Fórum zájemců o historii

Základní literatura:
Dějiny Británie a Dějiny Skotska v edici Dějin národů - https://www.nln.cz/knihy/dejiny-britanie/ + https://www.nln.cz/knihy/dejiny-skotska/
Davies, Norman: Ostrovy; Dějiny. BB art, Praha 2003. https://www.databazeknih.cz/knihy/ostrovy-dejiny-110292
Miller, Jaroslav: Odložený zrod Leviathana; Krize raně stuartovské monarchie (1603 - 1641). Argo, Praha 2006. https://argo.cz/knihy/odlozeny-zrod-leviatana/
Hroch, Miroslav: Oliver Cromwell. Svoboda, Praha 1968. https://www.databazeknih.cz/knihy/olive ... ell-208183

Podle příslušné kapitoly v Dějinách Británie (s. 261): "Stuartové byli nejméně úspěšnou dynastií Anglie. Karel I. byl veřejně souzen pro velezradu a veřejně sťat; Jakub II. ze strachu, že ho stihne podobný osud, ze země uprchl a trůnu i království se vzdal. ... Nad stuartovskou érou se tyčí dvě desetiletí občanské války, revoluce a republikánského experimentu, který měl sice zásadně změnit směr anglických dějin, ale učinil tak, pokud vůbec, jen velmi nepostižitelně."

Předešlí tudorovští vládci skutečně vykazovali barvitější rysy, v dobrém i zlém. Jindřich VIII. založil anglikánskou církev, aby se mohl rozvést, a byl to jen jeden z projevů jeho neochvějné vůle. Alžběta I. symbolizovala půl století prosperity a klidu mezinárodně podtržené slavným vítězstvím nad teoreticky neporazitelnou španělskou Armadou r. 1588.

Alžbětin nástupce Jakub I. Stuart oproti tomu působil příliš smířlivě. Ač protestant, nezasáhl do Třicetileté války. Tak si ho pamatuje i česká historická tradice - Jakubova dcera Alžběta se stala manželkou Fridricha Falckého, z čehož si české stavy vyvozovaly možnou anglickou podporu své protihabsburské politiky. Jakubův syn Karel I. dokázal proti sobě poštvat široké spektrum skupin a klid nechal vyústit v občanskou válku.

Stuartovci se museli potýkat s okolnostmi, které vykazují hodně moderních rysů, do té doby neznámých nebo aktuální dobou pozměněných. Jakub I. se ze své iniciativy pokusil o sjednocení Anglie a Skotska; v Anglii, ale i ve Skotsku rostla parlamentní moc; rostla moc různých odnoží protestantismu; i na základě náboženství vypukla vzájemná válka Anglie, Skotska a Irska.


Řešení těchto otázek probíhalo na základě politiky, která vykazuje vícero paralel s politikou dnešní. Republikánský experiment během anglické revoluce ukazuje slabiny a rizika revoluce a tady se nabízí srovnání s jinými revolučními fiasky (pomíjím teď otázku, jestli se anglická revoluce dá nazvat revolucí, jsou i nesouhlasné postoje).

Anglická revoluce podobně jako Francouzská a Ruská skončila revoluční diktaturou, v mnoha ohledech horší, než byly předešlé reakční monarchie. Anglický parlament dokonce Oliveru Cromwellovi nabídl královskou korunu, protože jakožto král by byl přeci jenom limitován nějakými historickými precedenty, zatímco v rámci své diktatury měl Cromwell moc neomezenou.

Anglické revoluční vzepětí nakonec ovládla armáda. To je problém více revolucí, když moc místo lidu strhne ozbrojená menšina - takto se dostali k moci menšinoví bolševici, takto strhli moc islamisté v íránské revoluci r. 1979, která původně začala jako socialistická.

Vyčerpaná země nakonec nabídla návrat králi, tedy Karlovi II., a to bez jakýchkoli dalších požadavků a podmínek. Hlavní byl návrat míru a řádu. To vposled nabízí srovnání s islandskou (proto-)republikou, kterou založili norští sedláci prchající před tyranií krále Haralda Krásnovlasého, když v 9. stol. sjednocoval Norsko. Islandská občanská válka během 13. století skončila odevzdáním moci do rukou norského krále, který zajistil mír a řád..


