Fórum zájemců o historii

Blaze tomu, kdo rád vzpomíná svých otců a vesel baví posluchače o jejich činech.
Právě je 14 pro 2019 00:31

Všechny časy jsou v UTC + 1 hodina




Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvků: 10 ] 
Autor Zpráva
 Předmět příspěvku: Anglosaské období Británie
PříspěvekNapsal: 15 říj 2018 22:32 
Offline
Král
Uživatelský avatar

Registrován: 24 srp 2008 11:16
Příspěvky: 1644
Bydliště: Jičín
Has thanked: 0 time
Been thanked: 17 times
Literatura:
Morgan, Kenneth: Dějiny Británie. NLN, Praha 1999. - https://www.nln.cz/knihy/dejiny-britanie/
Typické dílo z řady Dějin států, anglosaskému období (440 – 1066) věnuje skoro 50 stran.
Ve stejné edici vyšly i Dějiny Skotska.

Davies, Norman: Ostrovy; Dějiny. BB art, Praha 2003. - https://www.cbdb.cz/kniha-13566-ostrovy ... -a-history
Rozsáhlá kniha, jak mívá autor asi ve zvyku (sepsal i Dějiny Evropy, vyšlo i česky). Více populární dílo, udává na konci kapitol i to, jak se na to které období dívá pozdější nebo dnešní doba. Dost vystupuje proti anglocentričnosti a netají se tím, věnuje patřičnou pozornost keltským národům (Velké) Británie.
 
Todd, Malcolm: Germáni. NLN, Praha 1999.
Věnuje se germánským kmenům, mezi nimi tedy i Sasům, Anglům i Jutům jak v jejich pevninské vlasti, tak po příchodu na Ostrovy.
 
Pak vyšly knihy, které nepřinášejí mimo přehledu nic tak nového. V edici Dějin národů od Nakladatelství Lidových novin vyšly mimo Toddových Germánů i Angličané, ale co jsem do toho koukal, tak to nestojí za koupi, aspoň ne za tu cenu. Je to krátká kniha, o Anglosasech tam tolik není.
V češtině vyšel ještě překlad Dějin anglicky mluvících národů od Winstona Churchilla, vydal je r. 1956. To je obsáhlejší dílo, ale také jen shrnující.
Něco málo obsahují Dějiny Anglie od André Mauroise.
 
Prameny:
Beda Ctihodný: Církevní dějiny národa Anglů. Argo, Praha 2008.   - http://www.argo.cz/knihy/121825/cirkevn ... oda-anglu/
Zásadní dílo pro anglosaské období. Spolehlivé začíná být od r. 597, kdy přišel do Kentu sv. Augustin a rozjel christianizaci Anglosasů.
 
Čermák, Jan: Jako když dvoranou proletí pták; Antologie nejstarší anglické poezie a prózy /700 - 1100/. Triáda, Praha 2009. - http://www.i-triada.net/index.php?menu= ... .php&id=97
Obsahuje prameny, mj. Anglosaskou kroniku, to jsou hlavní letopisy anglosaského období. Kroniku zavedl nejspíše Alfréd Veliký, buď úplně nově, nově nechal složit dosavadní zápisy do jednoho svodu. Zápisy byly poslány do více klášterů, kde je mniši rozšiřovali dál podle místních letopisů a událostí. Vzniklo tak tedy více verzí a jejich soupis tvoří to, co se dnes nazývá Anglosaská kronika.
 
Beowulf: přel. Čermák, Jan. Torst, Praha 2003.
Nejznámější anglosaské dílo, epos o germánském válečníkovi Beowulfovi bojujícím s obludou a drakem. Mísí se tu germánský pohanský svět s nastupující křesťanskou kulturou. Téma opakovaně zfilmováno.
 
Geoffrey z Monmouthu: Dějiny britských králů. Argo, Praha 2010. - http://www.argo.cz/knihy/148089/dejiny-britskych-kralu/
To je něco na způsob Hájka z Libočan, dá se ale použít pro kulturní dějiny. Týká se hlavně keltského období, obsahuje ranou verzi příběhu o králi Artušovi (ještě bez Kulatého stolu, sv. Grálu nebo rytíře Lancelota). Dotýká se i bojů Kelty s prvními Sasy pod vedením Hengista a Horsy.

Polehlová, Helena; Polehla, Petr: Non Angli, sed angeli; Kult svatých v latinské literatuře raně středověké Anglie. Nakladatelství Pavel Mervart, Červený Kostelec 2012. – http://www.pavelmervart.cz/kniha/non-an ... ngeli-259/
Výběr anglosaských legend a jedné iroskotské o sv. Kolumbánovi. V úvodu knihy studie o anglosaském období a v úvodu každé legendy studie o ní.

***

Nejprve vymezení okruhu, které je samo o sobě dobrou záminkou k diskusi. Anglosaské obsazení Británie začíná přibližně kolem r. 450. Anglosaskou dominanci narušuje po r. 800 vikinské dobývání, kterému odolá jen Wessex. Poté lze mluvit o vikinském nebo sasko-dánském období a dějiny tehdejší Británie nelze dost studovat bez dějin Skandinávie a Dánska. Následuje sasko-vikinské přetahování o moc vrcholící ohromnou námořní mocností v podobě dánsko-anglického království za krále Knuta Velikého v 11. století.

V politických dějinách bych čistě anglosaské období vymezil do r. 800, ale kulturně pokračuje anglosaská kultura plynule dále (např. Písně o bitvě o Maldonu nebo bitvě o Brunanburhu jsou klasickou anglosaskou literaturou, i když politicky odrážejí boje s Vikingy). Toto období končí poměrně jasně rokem 1066 (Normané přinesli francouzskou kulturu, prosazuje se skrze ně i francouzský jazyk, zprostředkují z Francie příchod gotiky apod.).
---
Pojem Anglosas se používá od 10. stol., kdy se uzavřel dynastický sňatek Sasů ostrovních s kontinentálními. Jindřich Ptáčník oženil svého syna, budoucího císaře Otu I., s Editou (Eadgith), sestrou krále Aethelstana z wessexské dynastie.

***

Británií rozumím celý ostrov od Wessexu po Skotsko na severu (plus přilehlé ostrovy jako Hebridy nebo Man). Anglosaské období se sice vyznačuje převahou Germánů nad původními keltskými Brity, ale keltský název zůstal.
Objevují se takové vtipné věci, jako když v Dějinách Británie je věta "proč tedy tyto Dějiny Británie nezačínáme před Římany?" (s. 9). Jinými slovy, v těchto Dějinách Británie chybí dějiny Britů.. Autor to vysvětluje tím, že historie začíná písemnými prameny, takže až od římského období. Jinak to ale zapadá do anglického přezírání všeho keltského, kdy keltské dědictví Ostrovů ustupuje tradici germánské (to ustupuje během koloniálního soupeření s Německem po r. 1895 a nejvíc během 2. světové války) nebo právě římské tradici kvůli její civilizační misi. Davies zase cituje anglické učence, kteří litovali, že Řím nestihl dobýt celou Británii..

To je zvláštní věc vzhledem k tomu, že k přímému římskému dědictví měli blíže Britové. Část Britů prchala přes Sasy do galské Bretaně (nebo-li Malé Británie), kde ještě přežívala římská správa. Hlavní informátor k dějinám Británie pro 5. století je Gildas, žák velšského světce Illtuda. Jako většina pozdně antických autor i on želí pádu římské říše a invaze různých barbarů. A do Británie podle Gildase vpadli „neuvěřitelně hnusní Sasové“ (Davies s. 151-2).
Kontakty ostrovních Keltů s Bretaní zůstaly zachovány. Cornwall na JZ Británie sloužil jako zastávka na námořní cestě mezi Bretaní a Irskem. Bretonci měli úzké kontakty s velšským Monmouthem, odkud pocházel Geoffrey, autor zmiňovaných Dějin britských králů. A protože se Geoffrey odvolává na existenci velmi starého písemného pramene, ze kterého čerpal, je možné, že jej získal právě od Bretonců.. Geoffreyho dílo se vyznačuje pankeltskou vizí a budoucí vůdčí rolí Keltů včetně pár proroctví.. Bretonci tvořili i část vojska Normanů a i když jsou jmenovaní jako žoldáci, tak tam asi hrála roli opozice ostrovních i pevninských Britů vůči Anglosasům.

