až 40 či více procent příjmů.“ (s. 416)

Vůči nim stáli zase dělníci protěžovaní klasickým komunismem: „Reformní proces nejprve dosti nepříznivě postihl postavení dělníků v konkurenceschopných průmyslových gigantech, kteří cítili, že jsou znevýhodňováni reformami, jež podle všeho (zcela správně) upřednostňovaly pružnější formy, odborné znalosti a řídící práci.“ (s. 411)
Ona třetina obyvatelstva, která nebyla schopna či ochotna se zapojit do sekundární ekonomiky, byla rozhořčena, protože její životní úroveň klesala jak v absolutním, tak relativním měřítku.“ (s. 417)

Nechci do toho moc zabrušovat, protože říci takto, že komunismus nevykazuje úplně vždy všechny známky totality, znamená vystavit se obvinění, že komunismus obhajuji.. Nic takového samozřejmě dělat nehodlám a chci si všímat toho podstatného – pokud je někde pravděpodobná cesta z nedemokratického systému k demokracii, vyžaduje ponechanou nebo nově vznikou střední vrstvu, kterou tvoří lidé ekonomicky soběstační, mají rozhled (min. ekonomický), a mají tudíž tendenci rozhodovat i o společenském dění (i když třeba jen pro svůj ekonomický prospěch). A následně i vyplývá, že pro silnou demokracii je přímo potřebná takováto sebevědomá střední vrstva..


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
Odpovědět s citací  
 Předmět příspěvku: Markuš, Štefan: Maďari pod lupou
PříspěvekNapsal: 16 led 2018 22:31 
Offline
Král
Uživatelský avatar

Registrován: 24 srp 2008 11:16
Příspěvky: 1601
Bydliště: Jičín
Has thanked: 0 time
Been thanked: 17 times
Markuš, Štefan: Maďari pod lupou. Veda - vydavateľstvo SAV, 2009.
https://www.martinus.cz/?uItem=15637#description

Štefan Markuš působil jako slovenský vyslanec v Maďarsku a svoje postřehy sepsal do knihy. Není to kniha historická a já si ji vemu taky jako záminku k osobnějším vyjádřením.

Markuš pochází z maďarské Nyígerházy, odkud se jeho rodina přestěhovala na Slovensku v rámci výměny obyvatel v roce 1947.
Stěhování vycházelo z poválečné situace plné odsunů. Když byli odsunuti ze Sudet Němci, začala tam Praha stěhovat Maďary ze Slovenska, když už je menohla vyhnat do Maďarska jako Němce do Německa. Praha ale narazila na nesouhlas Sovětů, u kterých protestovali maďarští komunisté.
Zastavení stěhování a návrat Maďarů na Slovensko bylo vlastně jediné malé vítězství Maďarů po válce. Československo mohlo brát jako vítězství to vyhnání Němců (někteří lidé to tak vnímají doteď), ale Maďarsko ve válce nic nezískalo.. Bylo to také dáno tím, že zatímco okolní Hitlerovy satelity se naonec přidaly ke spojencům (Slováci hlavně díky SNP), v Maďarsku se těsně před příchodem Sovětů ujaly moci fašistické Šípové kříže a bránily Budapešť až do roztrhání těla..

Nicméně r. 1947 byla realizována výměna obyvatel mezi Maďarskem a Slovenskem. Část slovenských Maďarů takto nakonec přeci jenom odešla do Maďarska, zatíco z Maďarska odešla část tamních Slováků na Slovensko.. A sem patřila i rodina Štefana Markuše.

To osobní – v Liberci jsem se během studií setkal s jedním starším pánem, původem Maďarem, trénoval tam box. Český přízvuk úplně neměl, občas prohodil věty typu „dej rukavice do toho skříně“.. K boxu se dostal tak, že když se do Sudet po válce přistěhoval a v hospodě promluvil maďarsky, tak bylo zle.., tak se naučil oplácet rány..
Trénoval to, co nazýval československým boxem, což bylo tečem vtípků v době, kdy se v Liberci trénoval už i box thajský.. Československý box měl spočívat v maximálním pokrytím těla proti útokům, levá ruka se dávala před levé oko, aby kryla hlavu, takže se boxer díval v podstatě jedním okem.. Nebyla to ofenzivní řežba, ale opatrnější oťukávání, možná to fakt ladí na českou povahu..

