Na ostrovech za dob germánské invaze trvalo keltské křesťanství. Nerušeně se od dob sv. Patrika vyvíjelo v Irsku, trvalo i u britských Keltů zatlačovaných Germány. Ke Germánům se křesťanství šířilo dvěma směry - do Northumbrie z Irska a římské křesťanství dík misii sv. Augustina z Kentu do dalších království. Obě církve se lišily a a nakonec se dostaly do sporu ohledně data slavení Velikonoc a ohledně tvaru mnišské tonzury. Spor rozhodla synoda ve Whitby r. 664 ve prospěch církve římské. Za zmíněnými konkrétními dvěma spory ale leží mnohem širší konflikt, který je odrazem celého konfliktu mezi keltským a germánským světem.
***
Odlišnost keltského a germánského křesťanství je patrná při náhledech do jejich textů.
Život sv. Kolumbána je o irském světci z 6. století, který vyrazil na misie, založil klášter na Ioně a s ním i řeholi. Kolumbán viděl do budoucna nebo do dálek, uzdravoval lidi z chorob, vyháněl zlé duchy, měl jednoho chlapce vzkřísit z mrtvých, krotil bouře, krotil divoké šelmy, z řeky Ness zahnal obludu, co žrala lidi, což je mimochodem vůbec první záznam o výskytu Lochneské příšery.. Když umíral, požehnal ještě ostrovu Ioně, kterému od té doby neškodili jedovatí hadi, požehnal obilí v sýpce a na znamení stesku je v legendě napsáno, že mu v den úmrtí složil do klína hlavu kůň a začal plakat..
O svatém Kevinovi šel zase příběh, že když se modlil, tak mu do dlaní snesl vajíčka kos. Kevin nechtěl životu ublížit, takže vajíčko nosil v sepjatých rukách, dokud se nevylíhlo mládě..
Jsou to tváře laskavého křesťanství, srozumitelné navíc i nejprostšímu člověku.. Ony také irské kláštery byly vesnické, nahrazovaly svou správou i světskou moc..
Anglosaské křesťanství bylo záležitostí vyšších vrstev, bylo přijímáno shora a zase podle kontinentálního vzoru máme doklady, jak král nebo jeho družina slíbili přijmout křest tehdy, pokud zvítězí v bitvě, což se také stávalo.. Z anglosaské doby pochází na 25 svatých z řad králů a 60 svatých z řad královen..
Protikladem Kolumbána může být sv. Wilfrid. To byla extrovertní, výbušná osobnost, která vedla spory s králi i kolegy biskupy o mocenské místo. Když se měl podřídit nějakém rozhodnutí, např. že jeho diecéze v Northumbrii bude rozdělena na diecéze tři, tak se odebral do Říma, kde přesvědčil papeže o své pravdě.. Z Evropy ale donesl poznatky např. z oblasti stavitelství, jeho diecéze a klášter v Riponu v tomto ohledu vzkvétaly.. Když byl odněkud vykázán, tak obracel buď pohany ve Frísku, nebo obrátil poslední zbývající pohanské saské království v Sussexu. Ale co tu chybí, to je prostá starost o slabé, zázraky ve prospěch lidu nebo nějaké duchovní schopnosti typu předvídání budoucnosti..
Beda zachytil ještě jednu rozdílnou praxi, která by v dnešní době určitě taky rezonovala. Biskup Kolman po synodě ve Whitby opustil Anglii, vzal s sebou z Lindisfarne desítky lidí, Irů i Anglů. Založil s nimi jeden klášter, ale musel ho rozdělit na dva, protože Irové a Anglové se nemohli shodnout: "Irové totiž v létě, když bylo třeba sklízet plodiny, opouštěli klášter a rozptýleni se toulali po známých jim místech, jak ale nastoupila zima, vraceli se zpátky a to, co Anglové zatím sklidili a připravili, chtěli užívat společně." (IV, 4)
To anglické pojetí na mě působí jako "s hlavou v oblacích, ale nohama na zemi"..
---
Mezi Kelty a Germány zela hluboká propast a to se odráželo i v náboženství. Britové se nesnažili o misie mezi Anglosasy. Zřejmě si křesťanství vzali za svou identitu, která byla Sasy existenčně ohrožována, a proti Sasům ji bránili..
Spory obou etnik se promítaly i do doby christianizace Anglosasů. Northumbrijského krále Aethelfritha přirovnal Beda za vítězství nad Iry u Degsastanu ke starozákonnímu Saulovi. Aethelfrith byl přitom pohan a Irové křesťané.. V jiné bitvě, proti Britům u Chesteru, nechal Aethelfrith pozabíjet asi 1200 mnichů (podle Bedy, podle Anglosaské kroniky 200) z kláštera z Bangoru, kteří se modlili za britské vítězství v bitvě.. Podle Bedy bylo toto vítězství pohanů nad Brity dáno Augustinovou předpovědí, že pokud mu odmítli poslušnost, budou zničení zbraněmi..
