Petráček, Tomáš: Nevolníci a svobodní, kníže a velkostatek
Napsal: 31 říj 2015 00:13
Petráček, Tomáš: Nevolníci a svobodní, kníže a velkostatek; Fenomén darovaných lidí přemyslovských zemí 10.-12. století. Argo, Praha 2012.
http://www.argo.cz/knihy/175466/nevolni ... lkostatek/" onclick="window.open(this.href);return false;
Kniha je o studiu nižších sociálních vrstev v dané době. Není to příliš zpracované téma. Na vině ale nejsou snad historici, ale stav pramenů, které se zabývají hlavně elitou.
Přitom když se podíváme na výzkum staršího období od příchodu Slovanů, tedy staro- a středohradištního, tak vyvstává komplexní obraz osídlení od prvních osad přes stavbu hradišť a vytváření elity. Vychází to z archeologie podpořené zmínkami z cizích písemných pramenů. A archeologie důkladně prozkoumává slovanská obydlí, věci každodenní potřeby, styl pěstování obilí, rozdělení druhů obilovin a styl zpracování zrna od jeho sklizně přes skladování až po finální zpracování skrz mletí a pečení..
Desátým stoletím začíná předěl, objevují se písemné prameny domácí povahy (legendy, listiny, a hlavně na svou dobu monumentální zpracování dějin kronikářem Kosmou). Písemnosti se týkají členů vládnoucího rodu nebo jiné elity (např. svatovojtěšské legendy). Literáti elitu oslavují, Přemyslovci vydávají listiny nebo propagují sebe na mincích.
Historici se zabývají elitou, protože udávala směr vývoje. Prof. Martin Wihoda vydal letos knihu První česká království, kde tak přímo píše v předmluvě. Nějaké pěstování obilí přestává být předmětem většího zájmu.
Životy obyčejných lidi tak ještě mapuje archeologie, viz Smetánkova Legenda o Ostojovi. To se týká spíše každodennosti, tedy obydlí, práce, rituál nebo zvyků (např. pohřebních). O sociální struktuře toho moc neříká, s výjimkou odhadu bohatství různých vrstev.
Detailní využití písemných pramenů pak prezentuje právě kniha pana Petráčka. Tady už nastává výzkum postavení jednotlivých vrstev, jak se ze staroslovanské relativně ještě rovnostářské společnosti vyčleňují vrstvy s různým typem svobod, práv nebo povinností.
***
Obyčejný člověk českého raného středověku patří do kategorie "těch druhých", kteří o sobě nenechali vlastní písemné zprávy a jsou popisováni optikou svých oponentů. V pramenech tak vystupují jako objekt - předmět směny, prodeje, v lepším případě jako plátci daní, pokut nebo jako lidé povinováni službou. V pramenech tak vyvstává typ člověka, který může bývá darován i se svými potomky nebo se svojí půdou. Naopak se do pramenů nedostanou lidé nedarovatelní, tedy tzv. svobodníci, kteří jsou svobodní a drží dědičně půdu.
Vedle torzovitosti pramenů vyvstává problém, jak přesně přeložit a definovat různé latinské názvy všech vrstev (např. hospes - "cizí"), obtížné je odhadnout procentuální počty jednotlivých vrstev.
Kniha začíná přehledem dosavadního bádání, kde jsou vidět velice různé výklady lat. pojmů a je to skutečně spíše jako úvod a vědecké shrnutí, protože se v tom čtenář (nebo aspoň já) jinak začíná ztrácet..
***
Teď to hlavní, hrubé dělení vrstev
- Svobodníci - svobodní Češi, půdu drží dědičným právem, neplatí platy a nevykonávají robotu. Jakožto svobodní mají politická práva, asi tedy i účast na knížecích sněmech, pak je ale jejich povinností účast na vojenských taženích a obraně, místo dávek platí daň z míru.
Pokud se někde hovoří o volbě knížete za účasti a aklamace všech Čechů, může se to týkat i svobodníků. Časem ale tato vrstva slábne, politiku i vlastnictví půdy přebírá šlechta, vojenskou službu vojáci.
