Hroch, Miroslav a kol.: Dějiny Norska

Recenze a diskuze o knihách

Moderátor: Ježek

Uživatelský avatar
Ingolf
Král
Příspěvky: 1351
Registrován: 24 srp 2008 12:16
Been thanked: 13 times

Hroch, Miroslav a kol.: Dějiny Norska

Nový příspěvek od Ingolf »

Bakke Elisabeth, Hroch Miroslav, Kadečková Helena: Dějiny Norska. Nakladatelství Lidové Noviny, Praha 2005.
https://www.nln.cz/knihy/dejiny-norska/" onclick="window.open(this.href);return false;

Na knize spolupracovali nordistka Helena Kadečková, která se zabývá vikinským obdobím, překládá severské knihy včetně starých ság a sepsala v edici Dějin států Dějiny Islandu, a Milan Hroch, který se zabývá nejvíc formováním národů v 19. století. (a toto období je v knize zvládnuto s velkým přehledem..).
Ten záběr obou autorů je znát na zkratkovité předmluvě celé knihy, kde se dočteme, že „období celého tisíciletí, které leží mezi těmito póly, nemá nijak zvlášť bohaté nebo pozoruhodné politické dějiny. … Detaily ze života králů a politiků jsou dnes již právem zapomenuty i v samotném Norsku.“ To jsem ještě nečetl, že by takto mluvil historik, jehož úkolem je právě i to, aby se nezapomínalo..
Ale je to samozřejmě výzva k zamyšlení o významu dějin. Třeba v Dějinách Británie z téže edice jsou uvedeni všichni králové raného středověku, jak šli po sobě a jak se dostali na trůn. Takové modelová situace je – zemřel král, o trůn se utkali druhorozený syn z prvního manželství a prvorozený syn z manželství druhého. Nikde není psáno, kdo z nich má větší nárok, tak se pobili a vítěz vzal trůn.. Nějaké historické poučení si z toho asi čtenář nevezme, ale zase to dělá dobrý přehled o době, kam se dají zasazovat další události. V Dějinách Norska jsou uvedeni jen nejdéle vládnoucí panovníci a jejich doba, nějaké konflikty mezi členy rodu už ne..

Kdo by se ale chtěl zajímat o norský raný středověk, tak vyšla kniha „Historie o starých norských králích“, což je překlad stejnojmenného díla s patřičným úvodem do problematiky a okomentování (také ji tu budu zpracovávat) - http://www.veduta-nakladatelstvi.cz/his ... 10001.html" onclick="window.open(this.href);return false;
Autor tu uvádí paradoxní jev, kdy klidná a dlouhá vláda krále v prosperující zemi zabere v kronice málo místa, protože kronikář nejvíce komentuje boje.. To je známý jev, když čtenář kronik může mít dojem, že dějiny jsou plné bojů a válek, ale mnohem delší období míru a mírového soužití etnik už nevnímá, protože to nikdo ze současníků prostě neměl potřebu takhle psát..
Autor pak uvádí další věc, proč se zajímat o nepřehledné nástupnické boje – za určitým nápadníkem trůnu mohla stát nějaká společenská vrstva nebo klika, a to posouvá celý konflikt na celospolečenskou úroveň. Je to stejný princip, jako když Žemlička a Třeštík považují povstání kralevice Přemysla proti Václavovi I. za boj staré služebné vrstvy proti nové šlechtě pozemkové..

***

Norsko a potažmo celá Skandinávie mě zajímá z více důvodů. Funguje tam jakýsi extrakt občanské společnosti a civilizovanosti – skandinávské země jako první zaváděly hlasovací právo žen (rekord drží Finsko), je tu trestné bít děti, jsou tu zákony na ochranu přírody a vůbec první zákon na ochranu historických památek (ve Švédsku takto uzákonili ochranu runových kamenů).

(Severo-)germánská kultura je zaměřená už dlouho na individualizaci člověka (žádné sovětské „to nevadí, nás mnogo“), na originalitu každého jednoho života. V ságách se třeba nepíše „byl jednou jeden“, ale jak uvádí Kadečková v jednom svém překladu, autor ságy vždy napíše třeba „byl Ögmund, syn toho a toho“, i když o těch jménech nikde jinde zprávy nejsou.. Dán se vás zeptá na vaše jméno a několikrát ho opakuje, aby ho vypiloval, děti mají jména na svých věcech..
Podobně individuálně se pracuje s delikventy, vězeňský systém v Norsku je dost humánní a spočívá na začlenění vězně zpátky do společnosti.. Třeba jedno lehké vězení funguje tak, že si vězni pěstují na ostrově zeleninu.. Dělají něco užitečného, vrací je to do pracovních návyků.. (Ono to proběhlo médii po řádění masového vraha Breivika, jak to norské soudnictví i vězeňství funguje).

Na individualizaci je postavená i západogermánská kultura, ekonomicky vzato se v Anglii rozvinul kapitalismus na základě svobodnébo podnikání (odkud to přebraly anglojazyčné USA), kulturně mi do toho zapadají tzv. metrosexuálové typu Davida Beckhama – to jsou muži dbající o svůj zevnějšek, jednak si budují svaly a postavu, jednak se dobře oblékají nebo chodí ke kadeřníkovi, ale není v tom vzhledem k prvnímu nic změkčilého.. Ale práce o své tělo je prací na svém individuu, tělo a Já jsou nerozlučné..

Když mě zajímá germánská kultura, tak to nemá co společného s vulgární představou o Hitlerovi a árijské rase, ale s kulturou individualizace, svobody, občanské společnosti (což je přirozeně protiklad k nějakému nacismu).

***

Poněkud zkratkovitě na mě působí i popis vikinského období. Je to takový přehled, přelétnutí nad pár staletími, králové nejsou uvedeni jeden po druhém včetně letopočtů, jenom nejvýznamnější události a postavy.

K vikinskému období dvě poznámky -
Na straně 15 je napsáno, že franský král přenechal r. 911 normanskému vévodovi Rollovi celou Normandii. To byl složitější proces. Rollo dostal část Normandie za slib, že bude zemi chránit před dalšími Vikingy. Jednou tak ochránil nějaké kupecké lodě, ale jindy podnikal své loupežné výpravy a nakonec uchvátil území celé Normandie sám a přenechal ho takto rozšířené potomkům.

Na stranách 13 – 14 autorka píše, že vikinské nájezdy mohly být vyprovokovány agresivními anglosaskými misionáři vůči severským návštěvníkům, kteří navštěvovali Británii od 8. století: „Záhy však začala mezi Seveřany, usazenými v Británii, působit anglosaská křesťanská misie, která byla pravděpodobně provázena násilím proti pohanům podobně, jako to činil Karel Veliký při šíření křesťanství mezi Sasy. První přepady křesťanských center ve Skotsku, Anglii a Irsku Seveřany by pak byly logickou odvetou.“
V Británii působily dvě misie, které na sebe narážely. Jedna byla keltská vedená iroskotskými misionáři, druhá, anglosaská, šla od jihu. Spor obou církví skončil porážkou Iroskotů na synodě ve Whitby r. 664, Irové se stáhli z veřejného života buď do Irska, nebo do svých klášterů.
A teď – první vikinský nájezd r. 793 zasáhl klášter v Lindisfarne, který byl iroskotský. Nájezd r. 795 zasáhl klášter na ostrově Ioně, který fungoval jako základna iroskotské misie už od 6. století. To by měla být pomsta za agresivní chování anglosaské misie, která byla v ideové rovině agresivní nejvíce na Iroskoty?