Střet keltského, saského a vikinského světa proběhl v bitvě u Brunanburhu r. 937. To byla bitva, která ukončila první fázi obsazení Británie Dány. Dánové v 9. století obsadili celou saskou Británii vyjma území Wessexu na samotném jihu, a i tam podle legendárního podání zahnali krále Alfréda do bažin, odkud vedl polopartyzánský odpor. Alfréd osvobodil Wessex, jeho potomci pak celou saskou Británii, až na severu v Northumbrii narazili na Vikingy norské, kteří sem expandovali z Irska a měli centrum v Yorku. S nimi se Sasové utkali tedy v bitvě Brunanburhu a po boku Norů stáli i Velšané a Skotové.
Bitva skončila masakrem Norů a Keltů. Píseň o bitvě u Brunanburhu praví: „Mnohý muž zmíral oštěpy ubodán, severský útočník, přes štít střelen, stejně tak Skot, syt boje, znaven.“ … Většího vraždění nepoznal ještě nikdy ten ostrov, ani vojsk silnějších, které kdy srazila čepel meče, jak staří mudrci v knihách vykládají, od dob, kdy z východu spěli sem Anglové, Sasové též; přes širé moře přijeli k Britům, bitcové pyšní přemohli Velšany, udatní reci uchvátili zem.“ (Antologie, s. 283-4)
Střetly se tu dvě koncepce – anglosaská, kde vyvrcholil osvobozující boj Sasů s Dány, kteří kdysi zahnali posledního saského krále Alfréda do bažin.., a proti tomu keltská koncepce, kde Britové zahnaní kdysi Sasy do bažin Walesu mohli otočit vývoj a získat aspoň část Británie zpět.. Zvítězila koncepce anglosaská a v anglickém povědomí i historiografii se to odráží dodnes..
Na druhou stranu ke keltské církvi se alespoň v počátcích hlásila anglikánská církev, protože jí to nabídlo možnost odvolávat se na tradici apoštolů a úplně se oddělit od církve římskokatolické.

V raném středověku se vyprofilovala situace, která vede k dnešní podobě soustátí Velké Británie. Proto se moje pozornost nezaměří čistě na Anglosasy, ale celou Británii. A název tématu odráží, že Anglosasové jsou jednou z částí celých ostrovních dějin, i když období po odchodu Římanů dominují..
Dál bych se věnoval kulturním dějinám, hlavně ostrovnímu písemnictví. Zachovalo se množství zachovalých písemných pramenů (česky vyšel např. Beowulf a menší texty v Antologii), jednak z těchto období čerpá Shakespeare – král Lear má předobraz v Geoffreym z Monmouthu, Macbeth byl skotský král z 11. stol. (zatímco Hamlet jakožto dánský král jménem Amlódi měl předobraz ve vikinském prostředí.


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
 Předmět příspěvku: Původ a příchod (5. stol.)
PříspěvekNapsal: 15 říj 2018 22:47 
Offline
Král
Uživatelský avatar

Registrován: 24 srp 2008 11:16
Příspěvky: 1644
Bydliště: Jičín
Has thanked: 0 time
Been thanked: 17 times
Germáni usazení v Británii pocházeli z Dánska, SZ Německa, pravděpodobně i z Nizozemí.
Jutové pocházeli z Jutského poloostrova, zatímco Dánové ještě obývali spíše dnešní dánské ostrovy jako Sjaelland a seděli i v dnešním jižním Švédsku v kraji Skane (zatímco Švédové ovládali střední Švédsko okolo jezera Mälaren).
Anglové pocházeli z kraje Angeln v dnešním Šlesvicku-Holštýnsku (SV od Šlesviku). Kraj zůstal dlouho neobydlen, dostali se až k němu Polabští Slované, konkrétně Obodriti.
Sasové mají pravlast v SZ Německu, západně od Labe. Směrem na jih, mezi Německem a Nizozemím, sídlili Frísové. To byl malý kmen, neměl sílu expandovat, tak se věnoval námořnímu obchodu. Pravděpodobně se část Frísů účastnila také invaze do Británie (i podle místních jmen typu Dumfries- Pevnost Frísů, nebo Friesby či Friesthorp, ale to přípony -thorp a -by byly užívané za dánské kolonizace, to bych viděl na vikinskou dobu).
Mapka - http://milasko.blog.cz/1709/anglosaska- ... ske-anglie

Kolem r. 450 došlo ke zhoršení klimatu a pobřežní kraje oceánu se staly obětí záplav. Germáni byli moře ohrožováni stále, stavěli tu domy na kůlech (tzv. wurty). Na záplavy ale ani tohle nestačilo, a tak se vydali přes moře. Nešlo tedy o čistě vojenskou expanzi za kořistí, ale o kolonizaci.
 
---
 
Beda charakterizuje rozvrstvení příchozích dost jednoznačně: „Pocházeli ze tří velice mocných germánských kmen, Sasů, Anglů a Jutů. Jutského původu je lid Kentu a obyvatelé ostrova Wight, jakož i ti žijící naproti ostrovu Wight, v oné části království Wessexu, jež se ještě dnes nazývá státem Jutů. Ze země saské, to jest z kraje nyná známého jako Staré Sasko, přišli Východní Sasové, Jižní Sasové a Západní Sasové. Nadto ze země Anglů, to jest z kraje mezi královstvím Jutů a královstvím Sasů, který se nazývá Angulus, přišli Východní Anglové, Střední Anglové, Mercijští a celé pokolení Northumbrijské (to jsou oni lidé, kteří sídlí severně od řeky Humber) jakož i ostatní kmeny Anglů. Praví se, že Angulus od toho dne až podnes zůstává neobydlen.“
 
V Dějinách Británie je pod citací posudek: „Archeologie Bedův rozklad potvrzuje: předměty nalezené v anglických hrobech jsou srovnatelné s těmi, jež pocházejí ze severního Německa a jižní části Jutského poloostrova. Některé urny z kremačních hřbitovů 5. století ve Východní Anglii jsou snad dílem týchž hrnčířů, kteří zhotovili i urny nalezené v Sasku, a kentská keramika i kentské šperky se podobají materiálu z Jutska.“ … „Bedovo rasové rozlišení jednotlivých království jeho doby je pravděpodobně až příliš úhledné.Lid Kentu snad tvořili skutečně převážně a ostatní velké národy se jistě považovaly buď za Angly, nebo za Sasy. Archeologie nicméně tak příkré rozlišení nenaznačuje; koncem 6. století, kdy se ona království vynořují na denní světlo, je na jejich styčných plochách mnoho nejasného. A tak nejkrásnější kovové výrobky Východních Anglů připomínají kovové výrobky z Kentu a dynastie jejich králů byla, jak se zdá, švédská. Plavba přes moře etnické vazby jistě oslabila a zjevně se vyvinuly nové typy osad i druhy společenské organizace, které vyhovovaly potřebám prvních kolonistů.“
Beda spíše popisoval situaci, jak se vyvinula po příchodu kolonistů do Británie. Králové jednoho ze saských království mohli vládnout i části tamních Anglů a naopak.
---
Máme obrázek tří „mocných kmenů“ a desítek království. To mimochodem odráží českou situaci jednoho kmene Čechů a víc jak desítky knížectví. Tedy ne že každý kníže byl hlavou slovanského kmene, podobně jako král nějakého malého saského království také nebyl hlavou přímo kmene..

***

Počátky saské přítomnosti sahají do doby římské, část Sasů se působila v legiích, potvrzují to i archeologické nálezy. Samostatní Sasové pod vedením Hengista a Horsy měli připlout kolem r. 450 do Kentu. Měl je pozvat britský král Vortigern proti útokům Piktů. Sasové se ale obrátili proti Britům a když došlo k dohodnutému vyjednávání, Sasové skryli pod oblečení zbraně a valnou část britských velmožů pobili. Vortigern měl uprchnout. Odporu se chopil legendární král Artuš a kolem r. 500 poráží Sasy u blíže neznámého místa Mons Badonicus, čímž se situace stabilizuje.
Koncem 5. století připlouvají další saské hordy. R. 477 se podle Anglosaské kroniky vylodil v Sussexu Aelle a r. 495 ve Wessexu Cerdic a Cynric. Tím byly založeny dynastie těchto saských států.

