Fórum zájemců o historii

jak si pøedstavujete mravy nobility? Co tøeba kurtoazie?
Abych zaèal, sáhnu po svém oblíbenci, Guillaumovi de Machaut, který doprovázel krále Jana Lucemburského nejenom na jeho taženích váleèných, ale èasto i milostných

Guillaume de Machaut 1300-1377
Francouzský básník a hudebník - almužník, notáø a sekretáø èeského krále Jana Lucemburského. Pocházel ze Champagne, v letech 1323 a 1340 byl klerikem èeského krále, kterého vìrnì doprovázel na jeho cestách (v letech 1323-1331 s ním zajíždìl i do Prahy), aby v nìm nalezl nejen svého protektora a dobrodince, který mu od papežù v Avignonu vymohl prebendy a natrvalo mu tak zajistil živobytí, ale i èlovìka, v nìmž nalezl ideál panovníka a vzor rytíøského krále. Zemøel jako sedmasedmdesátiletý kanovník remešské kapituly.


výbìr z veršù:

Lilie, jarní rùže,
zeleò a keøe voòavé
se nìze nerovnají tvé.

V pøírodì sotva mùže
vyniknout nìco nad tebe.
Lilie, jarní rùže,
zeleò a keøe voòavé.

Tvrdím: nic nepøemùže,
a živé nebo neživé,
tvùj cit a srdce laskavé.
Lilie, jarní rùže,
zeleò a keøe voòavé
se nìze nerovnají tvé.


Je jako lilie, jak rùže svìží
a záøící jak rubín východní.

Té kráse vyrovná se jiná stìží,
je jako lilie, jak rùže svìží.

Mé srdce pokorné u nohou leží,
jak vìrný milenec po všechny dni.
Je jako lilie, jak rùže svìží
a záøící jak rubín východní.


Když pøiblížím se k vaší nìžné tváøi,
jsem pohledem tím, paní, oslnìn.

Rozechvìní se skrýt mi nepodaøí
když pøiblížím se k vaší nìžné tváøi.

Strach všechna slova vysvìtlení zmaøí,
zmaten a bezmocný pøed vámi jsem.
Když pøiblížím se k vaší nìžné tváøi,
jsem pohledem tím, paní, oslnìn.

Václav Lucemburský 1337-1383
Lucemburský a brabantský vévoda Václav byl synem èeského krále Jana Lucemburského a jeho druhé choti Beatrix Bourbonské a byl bratrem øímského císaøe Karla IV. Narodil se posledního února 1337 v Praze a dostal jméno èeského zemského patrona. V bøeznu 1352 se Václav oženil se ženou svého života – vévodkyní Janou Brabantskou. Aè byla nevìsta o 15 let starší a z manželství nevzešlo žádné dítì, byl to svazek mimoøádnì šastný. Dvùr lucemburského a brabantského vévody Václava hostil nejpøednìjší umìlce své doby. Proslulý kronikáø Jean Froissart jej nazval „svým milostivým patronem“ a jeho paní Janu Brabantskou „bìlostnou kopretinou“. Obìma pak vìnoval èást svých veršù a zvìènil je ve svých kronikách.
Vévoda Václav byl ve své dobì považován za významného trubadùra, dobrého panovníka, rytíøe a turnajníka. Jako souèasník Stoleté války byl i jejím aktivním úèastníkem a významným spojencem Francie. Jako bratr øímského císaøe Karla IV. byl vikáøem Øíše øímské a vìrným spojencem císaøe a pozdìji i jeho syna Václava IV. Vévoda Václav byl v letech 1379-81 prostøedníkem pøi sjednání sòatku èeské princezny Anny, sestry Václava IV., s anglickým králem Richardem II.
Václav Lucemburský zemøel 8. prosince 1383. Pochován je v cisterciáckém klášteøe v hrabství Chiny a jeho hrobka nese epitaf: „Zde odpoèívá pøevýteèný a chrabrý princ Václav Èeský, vévoda lucemburský a brabantský, limburský a hrabì z Chiny, který zemøel r.1383, v noci Poèetí Panny Marie. Pros za nìho každý, jenž Boha máš za štít.“ Posledním jeho pøáním bylo, aby mu po smrti vyøízli z tìla srdce a poslali jej na dùkaz vìrné lásky jeho ženì, vévodkyni Janì. Bylo to poslední rytíøské gesto tohoto galantního vévody, poslední dùkaz jeho velké lásky k ženì, po jejímž boku prožil svùj život a pro niž složil bezpoèet veršù. Jeho cho Jana se již znovu neprovdala a po její smrti pøipadlo Lucembursko èeské korunì.


