Na začátek bych dal vymezení moci Říma, území, na kterém mohl i po r. 476 přežívat jeho bezprostřední vliv (obyvatelstvo, jazyk, města, kultura..). Jižní hranici tvořilo Středozemní moře, „Mare nostrum“, které spojovalo části říše mnohem více než pozemní cesty, nákladně budované a udržované s kamenným povrchem.* Antická kultura v Africe byla nakonec setřena islámem, nicméně i Arabové převzali antickou vědu a filosofii, aby ji předali dále přes Španělsko nebo Itálii do Evropy. Směrem na východ šla římská říše přes Balkán, kde ovládla Dalmácii na Ilyrech v 2. stol.př n.l. Východní část říše tvořily řecké kraje, odkud Římané od začátku čerpali kulturní bohatství. Císař Konstantin Veliký na místě osady Byzantion založil „Nový Řím“, od začátku ale nazývaný po něm jako Konstantinopolis. Tento Nový Řím trval v podstatě po celý středověk, návaznost klasický Řím je přímá, o dědictví Říma vedla Byzanc spory s Karlem Velikým i německými císaři. Dnešní Bulharsko ovládl Řím kolem přelomu letopočtu, když porazil Thráky. Směrem k severu podél Dunaje se nacházela Panonie, dnešní Maďarsko, ovládnuté Římem podobně také kolem přelomu letopočtu, a ve stejné době i dnešní Rakousko. Sto let poté ovládl Řím směrem na sever od Bulharska Dácii, dnešní Rumunsko. Na Západě válčil Řím s Kartágem o Hispánii, kterou obsadil k r. 200 př.n.l. Francii dobyl celou Caesar v 1. st. př.n.l., hranice se posunula až k Rýnu, kde se ustálila po neúspěšném pokusu Říma dobýt území mezi Rýnem a Labem, a sice ve známé bitvě v Teutoburském lese. Zapomenout nesmíme ještě na obsazení dnešní Anglie v 1. století, sahajíc až do Skotska (dodnes tam stojí zbytky Antoniovy a Hadriánovy zdi). *** Na nových územích nastolil Řím své “pax romana“, římský mír. Spočíval ve zlomení odporu, získání místních elit místy ve správě, zavedení římského práva a trestání nepokojů nebo zločinů. Klid a mír znamenal nejen jistější odvody daní, ale i spokojenost místního obyvatelstva. O loajální přívržence se dbalo, elity dostaly nějako to místo ve správě, měšťané divadla, lázně, nějaké ty gladiátorské hry. Smyslem pax romana nebylo porazit a ponížit, ale získat nové území a obyvatelstvo odvádějící daně a služby, za což získalo popsané výhody. Podle zásady rozděl a panuj se do správy zapojily místní elity, podle potřeby se mohlo elitám nebo všem obyvatelům udělit římské občanství. Pax romana je takové paradoxní spojení, mír se nastolí tím, že se ve válce porazí nepřítel, místo aby byl mír absencí války, jak je obyčejně chápán. Ale oproti stavu před příchodem Římanů to byl pokrok k míru. Kmeny nebo rody v Hispánii, Germánii nebo Ilyrii žily ve stavu permanetních válek, hlavním právem byla krevní msta, zdroj permanentního zabíjení. Příchod Říma nastolil jednotné právo, trestal zločiny kohokoli proti komukoli, alespoň teoreticky. Za vše hovoří příklad císařského legáta jménem Saturninus, který napsal obyvatelům jednoho malého syrského města: „Když se nějaký projíždějící voják u vás zachová násilně, dejte mi vědět, abych vám dopomohl k vašemu právu,“ a dodává, aby tento list byl obyvatelům vyvěšen na viditelném místě. Centrem římské správy se stává město. Není to shluk dřevěných chatrčí, ale kamenných budov s ulicemi. Germánská elita tak mohla volit mezi domy s vytápěnými podlahami (jako se našly v Nizozemí), nebo mezi ohništěm a dírou ve střeše (nálezy z téhož území)... Místní elita nevládne pomocí své ozbrojené družiny, ale jako součást římského státu pod dohledem římských úředníků a místodržících. Město znamená nový pořádek, nové poměry, nadvládu, ale i klid, prosperitu, luxus a zábavu, představuje cukr i bič. Svou