***

Není tu možné přesně odlišit legendy od historie. Král Artuš asi existoval, ale spousta věcí okolo něj pochází z doby vrcholného středověku.
Hengist a Horsa přijeli na třecvh lodích zvaných keels. Na třech keels pak připlul i sussexký Aella se třemi syny, možná je to zase jen legendární počet.
Jména prvních Sasů znějí Hengist a Horsa, což je v překladu Hřebec a Kůň. Dušan Třeštík je pokládá za možný příklad mýtických nebo legendárních dvojčat, která mají jména foneticky rozdílná, ale významově stejná – Romulus a Remus (Říman a Římský), Boleslav a Vaceslav/Václav (Více Slávy). Jedno z dvojčat umírá dříve, a sice to méně významnější, a Horsa také padl brzy v jedné bitvě.
Povraždění Britů z rukou Hengistových Sasů zaujalo Třeštíka také. Je to podobný motiv jako u jednání příznivců a odpůrců Bořivoje na sněmovním poli v Praze. V Praze si ale vzali zbraně pod pláště obě dvě strany a Bořivojovi stoupenci v boji vyhráli.

---

Nějaká osoba jménem Hengest se vyskytuje sama ve dvou písních. Není vůbec, jestli tento Hengest má nějakou spojitost s tím saským imigrantem.
Hengest vystupuje v příběhu o boji na Finnově hradě. Fragment písně se zachoval jednak samostatně, děj písně je pak rozebrán v Beowulfovi jako vsuvka. Když Beowulf porazí Grendela, pořádá se hostina a pěvec tam pěje o tom boji. Na dvůr fríského krále dorazí dánská družina, kterou vede Hnaef. Ten jede navštívit svou sestru, která je manželkou fríského krále. Mezi Frísy a Dány vzplane boj, Hnaef padne, vedení se ujme Hengest. Po domluveném příměří je chvíli klid, ale Hengest kuje pomstu a na jaře fríského krále zavraždí a jeho dvůr vypálí.
V Beowulfovi je Hengest Dán, ale za statečný boj jsou velebeni Jutové.. Je to takový obrázek etnické nejednoznačnosti, který provází i germánskou invazi do Británie. Na druhou stranu - v Beowulfovi je Hengest považován za Dána/Juta, a podle Bedy osídlili Kent právě Jutové, přičemž prvním vůdcem zdejší germánské družiny byl také Hengist.. Jestli nejde o tutéž osobu, může jít aspoň o jutské jméno, a ta nejednoznačná etnická situace v germánské Británii by se trochu vyjasnila..


Naposledy upravil Ingolf dne 21 říj 2018 10:20, celkově upraveno 2

Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
 Předmět příspěvku: Přehled osídlování
PříspěvekNapsal: 15 říj 2018 23:03 
Offline
Král
Uživatelský avatar

Registrován: 24 srp 2008 11:16
Příspěvky: 1644
Bydliště: Jičín
Has thanked: 0 time
Been thanked: 17 times
Sledovat politické dějiny všech malých anglosaských království by nemělo smysl. Počítaly se jich asi desítky a o některých nejsou bližší zprávy.
Nejprve dám přehled, pak něco bližšího k některým záležitostem. Nejlépe se dá přehled ukázat asi na mapě, zeměpisné podmínky navozují vcelku přirozený rámec etnického rozmístění už od římské doby.
Římané postupovali na sever a na zúžení pevniny postavili Hadriánův val. Hadrianův nástupce Antonius nechal ještě postavit val Antoniův dále na sever (ale legie se záhy stáhly zpět na Hadriánův) - http://www.archeologienadosah.cz/sites/ ... /obr_1.png
Předěl obou valů pak tvořil i předěl mezi Germány a severními národy..

Anglosasové přijížděli na východní, resp. jižní pobřeží Británie, odkud postupovali proti proudu řek. Ze všech království, pospojovaných sňatky nebo dobýváním, vykrystalizovalo hlavních sedm království, zvaných často heptarchie – Kent, Wessex, Essex, Sussex, Východní Anglie, Mercie, Northumbrie - https://commons.wikimedia.org/wiki/Cate ... ie_800.png

První Germáni pod vedením Hengista a Horsy měli připlout do Kentu (z lat. Cantium). Beda Ctihodný sem situuje Juty. Jasnější je okolní saské osídlení, saská království se odvozují od světových stran (south – jih, west – západ atd.). Jižně od Temže vedle Kentu ležel Sussex (Jižní Saxonie), dále na západ, stále jižně od Temže Wessex (Západní Saxonie). Východní Saxonie/Essex ležela u ústí Temže, ale severně od ní. Někde ve středu asi ležel ještě Middlesex.

Východní Anglii založili logicky Anglové. Z východoanglického Sutton Hoo pochází výjimečný archeologický nález evidentně královského původu. Dále v centru ostrova Anglové založili království Mercie (název může znamenat Kráčející muži, nebo Marka - pohraniční území). Království Northumbrie je pojmenováno také podle světové strany, leželo severně od řeky Humber. Původně se skládalo ze dvou soupeřících království Bernicie a Deiry, než se spojilo do jednoho. Na severu sahalo až k Antoniovu valu. Za valem už žili Piktové a brzy i irští Kelti, předkové Skotů (Briti za valem postupně mizeli pod tlakem ostatních, i pronikající Sasové odtud byli vyhnáni).

Germáni postupně zatlačovali Brity směrem na západ. Britové se stahovali do dnešního Walesu, obtížně dobyvatelné bažinaté části Británie. Jméno Wales je germánské, znamená „Cizí“. Odráží se to i v označení Vlaši pro Italy, pro frankofonní Valony v Belgii (oproti germánsky mluvícím Vlámům) nebo v označení „weltsch“ pro frankofonní Švýcary. Hranici mezi Mercií a Walesem ustanovil mercijský král Offa kolem r. 800, který tu nechal vykopat příkop zvaný Offův.

Západní Sasové doráželi na Brity v nejzápadnější cípu poloostrova. Po rozbití království Dumnonie tu zůstalo jen království Cornwall, přičemž Corn znamená roh a Cornwallští jsou „Cizinci v Rohu“. Dodnes tam přežívá keltský jazyk zvaný kornština.
Northumbrijští na severu nakonec dosáhli západního pobřeží a vrazili klín mezi dnešní Wales a mezi Brity severně od něj. Severní Britové se ocitli sami na západním pobřeží mezi Hadriánovým a Antoniovým valem a drželi tu království Strathclyde.
Kompletnější mapa heptarchie i s keltskými územími - https://upload.wikimedia.org/wikipedia/ ... 802_de.svg


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
 Předmět příspěvku: Re: Anglosaské období Británie
PříspěvekNapsal: 02 lis 2018 12:17 
Offline
Král
Uživatelský avatar

Registrován: 24 srp 2008 11:16
Příspěvky: 1644
Bydliště: Jičín
Has thanked: 0 time
Been thanked: 17 times
Po Artušově vítězství u Mons Badonicus r. 500 trvalo období klidu až do druhé pol. 6. století. Pak Germáni obnovili tlak na Brity.
Wessex zaútočil r. 571 na Wiltshire a r. 577 zvítězil ve velké bitvě u Dyrhamu. Wessex tak získal bývalé římské město Gleve (přejmenované na Gloucester), Corinium (Cirencester) a Aquae Sulis - už podle jména to byly římské lázně a odtud nové pojmenování Bath.
Wessex tím definitivně oddělil keltský Wales od keltského JZ ostrova.Tam se ustanovilo britské království Dumnonie. Wessex ji vyvrátil r. 709, zbyl z ní jen Cornwall.

V Cornwallu trval vliv Irska, Irové ho používali jako zastávku na námořních plavbách a jsou sledovatelné i kulturní styky (např. přítomnost irských kněží). Z Cornwallu pochází epos o Tristanovi a Isoldě. Tristan byl příbuzný krále Marka na jeho dvoře, zatímco Isolda byla irská princezna, což opět ukazuje na vztahy Cornwallu a Irska. V Cornwallu přežívá keltský jazyk zvaný kornština.

Wessex se stal dominantní silou jižně od Temže. V letech 685 - 688 obsadil natrvalo Sussex a na čas i Kent.

***

V Northumbrii soupeřila o převahu dvě anglická království, jižnější Deira (s centrem v Yorku) a severní Bernicie (centrum v přímořském Bebbanburgu/Bamburgu). Poprvé je sloučil r. 604 bernicijský král Ethelfrith, když porazil deirského krále Aellu.
Ethelfrith r. 605 (nebo r. 616, to datování kolísá) porazil Brity u Chesteru a asi r. 606 Iry u Degsastanu. Ethelfrith tím vrazil klín mezi Brity z Walesu a Brity ze Strathclyde.
Na Ethelfritha téhož roku vytáhl z daleké Východní Anglie král Raedwald a Ethelfritha v bitvě na řece Idle porazil a zabil.

