Michael Haag: Templáři + Zkáza templářů

Recenze a diskuze o knihách

Moderátor: Ježek

Uživatelský avatar
Ingolf
Král
Příspěvky: 1374
Registrován: 24 srp 2008 12:16
Has thanked: 2 times
Been thanked: 25 times

Michael Haag: Templáři + Zkáza templářů

Nový příspěvek od Ingolf »

Michael HAAG: Templáři. Fakta a mýty. Slovart, Praha 2011. -https://www.databazeknih.cz/knihy/templ ... myty-47193 +
Michael HAAG: Zkáza templářů. Vzestup a pád křižáckých států. Slovart, Praha 2017. - https://www.databazeknih.cz/knihy/zkaza ... atu-314345

Začalo to tím, že jsem chtěl načítat něco o templářích a sáhnul po Nových rytířích od Malcolma Barbera - https://argo.cz/knihy/novi-rytiri/ . Ta je psaná seriózně, programově se odmítá zabývat fantaskními nebo neprokázanými motivy, které se na templáře nabalily. Na prvních desítkách stran tak autor rozebírá počátky řádu a majetkové poměry, ale pak jsem tu knihu (dočasně) odložil. Autor jede klasickou historickou prací po pramenech, takže se dočteme, v jaké vesnice ve Španělsku dostávali templáři jak velký zisk z jakého cla. Tady úplně vidím, jak autor jede podle listin, které se obecně týkají právě právních majetkových převodů, ale na druhou stranu, když se člověk zajímá o templáře, tak zrovna tohle ho zajímat nebude, resp. jen okrajově a v souvislostech (tedy že templáři žili a bojovali i ve Španělsku v rámci reconquisty).
Ono když jsem zkoumal literaturu ke kruciátám, tak jsem zjistil, že dost autorů má literární ambice, resp. někteří literáti se tak zajímají o kruciáty, že o nich napíší historickou knihu. Piers Paul Read napsal knihu Templáři - https://www.knizniklub.cz/knihy/17362-templari.html a je na detaily dobrá. Ale Read jinak píše romány. Antony Bridge píše v předmluvě Křížových výprav, že podává stručný přehled, zase ne detailní práci s prameny. V databázi knih je u něho mj. komentář "čte se jako román" a v Levných knihách jsem viděl novější vydání zařazeno přímo do historických románů - https://www.databazeknih.cz/knihy/krizove-vypravy-42386 .
Barber ty Nové rytíře nepíše literárně jako jedno vyprávění, ten jede chronologicky a vždy vypíchne otázky, které se v té době řešily (podobně postupuje i Le Goff ve Svatém Ludvíkovi). Na počátku to bylo to materiální zabezpečení řádu po celé Evropě a Palestině, ale také to, jestli mniši mohou vůbec někoho zabíjet. Barber tak uvádí typický postoj kontemplativních řádů, které tvrdí, že hlavní je bojovat se svými vlastními hříchy a "jak se můžete odvážit dobývat nějaké velké území, když neovládáte malý kus hmoty ve formě svého těla". Tohle rozhodli ve prospěch templářů papežové, kteří od r. 1139 během necelých deseti let vydali templářům tři buly, které upravují jejich postavení i v tomto ohledu. A ve prospěch řádu se vyslovil i sv. Bernard z Clairvaux ve spise "O chvále nového rytířstva", odkud si i Barber zvolil název knihy.

Pak jsem sáhnul po Haagovi, protože ten se zabývá větší perspektivou, popisuje rozmach islámu, náboženské větve islámu i křesťanství, stavby v Jeruzalémě atd. Ta perspektiva a přehled je něco, co se nedá úplně sepsat z detailní práce s prameny, ale spíš z literatury. Tenhle obraz se dá nakonec zestručnit a shrnout, což udělám, a ten výsledek mi přijde jako článek v nějakém časopisu typu Reflexu - tedy populární, tedy ani vědecký, ale ani bulvární. Je to větší přehled, hodně obrázků, hodně podkapitol, hodně rámečků s nějakými odbočkami, rozhodně to nenudí.
Druhou silnou stránkou knih je historie jednotlivých svatých míst a staveb v Jeruzalému. Na Chrámové hoře tak stojí Skalní dóm, oktagon se zlatou kupolí, vděčný námět fotografií města, a jižně od něj mešita al-Aksá. Ta je spojována s pasáží Koránu, kde Mohamed během noční jízdy vystoupal na svém koni Borákovi do nebe, přičemž se to mělo stát v mešitě "nejvzdálenější", což zní v arabštině právě "al-Aksá". Jeruzalémskou al-Aksá ztotožňuje s mešitou v Koránu např. Read.
Jenže Haag se tady pouští do detailní práce a zjišťuje, že se to přímo takto ztotožnit nedá. V Koránu vůbec není uvedeno, že by al-Aksá měla být zrovna v Jeruzalémě. Ale - Jeruzalém je svaté město muslimů. Nejranější mešity podle výklenků směřovaly své modlitebny právě k Jeruzalému, nikoli k Mekce. V Jeruzalému byly hroby židovských mudrců, na které chtěl Mohamed navazovat (považoval se za nástupce Abraháma) a jejich víru uvést na pravou míru. Ale po teologických hádkách a rozchodu se židy, kteří jeho interpretace Starého zákona odmítli, se Mohamed s rozešel judaismem a s ním i s Jeruzalémem a muslimové se začali modlit směrem k Mekce (jiný rozchod spočívá v půstu - když mají židé jednodenní Jom-kippur, tak muslimové ať mají měsíční ramadán). Během rozkolu islámu na sunnity a šíity zůstala Mekka v držení sunnitů, takže egyptská šíitská dynastie Fátimovců hledala nové svaté místo a zvolila Jeruzalém, který měla v držení. A za Fátimovců právě existují první doklady o ztotožnění Jeruzaléma s noční jízdou, mešita na Chrámové hoře byla právě tehdy pojmenována al-Aksá podle mešity v Koránu, odkud měla jízda proběhnout.. Je za tím evidentně snaha přiblížit svatost Jeruzaléma ke svatosti Mekky. Haag tuto tezi podporuje ještě tvrzením, že oktagon Skalního dómu (jinak stavěný koncem 7. stol.) měl vnější i vnitřní ochoz, což by kopírovalo mešitu v Mekce, kde se obchází kába, posvátný kámen muslimů.

Když to srovnám - Read popisuje templáře na pozadí křížových výprav, Haag jde ještě dál, popisuje templáře a křížové výpravy na pozadí celého islámského (a byzantského) světa, Barber popisuje templáře hlavně co se týče jejich vnitřního života.

***
V čem se Haag liší od klasické historiografie - na první pohled to je komercionalizace. Názvy knih musí být úderné, takže tam je "mýtus a fakta" nebo "zkáza". Je to současně matoucí, protože ty názvy neodpovídají celému záběru knih. Když jsem to prolistovával v knihkupectví, čekal jsem, že Templáři jsou o templářích a Zkáza templářů o jejich konci, ale ve skutečnosti jsou Templáři plus mínus o templářích a Zkáza templářů je přehledem o celé době křížových výprav. Zkáza pak byla vydána v reakci na úspěch Templářů. Některé odstavce i kapitoly se slovo od slova opakují (možná mají kapitoly jen jiný název). Ke slovu zkáza má ale Haag asi vnitřně blízko, jeho knihou prostupuje pesimismus, tak každé období Palestiny pod novou muslimskou vládou je podle něj o něco horší než to minulé.
Zase s výjimkami, když Jeruzalém ovládli po egyptských Fátimovcích Turci, přineslo to v Palestině zase něco brutálnější vládu, jejímž důsledkem byla právě reakce v podobě první křížové výpravy. Na druhou stranu jeden Arab přišedší ze Španělska si pochvaloval, že sunnitští Turci zavedli v Jeruzalému opět deputace mezi muslimy, židy a křesťany, zatímco šíitští Fátimovci tyto disputace zrušili a zavedli pouze madrasy, tedy školy pro výuku islámských dogmat.

