Kadečková, Helena: Dějiny Islandu
Napsal: 04 čer 2018 14:21
Kadečková, Helena: Dějiny Islandu. NLN, Praha 2001. - https://www.nln.cz/knihy/dejiny-islandu/" onclick="window.open(this.href);return false;
Island je malá, periferní země, která nikdy aktivně nezasahovala do větší mezinárodní politiky.
Čím je zajímavá a v jistém konkrétním ohledu i světově nenahraditelná, to je bohaté písemnictví. To pro potřeby historie pokrývá i nejstarší dějiny ostrova počínaje osídlením; po první staletí svých dějin byl Island jakousi protorepublikou řízenou právem, takže právní a politická věda tu má ke studiu pár originálních zákoníků. Z Islandu pochází také sbírka germánských mýtů, druhý největší pramen pro indoevropskou mytologii hned po té indické (a předčící v tomto ohledu i řeckou nebo římskou), což činí islandskou kulturu právě celosvětově nenahraditelnou.
Sepsání knihy se tak mohla ujmout Helena Kadečková, což není historička, ale profesorka literatury. Myslím, že kniha jí sedla, prosvítá z ní zájem o zemi i o lidi. To když píše o "dojemné snaze" farmářů zkoušejících stále nová a nová odvětví, které je v takové drsné zemi možné nebo podle zkušeností nemožné provozovat, nebo když komentuje doplňky stravy v podobě mořských řas jako "naštěstí bohaté na vitamíny".
Knihou prostupuje neustálý boj lidí o přežití na drsném ostrově a autorčina empatie je znát.. Severské klima přinášelo v tuhých zimách hynutí dobytka, zamrzlé přístavy, kam nemohla ani proudit pomoc z ciziny, samotný ostrov hrozí i v dnešní stabilní době sopečnými výbuchy. A i když se lidé dokázali z krizových let rychle zotavit, je otázka "kolik z jejich vitálního vybavení spotřebovala podvědomá obrana před strachem z podobné katastrofy" (s. 191).
Když to srovnám se zkratkovitou kapitolou z Dějin Norska od téže autorky, tak odhaduji, že tady dostala možnost většího rozletu a že to je na knize v pozitivním slova smyslu znát.. Není tu vidět tlak na nějaké krácení textu, plně se může věnovat odbočkám, současně má kniha ucelený průběh.. Možná to je výhoda malého státu, že lze napsat vše a vejde se to do jedné knihy..
---
Islanďané psali ságy a další díla na pergamen z ovčí kůže. Když se spočte jen materiál, tak to ukazuje, jaké ohromné náklady vydávali na tuto záležitost. Je to zase střípek do mozaiky, jak Vikingové (resp. jejich potomci) nebyli barbarští válečníci, ale v pár ohledech dost kulturní lidé.. Že se v těch ságách píše o vraždění a koloběhu msty a končí to něčím upálením nebo vyhlazením celého rodu, to je samozřejmě věc další..
V případě Islandu jaksi neplatí, že ve válce mlčí múzy. Islanďané přes léto bojovali a v zimě tyto události, ve kterých i sami figurovali, zapisovali..
Islanďané zapisovali i dějiny norských králů a zároveň byli jakožto literáti najímáni. Norský král sv. Olaf měl v družině islandské básníky (=skaldy), kteří zapisovali jeho činy. Dva životopisci Olafa Trygvassona byli mniši islandské kláštera v Tingeyrar a když chtěl norský král Sverre nadiktovat ságu o svém životě, povolal k tomu účelu opata zmíněného kláštera.
Knižní kultura je pro Island typická dodnes. V zemi vychází nejvíc knih v přepočtu na obyvatele a nějakou knihu napíše jeden z deseti Islanďanů. Nejvíc knih vychází před Vánocemi, protože kniha je klasický dárek - https://www.tyden.cz/rubriky/kultura/li ... 60007.html" onclick="window.open(this.href);return false;
---
Raní Islanďané neměli nad sebou krále, před utužováním královské moci v Norsku naopak utekli. Severoněmecký kronikář Adam Brémský je charakterizoval, že "nevládne jim král, ale zákon".