Jinak do vylidněných Sudet přeci jen zamířili nucení přestěhovalci ze Slovenska, a sice Romové. Z těch původních českých po Hitlerově genocidě za přispění českých vykonavatelů moci v romských koncentračních táborech zbylo pár set, dnešní romské osídlení v Česku pochází v drtivé většině z poválečného Slovenska.
Ta idea byla taková, že v Sudetech se bude provozovat těžký průmysl a k tomu je potřeba pracovní síla, sice nekvalifikovaná, ale ceněná.. Romové tak měli pracovat v uhelných dolech na Ostravsku nebo Mostecku nebo dělat v průmyslových podnicích typu ostravských hutí.. A Romové v Sudetech narozdíl od Němců a Maďarů zůstali..

***

Markuš na začátku knih zmiňuje maďarskou diskusi „co je maďarské“, ty odpovědi byly od dehonestujících po „andělsky vychvalující“.
Já mám po studiu maďarských dějin ten dojem, že jsou jeden velký paradox, paradox až zosobněný v jednom národě.

Raní Uhři přišli zpoza Karpat jako spojenci Velké Moravy, byli usazeni v Potisí mezi velkomoravskými posádkami. Nicméně další uherské vlny Velkou Moravu zničily..
Divoké kočovné etnikum se ale během sta let stalo křesťanským královstvím.. Takové Čechy si na dědičný královský titul musely počkat přes dvě stě let a na arcibiskupství ještě déle.
Uhry devastoval mongolský nájezd a přezimování ve 13. století. Mongolové udeřili na Uhry se stejnou strategií, jakou kdysi používali raní Uhři..

Uhry stály dlouhá léta v první protiturecké linii, ale sedmihradští vládci užívali Turků jako záruku samostatnosti proti katolické Vídni.
Boj s Vídní vedli Maďaři ve jménu rovnoprávnosti, ale sami odmítali přiznat rovné postavení menšinám (hlavně Slovákům).
Po první světové válce se maďarští konzervativci vyjádřili proti nároku Habsburků vládu v Maďarsku, ačkoli monarchie je pro konzervativce (a tím spíše konzervativce starého ražení) vhodným způsobem vlády.

Boj za maďarskou republiku rad vedli profesionální důstojníci, kteří se za druhé světové války přidali k tažení maďarské armády proti bolševickému Sovětskému svazu. Republika rad se neprojevila jako životaschopná (vůbec nejméně na Slovensku, kde ji maďarská armáda uměle vyhlásila). Pokud něco nabíralo skutečnou revoluční formu republiky rad podle vize komunistického převzetí moci, tak to bylo protikomunistické povstání r. 1956.

V postkomunistickém Maďarsku má většinu času hlavní slovo strana FIDESZ. Vystupovala striktně antikomunisticky, podle Markuše sympatizanti vysvětlovali, že v případě prohry Fidesz by znovu přišli Rusové.. Dnes se Orbán v opozici vůči EU orientuje na Rusko čím dál víc..
EU je typickým terčem národovců, vidí v ní nadnárodní projekt zaměřený proti národním státům. Maďarští národovci vstup do EU původně vítali, protože jim umožní spojení s Maďary žijícími za hranicemi, kde se ocitli po trianonské smlouvě..
Orbán v aktuální předvolební kampani tvrdí, že proti němu vystupuje Soros.. To je původem maďarský Žid, který v USA zřídil nadaci Open society fund, která podporovala i občanské skupiny ve Východním bloku. Soros u svých nepřátel plní funkci finančního magnáta, který tahá za nitky a chce tu kterou zemi podřídit svému kapitálu, takže si platí svoje lidi.. Nicméně jak píše Markuš (s. 34), Orbán se v Institutu pro vzdělávání budoucích kádrů: „V dubnu 1988 stal členem výzkumné skupiny Střední Evropa (založené Sorosovou nadací). … V září 1989 odešel jako stipendista Sorosovy nadace na postgraduální kurs na Pembroke College v Oxfordu.“