- Dědici (heredes), snad pak splývají s rustici ducis, tzn. knížecími sedláky. Pokud se to dědění týká půdy, tak tu půdu skrze rod vlastní. Jsou osobně svobodní, mohou se tedy libovolně ženit apod. Kníže je může jakožto vrchní vlastník země také darovat, ale zase jen s jejich půdou a pro heredes to má ten dopad, že pak platí dávky jinému pánovi, ale jinak by se jich to nemuselo snad tolik dotknout.
Svobodníci tedy platí daň z míru, heredes platí jiné daně nebo naturálie. Svobodníci mají povinnou vojenskou službu, heredes mají povinná břemena, např. údržbu cest.
Příjemce daní a služeb je v případě svobodníků kníže, resp. stát, v případě heredes může být příjemcem i velmožský nebo církevní velkostatek.
Dávky a břemena v případě knížecího vlastníka zřejmě vymáhala hradská soustava.
- Hospes (hosté, cizinci), něco jako kolonizátoři - zase záleží, jestli jsou to cizinci etnicky (v úvahu padají Němci), nebo třeba lidi ze sousedního kraje, kteří jsou uvedeni na novou půdu. Mohou mít výhody jako pozdější lhoty, ale naopak nemají žádná práva k půdě, protože ta má ten, kdo je pozval. Hospes mohli být druhorození synové dědiců, kteří neměli právo na dědictví půdy. Kolonizovaná půda už patřila šlechtě, ne dědicům, takže právní postavení zdejších poddaných bylo o stupeň nižší.
Petráček míní, že jejich postavení bylo spíše svobodné, možná doosídlovali staré sídelní území, měli za to nějaké výhody.
Možná od těchto hostů pocházejí jména Hostín - jeden u Mělníka, jeden u Neratovic (pěstuje se tu dneska chřest, je to zemědělská oblast). Vyšehradská kapitula totiž jednou obdržela lidi ve vsi jménem Gozteni, vyjma "hospites", kteří tu patřili Břevnovu.
- Lidé usazení na panské půdě, kterou nevlastní ani nedědí. Na výrobě ale mají zájem, protože odvedou nějakou fixní částku nebo spíš naturálie a mají klid. Sem patří oráči (aratores), vinaři a rybáři, ale i řemeslníci. Půdu využívají také pro svoji potřebu. Jiný důvod, proč nepracovali přímo na dvoře, mohl být výskyt surovin na místě výroby.
Dávky tedy vymáhá vlastník, resp. úředník na centrálním dvoře, nevidím tu nutnost zapojení hradské soustavy (ta možná jen vybere dávky od centrálního dvora).
Částečná dispozice s výnosy z půdy dává těmto závislým zemědělcům širší pole působnosti. Tito lidé se mohli ze služby vykoupit nebo dokonce na trhu koupit jiného služebníka, který by dosavadní povinnosti vykonával za ně.. Oproti hospes bylo jejich postavení spíše méně svobodné, když mají pevně stanovenou specializaci.
- otroci (servi). Nevlastní majetek, nemají práva, jsou předmětem směny nebo darů i se svými potomky. Vykonávají tedy přímé služby tam, kde jsou pod přímým dohledem. Mohou tedy tedy sloužit na dvoře (u koní, jiných zvířat, v domácnosti).
Předpokládá se u nich fyzicky náročné mletí obilí na ručních kamenných mlýncích (žernovech), řemesla, u žen jsou doložená gynecea, tedy tkalcovny.
Diskutabilní je, jestli náhodou nevlastnili soukromý majetek (se kterým by zvládli i nucené stěhování), to by pak nebyli úplně bezprávní.. Ale je možné, že dostávali jen jídlo i ošacení, a tak byli plně závislí.
Co se týče zemědělství, mohli by být užiteční na dvoře přímo vlastněného knížetem. Mimo knížete mohou takový přímý dohled vykonávat ještě církevní instituce (kapituly, kláštery), zatímco velmoži asi tak od 12. stol. (to se týká známé otázky, kdy vzniká pozemková šlechty). Pokud je stát ještě byrokraticky nevýkonný, aby všechny otroky dokázal zužitkovat, mohli být dost dobře určeni i na vývoz (blbý slovo, když jde o lidi..).
