Ale lidstvo dospìlo do takového uspoøádání, že se mùže vzdìlávat nejenom z toho, co je oficiálnì dovoleno, ale z vìdomostí všech kultur a myšlenkových proudù. Dospìlo do stádia, kdy se dorùstající dìcko ptá matky, "...a kde je mùj otec, proè nežije s námi a kdo vùbec byl mùj otec?" (Úmyslnì nepíši otec s velkým "O").
Dnes mu již nikdo nebrání ptát se na otázky kterým nerozumí. Nikdo ho nepopraví za to, že vyøkne pochybnost. A pøeci jen, dvì tisíciletí jsou pøíliš mnoho, abychom se neptali, kde se tu tak dlouhá doba vùbec vzala?
Bylo i nemálo køesanù (katolických faráøù a jiných), kteøí se ptali na to, co nepasovalo do sebe. Hledali cestu k pochopení nesrovnalostí, ale za jednìmi tmavými dveømi s odepøeným pøístupem se jejich životní pou stala tím posledním, co pro uspokojení své touhy vìdìt mohli udìlat.
Tím jsem jen chtìl pøedznaèit, že se na køesanství neptají jen katolíci nebo protestanti. Ptají se všichni (ateisté, historici...) a ne všichni chtìjí slyšet pravdu jen prostøednictvím slov skrze unifikované verse Bible. Ptají se proto, že køesanství nežije jako alternativa vedle nás, ale my jí jsme ovlivnìni, žijeme ve spoleènosti na køesanských základech, s køesanskými morálními kodexy...jsme možná všichni víceménì køesany rùznì znechucenými instituèní církví. Mì, i kdybych byl katolík, by nevadilo, že by se našly dùkazy kompromitující dosavadní uèení. Já se totiž také domnívám, že je podstatnìjší pravdu hledat NEŽ JI NAJÍT. A navíc si nemyslím , že by "dùkazy" byly natolik znemožòující, že by je soudný køesan nebyl schopen strávit. I když mi je jasné, že je pravda nìkdy natolik zarážející a nepochopitelná, že mùže odradit i nejvìtší její zastánce.
Z mého pohledu, ovlivnìného do znaèné èásti genealogií, je právì toto ne úplnì jasné. Tuto citaci jsem ale vytrhl, protože je krásnì napsaná; pøesto po celý støedovìk (i konec starovìku?) bylo mužské následovnictví velice dùležité a na èest a zachování rodu se nìkdy dbalo mnohem víc než na jiné zøetele. Ale i když Ježíš své uèení pøedával svým spoludruhùm, jedinou jistotu pokraèování jeho "pokrevní pravdy" by zaruèoval pouze potomek. A jistì ne nadarmo dokumentární historické závìry mírnì pøehodnocují úlohu Marie Magdalény. Neøíkám, že šlo o manželství, ale zajímalo by mne, od kdy se historicky tradují tyto "radostné zvìsti" o Ježíši a Marii? Nejde o žádnou apokryfní tajnost, že Marie nebyla mezi uèedníky pøíliš oblíbena. Mluví se o tom pomìrnì otevøenì. Už v tom, že jí Ježíš stavìl na roveò mužùm, šel tak trochu proti zažitostem.Jiøí Motyèka wrote:...vìdìl, že musí zemøít, své bližní pøíkladnì miloval, a to víc nìž sebe sama, a proto nechtìl tíhu svého úkolu rozložit ještì na manželku pøípadnì na dìti...