výbìr z veršù:

Má vládkynì, má sladká paní,
vzpomeòte na mne tu a tam,
když já vás stále vzpomínám.

Chci v upøímnosti bez ustání
náležet, lásko, jenom vám.
Má vládkynì, má sladká paní,
vzpomeòte na mne tu a tam.

Má služba bude stálou daní,
kterou dùkazy odevzdám
o vìrnosti, již v srdci mám.
Má vládkynì, má sladká paní,
vzpomeòte na mne tu a tam,
když já vás stále vzpomínám.


Èastokrát v sladké vzpomínce
o vaší kráse pøemýšlím,
nebo mé duši štìstí dává.

Když na vás myslím, v chvilince
ztratí se smutek jako stín.
Èastokrát v sladké vzpomínce
o vaší kráse pøemýšlím.

Je zøejmé, že vy, paní, jste
pokladem pro mne nejvìtším,
v nìmž pùvod svùj má radost pravá.
Èastokrát v sladké vzpomínce
o vaší kráse pøemýšlím,
nebo mé duši štìstí dává.

Pøíteli, støezte poctivì
to srdce, které jsem vám dala
v úschovu, plná nadìje.

Celièké pouze vaše je,
tak vùle má mi pøikázala.
Pøíteli, støezte poctivì
to srdce, které jsem vám dala.

Pro nikoho se nechvìje
leè pro vás jeho schránka malá,
v níž stálost moje skryta je.
Pøíteli, støezte poctivì
to srdce, které jsem vám dala
v úschovu, plná nadìje.


Usmívejte se, lásko má,
úsmìv nás oba ochrání
pøed proradnými pomlouvaèi.

Vždy jejich duše závistivá
vlastní se zbraní poraní.
Usmívejte se, lásko má,
úsmìv nás oba ochrání.

Pak ani slova závistivá,
nástrahy, svìdci falešní
mne vyvést z míry nepostaèí.
Usmívejte se, lásko má,
úsmìv nás oba ochrání
pøed proradnými pomlouvaèi.

D. Dinis Oráè 1261 – 1325
Portugalský král (od r.1279), byl synem Alfonse III. a vnukem Alfonse X. Jeho vláda spadá do období míru a rozkvìtu Portugalska. Pøezdívku „Oráè“ dostal za svùj zájem o zemìdìlství, založil univerzitu v Coimbøe, zavedl výluèné používání portugalštiny v dokumentech a dal poøídit pøeklady mnoha historických a právnických dìl. Roku 1282 se oženil s Isabelou Aragonskou, která byla pozdìji prohlášená za svatou. Její dvùr se stal útoèištìm provensálských trubadùrù. Po zániku templáøského øádu roku 1314 poskytl Dinis útoèištì zbylým Templáøùm v Portugalsku - založil Kristùv øád, který je pøímým pokraèovatelem templáøského øádu. Dinis napsal za svùj život 138 písní, jen neopatrnou èást pro svou ženu Isabelu, vìtšinu pro milenky, s nimiž mìl levoboèky. Mezi nejvýznaènìjší patøí i Alfonso Sanches a „poslední trobadur“ D. Pedro.


výbìr z veršù:

Že ji mám rád, proto od ní moc nechci,
kdo miluje, na sebe nemyslí,
vždy dobøe vím, kam dospìjí ty vìci,
a k èemu je ta koøist pro smysly,
tìšit se z toho, pod èím ona padá,
to není láska, kdo to po ní žádá,
ten nemá její dobro na mysli.

