Je to o zkoumání tradice k historické události, namísto o zkoumání historické události samé.. tady mě napadá příklad sv. Prokopa, světce, o kterém nejstarší legenda mluví hodně stručně, zatímco pozdější tradice mu přisoudí i rodiště, nová místa pobytu, orbu s čertem (což je nejznámější motiv, ale plně rozvinutý až v baroku) a Prokopovi se zasvěcovaly studánky.., je to o tradici, která proniká životem, není to o uzavřeném textu, který vznikl před staletími a který je uzavřená někde v archivu..
Dobrý je ten příklad o sv. Václavovi, jméno známe jen z legend, zatímco Widukindova kronika, tedy relativně hodnověrnější pramen než legenda, zná jen jakéhosi bezejmenného krále, o kterém se vyprávějí zázraky.. Ale i tak se tradice zachycená v legendě spojuje s kronikou.. A z toho všeho vznikl jakýsi "mýtus", něco legendárního, z čeho se odvozuje legitimita nebo nějaké vlastní hodnoty.
Mě k tomu napadl jeden kontrast. Česká historiografie moderní doby se vydala opačným směrem.. Historici si vzali dobu národního obrození nebo První republiky a začali ukazovat, na čem všem lidé tehdy stavěli (husitství apod.), a v čem jejich postoje neodpovídaly historické skutečnosti. Jiří Rak vydal knihu Bývali Čechové, v ní kapitoly Národ božích bojovníků, Šlechta zrádná a cizácká, Tři sta let jsme úpěli apod. A uvádí protiargumenty, proč jsou takové pojmy přehnané.
Francouzská historička Muriel Blaive definuje pro české povědomí "demokratický mýtus", tedy sebepojetí, že Češi byli vždy v podstatě mírumilovní demokraté, kteří se mohli plně rozvinout po osamostatnění z Rakouska-Uherska. Demokracii jim zvenčí překazili němečtí nacisté a pak sovětští komunisté. Je to v podstatě pozitivní zakládací mýtus, odkazuje na pozitivní hodnoty. Ale tím, že je mýtem, tak se odklání od skutečnosti a skutečnost není schopen plně prohlédnout a pochopit. Češi se nechovali vždy demokraticky - odsun Němců po druhé světové válce proběhl na základě kolektivní viny; Strážci cikánských lágrů byli Češi, a na výstavě v táboře v Letech byla expozice o českém hlídači tábora s popisky, že to byl "dobrý Čech a vlastenec"; Češi nemají dořešený vztah ke Slovákům. Chápou jako křivdu, že se odtrhli, ale je potřeba vidět třeba kauzu tzv. pražských dohod z r. 1946, které přenášely moc ze slovenské samosprávy na celostátní orgány. Ve volbách na Slovensku totiž komunisté prohráli, kdežto v celostátních vyhráli, takže šlo o pojištění si moci touto nečistou hrou.. Můžeme zase házet vinu na komunisty, ale toto rozdělení moci prostě zůstalo i po listopadu 1989..
V Čechách probíhá v tomto smyslu "demytizace", snaha ukázat pravou podstatu věcí a tradici a mýtus ukázat jako něco, co může i překážet.. Ale nechci, aby to vyznělo jako kritika knihy o Svatoplukovi, autor tvrdí v úvodu, že knih o historickém Svatoplukovi je už dost, zatímco tato kniha zkoumá tradici, a to s tím vědomím, že tradice se dokáže lišit.. Ale chtěl jsem ukázat, že můžeme mít nastavené jiné myšlení, každý si pak píšeme to svoje, a de facto se míjíme.. Tedy spíš jde o to nalézt téma, které zajímá obě strany (to mi připomíná, že dlužím příspěvek ke královskému titulu pro dobu raného středověku).
|