Raedwald ustanovil northumbrijským králem Aelleho syna Edwina (616 - 632). Edwin r. 627 konvertoval ke křesťanství (po jeho smrti království od nové víry na čas odpadlo).
Edwin útočí na Brity na západním pobřeží. Od Walesu navazovalo severně království Rheged a dál království Gododdin. Edwin po r. 630 dobývá Gododdin a Northumbrie se stává vedoucí silou na celém ostrově; v 7. stol. pak království Rheged a Gododdin úplně mizí. Ostatní království se proti Northumbrii spojují (jako proti ní předtím vytáhl ten Raedwald z Východní Anglie). Po r. 630 tak vzniká nezvyklé spojenectví krále Pendy z Mercie (626 - 655) a Cadwallona z Walesu a tito spojenci Edwina poráží a zabíjí.

Po roční mezihře, kdy vládli dva dosazení vládci v Bernicii a Deiře, se k moci dostává Ethelfrithův syn Oswald (633 - 642). Ten v kaledonském exilu konvertoval ke křesťanství irského typu, nechá postavit klášter Lindfisfarne na východním pobřeží. Oswald opět expanduje na jih a je r. 642 poražen a zabit onou koalicí mercijského Pendy a Walesu.

Oswaldův bratr Oswy (642 - 670) dává r. 654 svou dceru za ženu Pendovu synovi Peadovi s podmínkou, že Peada přijme křest. Pro starého pohana Pendu to byla jakoby předzvěst konce jeho vlády, r. 655 ho Oswald poráží v bitvě u Wynwaedu a Penda umírá; Peada vládne jen jeden rok (655 - 656), pak je dvouletí northumbrijské nadvlády (656 - 658).

R. 664 proběhne za Oswyho patronátu synoda ve Whitby, kde je po disputaci římské a irské církve prohlášena ta římská za platnou pro celý ostrov. Jeho nástupce Egfrith (670 - 685) zakládá dvojklášteří Jarrow-Wearmouth, kde pak vyrůstá a píše Beda Ctihodný (umírá r. 735).

Mercie je po smrti Pendy a Peady okupována (656 - 658), ale pak Mercijští povstanou a zvolí za krále Pendova syna Wulfhera (658 - 675). Wulfherův bratr Ethelred I. (675 - 704) r. 679 odráží Northumbrii v bitvě na řece Trentu a zastavuje její postup na jih. Na severní straně porážejí Piktové r. 685 Northumbrijské v bitvě u Nechtansmere (padne tam král Egfrith), a tím odrážejí anglickou expanzi na sever od řeky Forth. Do dalšího století vstupuje místo Northumbrie jako nejperspektivnější politická síla Mercie.

Následujících dvacet za vlády Aldfritha Učeného (685 - 705) se ale síla Northumbrie jakoby vrazila vnitřním směrem, nastává tu významná doba anglosaské kultury - je tu akční sv. Wilfrid, rozvíjí se i písemnictví v domácím jazyce, malířství, sochařství, prostě všechno. Z této bohaté kultury pak vychází i dílo Bedy Ctihodného.

***

Wulfher po zajištění hranic s Northumbrií začíná s expanzí do jižních anglických království. Král Aethelbald (716 - 757) se tituluje "Král nejen Mercijských, nýbrž všech provincií souhrnným jménem zvaných jihoanglickými". Jihoanglické provincie sahaly k Temži, včetně Essexu, zatímco jižně od ní probíhalo sjednocení ze strany Wessexu.

Král Offa (757 - 796) expandoval všemi směry. Ovládl Kent a po vzpouře r. 798 likviduje tamní dynastii. R. 794 nechává popravit krále Východní Anglie, Wessex uznává jeho nadvládu. Na západě nechává postavit Offův příkop jakožto hranici vůči Walesu. Je to spíše obranná stavba, něco jako Danevirke, které skoro souběžně vzniká v jižním Dánsku proti vpádu z říše.
Offa se nechal titulovat jako "Král Angličanů", i když nevládl Northumbrii; titul pak začne používat wessexská dynastie po porážce Dánů a obsazení celé Anglie v 10. stol. Offovy mince se rozšíří po celé germánské Británii - byly kvalitní, objevují se v pokladech i porůznu, evidentně se tedy používaly pro běžné transakce.
Karel Veliký oslovil Offu titulem "Nejdražší bratře", akorát r. 798 Karel uzavřel anglickým obchodníkům přístavy. Karel mohl mít blízký vztah i k Northumbrii, odkud pocházel teolog a učenec Karlova dvora Alcuin. A když záhy po Offově smrti zahynul i Offův syn Egbert (r. 796), Alcuin to komentoval, že to je msta za to, kolik krve Offa prolil, aby Egbertovi zajistil trůn. Alcuin tedy mohl kritizovat Offu na Karlově dvoře ještě za jeho života a Karla proti Mercii ovlivňovat..

Z moci Mercie se r. 802 vymanil Wessex. Wessexský král Egbert r. 825 porazil Mercijské u Swindonu, čímž znovu ovládl bývalá království Kent a Sussex a načas okupuje samotnou Mercii. Další osudy všech anglosaských království pak ovlivňují vikinské vpády.

***

Severně od Northumbrie bylo území zvané od římské doby Kaledonie a asi od 9. stol. Alba, dnes Skotsko. Žily tu kmeny Britů a hlavně Piktů. To byl divoký kmen zvaný podle latinského "pictus", tedy malovaný.. Spíše než o barvy na těle se tak jmenovali podle tetování..

Před r. 500 se sem začali stěhovat Irové ze SV Irska, z království Dál Riáta. Mezi Irskem a Skotskem je to po lodi chvíle cesty, takže království se dalo udržet jednotné, než bylo rozděleno politicky (skotská část se pak jmenovala Dalriada nebo Argyll - to je Východní Irsko).
Mezi Pikty a Iry panovaly stálé boje. Koncem 6. století Piktové na čas Argyll dobyli. Argyll byl obnoven za krále Aidana (asi 574 - 608). Válčil i s mateřským Irskem, odkud si nechal platit tribut. Pak utrpí porážku od Northumbrie u Degsastanu asi r. 606 a a když nadvládu Argyllu svrhnou r. 637 i Irové v Irsku, začnou argyllští budovat vlastní stát v Kaledonii. Zde přijali jméno, které v římské době charakterizovalo všechny přistěhovalce z Irska, a sice Scotti, čiže Skotové. Pokud se v dějinách raně středověkého křesťanství mluví o iroskotských misiích, jsou tím míněni právě misionáři z prostředí Irska a irské části Skotska.

R. 685 Piktové zastavili expanzi Northumbijců u Nechtansmere a severně od Hadriánova tedy zůstávají dvě hlavní politické síly, Piktové na SV a Skotové na JZ. Mezi Hadriánovým a Antoniovým valem, hlavně na Z pobřeží, ještě leží britské království Strathclyde.

Vztah Piktů a Skotů charakterizuje Davies jako politickou dominanci Piktů a kulturní dominanci Skotů. Skotští králové provdávali za piktské krále své dcery. Tak došlo k tomu, že když piktský královský rod vymřel po meči, nastoupili jako dědicové Skoti (to se v dějinách Británie opakovalo, když vymřeli angličtí Tudorovci a po nich na základě ženského příbuzenstva nastoupili skotští Stuartovci). Prvním takovým králem se stal Kenneth mac Alpin (840 - 857), který založil dlouholetou skotskou dynastii.
Do korunovačního místa ve Scone přemístil Kenneth "kámen osudu", tedy kamenný stolec pro nastolování králů. To je podobný kamenný stolec, jaký měli Češi na pražském Hradě, a oba stolce skončili podobným způsobem. Český skončil při nastolení královské moci Přemyslovců, skotský kámen skončil po dobytí Skotska anglickým králem Eduardem I. jako součást anglického trůnu.

---

Irové byli stejně jako Britové Kelti, ale z jiné jazykové větve. Hlavní rozdělení Keltů je P-Kelty a Q-Kelty, protože tady proběhl hláskový posun. Slovo "syn" je u Britů "map" a u Irů "mac"; i jméno "mac Alpin" znamená syn Alpina. Hlava je irsky "ceann" a britsky "pen"; přízvisko Artušova otce Uthera "Pendragon" znamená "Dračí hlava" a drak je britský symbol, který se dostal až na vlajku Walesu.. Pokud mají P-Keltové koňskou bohyni jménem Epona, tak tomu slovu odpovídá latinské equus - kůň.