Co je zákon – není to jen formální mantinel pro lidské chování, jak je chápán dnes, spíš to byl živoucí organismus v neustálém pohybu, zakládající se na tradici, která se pomalu přizpůsobuje současnosti, a zákon byl i prvek identity.
Pokud Islanďané přijali mezi sebe propuštěnce nebo cizince, tak ho "uvedli do zákona". Když wessexský král Alfréd Veliký definitivně odrazil expanzi dánské Velké armády, byli Dánové usazeni ve Východní Anglii, která se nově nazývala Danelag/Danelaw, tedy Území dánského práva. V Norsku fungovaly kraje vymezené působností místního sněmu a jeho práva – ve středním Norsku tak bylo území Tröndelag – území trondského práva (a centrem se stal Trondheim), Frostathingslagen – právo sněmu (thingu) ve Frostu, nebo Gulathingslagen – právo sněmu v Guli. Právě právo tohoto sněmu tvořilo základ práva islandského, protože odtud pocházelo nejvíce prvních Islanďanů i první sjednotitel islandského práva jménem Ulfljót, jehož právní systém schválil celoislandský sněm (althing) r. 930.
Zákony byly přednášeny na každoročních zasedáních althingu, k prvnímu zapsání došlo na přelomu let 1117/18 (tzv. Haflodiho kodex, ale dochovaly se asi dvě strany), pak koncem samostatnosti do rozsáhlého kodexu zvaného Šedá husa. Po ztrátě samostatnosti následovaly dva nové zákoníky, první, takový provizorní, byla Železná stránka, za deset let ji nahradila Jónova kniha.
Právní dějiny tu mají tento bohatý studijní pramen..
V češtině vyšla o těchto zákonících kniha - http://vffup.upol.cz/edice/historie/len ... e-zakoniky" onclick="window.open(this.href);return false;
Král vikinské doby, který vydával zákony, dostával přízvisko Dobrý; zákon zřejmě představoval v očích seveřanů dobro... Tak i norský král Magnus VI. (1263-80) byl zván Zákonodárce nebo Dobrý. Reformoval zákoníky norských sněmů a Islanďanům dal nepříliš kvalitní zákoník zvaný Železná stránka (1271, přijat 1273). Ten byl po jeho smrti nahrazen novým zákoníkem psaným Islanďanem, ten se po něm jmenuje Jónova kniha a platil po staletí.
Král byl zván dobrý i tehdy, kdy jeho zákoníky nebyly příliš "dobré", ve smyslu "kvalitní". Třeba podle roskildské kroniky zaváděl dánský král Erik Dobrý nespravedlivé zákony (Dějiny Dánska s. 28).
Islandská víra v zákon byla vnímatelná při celosvětové finanční krizi. Islanďané zažalovali tehdejšího premiéra za to, že o krizi dopředu věděl a nic neudělal, což by asi v jiné zemi nikoho nenapadlo.. -
https://www.respekt.cz/tydenik/2012/18/ ... ueId=18544" onclick="window.open(this.href);return false;
Nějak mi to na Islanďany sedí, ale neumím to úplně přesně pojmout.. Asi neexistuje konkrétní zákon, který by tohle kvalifikoval dopředu jako trestný čin, ale Islanďané chtěli alespoň omluvu, nápravu věcí tím, že se uzná chyba.. Nějak zacelit psychologickou díru, kterou udělala krize do společnosti, aby nezůstala jen pachuť, že přišlo zlo a uškodilo a my jsme ho ani symbolicky nezahladili..
Jiná věc je, že Vikingové v nepříznivých letech obětovali svého krále, takže nemají výčitky hodit přes palubu premiéra.. To je asi blbá paralela, ale za tou vírou v zákon a zahlazení stavu, té rány, tam vnímám něco až metafyzického..
---
Islanďané zachovali bohatý mytologický materiál severogermánského okruhu. Tolerance vůči pohanské tradici vyplývala z více faktorů. Islanďané křesťanství přijali sami (byť pod nátlakem), na starou tradici nebyl veden útok zvenčí nebo od královského/knížecího dvora.
Odlehlost ostrova držela stranou křesťanské fundamentalisty, štěstím pro mytologické spisy bylo i to, že na ostrov nepřišli cisterciáci..