Stuartovská doba se odrazila v literatuře a vědě. Otevřené kulturní prostředí a klidná doba při nástupu Jakuba I. svědčily psaní a uvádění Shakespearových děl, za Jakuba publikoval svá teoretická vědecká díla Francis Bacon. Neklidná doba revoluce vedla ke společenskovědním teoriím o formě a stylu vlády, tady zcela vyniká dílo Leviathan Thomase Hobbse. Bývalý člen Cromwellova týmu John Milton mohl napsat za královské restaurace pod vlivem zažitých dějinných otřesů svůj Ztracený ráj.

Stuartovci byli původně skotským královským rodem, který se na anglický trůn dostal úplně paradoxně skrze své vojenské porážky. Králové předchozí anglické dynastie Tudorovců po vítězstvích ve skotských válkách vyjadřovali svou nadřazenost i dynastickými sňatky se Stuartovci, takže po vymření Tudorovců mohli Stuartovci jakožto nejbližší příbuzní nastoupit na anglický trůn.

První Sturtovci náleželi k anglonormanské šlechtě, která vstoupila do služeb skotských králů. Původní jméno rodu znělo Stewartové, tzn. stolníci, a ukazuje na dvorský úřad těchto velmožů. Stewartové přišli na Ostrovy s vojsky Viléma Dobyvatele a původem pocházeli z Bretaně.
Ke skotskému trůnu se Stuartové dostali opět díky sňatkům. První Stuart Robert II. (1371 - 1390) byl vnukem Roberta I. Bruce, který po Wallacově povstání uhájil skotskou nezávislost.

V 15. stol. nastupuje linie Jakubů. Jakub I. (1424 - 1437) centralizuje moc takovým způsobem, že je zabit. Jakub II. (1437 - 1460) začíná jako nezletilý, s nástupem dospělosti eliminuje své regenty. Jakub III. (1460 - 1483) je odstraněn povstáním, povstalci se zaštiťovali jménem jeho syna. Jakub IV. (1483 - 1513) se ale povstalcům pomstí. Jakub IV. padne v bitvě s Angličany v bitvě u Floddenu a jeho jednoroční syn Jakub V. (1513 - 1542) je opět zastupován regenty.
Také Jakub V. umírá po bitvě s Angličany po bitvě u Solway Moss a na trůn nastupuje jeho šestidenní dcerka Marie Stuartovna (1542 - 1567). Opět nastupuje vláda regentů a Marii Angličané pro změnu r. 1587 popraví. Mariin syn Jakub VI. (1567 - 1625) se konečně stává anglickým králem jakožto Jakub I. (1603 - 1625).

***

Se Stuartovci vešla v úzký styk předešlá dynastie Tudorovců hned od doby svého zakladatele. Jindřich VII. (1485 - 1509) převzal zemi po Válce Růží a po drastické vládě Richarda III. (1483 - 1485) a zemi stabilizoval. Odrazil pár vzpour, těžil z toho, že jeho možné konkurenty odstranil už Richard III., zavedl výkonný finanční a byrokratický systém. Byl obviňován z lakomosti apod., nebyl tak barvitý jako jeho nástupce, tak se o něm toho tolik nepíše, ale zásluhy na zajištění dynastie měl nepochybné.

Jindřich VIII. (1509 - 1547) provedl Anglii leskem renesance, pár válkami a pár skandály, které vrcholily jeho šesti manželstvími a založením anglikánské církve. Z dynastického hlediska měl s první manželkou Kateřinou Aragonskou dceru Marii I. (vládla 1553 - 1558), s druhou ženou Annou Boleynovou Alžbětu I. (1558 - 1603) a s třetí ženou Janou Seymorovou syna Eduarda VI. (1547 - 1553).