Však to, co není, ale být by mohlo,
kdyby mnì kvùli zaèala si pøát,
pak by mi asi pranic nepomohlo
a chtìl bych víc, než mohla by mi dát,
když obìma by totéž pøišlo vhod,
jakým právem bych to mìl odmítnout,
bylo by bláznovství to nežádat.

A zrazuje, kdo nechce rozumìt,
že láska není dostat ženu v plen,
a kdo se snaží vnucovat hned,
èím má být za svou službu odmìnìn.
Takových lásek, tìch je na tucty,
ale co je nám žena bez úcty,
já, já si musím v lásce vážit žen.

Kdo slouží vìrnì, lásku nenutí
k nièemu, co jí není po chuti,
zrada to je lásce se vnucovat.
To øekne každý, kdo má vskutku rád.

Mám pocit, že Václav Lucemburský zemøel na mor nebo malomocentsví Trošku pøízemní dotaz, že?

_________________
Prožitek není to, co se vám stane, prožitek je to, jak naložíte s tím, co se vám stalo!

Pøíèina jeho smrti byla dle souèasníkù nejistá. Narazil jsem na obì verze, tøetí zní tak, že se po smrti své choti utrápil. Aèkoli byl o 15 let mladší a byl to politický sòatek, oba se opravdu milovali a on ji zahrnoval verši a písnìmi (podle Froissarta jí øíkával Bílá kopretino). Jeho posledním pøáním bylo, aby mu po smrti vyjmuli srdce z hrudi a po nabalzamování ho uložili do hrobky k jeho choti v Bruselu. To by mohlo naznaèovat, že opravdu zemøel na nìjakou nemoc, pro níž musel být rychle pohøben a nebyl pøevezen do spoleèné hrobky. A mor byl v té dobì pomìrnì èastý host ve válkou sužovaných zemích.

Jo, aby se jim nerozpadl. Jenze kde ja to cetla? nebyl to Vlcek???

_________________
Prožitek není to, co se vám stane, prožitek je to, jak naložíte s tím, co se vám stalo!

Vlèek? Ale kdež, tìch antropologických výzkumù k Lucemburkùm a Pøemyslovcùm bylo pomìrnì málo. Václav Lucemburský a jeho verše:
. Václav Lucemburský – Netoužím po ráji, Z francouzského originálu Jean Froissart, Méliador, vydaného kriticky A. Longnonem v Paøíži 1895, pøeložil Gustav Francl, Odeon, nakladatelství krásné literatury a umìní, Praha 1975

Jaký kdež Vyštrachala jsem to - Vlèek to byl. Nachytala jsem Te...

_________________
Prožitek není to, co se vám stane, prožitek je to, jak naložíte s tím, co se vám stalo!

tak já to zkusím znovu
Karel, vévoda Orleánský (jehož nevlastní bratr levoboèek Dunois byl bojovým druhem Johanky z Arcu), zajatý v nešastné bitve u ? (kvízová otázka)


Krásná, nesrovnatelná, líbezná,
kéž moji smìlost odpustíte mi,
když jako ten, kdo vaši milost zná,
pøináším vám své vroucí vyznání.
Pøespøíliš tížilo mì èekání
a bolest, která duši moji ranní.
Tím vìtší, vìøte, je mé zoufání,
neb pouze vy jste jedinou mou paní.

Má slova jsou snad pøíliš odvážná.
To pouze Láska dovolit si smí.
Od toho dne patøila služba má
jen vám, co setkal jsem se na zemi
s krásou tak vyjímeènì nevšední.
Já tìšil se, že budu moci s vámi
jak sluha trávit vaše šastné dny,
neb pouze vy jste jedinou mou paní.

Èeká-li na mì jaká odmìna,
o tom má duše v nejistotì sní.
Však uznáte-li mì dnes za hodna
sloužiti vám až do konce mých dní,
pak splòte moje pøání poslední:
mé mládí vezmìte si bez meškání.
Tak touha souèasná se naplní,
neb pouze vy jste jedinou mou paní.