Nebo jinak, stačí na sebe nechat působit legendy o anglosaských světcích, jak bojují s ďáblem v podobě zoufalství, jak křísí mrtvého, a proti tomu ságu o Ragnarovi Lodbrokovi, kterého jdou pomstít jeho synové s tím, že anglosaský král Aella sice Ragnara zabil v právu a je nevinný, ale že už sami zabili tolik nevinných lidí, že další už jim může být jedno.. Nepotřebuji prezentovat vikinské nájezdy na ostrovní kláštery jako severskou sebeobranu..

Interpretaci vikinských nájezd jakožto náboženské války proti křesťanům jsem už jednou postřehl. V Norsku totiž funguje zvláštní metalová scéna, zaměřená na jednu stranu satanisticky. Památníkem rané fáze této scény je několik podpálených a zničených dřevěných kostelů z raného středověku.
Na druhou stranu když má někdo tak bohatou pohanskou tradici jako Norsko, tak proč opakovat fádní negaci křesťanství typu satanismu známou z celého světa, takže část metalové scény se dala cestou novopohanství. No a když už Vikingové, runy a kult síly, tak část metalové scény k tomu přibrala neonacismus.. A z tohoto antikřesťansko/krajně nacionálního okruhu ke mně právě poprvé dorazil ten názor, jak Vikingové byli k útokům na kláštery vyprovokováni postupujícím křesťanstvím.. Je to názor prostě kontroverzní..
Uživatelský avatar
Ingolf
Král
Příspěvky: 1351
Registrován: 24 srp 2008 12:16
Been thanked: 13 times

Re: Hroch, Miroslav a kol.: Dějiny Norska

Nový příspěvek od Ingolf »

Základní společenskou vrstvou byli svobodní sedláci. Silná pozemková šlechta neměla v nějakých vysokohorských podmínkách možnost vůbec vzniknout a fungovat.. Kolem r. 1000 měli většinu klasičtí svobodní sedláci s dědičnou půdou. K r. 1300 měli většinu sedláci sice osobně svobodní, ale na propůjčené půdě. Šlechta měla 20% norské zemědělské půdy, církev 40% (např. z testamentů), král pouhých 7%.
I to společenské rozvrstvení napomáhalo k individualizaci lidí v této severské společnosti.
Kolem r. 1000 bylo centrum osídlení ve středním Norsku, v oblasti Tröndelagu s centrem ve městě Nidarosu (=Trondheimu), kde vzniklo později i arcibiskupství.
Západoevropský populační vzestup a praxe kolonizace zasáhly pak jih Norska okolo Osla, tady bylo možno ještě klučit lesy. Je tu dost míst s koncovkou -rud (klučina, mýtina), což odpovídá německým výrazům -rode nebo -reut se stejným významem. K r. 1300 se tak centrum osídlení nacházelo na jihu Norska, i tu byly budovány vsi podle západoevropských vzorů.
Hroznou ránu znamenala pro Norsko morová epidemie r. 1349, stav populace padl na jednu třetinu a původního stavu dosáhl až v 16. století. Epidemie inspirovala film - https://www.csfd.cz/film/203500-jasnozriva/komentare/" onclick="window.open(this.href);return false; .

***

Období mezi lety 1350 – 1650 nebylo skutečně „nijak zvlášť pozoruhodné“, alespoň co se týče rozvoje norské společnosti.
Norsko se kvůli dynastickým svazkům stalo od r. 1319 součástí švédsko-norského království, od r. 1380 pak součástí Dánska. Vzhledem ke svému slabšímu postavení se postupně stalo podřízeným krajem.
Morová rána r. 1349 postihla nejvíce šlechtu, která začala mizet a byla nahrazována dánskou (buď asimilací pomocí sňatků, nebo prostým příchodem). I sedláci jakožto stav měli lepší pozici, protože padla ceny půdy a mohli skupovat statky po zemřelých..
Vážným důsledkem ztráty vlastní elity byla dokonce ztráta jazyka. Vládnoucí úřednictvo bylo dánské, resp. byla vyžadována dánština, měšťané v Bergenu mluvili německy. Norské dialekty přežívaly na vsi (ale sedláci nebyli tím, kdo by jazyk udržoval v písemné formě) a při diskusích o podobě spisovného jazyka v moderní době vyhrál postoj převzít dánštinu.. Původní norštině se tak nejvíce podobá dnešní islandština jako jazyk potomků přistěhovalých Norů a kulturní význam Islanďanů vůči norské kultuře je znát i v tom, jak si norští králové pro zapisování svých činů a kronik zvali právě Islanďani namísto domácích Norů.

Politicky oslabeno bylo Norsko i v Kalmarské unii (svazek Dánska, Švédska a Norska pod jedním vládcem) kolem r. 1400. Erik Pomořanský byl korunován arcibiskupem z dánského Lundu a švédské Uppsaly, ale ne arcibiskupem z norského Trondheimu. Královna-regentka Erika Pomořanského Markéta zavedla praxi, kdy se daně vybrané v Norsku odvádějí do Dánska a pro potřeby Dánska. Z Dánska naopak přichází šlechta, úřednictvo a duchovenstvo.
Když v Dánsku r. 1442 nastoupil na trůn Kryštof Bavorský, Norové jej přijali, zatímco Švédi si zvolili králem vůdce protidánského povstání jakožto Karla VIII.
R. 1448 nastoupil Kristián I. jakožto první člen oldenburské dynastie. R. 1450 byla v Bergenu přijata smlouva o dánsko-norské unii trvalého charakteru, tedy pod vládou dánské dynastie.
Oldenburská dynastie zaváděla absolutistické prvky, Kristiána II. r. 1523 vyhnali kvůli tomu sami Dánové, Kristián III. při korunovaci r. 1536 prohlásil, že Norsko není svébytným královstvím a stává se součástí Dánska.

***

Roli hlavní politické opozice vůči Kodani převzala katolická církev. Duchovní se bránili vůči přílivu duchovenstva dánského a začíná prosazovat kult sv. Olafa jako kult národní. To ale vzalo za své s příchodem reformace, která se poměrně rychle prosadila v Dánsku, a to hned na nejvyšších královských místech.
Zatímco v běžné praxi vedla reformace k užívání a rozvoji místního jazyka i v náboženské oblasti (např. překlady Bible do místních jazyků), v Norsku přinesli reformaci Dánové a dánština tak pronikla i do náboženských textů, které užívali Norové ve všech vrstvách společnosti.
Pod reformačním tlakem se ocitl i svatoolafský kult. Když Švédové v rámci livonských válek dobyli Trondheim, odvezli ostatky sv. Olafa. Pak je vrátili, ale Dánové považovali jejich uctívání (oprávněně) za katolický relikt a nechali je zazdít.
Potlačení kultu mělo negativní dopad ohledně izolace Norska. K místu Olafova kultu proudili poutníci z Evropy, kteří přinášeli nové kulturní impulsy a informace, to teď končilo.. Obnova svatoolafské poutní stezky proběhla až r. 1997 - https://www.postoj.sk/20150/putovanie-za-svaetym-olafom" onclick="window.open(this.href);return false;