Hlavními prameny jsou tzv. Eddy. Starší Edda je anonymní a veršovaná, složená z písní. Úvodní a nejznámější Vědmina píseň popisuje se značnou silou počátky světa po jeho zánik během ragnaroku. Je to v takové zkratce dohromady Genesis a Janova Apokalypsa..
Druhým cyklem Starší Eddy je pak hrdinský cyklus o drakobijci Sigurdovi, jehož rozsáhlejší německá verze je známá jako Píseň o Nibelunzích.
Druhým pramenem je Mladší Edda učence Snorriho Sturlussona. Ten rozepisuje některé příběhy o bozích, bez kterých by některé Písně Starší Eddy zůstaly nejasné..
Zajímavé jsou pak osudy záchrany těchto rukopisů. Starší Eddu zachránil spolu s dalšímu rukopisy biskup Brynjólfur Sveinsson (1639-74), který místo aby ji jako křesťan zničil, tak ji s dalšími spisy předal dánskému králi. V Dánsku byl spravován archiv islandských rukopisů, kterého se časem ujal islandský sběratel Árni Magnusson (kolem r. 1700).
Po osamostatnění Islandu byly vzácné rukopisy postupně vraceny na Island. Za to všechnu snahu při sepsání a záchraně takového kulturního dědictví jsou určitě ve správných rukách..
Kdyby nebylo islandské mytologické literatury, nezbylo by z pramenů o germánských bozích v podstatě nic.. Asi by se citovala Caesarova zpráva ze Zápisků o válce galské: "Za bohy považují jen ty, které vidí a kteří je podporují zjevně, totiž Slunce, Oheň a Měsíc, ostatní nepoznali ani z pověstí." (V. 21).
Germánům by byla upevněna pověst barbarů žijích primitivním způsobem v nehostinných močálech, podobně jako když se o Islanďanech v raném novověku psalo, že žijí v jeskyních a pod Islandem je vchod do pekla..
Jeden student zaměstnaný při kodaňském archivu islandských rukopisů hledal další spisy v anglických archivech a sbírkách. Podařilo se mu nalézt rukopis anglosaského eposu Beowulf, sepsaného asi v 10. století a mísícího germánskou pohanskou kulturu s novou kulturou křesťanskou. Beowulf je nejvýznamnějším pramenem anglosaské pohanské kultury a za jeho zachování můžeme vděčit opět Islanďanovi..
---
Úplně specifickou literární formou jsou islandské básně (tzv. skaldské). Psány byly amatérsky i profesionálně.
O rozšířeném psaní svědčí jedno usnesení z altingu, kde se řešil nějaký spor s norským králem. Každý účastník altingu pak dostal za úkol složit na krále nějakou dehonestující báseň.. (i když tady šlo asi i o jednomyslnost rozhodnutí i konání).
Posměšnou báseň složil jistý Islanďan na jednoho misionáře a jeho islandského průvodce. Kněze kvůli jeho sukni nazval ženou a Islanďana otcem jeho dětí.. To bylo ovšem obvinění z homosexuality a skončilo to typicky dvěma zabitími..
Zdatní básníci vstupovali do služeb králů. Králové byli ochotni dát za kvalitní báseň zlatý prsten, protože si cenili své pověsti stejně jako majetku – moderně řečeno si takto akumulovali symbolický kapitál.. Za toto obdarování je zpětně básník oslavil jako bohatého a štědrého vládce (myslím, že toho se týká i vůbec nejstarší zlomek skaldské básně).
Básně byly psány složitými opisy a ve složitých metrech. To znamenalo z hlediska historie jednu věc – pokud byly opisovány nebo ústně zachovány, nešly změnit.. Pokud se v 11. století zapsala báseň, která byla složena o dvě století dříve a hlásí se do té doby, tak tu máme přes dobu několika generací naprosto spolehlivý historický pramen.. To je jinak problémem ság nebo Knihy o záboru země, která popisuje ústně zachované tradice o tom, kdo odkud na Island připlul a kde se usadil. U ság a Knihy mohla lidská paměť něco poplést, u pevně daných básní ne..
Skaldské opisy se nazývaly kenningy, popisovaly triviální a časté věci novými a novými obraty. „Had moře“ je loď, „dárce prstenů“ je král.. Něco jako když napíšeme, že bitva je „déšť šípů“.. V nové době si Islanďané vypomáhali kenningy pro puristické označení nových věcí, třeba válec je „bijce hrbolů“.
