Hroch, Miroslav a kol.: Dějiny Norska
Napsal: 08 kvě 2018 00:07
Bakke Elisabeth, Hroch Miroslav, Kadečková Helena: Dějiny Norska. Nakladatelství Lidové Noviny, Praha 2005.
https://www.nln.cz/knihy/dejiny-norska/" onclick="window.open(this.href);return false;
Na knize spolupracovali nordistka Helena Kadečková, která se zabývá vikinským obdobím, překládá severské knihy včetně starých ság a sepsala v edici Dějin států Dějiny Islandu, a Milan Hroch, který se zabývá nejvíc formováním národů v 19. století. (a toto období je v knize zvládnuto s velkým přehledem..).
Ten záběr obou autorů je znát na zkratkovité předmluvě celé knihy, kde se dočteme, že „období celého tisíciletí, které leží mezi těmito póly, nemá nijak zvlášť bohaté nebo pozoruhodné politické dějiny. … Detaily ze života králů a politiků jsou dnes již právem zapomenuty i v samotném Norsku.“ To jsem ještě nečetl, že by takto mluvil historik, jehož úkolem je právě i to, aby se nezapomínalo..
Ale je to samozřejmě výzva k zamyšlení o významu dějin. Třeba v Dějinách Británie z téže edice jsou uvedeni všichni králové raného středověku, jak šli po sobě a jak se dostali na trůn. Takové modelová situace je – zemřel král, o trůn se utkali druhorozený syn z prvního manželství a prvorozený syn z manželství druhého. Nikde není psáno, kdo z nich má větší nárok, tak se pobili a vítěz vzal trůn.. Nějaké historické poučení si z toho asi čtenář nevezme, ale zase to dělá dobrý přehled o době, kam se dají zasazovat další události. V Dějinách Norska jsou uvedeni jen nejdéle vládnoucí panovníci a jejich doba, nějaké konflikty mezi členy rodu už ne..
Kdo by se ale chtěl zajímat o norský raný středověk, tak vyšla kniha „Historie o starých norských králích“, což je překlad stejnojmenného díla s patřičným úvodem do problematiky a okomentování (také ji tu budu zpracovávat) - http://www.veduta-nakladatelstvi.cz/his ... 10001.html" onclick="window.open(this.href);return false;
Autor tu uvádí paradoxní jev, kdy klidná a dlouhá vláda krále v prosperující zemi zabere v kronice málo místa, protože kronikář nejvíce komentuje boje.. To je známý jev, když čtenář kronik může mít dojem, že dějiny jsou plné bojů a válek, ale mnohem delší období míru a mírového soužití etnik už nevnímá, protože to nikdo ze současníků prostě neměl potřebu takhle psát..
Autor pak uvádí další věc, proč se zajímat o nepřehledné nástupnické boje – za určitým nápadníkem trůnu mohla stát nějaká společenská vrstva nebo klika, a to posouvá celý konflikt na celospolečenskou úroveň. Je to stejný princip, jako když Žemlička a Třeštík považují povstání kralevice Přemysla proti Václavovi I. za boj staré služebné vrstvy proti nové šlechtě pozemkové..
***
Norsko a potažmo celá Skandinávie mě zajímá z více důvodů. Funguje tam jakýsi extrakt občanské společnosti a civilizovanosti – skandinávské země jako první zaváděly hlasovací právo žen (rekord drží Finsko), je tu trestné bít děti, jsou tu zákony na ochranu přírody a vůbec první zákon na ochranu historických památek (ve Švédsku takto uzákonili ochranu runových kamenů).
(Severo-)germánská kultura je zaměřená už dlouho na individualizaci člověka (žádné sovětské „to nevadí, nás mnogo“), na originalitu každého jednoho života. V ságách se třeba nepíše „byl jednou jeden“, ale jak uvádí Kadečková v jednom svém překladu, autor ságy vždy napíše třeba „byl Ögmund, syn toho a toho“, i když o těch jménech nikde jinde zprávy nejsou.. Dán se vás zeptá na vaše jméno a několikrát ho opakuje, aby ho vypiloval, děti mají jména na svých věcech..