***

R. 1660 dosáhl dánský absolutismus dalšího vrcholu, když se král Frederik III. nechal provolat dědičným králem bez nutnosti volby. Jinak ale po r. 1650 nastává pro Norsko doba vzestupu, alespoň co se týče ekonomiky a populačního rozmachu.
Počet obyvatel mezi lety 1650 – 1750 vzrostl ze 450 tisíc na 700 tisíc. Zůstalo šest středověkých měst – Bergen (hlavní obchodní město na západním pobřeží), Trondheim ve středním Norsku (sídlo arcibiskupa), Oslo, Stavanger, Skien a Tonsberg. K tomu přibyla čtyři nová, pojmenovaná převážně po dánských králích – Frederikstadt, Kristiansand, Kongsberg, Roros (Oslo pak obnoveno pod jménem Kristiania).
R. 1760 měl Bergen 14 tisíc obyvatel (žije stále z obchodu), Oslo 7 tisíc (žije ze zemědělství) a Trondheim také 7 tisíc (žije z kombinace zemědělství, obchodu se dřevem a z těžby).

Dánská expanze do oceánů měla za následek nová odbytiště norského zboží. Zároveň Norové poskytovali Dánům dřevo na stavbu lodí (obchodních i válečných). Dřevo se vyváželo i do Nizozemí, kam se část Norů vystěhovala. Norové navázali obchod s Anglií, což zase podnítilo stavbu lodí – a tonáž norských lodí převyšovala celkovou tonáž celého Dánska.
Stavby lodí podnítily i rozvoj sekundárních oborů typu výroby plachet a lan nebo dehtu; v horách pro zpracování dřeva vznikaly pily.

Další nároky na dřevo si nárokovaly nové doly. Začalo se těžit železo (město Roros v jihonorském Ostlandu), měď (Roros, tröndelag ve stř. Norsku) a stříbro (Kongsberg).
Menší význam měly sklárny a papírny.

Dánové na druhou stranu nedovolovali zřizovat odvětví, kde by Norové mohli konkurovat – manufakturní výrobu nebo banky. Ostatně požadavek na vlastní banku byl vedle požadavku na vlastní univerzitu hlavním apelem na Kodaň před rokem 1800.
Uživatelský avatar
Ingolf
Král
Příspěvky: 1351
Registrován: 24 srp 2008 12:16
Been thanked: 13 times

19. století

Nový příspěvek od Ingolf »

K prvnímu vážně míněnému pokusu o norskou samostatnost došlo r. 1814, proběhl vcelku klidně a díky relativně příznivé mezinárodní konstelaci měl i hluboký dopad (i když pražádnou naději na celkový úspěch).
Dánsko stálo v napoleonských válkách na straně Francie až do konce, tudíž neslo následky. V protinapoleonské koalici bylo i Švédsko pod vládou bývalého Napoleonova generála Bernadotta. Bernadotte si usmyslel, že se vzdá nároku na Finsko ve prospěch Ruska, ale za to si vezme od Dánska Norsko. Dánský král se s tím předběžně smířil, akorát vyslal do Norska svého bratrance Kristiána Frederika, aby se ujal trůnu a Norsko tak ůstalo pokud možno zachováno pro dánskou dynastii.
Norové se chopili stiuace, když Kristián Frederik dorazil do Trondheimu, čekala na něho delegace s požadavkem ústavy. Norové tvrdili, že jsou teď samostatní a mohou si krle zvolit, Kristián Frederik za sebou neměl žádnou reálnou sílu, takže na demokratické požadavky velkou měrou přistoupil.
Jednání probíhala začátkem roku 1814 v zámečku Eidvoll, 10 4. tam přijela i delegace Norů ze všech koutů země (vyjma úplného severu). Shromáždění si prozatím nárokovalo moc zákonodárnou i vládní. Byla vypracována ústava i s volebním právem, v čele výkonné moci měl být král. Tím byl 17. 5. 1814 nedědičně zvolen Kristián Frederik.
Švédsko bylo mezitím zaměstnáno mezinárodní politikou, takže nereagovalo a Norové měli dost času na přijetí svého ideálního způsobu vlády. 27. 7. podnikne Švédsko rychlé tažení, ale dostatečný odpor Norů včetně pár jejich vítězství ve srážkách v horských oblastech přimělo Bernadotta k opatrnému zacházení. Kristián Frederik musel odstoupit, králem byl v listopadu zvolen bývalý švédský král pokročilého věku Karel XIII. (vládl před Bernadottem). Bernadotte se snažil omezit ústavní moc Norska, ale Norové si to ubránili.
Vznikla nicméně švédsko-norská unie trvající do osamostatnění Norska r. 1905.
---
17. květen platil za den ústavy a tento r. 1821 schválili Norové podobu norské vlajky a poslali návrh Bernadottovi. Další průběh byl tak nějak typický pro švédsko-norské vztahy. Bernadotte považoval už jen datum návrhu za provokaci, takže návrh odložil, aby jej v létě sám nařídil jakože z vlastní vůle... Vztahy Norů se Švédy byly napjaté, ale vždy se takovým nějakým obratem podařilo nalézt nevyhrocené řešení a neeskalovat k násilí nebo třeba k vyhlášení vyjímečnému stavu..
Pro severské země je vlastní vlajka s křížem. Dánové mají bílý kříž na červeném poli. K tomu se váže mýtus, že Dánům byla vlajka seslána z nebe r. 1219 během bitvy při tažení do pohanského Estonska, načež Dánové bitvu zvrátili.
Švédsko má žlutý kříž na modrém poli, Finové modrý kříž na bílém poli, Island na modrém poli červený kříž lemovaný bíle (původně byla na vlajce sušená treska, ale to nebylo ideální..); Faerské ostrovy mají na bílém poli červený kříž lemovaný modře, Shetlandy na modrém poli bílý kříž a Orkneje na žlutém poli červený kříž.
Ty barvy mají většinou přírodní význam. Bílá a modrá ve finské vlajce znamenají sníh a jezera, žlutá s modrá ve švédské vlajce mají znamenat slunce a nebe s mořem.
Norská vlajka má na červeném poli bíle lemovaný modrý kříž a barvy byly převzaty z francouzské vlajky jako výraz sympatií k Velké francouzské revoluci.
Každá loď námořní země nosila vlajku, takže její význam je mnohem větší než u nějakého suchozemského státu.