Naposledy upravil Ingolf dne 04 lis 2018 08:17, celkově upraveno 1

Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
 Předmět příspěvku: Christianizace
PříspěvekNapsal: 03 lis 2018 22:40 
Offline
Král
Uživatelský avatar

Registrován: 24 srp 2008 11:16
Příspěvky: 1644
Bydliště: Jičín
Has thanked: 0 time
Been thanked: 17 times
Na ostrovech za dob germánské invaze trvalo keltské křesťanství. Nerušeně se od dob sv. Patrika vyvíjelo v Irsku, trvalo i u britských Keltů zatlačovaných Germány. Ke Germánům se křesťanství šířilo dvěma směry - do Northumbrie z Irska a římské křesťanství dík misii sv. Augustina z Kentu do dalších království. Obě církve se lišily a a nakonec se dostaly do sporu ohledně data slavení Velikonoc a ohledně tvaru mnišské tonzury. Spor rozhodla synoda ve Whitby r. 664 ve prospěch církve římské. Za zmíněnými konkrétními dvěma spory ale leží mnohem širší konflikt, který je odrazem celého konfliktu mezi keltským a germánským světem.

***

Odlišnost keltského a germánského křesťanství je patrná při náhledech do jejich textů.
Život sv. Kolumbána je o irském světci z 6. století, který vyrazil na misie, založil klášter na Ioně a s ním i řeholi. Kolumbán viděl do budoucna nebo do dálek, uzdravoval lidi z chorob, vyháněl zlé duchy, měl jednoho chlapce vzkřísit z mrtvých, krotil bouře, krotil divoké šelmy, z řeky Ness zahnal obludu, co žrala lidi, což je mimochodem vůbec první záznam o výskytu Lochneské příšery.. Když umíral, požehnal ještě ostrovu Ioně, kterému od té doby neškodili jedovatí hadi, požehnal obilí v sýpce a na znamení stesku je v legendě napsáno, že mu v den úmrtí složil do klína hlavu kůň a začal plakat..
O svatém Kevinovi šel zase příběh, že když se modlil, tak mu do dlaní snesl vajíčka kos. Kevin nechtěl životu ublížit, takže vajíčko nosil v sepjatých rukách, dokud se nevylíhlo mládě..
Jsou to tváře laskavého křesťanství, srozumitelné navíc i nejprostšímu člověku.. Ony také irské kláštery byly vesnické, nahrazovaly svou správou i světskou moc..

Anglosaské křesťanství bylo záležitostí vyšších vrstev, bylo přijímáno shora a zase podle kontinentálního vzoru máme doklady, jak král nebo jeho družina slíbili přijmout křest tehdy, pokud zvítězí v bitvě, což se také stávalo.. Z anglosaské doby pochází na 25 svatých z řad králů a 60 svatých z řad královen..
Protikladem Kolumbána může být sv. Wilfrid. To byla extrovertní, výbušná osobnost, která vedla spory s králi i kolegy biskupy o mocenské místo. Když se měl podřídit nějakém rozhodnutí, např. že jeho diecéze v Northumbrii bude rozdělena na diecéze tři, tak se odebral do Říma, kde přesvědčil papeže o své pravdě.. Z Evropy ale donesl poznatky např. z oblasti stavitelství, jeho diecéze a klášter v Riponu v tomto ohledu vzkvétaly.. Když byl odněkud vykázán, tak obracel buď pohany ve Frísku, nebo obrátil poslední zbývající pohanské saské království v Sussexu. Ale co tu chybí, to je prostá starost o slabé, zázraky ve prospěch lidu nebo nějaké duchovní schopnosti typu předvídání budoucnosti..

Beda zachytil ještě jednu rozdílnou praxi, která by v dnešní době určitě taky rezonovala. Biskup Kolman po synodě ve Whitby opustil Anglii, vzal s sebou z Lindisfarne desítky lidí, Irů i Anglů. Založil s nimi jeden klášter, ale musel ho rozdělit na dva, protože Irové a Anglové se nemohli shodnout: "Irové totiž v létě, když bylo třeba sklízet plodiny, opouštěli klášter a rozptýleni se toulali po známých jim místech, jak ale nastoupila zima, vraceli se zpátky a to, co Anglové zatím sklidili a připravili, chtěli užívat společně." (IV, 4)
To anglické pojetí na mě působí jako "s hlavou v oblacích, ale nohama na zemi"..

---

Mezi Kelty a Germány zela hluboká propast a to se odráželo i v náboženství. Britové se nesnažili o misie mezi Anglosasy. Zřejmě si křesťanství vzali za svou identitu, která byla Sasy existenčně ohrožována, a proti Sasům ji bránili..
Spory obou etnik se promítaly i do doby christianizace Anglosasů. Northumbrijského krále Aethelfritha přirovnal Beda za vítězství nad Iry u Degsastanu ke starozákonnímu Saulovi. Aethelfrith byl přitom pohan a Irové křesťané.. V jiné bitvě, proti Britům u Chesteru, nechal Aethelfrith pozabíjet asi 1200 mnichů (podle Bedy, podle Anglosaské kroniky 200) z kláštera z Bangoru, kteří se modlili za britské vítězství v bitvě.. Podle Bedy bylo toto vítězství pohanů nad Brity dáno Augustinovou předpovědí, že pokud mu odmítli poslušnost, budou zničení zbraněmi..

***

Christianizace Anglosasů probíhala dvěma směry. R. 597 se v Kentu vylodil sv. Augustin a římské křesťanství se šířilo mezi Sasy a na sever. Do Northumbrie se ale dostalo po r. 630 křesťanství irské, a to dík králům Osvaldovi a Oswymu, kteří vyrůstali v exilu mezi Iry. Teologické nejasnosti mezi oběma větvemi křesťanství měla vyřešit synoda v northumbrijském Whitby r. 664, které rozhodla o vítězství tradice římské. Nejprve směr irský, je kratší a přehlednější.

Z waleského kláštera Bangoru vzešel sv. Kolumbán. Odchází do ciziny pro neshody, zakládá klášter Durrow a r. 563 na ostrově Iona. Spolu s Bangorem z toho bude trojlístek klášterů pod Kolumbánovým vedením, který se zaměřuje na misie. Sám Kolumbán podniká úspěšně misie mezi divokými Pikty (i ostrov Ionu dostal od Piktů), dceřiným klášterem se stává irský Kells, známý z pozdější doby jako místo rozvité klášterní kultury (nejznámější je rukopis Kniha z Kellsu - https://cs.wikipedia.org/wiki/Kniha_z_Kellsu ).

V Northumbrii konvertoval jako první z králů Edvin r. 627. Křest byl podmínkou, aby si mohl vzít kentskou princeznu. V Yorku zakládá arcibiskupství. Po Edwinově smrti r. 632 země odpadá, ale jeho nástupce od r. 633 Oswald už křesťanem je. Před Edwinem uprchl do kaledonského exilu, kde přijal od Irů křest. Do Northumbrie povolává irské misionáře. Svatý Aidan tak zakládá r. 634 klášter Lindisfarne s Kolumbánovou řeholí na východním pobřeží Anglie; klášter je z historie nejvíc známý tím, že jeho krutý přepad r. 793 odstartoval celou vikinskou éru (a přepad Iony následoval r. 795). Aidan byl lindisfarneským opatem mezi lety 634 - 651, pak nastoupili Finan (651 - 661) a Kolman (661 - 664).
Díky Oswaldovi a jeho vlivu ve Wessexu přijal křest wessexský král Cynegils, Oswald dodá i biskupa.
Oswaldův následovník a sourozenec Oswy poráží mercijského krále Pendu a opat Finan křtí Pendova následovníka Peadu, Oswy podporuje křesťanství i v Essexu. Oswy si bere za ženu členku královského rodu z Kentu a opět nastává náboženská disbalance, tentokrát vnitrokřesťanská. Oswy a královna slavili Velikonoce v jinou dobu, a týkalo se to i období půstu, kdy jeden manžel půst držel a druhý se bavil..

Na naléhání sv. Wilfrida svolává Oswy r. 664 synodu do Whitby. Zde vítězí římská strana, většina členů irské tradice přechází k tradici římské. Menšina Irů ale zůstává při své tradici a stahuje se z veřejného života buď do klášterů typu Iony (ta se přidá k římské tradici r. 715/716), nebo do exilu. To se týká i lindisfarneského opata Kolmana, ten odchází do Irska a nahrazuje ho Wilfrid.