A ještì tam Vlèek píše, že manželství Václava Lucemburského a Jany Brabantské bylo bezdìtné. Ovšem Václav mìl dva levoboèky... A zemøel na malomocenství. Jeho tìlo prý bylo pokryté skvrnami a tkáò se v mnoha místech rozpadala. Jana zùstala v Bruselu a pùl roku nevycházela ze svých komnat - smutek? izolace?
Vaclav, vévoda lucemburský a brabantský, kresba Antoine de Succa

_________________
Prožitek není to, co se vám stane, prožitek je to, jak naložíte s tím, co se vám stalo!

Takhle smutnì pìje o louèení španìlský admirál Paia Gomes de Charinho (2. pol. 13. st.)

Kvìtiny toho, kdo je mi milý,
stateènì se nalodily.
Odplouvá sedmikráska
a s nimi pluje má láska!
Odpluly sedmerokrásky
a s nimi mé lásky!

Kvìtiny toho, kdo je mi drahý,
stateènì lodí se plaví.
Odplouvá sedmikráska
a s nimi pluje má láska!
Odpluly sedmerokrásky
a s nimi mé lásky!

Stateènì odpluly lodí,
tak se do války chodí.
Odplouvá sedmikráska
a s nimi pluje má láska!
Odpluly sedmerokrásky
a s nimi mé lásky!

Stateènì odpluly v bárce,
nikdo se nevyhne válce.
Odplouvá sedmikráska
a s nimi pluje má láska!
Odpluly sedmerokrásky
a s nimi mé lásky!

Odpluly do bitvy, tak se to dìlá,
do služeb mého krásného tìla.
Odplouvá sedmikráska
a s nimi pluje má láska!
Odpluly sedmerokrásky
a s nimi mé lásky!

Odpluly, aby se rvaly
Za tìlo, které on chválí.
Odplouvá sedmikráska
a s nimi pluje má láska!
Odpluly sedmerokrásky
a s nimi mé lásky!


A takhle pìje o radosti své paní, když se po létech bojù vrátil domù a složil hodnost aby mohl zùstat s ní:

Dìvenko, dnes mi øekli, to se div,
že on už není moøský admirál,
tak pøeci jenom skonèil srdci žal
a já zas mùžu klidnì spát jako døív.
Kdo milého mi z moøe vyprostil,
i toho kéž Bùh zbaví starostí!

Moc dobøe je mi, kdyby vítr vál,
už nebudu se budit ze spaní
a nebude mì lekat høímání,
a hrom bije, a jestli to byl král,
kdo milého mi z moøe vyprostil,
i toho kéž Bùh zbaví starostí!

Moc dobøe je mi, bylo naèase,
Døív když nìkdo nes zprávy od hranic,
Bála jsem se, co strašného jde øíct.
Udìlal to a prosit nedal se,
kdo milého mi z moøe vyprostil,
i toho kéž Bùh zbaví starostí!

U Agincourtu...
Pìkné básnì, ikdyž by to mìli spíš ocenit jiní.
Každopádnì je to druhá mince toho všude presentovaného temného a krutého støedovìku, který dokázal být romantiètìjší než vìtšina amerických slaïákù dneška.
U nás - v èeském drsném prostøedí se rytíøství a rytíøská kultura objevuje za Václava I. Ikdyž prokazatelnì se s ní setkal již jeho otec. Není mi známo, jak za Pøemysla II; ale Václav si na svém dvoøe minnesängry držel (sám i nìjaké básnì napsal). Tehdy u nás tahle kultura prožívá boom - predikáty, tvorba šlechtických dvorù. Velkým kritikem jí je tzv. Dalimil, který ji spojuje (jistì i právem) s nìmectvím. Odtud jen kousek k rytíøi Janu

_________________
Historia to relacja, większością kłamliwa, ze zdarzeń, większością nieistotnych, zdawana nam przez historyków, większością durniów.

tak tohle téma je moc pìkné... sice nemùžu diskutovat (nemám èím pøispìt), ale zato se to moc krásnì ète...

ano, tohle je jedna z vìcí, kterou mùže být støedovìké myšlení tomu dnešnímu pøínosné - ona "dvornost" - poøád se nezdá být pøekonaným pojmem...