I přes komerční pojetí knih to nezabíhá to bulvarizace. Takové ty nesmysly typu, že milenky Jindřicha VIII. musely ke jeho stáru snášet smrad z jeho nemocných nohou, to tu rozhodně není. Zmínky, že Godefroi z Bouilonu zápasil v Kilikii s medvědem holýma rukama nebo že uťal velbloudu hlavu mečem, to mě nepobuřuje. Naopak je tu snaha uvádět na pravou míru to, co se na templáře nabalilo během věků a hlavně v poslední době. Haag tak rozebírá populární literaturu o templářích a přímo vyjímá některé body, které tam nesmí chybět - Molay prý před smrtí proklel Filipa IV. i Klimenta V. (oba přeci umřeli do jednoho roku po něm), templáři mají tajné vědomosti, templáři se vyskytují na všech místech po celém světě atd. Jinde vyvrací, že by s templáři měla něco společného Rosslynská kaple, kde končí děj Šifry mistra Leonarda.

Oproti jiným historickým pracím tu schází nějaká kostra, jako kdo, popř. za jakých podmínek nastupoval na trůn v Jeruzalémském království. Někdy je to barvitě popsané, pokud to má vliv na děj celé knihy, někdy se ale na scénu uvede nový král s tím, že to je nástupce toho předešlého. Read to řeší tak, že na konec knihy dal alespoň seznam templářských velmistrů včetně let, kdy měli tuto funkci. Haag tuhle kostru nemá, hlavně když se to srovná s Křižáky v Levantě oh Miroslava a Věry Hrochových - https://www.databazeknih.cz/knihy/kriza ... ante-69298
---
Historická kniha může čerpat z více zdrojů. První instancí je studie, která čerpá primárně z pramenů. Souhrn více studií se dá sepsat do komplexnější knihy. A z těchto knih druhé instance se dá udělat kniha, která tedy čerpá jen z vydané literatury, nikoli z pramenů nebo ze studií. Aby autor dodal něco nového, když už všechno bylo napsáno, tak čerpá sám ze sebe a může dodávat nový pohled na věc nebo pohled nějak afektovaný. U Haaga to trochu taky platí a to zrovna k silným stránkám jeho knih nepatří.
Haag čerpá obecně z literatury a co se týče pramenů, tak z vydaných kronik nebo pamětí. Nedělá tak bezmyšlenkovitě, i u těchto pramenů používá kritiku a poukazuje na tradované omyly. Tak při vyhlášení první kruciáty papežem Urbanem II. správně udává, že ani jedna ze čtyř kronik, která událost popisuje, se nezmiňuje o tom, že cílem kruciáty je přímo osvobození Jeruzaléma (i když ten je zmiňován jako jedno z míst, které také zneuctili nevěřící).. Cílem je zatím obecná pomoc východním křesťanům, kteří o ní žádali. Křižáci si cíl v podobě Jeruzaléma pak dosadí sami. A mimochodem i to známé zvolání "Bůh to chce!" zachytila také jenom jedna z těch kronik.

Jinde rozebírá povahu kroniky Viléma z Tyru. To je asi nejcennější pramen ke křižáckým státům vůbec, ale k templářům velmi kritický. Haag to vysvětluje tím, že Vilém byl církevní hodnostář a neviděl rád, že templáři fungovali nezávisle na jeho jurisdikci, tak je měl potřebu shazovat.

---
Co Haag popularizuje nového, to je objev tzv. Chinonského pergamenu. V Chinonu přebývali r. 1308 zajatí templáři, kteří měli vyšší postavení a které Filip IV. nechtěl připustit ke slyšení k církevnímu sboru s výmluvou, že jsou nemocní. Místo nich poslal 72 níže postavených templářů, kteří byli náležitě zpracováni. Kardinálové se ale do Chinonu nakonec dostali a sepsali zprávu, která má řád zprošťovat viny. To by pak vysvětlovalo, proč templáři byl tak klidní, když se chystal konečný proces - věřili, že papež seznal jejich nevinu a že tedy budou muset být propuštěni. Papež ale nakonec zaváhal, Filip jednal stejně po svém, a pergamen měl být ve Vatikánu špatně založen, takže zůstal neznámý a nedešifrovaný do r. 2001.
Jinde jsem na pergamen nenarazil, ono taky většina knih o templářích je starších. Jaroslav Šedivý v knize Tajemství a hříchy templářského řádu ví jen o protokolech ze slyšení 72 templářů, které Filip papežovi a kardinálům skutečně předhodil: "Protokoly těchto papežských výslechů z léta 1308 jsou uloženy ve vatikánských archivech a nebyly dosud nikde v celku publikovány. ... Francouzský publicista a historik G. de Sede tvrdí, že je měl k dispozici a cituje z nich. Je to jediná zmínka v literatuře." (s. 126) - https://www.databazeknih.cz/knihy/tajem ... radu-48681

Read, který knihu vydal r. 1999, o výslechu v Chinonu ví, ale interpretuje ho opačně: "Templářští vůdci, vyslýchaní čtveřicí kardinálů v Chinonu, všichni odvolali svá odvolání a opětovně se přiznali ke svým zločinům." (s. 328) Po těchto výsleších 72 templářů v Poitiers a vysokých templářů v Chinonu byla ustavena osmičlenná komise, jejíž fungování papež úspěšně zdržoval, a tak se k dalšímu vyšetřování sešla až v listopadu 1309 v Paříži. Tady působili templáři včetně Molayho vzpurně: "Když mu přečetli jeho přiznání, jež učinil v přítomnosti kardinálů v Chinonu, rozrušilo ho to. Dvakrát se pokřižoval a pronesl cosi, co komise pochopila jako výzvu "jistým osobám", zřejmě kardinálům, kteří jeho výpověď zaznamenali, na boží soud soubojem." (s. 329-330) Když se to spojí s Haagem, tak je možné, že Molay čekal, že z výslechu v Chinonu budou k dispozici zprávy o odvolání viny, místo toho se doslechl opak, a tak si ve vzteku ulevil.

Alain Demurger napsal Jakuba z Molaye r. 2002, - https://argo.cz/knihy/jakub-z-molay/ , ale v doslovu se pergamenu věnuje a vnímá jako humbuk: "prezentace knihy Processus contra Templarios, jež se uskutečnila 25. října 2007 ve Vatikánu, vzbudila nevídaný mediální ohlas. ... Zdůrazňování ... tzv. "chinonského pergamenu" se bezmála zdá být historickou manipulací, jež má za cíl přesvědčit veřejnost, že tento text může vnést nové světlo do procesu s templáři. ...
Vysvětlení, jež podávají vydavatelé knihy Processus contra templarios, zveličená v tisku i jinde, zacházejí ještě dál. Podle nich tento text umožňuje radikálně přehodnotit chování Klementa V. Osvobozením hodnostářů by papež, který zároveň uznal a odsoudil hanebnosti řádu, řád očistil od nařčení z kacířství. V očích komentátorů by se dosavadní chápání procesu mělo celkově přezkoumat. Ve skutečnosti však mají jistý vliv pouze dva aspekty, jež z daných dokumentů vyplývají. Za prvé papež Klement V. nebyl tou loutkou, kterou z něho udělala dlouholetá historická tradice nakloněná francouzskému králi. Za druhé chtěl, aby se nejprve vyšetřovalo a teprve potom soudilo - a trestalo, bude-li třeba. tento postoj se naprosto liší od postoje krále a jeho rádců. Dokument sám o sobě neříká, zda byl Klement V. přesvědčen o tom, že se nejedná o kacířství: v textech napsaných v této době v Poitiers sice používá výrazu "bludy kacířů", avšak nepředpokládá, že by se templáři v tomto bodě provinili. To je vše, co prameny, včetně "chinonského pergamenu", dovolují tvrdit, a důraz, který editoři kladou na jeho "aktuálnost" a na nové závěry, jež umožňuje vynést v záležitosti templářského řádu, je nepodložený a neprůkazný. Prohlašovat, že Vatikán templáře rehabilitoval, jak to dělali komentátoři novin a tiskových kanceláří, se blíží podvodu." (s. 211-212)


---

Jak už to bývá u knih na komerční bázi nebo knih souhrnných, občas uklouzne nějaká nepřesnost nebo chybný detail nebo grafická stránka knihy dostává víc péče než překlad.
Tak Templáři s. 72, 87 - kniha nerozlišuje Normany z Normandie a Sicílie, jen tvrdí, že Robert, vévoda Normandie a syn Viléma Dobyvatele, se stál v čele rytířů z jižní Itálie (aniž by tyto rytíře uvedl jako tamní Normany). Sicilští Normané skutečně uznali autoritu těch normandských, ale chtělo by to dovysvětlit.
Na straně 72 jsou ve výčtu křižáků uvedeni i Godefroi z Bouillonu, který vedl "rytíře lorrainské". Lorraine je francouzsky Lotrinsko, to se běžně překládá.