***

30. léta 19. století přinesla spor mezi romantiky a kosmopolity, či jak je nazvat. Romantici najeli na čisté norské vlastenectví, poznávali norské dějiny a přírodu, sledovali lidovou kulturu, oblékalí se do obleků z ovčí vlny namísto z bavlny apod. Ideálem člověka byl svobodný norský sedlák.
Kosmopolité vytýkali sedlákům hrubost a nechtěli si je idealizovat. První vydání norských pohádek přineslo vlnu kritiky, protože pohádky byly dost brutální.. Kultura se měla vyvíjet v kontaktech s kulturou evropskou, což ovšem odkazovalo převážně na historicky nejbližší kulturu dánskou.
Na této úrovni se vedl i boj o norský jazyk. Romantici si přáli užívat tzv. landsmal, uměle složený jazyk z norských dialektů (resp. jazyk odvíjející se od dialektu kolem Osla), oproti tomu kosmopolité prosazovali tzv. riksmal (říšský jazyk) odvozený od dánštiny, která zůstávala oficiálním jazykem země.
Řešení nakonec bylo, že zůstala dánština, ale s norskou výslovností. Během pár desítek let se norština a klasická dánština začaly rozcházet natolik, že se „norská“ dánština mohla dát považovat skutečně za vlastní norský jazyk

Mezi evropsky zaměřené umělce patřil i světoznámý norský dramatik Henrik Ibsen. Ten „odejel pohoršen malostí norských poměrů do Itálie a napsal tam běhe dvou let dvě zásadní díla norské, v druhém případě světové literatury, dramatické básně Brand a Peer Gynt.“ „Ibsenovy hry budily v norsku pohoršení a byly uváděny s obtížemi, jejich knižní vydání vycházela v Kodani.“ (s. 181, 183)

To je takový paradox, kdy se osobnost, která proslaví ten který národ, za svého života s národem vzájemně odcizí.
V Česku to byl případ kubismu. Je to jediný architektonický směr, který je ryze český, což budí samozřejmě vlastenecký zájem a hrdost. Kavárna Orient v Celetné ulici v Praze se chubí tím, že je jedinou kubistickou kavárnou na světě.. Ale ve své době by kubismus vlastenci kritizován, protože jakožto směr založený na čisté geometrii byl charakterizován jako „neslovanský“. Jednou z reakcí byl tzv. rondokubismus, kdy ostré geometrické tvary nahradily obloučky a kolečka (rondo je kolo) a přidaly se slovanské barvy červená, modrá a bílá.
Ale když se má umění stát světovým, je potřeba originality, na to lidový folklor prostě nestačí..

Jinou věc ukazuje případ spisovatelky Amalie Skramové, „která si dovolila ukázat, jak v manželství bez lásky trpí žena“. „Amalie Skramová coby rozvedená žena neunesla bojkot měšťáků a přestěhovala se z Kristianie do Kodaně.“ (s. 182-183)
Tady je vidět dvojí druh boje. Norové bojovali proti dánské nadvládě, poté proti zůstatkům dánské kultury, viděli v tom evidentně boj za svobodu a rovnoprávnost. Ale Skramová utekla před Nory právě do Dánska..
Hroch postoj norských umělců vysvětluje dále: „Svobodu individua, kterou jim jako základní cíl vytyčil naturalismus, chápali nyní osobněji a vyložili si ji také jako právo jednice na sujektivní vidění světa. Stejný posun od společenského k individuálnímu se odehrával v evropském symbolismu a v literaturách sousedních skandinávských zemí.“ (s. 183)
Obyčejně je boj proti okupantovi i bojem za možnost žít individuálně svobodně, někde ale ta kolektivní nutnost svazuje svobodu individua..
Mně to připomíná z jiné strany zase vztah Maďarů a Slováků, kdy Slováci bojovali za národní práva proti Maďarům, a to včetně maďarských liberálů, kteří chápali svobodu a rovnoprávnost na individuální úrovni, ale to bylo pro Slováky hodně málo..
Uživatelský avatar
Ingolf
Král
Příspěvky: 1351
Registrován: 24 srp 2008 12:16
Been thanked: 13 times

Vznik samostatného státu

Nový příspěvek od Ingolf »

Politicky si selský stav nakonec podchytila levice, a sice na sociální a demokratické bázi; sedlákům nabídla sociální pomoc a větší zastoupení v politice podle demokratických zásad. To se ukázalo být nakonec směrodatnější než kulturní a folklorní záležitosti.
Levice navrhovala zákony, které chránily sedláky. Zaváděl se i protekcionismus. Dále levice pomáhala sedlákům získat větší zastoupení v parlamentu, protože na volební právo platil volební cenzus podle majetku voliče. Snížením nutné částky mohly volit i chudší vrstvy sedláků. Spojení levice a sedláků přineslo vznik regulérní politické strany nazvané Venstre (Levice).

Hlavní boj s oponenty vedla Venstre současně přes volební systém. Občané sice mohli volit do parlamentu, ale vládu sestavoval král bez ohledu na výsledek voleb. Vládu tak tvořili zástupci konzervativní strany Hoyre. Venstre tak vedl boj politický jak s konzervativní stranou, tak se švédským králem.
Návrhy na rozložení vládních sil podle parlamentního vzorce král vetoval, Venstre šla tedy jinou cestou. Ministři měli být odpovědni parlamentu, což nebylo proveditelné, tak se měli alespoň účastnit parlamentního zasedání. To odmítali, takže Venstre hodlala předat tuto věc ústavnímu soudu a plně to říkala v předvolební kampani r. 1882.
Volby Venstre jasně vyhrála a mohla navolit své zástupce do ústavního soudu – tam bylo zvykem jmenovat zástupce podle parlamentního rozložení, ale Venstre zrovna tohle zrovna v tuhle chvíli nehodlala respektovat. Soud udělal bezprecedentní věc, když odvolal vládu za neplnění ústavy. Švédský král udělal také typickou věc, sice zásadně nesouhlasil, ale než aby uskutečnil státní převrat, tak ustoupil. Vládu sestavil premiér za Venstre Sverdrup a od té doby byla vláda sestavována na základě volebních výsledků.

***

Devadesátá léta přinesla ekonomický rozvoj, povedlo se skloubit průmysl s tradičnímu odvětvími - např. ryby se dávají do plechovek a lépe vyvážejí, ze dřeva se dělají nově sirky.
Norské loďtsvo je třetí nejhodnotnější na světě (za USA a VB), norské lodě převážejí náklady pro cizí země, norští námořníci jsou najímáni na cizí lodě (jsou zkušení a zároveň nenároční).

V zahraniční politice se řeší otázka norských konzulátů, protože švédské ministerstvo zahraničí podle Norů nedostatečně prosazuje norské potřeby. To se týká nejvíce opět rejdařů, kteří potřebují rychlé jednání pro svoje podnikání.
Švédsko konzuláty zatrhne čímž vyvolá nepokoje i ústupky. V Norsku spojí své síly Venstre i Hoyre, Norové si vyjednaní dobrí postavení u velmocí (Británie chce nerušený námořní obchod, zpátečnické bismarkovské Německo zase vidí v Norech pravé Germány). Na to ale reagují negativně švédští nacionalisté, kteří všechny ústupky odvolají.
Nastala politická krize, norská vláda podala demisi, švédský král ji odmítl a neprozřetelně prohlásil, že za těchto okolností „nemůže vytvořit žádný jiný vládní kabinet“. Norové postupovali podobně jako r. 1884 při sporech o vládu. Prohlásili, že král nemůže vykonávat svoji ústavní funkci, a protože unie obou zemí stojí pouze a jen na osobě krále, tímto se ruší a Norové vyhlašují samostatnost (7. 6. 1905).
Švédsko bylo v šoku, král reagoval klasicky s tím, že raději nechá Nory odejít, než aby vyvolal krveprolití. Švédský parlament vyjádři neprozřetelný protest, že Norové nemají právo vyhlásit samostatnost bez referenda. Následné referendum skončilo takovým vítězstvím, jakého nedosáhlo ani strojené referendum o připojení Krymu k Rusku.

