Fórum zájemců o historii

Základní literatura:
Dějiny Británie a Dějiny Skotska v edici Dějin národů - https://www.nln.cz/knihy/dejiny-britanie/ + https://www.nln.cz/knihy/dejiny-skotska/
Davies, Norman: Ostrovy; Dějiny. BB art, Praha 2003. https://www.databazeknih.cz/knihy/ostrovy-dejiny-110292
Miller, Jaroslav: Odložený zrod Leviathana; Krize raně stuartovské monarchie (1603 - 1641). Argo, Praha 2006. https://argo.cz/knihy/odlozeny-zrod-leviatana/
Hroch, Miroslav: Oliver Cromwell. Svoboda, Praha 1968. https://www.databazeknih.cz/knihy/olive ... ell-208183

Podle příslušné kapitoly v Dějinách Británie (s. 261): "Stuartové byli nejméně úspěšnou dynastií Anglie. Karel I. byl veřejně souzen pro velezradu a veřejně sťat; Jakub II. ze strachu, že ho stihne podobný osud, ze země uprchl a trůnu i království se vzdal. ... Nad stuartovskou érou se tyčí dvě desetiletí občanské války, revoluce a republikánského experimentu, který měl sice zásadně změnit směr anglických dějin, ale učinil tak, pokud vůbec, jen velmi nepostižitelně."

Předešlí tudorovští vládci skutečně vykazovali barvitější rysy, v dobrém i zlém. Jindřich VIII. založil anglikánskou církev, aby se mohl rozvést, a byl to jen jeden z projevů jeho neochvějné vůle. Alžběta I. symbolizovala půl století prosperity a klidu mezinárodně podtržené slavným vítězstvím nad teoreticky neporazitelnou španělskou Armadou r. 1588.

Alžbětin nástupce Jakub I. Stuart oproti tomu působil příliš smířlivě. Ač protestant, nezasáhl do Třicetileté války. Tak si ho pamatuje i česká historická tradice - Jakubova dcera Alžběta se stala manželkou Fridricha Falckého, z čehož si české stavy vyvozovaly možnou anglickou podporu své protihabsburské politiky. Jakubův syn Karel I. dokázal proti sobě poštvat široké spektrum skupin a klid nechal vyústit v občanskou válku.

Stuartovci se museli potýkat s okolnostmi, které vykazují hodně moderních rysů, do té doby neznámých nebo aktuální dobou pozměněných. Jakub I. se ze své iniciativy pokusil o sjednocení Anglie a Skotska; v Anglii, ale i ve Skotsku rostla parlamentní moc; rostla moc různých odnoží protestantismu; i na základě náboženství vypukla vzájemná válka Anglie, Skotska a Irska.


Řešení těchto otázek probíhalo na základě politiky, která vykazuje vícero paralel s politikou dnešní. Republikánský experiment během anglické revoluce ukazuje slabiny a rizika revoluce a tady se nabízí srovnání s jinými revolučními fiasky (pomíjím teď otázku, jestli se anglická revoluce dá nazvat revolucí, jsou i nesouhlasné postoje).

Anglická revoluce podobně jako Francouzská a Ruská skončila revoluční diktaturou, v mnoha ohledech horší, než byly předešlé reakční monarchie. Anglický parlament dokonce Oliveru Cromwellovi nabídl královskou korunu, protože jakožto král by byl přeci jenom limitován nějakými historickými precedenty, zatímco v rámci své diktatury měl Cromwell moc neomezenou.

Anglické revoluční vzepětí nakonec ovládla armáda. To je problém více revolucí, když moc místo lidu strhne ozbrojená menšina - takto se dostali k moci menšinoví bolševici, takto strhli moc islamisté v íránské revoluci r. 1979, která původně začala jako socialistická.