Papež Bonifác VIII. byl obětí přepadení vedeného služebníky Filipa IV. Podle Haaga na následky zacházení a šoku zemřel do jednoho roku, ve skutečnosti zemřel do jednoho měsíce. (Templáři s. 200, Zkáza s. 279)
Dále k templářským hradům měly náležet mimo lisů na olivy i mlýny na kukuřici (Křižáci, s. 120), bitva u Hattínu je jednou uvedena mylně k roku 1188 místo 1187 (Templáři, s. 187) a podobných věcí je tam víc.
Naposledy upravil(a) Ingolf dne 09 dub 2024 10:11, celkem upraveno 2 x.
Uživatelský avatar
Ingolf
Král
Příspěvky: 1374
Registrován: 24 srp 2008 12:16
Has thanked: 2 times
Been thanked: 25 times

Re: Michael Haag: Templáři + Zkáza templářů

Nový příspěvek od Ingolf »

Před nástupem islámu proběhla poslední z tradičních válek mezi Persií a (post-)antickými civilizacemi. Řecko-perské války, vyvrácení Persepolis Alexandrem Makedonským, války Římanů s Party, to všechno završila válka Persie s Byzancí v letech 611- 627. Roku 611 vpadli Peršani do Sýrie, dobyli Antiochii, r. 613 Damašek a r. 614 Jeruzalém, kde zapálili Chrám Božího hrobu a uloupili Svatý kříž. Roku 619 ještě ovládli Alexandrii v Egyptě.
Byzantský císař Heraklios podnikl r. 622 protiútok přes Kavkaz a Peršani r. 626 oblehli Konstantinopol; to za pomoci Avarů a jim podřízených Slovanů. Město odolá i bez císaře, armáda obléhatelů se rozpadne a Heraklios r. 627 obsazuje Persii. Válka obě mocnosti natolik vyčerpá, že nejsou schopny odolat náporu beduínů, kteří náhle vyjeli z pouště. Určitou roli mohlo hrát podcenění a jak tvrdí Haag, Byzanc muslimy nepovažovala za nějaký cizí element, nýbrž za ariány, raně křesťanskou herezi zavrženou 1. ekumenickým koncilem. Ariáni považují Ježíše Krista za stvořeného Bohem, jako když otec zplodí syna u lidí, a odtud se to zdá krok k tomu vidět Krista jako pouhého člověka, i když nadaného proroka, jak to činí islám.

Mohamed zemřel r. 632 a po něm nastoupili chalífové, což znamená jeho nástupce v politickém i náboženském smyslu. První chalífa Abú Bakr (632-634) směřoval agresi proti odpadlíkům v Arábii, druhý chalífa Umar (634-644) už dobyl Palestinu, Sýrii a Egypt a poprvé porazil Peršany. Roku 636 porazil Byzanc v bitvě u Jarmúku, čímž mj. odříznul od Byzance Jeruzalém. Ten kapituloval r. 638 a Umar podle pozdějších (až vrcholně středověkých) pramenů vjel na znamení pokory do města na velbloudu. Když navštívil Chrámovou horu a viděl sutiny, nařídil postavit mešitu, dnešní al-Aksá. ta stojí na jižní straně hory, směrem k Mekce. Podle té pozdější tradice byl i prvním, kdo ve svém plášti odnesl první várku sutě z hory.
Tady mám osobně podezření, že jde jen o vykradení tradic křesťanských. Do Jeruzaléma vjel kdysi Kristus na oslu; když císař Konstantin nařídil postavit chrám Božího hrobu, tak donesl první várku kamení (to napodobil Vratislav I. při stavbě kapituly na Vyšehradě); podobný případ může být údajný otisk nohy Mohamedova koně Boráka z jejich výstupu na nebe, protože na nedaleké Olivetské hoře měl být otisk stopy Krista z jeho nanebevstoupení.
Chalífa Uthmán (644-565) dobyl celou Persii. Za Abí-Táliba (656-661) vypukne občanská válka, kde vítězí Muávija (661-680). To vede ke dvěma zásadním změnám. Příznivci Táliba se odtrhli od hlavního proudu, a tak vznikli šíité. Válkou končí období volených chalífů a Muávija zakládá dědičnou dynastii tzv. Umajjovců. Sídlo chalifátu se stěhuje do Damašku. Byzanc ještě odolává, ale r. 667 ztrácí Kartágo.
---
Vláda Umajjovců bývá hodnocena jako zkorumpovaná, což se odrazilo v jejím násilném konci. Haag nabízí vysvětlení, i když asi jiné, než by se čekalo. Arabové šířili islám dobýváním, ale po dobytí nenásledovala snaha o konverzi porobených lidí. Arabové tolerovali židy a křesťany, dali jim ale povinnost platit daň z hlavy a z majetku. Kdyby křesťané přestoupili na islám, arabská elita by ztratila příjem. Muslimové nerozlišovali mezi jednotlivými křesťanskými proudy, takže ortodoxní křesťanské sekty měly v arabské říši kupodivu více náboženské volnosti než v říši byzantské.
Další sociální vrstvou byli islámští konvertité, resp. zájemci o konverzi. Pohnutky mohli mít různé, od neplacení daně po náboženské přesvědčení. Nového muslima musel adoptovat nějaký arabský kmen a i tehdy neměl konvertita plná práva. To budilo pohoršení, navíc konvertité měli zpravidla vyšší vzdělání nebo civilizační návyky, kterých Arabové museli využívat ke správě dobytých zemí. Haag uvádí údajný povzdech jednoho chalífy: "Peršané vládli po tisíce let a nás Araby nepotřebovali ani jeden jediný den. Zato my vládneme jedno či dvě staletí a neobejdeme se bez nich ani na jednu pouhou hodinu." (Zkáza, s. 50) Další konfliktní vztah měla arabská elita k arabským kočovníkům. Ti občas okrádali křesťany, čímž ale ubírali možnost, aby křesťané platili svoje daně státu. Elita chránící křesťany (byť to vnímala jako ochranu zdroje peněz) proti arabským muslimům, to však vypadalo na první pohled jako zrada islámu.
---
Tato všechna nespokojenost se koncentrovala v Persii, kam se stahovali i arabští opozičníci, a došla výrazu v povstání vedeném Abú al-Abbásem. Ten pocházel z arabské rodiny, původ má od Mohamedova strýce. Roku 750 Abbás zlikvidoval umajjovskou moc; zachránil se pouze Abd ar-Rahmán, který prchl do Španělska a založil úspěšnou dynastii.
Abbás provedl změny, které se nazývají přímo abbásovská revoluce. Revoluční změny se totiž netýkaly jen výměny dynastie, ale vůbec změn poměrů. Islám byl zpřístupněn zájemcům o konverzi a všem sociálním vrstvám. Vojsko se změnilo z kmenového na státní, spodní složku tvořili mamlúci, tedy turečtí žoldáci, velení pak Peršani. S tímto náboženským zápalem ale souvisela zvýšená šikana jinověrců. Židé i křesťané začali prchat do Byzance, museli zbořit kostely a synagogoy, které postavili nebo opravili po arabském záboru, museli se odlišovat oblečením atd.

Perská základna povstání přes sociální nivelizaci přinesla islámu vyšší kulturu, která vrcholí za vlády ar-Rašída, současníka Karla Velikého. Muslimové tehdy sbírali a překládali všemožné antické spisy. Sídlo chalifátu se stěhuje z Damašku do Bagdádu, jehož název je perský, indoevropský, znamená Boží dar (např. indicky Bhaga znamená bůh). Chalifát už v Bagdádu zůstal, přežil dobytí Turky r. 1055, byť Turkové ponechali chalífu jen jako svoji loutku. Chalifát zničili Mongolové při vpádu r. 1258, na rozdíl od Turků při příchodu do Persie nebyli ještě muslimy.