_________________
Tekla. Z pekla? Kdepak! Z nebe. Trochu to tam zebe...

Je škoda, že to vymizelo a že se èlovìk, když pouští si sleènu sednout v autobusu - vím, že jsem amatér - cítí mimo o nìkolik století, ale je to jedna vìc, pro kterou není marné se vracet a vzhlížet do minulosti. No a proto bude tolik ètený Záviš a Jindøich

_________________
Historia to relacja, większością kłamliwa, ze zdarzeń, większością nieistotnych, zdawana nam przez historyków, większością durniów.

pìkné

_________________
Tekla. Z pekla? Kdepak! Z nebe. Trochu to tam zebe...

A co verše Václava II.? Nemáte je, prosím, k dispozici? Jsem na nì zvìdavá, ale zatím jsem na nì nenarazila.

_________________
Prožitek není to, co se vám stane, prožitek je to, jak naložíte s tím, co se vám stalo!

Pak si musíš poèkat do støedy, vzácná paní. Mám toliko jeden a pøejímal jsem ho ze stránek Pánù z Lipé, takže ho nemám ovìøený

Že by nakonec pøeci jenom špetka zájmu o verše pøedních pánù?

na pøání pùvabné Acomy verše od Václava II.


I.
To dobrodružství mé, z nìhož mi vzešla pøízeò,
pøineslo pøesladkou mi lásku na dosah.
Štìstím se zachvívám, sotva si pøipomenu,
jak hojnou dobylo mé úsilí mi sklizeò:
paní tak úchvatnou jsem nespatøil ni v snách,
smím vìru pyšný být na pøekrásnou tu ženu.
A pøece nemusí se o bezpeèí tøást:
s radostí dala mi i pøevelikou strast,
již se mé srdce dalo zmást
a chytlo se v krutou past.
„Najdi si milenku!“ má duše øíkala mi.
Ó blaze, blaze mi, že poslech jsem ten hlas!
Nejprve potìchou mých oèí jenom byla,
že však je krásnìjší nad všechny drahokamy,
z oèí mi do srdce pronikla v krátký èas.
Co ale úsilí mì stála moje milá!
Srdce i smysly své jsem do služeb jí dal,
i všechny city své, nadìje, radost, žal,
za to jsem z jejích rukou vzal
štìstí – a pøece trpím dál.
Jak rudá rùžièka, jež z poupìte se dere,
polibky od slunce, vèel chtìjíc získati,
rty sladké jako med nabídla dychtivì mi.
Vìøte, že nebylo a není štìstí, které
by mohlo zmámit mì mocnìjší závratí,
nad onu dùvìru, pøed níž jsem zùstal nìmý…
Jak když tím polibkem mi smysly omámí:
zaplavil závratný je pocit neznámý.
z bolesti radost vzešla mi –
já smál se mezi slzami!
Nech láska z chlubnosti mì viní, ne však ona.
Jakkoli horoucnì jsem svíral v objetí
pùvabné, bìlostné a nìžné tìlo její,
nikdy mì nesvedla líbeznost jeho vonná
k èinùm, jež její stud by nemoh strpìti,
tøeba jsem miloval vroucnì a horlivì ji!
Má vùle byla sic mým oèím nemilá,
a ani smyslùm mým pøíjemná nebyla,
má láska však ji chránila,
a cudnost pøeušlechtilá.
II.
Protože zima zlá znièila nìžné kvìty,
protože nad poli i nad zákruty cest
i v lesích utichly líbezné zpìvy ptaèí,
já poradit vám chci, jak všechny rozkoše ty
lze nabýt. Šasten jest, kdo nechá se mnou vést.
Když poli, loukami ukrutná zima kráèí,
vyjdìme paní vstøíc a místo kvìtinì
jí lásku vyznejme. Pohledy nevinné
vzplanou – a v chvíli jediné
k svým ústùm rty nám pøivine.
Mùže-li v šastlivci, kterému políbení
rozkvetlých rudých úst se jednou dostalo,
mùže v nìm nevzplanout touha po vìtším daru?
Èlovìk tak neteèný snad v celém svìtì není,
leda by smysly své mìl choré nemálo.
I já se pøiznávám k mocnému tomu žáru.
Ach, co bych za to dal, má paní, kdybych zas
v náruè vás mohl vzít a celou zlíbat vás!
Snad odpustila byste snáz,
co na vás vyzradil mùj hlas.
Má paní líbezná, má nìžná, vytoužená,
jen ve vás, ve vás jen dlí moje útìcha!
Nad všechny poklady je drahé tìlo vaše,
však jeho nejvìtší a nejryzejší cena
tkví v jeho èistotì, která mì nenechá
práh studu pøekroèit. I stojím cudnì, plaše
pøed vámi, tøebaže mizí má rozvaha,
jakmile vaše rty jen zøím, má pøedrahá.
Však pokušení neblahá
vaše ctnost krotit pomáhá.
III.
„Hle slunce vstává již a vchází do korun!
Zlá noc dni bílému pøenechává svùj trùn,
dost dlouho loudila tam tóny z èerných strun!
Den vládu pøebírá. Otvírá svými klíèi
komnaty zšeøelé. Záø slunce mrská bièi
temnotu pochmurnou a nadobro ji nièí.
Má paní, milý váš tu nesmí meškati!
Brzy se tmavá noc v bílý den obrátí!
Pospìšte si, èas bìží!“
- Tak na vysoké vìži
pìl ráno sladký strážcùv hlas.
„Musíte jít už! Je už èas!
Vyváznete jen stìží!“
Strážný vèas varoval tou písní svoji paní
i rytíøe, jenž tam potajmu pøišel za ní,
aby se spolu s ní oddával milování.
Paní mu pravila: „Mùj pane nejdražší,
nechcem-li skonèiti dnešní den v rubáši,
musím jít k strážnému, všechno zlé zaplaší,
jenom když dostane poøádnou úplatu,
pak vás jak libo nám, vìøte mi, nechá tu!“
Souhlasil rytíø spanilý
a krásná paní za chvíli
strážného chytøe mámí
zlatem a drahokamy,
jen prosbu její splní-li.
Strážný ji odvìtil:“Bìžte dál, moje paní,
okoušet s milým svým rozkoše milování!
Nikdo líp nežli já vás pøed zlým neochrání!
Já zlato dostal jsem – vy mùžete se zas
tìšiti s milým svým. Až pøiblíží se èas,
nemìjte obavy, varovat budu vás.
Potom však milý váš se nesmí zdržeti,
sic oba postihne neštìstí vzápìtí!“
Dìkuje paní upøímnì,
a že má lásku za bøímì,
pospíchá se jí zbavit rychle
do komnaty své, divnì ztichlé…
A co se stalo zde, to stalo se i mnì.