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
Odpovědět s citací  
 Předmět příspěvku: Markuš, Štefan: Maďari pod lupou
PříspěvekNapsal: 16 led 2018 23:38 
Offline
Král
Uživatelský avatar

Registrován: 24 srp 2008 11:16
Příspěvky: 1601
Bydliště: Jičín
Has thanked: 0 time
Been thanked: 17 times
Kniha je sledem postřehů a zážitků, občasných analýz, začíná medailonky postkomunistických předsedů vlád. Končí rokem 2002 a autor v předmluvě k novějšímu vydání vyjadřuje lítost, že nemohl knihu dopisovat.. I tak je dobrým úvodem do pochopení postkomunistického Maďarska.
Autor si dost všímá projevů krajní pravice, zaměřené přirozeně i proti Slovensku (jeden krajně pravicový pochod šel i kolem slovenské ambasády, v knize je fotka policejních zátarasů). A všímá si nacionalistických trendů u Fidesz.

Mě krajní pravice zajímá čím dál méně, je to totéž opakování stejných hesel (jak jsme byli velcí a teď jsme bití, jak protivníky financují Židi nebo Soros, jak hrozí bezprostřední zkáza..), jsou to projevy zoufale neoriginální a aktualizované jen počtem vykřičníků nebo ironií, která má vyznít vtipně, a přitom vyznívá úplně trapně (fašistovi se nedá smát jen v jedné věci, a to právě když se snaží o vtip). Tohohle tématu si bud všímat jen málo.

Hlavní politické strany vznikly z komunistických protestních hnutí. Maďarské demokratické fórum (MDF) bylo nejstarší, ze Sítě svobodných iniciativ vznikl Svaz svobodných demokratů (SZDSZ) a bývalí studenti právnické fakulty založii Svaz mladých demokratů.
Obnovena byla malorolnická strana (FKGP).
Socialisté vznikli originálně. To se sama rozpustila Komunistická strana a členové mohli vstoupit do socialistické strany (MZSP) postavené na demokratickém a parlamentním základě.
SZDSZ je městská strana, vystupuje liberálně a demokraticky, MDF se prosazovala i na venkově, Fidesz začínal za komunismu v bytových studentských seminářích, vyvinul se od liberalismu a tvrdého antikomunismu k národně-konzervativní straně. Malorolníci přes vysokou a stabilní podporu prostě podobně jako mezi válkami trpěli útiskem dravějších politiků a zanikali..

První volby vyhrála MDF, vládu utvořila s Malorolníky a lidovci. SZDSZ nicméně prosadila za prezidenta Árpáda Göncze, který funkci obhájil a vládl mezi lety 1990 – 2000. Představoval klidnou sílu i přívětivou tvář a odcházel z úřadu s oblibou u 86% obyvatel.
Premiérem se stal József Antall, proslulý nejvíce výrokem, že je prezidentem 15 milionů Maďarů – to znamená i těch, co žijí v okolních státech.

Druhé volby vyhráli socialisti s nadpolovičním počtem hlas, ale přibrali do vlády SZDSZ. Za premiéra Gyula Horna (1994 – 1998) se vyjednal vstup do EU a NATO.

R. 1998 poprvé vítězí FIDESZ, tvoří koalici s Malorolníky a MDF (ti se s ním načas úplně spojí).

R. 2002 vítězí FIDESZ, ale odchází od nich MDF a absolutní většinu ztrácí kvůli odchodu části členstva, kteří vytvoří stranu Centrum a odsají hlasy. Vládu tak utvoří socialisti a SZDSZ.