Nárok na obnovu chalifátu vznesl fundamentalistický Islámský stát, který ovládal kus dnešního Iráku, i když bez Bagdádu. Ten nástup IS byl ale v něčem podobný abbásovské revoluci, opět se nečekaně zvedl silný spodní proud, který je mimoetnický, přístupný všem, a založený čistě na vyznání islámu. Něco podobného proběhne ještě v Egyptě ke konci křižáckých států, kde moc na sebe strhne vrstva mamlúků, původem otroků, kteří byli vycvičeni k válčení. Tuto vojenskou vrstvu, která se vyznačovala vnitřními převraty, držel vlastně pohromadě pouze islám.
---
Abbásovci po vládě Harúna ar-Rašída zažívali postupný úpadek a rozpad chalifátu. V Palestině a Sýrii fungovali autonomně Arabové a projevil se rozkol mezi sunnity a šíity. Šíité původem z Blízkého Východu založili dynastii Fátimovců v Africe, dál od Bagdádu. Roku 909 zřídli konkurenční chalifát v Tunisu a r. 969 expandovali do Egypta, kde založili Káhiru (v překladu "Vítězná"; do té doby byl tamním centrem Fustát). Vládce se nenazýval chalífa, nýbrž imám, a měl být výrazem neomylného božství na Zemi. Fátimovci zprvu našli společnou řeč s jinověrci. Kopty nechali ve státní správě (tím je míněno hlavně zemědělství a správa zavlažovacích kanálů) a díky židům udělali z Egypta centrum středomořského obchodu.

Fátimovci vyznávali ismailitskou formu šíy, která vycházela z dualismu. Tím s myslí dualismus dobra a zla, který vychází hlavně z perského manicheismu. Dualismus mohli Fátimovci přinést už z Blízkého Východu (dualistický manicheismus vznikl v Persii), nebo se s ním setkat v Tunisu. Jedním tuniským manichejcem byl v pozdní antice i sv. Augustin, který pak přešel ke křesťanství a manicheismus ve svých dílech tvrdě potíral.
Dualismus mohl mít více podob, ta klasická, kterou absorbovali i kataři na Západě, tvrdí, že existuje dobrý svět vedený Bohem a zlý svět hmoty, který vede ďábel. Jiný typ dualismu tvrdí, že to Bůh obsahuje současně dobro i zlo, což je zase bližší dualismu islámskému. Šíitismus je obecně radikálnější náchylnější k extrémům a apokalyptismu, zatímco sunnitismus je většinový a takový "vlažnější". Asi bych to přirovnal k rané fázi křesťanství, kde apokalyptická část očekávala druhý příchod Krista, konec světa a s tím praktikovala odklon od světa, kdežto většinová církev se soustředila na aktuální život a leckde suplovala státní funkce tam, kde státní správa rozsypala pod tíhou barbarů nebo rozpadu. Podobně sunna znamená v překladu zvyk, a zvyky nebo tradice přispívají ke stabilitě a čeká, že tradiční hodnoty budou působit i na další generace. Ty apokalyptické směry mají větší sklon k fanatismu a když konec světa nepřichází, mají tendenci ho přivolat - vyhlásí příchod Krista nebo jiného boha a začnou se podle toho chovat.

Šíitskému fanatismu propadl třetí egyptský imám al-Hakím (996-1021). Začal tvrdě potírat jinověrce a r. 1009 vydal rozkaz ke zničení Chrámu Božího hrobu v Jeruzalémě. Chrámu byly vykopány i základy a zbyly jen části mohutné rotundy. Roku 1016 se al-Hakím prohlásil rovnou za Boha. https://nasregion.cz/sileny-kalif-al-ha ... es-133731/ .

Zničení Božího hrobu mělo ohlas v Evropě, mimojiné se už tehdy projevil evropský antijudaismus, protože podle části křesťanů měli Hakíma ke zničení Chrámu ponoukat židé. Výbuch pogromů během první kruciáty nebyl překvapující a při procesech s templářským řádem se opět vynořily zvěsti, že templáři chtěli dík židovské pomoci prchnout do muslimské části Španělska. Znesvěcení Jeruzaléma pak mělo zřejmě vliv na literární produkci, která rozvíjela zkazky o Karlu Velikém a jeho tažení do Jeruzaléma. Podhoubí pro explozi první kruciáty už se chystalo.


Al-Hakím mi připomíná jeho současníka Mahmúda z Ghazny, tureckého vládce říše s centrem v dnešním Afghánistánu (vládl 996-1030). Al-Hakím věnoval Káhiře svoji knihovnu a astronomickou observatoř, po nocích chodil po kopcích a sledoval hvězdy, zajímal se o matematiku, astrologii a mystiku. Po nějakém hnutí mysli začal učence věznit a al-Hajtmán předstíral šílenství, protože se bál popravy. (Zkáza, s. 64)
Mahmúd z Ghazny byl podobně barvitý: "Jednalo se o osobu s rysy brutality i geniality zároveň. Tvrdí se, že byl štědrým mecenášem vědy, na jehož dvoře se setkávala intelektuální elita doby, ale zároveň se vypráví, že jednoho dne vyhodil z okna al-Bírúního a že Ibn-Sína před pozváním na Mahmúdův dvůr raději utekl do skrytu pouště, než aby přijal výzvu žít po boku tyrana." (Dějiny Střední Asie, s. 188 - https://www.nln.cz/knihy/dejiny-stredni-asie/ )
Kdybych to pojal "umělecky", tam za oběma vnímám takový luciferský oheň, který žene lidi k oznání něčeho nového, buď ve vědě, nebo v náboženství, a to v neortodoxní formě. Ale na druhou stranu ten oheň člověka stravuje, probouzí buď žárlivost, nebo vztek, jak poznali učenci. Ten islám je takový barvitý, jsou tam obrazy ráje nebo legendy o Šeherezád, ale taky pády na dno, a to doslovné. Al-Birúní třeba letěl z okna, Šeherezád stále hrozila smrt. Jinde jsou zprávy o ismailitské sektě assasínů, kteří fungovali jako vrazi (assasin je podle toho anglicky vrah) nebojící se smrti, protože zřejmě pod vlivem hašiše (odtud původní význam jejich jména) měli vize ráje, do kterého se po smrti dostanou. Jeden z vůdců sekty, když pozval na návštěvu západního vůdce, chtěl udělat dojem, a tak pokynul dvěma assasínům, aby skočili z hradeb, což učinili. Obrazně jsou to stavy, kde člověk žije ve snu a po procitnutí tvrdě dopadne na zem, asi jako když se po nějakém drogovém rauši se vzbudí na záchytce nebo na schodech u obchoďáku bez peněz a bez dokladů.

---
Další mocenskou vrstvou, která už Abbásovce převálcovala a nechala jim pouze formální a morální záležitosti, byli seldžučtí Turci. Seldžuci se někdy kolem r. 1000 trhli od kmenového svazu Oghuzů ve střední Asii, r. 1055 dobyli Bagdád a z chalífy učinili svou loutku. Seldžuci totiž také vyznávali sunnitskou formu islámu, a tak svou agresi směřovali proti šíitskému Egyptu a Byzanci.
Roku 1064 dobyli Turci Ani, hlavní město Arménie (dnes na východní hranici Turecka). Roku 1071 se vydali na tažení do Egypta, ale cestou dostali zprávu, že na Arménii táhnou Byzantinci. Turci se vrátili, překvapili Byzantince a zvítězili v bitvě u Mantzikertu. Byzantská moc v dnešním Turecka byla otřesena a r. 1073 stáli Turci před Konstantinopolí.

Porážka Byzance Turky jen pozdržela před původním cílem, kterým byl Egypt. První vlnu útoků vedl autonomní vůdce Atsíz. Roku 1071 dobyl Ramlu a oblehl Jeruzalém, který dobyl r. 1073. Následoval Akkon r. 1074 a konečně r. 1075 padl Damašek jak poslední výspa Fátimovců v celé Syropalestině. Atsíz r. 1075 zaútočil na Káhiru, ale byl poražen. Následovalo protiturecké povstání v Palestině, Atsíz je vytlačen do Damašku. Roku 1077 znovu obsazuje Jeruzalém a masakruje šíity, zatímco křesťany nechá být. Atsíze si r. 1078 pozve turecký sultán a zajme ho.