Prozřetelná nebyla podle mého ani samotná Bernadottova výměna Finska za Norsko r. 1814. Finsko bylo se Švédskem historicky spojeno. Přes jižní Finsko putovali už švédští Vikingové na Rus; i to slovo Rus zřejmě pochází od finského ruotsi – veslaři. Ve Finsku se uchytila výrazná švédská menšina, doteď se tam hlásí asi 15% obyvatel ke švédské národnosti; a jsou stále zváni jako Ruotsi, např. Ruotsalainen Kansan Puolue byla Švédská strana lidová.
Za to Norsko je odděleno od Švédska velehorami, neorientuje se na Pobaltí jako Švédsko, ale na oceán, na Británii, Francii, Nizozemí nebo na USA. Nešlo jen o obchod, z Británie nebo Německa přicházeli odborníci, kteří zaváděli průmyslové novinky, časem třeba vodní elektrárny. To bylo něco, co Švédsko nenabízelo. Švédsku ale nutno připočíst ke cti, že přes mocenské připojení Norska nikdo nesáhlo k otevřenému násilí, aby si zemi mocensky udrželo.
Uživatelský avatar
Ingolf
Král
Příspěvky: 1351
Registrován: 24 srp 2008 12:16
Been thanked: 13 times

20. století

Nový příspěvek od Ingolf »

V dalším referendu si Norové vybrali jako státní uspořádání monarchii. Králem se stal druhorozený vnuk dánského krále Kristiána IX., který měl za manželku dceru anglického krále Eduarda VII. Karel přijal norské jméno Hakon (VII.), čímž navázal na linii středověkých norských králů toho jména. Svého syna pak přejmenoval na Olava.

Norové vzali za své, že malý národ může dávat hlavně morální příklad, a začali se angažovat v mírovém hnutí. Parlament už r. 1890 přijal usnesení, že by bylo vhodné zřídit mezinárodní soudní dvůr a r. 1897 vyslal své zástupce na haagskou mírovou konferenci. Když byla zřízena Nobelova cena míru, tak si Nobel vynahradil, aby v komisi byli i zástupci norského parlamentu.
R. 1908 Norsko vyhlásilo neutralitu, což akceptovaly i velmoci, a byla uzavřena dohoda Norska, Dánska a Švédska o vyloučení vzájemného konfliktu.

Neutralita měla být zachována i první světové válce, Norové vyváželi ryby do Británie i Německa.
R. 1916 ale Němci vykoupili norské zásoby, načež si je Britové předplatili. Němci pak útočili na norské lodě, takže Britové jim poskytovali vojenský doprovod. Po válce byli Norové odškodněni ziskem Špicberských ostrovů.

V meziválečném období se od Venstre štěpí jak sedláci do Selské strany, tak levicové křídlo do Dělnické strany. Krajní levice jinak zůstává roztříštěná.
Vládní koalice tvoří konzervativní Hoyre a Selská strana. Za hospodářské krize 30. let roste levice, takže vládní koalici utvoří Dělnická strana se Selskou. Obě strany se dohodly na větší míře státních zásah do ekonomiky, tzn. ochraně sedláků a dělníků, stejně jako většího řízení ekonomiky. Stát kontroluje těžbu a dovoz uhlí, rybolov, chce zavést monopol na alkohol kvůli jeho nadužívání. Jinak ale stát podporuje i ekonomický růst, nejde jen o přerozdělování.
Od 20. let roste ekonomika hlavně díky průmyslu. Využívá se dostupná a levná elektřina z vodních elektráren, zpracovává se hliník.

Za druhé světové války zachovává Norsko neutralitu, dokud Britové nezaminovali norské neutrální vody. Norové podali formální protest, ale nijak nezasahovali. Němci pak dali Norům ultimátum ohledně odstranění min, což Norové odmítli, protože by se fakticky postavili po bok Hitlera.
Následoval rychlý přepad Norska, Norové doplatili na podcenění armádního zbrojení, když budovali mírovou a neutrální síť (i když i jinak by se taková země neubránila dlouho). Norové nestihli ani mobilizovat, pouze u jižního pobřeží potopili křižník Blücher a získali čas. Norský nacista Quisling provede státní převrat, který Hitler schválí. Německý velvyslanec nese tento požadavek králi, který prohlásí, že radši abdikuje. Královská rodina a pár tisícovek Norů prchá do Anglie, kde vytvoří zahraniční vládu a odboj.
Okupace měla mírnou formu, Norové hlavně bojkotovali říšské akce, např. sportovní zápasy, divadla nebo pracovní nasazení v říši. Odboj byl opatrný, Norové se obávali pomsty, jejich akce byly přesně cílené na vojenské objekty.
Po konci okupace exilová vláda podá demisi, aby umožnila nové volby a přenechala pozici i domácímu odboji.
Uživatelský avatar
Ingolf
Král
Příspěvky: 1351
Registrován: 24 srp 2008 12:16
Been thanked: 13 times

Re: Hroch, Miroslav a kol.: Dějiny Norska

Nový příspěvek od Ingolf »

Miroslav Hroch podal obraz malého národa, který vlastní silou vytvořil samostatný, demokratický a ekonomicky solidní stát. Zní to až moc ideálně, ale co jsem zjišťoval jinde, tak ten obraz nemám potřebu nějaké zásadně narušovat..
A z hlediska literárního to je styl, co má hlavu a patu a nějakou linii, což se projeví ve srovnání s kapitolami o poválečném Norsku, která sepsala norská historička Bakke.
Ty kapitoly jsem nedočetl a opakovala se mi tak zkušenost s Dějinami Dánska ze stejné edice, kterou psali také tamější autoři, tak nevím, nakolik to je nějaký severský styl psaní, co mi nesedí..
Dějiny Dánska jsou směsí nahuštěných politických dějin (přehled vlád z let 1720 – 1848 na dvou stranách), statistiky (kolik lidí přibylo nebo ubylo) a snahy o populární vypravěčský styl, který ale vyznívá prvoplánově líbivě (fráze typu jablko sváru, tahali za nitky). Výsledkem je chaotická směsice, kterou když jsem si promítl v hlavě, tak mě akorát rozbolela.. Jako kdyby se učitel pokoušel podat látku tak, aby moc žáka nezatěžoval, naopak se snažil mluvit jeho jazykem, ale nejde mu to..

Poválečné kapitoly začínají opět statistikou ohledně růstu obyvatel a další názvy kapitol zní (Změny ve skladbě profesí a obživy“ nebo ještě lépe „Změny v objemu a skladbě přistěhovalectví“ a „Změny v obsahu norské identity“. Místo dějin, které jsou odvozeny od slova dít se, tu máme matematiku v podobě počítání nebo fyzikální jednotky typu objem nebo obsah, které jsou určeny pro fyzikální vědu o neživém, ale tady se do toho mají napasovat lidi.. Hledám pro to správné slovo, napadá mě, že je to bezmyšlenkovité, ale myšlenka vychází z člověka, z ducha, a tady chybí i to – je to psaní bezduché, strojové, neživé.., mrtvé..