funkcí se tak liší od města středověkého (což je na celý příspěvek). Římská říše obsahovala až 2200 měst. Od pojmu civis – město pochází pojem civilizace, tedy společnost žijící ve městech, ne na vsích v přírodě, a organizovaná více podle lidských zákonů než podle přírodního koloběhu, „přírodních zákonů“. Když srovnáme zakladatelské mýty Římanů a barbarů, tak klasický pohanský mátus vykládá o stvoření světa, zatímco římský o založení města, o založení Říma Romulem a Remem. Nebo jinak, brázda vyoraná Romulem jako základ pro hradbu je něco jiného než orba dejme tomu Přemysla Oráče, zakladatele české dynastie. Nejvíce měst říše se nacházelo ve východní části, kde už valná část stála před římským příchodem. Nová města stavěl Řím nejvíce v západní části, vzhledem k jejich menší koncentraci měla města větší správní obvod a byla větší. Centrem Galie se tak stal Lyon (z galského Lugdunum), dnes druhé největší město Francie. Druhým typem měst se stala pohraniční, centra přeshraničního obchodu, ale hlavně zázemí pro legie umístěné na hranici. Jedna legie čítala přes pět tisíc mužů, uznale placených státem, s nároky na potravu, výrobky a zbraně, což z nich činilo nadmíru lukrativní odbytiště. Pozemky v okolí měst u hranice dostávali legionáři jako výslužné. Odtud pochází vlna měst poblíž Dunaje a Rýna. Římská města byla stavěna podle jednotné předlohy, měly šachovnicový půdorys. Uvnitř hradeb se sbíhaly dvě hlavní ulice, na sebe kolmé, ve středu na tržišti. Město mělo chrám, veřejné budovy, lázně, amfiteátr, akvadukt s kašnou na náměstí. Příklady zachovalých měst z římské éry – Edirne v evropské části Turecka, bývalá (H)adrianopolis podle císaře Hadriána, v Maďarsku Šoproň (Scarabantia), v Rakousku Bregenz (Brigantium), Vídeň (Vindobona), Linec (Lentia), v Německu Kolín nad Rýnem (Colonia Agripinensis), Řezno (Regensburg - Castra Regina), Trevír, Xanten, Bonn, Koblenz, Mohuč (Mainz - Mogontiacum), Worms, v Nizozemí Nijmegen (Noviomagum), Iberský poloostrov- Zaragoza (Caesaraugusta), Mérida (Emerita Augusta)Braga (Bracara Augusta) a Lisabon (Olisipo). *** Kontinuita obyvatelstva se dá doložit poměrně jasně přetrváním románských jazyků – španělština, portugalština, francouzština, rumunština.. Po obsazení římské provincie barbary se valná část Románů stěhovala blíže k centru říše, za bezpečnějším žitím, část ale zůstala. Pokud území dobyl válečný germánský kmen, který zůstal početně v menšině, převzala nová voádnucíá vrstva časem domácí jazyk. Frankové, španělští Gótové zanechali v jazyce stopy, nejvíc v oblasti vojenství nebo společenských titulů, ale jazyk jako takový nepřebrali. Kde došlo k příchodu celého početnějšího etnika, převládl jazyk nový, jako v Panonii po příchodu Maďarů. Románská etnická kontiniuta pokračovala tedy i po obsazení území barbary. V Panonii za Avarů fungovala tzv. keszthelyská kultura, kultura románských měst, která obchodovala a ovlivňovala se navzájem se stepní kulturou nomádů. V Rakousku žil sv. Severin, jehož zásluhy spočívaly ve vyjednávání s barbarskými králi Rugiů a jiných Germánů, aby nechali žít křesťanská města a vlastně i lidi. Parazitní využívání místního obyvatelstva bylo znakem germánských záborů, typické pro Svéby ve Španělsku, méně pro Vandaly v Africe, ještě méně pro Góty ve Španělsku, kteří římskou kulturu přebírali a rozvíjeli. Útočiště části románského obyvatelstva poskytly Alpy (podobně jako ve středověku herezi valdenských), ve Švýcarsku na území bývalé provincie Raetie žijí zbytky Rétorománů. Rumuni si v době národního obrození dali toto jméno vědomě jako odkaz na římské předky, aby si posílili sebevědomí.
|