Turecký vpád značně zhoršil bezpečnostní situaci (nejen) pro místní křesťany a křesťanské poutníky. Fátimovci se po al-Hakímově řádění uklidnili, po r. 1060 udělali z Jeruzaléma centrum správy v Palestině, souhlasili s obnovou Chrámu Božího hrobu a chránili křesťanské poutníky před lupiči, jako německé poutníky, kteří r. 1065 šli do Jeruzaléma z tehdy byzantské Latakie: "Na Velký pátek, pouhý den cesty od Jeruzaléma, poutníky napadli kočovní Arabové, "kteří se na ně vrhli jako hladoví vlci na vytouženou kořist. První poutníky politováníhodně porubali a roztrhali na kusy." Zbylí poutníci se uchýlili do jedné vesnice a tam se bránili, jak nejlépe dovedli, až se o Velikonočním pondělí dočkali záchrany v podobě fátimovského správce v čele početného vojska, které beduíny zahnalo pryč. Správce "se doslechl, co Arabové jako pohané činí, a spočítal si, že zahynou-li tito poutníci bídnou smrtí, nenajde se nikdo, kdo by chtěl skrze toto území z náboženských důvodů projít, a on i jeho lid by kvůli tomu významně trpěl"." (Zkáza, s. 75) Fátimovci v tomto období plní asi stejnou roli jako kdysi Ummajovci - spravují stát, chrání jinověrce proti nájezdům beduínů (nově i Turků), přičemž důvod je spíše finanční než morální.

Turecké vpády a loupeže vedly k vyhlášení křížových výprav. Samotný Jeruzalém ovládli r. 1098 opět Fátimovci a nabízeli volný průchod křesťanům, ale když už křižáci stáli následujícího roku před městem, tak ho dobyli.
Výsledkem první kruciáty bylo Jeruzalémské království na jihu (nebylo to souvislé území, pevnost Aškalon ovládal Egypt až do r. 1153), ve střední části hrabství Tripoli, na severu knížectví Antiochie a východně od Antiochie vnitrozemské hrabství Edessa.
---
Turci tedy nechali chalífu v Bagdádu, ale mocenská sídla přenesli zpět na západ. Sýrii spravoval z Damašku Muín ad-Dín Unur. Roku 1127 obdržel atabeg Zengí od bagdádského chalífy severoirácký Mosul a r. 1028 od damašského vládce severosyrské Aleppo. Zengí se projevil velice agresivně, nebyl svou povahou oblíbený ani u muslimů. Zengí oblehl r. 1035 Damašek a r. 1137 oblehl damašský Homs. Proti Zengímu vytáhl Raimund II. Tripolský, jenže Zengí se vyhne boji a oblehne tripolský hrad Montferrand, který po jednání získá. Zengí dosáhl toho, že se proti němu spojili křižáci a Damašek. Diplomatickou misi vedl z damašské strany Usáma ibn-Munkíz, jinak spisu o válkách s křižáky. Dílo vyšlo v češtině, jsou v něm i pasáže z této diplomatické mise - https://www.academia.cz/kniha-zkusenost ... emia--2009

Roku 1144 dobude Zengí edesské hrabství, což se stane popudem k vyhlášení druhé kruciáty. Následujícího roku je Zengí zabit pravděpodobně otrokem.
Damašský vládce Unur si vezme zpět území, která mu Zengí odňal (Homs, Hamá, Baalbek). Do Edessy se zkusí vrátit její bývalý vládce Joscelin, ten obsadí město, ale nedokáže dobýt citadelu, kam se uchýlila turecká posádka. Joscelina pak vyžene Zengího syn Nur ad-Dín a město zničí.

Vojska druhé kruciáty odrazila po útrapách a ztrátách při průchodu z byzantského území, ale i tak představovala nějakou sílu. Navíc připluli další křižáci po moři, včetně těch, kteří cestou do Svaté země pomohli r. 1147 dobýt na muslimech portugalský Lisabon.
Křižáci diskutovali tři alternativy, kam se vydat. Jedna možnost je Egypt. Druhá možnost je Aleppo, to přeci stálo za pádem Edessy, navíc by dobytí Aleppa rozdělilo muslimské území na dvě části. Třetí možností byl Damašek - sice byl ochotný ke spolupráci, i vojenské proti společnému nepříteli, ale byl blíž, byl bohatý, jeho dobytí by také rozdělilo muslimská území na dvě části, a jsou o něm zprávy v Bibli. A Núr ad-Dín si navíc vzal za ženu Unurovu dceru. Bylo to od křižáků nešťastné rozhodnutí (i když se neví, jak by dopadlo obléhání třeba Aleppa), křižáci se po čtyřech dnech obléhání bez zásob a po zvěstech o příchodu muslimských posil dali na útěk.

Křižáci si neúspěch trochu vynahradili r. 1153 dobytím Aškalonu, čímž se otevřela cesta do Egypta. Ten Aškalon je vůbec výchozím bodem, r. 640 tudy prošla arabská expanze v opačném směru. Na severu se Damašek opět přiklání ke křižákům v osobě Unurova syna Mudžín ad-Dína, ale Damašek r. 1154 dobude Núr ad-Dín, když mu část obyvatel města otevře brány. Egypt se vyprofiloval jako nejslabší článek, navíc zmítaný vnitřními boji, a křižáci a Turci se o něj utkají.

Egytpský vezír Šavár požádá o pomoc Núr ad-Dína, ten u pošle svého vojevůdce Širkúha, původem Kurda. Širkúh Šavára natolik utiskuje, že se Šávar obrátí o pomoc ke králi Amalrichovi do Jeruzaléma. Amalrich oblehl r. 1164 Širkúha v Bijbelsu. Núr ad-Dín využije oslabení křižáků, oblehne Harím (mezi Aleppem a Antiochií) a zajme Bohemunda III. z Antiochie a Raimonda III. z Tripoli, kteří vytáhli obleženým na pomoc. Následuje dohoda, že Amalrich i Širkúh se stáhnou současně z Egypta.
Roku 1167 táhne Širkúh znovu do Egypta, Šavár opět zve Amalricha a ten vítězí. Turci se stáhnou do Alexandrie a velení přebírá Širkúhův synovec Salláh ad-Dín, zkráceně Saladin. Ten se po třech měsících vzdává a Šavár slíbí platit křižákům tribut. Ten neplatí, a tak následujícího roku vytáhne Amalrich znova. Oblehne Káhiru, Šavár vyplatí peníze, ale mezitím do města dík vnitřním spojencům vklouzne Širkúh, Šavára zabije a prohlásí se za vezíra (leden 1169). Po jeho smrti přebírá vezírský úřad Saladin (březen 1169).
V květnu 1169 umírá i Núr ad-Dín a jeho říše se rozpadá. Núr ad-Dínův syn prchá do Aleppa, Damašek opět uzavírá dohody s Jeruzalémem, Saladin dobývá Hamá a Homs a prohlásí se za sultána. V Egyptě r. 1171 umírá fátimovský chalífa al-Adíd a Saladin dalšího neuzná. Místo modliteb za nového šíitského chalífu nařídí modlitby za chalífu v Bagdádu a strhává moc v Egyptě na sebe.
Haag této válce věnuje hodně prostoru, ono z jeho knihy vysvítá, že zkoumá, kde všude křižáci mohli nějak uspět. Jako zásadní nedostatek první kruciáty tak komentuje to, že se nepovedlo dobýt Damašek (resp. ani se o tom neuvažovalo), protože kdyby Damašek padnul do rukou křižáků, muslimská území by zůstala rozdělena (nejen Sýrie od Egypta, ale i dnešní Turecko od Iráku). Ale protože zůstala spojená, tak mohl Saladin vládnout v Egyptě i části území Sýrie, a svírat tak křižácké státy do kleští.
Amalrich je jinými historiky hodnocen jako horší vládce od svého bratra Balduina III. - riskoval a neuspěl v Egyptě, neměl charisma, měl tyranské sklony (např. popravil 12 templářů za to , že vydali obleženou pevnost). Haag ale nevidí egyptskou politiku odsouzenou k nezdaru a kdyby se povedlo Egypt obsadit, křižáci by měli velké ekonomické zázemí a klid na jedné frontě. Podobně před bitvou u Hattínu sympatizuje s "válečnou" stranou, která chystala boj se Saladinem, a "mírovou" stranu definuje jako zrádce, kteří pustili muslimy na své území. Hattín nechám tady stranou, ten je jinak zpracovaný dost.