***

FIDESZ je stálým terčem Markušovy kritiky kvůli tendencím k revizionismu Trianonu nebo tichou spoluprací s krajní pravicí. Předseda Viktor Orbán vede autoritativní politiku, podle jednoho citovaného politologa (s. 39): Orbán je typickým oneman politikem. Cítil se vlastníkem svého kabinetu. O všem chtěl rozhodovat sám. Propustil z vlády své učitele, dlouholeté přátele i zkušené manažery, odborníky.“ Omezil dobu, kdy zasedá parlament, a omezil účast ministrů na zasedání parlamentu.

Když se objevila nelichotivá kniha Pétera Kendeho o Orbánovi, sympatizanti Fideszu ji chtěli skoupit, aby se lidé nedostali k nelichotivým informacím. Je to svým způsobem také autoritativní gesto, ale podle toho, jak jsou maďarské dějiny paradoxní, pomohli akorát tak vydělat autorovi knihy a kniha šla brzo na dotisk.

Podle Markuše Orbán dělí společnost na „my a oni“, kdo není s Orbánem, je zrádce národa nebo přítel Rusů. Orbán dokáže pravidelně ničit i své politické spojence, což by případ SZDSZ a Malorolníků. A dnes maďarská provládní média skutečně deptají i krajně pravicový Jobbik, když jeho předsedu Vónu označují za homosexuála a Jobbiku přičítají podporu EU, a tudíž i podporu imigrace..

Fidesz pár let ještě přídomek MPP – maďarská občanská strana. Název mi evokuje českou Občanskou demokratickou stranu a ten příměr se mi i zdá vhodný. Obě strany začínaly napravo a antikomunisticky, obě tvrdily voličům, že v případě jejich neúspěchu se dostanou k moci komunisté nebo se stát vrátí před rok 1989.. Časem se obě strany přidaly k euroskepticismu a dnešní Fidesz bych připodobnil situaci, kdyby v ODS měli hlavní slovo oba Klausové, starší i mladší.
---
R. 2001 vláda připomínala povstání z r. 1956, politici kladli květiny u hrobu Imreho Nagye, hlavní postavy povstání odsouzené pak na smrt. Ke hrobu přišel i politik za SZDSZ Imre Mécs, což byl starší pán, aktivní účastník povstání, který byl odsouzen ke smrti týmž soudem, který odsoudil Nagye. Přežil díky amnestii.
Když šel položit květinu, davu se ozval i pískot a výkřiky „měli oběsit i tebe“. Byl z toho trochu skandál a Fidesz to považoval za hysterii, aniž by se proti výkřikům ohradil..

***

Markuš si váží prezidenta Göncze, na můj vkus chválí až moc slavnostně.
Ale je tam jeden sympatický citát. Při projevu ve Slovenském Komlóši ( http://slovakkultura.hu/slovensky-komlos/ ) Göncz prohlásil: „Slovenština je naším společným pokladem … majetkem Maďarů i Slováků... a naznačuje něco dobré – to, že existuje, anebo se začíná rodit, dvojitá identita. Bez popření jazyka a kultury reprezentované jazykem.“ (s. 145)
Dvojitá identita je mimochodem opakem toho, co probíhalo v r. 1947 jako vzájemná výměna obyvatel mezi Maďarskem a Slovenskem.
Ale co mě zaujalo ještě víc, to je nenásilný přístup k druhému národu. Aktuálně na Slovensku probíhají dvě věci ohledně jazyka. Několik slovenských poslanců podalo návrh, aby se nemusely dabovat české pohádky. Co vím, návrh nemá šanci na úspěch, ale je to to věcí Slováků, tlačit na přijetí návrhu by akorát znamenalo, že někdo zvenčí jedná z pozice nadřazeného..
Druhá věc je ale jednání mezi státní televizí a myslím i rozhlasem, aby se v Čechách vysílalo více programů ve slovenštině a na Slovensku adekvátně tomu programy v češtině – to už je návrh na partnerství, který nikomu neškodí a nikoho nenadřazuje.. Jsou to takováto tichá a přátelská gesta (kterými prý disponoval i Göncz), která nakonec snad jednou převáží nad všemi konflikty a buranstvím..