Dynastická propojení -

První Tudor Jindřich VII. se hájil své postavení i proti útokům Skotů. R. 1502 byl uzavřen mír zpečetěný r. 1503 sňatkem Jakuba IV. Stuarta s Markétou, nejstarší dcerou Jindřicha VII.

Anglický král Jindřich VIII. obnovuje v letech 1512-13 válku s Francií, na jejíž straně se zapojují i Skotové; jednalo se o tzv. Starou alianci, která se táhla už od dob boje francouzských králů proti plantagenetským državám na západě Francie. Skotové jsou ale r. 1513 těžce poraženi u Floddenu a král Jakub IV. tam padnul.

Jakub V. se také drží spojenectví s Francií, za první ženu má Madeleine, dceru francouzského krále Františka I. Druhou manžekou byla Marie de Guise Lotrinský z militantního katolického rodu. Jakub V. se opět zapojuje do do francouzsko-anglické války a r. 1542 je těžce poražen u Solway Moss, po bitvě umírá. Jakubově dceři Marii Stuartovně je v době úmrtí otce šest dnů.

Jindřich VIII. vnutí Skotsku regentství proanglické kliky. Regent James Hamilton z Arranu sjedná r. 1543 tzv. greenwichské dohody o sňatku Marie Stuartovny s anglickým princem Eduardem VI. To se ale Skotům nelíbí, bojí se ztráty nezávislosti.
Pod vedením královny vdovy Marie Guise parlament dohody odmítne a k tomu vydá zákony proti kacířství, tedy katolicky zabarvené.

Jindřich VIII. prosazoval sňatek Marie Stuartovny za svého syna Eduarda. Během tzv. "drsných námluv" r. 1544-45 vpadl za tím účelem do Skotska, ale odešel s nepořízenou. Marie Stuartovna, sama dcera francouzské princezny, se vdala nejprve za francouzského prince a chvíli krále Františka II., pak za svého bratrance Henryho Stuarta, se kterým měla konečně syna Jakuba VI. Jako přívrženkyně Francie začala psát rodové jméno Stewartů pofrancouzštěle jako Stuartové.

Marie Stuartovna byla r. 1567 svržena protestantským povstáním, o rok později abdikovala ve prospěch Jakuba VI. a odešla do Anglie. Tam se zapletla do katolického povstání a r. 1587 byla popravena (ve skotských dějinách je vedle Wallace dalším terčem romantického obdivu, viz rocková balada - https://www.youtube.com/watch?v=h33bwjnQAiM )


V Anglii po smrti Eduarda VI. vládne jeho sestra Marie I. Tudorovna. Ta sympatizuje s katolictvím, zatímco elita země už přijala anglikánství. Po své matce Španělka se odhodlala ke sňatku se španělským princem a od r. 1556 králem Filipem II., což bylo na Angličany moc. Sice tím získala podporu proti Francii, ale ve válce Francie vítězí (Anglie r. 1558 ztrácí svůj poslední bod ve Francii, přístav Calais, který dobyl vévoda Guise, příbuzný skotské královny vdovy Marie Guise). R. 1558 Marie I. umírá a téhož roku probíhá sňatek francouzského prince Františka s Marií Stuartovnou.

Následuje dlouhá a slavná vláda Alžběty I. (1558 - 1603). Anglie se zapojí do podpory protestantské věci v Evropě, což vrcholí slavným vítězstvím anglického loďstva nad španělskou Armadou r. 1588. Náznaky katolických spiknutí byly dušeny v zárodku a odnesla je právě Marie Stuartovna r. 1587. Alžběta se ale odmítala vdát, čímž svým způsobem také přiváděla anglickou elitu k nepříčetnosti.

R. 1603 Alžběta umírá a jako nejbližší příbuzný Tudorovců nastupuje Jakub I. (VI.) Stuart, syn popravené Marie Stuartovny. Přesně po sto letech se tak naplnil dynastický svazek z r. 1503.. Protože Jakub VI. byl r. 1567 dosazen protestantskými povstalci, není ani v náboženské otázce ohledně Jakubova nástupu na anglický trůn žádný problém. Naopak, reformace sblížila Angličany a Skoty, zatímco vrazila klín do tradičního spojenectví Skotů s Francouzi a s Iry, kteří zůstávají věrni katolictví.