---

V mezinárodní politice jsou teď důležité události v Byzanci. Roku 1176 Byzanc prohrává bitvy s rúmskými Turky u Myriokefalu. Je to podobná prohra jako bitva u Mantzikertu, Byzanc ovládá hlavně pobřeží celé Anatolie. Rúmští Turci seděli v dnešním Turecku, jméno rúmský znamená "římský", protože obsadili bývalou část římské/byzantské říše. Turci z Rúmu byli znepřáteleni se Saladinem, a tak Byzanc uzavře se Saladinem smlouvu, kde zaručí neutralitu. Křižáci to chápou jako byzantskou zradu.

Roku 1180 umírá císař Manuel a v bojích o moc vítězí Andronikos Komnenos, který nesnáší latiníky. Roku 1182 tak proběhne na západní křesťany v Byzanci menší pogrom, který bude mít do budoucna dva významné dopady. Zaprvé vyhnaní Benátčané přesunou svůj obchod do muslimského Egypta a zůstanou v něm, i když podporují nepřítele křesťanské části světa. Účastníci posledních kruciát nechápavě zjišťovali, že egyptští mamlúci kupují materiál pro stavbu obléhacích strojů od Benátčanů. Vatikán koncem středověku hledal jiné obchodní cesty ignorující Egypt, což vedlo ve spolupráci s katolickým Portugalskem k zámořským výpravám vedoucím k obeplutí Afriky.
Zadruhé Benátčané pamatovali na své mrtvé druhy nebo ty prodané do otroctví a když probíhala čtvrtá kruciáta, tak ji Benátčané odklonili směrem na Byzanc. Obecně je známé, že tuto politiku vedl starý a slepý dóže Dandolo, ale jak dodává Read, Dandolo přišel o zrak právě při tom protizápadním pogromu r. 1182. Dobytí Konstantinopole r. 1204 nazývají Hrochovi triumfem na nepravém místě, ale Benátky svůj motiv měly.

---

Křižácké státy přes byzantskou neutralitu zažívaly relativní stabilitu, když se Saladinovi nástupci (jinak zvaní ajjúbovská dynastie) rozhádali mezi sebou. Nejsilnější soupeř v podobě Egypta byl docela paralyzován šestou kruciátou vedenou císařem Fridrichem II. Egyptský sultán al-Kámil nabízel mír a předal i Jeruzalém. Součástí dohod i bylo desetileté příměří, které mělo trvat do r. 1239.
Nepřátelství mezi egyptskou a damašskou větví Ajjúbovců je vedlo ke hledán spojenectví u křižáků. Ti se nakonec spojili s Damaškem, za to templáři dostanou zpět hrad Safed a v Jeruzalémě dostanou templáři svoje sídlo v al-Aksá. Egyptský sultán as-Sálih nabíral turecké mamlúky a vyjednal pomoc o Turků, kteří byli vyhnáni Mongoly z Chorézmu (zhruba střední Asie) a usídlili se u Edessy. Roku 1244 vyrazí křižáci a Damašek do Egypta, ale do zad vpadnou chorezemští Turci, cestou vyplení Jeruzalém a spojí se egyptskými silami. V bitvě u La Forbie jsou křižáci zdecimováni, když bitevní pole začnou jako první opouštět spojenci z Damašku. Damašek si také nepomohl, r. 1245 padnul do rukou Egypta. Křižácké státy tak byly opět sevřeny ze dvou stran jedním nepřítelem.

Na zoufalou situaci křižáckých států reagovala sedmá kruciáta vedená od r. 1248 francouzským králem Ludvíkem IX. do Egypta. Po počátečním postupu byl král zajat a vojsko se muselo stáhnout. Za bojů ale zemřel as-Sálih a vdova po něm Šagrat ad Durr nejprve smrt zatají a vede válku sama, po krátké vládě jejího syna se ujímá plné vlády, tu legitimizuje svatbou a mamlúkem Ajbasem (1250-1257), aby formálně vládl muž. Šagrat byla původem otrokyní a její muž jakožto mamlúk také, takže rokem 1250 končí vláda Ajjúbovců a následuje vláda mamlúků.
Mamlúci byli válečnickou kastou, která se vraždila navzájem, která r. 1260 porazila Mongoly u Ajn-Džalútu (v pouštních podmínkách měli egyptští velbloudi výhodu oproti mongolským koním zvyklým na stálý přísun čerstvé trávy) a která zahájila finální tažení proti křižáckým státům, při kterých nedodržovala dohody. Dohody o příměří ještě ano, resp. pokud nenašli záminku v podobě násilí na muslimských kupcích v Akkonu, ale když mamlúci zaručili obléhaným křižákům bezpečný odchod na za vydání pevnosti, tak křižáky mimo jejich hradby povraždili. Roku 1291 tak padl Akkon, hlavní křižácké město, a téhož roku křižáci včetně rytířských řádů sami vyklidili pozice a odjeli z Palestiny.

Mamlúci završují takový koloběh, kdy vojenská vrstva nahradí svoje bývalé pány. Začalo to u Zengího, který dostal od damašského vládce Edessu, aby pak Damašek vojensky ohrožoval a aby Zengího syn Núr ad-Dín Damašek skutečně dobyl. Núr ad-Dínův kurdský vojevůdce Saladin pak obsadí Egypt a po Núr ad-Dínově smrti začne obsazovat Sýrii. A konečně Saladinovu ajjúbovskou dynastii nahradí mamlúci, původem otroci koupení za účelem vojenské služby. Mamlúci přes počáteční vnitřní nestabilitu vládli Egyptu až do r. 1517, kdy podlehli Osmanské říši (s poznámkou, že původní dynastii vystřídala r. 1382 dynastie čerkeská).
Uživatelský avatar
Ingolf
Král
Příspěvky: 1374
Registrován: 24 srp 2008 12:16
Has thanked: 2 times
Been thanked: 25 times

Re: Michael Haag: Templáři + Zkáza templářů

Nový příspěvek od Ingolf »

Západní postoj ke křížovým výpravám se pohybuje mezi dvěma póly. Ten konzervativní vidí výpravy jako obranu křesťanství a civilizace, ten kritický jako dobyvačné výpravy pod chabou křesťanskou záminkou, skoro až jako zradu křesťanských ideálů. Je schopné se to prolínat s postojem k dnešnímu izraelsko-palestinskému konfliktu, kde konzervativci vidí Izrael jako předvoj evropské civilizace stojící na židovsko-křesťanských základech, kdežto (krajní) levice vidí Izrael jako nástroj západního imperialismu, který se cpe tam, kam nemá.
Haag na to jde trochu jinak, nestaví se otevřeně na jednu stranu, ale vyjmenovává všechny muslimské ústrky a násilí proti palestinským křesťanům nebo proti západním poutníkům. Turky považuje za cizí element a ještě více Saladina v Egyptě, protože proč by v severní Africe měl vládnout zrovna Kurd a "až do roku 1187 byl Saladin muslimům znám výhradně jen skrze "řadu bezskrupulózních intrik, jehož jediným cílem bylo upevnit vlastní moc či moc své rodiny"." (Zkáza, s. 16)
Saladin má na Západě pověst až velkodušného člověka a rytíře a tady nastává zajímavá otázka, kdo koho svým rytířstvím inspiroval. Někdy se udává, že to byl právě Saladin, Haag to má přirozeně opačně, Saladin se inspiroval u křižáků. (Templáři, s. 158) Haag neuvádí bitvu u Jaffy, kde Richard Lví srdce vedl odvážný útok proti přesile, aby počkal na posily, a když pod ním padl kůň, Saladin mu nechal poslat dva koně své. To je čistý příklad rytířství, na který jsem nikde jinde ještě nenarazil.

A zatímco při muslimské expanzi stíhala místní obyvatele jedna pohroma za druhou, tak křižáci provozovali klidný feudální řád, kde muslimové měli klid na práci a odváděli méně dávek, protože nemuseli platit desátky. Křižáci se také učili místní jazyky, na rozdíl od Arabů nebo Turků, kteří nerozuměli jeden druhému. Haagovy sympatie pro křižáckou stranu jsou jasné. Křesťanské masakry muslimů nebo židů nepopírá, ale klade je za vinu křesťanské lůze zvané tafurové, mezi které se ani vůdci kruciát neodvažovali chodit bez ozbrojeného doprovodu.