Podobně individuálně se pracuje s delikventy, vězeňský systém v Norsku je dost humánní a spočívá na začlenění vězně zpátky do společnosti.. Třeba jedno lehké vězení funguje tak, že si vězni pěstují na ostrově zeleninu.. Dělají něco užitečného, vrací je to do pracovních návyků.. (Ono to proběhlo médii po řádění masového vraha Breivika, jak to norské soudnictví i vězeňství funguje).
Na individualizaci je postavená i západogermánská kultura, ekonomicky vzato se v Anglii rozvinul kapitalismus na základě svobodnébo podnikání (odkud to přebraly anglojazyčné USA), kulturně mi do toho zapadají tzv. metrosexuálové typu Davida Beckhama – to jsou muži dbající o svůj zevnějšek, jednak si budují svaly a postavu, jednak se dobře oblékají nebo chodí ke kadeřníkovi, ale není v tom vzhledem k prvnímu nic změkčilého.. Ale práce o své tělo je prací na svém individuu, tělo a Já jsou nerozlučné..
Když mě zajímá germánská kultura, tak to nemá co společného s vulgární představou o Hitlerovi a árijské rase, ale s kulturou individualizace, svobody, občanské společnosti (což je přirozeně protiklad k nějakému nacismu).
***
Poněkud zkratkovitě na mě působí i popis vikinského období. Je to takový přehled, přelétnutí nad pár staletími, králové nejsou uvedeni jeden po druhém včetně letopočtů, jenom nejvýznamnější události a postavy.
K vikinskému období dvě poznámky -
Na straně 15 je napsáno, že franský král přenechal r. 911 normanskému vévodovi Rollovi celou Normandii. To byl složitější proces. Rollo dostal část Normandie za slib, že bude zemi chránit před dalšími Vikingy. Jednou tak ochránil nějaké kupecké lodě, ale jindy podnikal své loupežné výpravy a nakonec uchvátil území celé Normandie sám a přenechal ho takto rozšířené potomkům.
Na stranách 13 – 14 autorka píše, že vikinské nájezdy mohly být vyprovokovány agresivními anglosaskými misionáři vůči severským návštěvníkům, kteří navštěvovali Británii od 8. století: „Záhy však začala mezi Seveřany, usazenými v Británii, působit anglosaská křesťanská misie, která byla pravděpodobně provázena násilím proti pohanům podobně, jako to činil Karel Veliký při šíření křesťanství mezi Sasy. První přepady křesťanských center ve Skotsku, Anglii a Irsku Seveřany by pak byly logickou odvetou.“
V Británii působily dvě misie, které na sebe narážely. Jedna byla keltská vedená iroskotskými misionáři, druhá, anglosaská, šla od jihu. Spor obou církví skončil porážkou Iroskotů na synodě ve Whitby r. 664, Irové se stáhli z veřejného života buď do Irska, nebo do svých klášterů.
A teď – první vikinský nájezd r. 793 zasáhl klášter v Lindisfarne, který byl iroskotský. Nájezd r. 795 zasáhl klášter na ostrově Ioně, který fungoval jako základna iroskotské misie už od 6. století. To by měla být pomsta za agresivní chování anglosaské misie, která byla v ideové rovině agresivní nejvíce na Iroskoty?
Nebo jinak, stačí na sebe nechat působit legendy o anglosaských světcích, jak bojují s ďáblem v podobě zoufalství, jak křísí mrtvého, a proti tomu ságu o Ragnarovi Lodbrokovi, kterého jdou pomstít jeho synové s tím, že anglosaský král Aella sice Ragnara zabil v právu a je nevinný, ale že už sami zabili tolik nevinných lidí, že další už jim může být jedno.. Nepotřebuji prezentovat vikinské nájezdy na ostrovní kláštery jako severskou sebeobranu..
Interpretaci vikinských nájezd jakožto náboženské války proti křesťanům jsem už jednou postřehl. V Norsku totiž funguje zvláštní metalová scéna, zaměřená na jednu stranu satanisticky. Památníkem rané fáze této scény je několik podpálených a zničených dřevěných kostelů z raného středověku.