Iroskotské misie pokračovaly do Galie a až do střední Evropy. Uvažuje se o podílu Iroskotů na christianizaci Velké Moravy, iroskotskou fundací bylo i Řezno, pod které spadaly Čechy před vytvořením vlastního biskupství, více jsem iroskotské misie rozepisoval tady - viewtopic.php?f=14&t=242&p=67731&hilit=#p67731

***

Christianizaci Anglosasů vedl papež Řehoř Veliký. Řehoř měl podle jedné zkazky spatřit na římském tržišti blonďaté otroky a na otázku, kdo to je, dostal odpověď, že Anglové. Papež měl zvolat "Non Angli, sed Angeli" - tedy na Anglové, ale andělé.. reálnější asi bude pohled, že papež vykupoval anglosaské otroky, učil je víře, aby je poslal s misionáři na Ostrovy.

V Anglii přistála r. 597 misie sv. Augustina (je to jiný Augustin než známější, pozdně antický teolog). Misie mířila do Kentu na pozvání krále Aethelberta, který měl za ženu franskou křesťanskou královnu Bertu. Lodě přistály nejprve na ostrově Thanet, aby s nimi král nejprve vyjednával - je to jakési opakování, protože na Thanetu poprvé přistáli i Hengist a Horsa.., přes Thanet přišlo germánské etnikum i jeho christianizace..

Augustin slavil úspěch, r. 601 nastal křest krále Aethelberta a lidu, stejného roku bylo založeno arcibiskupství v kentském Canterbury; v pozdější katedrále tu byli pohřbeni Jindřich IV. a Eduard IV., byl tu zabit nejznámější středověký anglický světec Samuel Beckett a Chaucere sem situoval Povídky Canterburské, asi nejvýznamnější literární dílo anglického středověku.
Christianizace se šíří do Essexu, kde vládne Aethelbertův synovec Sebert. V Londýně vzniká r. 604 biskupství a r. 607 kostel sv. Pavla - ten po mnoha požárech a přestavbách stojí dodnes - https://cs.wikipedia.org/wiki/Katedr%C3 ... A9ho_Pavla .
Misie dosáhla do Východní Anglie, kde král Raedwald (593 - 617) vlastni podle Bedy současně pohanský a křesťanský oltář.
Augustin popudil britské křesťany, když je r. 603 povolal, aby diskutoval o zařazení britské církve do anglosaské. Když Augustin odmítl Britům byť jen odpovědět na pozdrav, bylo jednání předurčeno k neúspěchu. Augustin umírá r. 605.

Římská církev se ze své základny na JV dostává do kontaktu s církví irskou - vliv Northumbrie je patrný ve Wessexu a klíčovou událostí byl křest mercijského krále Peady r. 654 (pohanským už zůstává jen Sussex).
Na naléhání sv. Wilfrida je svolána synoda do Whitby. Wilfrid tu vystupuje jako hlavní a úspěšný mluvčí římské strany - měl za sebou cestu do Říma mezi lety 653 - 658, během ní poznal v Galii moc biskupů a r. 663 dostal od Oswyho půdu k založení římského kláštera v Riponu.

Významným krokem ke stabilizaci církve bylo povolání řeckého arcibiskupa Theodora z Tarsu (669 - 690), když předchozích asi pět let se stolce nikdo nechtěl ujmout. Theodor byl jakožto cizinec neutrální ohledně místních sporů, určil hranice diecézí i jejich vybavení a nebál se kontaktu s keltskými církvemi. Dík Theodorovi přešla do katolické církve praxe zpovědi - irští mniši se zpovídali mezi sebou, v katolické církvi tuto praxi převzal kvalifikovaný kněz. Ale ani Theodor se nevyhnul sporu s takovou konfliktní osobou, jako byl Wilfrid.

Po synodě ve Whitby se biskup/opat Kolman v Lindisfarne vzdává úřadu a Oswy místo něj dosazuje Wilfrida. Wilfrid odmítá svěcení od Irů (natolik nemá irské křesťanství rád) a odchází pro svěcení do Galie. Oswy mezitím dosadí jiného biskupa, tak jde wilfrid dělat opata do Riponu, než ho Thedoro r. 669 nepotvrdí zpět do biskupské funkce. Wilfrid stěhuje biskupský stolec do Yorku, je to přeci jen blíž centra Northumbrie a nejsou tu stopy po irské tradici.
Wilfrid využívá kontinentálních zkušeností a staví, resp. přestavuje York a Ripon podle tamějších vzorů. R. 670 zakládá klášter ve Wexhamu, tehdy prý nejhezčí na sever od Alp.

Wilfridovi zlomí podlomí mocenské věci. Pohněvá si krále Agfritha, když podpoří jeho manželku sv. Etheldredu ve snaze odejít do kláštera ještě před tím, než porodí dědice.
Theodor a Egfrith se rozhodnou rozdělit Wilfridovu diecézi na tři díly. Wilfrid odchází r. 679 do Říma, aby se hájil. Cestou jaksi mimochodem křtí Frísy. papež vydal kompromisní stanovisko, se kterým ale nesouhlasí Egfrith, a tak Wilfrid odchází. Jako místo exilu volí Sussex, který úspěšně christianizuje. Zakládá tu i klášter v Selsey - biskupem v Selsey se pak po r. 1030 stává jistý Grimkel, původem Nor, který svatořečil sv. Olafa, a nejstarší doklady svatoolafského kultu pocházejí právě z Anglie.

Po Egfrithově smrti v boji s Pikty se Wilfrid r. 686 vrací do Yorku,kvůli sporům odchází do Mercie. R. 703 je svolán sněm biskupů do Austerfieldu, kde padne rozhodnutí, aby se konfliktní Wilfrid vzdal všech funkcí a odešel dělat opata do Riponu. Wilfrid odchází opět do Říma a papež mu dá za pravdu, ale starý Wilfrid brzy umírá.

---

Ani ne sto let po příchodu sv. Augustina do Británie začali vysílat vlastní misie Anglosasové. První kontakt s kontinentálními pohany přinesla Wilfridova cesta do Říma r. 678, asi rok křtil Frísy.
Soustředěná misie Frísů proběhla r. 690 za vedení Wilfridova žáka Wilibrorda, který byl r. 695 vysvěcen na utrechtského arcibiskupa. Wilibrord skro pokřtil fríského krále Radboda, který se těsně před křtem zeptal, kde jsou jeho nepokřtění předkové. Když Wilibrord odpověděl, že v pekle, rozhodl se Radbod křest odmítnout, aby se mohl připojit k nim.
Mimo Northumbrijců získal věhlas wessexský misionář Bonifatius, ten působil v Germánii mezi lety 718 - 754, založil biskupství v Mohuči a zahynul mučednickou smrtí.


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
 Předmět příspěvku: Anglosaské křesťanství v Evropě
PříspěvekNapsal: 20 lis 2018 11:55 
Offline
Král
Uživatelský avatar

Registrován: 24 srp 2008 11:16
Příspěvky: 1644
Bydliště: Jičín
Has thanked: 0 time
Been thanked: 17 times
Anglosasové byli příjemci křesťanské kultury z kontinentu a zprvu na ní byli odkázáni. Třeba vzhledem k nedostatku klášterů vstupovali do klášterů franských. Tak dvě dcery východoanglického krále Anny se staly abatyšemi ve franském klášteru Brie.
Křesťanská kultura se v Anglii za podpory většiny králů konsolidovala a začala vyzařovat zpět na kontinent. Nejprve přišly ke slovu misie. Ty začaly v podstatě náhodou. Wilfrid začal christianizovat Frísko na neplánované cestě do Říma, když navíc jeho loď zničil ve Frísku vítr.

Wilfridův následovník Wilibrord r. 690 ustanovil Utrecht jako misijní základnu s podporou majordoma Pipina Heristalského (to byl otec Pipina Krátkého, který svrhl merovejce a založil dynastii Karlovců). Někteří jeho následovníci překročili Rýn ke starým Sasům, ale bez úspěchu. Dva misionáři se shodným jménem Ewald (rozlišeni jako Bílý a Černý podle barvy vlasů) byli mučednicky usmrceni.
Bonifác r. 738 mohl využít vojenské převahy Karla Martela k dalším misiím. Prosil o pomoc přímo ve Wessexu s výslovným odkazem, že jde o konverzi anglosaských příbuzných, se kterými mají společné předky. To povědomí o společném původu komentoval i Alfréd Veliký s tím, že "v těchto zemích žili Sasové předtím, než přišli sem".
Po Bonifáciově smrti r. 754 převzal saskou misii Aluberth z Yorku, a to byl Utrecht výslovně příslušný ke starým Sasům. R. 768 navštívil Anglosas Lebuin celosaské kmenové shromáždění v Marklu, ale vše bez úspěchu.
Konverzi Sasů provedl až Karel Veliký a s ním šli i anglosaští misionáři. Anglosasové působili v biskupstvích v Brémách (Willehad) a Verdenu (Swidberth).