Vyčerpaná země nakonec nabídla návrat králi, tedy Karlovi II., a to bez jakýchkoli dalších požadavků a podmínek. Hlavní byl návrat míru a řádu. To vposled nabízí srovnání s islandskou (proto-)republikou, kterou založili norští sedláci prchající před tyranií krále Haralda Krásnovlasého, když v 9. stol. sjednocoval Norsko. Islandská občanská válka během 13. století skončila odevzdáním moci do rukou norského krále, který zajistil mír a řád..


Stuartovská doba se odrazila v literatuře a vědě. Otevřené kulturní prostředí a klidná doba při nástupu Jakuba I. svědčily psaní a uvádění Shakespearových děl, za Jakuba publikoval svá teoretická vědecká díla Francis Bacon. Neklidná doba revoluce vedla ke společenskovědním teoriím o formě a stylu vlády, tady zcela vyniká dílo Leviathan Thomase Hobbse. Bývalý člen Cromwellova týmu John Milton mohl napsat za královské restaurace pod vlivem zažitých dějinných otřesů svůj Ztracený ráj.

Stuartovci byli původně skotským královským rodem, který se na anglický trůn dostal úplně paradoxně skrze své vojenské porážky. Králové předchozí anglické dynastie Tudorovců po vítězstvích ve skotských válkách vyjadřovali svou nadřazenost i dynastickými sňatky se Stuartovci, takže po vymření Tudorovců mohli Stuartovci jakožto nejbližší příbuzní nastoupit na anglický trůn.

První Sturtovci náleželi k anglonormanské šlechtě, která vstoupila do služeb skotských králů. Původní jméno rodu znělo Stewartové, tzn. stolníci, a ukazuje na dvorský úřad těchto velmožů. Stewartové přišli na Ostrovy s vojsky Viléma Dobyvatele a původem pocházeli z Bretaně.
Ke skotskému trůnu se Stuartové dostali opět díky sňatkům. První Stuart Robert II. (1371 - 1390) byl vnukem Roberta I. Bruce, který po Wallacově povstání uhájil skotskou nezávislost.

V 15. stol. nastupuje linie Jakubů. Jakub I. (1424 - 1437) centralizuje moc takovým způsobem, že je zabit. Jakub II. (1437 - 1460) začíná jako nezletilý, s nástupem dospělosti eliminuje své regenty. Jakub III. (1460 - 1483) je odstraněn povstáním, povstalci se zaštiťovali jménem jeho syna. Jakub IV. (1483 - 1513) se ale povstalcům pomstí. Jakub IV. padne v bitvě s Angličany v bitvě u Floddenu a jeho jednoroční syn Jakub V. (1513 - 1542) je opět zastupován regenty.
Také Jakub V. umírá po bitvě s Angličany po bitvě u Solway Moss a na trůn nastupuje jeho šestidenní dcerka Marie Stuartovna (1542 - 1567). Opět nastupuje vláda regentů a Marii Angličané pro změnu r. 1587 popraví. Mariin syn Jakub VI. (1567 - 1625) se konečně stává anglickým králem jakožto Jakub I. (1603 - 1625).

***

Se Stuartovci vešla v úzký styk předešlá dynastie Tudorovců hned od doby svého zakladatele. Jindřich VII. (1485 - 1509) převzal zemi po Válce Růží a po drastické vládě Richarda III. (1483 - 1485) a zemi stabilizoval. Odrazil pár vzpour, těžil z toho, že jeho možné konkurenty odstranil už Richard III., zavedl výkonný finanční a byrokratický systém. Byl obviňován z lakomosti apod., nebyl tak barvitý jako jeho nástupce, tak se o něm toho tolik nepíše, ale zásluhy na zajištění dynastie měl nepochybné.

Jindřich VIII. (1509 - 1547) provedl Anglii leskem renesance, pár válkami a pár skandály, které vrcholily jeho šesti manželstvími a založením anglikánské církve. Z dynastického hlediska měl s první manželkou Kateřinou Aragonskou dceru Marii I. (vládla 1553 - 1558), s druhou ženou Annou Boleynovou Alžbětu I. (1558 - 1603) a s třetí ženou Janou Seymorovou syna Eduarda VI. (1547 - 1553).