Na druhou stranu když má někdo tak bohatou pohanskou tradici jako Norsko, tak proč opakovat fádní negaci křesťanství typu satanismu známou z celého světa, takže část metalové scény se dala cestou novopohanství. No a když už Vikingové, runy a kult síly, tak část metalové scény k tomu přibrala neonacismus.. A z tohoto antikřesťansko/krajně nacionálního okruhu ke mně právě poprvé dorazil ten názor, jak Vikingové byli k útokům na kláštery vyprovokováni postupujícím křesťanstvím.. Je to názor prostě kontroverzní..
https://www.nln.cz/knihy/dejiny-norska/" onclick="window.open(this.href);return false;
Na knize spolupracovali nordistka Helena Kadečková, která se zabývá vikinským obdobím, překládá severské knihy včetně starých ság a sepsala v edici Dějin států Dějiny Islandu, a Milan Hroch, který se zabývá nejvíc formováním národů v 19. století. (a toto období je v knize zvládnuto s velkým přehledem..).
Ten záběr obou autorů je znát na zkratkovité předmluvě celé knihy, kde se dočteme, že „období celého tisíciletí, které leží mezi těmito póly, nemá nijak zvlášť bohaté nebo pozoruhodné politické dějiny. … Detaily ze života králů a politiků jsou dnes již právem zapomenuty i v samotném Norsku.“ To jsem ještě nečetl, že by takto mluvil historik, jehož úkolem je právě i to, aby se nezapomínalo..
Ale je to samozřejmě výzva k zamyšlení o významu dějin. Třeba v Dějinách Británie z téže edice jsou uvedeni všichni králové raného středověku, jak šli po sobě a jak se dostali na trůn. Takové modelová situace je – zemřel král, o trůn se utkali druhorozený syn z prvního manželství a prvorozený syn z manželství druhého. Nikde není psáno, kdo z nich má větší nárok, tak se pobili a vítěz vzal trůn.. Nějaké historické poučení si z toho asi čtenář nevezme, ale zase to dělá dobrý přehled o době, kam se dají zasazovat další události. V Dějinách Norska jsou uvedeni jen nejdéle vládnoucí panovníci a jejich doba, nějaké konflikty mezi členy rodu už ne..
Kdo by se ale chtěl zajímat o norský raný středověk, tak vyšla kniha „Historie o starých norských králích“, což je překlad stejnojmenného díla s patřičným úvodem do problematiky a okomentování (také ji tu budu zpracovávat) - http://www.veduta-nakladatelstvi.cz/his ... 10001.html" onclick="window.open(this.href);return false;
Autor tu uvádí paradoxní jev, kdy klidná a dlouhá vláda krále v prosperující zemi zabere v kronice málo místa, protože kronikář nejvíce komentuje boje.. To je známý jev, když čtenář kronik může mít dojem, že dějiny jsou plné bojů a válek, ale mnohem delší období míru a mírového soužití etnik už nevnímá, protože to nikdo ze současníků prostě neměl potřebu takhle psát..
Autor pak uvádí další věc, proč se zajímat o nepřehledné nástupnické boje – za určitým nápadníkem trůnu mohla stát nějaká společenská vrstva nebo klika, a to posouvá celý konflikt na celospolečenskou úroveň. Je to stejný princip, jako když Žemlička a Třeštík považují povstání kralevice Přemysla proti Václavovi I. za boj staré služebné vrstvy proti nové šlechtě pozemkové..
***
Norsko a potažmo celá Skandinávie mě zajímá z více důvodů. Funguje tam jakýsi extrakt občanské společnosti a civilizovanosti – skandinávské země jako první zaváděly hlasovací právo žen (rekord drží Finsko), je tu trestné bít děti, jsou tu zákony na ochranu přírody a vůbec první zákon na ochranu historických památek (ve Švédsku takto uzákonili ochranu runových kamenů).
(Severo-)germánská kultura je zaměřená už dlouho na individualizaci člověka (žádné sovětské „to nevadí, nás mnogo“), na originalitu každého jednoho života. V ságách se třeba nepíše „byl jednou jeden“, ale jak uvádí Kadečková v jednom svém překladu, autor ságy vždy napíše třeba „byl Ögmund, syn toho a toho“, i když o těch jménech nikde jinde zprávy nejsou.. Dán se vás zeptá na vaše jméno a několikrát ho opakuje, aby ho vypiloval, děti mají jména na svých věcech..
Podobně individuálně se pracuje s delikventy, vězeňský systém v Norsku je dost humánní a spočívá na začlenění vězně zpátky do společnosti.. Třeba jedno lehké vězení funguje tak, že si vězni pěstují na ostrově zeleninu.. Dělají něco užitečného, vrací je to do pracovních návyků.. (Ono to proběhlo médii po řádění masového vraha Breivika, jak to norské soudnictví i vězeňství funguje).