Kapitoly o změně identity mají už od pohledu hájit multikulturnost. Na str. 250 se tak dočteme, že „během meziválečného období spojovaly určité kruhy představu národního charakteru s rasou, ale tato koncepce norskosti nikdy nezískala širší ohlas“.
Historikové většinou nabízejí výklad dějin, dějů nebo postav, někdy nabízejí i takové koncepce, kterých si nemuseli být vědomi ani lidé ve své době., tak ostré myšlení a ostře formulované závěry se někdy vyskytují.. A v Dějinách Norska se píše neurčitě o „určitých kruzích“, z čehož získávám jen pocit křičet, že tyto "určité kruhy" byli normální zkurvený náckové a proč se to bát napsat???
A umět přesně podat jméno a náplň politického nebo kulturního směru je obzvlášť důležité u multikulturality, protože je potřeba stanovit, jaký směr v rámci přistěhovaleckých vln je slučitelný nebo neslučitelný s evropskou kulturou.., a ne jen neurčitě podávat, že třeba protiimigrační aktitity „nezískávají širší ohlas“.. Je to jen okecávání a oblbování, a kdo nenazve otevřeného meziválečného nácka náckem, nenazve ani islamistu islamistou..

Z těch knih o severských státech se mi profiluje jakýsi teoretický styl historického psaní. Je to politický rámec, který je sám o sobě nudný a překonaný, ale který právě umožní zarámovat si v hlavě prostor a orientaci pro dějiny kulturní.
Miroslav Hroch odmítal sepsat všechno střídání raně středověkých norských králů, Vladimír Polách v knize o kronice mistra Teodorika tyto dějiny vypsal – s tím účelem, že se jich týká samotná kronika, tak s tím účelem, že Teodorik psal dějiny jen do určité doby, protože král Sverre se dostal do válečného sporu s arcibiskupem, což by Teodorikův nadřízený.. Kulturní dějiny jsou takto závislé na těch politických..
V islandských dějinách také nejsou úplně důležité všechny spory a krevní msty mezi islandskými rody, ale islandské ságy jakožto hlavní pramen kulturních dějin jsou psány právě o těchto bojích.. Na Islandu zrovna neplatí, že ve válce mlčí múzy, i poslední období samostatnosti je poznamenáno jak občnskou válkou trvající desetiletí, tak ohromným vzpepětím literární produkce o těchto válkách, které psali i samotní aktéři.. Je dobré vědět alespoň rámcově o hlavních islandských rodech a jejich vztazích, aby se dalo orientovat i v kulturních dějinách..
Ty politické dějiny jako rámec jsou podány v Dějinách Islandu nebo i v kapitolách o novověkém Norsku, je to namáhavější na čtení i pamatování, ale stokrát lepší než nějaký mišmaš..
Uživatelský avatar
Ingolf
Král
Příspěvky: 1351
Registrován: 24 srp 2008 12:16
Been thanked: 13 times

Polách, Vladimír P.: Historie o starých norských králích

Nový příspěvek od Ingolf »

Polách, Vladimír P.: Historie o starých norských králích; Středověké Norsko a Skandinávie v kronice mnicha Theodorika. Veduta, České Budějovice 2014.
http://www.veduta-nakladatelstvi.cz/his ... 10001.html" onclick="window.open(this.href);return false;

Je to jedna z knih typických pro nakladatelství Veduta, čemuž odpovídá nízký náklad knihy (tady konkrétně 500 kusů), ale to ne na úkor kvality. Mně to připadá, že někdo si hraje se svým originálním, ale marginálním tématem, vymazlí si ho, dopodrobna rozebere a pak vydá u Veduty, protože nikde jinde tohle nevychází..

Historie je jedna ze dvou nejstarších norských kronik (ta druhá je Historia Norwegie) a na rozdíl od ní je zachovaná celá. Byla sepsána v důsledku vzniku norského arcibiskupství v Trondheimu a jeho skriptoria. Časový záběr jde od sjednotitele Norska Haralda Krásnovlasého z 9. století do r. 1130, do vlády krále Sigurda Křižáka. Sepsána byla kolem r. 1180.

Autor si dal za úkol oslavit norské krále a hlavně ty křesťanské. Hlavními postavami jsou tedy Olaf Trygvasson (995 – 1000), který tvrdě potlačoval pohanství a pod jehož pohrůžkou přijal r. 1000 křesťanství i Island. Největší postavou je pak přirozeně svatý Olaf (1015 – 1028), který po vyhnání ze země zkusil dobýt trůn zpět a padl v bitvě u Stiklestadu r. 1030. Dalším oslaveným králem je zmíněný Sigurd Křižák, který získal své přízvisko dík vojenskému tažení do Palestiny, kde podpořil místní křižácké státy v bojích s muslimy.
Oslava křesťanských ctností krále byla typická pro celou tehdejší západní Evropu, ale v severní Evropě nezapadala do tamějšího literárního stylu. Král vystupoval hlavně jak hrdina. O králi Olafovi byly napsány legendy, ale stejně tak hrdinská sága (vyšla i česky - https://www.trhknih.cz/kniha/2fumqv3f55" onclick="window.open(this.href);return false; ). Olaf má jako atribut vikinskou sekeru, což je víc než symbol svatosti symbol vikinské brutality... Když norský král Harald IV. podnikl tažení proti Skotsku a umíral r. 1263 na Orknejích, nenechal si předčítat z Bible, ale z Heimskringly, což je cyklus královských ság počínaje polomýtickými králi, kteří rodem pocházejí od Ódina (ale ke konci pokračuje mj. ságou o křesťanském králi Olavu Trygvassonovi a končí ságou o sv. Olavovi). Norská kultura měla stále blíže k hrdinství než k biblickým ideálům..
Theodorikovo dílo tudíž nebylo rozšířené ani v jeho době, ani pak v době národního probuzení.
Neobsahuje ani nějaké výjimečné informace, jinak to je ale dobrý přehled královských norských dějin od prvního vikinského krále, je tam napětí, popisy zrad apod.

---

Polách v úvodu rozepisuje norské raněstředověké politické i církevní dějiny, jak se jinde v češtině nedočteme. Dám sem přehled počínaje sv. Olavem, starší dějiny patří do čistě vikinské doby, to už by se zabíhalo dost jinam. Svatý Olaf sice patří taky do doby vikinské, ale budu se věnovat jeho kultu.

Svatý Olaf vládl v letech 1015 – 1028, poté byl vyhnán a padl r. 1030 v bitvě u Stiklestadu ve středonorském Tröndelagu, když se snažil opět uchvátit trůn. Tröndelag byl v té době nejvíce zalidněným norským krajem a zároveň tu přežívalo pohanství, což z kraje činilo hlavní opozici vůči Olafově vládě.

Vlády v Norsku se ujal král Knut Veliký, který současně vládl Dánsku, Anglii a nyní i jižnímu Norsku prostřednictvím svého syna Sveina a jeho matky Alfgivy (1030-35). Oba byli v Norsku neoblíbení, takže Norové povolali z Rusi Olafova syna Magnuse (1035-47).