Dynastická propojení -

První Tudor Jindřich VII. se hájil své postavení i proti útokům Skotů. R. 1502 byl uzavřen mír zpečetěný r. 1503 sňatkem Jakuba IV. Stuarta s Markétou, nejstarší dcerou Jindřicha VII.

Anglický král Jindřich VIII. obnovuje v letech 1512-13 válku s Francií, na jejíž straně se zapojují i Skotové; jednalo se o tzv. Starou alianci, která se táhla už od dob boje francouzských králů proti plantagenetským državám na západě Francie. Skotové jsou ale r. 1513 těžce poraženi u Floddenu a král Jakub IV. tam padnul.

Jakub V. se také drží spojenectví s Francií, za první ženu má Madeleine, dceru francouzského krále Františka I. Druhou manžekou byla Marie de Guise Lotrinský z militantního katolického rodu. Jakub V. se opět zapojuje do do francouzsko-anglické války a r. 1542 je těžce poražen u Solway Moss, po bitvě umírá. Jakubově dceři Marii Stuartovně je v době úmrtí otce šest dnů.

Jindřich VIII. vnutí Skotsku regentství proanglické kliky. Regent James Hamilton z Arranu sjedná r. 1543 tzv. greenwichské dohody o sňatku Marie Stuartovny s anglickým princem Eduardem VI. To se ale Skotům nelíbí, bojí se ztráty nezávislosti.
Pod vedením královny vdovy Marie Guise parlament dohody odmítne a k tomu vydá zákony proti kacířství, tedy katolicky zabarvené.

Jindřich VIII. prosazoval sňatek Marie Stuartovny za svého syna Eduarda. Během tzv. "drsných námluv" r. 1544-45 vpadl za tím účelem do Skotska, ale odešel s nepořízenou. Marie Stuartovna, sama dcera francouzské princezny, se vdala nejprve za francouzského prince a chvíli krále Františka II., pak za svého bratrance Henryho Stuarta, se kterým měla konečně syna Jakuba VI. Jako přívrženkyně Francie začala psát rodové jméno Stewartů pofrancouzštěle jako Stuartové.

Marie Stuartovna byla r. 1567 svržena protestantským povstáním, o rok později abdikovala ve prospěch Jakuba VI. a odešla do Anglie. Tam se zapletla do katolického povstání a r. 1587 byla popravena (ve skotských dějinách je vedle Wallace dalším terčem romantického obdivu, viz rocková balada - https://www.youtube.com/watch?v=h33bwjnQAiM )


V Anglii po smrti Eduarda VI. vládne jeho sestra Marie I. Tudorovna. Ta sympatizuje s katolictvím, zatímco elita země už přijala anglikánství. Po své matce Španělka se odhodlala ke sňatku se španělským princem a od r. 1556 králem Filipem II., což bylo na Angličany moc. Sice tím získala podporu proti Francii, ale ve válce Francie vítězí (Anglie r. 1558 ztrácí svůj poslední bod ve Francii, přístav Calais, který dobyl vévoda Guise, příbuzný skotské královny vdovy Marie Guise). R. 1558 Marie I. umírá a téhož roku probíhá sňatek francouzského prince Františka s Marií Stuartovnou.

Následuje dlouhá a slavná vláda Alžběty I. (1558 - 1603). Anglie se zapojí do podpory protestantské věci v Evropě, což vrcholí slavným vítězstvím anglického loďstva nad španělskou Armadou r. 1588. Náznaky katolických spiknutí byly dušeny v zárodku a odnesla je právě Marie Stuartovna r. 1587. Alžběta se ale odmítala vdát, čímž svým způsobem také přiváděla anglickou elitu k nepříčetnosti.