---

K nadčasovému stýkání kultur se Haag přímo i nepřímo vyjadřuje asi ve dvou věcech, jedné obecnější a pak konkrétně u templářské praxe.
V obecnější rovině si všímá, že křižáci se učili místní jazyky, aby nějak zapadli. Oproti tomu Turkové se neučili arabsky a Arabové se neučili turecky, natož aby se jedna z těchto kultur učila latinsky nebo francouzsky. Výsledkem bylo klidné soužití nebo alespoň tolerance. A normální soužití bez výstřelků je pro běžného člověka lepší než velkolepé, ale kontroverzní zásahy tzv. velkých osobností, které mají tendence něco rázně měnit, ve svých očích klidně spasit svět, ale často ke škodě věci, viz ten al-Hakím.
Tato evropská akulturace (převzetí něčeho z jiné kultury) může mít více dopadů. na jeden naráží Haag, když po protibenátském pogromu v Konstantinopoli uvádí, že Benátčané přenesli své obchodní aktivity do muslimského Egypta. Konkrétně oni se řídili heslem "Nejdříve Benátčané, pak křesťané", což v důsledku vedlo k tomu, že prodávali materiál na stavbu lodí a obléhacích strojů mamlúkům, kteří díky nim ničili poslední křižácká města a hrady v Palestině. Plná benátská akulturace se projevila při obchodu s Mongoly, kdy mongolská poselstva na Západ vedli Benátčané v mongolských oblecích hájící mongolské zájmy. Moderní příklad této akulturace vede k tomu, že Západ obchoduje s Čínou, která se jinak prezentuje jako Západu nepřátelská, ale čínským obchodním a politickým delegacím se kladou při příletu letadla rudé koberce. Nebezpečím akulturace obecně je ztráta té vlastní kultury nebo vůbec identity a kde obchod dominuje nade vším, hrozí ztráta i evropských hodnot - od ignorování porušování občanských práv v Číně po hrozící ztrátu vlastních demokratické kultury, pakliže by Čína i díky vzestup své ekonomiky začala dominovat nad Západem.
Křižáci takovouto totální akulturaci neprožili, do Palestiny šli kvůli obraně křesťanství, ne aby ho ztratili. V případě Blízkého Východu je vidět něco jiného - Evropa je schopná učit se jazyk cizí kultury, učit se tamní mentalitu, a je schopná vidět vlastní chyby, které kde po světě napáchala. Což je velice dobré, ale zrádné v jednom ohledu. Pokud zbytek světa takového náhledu nebývá schopný, vnímá sebe jen jako oběť, která se nikdy žádného bezpráví nedopustila, nebo jako kulturu nadřazenou, tedy vhodnou pro další šíření, tak nastává nepoměr sil. Islámský svět si bude stěžovat na kolonialismus, ruský svět na nacistickou genocidu a tyto světy budou s odkazem na utrpěná bezpráví útočit na Západ. A část Západu bude přitakávat, že ti muslimové (včetně teroristického Hamasu) a Rusové vlastně mají v něčem pravdu. A začne se ustupovat, v naději, že to ukáže na dobrou vůli a zastaví to nějaké nároky. Jenže hrozí úplný opak, že islamisti i Rusové to pojmou jako slabost a budou tlačit ještě víc. A tady se mi hodí druhý příklad, totiž templářské praxe.

Templáři byli čistě vojenským řádem. zatímco johanité se věnovali i péči o poutníky a poskytování almužen, templáři tyto aktivity vedli jen okrajově. I plánovanému sloučení obou řádů kolem r. 1300 se Molay bránil tím, že jde o řády v těchto ohledech rozdílné. V bitvách se templáři stavěli do první řady a vedli první útok. Ale přes tuto militantnost a války s muslimy byli kupodivu nábožensky snášenliví.
Ibn-Munkíz píše, že ho templáři nechali pomodlit ve svém sídle, tedy v bývalé (a dnešní) mešitě al-Aksá. Munkíze viděl nějaký křižák, který přišel zrovna z Evropy, a okřikl Munkíze, že se má modlit k východu, nikoli k jihu. Templáři Evropana odvedli a Munkízovi se omluvili. V Akkonu spravovali templáři kostel, kde dovolili modlit se muslimům. A v poslední fázi křižáckých států byla vina na úpadku křižáků svalována mj. i na templáře z důvodu, že nepotírají muslimské modloslužebnictví, takže asi mají s muslimy nějaké kontakty a opouštějí bez obrany své hrady. Také mi nejsou známy žádné doklady o jejich misijní aktivitě.

Tohle pojetí se ale dobře skloubit. Templáři zasahují tam, kde křesťanství nebo křesťany ohrožují muslimové. Pokud zrovna nikoho neohrožují, nechávají je v klidu žít i praktikovat víru. Dnešní Západ vystupuje tolerantně a pokud něco namítne, dostane nálepku islamofobů nebo rusofobů, takže se zase se svojí kritikou radši stáhne. Rusko si z toho udělalo jeden z hlavních rysů své propagandy, kdo nesouhlasí s obnovou velkoruského státu včetně bývalých sovětských republik a k tomu s obnovou sovětské sféry vlivu ve střední Evropě, tak tak činí z nenávisti k Rusku. A kdo nemá rád Rusko, nemá rád ruskou kulturu, chtěl by zakazovat ruské skladatele a spisovatele atd. atd. Obnovu sfér vlivu myslí Rusko vážně, ono se to podobá jednomu výkladu džihádu, který Haag uvádí - džihád je podle různých stupňů výkladu buď obranou islámu, nebo šířením islámu silou kamkoli, nebo je to obnova islámu tam, kde už jednou byl.
Templářský vzor s jakoukoli fobií nepočítá. Ruská ani islámská kultura v ohrožení není, nejde o to zakazovat nové mešity nebo stahovat z prodeje cédéčka od Šostakoviče. Ale jakmile nastane nějaká invaze, je na místě plná vojenská obrana. Podobně když muslimští studenti šikanují spolužačky, když nechtějí nosit šátek na hlavě, je na místě plná ochrana, stejně jako když templáři chránili na cestách poutníky.
Uživatelský avatar
Ingolf
Král
Příspěvky: 1374
Registrován: 24 srp 2008 12:16
Has thanked: 2 times
Been thanked: 25 times

Re: Michael Haag: Templáři + Zkáza templářů

Nový příspěvek od Ingolf »

Historikové si kladou za úkol vyvracet nepodložené mýty o templářích. Haag to dělá taky, ale v jednom případě to nevystihnul, resp. vylil dítě i s vaničkou. To když odmítá zkazku, že část templářů uprchla před zatčením do přístavu La Rochelle: "Podle jedné verze této "alternativní historie" se templáři do Ameriky vypravili na lodi, která byla součástí flotily plující z přístavu La Rochelle v severní Francii do Skotska. Jenže sama tato flotila je mýtus. Templáři sice vlastnili lodě pro přepravování poutníků, zásob a vojenských posádek přes Středozemní moře mezi přístavy Marseiile a Akkon, jenže tyto lodě se nehodily pro zaoceánské plavby, ani nemohly vézt větší zásoby vody než na pár dní. Co se týče válečných lodí, templářská flotila jen stěží mohla mít více než čtyři galeony. také vzhledem ke skutečnosti, že templáři měli své zájmy ve Středomoří a jejich hlavním evropským přístavem byla Marseille, je nepravděpodobné, že by nějaké větší množství templářských lodí kotvilo v La Rochelle. Spíš se zdá, že tam nekotvila žádná.
Nicméně mýtus o "templářské flotile", ať už kotvila kdekoli, dal vzniknout dalšímu smyšlenému příběhu. Poté, co byl řád zrušen a lodím se podařilo uprchnout, si templáři rudý kříž změnili na lebku se zkříženými hnáty a dál bojovali proti papeži a všem korunovaným hlavám Evropy, tedy kromě těch skotských, tentokrát jako piráti širých moří." (Templáři, s. 256)