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
Odpovědět s citací  
 Předmět příspěvku: Re: Markuš, Štefan: Maďari pod lupou
PříspěvekNapsal: 21 led 2018 11:52 
Citace:
Já mám po studiu maďarských dějin ten dojem, že jsou jeden velký paradox, paradox až zosobněný v jednom národě.

Nemôže to byť preto, že sa na "maďarské" dejiny pozeráte pod nesprávnym uhlom?


Nahoru
  
Odpovědět s citací  
PříspěvekNapsal: 22 led 2018 20:32 
Offline
Král
Uživatelský avatar

Registrován: 24 srp 2008 11:16
Příspěvky: 1601
Bydliště: Jičín
Has thanked: 0 time
Been thanked: 17 times
Dá se komunikovat tak, že člověk nějaký příspěvek doplní a rozvine (informací nebo souhlasem), nebo s ním nesouhlasí a napíše něco proti. Ale napsat jen, že druhý používá (nebo možná používá) nesprávný úhel pohledu, to mě fakt nezajímá..


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
Odpovědět s citací  
PříspěvekNapsal: 19 čer 2018 10:25 
Ingolf píše:
Dá se komunikovat tak, že člověk nějaký příspěvek doplní a rozvine (informací nebo souhlasem), nebo s ním nesouhlasí a napíše něco proti. Ale napsat jen, že druhý používá (nebo možná používá) nesprávný úhel pohledu, to mě fakt nezajímá..

Z mojej strany to bola len dobre mienená rada, nič viac, a tak ju aj berte. Napísali ste však vetu "Divoké kočovné etnikum se ale během sta let stalo křesťanským královstvím" a tá je zaujímavá. Najvýznamnejšie uhorské centrá (Ostrihom - sídlo panovníka, neskôr arcibiskupa; Stoličný Belehrad - sídlo panovníka; Vesprím - sídlo panovníkovej manželky; Budín - sídlo taverníka) sa nachádzajú v severovýchodnom Zadunajsku. Steinhubel, ktorého ste čítali, myslím, uvádza, že na tomto území Slováci žili kontinuálne v období 9. - 15. storočia. Ostrihom je zaujímavý. Bol sídlom arcibiskupa, jeho arcidiecéza pokrývala podstatnú časť dnešného Slovenska, dediny ostrihomského arcidiakonátu, ak si to správne pamätám, ležali nad Dunajom. Ostrihomskému arcibiskupovi boli podriadené ostatné uhorské diecézy a po zriadení druhého (kaločského) arcibiskupstva aj kaločský arcibiskup; ten ostrihomský sa stal primasom Uhorska. Na území Slovenska (Ostrihomskej diecézy) mali majetkovú základňu staré slovenské (preduhorské) rody: Poznanovci, Hontovci, ďalej na východe Miškovci či Bogat-Radvanovci. Ostrihomský arcibiskup korunoval kráľa, bez neho by nebol uhorský kráľ a bez uhorského kráľa by nebolo Uhorské kráľovstvo. Cirkevnú štruktúru totiž založil Štefan ešte ako knieža.

To ma napadlo k tej premene kočovného etnika na kresťanské kráľovstvo, či k tej neskoršej protitureckej línii, ktorú spomínate. V širšom zmysle k tomu "paradoxu", ktorý vás zaujal.


Nahoru
  
Odpovědět s citací  
Zobrazit příspěvky za předchozí:  Seřadit podle  
Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvků: 15 ] 

Všechny časy jsou v UTC + 1 hodina


Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník


Můžete zakládat nová témata v tomto fóru
Můžete odpovídat v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete přikládat soubory v tomto fóru

Přejít na:  
cron
POWERED_BY
Český překlad – phpBB.cz