Fórum zájemců o historii

Rád bych načal tuto velkou postavu uherských a polských dějin a obzvlášť bych se rád dočkal nějaké komparace s jeho současníkem Karlem IV.

Nejprve nějaká fakta o Ludvíkovi

žil v letech 1326-82
král uherský a později i polský

byl synem Karla Roberta z Anjou krále uherského a Alžběty polské, což z něj činilo synovce polského krále Kazimíra III. Velikého

Co ho spojovalo s Karlem?
- byli současníky a několikrát se setkali, Ludvík sám si vzal Karlovu dceru, Ludvíkova dcera Marie se vdala za Zikmunda syna Karla
- oba byli příslušníky 2. generace importovaných dynastií, s vazbou na Francii
- jejich vlády jsou zlatým věkem obou států ve kterých vládli
- oba zřídili první univerzitu ve své zemi

Co je činilo rozdílnými?

- Ludvík byl veliký válečník, prakticky celý život vedl války na všech frontách uherského království, co víc vedl je úspěšně,
dobyl Neapolské království, Bosnu, porazil Turky, Bulhary i Zlatou hordu
- narozdíl od Karla prosadil kodifikaci domácích zákonů
- několikrát se s Karlem dostal do sporů a válka byla na spadnutí
- Ludvíkovi se nenarodil syn nástupce, měl pouze dvě dcery a jeho království tak připadlo Lucemburkům)

nějaké další poznatky?

Ľudovít mal syna, ale zomrel v detskom veku. V Uhorsku (v resp. v Maďarsku) je dodnes považovaný za veľkého panovníka, počas ktorého sa obzvlášť darilo rytierskej kultúre. Uhorský nižší šľachtic sa práve v tomto období definitívne mení z východného jazdného bojovníka na rytiera západného typu.
V Poľsku za až tak veľkého panovníka považovaný nie je, nepodarilo sa mu zlomiť moc aristokracie a upevniť moc ústrednej vlády. V období, keď bol totiž kráľom aj tam, bol chorý, je celkom možné, že mal lepru.
Pridal by som ešte toľko, že Anjouovci boli v Uhorsku považovaní za "domácu" dynastiu - po ženskej línii boli totiž potomkami Árpádovcov. Za prvého "importovaného" panovníka (pomerne nespravodlivo) je považovaný až Žigmund Luxemburský.

Ferdinand Seibt nazývá období poloviny 14. století generací Velikých, čímž myslí panovníky různých zemí s tímto přídomkem. V Polsku vládne Kazimír Veliký, Ludvík Veliký v Uhrách, Štěpán Veliký v Srbsku, Rudolf Zakladatel a Rakousku, Waldemar Atterdag v Dánsku, Alfons XI. Kastilii a Petr IV. v Aragonii (taky Heinrich von Kniprode v řádovém pruském státě). Vyznačují se tím, že zvyšují bohatství své země, i území, ale ani ne tak válkou (i když ta hrála taky roli), jako spíš koupí nebo sňatky. K vnitřnímu rozvoji patří i zakládání univerzit jako sídlu učenosti, kodifikace právních norem (snaha v Zlaté bula Karla IV. r. 1356, Ludvík byl v kodifikaci úspěšnější).
Seibt to vysvětluje vnějšími podmínkami, to je oslabení dosavadního centra, konkrétně stoletá válka mezi Francií a Anglií, a tím následuje rozvoj periferií od Španělska, přes Balkán a Střední Evropu až do Dánska. Země žily v relativním míru, populace narůstala (pokud samozřemě nezasáhla morová epidemie), moudrý státník měl vhodné podmínky k úspěšné vládě.

Keď si to už spomenul, u johanitov veľmajstruje tiež skvelý diplomat a vzdelanec (už menej úspešný rehoľník - a vojvodca) označovaný ako "Grand Seigneur" Juan Fernadez de Herendia. Patrí medzi najvýznamnejších vm rádu a vymenované atribúty platia aj na neho.)