***

Jedna okolnost ale byla důležitější než všechny misie, které měly kolísavé výsledky.
Křesťanská kultura se mohla v Anglii vyvíjet bez vnějších hrozeb, zatímco kontinentální státy měly víc starostí s arabskou expanzí a vůbec s přežitím své kultury, než aby ji rozvíjely.. A tuto uchovanou a rozvíjenou kulturu pak mohli Anglosasové předávat na kontinent.

Hodně učení přinesl i arcibiskup Theodor, původem z Tarsu, z rodiště sv. Pavla. Tarsus byl v té době obsazen Araby a plno křesťanů se svou kulturou utíkalo na západ, což byl zřejmě i případ Theodora.
Beda Theodorův přínos po nástupu do úřadu popisuje: "Brzy procestoval všechna místa na ostrově, kde sídlil národ Anglů. Všemi byl láskyplně přivítán a slyšen, když se svým stálým a průvodcem a spolupracovníkem Hadriánem rozséval zásady řádného života a kanonického způsobu oslavy velikonočních svátků. A protože Theodor i Hadrián byli bohatě vzděláni v posvátném i světském písemnictví, jak jsme řekli, shromažďovali zástupy žáků a každým dnem zavlažovali jejich srdce celé řeky spásné moudrosti. tak ovšem, vedle svazků posvátného písemnictví předávali svým posluchačům také výklady o umění verše, o astronomii a církevním propočítání času. Důkazem je i skutečnost, že ještě dnes jsou naživu někteří z jeho žáků, kteří ovládají latinský a řecký jazyk stejně dobře jako svůj mateřský jazyk." (IV, 2).

Anglická situace mi připomíná ruskou za Kyjevské Rusi. Je více království, i navzájem znepřátelených, nepanuje tedy politická jednota, ale církev je jen jedna a působí integračně.. V Anglii r. 673 uspořádal Theodor synodu v Hertfordu, kde se potvrdila jednota ostrovní církve včetně pravidelných zasedání duchovních v Clofesho každé dva roky nebo pevná příslušnost mnicha ke svému klášteru, kterého tak nemohl jiný klášter bez povolení přijmout.

Křesťanská kultura se rozvíjela nejvíce v Northumbrii, místu kontaktu a střetu irské a římské tradice. Kulturní vlivy všeho druhu sem přinesl sv. Wilfrid (nechal stavět církevní stavby podle kontinentálních vzorů), kultuře přál král Alfrith Učený (685 - 705), psal tu Beda Ctihodný.


***

Alcuin (as. Aelhwin) je největší anglosaský učenec, který svoje schopnosti uplatnil na dvoře karla Velikého. Narodil se asi r. 740, byl vzdělán v katedrální škole v Yorku. Hodně tam načetl knih a uměl o nich diskutovat, což pak využíval v rozhovorech s Karlem Velikým (i když Dieter Hägermann hodnotí dialogy tak, že nepřesáhly rámec diletantských diskusí).
S Karlem se Alcuin setkal poprvé r. 781 v Parmě, pak ho r. 786 vyhledal ve Wormsu. Mezi lety 790 - 794 pobývá ještě v Británii, pak až do své smrti r. 804 ve franské říši. V 90. letech se stal opatem kláštera sv. Martina v Tours (sv. Martin byl hlavní světec merovejské dynastie)
Alcuin fungoval jako vzdělanec a teolog. Z jeho korespondence se zachovalo 200 dopisů a spisů, což je samo o sobě bohatá sbírka historických pramenů.. Jako církevní učenec pomáhal sepsat Všeobecné napomenutí, což je několik desítek kapitol o tom, jak mají být kněží vzděláni a co mají z hlediska morálního dělat nebo nedělat.

Alcuin vystupoval proti násilné christianizaci Sasů. Možná se v něm ozývalo jeho vědomí příbuznosti se starými Sasy, ale jinak je taky označil za "proklatou generaci", která "dodnes opovrhuje Bohem". Alcuin kritizoval i zavedení desátků u Sasů, protože "na záda záda nevěřících se klade něco, co sami nejsme schopni unést"..
Kritika násilné christianizace se možná odrazila v další vyhrané válce proti Avarům, kde násilné křtění neproběhlo, naopak Karel ustanovil misijní arcibiskupství v Salcburku.

V teologickém ohledu Alcuin zápasil s vyvracením hereze adopciniasmu. To byla hereze v Hispánii, která originálně zasáhla do sporů o vztah ve svaté Trojici. Otec Bůh měl syna Krista prostě adoptovat, a tím postavit na svoji úroveň.. Oproti trojičním herezím typu ariánství, nestoriánství nebo monofyzitismu zůstává adopciniasmus herezí marginální.. Alcuin přirozeně zasáhl i do teologických sporů Karlova dvora s dvorem byzantským.
Mimo vlastních děl přeložil Alcuin Bibli. Ta byla spolu s pařížskou Biblí z 13. století předlohou tištěné Bible Guttenbergovy.


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
 Předmět příspěvku: Anglosaská literatura a povaha
PříspěvekNapsal: 11 pro 2018 22:46 
Offline
Král
Uživatelský avatar

Registrován: 24 srp 2008 11:16
Příspěvky: 1644
Bydliště: Jičín
Has thanked: 0 time
Been thanked: 17 times
Tacitus popsal Germánii jako nehostinnou, bažinatou zemi, kde museli Germáni bydlet odjakživa, protože nebylo prostě možné, aby se zrovna tam někdo normální dobrovolně přistěhoval..
Germánská původní literatura tomu prostředí odpovídá – Beowulf je o nestvůrách, které se vynořují z bažin a šíří nesmyslnou zkázu; báseň Zříceniny je o zaniklém římském městě v Británii, které zahubil mor.., a v obou případech autor teskní po dobách, kdy ve dvoraně vládce panovala zábava a hostiny, než přišla pohroma..

Germánská povaha umí být na jednu stranu násilná, saské i vikinské invaze do Británie jsou toho důkazem.. Literatura si cení hrdinů, kteří neuhnou z boje, jako anglosaský vojevůdce Byrthnoth v Písni o bitvě u Maldonu (kde hrdinné Anglosasy porazili r. 991 Dánové); nebyla by to ale tragická germánská nátura, aby nevelela těmto hrdinům skončit zradou, jako skončil i nejznámější germánský hrdina Sigurd/Siegfried.
Na druhou stranu umí být germánská povaha melancholická, teskná, utápějící se za zimních zasněžených nocích v alkoholu (takže Švédsko radši zavedlo prohibici). Drsné povaze odpovídá v hudbě to, jak na Severu funguje množství metalových kapel, ale plno z nich přejde na alternativní hudbu melancholického rázu - https://www.youtube.com/watch?v=R8n8Uy5KmvU



Úryvky -
Píseň o bitvě u Maldonu:

„Vikinský posle, vrať se zpátky,
zanes svým druhům nedobrou zvěst:
s vojskem zde stojí statečný velmož.
Budu se urputně bít a ubráním
vlast Ethelreda, krále mého,
půdu i lid.“



„Já odsud, přísahám, ani píď necouvnu,
budu se probíjet pořád dál,
pána a přítele pomstím v boji.
Stateční muži sturmerští nebudou
muset mne plísnit, když padl můj přítel,
sám že jsem bez pána pospíchal domů,
zběhl z bitvy- zbraň mě skolí,
vražedný hrot." Hněvivě vykročil,
bil se udatně, útěkem pohrdl.