Island je malá, periferní země, která nikdy aktivně nezasahovala do větší mezinárodní politiky.
Čím je zajímavá a v jistém konkrétním ohledu i světově nenahraditelná, to je bohaté písemnictví. To pro potřeby historie pokrývá i nejstarší dějiny ostrova počínaje osídlením; po první staletí svých dějin byl Island jakousi protorepublikou řízenou právem, takže právní a politická věda tu má ke studiu pár originálních zákoníků. Z Islandu pochází také sbírka germánských mýtů, druhý největší pramen pro indoevropskou mytologii hned po té indické (a předčící v tomto ohledu i řeckou nebo římskou), což činí islandskou kulturu právě celosvětově nenahraditelnou.
Sepsání knihy se tak mohla ujmout Helena Kadečková, což není historička, ale profesorka literatury. Myslím, že kniha jí sedla, prosvítá z ní zájem o zemi i o lidi. To když píše o "dojemné snaze" farmářů zkoušejících stále nová a nová odvětví, které je v takové drsné zemi možné nebo podle zkušeností nemožné provozovat, nebo když komentuje doplňky stravy v podobě mořských řas jako "naštěstí bohaté na vitamíny".
Knihou prostupuje neustálý boj lidí o přežití na drsném ostrově a autorčina empatie je znát.. Severské klima přinášelo v tuhých zimách hynutí dobytka, zamrzlé přístavy, kam nemohla ani proudit pomoc z ciziny, samotný ostrov hrozí i v dnešní stabilní době sopečnými výbuchy. A i když se lidé dokázali z krizových let rychle zotavit, je otázka "kolik z jejich vitálního vybavení spotřebovala podvědomá obrana před strachem z podobné katastrofy" (s. 191).
Když to srovnám se zkratkovitou kapitolou z Dějin Norska od téže autorky, tak odhaduji, že tady dostala možnost většího rozletu a že to je na knize v pozitivním slova smyslu znát.. Není tu vidět tlak na nějaké krácení textu, plně se může věnovat odbočkám, současně má kniha ucelený průběh.. Možná to je výhoda malého státu, že lze napsat vše a vejde se to do jedné knihy..
---
Islanďané psali ságy a další díla na pergamen z ovčí kůže. Když se spočte jen materiál, tak to ukazuje, jaké ohromné náklady vydávali na tuto záležitost. Je to zase střípek do mozaiky, jak Vikingové (resp. jejich potomci) nebyli barbarští válečníci, ale v pár ohledech dost kulturní lidé.. Že se v těch ságách píše o vraždění a koloběhu msty a končí to něčím upálením nebo vyhlazením celého rodu, to je samozřejmě věc další..
V případě Islandu jaksi neplatí, že ve válce mlčí múzy. Islanďané přes léto bojovali a v zimě tyto události, ve kterých i sami figurovali, zapisovali..
Islanďané zapisovali i dějiny norských králů a zároveň byli jakožto literáti najímáni. Norský král sv. Olaf měl v družině islandské básníky (=skaldy), kteří zapisovali jeho činy. Dva životopisci Olafa Trygvassona byli mniši islandské kláštera v Tingeyrar a když chtěl norský král Sverre nadiktovat ságu o svém životě, povolal k tomu účelu opata zmíněného kláštera.
Knižní kultura je pro Island typická dodnes. V zemi vychází nejvíc knih v přepočtu na obyvatele a nějakou knihu napíše jeden z deseti Islanďanů. Nejvíc knih vychází před Vánocemi, protože kniha je klasický dárek - https://www.tyden.cz/rubriky/kultura/li ... 60007.html" onclick="window.open(this.href);return false;
---
Raní Islanďané neměli nad sebou krále, před utužováním královské moci v Norsku naopak utekli. Severoněmecký kronikář Adam Brémský je charakterizoval, že "nevládne jim král, ale zákon".
Co je zákon – není to jen formální mantinel pro lidské chování, jak je chápán dnes, spíš to byl živoucí organismus v neustálém pohybu, zakládající se na tradici, která se pomalu přizpůsobuje současnosti, a zákon byl i prvek identity.