Celý ten komplex - dvůr s přímými služebníky, a ke dvoru půda s více nebo méně svobodnými, kteří odvádějí dávky, to se právě nazývá velkostatek.
Zvláštní skupiny -
- Strážci kostela a zvoníci. Strážci hlídali liturgické náčiní nebo v noci hořící svíčku, aby od ní nevzplál kostel.. Dušníci - podle Žemličky lidé darovaní kostelu pro spásu duše toho dárce, Petráček s tím nepolemizuje.
- Dohlížitelé nad ostatními nevolníky - v gyneceích vedla práci osoba s titulem bába (avia), asi i učila nové lidi nebo vyučovala složité postupy.
Nějací nevolníci se mohli věnovat nepopulární činnosti vybírání dávek, já si je umím představit jako vykonavatele trestů, např. fyzických.
- Vojáci, milites secundi ordinis. Za služby mohli dostávat kus půdy k usazení a vlastní obživě. Z nich mohla vzejít pozdější vrstva zemanů.
Půda nebyla hlavním artiklem zmíněných směn a darů. Tím nejcennějším byl člověk a jeho pracovní síla. Až pak pramen uvádí, jestli je mimo člověka předmětem daru i půda, na které darovaný pracuje.
Na druhou stranu nesvobodný člověk s vlastní půdou má větší manévrovací prostor. Po odvodu dávek má vlastní výtěžek práce, s ním disponuje, dokonce se díky zisku může vykoupit z nesvobody.. Vojáci jsou také usazováni na půdě, možná z nich vzniká vrstva zemanů.. A bylo by pak logické, kdyby tuto důležitost držby půdy vnímali i předchůdci vyšší šlechty, že by tedy nežili jen z beneficií, ale snažili by se mít i stabilnější jistotu nějakého zisku..
Petráček uvádí jako přelom dobu kolem r. 1150. Z pramenů rapidně mizí darovaní lidé a v opisech listin klášterů se opakují jména vsí, ale už ne jména darovaných lidí (třeba se výčet lidí zkrátí na "mnohou čeleď").. Autor z toho vyvozuje, že důraz už se klade na půdu a jiné majetky, ale už ne na konkrétního člověka. (Jenom mě napadá, jestli po úmrtí darovaného člověka bylo ještě nutné uvádět jeho jméno, zatímco třeba jméno vsi se nemění..).
http://www.argo.cz/knihy/175466/nevolni ... lkostatek/" onclick="window.open(this.href);return false;
Kniha je o studiu nižších sociálních vrstev v dané době. Není to příliš zpracované téma. Na vině ale nejsou snad historici, ale stav pramenů, které se zabývají hlavně elitou.
Přitom když se podíváme na výzkum staršího období od příchodu Slovanů, tedy staro- a středohradištního, tak vyvstává komplexní obraz osídlení od prvních osad přes stavbu hradišť a vytváření elity. Vychází to z archeologie podpořené zmínkami z cizích písemných pramenů. A archeologie důkladně prozkoumává slovanská obydlí, věci každodenní potřeby, styl pěstování obilí, rozdělení druhů obilovin a styl zpracování zrna od jeho sklizně přes skladování až po finální zpracování skrz mletí a pečení..
Desátým stoletím začíná předěl, objevují se písemné prameny domácí povahy (legendy, listiny, a hlavně na svou dobu monumentální zpracování dějin kronikářem Kosmou). Písemnosti se týkají členů vládnoucího rodu nebo jiné elity (např. svatovojtěšské legendy). Literáti elitu oslavují, Přemyslovci vydávají listiny nebo propagují sebe na mincích.
Historici se zabývají elitou, protože udávala směr vývoje. Prof. Martin Wihoda vydal letos knihu První česká království, kde tak přímo píše v předmluvě. Nějaké pěstování obilí přestává být předmětem většího zájmu.
Životy obyčejných lidi tak ještě mapuje archeologie, viz Smetánkova Legenda o Ostojovi. To se týká spíše každodennosti, tedy obydlí, práce, rituál nebo zvyků (např. pohřebních). O sociální struktuře toho moc neříká, s výjimkou odhadu bohatství různých vrstev.