***
Christianizace Anglosasů probíhala dvěma směry. R. 597 se v Kentu vylodil sv. Augustin a římské křesťanství se šířilo mezi Sasy a na sever. Do Northumbrie se ale dostalo po r. 630 křesťanství irské, a to dík králům Osvaldovi a Oswymu, kteří vyrůstali v exilu mezi Iry. Teologické nejasnosti mezi oběma větvemi křesťanství měla vyřešit synoda v northumbrijském Whitby r. 664, které rozhodla o vítězství tradice římské. Nejprve směr irský, je kratší a přehlednější.
Z waleského kláštera Bangoru vzešel sv. Kolumbán. Odchází do ciziny pro neshody, zakládá klášter Durrow a r. 563 na ostrově Iona. Spolu s Bangorem z toho bude trojlístek klášterů pod Kolumbánovým vedením, který se zaměřuje na misie. Sám Kolumbán podniká úspěšně misie mezi divokými Pikty (i ostrov Ionu dostal od Piktů), dceřiným klášterem se stává irský Kells, známý z pozdější doby jako místo rozvité klášterní kultury (nejznámější je rukopis Kniha z Kellsu -
https://cs.wikipedia.org/wiki/Kniha_z_Kellsu ).
V Northumbrii konvertoval jako první z králů Edvin r. 627. Křest byl podmínkou, aby si mohl vzít kentskou princeznu. V Yorku zakládá arcibiskupství. Po Edwinově smrti r. 632 země odpadá, ale jeho nástupce od r. 633 Oswald už křesťanem je. Před Edwinem uprchl do kaledonského exilu, kde přijal od Irů křest. Do Northumbrie povolává irské misionáře. Svatý Aidan tak zakládá r. 634 klášter Lindisfarne s Kolumbánovou řeholí na východním pobřeží Anglie; klášter je z historie nejvíc známý tím, že jeho krutý přepad r. 793 odstartoval celou vikinskou éru (a přepad Iony následoval r. 795). Aidan byl lindisfarneským opatem mezi lety 634 - 651, pak nastoupili Finan (651 - 661) a Kolman (661 - 664).
Díky Oswaldovi a jeho vlivu ve Wessexu přijal křest wessexský král Cynegils, Oswald dodá i biskupa.
Oswaldův následovník a sourozenec Oswy poráží mercijského krále Pendu a opat Finan křtí Pendova následovníka Peadu, Oswy podporuje křesťanství i v Essexu. Oswy si bere za ženu členku královského rodu z Kentu a opět nastává náboženská disbalance, tentokrát vnitrokřesťanská. Oswy a královna slavili Velikonoce v jinou dobu, a týkalo se to i období půstu, kdy jeden manžel půst držel a druhý se bavil..
Na naléhání sv. Wilfrida svolává Oswy r. 664 synodu do Whitby. Zde vítězí římská strana, většina členů irské tradice přechází k tradici římské. Menšina Irů ale zůstává při své tradici a stahuje se z veřejného života buď do klášterů typu Iony (ta se přidá k římské tradici r. 715/716), nebo do exilu. To se týká i lindisfarneského opata Kolmana, ten odchází do Irska a nahrazuje ho Wilfrid.
Iroskotské misie pokračovaly do Galie a až do střední Evropy. Uvažuje se o podílu Iroskotů na christianizaci Velké Moravy, iroskotskou fundací bylo i Řezno, pod které spadaly Čechy před vytvořením vlastního biskupství, více jsem iroskotské misie rozepisoval tady -
viewtopic.php?f=14&t=242&p=67731&hilit=#p67731***
Christianizaci Anglosasů vedl papež Řehoř Veliký. Řehoř měl podle jedné zkazky spatřit na římském tržišti blonďaté otroky a na otázku, kdo to je, dostal odpověď, že Anglové. Papež měl zvolat "Non Angli, sed Angeli" - tedy na Anglové, ale andělé.. reálnější asi bude pohled, že papež vykupoval anglosaské otroky, učil je víře, aby je poslal s misionáři na Ostrovy.
V Anglii přistála r. 597 misie sv. Augustina (je to jiný Augustin než známější, pozdně antický teolog). Misie mířila do Kentu na pozvání krále Aethelberta, který měl za ženu franskou křesťanskou královnu Bertu. Lodě přistály nejprve na ostrově Thanet, aby s nimi král nejprve vyjednával - je to jakési opakování, protože na Thanetu poprvé přistáli i Hengist a Horsa.., přes Thanet přišlo germánské etnikum i jeho christianizace..
Augustin slavil úspěch, r. 601 nastal křest krále Aethelberta a lidu, stejného roku bylo založeno arcibiskupství v kentském Canterbury; v pozdější katedrále tu byli pohřbeni Jindřich IV. a Eduard IV., byl tu zabit nejznámější středověký anglický světec Samuel Beckett a Chaucere sem situoval Povídky Canterburské, asi nejvýznamnější literární dílo anglického středověku.
