Ze středověkého vnímání šílenství a bláznů vzešla postava šaška, z doslvného pojmu do více sofistikovaného, alegorického, kde bláznovství skrývá pod svým povrchem něco důvtipného, hlubšího.
Šílenství se vykládalo jako důsledek hříchu, jako trest. V horším případě jako posednutí démonem, takže plno šílenců skončilo na hranicích inkvizice. Ve městě měli šílení vyhrazený prostor u hradeb, stejně jako jiné vyloučené skupiny obyvatel, nejtypičtěji Židi (v mnoha městech figuruje Židovská ulice v místech bývalých hradeb, v Jičíně je v ulici synagoga a bývalá židovská škola). V případě útoku by škody zasáhly nejdříve tyto nepřijímané skupiny. Šílenci nebezpeční okolí byli zavíráni do cel ve věžích opevnění, v německých zemích zvaných přímo Narrenturm – Věž bláznů. Blázni a další nezvyklí lidé byli za poplatek pro pobavení předváděni obecenstvu, předvádění je latinsky demonstrare, od toho vzniklo slovo monstrum pro „předváděného“, v tomto případě nějakým způsobem postiženého.
U těch hradeb se uvažuje v symboličtější rovině jako o prostoru, který nepatří nikam, ani dovnitř do spořádané společnosti, ale ani ven, do přírody, do zvířecí nebo jiné nelidské říše.
Na věž bláznů totiž navazuje Loď bláznů, německy Narrenschiff, kde se vedou diskuse, jestli šlo o skutečné případy, kdy se sebrali blázni, nahnali na loď a pustili na řeku (prameny zmiňují Rýn a Moselu), nebo nakolik je loď něčím symbolickým. Voda je symbolem šílenství pro svoji dravost a chaotičnost, pro svůj nerozum, který je nutno držet silou v březích, aby neničila uspořádaný lidský prostor. Mytologie také popisují svět jako strukturu bohů, s králem jako principem vlády a řádu, kterýžto svět byl vydělen z beztvárného chaosu, který svět lidí neustále ohrožuje. Chaos je stejně jako voda beztvárný, mezi oběma světy tečou řeky – řeka Styx odděluje svět Řeků od temného podsvětí, Slovani na jaře po vodě posílají zpět do říše smrti Moranu, do podsvětí vede studna nejenom v Dívce na koštěti, ale i v severské mytologii k bohyni Hel (motiv je v hororu Kruh).
Loď bláznů jako alegorie přešla do literatury, švýcarský humanista Sebastian Brandt napsal koncem 15. stol. knihu Loď bláznů, na kterou umisťuje ne přímo blázny, ale potměšilce, kterých by měla společnost nejradši zbavit (na mě to dílo působí hodně moralisticky, víc suše než satiricky, taková předzvěst kalvinismu možná). Konkrétně se tam plaví udavač, opilec, špatný vykladač Písma apod. Jiné označení Lodi bláznů – Opilý koráb si dal za název díla Arthur Rimbaud, představitel generace prokletých básníků: „Básník se zde přirovnává ke korábu. Loď na rozbouřeném moři je samotný autor, který pluje mezi životem a smrtí. Individuum se odklání do říše fantazie, putuje říší.“ Výtvarně loď znázornil kdo jiný než Hieronymus Bosch
http://www.artmuseum.cz/reprodukce2_poh ... lo_id=3980 .
Bláznovství přebraly jako styl chování maškarní průvody, zvané přímo jako „svátky bláznů“, kde šlo o to pod maskou maškary páchat věci, které by jinak neprošly. Že následovala kritika, parodie tlustých mnichů, chování kléru nebo lakomých měšťanů, je nasnadě (rozeberu v jiném příspěvku). Odtud to byl další krok k šaškovi, který může kritizovat vrchnost..
Když to sesumíruju – ideální šlechtický a královský dvůr prezentoval majitele, oplýval bohatstvím, uměním, kuriozitami. Mezi kuriozity patřili exotická zvířata nebo kytky (vznikaly parky, v nich pávi apod.), ale mezi kuriozity patřili i lidi, nějak odlišní, většinou tedy nějak postižení.. Taky byli „demonstrováni“ jako ve věžích bláznů, ale tady jako „součást sbírek“. Takový člověk ale nebavil jen svým vzhledem, kterému se návštěvník může pošklebovat, baví i nezvyklým, bláznovským oblečením - ze šatů různých barev, kde je každá nohavice jiné barvy (předchůdci punks:-))) , na hlavu si dá čepec s rolničkami.. Žolík na kartách je střižen podle vzoru šaška, oblečením a jménem asi taky (Joker – Bavič). Mohlo se to zkombinovat s vadou tělesnou, na člověka trpasličího vzrůstu se navlékl barevný oblek s rolničkami.. No a ideální takový člověk uměl pobavit i nějakým tím vtipem nebo průpovídkou.. taková ta zlomyslnost smát se cizímu neštěstí přetrvala v cirkusech, kde se šašek plete pod nohama krotiteli tygrů, kazí na způsob blázna rozumná a vymakaná počínání aktérů a pak se nechá pro pobavení obecenstva nakopat do zadku nebo vystřelit z děla..
Tyhle přerody šílence do podoby šaška jsou ale věcí spíš renesance, ještě tak pozdního středověku. Ta jeho kritika šlechtice – šašek uměl bavit průpovídkami, nešlo o to se mu smát za to, jak vypadá, ale smát nebo zamyslet se nad tím, co říká.., musel umět vážnou věc nadlehčit, rozesmát, aby tím předešel výbuchu hněvu, a pak měl jakousi imunitu „blázna“, který neví, co říká a dělá (pravzor poslanecké imunity:-))), který mluví ve dvojsmyslech, aby se kdyžtak mohl vymluvit, že to přece myslel jinak.. Z nerozumného šílence se vyvinul představitel sofistikované, rafinované vědy, obratný psycholog, v lidovém podání advokát prostých lidí.. To jsou představy Enšpígla, bratra Palečka na dvoře Jiřího z Poděbrad, Nasreddina v islámské kultuře, odraz šaška jako kritika zvůle krále máme v písni Karla Kryla.