Píseň Zřiceniny v máchovském duchu:
„Krov střechy klesl v sutiny,
zhroutil se k zemi, kde dřív muž mnohý,
radostný a hrdý, honosil se zlatem,
ruměný a zářivý ve zdobné zbroji;
shlížel na stříbro, na šperky, na skvoucí kameny,
na majetky, na hojnost, na množství klenotů,
na rozzářené město rozlehlé říše...“


***

Jedním z typických anglosaských žánrů jsou elegie, žalozpěvy: "Texty této skupiny jsou velice různorodé, avšak všem je společný pocit samoty, ztráty, pomíjivosti. Mluvčím je člověk opuštěný, vyhnanec bez přátel, jemuž není dáno nalézt útěchu na tomto světě. V některých elegiích vede tato bezmoc k obrácení k Bohu, jindy však k takovému obratu nedochází." (Antologie s. 94)

Někteří kulturní antropologové dělí lidské duše nebo lidské povahy na tzv. duši apollónskou a duši faustovskou. Duše apollónská se jmenuje podle antického boha slunce, takový člověk je orientovaný "dovolenkově" - na léto a teplo, na den, na moře ve Středozemí, dávné to zemi boha Apollóna, na život, na přátele, se kterými se život užívá a se kterými se člověk baví a paří.. Vědomí je denní ve smyslu bdělé, jasné, rozumové..
Faustovská duše se po vzoru Fausta zavře do místnosti, kde se sama za noci zabývá věcmi intimnějšího rázu - věcmi mimo tento čas a prostor, jako jsou mystika, alchymie nebo vyvolávání duchů, namísto orientace na život a tento svět je tu orientace na posmrtný život (v tom dobrém i méně dobrém smyslu). Teplo a světlo tu nezajišťuje přirozeným způsobem slunce, ale krb a svíce. Vědomí je noční ve smyslu snivé, obrazné. Klidně bych tu použil jako synonynum k duši faustovské "duše gotická".

Anglosaská duše na mě podle literárních pramenů působí jasně faustovsky. Třeba ráno je bývá spojeno myslím i u Čechů s příchodem nového dne a příchodem světla, kdežto: "Anglosaské ráno je chvíle velmi nepříjemná: ráno je časem útoku různých nestvůr, ráno odhaluje lidským očím hrůzné následky nočních bojů, je to chvíle, kdy na člověka nejtíže doléhá trápení a smutek." (Antologie s. 96)

Římská kultura přinesla do Británie apollónskou radost ze života, jejímž symbolem jsou římské lázně porůznu tam budované. Anglosasové se zaobírají divočinou, lesem, popř. bažinami, když bychom měli zůstat u vodního živlu..
Odráží se tu opět to dělení na antické Středomoří a Germánii, kam by se podle Tacita žádný Říman nebo jiný normální člověk dobrovolně neodstěhoval.., anebo jinak, na stejné území si dvě kultury přinesou a prosadí jiné vnímání světa..


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
 Předmět příspěvku: Re: Anglosaské období Británie
PříspěvekNapsal: 13 kvě 2019 09:49 
Offline
Král
Uživatelský avatar

Registrován: 24 srp 2008 11:16
Příspěvky: 1644
Bydliště: Jičín
Has thanked: 0 time
Been thanked: 17 times
V Essexu byl zdokumentován hrob člena královské rodiny z doby kolem r. 600 - https://tech.sme.sk/c/amp/22118072/arch ... tanii.html


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
 Předmět příspěvku: Re: Anglosaské období Británie
PříspěvekNapsal: 19 lis 2019 00:22 
Offline
Král
Uživatelský avatar

Registrován: 24 srp 2008 11:16
Příspěvky: 1644
Bydliště: Jičín
Has thanked: 0 time
Been thanked: 17 times
Na Ostrovech padl návrh skoncovat s pojmem Anglosas - https://www.novinky.cz/koktejl/clanek/a ... MWgwzveunQ
1) "Historička Mary Rambaran-Olmová navrhuje přestat používat obecně rozšířený termín Anglosas. Termín je podle ní víc než s kmeny osidlujícími britské ostrovy spojen s rasisty, kteří výraz používají, aby zdůraznili svůj „čistý původ“.
Kanadská akademička působící momentálně v Irsku, která se na dějiny Anglosasů specializuje, vysvětlila v rozhovoru pro deník Times, proč chce termín zrušit. ´Obecně lze říci, že termín využívají rasisté, kteří chtějí zdůraznit historický odkaz (což je nepřesné) nebo zdůraznit spojení s bílou barvou pleti. Často však termín používají špatně a spojují se s válečnickou minulostí,´ uvedla."

Těžko odhadnout, nakolik tu působí novinařina, která občas nepřesně interpretuje nebo pro čtenáře naschvál zjednodušuje (nebo nakolik jde zase o vybírání tématu, které vzbudí vášnivou odmítavou reakci).

Tak tedy rasisté zneužijí pojem, resp. "použijí ho špatně". Jedna možnost je o ten pojem se poprat, uvést ho na pravou míru. Druhá možnost je nechat pojem rasistům, ať jim zůstane.. Na mě to působí jako vyklizení pozic, ústup.. Místo bojovat o pravdu nechat pojem lhářům, ať si ho plně přivlastní a překroutí.. Až se čeští fašisté začnou zase jednou houfně hlásit k Janovi Husovi, tak se Husa taky budeme muset zřeknout?

2) "Rambaran-Olmová navrhuje, aby se místo označení Anglosas začalo používat označení, jakým sami sebe tehdejší obyvatelé Anglie označovali – tehdy si říkali „Englisc“ nebo „Anglecynn“."
Až tenhle pojem začnou také používat rasisté, to zas bude mrzení..
"Dodala, že termín Anglosas začal být nesmírně populární teprve až v 18. a 19. století. Používal ho například i Adolf Hitler, když psal o anglosaském odhodlání držet Indii. Termín hojně využíval i nechvalně známý kolonialista a podnikatel Cecil Rhodes."

Za mě - pojem englisc nemůže vystihovat celé inkriminované období. V anglosaské Británii nežili jen lidé, kteří si říkali Anglové, žili tam i Sasové a Jutové (a nějaké útržky Frísů a dalších Germánů). Kolem Temže fungovala království Wessex, Sussex a Essex, tedy Západní, Jižní a Východní Sasko (nebo Saxonie). Sjednocení germánských království provedla wessexská dynastie současně s tím, jak severně od Temže eliminovala Vikingy.
Kronikář Beda Ctihodný ve svém díle Církevní dějiny národa Anglů pečlivě rozlišuje Sasy a Angly, i když pro dějiny křesťanství na Ostrovech preferuje ten pojem Anglové (sám psal v angelské Northumbrii).
Anglosaské období by se mohlo jmenovat anglo-saské nebo anglo/saské, nebo anglo-sasko-jutské, kdyby se v tom chtěl někdo hrabat, ale pro mě je to slovíčkaření..

Pojem Anglosas se užíval i v 10. století, protože budoucí císař Ota I. ze saské dynastie Otonů si vzal za ženu Aedgyth (Editu), dceru anglosaského krále Aethelstana. Pojem Anglosas tu vyjadřoval, že kontinentální a ostrovní, tedy "angličtí", Sasové mají k sobě blízko.
Ocituji Hagena Kellera, Otoni s. 22: "A není zřejmě náhodné, že se tehdy jak v Sasku, tak v Anglii začalo častěji používat do té doby jen ojediněle doložené spojení ´Anglosasové´." - https://www.databazeknih.cz/knihy/otoni-23619

A tentýž důvod vedl k renesanci slova Anglosas v 18. století. V Británii vymřela dynastie Stuartovců a parlament hledal nástupce. Měl to být protestant a zároveň člověk, který nemá v Británii žádné statky, aby neměl přílišnou moc vůči parlamentu. Volba padla na Jiřího brusnšvicko-lüneburského ze severního Německa, původní vlasti Sasů, pojem Anglosas tedy opět vešel do užívání.. Na popularitě začal ztrácet při koloniálním soupeření Anglie s Německem a vůbec za obou světových válek.


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
 Předmět příspěvku: Re: Anglosaské období Británie
PříspěvekNapsal: 19 lis 2019 07:36 
Offline
Král

Registrován: 28 říj 2009 11:55
Příspěvky: 2451
Has thanked: 0 time
Been thanked: 5 times
Srdečné díky. Zkus napsat více o vztazích k Řeznu, Pasovu, Mnichovu a tím k Čechám. Bonifác papežský legát, arcibiskupství Salzburk, pak Mainz. Vliv iroskotské misie na církevní správu těchto míst - Emmeram a jiní. První biskupové těchto míst byli jasně iroskotové.


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
Zobrazit příspěvky za předchozí:  Seřadit podle  
Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvků: 10 ] 

Všechny časy jsou v UTC + 1 hodina


Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 2 návštevníků


Nemůžete zakládat nová témata v tomto fóru
Nemůžete odpovídat v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete přikládat soubory v tomto fóru

Přejít na:  
cron
POWERED_BY
Český překlad – phpBB.cz