Detailní využití písemných pramenů pak prezentuje právě kniha pana Petráčka. Tady už nastává výzkum postavení jednotlivých vrstev, jak se ze staroslovanské relativně ještě rovnostářské společnosti vyčleňují vrstvy s různým typem svobod, práv nebo povinností.
***
Obyčejný člověk českého raného středověku patří do kategorie "těch druhých", kteří o sobě nenechali vlastní písemné zprávy a jsou popisováni optikou svých oponentů. V pramenech tak vystupují jako objekt - předmět směny, prodeje, v lepším případě jako plátci daní, pokut nebo jako lidé povinováni službou. V pramenech tak vyvstává typ člověka, který může bývá darován i se svými potomky nebo se svojí půdou. Naopak se do pramenů nedostanou lidé nedarovatelní, tedy tzv. svobodníci, kteří jsou svobodní a drží dědičně půdu.
Vedle torzovitosti pramenů vyvstává problém, jak přesně přeložit a definovat různé latinské názvy všech vrstev (např. hospes - "cizí"), obtížné je odhadnout procentuální počty jednotlivých vrstev.
Kniha začíná přehledem dosavadního bádání, kde jsou vidět velice různé výklady lat. pojmů a je to skutečně spíše jako úvod a vědecké shrnutí, protože se v tom čtenář (nebo aspoň já) jinak začíná ztrácet..
***
Teď to hlavní, hrubé dělení vrstev
- Svobodníci - svobodní Češi, půdu drží dědičným právem, neplatí platy a nevykonávají robotu. Jakožto svobodní mají politická práva, asi tedy i účast na knížecích sněmech, pak je ale jejich povinností účast na vojenských taženích a obraně, místo dávek platí daň z míru.
Pokud se někde hovoří o volbě knížete za účasti a aklamace všech Čechů, může se to týkat i svobodníků. Časem ale tato vrstva slábne, politiku i vlastnictví půdy přebírá šlechta, vojenskou službu vojáci.
- Dědici (heredes), snad pak splývají s rustici ducis, tzn. knížecími sedláky. Pokud se to dědění týká půdy, tak tu půdu skrze rod vlastní. Jsou osobně svobodní, mohou se tedy libovolně ženit apod. Kníže je může jakožto vrchní vlastník země také darovat, ale zase jen s jejich půdou a pro heredes to má ten dopad, že pak platí dávky jinému pánovi, ale jinak by se jich to nemuselo snad tolik dotknout.
Svobodníci tedy platí daň z míru, heredes platí jiné daně nebo naturálie. Svobodníci mají povinnou vojenskou službu, heredes mají povinná břemena, např. údržbu cest.
Příjemce daní a služeb je v případě svobodníků kníže, resp. stát, v případě heredes může být příjemcem i velmožský nebo církevní velkostatek.
Dávky a břemena v případě knížecího vlastníka zřejmě vymáhala hradská soustava.
- Hospes (hosté, cizinci), něco jako kolonizátoři - zase záleží, jestli jsou to cizinci etnicky (v úvahu padají Němci), nebo třeba lidi ze sousedního kraje, kteří jsou uvedeni na novou půdu. Mohou mít výhody jako pozdější lhoty, ale naopak nemají žádná práva k půdě, protože ta má ten, kdo je pozval. Hospes mohli být druhorození synové dědiců, kteří neměli právo na dědictví půdy. Kolonizovaná půda už patřila šlechtě, ne dědicům, takže právní postavení zdejších poddaných bylo o stupeň nižší.
Petráček míní, že jejich postavení bylo spíše svobodné, možná doosídlovali staré sídelní území, měli za to nějaké výhody.
Možná od těchto hostů pocházejí jména Hostín - jeden u Mělníka, jeden u Neratovic (pěstuje se tu dneska chřest, je to zemědělská oblast). Vyšehradská kapitula totiž jednou obdržela lidi ve vsi jménem Gozteni, vyjma "hospites", kteří tu patřili Břevnovu.
- Lidé usazení na panské půdě, kterou nevlastní ani nedědí. Na výrobě ale mají zájem, protože odvedou nějakou fixní částku nebo spíš naturálie a mají klid. Sem patří oráči (aratores), vinaři a rybáři, ale i řemeslníci. Půdu využívají také pro svoji potřebu. Jiný důvod, proč nepracovali přímo na dvoře, mohl být výskyt surovin na místě výroby.