Jelikož sem přispívají i lidé z bývalých Horních Uher (no offense) chtěl bych se zeptat jaký je výklad jejich historiků při následujícíh událostech spjatých s Ludvíkem:

Já jsem čerpal z Dějiny zemí Koruny české v datech kde se píše, že:

Leden 1345 vytvořena protilucemburský koalice - Bavorsko, Míšeňsko, Braniborsko, Polsko, Uhry a Rakousy ( docela síla )

iniciativy se chopil Kazimír Veliký a po neúspěšném pokusu zajmout Karla při cestě z Litvy napadlo jeho vojsko v červnu Ratibořsko a Opavsko, král Jan svolal zemskou hotovost a vytáhl Kazimírovi vstříc, zahnal ho zpět a oblehl Krakov....

zde se český zdroj a maďarsko-polský rozchází:
český: Jan obléhal Krakov, zpustošil okolí a Kazimír pod tlakem byl nucen uzavřít příměří
maďarský: Ludvík vytáhl na pomoc strýcovi Kazimírovi, který čelil obležení Krakova.Ludvík Čechy porazil a donutil je uzavřít příměří

Neznáte podrobnosti této události?

Mno, ako Roberta B. de Eotsheny et Questeu s maďarskými a nemeckými predkami (erb je tiež rodový, neskorá baroková verzia) - mňa rozhodne označením "Horných Uher" uraziť nemôžeš. Skôr naopak. Narýchlo som sa po tej udalosti pozrel na maďarskú wilipédiu, ale tá udáva iba maďarskú verziu príbehu, a naviac bez podrobností.
O to viac je podrobností o Ľudovítovi samotnom - hovoril nasledovnými jazykmi : maďarsky, francúzky, taliansky,nemecky a latinsky. Jeho rytierskym idolom bol predchoca na uhorskom tróne Árpádovec, sv. Ladislav. S tým ho medzi iným spájalo aj to, že obaja králi mali poľské matky. O to paradoxnejšie je, že Ľudovít údajne nehovoril žiadnym slovanským jazykom, čo mu neskôr, keď sa sám stal poľským kráľom, chýbalo.

No tohle je u Lucemburků téměř rodinná historka - a má oblíbená. Pokud věříš alespoň trochu Karlovi - tak zrovna o tomto píše ve svém životopise.
Pokud si moc nevymýšlí (což bohužel občas děla) - tak se Jan L. opět převedl jako pravý rytíř.
Českým pánům se totiž na pomoc napadenému Opavsku a Ratibořsku vůbec nechtělo a opět jednou vytáhli inaugurační dekrety a jiné Janovy sliby , že hotovost mimo království si musí Lucemburkové pěkně zaplatit, pokud se páni rozhodnou , že do toho půjdou.
Jan se tehdy rozčílil, že napadení mu složili lenní slib a tudíž jsou pod ochranou české koruny a proto on .. (bohužel to neumím přesně z hlavy) se opásá mečem a vyrazí jim na pomoc , ale že si můžou být jisti, že se bude bedlivě ohlížet, kdo z pánů by byl tak opovážlivý, že by se ho odvážit nenásledovat. (Vzhledem k tomu, že v té době myslím už moc dobře neviděl, to byl takovej černej žertík.
No, jeli samozřejmě všichni. Mladí páni z Lipé, synové Jindřicha st. se při útoku na Krakov prý tak rozdováděli, že si ani nevšimli , že obránci stahují mříže u brány , a málem či snad dokonce opravdu tam zůstali. Juknu do toho Vitae Caroli, jestli ho nemáš. Jak to bylo ovšem doopravdy .. ale můžem to zkusit zjitit.

_________________
Biau seigneur, je vous prie chiérement et par la foi que vous me devés, que vous me menés si avant en bataille que je puisse férir un coup d´espée.