Verše Václava II. (moderní pøeklad Petra Kopty)

Pierre de Ronsard


Ani to nebe nám tak drahé není,
když plné svìtel za noci se sklání,
ani to matné, mihotavé chvìní,
když z moøe stoupá slunce o svítání,

ani ta hvìzda, z které na zem kane
chladivá rosa zrána pøed úsvitem,
ani ten led, to jíní napadané,
jenž jiskøí duhou pod sluneèním tøpytem,

ani to nejsladší a nejmilejší,
co záøí na nebi èi zemi zdejší,
neumí upoutat náš pohled tak

jako ty krásné, milované oèi,
které se z lásky vždy tak sladce toèí;
kdo nevìøí, a zvedne k nim svùj zrak!

a kdo napsal tento veršík? není neznámý, získal si nejenom své Francouze a doprovázel poslední "gotické" rytíøe... (a už tu je)

Vidìl jsem zrána stoupat z hlubin moøí
slunce dne s paprsky jak zlatá høíva
a s tváøí, v níž se prudce rozhoøívá
takový jas, že i ty vody hoøí.


Vidìl jsem v jitøní rose rozevøít se
na rùži kvìt a jeho barva vzplála
tak, že všem oèím z dáli pøipadala
jak oheò žhnoucí na zelené snítce.


Vidìl jsem z jara, sotva zima mine,
vyrážet mìkkou trávu na luèinì,
když svoje první lístky otvírala.


A pak jsem vidìl krásnou, nìžnou paní
v zahradì trhat rùže o svítání –
a ta ty krásy všechny pøekonala.