Na individualizaci je postavená i západogermánská kultura, ekonomicky vzato se v Anglii rozvinul kapitalismus na základě svobodnébo podnikání (odkud to přebraly anglojazyčné USA), kulturně mi do toho zapadají tzv. metrosexuálové typu Davida Beckhama – to jsou muži dbající o svůj zevnějšek, jednak si budují svaly a postavu, jednak se dobře oblékají nebo chodí ke kadeřníkovi, ale není v tom vzhledem k prvnímu nic změkčilého.. Ale práce o své tělo je prací na svém individuu, tělo a Já jsou nerozlučné..
Když mě zajímá germánská kultura, tak to nemá co společného s vulgární představou o Hitlerovi a árijské rase, ale s kulturou individualizace, svobody, občanské společnosti (což je přirozeně protiklad k nějakému nacismu).
***
Poněkud zkratkovitě na mě působí i popis vikinského období. Je to takový přehled, přelétnutí nad pár staletími, králové nejsou uvedeni jeden po druhém včetně letopočtů, jenom nejvýznamnější události a postavy.
K vikinskému období dvě poznámky -
Na straně 15 je napsáno, že franský král přenechal r. 911 normanskému vévodovi Rollovi celou Normandii. To byl složitější proces. Rollo dostal část Normandie za slib, že bude zemi chránit před dalšími Vikingy. Jednou tak ochránil nějaké kupecké lodě, ale jindy podnikal své loupežné výpravy a nakonec uchvátil území celé Normandie sám a přenechal ho takto rozšířené potomkům.
Na stranách 13 – 14 autorka píše, že vikinské nájezdy mohly být vyprovokovány agresivními anglosaskými misionáři vůči severským návštěvníkům, kteří navštěvovali Británii od 8. století: „Záhy však začala mezi Seveřany, usazenými v Británii, působit anglosaská křesťanská misie, která byla pravděpodobně provázena násilím proti pohanům podobně, jako to činil Karel Veliký při šíření křesťanství mezi Sasy. První přepady křesťanských center ve Skotsku, Anglii a Irsku Seveřany by pak byly logickou odvetou.“
V Británii působily dvě misie, které na sebe narážely. Jedna byla keltská vedená iroskotskými misionáři, druhá, anglosaská, šla od jihu. Spor obou církví skončil porážkou Iroskotů na synodě ve Whitby r. 664, Irové se stáhli z veřejného života buď do Irska, nebo do svých klášterů.
A teď – první vikinský nájezd r. 793 zasáhl klášter v Lindisfarne, který byl iroskotský. Nájezd r. 795 zasáhl klášter na ostrově Ioně, který fungoval jako základna iroskotské misie už od 6. století. To by měla být pomsta za agresivní chování anglosaské misie, která byla v ideové rovině agresivní nejvíce na Iroskoty?
Nebo jinak, stačí na sebe nechat působit legendy o anglosaských světcích, jak bojují s ďáblem v podobě zoufalství, jak křísí mrtvého, a proti tomu ságu o Ragnarovi Lodbrokovi, kterého jdou pomstít jeho synové s tím, že anglosaský král Aella sice Ragnara zabil v právu a je nevinný, ale že už sami zabili tolik nevinných lidí, že další už jim může být jedno.. Nepotřebuji prezentovat vikinské nájezdy na ostrovní kláštery jako severskou sebeobranu..
Interpretaci vikinských nájezd jakožto náboženské války proti křesťanům jsem už jednou postřehl. V Norsku totiž funguje zvláštní metalová scéna, zaměřená na jednu stranu satanisticky. Památníkem rané fáze této scény je několik podpálených a zničených dřevěných kostelů z raného středověku.
Na druhou stranu když má někdo tak bohatou pohanskou tradici jako Norsko, tak proč opakovat fádní negaci křesťanství typu satanismu známou z celého světa, takže část metalové scény se dala cestou novopohanství. No a když už Vikingové, runy a kult síly, tak část metalové scény k tomu přibrala neonacismus.. A z tohoto antikřesťansko/krajně nacionálního okruhu ke mně právě poprvé dorazil ten názor, jak Vikingové byli k útokům na kláštery vyprovokováni postupujícím křesťanstvím.. Je to názor prostě kontroverzní..