O trůn pak přijde bojovat Harald Krutý. V Byzanci působil jako elitní voják císařské gardy, vrátil se dobýt trůn, je nevlastní bratr sv. Olafa. Po roce dvojvládí (1046-47) se Harald stává jedinokrálem.
Harald Krutý se r. 1066 přihlásil i o anglické dědictví. Jeho vojsko se vylodilo v Anglii, ale bylo poraženo Anglosasy u Stamford Bridge.
Stejný vítr, který hnal Nory do Anglie, bránil ve vyplutí Normanům pod velením Viléma Dobyvatele. Jakmile se vítr otočil, Normané vypluli a anglosaské vojsko vysílené bitvou s Nory a usilovným pochodem proti novému nepříteli podlehlo v bitvě u Hastingsu.


Harald Krutý založil dlouholetou dynastii. Vládnou jeho synové Magnus (1066-69) a Olaf Kyrri (=Tichý, Mírumilovný) (1067-93).
Kyrri se věnuje rozvoji země, za jeho vlády vznikají první biskupství v Nidarosu (dnešním Trondheimu) a Selje, odkud bylo záhy přeneseno do Bergenu.

Magnus Bosý (1093 – 1103), syn Olafa Kyrriho. Magnus vyrážel do Irska, byl to takový dozvuk vikinských tažení. Jednou se vrátil ovlivněn keltskou módou krátkých nohavic, načež dostal to svoje přízvisko. V zámoří i padnul, což už tak vtipné nebylo.

Následuje bezproblémová spoluvláda Magnusových synů – Olaf (1103-05), Eystein (1103-15) a Sigurd Křižák (1103-30).
Sigurd se věnoval rozvoji křesťanství. Táhnul osobně do Palestiny, kde pomáhal v pár bitvách tamějším křižáckým králům. V Norsku bylo r. 1128 založeno další biskupství ve Stavangeru a u biskupských sídel vznikaly kláštery – Nidarholm na ostrově v Trondheimském fjordu, Munkalíf u Bergenu, další klášter možná u toho Stavangeru.

Problémy nastaly s příjezdem Haralda Gilliho, který se prohlašoval za syna Magnuse Bosého (z doby Magnusových irských tažení, to přízvisko Gilli je z keltského Gillchrist, tedy Služebník Krista).
Gilli podstoupil úspěšně zkoušku ohněm (resp. přejde bosýma nohama po žhavém železe), takže ho Sigurd uznal za Magnusova syna, ale s tou podmínkou, že Gilli nebude usilovat o trůn, což Gilli nesplní.
Po Sigurdovi nastoupí jeho syn Magnus (1030-35). Gilli proti němu vytáhne s dánskou pomocí, v bitvě u Fyrileifu r. 1134 vítězí prozatím Magnus. Gilli prchá do Dánska, r. 1135 Magnuse přepadává v Bergenu a nechává oslepit.

Harald Gilli vládne rok sám (1135-36). Pak přijede Sigurd zvaný Slembi, který se taktéž prohlašuje za syna Magnuse Bosého a absolvuje také úspěšně zkoušku ohněm. Gilli odmítá spolukralování a v boji je zabit.

Sigurd Slembi (1136-39), z vězení vysvobozuje oslepeného Magnuse, zvaného tedy Slepý, a jsou spoluvládci.
Proti nim vystoupí Gilliho synové, resp. jejich klika, protože sami jsou ještě dětmi – Sigurd je čtyřletý a Ingi dvouletý.
Vojska Gilliho synů r. 1139 vítězí v bitvě u Holmengrá, Magnus Slepý padne a Sigurd Slembi je zajat a popraven.

Následuje zprvu nekonfliktní vláda Gilliho synů – Sigurd Munn (1139-55), Ingi Hrbáč (1139-61) a k nim se přidá nemanželský syn Gilliho Eystein (1142-57).
Spoluvládcovství fungovalo i předtím a vcelku spořádaně. Ve vikinské době nebylo problémem, aby si druhorozený syn vzal lodě a vyplul na dlouholeté výpravy. Nyní však výpravy končí a stát se soustředí na vnitřní zdroje bohatství, kde si více vládců té země může začít překážet.
Druhým faktorem, který provokoval bratrovražedné boje o trůn, mohla být církevní ideologie jednoho jediného pomazaného krále; pro dva krále tu nebylo místo. Nemusí být náhodou, že po vzniku norského arcibiskupství v Trondheimu r. 1152/53 vypuknou mezi královskými bratry boje o jedinovládu (ale jsou tu i argumenty na obranu církve, asi to rozeberu někde níž).
Církev podpoří Ingiho, k němu se přidají i nejmocnější velmoži v čele s Erlingem Křivým. Ingi likviduje Sigurda Munna (r. 1155) a Eysteina (r. 1157) a vládne sám (1157-61).
Ingi padne za oběť pomstě Hákona, syna Sigurda Munna, a ten rok vládne (1161-62).

Tady se vloží do sporu Erling Křivý, který porazí Magnuse a jako krále prosadí vlastního syna Magnuse Erlingssona (1162-84), za kterého zprvu vládne sám. Nárok Magnuse byl hájen tím, že jeho matka (tedy Erlingova žena) Kristýna byla dcerou Sigurda Křižáka. Protože takový nárok po ženské linii není stoprocentní, hledal Erling zdůraznění legitimity u církve.
Trondheimský arcibiskup Eystein Erlendsson korunuje r. 1163 v Bergenu osmiletého Magnuse. Účastní se všichni norští biskupové a papežský legát a poprvé tu je vysloveno, že korunu propůjčuje králi jakožto věčný vládce svatý Olaf.
Erling řídí zemí nesmlouvavě, potlačuje mnoho povstání, nespokojenci nacházejí útočiště v Dánsku. Dánové totiž ovládají JV Norska, o který se s norskými králi přetlačují. Erling řeší věc dohodou, kdy je jihonorský kraj Vik uznán za dánský, ale vládne tu přímo Erling jakožto dánský jarl (nejvyšší velmožský titul, původně samostatný velmož vedle vikinských králů, časem autonomní správce nějakého území).

R. 1177 připluje Sverre, který se prohlašuje za syna Sigurda Munna. V Norsku se spojí s hnutím birkebeinerů, to bylo zbojnické hnutí zvané podle primitivního obrnění nebo oblečení ze březového dřeva na nohách.
Je tu vzdálená analogie k českému knížeti Soběslavovi II., který se spojil také s nižšímu sociálními vrstvami. Žemlička ho ještě v Čechách doby knížecí považuje za selského krále.. Ale je otázka, nakolik to bylo oboje spojenectví z nutnosti, protože to byla nejdostupnější možná opora.
Sverre zdvihl občanskou válku, jeho hlavními protivníky byl král, Erling (umí rá r. 1179) a jejich spojenec arcibiskup Eystein. Eystein byl r. 1178 vyhnán ze své arcidiecéze a r. 1180 i s králem Magnusem prchá do Anglie. Předtím stihnul dát Sverreho do klatby, aniž by si s tím Sverre nějak lámal hlavu.
Magnus se vrací do Norska r. 1184 a je poražen v bitvě u Fimreitu. Sverre vládne sám (1184-1202).