R. 1603 Alžběta umírá a jako nejbližší příbuzný Tudorovců nastupuje Jakub I. (VI.) Stuart, syn popravené Marie Stuartovny. Přesně po sto letech se tak naplnil dynastický svazek z r. 1503.. Protože Jakub VI. byl r. 1567 dosazen protestantskými povstalci, není ani v náboženské otázce ohledně Jakubova nástupu na anglický trůn žádný problém. Naopak, reformace sblížila Angličany a Skoty, zatímco vrazila klín do tradičního spojenectví Skotů s Francouzi a s Iry, kteří zůstávají věrni katolictví.

Začátek Jakubovy vlády ve Skotsku probíhal opět ve znamení bojů různých klik o regentství. Bylo provedeno šest takových palácových převratů, sám Jakub r. 1583 utíká z područí jednoho regenta.

Jakub se r. 1588 žení s dánskou princeznou Annou a jako věno dostává ostrovy Shetlandy a Orkneje. Ostrovy byly od dob vikinských nájezdů ovládány Nory a po připojení Norska k Dánsku se tedy staly součástí dánské říše. Předání Shetland a Orknejí Skotsku bylo v Norsku chápáno od doby národního obrození minimálně jako projev nerovnoprávného svazku Norska a Dánska, v horším případě jako zrada. V Dějinách Skotska není o tomto skotském zisku kupodivu ani zmínka..

Životní zážitky vedly Jakuba ke smířlivým postojům a snaze spojovat lidi. Smířlivý byl ve věci náboženství. Přijal anglikánství a toleroval katolíky, zasahoval jenom proti extrémům, které hrozily náboženský smír narušit.
Jeden extrémní výbuch nesnášenlivosti, naštěstí ne doslovný, proběhl 5. 11. 1605 v podobě tzv. Prachového spiknutí. To bylo katolické spiknutí, které mělo za cíl vyhodit do vzduchu budovu parlamentu i s králem. Od cíle dělil spiklence krůček, sudy s prachem už měli nastěhované do sklepení. Důvodem spiknutí nebyla Jakubova represe proti katolíkům, paradoxně tomu bylo naopak. Jakub v rámci své smířlivé politiky uzavřel mír s katolickým Španělskem, takže angličtí katolíci ztratili oporu a chtěli konflikt vést dál.. Spojení politiky, náboženství a fanatismu vede až k takovýmto výsledkům.. Zatčený vůdce Guy Fawkes byl upálen a v Anglii se 5. listopad slaví ohňostroji a pálením panáka, kterým měl být buď Fawkes, nebo papež.. - https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/ ... anicni_ipl

Prachovým spiknutím se zabývá film V jako Vendetta, futuristické dílo ve stylu filmů Equilibrium nebo Brazil, v obecném smyslu i Orwellova 1984. Anglii vládne fašistická totalita, která slovy jednoho z vůdců prohlašuje: „Udělali jsme, co jsme museli … byl jsem tam a všechno viděl, imigranti, muslimové, homosexuálové, teroristi a taky HIV degeneráti, pryč s nimi.“ (film byl natočen roku 2005) Oproti nenápaditým ideologickým žvástům mluví hlavní hrdina jako román nebo cituje verše a ke konci filmu po vzoru prachového spiknutí nechá vyhodit anglický parlament do vzduchu..
Film inspiroval radikály hlavně na levici a masku hlavního hrdiny, nápodobu vousatého obličeje skutečného Fawkese, dnes používají počítačoví hackeři Anonymous… Čistě historicky by se ale libertariáni mohli inspirovat někým jiným než katolíky, kteří odmítli náboženský smír a chtěli rozpoutat náboženskou válku.. A smířlivý Jakub také není předobrazem nějakého moderního diktátora.. Maska Zorra místo masky Fawkese by byla libertariánům ideově bližší