Pokud Islanďané přijali mezi sebe propuštěnce nebo cizince, tak ho "uvedli do zákona". Když wessexský král Alfréd Veliký definitivně odrazil expanzi dánské Velké armády, byli Dánové usazeni ve Východní Anglii, která se nově nazývala Danelag/Danelaw, tedy Území dánského práva. V Norsku fungovaly kraje vymezené působností místního sněmu a jeho práva – ve středním Norsku tak bylo území Tröndelag – území trondského práva (a centrem se stal Trondheim), Frostathingslagen – právo sněmu (thingu) ve Frostu, nebo Gulathingslagen – právo sněmu v Guli. Právě právo tohoto sněmu tvořilo základ práva islandského, protože odtud pocházelo nejvíce prvních Islanďanů i první sjednotitel islandského práva jménem Ulfljót, jehož právní systém schválil celoislandský sněm (althing) r. 930.
Zákony byly přednášeny na každoročních zasedáních althingu, k prvnímu zapsání došlo na přelomu let 1117/18 (tzv. Haflodiho kodex, ale dochovaly se asi dvě strany), pak koncem samostatnosti do rozsáhlého kodexu zvaného Šedá husa. Po ztrátě samostatnosti následovaly dva nové zákoníky, první, takový provizorní, byla Železná stránka, za deset let ji nahradila Jónova kniha.
Právní dějiny tu mají tento bohatý studijní pramen..
V češtině vyšla o těchto zákonících kniha - http://vffup.upol.cz/edice/historie/len ... e-zakoniky" onclick="window.open(this.href);return false;
Král vikinské doby, který vydával zákony, dostával přízvisko Dobrý; zákon zřejmě představoval v očích seveřanů dobro... Tak i norský král Magnus VI. (1263-80) byl zván Zákonodárce nebo Dobrý. Reformoval zákoníky norských sněmů a Islanďanům dal nepříliš kvalitní zákoník zvaný Železná stránka (1271, přijat 1273). Ten byl po jeho smrti nahrazen novým zákoníkem psaným Islanďanem, ten se po něm jmenuje Jónova kniha a platil po staletí.
Král byl zván dobrý i tehdy, kdy jeho zákoníky nebyly příliš "dobré", ve smyslu "kvalitní". Třeba podle roskildské kroniky zaváděl dánský král Erik Dobrý nespravedlivé zákony (Dějiny Dánska s. 28).
Islandská víra v zákon byla vnímatelná při celosvětové finanční krizi. Islanďané zažalovali tehdejšího premiéra za to, že o krizi dopředu věděl a nic neudělal, což by asi v jiné zemi nikoho nenapadlo.. -
https://www.respekt.cz/tydenik/2012/18/ ... ueId=18544" onclick="window.open(this.href);return false;
Nějak mi to na Islanďany sedí, ale neumím to úplně přesně pojmout.. Asi neexistuje konkrétní zákon, který by tohle kvalifikoval dopředu jako trestný čin, ale Islanďané chtěli alespoň omluvu, nápravu věcí tím, že se uzná chyba.. Nějak zacelit psychologickou díru, kterou udělala krize do společnosti, aby nezůstala jen pachuť, že přišlo zlo a uškodilo a my jsme ho ani symbolicky nezahladili..
Jiná věc je, že Vikingové v nepříznivých letech obětovali svého krále, takže nemají výčitky hodit přes palubu premiéra.. To je asi blbá paralela, ale za tou vírou v zákon a zahlazení stavu, té rány, tam vnímám něco až metafyzického..
---
Islanďané zachovali bohatý mytologický materiál severogermánského okruhu. Tolerance vůči pohanské tradici vyplývala z více faktorů. Islanďané křesťanství přijali sami (byť pod nátlakem), na starou tradici nebyl veden útok zvenčí nebo od královského/knížecího dvora.
Odlehlost ostrova držela stranou křesťanské fundamentalisty, štěstím pro mytologické spisy bylo i to, že na ostrov nepřišli cisterciáci..
Hlavními prameny jsou tzv. Eddy. Starší Edda je anonymní a veršovaná, složená z písní. Úvodní a nejznámější Vědmina píseň popisuje se značnou silou počátky světa po jeho zánik během ragnaroku. Je to v takové zkratce dohromady Genesis a Janova Apokalypsa..