Haag tu naráží na příběh, který rozvinul George Frederick Johnson, o kterém píše také: "V noci před jeho popravou prý (Jakub z Molay) nařídil skupině templářů, která kupodivu zůstala na svobodě, aby vstoupili do krypty pařížského Templu a vzali s sebou tamní poklad. ... všechny tyto předměty vzali do přístavu La Rochelle na pobřeží Atlantiku, odkud dvanáct templářských galeon uprchlo na skotský ostrov Mull, kde si začali říkat svobodní zednáři. Skotští svobodní zednáři, tvrdil falešný Skot Johnson, jsou tak přímí potomci templářů. "(s. 248-249).
+
"Roku 1843 Řád templářských rytířů ve Skotsku vydal Historickou zprávu o řádu. Tu si sepsali sami skotští zednářští templáři ... Příběh vysvětluje, že po potlačení templářských rytířů ve Francii místní skotští templáři podpořili Roberta Bruce v jeho válce za nezávislost proti Angličanům a že skupina templářů 24. června 1314, tři měsíce po upálení Jakuby z Molay, v bitvě u Bannockburnu v rozhodujícím okamžiku zaútočila na Angličany, a zajistila tak vítězství Skotům. Robert Bruce se pak templářům odvděčil tím, že z nich učinil nový řád, svobodné zednáře." (s. 252)

Linie příběhu je tato - před zatčením templářů (ne před upálením Molaye, to by dost dobře nešlo) se jejich část spasila útěkem do La Rochelle, kde nastoupila na 18 galér i s templářským pokladem a odplula na skotský ostrov Mull (pokud se rozdělila, tak na Mull mohlo doplout třeba těch 12 galér). Pak už to jde samospádem, účastnili se bitvy u Bannockburnu za skotskou nezávislost, založili kapli v Rosslynu, kde jsou údajně na plastikách vidět klasy kukuřic, takže templáři ještě před Kolumbem objevili Ameriku. A protože Kolumbus věděl, kam má plout, tak i Kolumbus byl templář.

V celém příběhu je smícháno několik rovin. Předně těch 18 galér, které vypluly z La Rochelle, ty zmiňuje v inkvizičním protokolu templář Jan ze Chalonu, měli s nimi uprchnout templáři, kteří uposlechli varování; mezi nimi preceptor Gérard z Villiers, který skutečně před zatčením uprchl (s ním dalších 40 lidí). (např. Read, s. 359) To není žádný výmysl 19. století, ale původní pramen. Na druhou stranu je to pramen z inkvizičního výslechu, jehož hodnotu upravuje tvrzení jiného templáře, že po proběhlém mučení by se přiznal i k tomu, že zabil Boha.

Nejprve k Marseille - její význam si samozřejmě templáři uvědomovali. Barber píše, že od r. 1207 jsou doklady o budování templářské flotily (je to dopad muslimských útoků v Palestině, které omezilo křižácké osídlení na přístavy; pohyb mezi přístavy byl mnohem bezpečnější po moři než souši). K r. 1216 dostali johaniti a templáři právo na přepravu poutníků a zboží z marseillského přístavu směrem do Palestiny. Roku 1233 byla tato přeprava omezena na dvě plavby ročně, na Velikonoce a v srpnu. Důvodem bylo buď zneužívání dohod, nebo prostě konkurence místním námořníkům. Ve výpovědích templářů se objevuje "mistr plaveb", který měl mít sídlo v Marseille. (Barber, s. 265)

La Rochelle - je blíže jak Marseille a otočená směrem k blízké Anglii, kam francouzská moc nesahala. Do Anglie je doložený odchod mistra z Auvergne. (Demurger, s. 169) V La Rochelle měli templáři práva a majetky od r. 1139, kdy jim Eleonora Akvitánská darovala pozemky a právo volného a bezcelního průchodu zboží. (Barber, s. 35)
Eleonora se po rozvodu s Ludvíkem VII. vdala za Jindřicha II. Plantageneta, čímž se celé francouzské atlantické pobřeží stalo součástí anglické říše a současně územím, které by chtěla Francie zpět. Takže když vedl jednu z těchto válek anglický král Jan Bezzemek a chtěl vyplácet penze svým spojencům v Poitou, uložil peníze v templářském době v La Rochelle s pokyny na postupné vyplácení. (Barber, s. 302)
Tudíž útěk do La Rochelle a přes něj do Anglie se jeví jako logické řešení, jak logisticky, tak vzhledem k tradičním vztahům s Anglií, a i vzhledem k aktuální politické situaci, jak ukázal John Robinson v knize Zrozeni v krvi - https://www.databazeknih.cz/knihy/zroze ... aru-164010

Robinson tvrdí, že uprchlí templáři přešli v Anglii do ilegality, čímž založili svobodné zednářství. To se rozebírá v jiném tématu a samozřejmě to je menšinový názor, ale teď jde o politickou situaci a má co říct i k tomu Skotsku.
Francie a Anglie byly stále ve stavu latentní války, peníze zabavené templářům potřeboval Filip mj. právě pro financování války s Anglií, resp. ve Flandrech. Aktuální anglický král Eduard II. byl navíc u templářů vychováván, takže když do Anglie došly papežovy dopisy s pokyny k zatýkání, bylo plnění pokynů dost laxní. Pokud templáři někam měli utíkat ped francouzským, králem tak zase do Anglie.

Pak je tu to Skotsko. Robinson se o tu galéru 18 lodí občas otírá, spíš jen naznačuje, že to je ještě nedořešené téma, ale že Skotům by se určitě hodila jakákoli pomoc profesionálních válečníků. Ale důkazy nedává a asi ani žádné neobjeví.
Robinson udává ještě jednu zajímavou věc, a sice ve válce anglického krále Eduarda I. proti skotskému povstalci Wallaceovi stáli templáři po boku Eduarda. Překvapivé to není (leda že templáři by neměli zabíjet křesťany), protože Eduard I. vedl poslední, devátou kruciátu do Palestiny, která skončila příměřím s egyptským sultánem, a toho příměří chtěli i templáři dodržovat (spíše se báli Mongolů než Egypta). Politika templářů a Eduarda v Palestině byla stejná a tenhle harmonický vztah se asi i projevil v templářské pomoci Anglii proti Skotům. V bitvě u Falkirku r. 1298, poslední, kterou Wallace vedl (a kterou prohrál) došlo i na osobní souboj Wallace s Brianem de Jay, templářským mistrem celé anglické provincie, a Wallace Briana zabil.
Tedy že by templáři r. 1307 naopak podporovali Skoty proti Anglii, to se mi nezdá. Skotsku se sice může hodit každý válečník, ale Skotové a Francouzi přecházeli na spojenectví proti Anglii, r. 1295 uzavřeli Filip Sličný a John Balliol spojenectví známé jako "Stará aliance". To se pravidelně obnovovalo až do 16. století A templáři naštvaní na francouzského krále půjdou spíš do Anglie k francouzskému nepříteli, než do Skotska jakožto perspektivnímu Filipovu spojenci.

Poslední věc je počet 18 galér. To je pořádná flotila, aspoň podle srovnání. Když templáři přišli o území v Palestině, sídlili na Kypru a plánovali invazi, jako výchozí bod to měl být ostrůvek Ruad naproti Tortose, kterou templáři až do r. 1291 vlastnili. Na obranu Kypru dostali r. 1293 od Benátek 6 galér, které připojili ke 2 vlastním. Roku 1300 rytířské řády a kyperský král vypluli na 16 galérách poplenit muslimské pobřeží, napadli Akkon, Tortosu, Alexandrii a další. Plány na invazi vzaly za své r. 1302, kdy Egypt poslal na templářský Ruád flotilu rovněž 16 galér, která ostrov obsadila. (Barber, s. 326-327) Počty 16 nebo 18 galér by stačily odhadem na středně velkou bitvu.

Když to shrnu - útěk templářů do La Rochelle je logický, stejně jako jejich pokračování přesunu do Anglie. Počet 18 lodí se mi zdá přehnaný. Útěk templářů do Skotska se mi jeví jako neprůkazný a velice nepravděpodobný, následné "skotské" dějiny templářů při zakládání tamních svobodných zednářů, stavby rosslynské kaple nebo objevu Ameriky už zcela neprůkazné.

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Common Crawl Bot, MagpieRSS a 0 hostů