Jakub na jedné straně uměl vyhostit katolické kněze, kteří kázali bez povolení, na druhé straně eliminoval vliv puritánů a skotských presbyteriánů. Skotské církvi, tzv. Kirku, se snažil r. 1617 vnutit Pět perthských článků víry, které mj. obnovovaly klečení nebo slavení křesťanských svátků (presbyteriáni neslavili ani Vánoce). Po tahanicích od nich Jakub nakonec ustoupil.
Jakub ještě plánoval uspořádat ekumenický koncil katolické, protestantské, kalvínské a pravoslavné církve, opět ve věci smíření. Atmosféra Třicetileté války ale chtěla jinak..

Nutno dodat, že odmítnutí konfrontace mohlo vycházet z Jakubovy povahy. Když Alžběta I. nechala popravit jeho matku Marii Stuartovnu, zmohl se na chabý protest a nic dalšího neudělal. Když na začátku vlády pozval zástupce puritánů na jednání a neshodli se na zásadní otázce existence instituce biskupství v církvi, nechal Jakub puritány odjet a dál se jimi příliš nezabýval. Na mě Jakub působí dojmem, že netoužil po konfrontacích, a to mohlo být důležitější než vrozená snaha o toleranci..

***

Jakubův nástup na anglický trůn proběhl optimisticky. Byl jediným legitimním kandidátem, o úmrtí Alžběty I. se dozvěděl osobně od svého přívržence u anglického dvora, ještě než přišla oficiální zpráva. Jakub nastoupil s myšlenkou spojit Anglii a své rodné Skotsko do jednoho království, udělat unii „myslí a srdcí“, a vystoupil s ní hned v inauguračním projevu.
Předkládané zákony o sjednocení obou zemí se čím dál více rozmělňovaly, až je parlamenty obou zemí odmítly. Angličanům se nelíbil plánovaný název „Británie“ a obávali se přílivu Skotů jak ke dvoru, tak jako prostých pracovních sil, od kterých nevěděli, co čekat.. Skotové se báli ztráty suverenity ve prospěch vzdáleného londýnského centra.
Je to docela dobrý předobraz průběhu sbližování států v Evropské unii. Bohaté státy se bojí přílivu cizích lidí s cizí kulturou, menší státy se bojí ztráty suverenity kvůli delegování moci do vzdáleného Bruselu (samozřejmě nemluvím paušálně). Britové si zvolili brexit, ale před tímto hlasováním proběhlo ještě jedno, a sice o vystoupení Skotska z Británie, které těsně rozhodlo o setrvání v britské unii. Jakub by měl z výsledku skotského referenda určitě radost..

Jakub I. se své unifikační vize nevzdával. Nechal se provolat britským králem (ale ne korunovat, to by stejně nemělo váhu).
Jakub vymyslel britskou vlajku spojením vlajky anglické a skotské (do dnešní podoby byla ještě připojena vlajka irská). Vlajka se jmenuje Union Jack, přičemž ten Jack je právě Jakub..
Anglická vlajka je červený kříž v bílém poli, skotská vlajka bílý šikmý kříž v modrém poli, irská vlajka šikmý červený kříž v bílém poli - https://en.wikipedia.org/wiki/Union_Jac ... n_Jack.gif

Velká Británie vznikla až r. 1707 po nástupu nové dynastie a přesně sto let poté, co parlamenty odmítly Jakubovu vizi sjednocení.. Podobně jako Jakub I. Nastoupil přesně sto let poté, co byl uzavřen dynastický sňatek mezi Tudorovci a Stuartovci, který pak Jakubovi umožnil nástup na anglický trůn..