Druhým cyklem Starší Eddy je pak hrdinský cyklus o drakobijci Sigurdovi, jehož rozsáhlejší německá verze je známá jako Píseň o Nibelunzích.
Druhým pramenem je Mladší Edda učence Snorriho Sturlussona. Ten rozepisuje některé příběhy o bozích, bez kterých by některé Písně Starší Eddy zůstaly nejasné..
Zajímavé jsou pak osudy záchrany těchto rukopisů. Starší Eddu zachránil spolu s dalšímu rukopisy biskup Brynjólfur Sveinsson (1639-74), který místo aby ji jako křesťan zničil, tak ji s dalšími spisy předal dánskému králi. V Dánsku byl spravován archiv islandských rukopisů, kterého se časem ujal islandský sběratel Árni Magnusson (kolem r. 1700).
Po osamostatnění Islandu byly vzácné rukopisy postupně vraceny na Island. Za to všechnu snahu při sepsání a záchraně takového kulturního dědictví jsou určitě ve správných rukách..
Kdyby nebylo islandské mytologické literatury, nezbylo by z pramenů o germánských bozích v podstatě nic.. Asi by se citovala Caesarova zpráva ze Zápisků o válce galské: "Za bohy považují jen ty, které vidí a kteří je podporují zjevně, totiž Slunce, Oheň a Měsíc, ostatní nepoznali ani z pověstí." (V. 21).
Germánům by byla upevněna pověst barbarů žijích primitivním způsobem v nehostinných močálech, podobně jako když se o Islanďanech v raném novověku psalo, že žijí v jeskyních a pod Islandem je vchod do pekla..
Jeden student zaměstnaný při kodaňském archivu islandských rukopisů hledal další spisy v anglických archivech a sbírkách. Podařilo se mu nalézt rukopis anglosaského eposu Beowulf, sepsaného asi v 10. století a mísícího germánskou pohanskou kulturu s novou kulturou křesťanskou. Beowulf je nejvýznamnějším pramenem anglosaské pohanské kultury a za jeho zachování můžeme vděčit opět Islanďanovi..
---
Úplně specifickou literární formou jsou islandské básně (tzv. skaldské). Psány byly amatérsky i profesionálně.
O rozšířeném psaní svědčí jedno usnesení z altingu, kde se řešil nějaký spor s norským králem. Každý účastník altingu pak dostal za úkol složit na krále nějakou dehonestující báseň.. (i když tady šlo asi i o jednomyslnost rozhodnutí i konání).
Posměšnou báseň složil jistý Islanďan na jednoho misionáře a jeho islandského průvodce. Kněze kvůli jeho sukni nazval ženou a Islanďana otcem jeho dětí.. To bylo ovšem obvinění z homosexuality a skončilo to typicky dvěma zabitími..
Zdatní básníci vstupovali do služeb králů. Králové byli ochotni dát za kvalitní báseň zlatý prsten, protože si cenili své pověsti stejně jako majetku – moderně řečeno si takto akumulovali symbolický kapitál.. Za toto obdarování je zpětně básník oslavil jako bohatého a štědrého vládce (myslím, že toho se týká i vůbec nejstarší zlomek skaldské básně).
Básně byly psány složitými opisy a ve složitých metrech. To znamenalo z hlediska historie jednu věc – pokud byly opisovány nebo ústně zachovány, nešly změnit.. Pokud se v 11. století zapsala báseň, která byla složena o dvě století dříve a hlásí se do té doby, tak tu máme přes dobu několika generací naprosto spolehlivý historický pramen.. To je jinak problémem ság nebo Knihy o záboru země, která popisuje ústně zachované tradice o tom, kdo odkud na Island připlul a kde se usadil. U ság a Knihy mohla lidská paměť něco poplést, u pevně daných básní ne..
Skaldské opisy se nazývaly kenningy, popisovaly triviální a časté věci novými a novými obraty. „Had moře“ je loď, „dárce prstenů“ je král.. Něco jako když napíšeme, že bitva je „déšť šípů“.. V nové době si Islanďané vypomáhali kenningy pro puristické označení nových věcí, třeba válec je „bijce hrbolů“.