Zajímavé téma. Ježek začal dobře - těmi úkoly středověkých panovníků, já bych přidala ještě obranu země a naopak její rozšiřování.
Samozřejmě , pokud důkaz chybí - nemůžeme hned usuzovat, že daný předmět diskuse, v našem případě gramotnost středověkých panovníků - existoval či nikoliv.
I když negramotnost Václava II. máme myslím doloženu v kronikách, stejně tak jako jeho zálibu ve skládání básní - v němčině.
1) Vzhledem k typickému středověkému pragmatismu - těch panovníků, co uměli psát asi moc nebylo, a tato jejich dovednost by se asi dala v pramenech dohledat- ale to je teda na pěkně dlouhou práci (ale zajímavou !)
Důvod ? Protože jim to k ničemu nebylo, proč by proboha měli něco psát ? Důležité listiny ze zřejmých prestižných důvodů musely mít věřejný a oficiální formu (ani papež, u kterého se dá znalost písma většinou předpokládat nepsal takové listiny sám). Takové listiny měly svůj řád , používaly se obraty z bible apod., důležité bývalo už i oslovení, použité formulace dle chladu či vřelosti a použitých obratů signalizovali názor i vůli panovníka k danému tématu , dále datace , a následně pořadí svědků.
To, že by panovníkovi byly podstrčeny nějaké jiné listiny, než , které chtěl napsat či vydat bych zařadila spíš mezi beletristickou fikci, i když samozřejmě i to se mohlo někdy stát (stát se může cokoliv
).
U oficiálních listin byla eventuelní kontrola zajištěna dalšími svědky duchovního stavu, pokud se jednalo o více osobní či choulostivé listiny - míval panovník svého věrného notáře, sekretáře apod. Umíte si někdo představit, že by Guillaume de Machaut napsal něco jiného než po něm Jan lucemburský chtěl ??
Jinak Ježku, nemyslím, že Jan byl negramotný - víme, že jako malý pobýval na francouzském dvoře a navštěvoval tam Sorbonnu, je to i u Spěváčka, a ten by si to nevymyslel, a jajo podpůrná indicie může sloužit, že to samé, pak dopřál svému synovi Karlovi.
Se čtením už to mohla být jiná - znalost čtení a psaní přece nejde ruku v ruce - nevím, zda se někdy dělaly výzkumy, zda je jednodušší se naučit číst či psát, ono to bude myslím zase individuální.
Znalost čtení však pro ně byla užitečná, a panovník ji mohl využívat, a proto si myslím, že většina z nich číst uměla .
Ona totiž gramotnost středověkých panovníků spočívala v něčem jiném, než si dnes představujeme my.
Takový panovník především musel zvládat alespoň nějaký jazyk , nejen rodný. Takový Zikmund Lucemburský byl v podstatě polyglot, a pokud mě z hlavy pamět nemýlí - Václav III., ač mlád též ovládal jazyků několik. Někdy to pro ně nebyl až takový kumšt - vzhledem k tomu, že většina z nich pocházela z bilingvního prostředí , takže vyrůstali se dvěma jazyky a pak se asi přidávala latina, a mohl , i když nemusel nakonec přidat i jazyk země , kam odešel "kralovat" - v případě, že nezůstal doma. Příklad - zase třeba Zikmund.
Dále to určitě byla schopnost rétoriky , musel umět mluvit na veřejnosti - a to se asi také někteří museli učit- respektive to byla součást jejich výuky v dětství pokud ten šarm a charisma neměli vrozené
a kromě toho v dobách kdy král byl také rytíř to určitě byla schopnost skládat verše či písně - takový Přemysl Otakar I. se takovými "blbostmi" nezabýval, ale už jeho syn Václav , prý skládal, i když se nám to nezachovalo bohužel, Václav II. - samozřejmě, Jan L. na to byl moc hyperaktivní , tak si k tomu pořídil de Machauta , Karel IV. by to nepřiznal ani na mučidlech, takže nevíme - a krásné příklady máme z celé Evropy - mimochodem i ten zde již zmíněný Richard Lví Sdrdce .. a francouzští vévodové .. a vévoda Aquitánský atd. atd
takže abych to shrnula : jazyková vybavenost, rétorika, poesie , čtení (asi) .. to byla intelejktuální výbava , nebo spíš gramotnost středověkých panovníků .
O tom psaní - až na výjimky pochybuji, nebot tuto znalost neměli kde použít.
Dovedeno do absurdity - představme si přemyslovského či lucemburského krále jak si každý večer na lůžku před psaním píše .. Milý deníčku .. dneska jsem ..
Biau seigneur, je vous prie chiérement et par la foi que vous me devés, que vous me menés si avant en bataille que je puisse férir un coup d´espée.