***

V Irsku se Jakub vydal cestou konfrontace, náboženské i národní. V Irsku proběhlo mezi lety 1596 – 1603 katolické povstání a po Prachovém spiknutí panuje obava z katolické agrese (jak od anglických, tak cizích katolíků).
Jakub zasáhne v severoirském Ulsteru, místě s nejvyšším poměrem Irů vůči Angličanům a místě s významnou irskou národní tradicí – je tu staré centrum irských králů Armagh a stolec svatého Patrika. Jakub vyhání Iry z půdy a nechává je živořit na špatné půdě, podobně jako skončí Indiáni v Americe. Kvalitní půdu a statky dává Jakub anglické šlechtě za to, že tu postaví hrad a osídlí území. Jako nové centrum je založen Belfast.

Jako kolonisté přicházejí angličtí úředníci a vysloužilí vojáci, nejvíce ale presbyteriánští Skotové, na které vyvíjí Jakub náboženský zase nátlak ve Skotsku. Skotové jako radikální protestanti tvoří protipól katolických Irů a vzniká výbušná směs. Kolonizace Ulsteru problém nevyřešila, ale zadělala na další. Po osamostatnění Irska od Británie r. 1921 zůstal Ulster jakožto Severní Irsko součástí Británie, s čímž se místní Irové nehodlali smířit; nejviditelnějším projevem toho byly atentáty ze strany IRA.

Bezprostřední odkaz Jakuba I. byl méně optimistický než během jeho nástupu na trůn. Jakub odmítl vstoupit do Třicetileté války (ani ne kvůli vizi smíru s katolíky, ale kvůli nedostatku peněz na armádu), zatímco jeho dcera, manželka Fridricha Falckého, žila v azylu v nizozemském Haagu. To byl rozdíl oproti vítězné náladě, kterou zanechala Alžběta I. po slavné porážce Španělů r. 1588. Vysoké ideály náboženského a národního smíru nedokázal Jakub plně prosadit a místo toho si mravně pohoršil mileneckým vztahem s nižším šlechticem, ze kterého udělal vévodu z Buckinghamu. Na mě Jakub v tomto ohledu působí jako člověk, který přinesl ideály do velkého světa, ale pak se nechal velkým světem pohltit a semlít..

Karel se nikdy netěšil dobré reputaci a má na svém kontě slušnou sbírku invektiv. Podle Dějin Skotska byl „neštěstím nejen pro Skotsko“, podle Daviese byl nerozhodný a uzavřený a největší dardu dostal od Dějin Británie: „Karel byl studený, přepjatě prudérní, odtažitý a prohnaný. Byl to zakrslík, slaboch vychovávaný ve stínu vyzrálejšího staršího bratra … Karel byl malý a koktal, byl to muž hluboce váhavý a nerozhodný.“ (s. 280)
Karel skutečně neuměl vycházet s lidmi, neuměl vyjednávat, při rozporech měl špatný odhad volil horší řešení.. je dost pravděpodobné, že jiný panovník by nenechal dojít věci až k revoluci.. A samotná anglická revoluce započala jako reakce na válku ve Skotsku, kterou by jiný král také dokázal odvrátit..

Co bych ale Karlovi obecně nepřisuzoval, to je nerozhodnost. Karel začátkem své vlády hodlal rozseknout situaci nejméně ve třech věcech, do kterých se Jakub nepouštěl a zachovával neutrální, pasivní postoj.

- Karel se rozhodl zasáhnout do Třicetileté války - vyslal pěší kontingent do říše a jeho lodě měly ohrožovat katolickou Francii a Španělsko. Všechny akce byly drahé, ale vojensky vůbec ničeho nedosáhly.

- Potřeba peněz na válku a další věci přiměla Karla k reformě finančního systému, který jeho předchůdci zachovávali na nedostatečné středověkém stupni (a také už nebylo kde prodávat královský majetek, prodaný předchůdci). Karel vymyslel takové věci jako lodní daň, která jakožto daň mohla podléhat schválení parlamentu, ale protože šlo o obranu země, mohl ji vyhlásit sám, jak nakonec potvrdily soudy.
Dále se chopil starých korunních práv, kdy třeba šlechtic vlastnící určenou sumu peněz musí být povýšen do vyššího stavu - a zaplatit za to. Protože mnoho šlechticů povýšení odmítalo, byli alespoň pokutováni..
Karlovi to nepřidalo na popularitě, ale finance dokázal částečně stabilizovat.