Sverre měl přirozeně také nejasnou legitimitu a potřeboval ji potvrdit. Podle vlastních slov byl určen na církevní dráhu, než se dozvěděl o svém královském původu. Jestli ano, tak jako duchovní znal sílu slova i písma i církevní ideologie. Odvolával se na sv. Olava, jehož měl být potomkem v otcovské linii (kdežto Magnus jen v ženské), a také tvrdil, že mu Olaf ve snu vyjadřoval nespokojenost s Magnusovou vládou.
Sverre si nechal pozvat opata islandského kláštera v Tingeyrar Karla Jónssona, kterému v podstatě nadiktoval svůj životopis s titulem Sága o Sverrem.
Sverre se dál potýká s norskou církví, nový arcibiskup Erik Ívarsson se v úřadu ohřeje rok a prchá do Dánska, papež Celestýn Sverreho exkomunikoval, papež Innocenc vyhlásil i interdikt nad Norskem, ale Sverre odpor ustál a založil novou dynastii.

---

Kronikář Teodorik působil v Trondheimu právě za arcibiskupa Eysteina, hlavy protisverrovské opozice. Eystein byl r. 1178 vyhnán z arcidiecéze a Teodorik adekvátně tomu nemá ve svém díle pro Trondské příliš dobrých slov..

Teodorik zvaný Monachus (mnich) byl zřejmě benediktinem z Nidarholmu u Nidarosu. Trondheim jmenuje častěji než třeba Bergen, kde je taky klášter; propaguje kult sv. Olafa, jenž byl pohřben a uctíván právě v Trondheimu; věnuje kroniku svému „otci a pánu“ Eysteinovi, trondheimskému arcibiskupovi.
Uživatelský avatar
Ingolf
Král
Příspěvky: 1351
Registrován: 24 srp 2008 12:16
Been thanked: 13 times

Svatý Václav a svatý Olaf

Nový příspěvek od Ingolf »

Svatí Olaf a Václav byli ve středověkém pojetí věčnými vládci své země, kteří momentálnímu vládci vládu pouze propůjčují. Přemyslovská knížata nechala razit mince, kde na rubu byl latinský nápis „mír sv. Václava v rukou knížete xxx“. Oba vládci měli pomáhat svému národu v bitvách s nepřítelem.

Idea Václava jako věčného vládce mizí s nástupem dědičného českého království od Přemysla Otakara I. V Norsku byla uvedena v činnost r. 1163, kdy velmož Erling nechal korunovat svého syna Magnuse. Erling měl za ženu dceru krále Sigurda Křižáka, nárok na trůn tedy vycházel z ženské linie a žádal si další potvrzení. Toho se ujala církev, dostala za to nějaké výhody, norské království se postavilo na stranu papežství v jeho boji s Fridrichem Barbarossou.
Legitimita Magnuse byla posílená právě i tou ideou, že mu korunu propůjčil sv. Olaf jakožto věčný vládce Norska.

***

Oba patroni pomáhali svým vojskům v bitvách. Soběslav I. si r. 1126 před bitvou s říšským králem Lotharem nechal poslat pro praporec sv. Václava a na něj nechal upevnit zástavu sv. Vojtěcha. Kaplan Vít pak nad praporcem viděl „svatého Václava, an, sedě na bílém koni a oděn bílým rouchem, bojuje i za nás“. Podobná pomoc shůry přišla i v bitvě u Kresenbrunnu s Uhry r. 1260.

Sv. Olaf pomohl ještě dříve r. 1043 norskému králi Magnusovi Dobrému, když jakožto král spojeného Norska a Dánska vyhnal vpád slovanských Vendů. Teodorik píše, že Magnus měl pochybnosti o výsledku boje, protože měl málo mužů: „Říká se, že když se král nacházel v této duševní tísni, následující noci se mu zjevil blahoslavený Olaf, jeho otec, a vyzval jej, ať důvěřuje v Boha neboť pro Něj je stejně tak snadné obdarovat vítězstvím jak ty, kterých je málo, tak ty, kterých je mnoho. Nařídil mu druhého dne vyrazit do války, neboť s Boží milostí mu vítězství nebude odepřeno. Posílen tímto zjevením, vytáhl král Magnús druhého dne zmužile do bitvy pod praporem, který patříval jeho otci. Držel přitom v ruce onu dvoubřitou sekeru, která je nyní uložena v nidaróské katedrále a která v onom boji byla zlomena. O to mocněji vřítil se na nepřítele. Většinu z nich porazil a ostatní s pomocí Boží zahnal na útěk.“ (s. 166-7)

Máme tu opět světcův praporec i nadpřirozené zjevení a zásah.

***

Skandinávská tradice nabízí ještě jeden obraz vedení etnika jeho bývalým vládcem, který nyní řídí lid z duchovního světa.
Sága o Ynglinzích – popisuje původ Skandinávců od božského rodu Ásů v čele s nejvyšším bohem Ódinem. Sága je euhemerizovaný mýtus, tzn. mýtická látka je vztažená na lidi a nastupuje názor, že bozi byli výjimečnýni lidmi s nadpřirozenými schopnostmi, které si jejich potomci teprve zbožštili.
Ódin vedl lid z Asie do Skandinávie: „Jelikož Ódin byl nadán věšteckým a čarodějným umem, zvěděl, že jeho potomci osídli severní část světa. … Sám odtud (z Asie) odešel a s ním všichni díové a mnoho jiného lidu.“ (5)
„Ódin zemřel ve Švédsku, podlehnuv nemoci. … Oznámil, že odchází do Domoviny bohů a tam své přátele uvítá. Švédové mínili, že se odebral do staroslavného Asgardu a bude tam žít navěky. Tehdy začali Ódina znovu uctívat a vzývat. Věřili, že se zjevuje před velkými bitvami. Tu pak jedněm určí vítězství a druhé povolá k sobě, a obojí platilo za šťastnou volbu.“ (9)

Je možné, že pohanského vládce Ódina, který shlíží na svůj lid ze zásvětí a může mu darovat vítězství, nahradil v křesťanském světonázoru světec se stejným posláním..
Zároveň mě napadla myšlenka, zda praotec Čech není taky podobnou polobožskou bytostí, ale víc informací o jeho zásvětním životě a působení nemáme..

***

Druhá hypotetická možnost, jak odvozovat a vysvětlovat svatováclavský kult, je idea antického hospodáře. To mě udeřilo do očí vzhledem ke dvěma věcem.
Češi jsou udáváni jako čeleď, v překladu z lat. familia. K tomu od vrcholného středověku se ve svatováclavském chorálu objevuje nová sloka, kde je sv. Václav oslovován jako dědic české země.

Antický hospodář vedl domácnost složenou z vlastní rodiny a služebnictva, to celé byla rodina, familia. Hospodář spravoval dědičný majetek, který nebyl individuální, ale byl odkázán předky k užívání a určen k dalšímu předání potomkům.
Kdyby se to dalo shrnout do ideje, tak prapředek postavil dům, který je předáván dalším generacím k užívání. Prapředek tento majetek/dům chrání a jeho uživatele vede z duchovního světa. To by se dalo hypoteticky vztáhnout na ideu sv. Václava, akorát je Václav udáván jako dědic, ne jako zakladatel české země. U jeho familie je kladen důraz na společenství, ne na děděný majetek. Ale zároveň tomu společenství nedá zahynouti, stejně jako hospodář nesl odpovědnost za životy své familie..
  • Podobná témata
    Odpovědi
    Zobrazení
    Poslední příspěvek

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 0 hostů