Dávky tedy vymáhá vlastník, resp. úředník na centrálním dvoře, nevidím tu nutnost zapojení hradské soustavy (ta možná jen vybere dávky od centrálního dvora).
Částečná dispozice s výnosy z půdy dává těmto závislým zemědělcům širší pole působnosti. Tito lidé se mohli ze služby vykoupit nebo dokonce na trhu koupit jiného služebníka, který by dosavadní povinnosti vykonával za ně.. Oproti hospes bylo jejich postavení spíše méně svobodné, když mají pevně stanovenou specializaci.
- otroci (servi). Nevlastní majetek, nemají práva, jsou předmětem směny nebo darů i se svými potomky. Vykonávají tedy přímé služby tam, kde jsou pod přímým dohledem. Mohou tedy tedy sloužit na dvoře (u koní, jiných zvířat, v domácnosti).
Předpokládá se u nich fyzicky náročné mletí obilí na ručních kamenných mlýncích (žernovech), řemesla, u žen jsou doložená gynecea, tedy tkalcovny.
Diskutabilní je, jestli náhodou nevlastnili soukromý majetek (se kterým by zvládli i nucené stěhování), to by pak nebyli úplně bezprávní.. Ale je možné, že dostávali jen jídlo i ošacení, a tak byli plně závislí.
Co se týče zemědělství, mohli by být užiteční na dvoře přímo vlastněného knížetem. Mimo knížete mohou takový přímý dohled vykonávat ještě církevní instituce (kapituly, kláštery), zatímco velmoži asi tak od 12. stol. (to se týká známé otázky, kdy vzniká pozemková šlechty). Pokud je stát ještě byrokraticky nevýkonný, aby všechny otroky dokázal zužitkovat, mohli být dost dobře určeni i na vývoz (blbý slovo, když jde o lidi..).
Celý ten komplex - dvůr s přímými služebníky, a ke dvoru půda s více nebo méně svobodnými, kteří odvádějí dávky, to se právě nazývá velkostatek.
Zvláštní skupiny -
- Strážci kostela a zvoníci. Strážci hlídali liturgické náčiní nebo v noci hořící svíčku, aby od ní nevzplál kostel.. Dušníci - podle Žemličky lidé darovaní kostelu pro spásu duše toho dárce, Petráček s tím nepolemizuje.
- Dohlížitelé nad ostatními nevolníky - v gyneceích vedla práci osoba s titulem bába (avia), asi i učila nové lidi nebo vyučovala složité postupy.
Nějací nevolníci se mohli věnovat nepopulární činnosti vybírání dávek, já si je umím představit jako vykonavatele trestů, např. fyzických.
- Vojáci, milites secundi ordinis. Za služby mohli dostávat kus půdy k usazení a vlastní obživě. Z nich mohla vzejít pozdější vrstva zemanů.
Půda nebyla hlavním artiklem zmíněných směn a darů. Tím nejcennějším byl člověk a jeho pracovní síla. Až pak pramen uvádí, jestli je mimo člověka předmětem daru i půda, na které darovaný pracuje.
Na druhou stranu nesvobodný člověk s vlastní půdou má větší manévrovací prostor. Po odvodu dávek má vlastní výtěžek práce, s ním disponuje, dokonce se díky zisku může vykoupit z nesvobody.. Vojáci jsou také usazováni na půdě, možná z nich vzniká vrstva zemanů.. A bylo by pak logické, kdyby tuto důležitost držby půdy vnímali i předchůdci vyšší šlechty, že by tedy nežili jen z beneficií, ale snažili by se mít i stabilnější jistotu nějakého zisku..
Petráček uvádí jako přelom dobu kolem r. 1150. Z pramenů rapidně mizí darovaní lidé a v opisech listin klášterů se opakují jména vsí, ale už ne jména darovaných lidí (třeba se výčet lidí zkrátí na "mnohou čeleď").. Autor z toho vyvozuje, že důraz už se klade na půdu a jiné majetky, ale už ne na konkrétního člověka. (Jenom mě napadá, jestli po úmrtí darovaného člověka bylo ještě nutné uvádět jeho jméno, zatímco třeba jméno vsi se nemění..).