- Karel odmítl multikonfesijní společnost a jal se prosazovat jednotnou vizi anglikánské církve na bázi tzv. arminianismu. To byl protestantský směr pojmenovaný podle nizozemského teologa Arminia, který do protestanství vnášel katolickou obřadnost. Karel tím chtěl získat katolíky, což se mu v podstatě podařilo, ale popudil si jak skotské presbyteriány, tak anglické puritány, kteří chtěli anglikánství očistit od všech katolických tradic.
Puritáni by za normálních okolností souzněli s anglikánským dvorem v boji proti katolické hrozbě zvenčí; poslední takovou dynastickou ikonou byl Jindřich Stuart, bratr Karla I., který zemřel už r. 1612. Nyní ale měli puritáni arminiánskou církev za pátou kolonu katolíků.. Zpětně vzato bylo přijetí arminiánství zásadní chybou a podle mého i rozbuškou (náboženství se budu věnovat blíže).

***

Karel by byl hodnocen jinak, pokud by své vize prosadil. Mnoho autoritativních vládců vykazuje bývá hodnoceno podle velikosti své říše nebo podle svého charismatu a lesku dvora.. Takový Jindřich VIII. Karla I. charakterově sotva přesahoval, ale jeho doba a renesanční patří k nejoblíbenějším tématům anglických dějin - protože byl silný a úspěšný.

Miller dává v tomto smyslu srovnání se souběžnou situací rakouské monarchie. Maxmilián II. se rozhodl sjednotit víru na katolické bázi, čímž vyvolal vzpouru Čechů. Maxmilián spor rozhodl v bitvě na Bílé hoře, kdežto Karel odešel z bojů s presbyteriánskými Skoty poražen.
Miller dále srovnává, že katolictví měl v Rakousku vlastní pevnou tradici (a řada katolíků byla i mezi Čechy), kdežto arminiánství bylo dovezenou ideologií bez vlastní anglické tradice.., Karel neměl přirozenou základnu a oporu pro své cíle.

Ostrovní soustátí zahrnovalo tři království, každé s jiným náboženstvím.

Irsko zůstávalo katolické, Irové se i během slavného anglo-španělského konfliktu kolem r. 1588 postavili na španělskou stranu; početně slabý španělský výsadek vedený do Irska ale Angličané lehce porazili.
V Irsku žila od doby anglo-normanského záboru od 12. stol. anglická menšina, tzv. Staroangličané, kteří během staletí navázali s Iry modus vivendi a zůstávali rovněž katolického vyznání. Naopak tzv. Novoangličané usazovaní od doby Jakuba I. přinášeli různé formy protestantské víry.

***

Ve Skotsku zvítězila v 2. pol. 16. stol. presbyteriánská církev; důsledkem jejího vítězství byl mj. odchod Marie Stuartovny do Anglie.
Presbyteriánství založil odpadlý katolický kněz John Knox, který před pronásledováním za vlády katoličky Marie de Guise odešel do švýcarského azylu. V Ženevě se přidal ke kalvinistům, tedy ještě radikálnějšímu protestantství, než bylo luteránství.
Presbyteriánství ve své kritice zkorumpované církve odmítalo i biskupskou hierarchii, místo které nastupoval volený sbor presbyterů (odtud i název směru). odmítání hierarchie uvedlo presbyteriány do napjatého vztahu s králem, protože král byl také v čele hierarchie, i když světské.. K tomu král skrze biskupy mohl ovládat církevní dění, což u presbyterství nešlo.. Jakubovi VI. se vcelku ulevilo, když mohl mít jako anglický král od presbyteriánů klid..