Christianizace se šíří do Essexu, kde vládne Aethelbertův synovec Sebert. V Londýně vzniká r. 604 biskupství a r. 607 kostel sv. Pavla - ten po mnoha požárech a přestavbách stojí dodnes -
https://cs.wikipedia.org/wiki/Katedr%C3 ... A9ho_Pavla .
Misie dosáhla do Východní Anglie, kde král Raedwald (593 - 617) vlastni podle Bedy současně pohanský a křesťanský oltář.
Augustin popudil britské křesťany, když je r. 603 povolal, aby diskutoval o zařazení britské církve do anglosaské. Když Augustin odmítl Britům byť jen odpovědět na pozdrav, bylo jednání předurčeno k neúspěchu. Augustin umírá r. 605.
Římská církev se ze své základny na JV dostává do kontaktu s církví irskou - vliv Northumbrie je patrný ve Wessexu a klíčovou událostí byl křest mercijského krále Peady r. 654 (pohanským už zůstává jen Sussex).
Na naléhání sv. Wilfrida je svolána synoda do Whitby. Wilfrid tu vystupuje jako hlavní a úspěšný mluvčí římské strany - měl za sebou cestu do Říma mezi lety 653 - 658, během ní poznal v Galii moc biskupů a r. 663 dostal od Oswyho půdu k založení římského kláštera v Riponu.
Významným krokem ke stabilizaci církve bylo povolání řeckého arcibiskupa Theodora z Tarsu (669 - 690), když předchozích asi pět let se stolce nikdo nechtěl ujmout. Theodor byl jakožto cizinec neutrální ohledně místních sporů, určil hranice diecézí i jejich vybavení a nebál se kontaktu s keltskými církvemi. Dík Theodorovi přešla do katolické církve praxe zpovědi - irští mniši se zpovídali mezi sebou, v katolické církvi tuto praxi převzal kvalifikovaný kněz. Ale ani Theodor se nevyhnul sporu s takovou konfliktní osobou, jako byl Wilfrid.
Po synodě ve Whitby se biskup/opat Kolman v Lindisfarne vzdává úřadu a Oswy místo něj dosazuje Wilfrida. Wilfrid odmítá svěcení od Irů (natolik nemá irské křesťanství rád) a odchází pro svěcení do Galie. Oswy mezitím dosadí jiného biskupa, tak jde wilfrid dělat opata do Riponu, než ho Thedoro r. 669 nepotvrdí zpět do biskupské funkce. Wilfrid stěhuje biskupský stolec do Yorku, je to přeci jen blíž centra Northumbrie a nejsou tu stopy po irské tradici.
Wilfrid využívá kontinentálních zkušeností a staví, resp. přestavuje York a Ripon podle tamějších vzorů. R. 670 zakládá klášter ve Wexhamu, tehdy prý nejhezčí na sever od Alp.
Wilfridovi zlomí podlomí mocenské věci. Pohněvá si krále Agfritha, když podpoří jeho manželku sv. Etheldredu ve snaze odejít do kláštera ještě před tím, než porodí dědice.
Theodor a Egfrith se rozhodnou rozdělit Wilfridovu diecézi na tři díly. Wilfrid odchází r. 679 do Říma, aby se hájil. Cestou jaksi mimochodem křtí Frísy. papež vydal kompromisní stanovisko, se kterým ale nesouhlasí Egfrith, a tak Wilfrid odchází. Jako místo exilu volí Sussex, který úspěšně christianizuje. Zakládá tu i klášter v Selsey - biskupem v Selsey se pak po r. 1030 stává jistý Grimkel, původem Nor, který svatořečil sv. Olafa, a nejstarší doklady svatoolafského kultu pocházejí právě z Anglie.
Po Egfrithově smrti v boji s Pikty se Wilfrid r. 686 vrací do Yorku,kvůli sporům odchází do Mercie. R. 703 je svolán sněm biskupů do Austerfieldu, kde padne rozhodnutí, aby se konfliktní Wilfrid vzdal všech funkcí a odešel dělat opata do Riponu. Wilfrid odchází opět do Říma a papež mu dá za pravdu, ale starý Wilfrid brzy umírá.
---
Ani ne sto let po příchodu sv. Augustina do Británie začali vysílat vlastní misie Anglosasové. První kontakt s kontinentálními pohany přinesla Wilfridova cesta do Říma r. 678, asi rok křtil Frísy.
Soustředěná misie Frísů proběhla r. 690 za vedení Wilfridova žáka Wilibrorda, který byl r. 695 vysvěcen na utrechtského arcibiskupa. Wilibrord skro pokřtil fríského krále Radboda, který se těsně před křtem zeptal, kde jsou jeho nepokřtění předkové. Když Wilibrord odpověděl, že v pekle, rozhodl se Radbod křest odmítnout, aby se mohl připojit k nim.
Mimo Northumbrijců získal věhlas wessexský misionář Bonifatius, ten působil v Germánii mezi lety 718 - 754, založil biskupství v Mohuči a zahynul mučednickou smrtí.