Presbyteriánství na mě působí dojmem fundamentalismu, až fanatismu. Fundamentalisté uznávají pouze základní (fundament znamená základ) knihy náboženství, tedy křesťanští fundamentalisté uznávají pouze Bibli. Od Knoxe pochází citát "Písma Boží jsou mým jediným základem a jádrem ve všech závažných a důležitých věcech". Nějakou návaznou tradici fundamentalisté odmítají.

Presbyteriáni tedy zakázali křesťanské svátky včetně slavení Vánoc, což neudělali ani komunisté..
K Vánocům se pravda váže plno zvyků ještě pohanského charakteru. Platil např. zákaz předení, na jehož dodržování třeba v Čechách dohlíželi Lucky, bílé osoby putující po krajině kolem svátku sv. Lucie. Skotští presbyteriáni pojali věc tak, že nutili ženy o Vánocích, aby veřejně předly na ulicích..

***

Anglie vyznávala od dob Jindřicha VIII. anglikánství. Ač je řazeno mezi protestantské církve, tak v době vzniku si anglikáni vyměnili pár listů s Lutherem a skončilo to nesouhlasem až výsměchem. Společná opozice proti katolictví nicméně vehnala Anglii do protišpanělského tábora, Jakub I. provdal svoji dceru za vůdce říšských protestantů Fridricha Falckého a přes neutralitu v Třicetileté válce působila Anglie jako azyl pro protestantské exulanty včetně Čechů (nějaký čas tu pobýval i Komenský).

Větší protestantskou vyhraněnost požadovali puritáni, kteří hodlali očistit anglikánskou církev od katolických přežitků. Proti tomu ale vystoupil Karel I. se svým arminiánstvím, které propagoval od r. 1633 i nový canterburský arcibiskup Laud (předešlý arcibiskup Abboth naopak požadoval ochranu kalvinistů v Evropě).
Nizozemský teolog Arminius vycházel z teze, že katolická církev je přes všechnu zkaženost svým původem ta pravá. Úkolem věřících je její reforma, ne zničení; to byl koneckonců i postoj Alžběty I. V rámci protestanství propagoval Arminius zachování formálních prvků náboženství, nejvíce tedy obřadnosti. Samozřejmostí bylo i zachování církevní hierarchie.

Mezi středověkou reformou a herezí byla tenká linie, navíc pohyblivá. Co jeden papež považoval za poctivou reformu za návrat k chudobě, druhý považoval za herezi, jako u hnutí patarénských.. Subjektivní hranici bych charakterizoval tak, že člověk mohl vykazovat snahu o reformu, jakkoli radikální.., o herezi se jedná tehdy, pokud prohlásil, že církev je nereformovatelná, protože ji už plně ovládli hříšníci, a z církve vystoupí a založí jinou nebo do jiné vstoupí..
Arminius by v tomto pojetí byl reformátorem, ne heretikem. Naopak použije-li se tento obecný princip na anglické podmínky, tak puritáni vystupují nejprve jako reformátoři anglikánské církve, aby se proti ní po přijetí arminiánství obrátili..
Puritáni přestali považovat anglikánskou církev za svůj domov a považují arminiánskou církev za pátou kolonu katolíků.. Na počátku revoluce to parlament zformuluje tak, že Karel se stal obětí katolického vlivu - sice obětí, ale i tak není schopen vykonávat správnou vládu..

Smyslem anglického arminiánství nebyl návrat ke katolictví. Karel chtěl sjednotit víru na široké bázi a arminiánství mělo dát pokyn katolíkům, aby se nebáli vstoupit do anglikánské církve. Nějaký úspěch to zřejmě mělo, část katolíků mohla konvertovat. Ale důležitější bylo, že v následující dělící linii se katolíci celkově přidají na stranu přívětivého krále proti parlamentu ovládanému nepřátelsky naladěnými puritány.