Začátek Jakubovy vlády ve Skotsku probíhal opět ve znamení bojů různých klik o regentství. Bylo provedeno šest takových palácových převratů, sám Jakub r. 1583 utíká z područí jednoho regenta.

Jakub se r. 1588 žení s dánskou princeznou Annou a jako věno dostává ostrovy Shetlandy a Orkneje. Ostrovy byly od dob vikinských nájezdů ovládány Nory a po připojení Norska k Dánsku se tedy staly součástí dánské říše. Předání Shetland a Orknejí Skotsku bylo v Norsku chápáno od doby národního obrození minimálně jako projev nerovnoprávného svazku Norska a Dánska, v horším případě jako zrada. V Dějinách Skotska není o tomto skotském zisku kupodivu ani zmínka..

Životní zážitky vedly Jakuba ke smířlivým postojům a snaze spojovat lidi. Smířlivý byl ve věci náboženství. Přijal anglikánství a toleroval katolíky, zasahoval jenom proti extrémům, které hrozily náboženský smír narušit.
Jeden extrémní výbuch nesnášenlivosti, naštěstí ne doslovný, proběhl 5. 11. 1605 v podobě tzv. Prachového spiknutí. To bylo katolické spiknutí, které mělo za cíl vyhodit do vzduchu budovu parlamentu i s králem. Od cíle dělil spiklence krůček, sudy s prachem už měli nastěhované do sklepení. Důvodem spiknutí nebyla Jakubova represe proti katolíkům, paradoxně tomu bylo naopak. Jakub v rámci své smířlivé politiky uzavřel mír s katolickým Španělskem, takže angličtí katolíci ztratili oporu a chtěli konflikt vést dál.. Spojení politiky, náboženství a fanatismu vede až k takovýmto výsledkům.. Zatčený vůdce Guy Fawkes byl upálen a v Anglii se 5. listopad slaví ohňostroji a pálením panáka, kterým měl být buď Fawkes, nebo papež.. - https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/ ... anicni_ipl

Prachovým spiknutím se zabývá film V jako Vendetta, futuristické dílo ve stylu filmů Equilibrium nebo Brazil, v obecném smyslu i Orwellova 1984. Anglii vládne fašistická totalita, která slovy jednoho z vůdců prohlašuje: „Udělali jsme, co jsme museli … byl jsem tam a všechno viděl, imigranti, muslimové, homosexuálové, teroristi a taky HIV degeneráti, pryč s nimi.“ (film byl natočen roku 2005) Oproti nenápaditým ideologickým žvástům mluví hlavní hrdina jako román nebo cituje verše a ke konci filmu po vzoru prachového spiknutí nechá vyhodit anglický parlament do vzduchu..
Film inspiroval radikály hlavně na levici a masku hlavního hrdiny, nápodobu vousatého obličeje skutečného Fawkese, dnes používají počítačoví hackeři Anonymous… Čistě historicky by se ale libertariáni mohli inspirovat někým jiným než katolíky, kteří odmítli náboženský smír a chtěli rozpoutat náboženskou válku.. A smířlivý Jakub také není předobrazem nějakého moderního diktátora.. Maska Zorra místo masky Fawkese by byla libertariánům ideově bližší

Jakub na jedné straně uměl vyhostit katolické kněze, kteří kázali bez povolení, na druhé straně eliminoval vliv puritánů a skotských presbyteriánů. Skotské církvi, tzv. Kirku, se snažil r. 1617 vnutit Pět perthských článků víry, které mj. obnovovaly klečení nebo slavení křesťanských svátků (presbyteriáni neslavili ani Vánoce). Po tahanicích od nich Jakub nakonec ustoupil.
Jakub ještě plánoval uspořádat ekumenický koncil katolické, protestantské, kalvínské a pravoslavné církve, opět ve věci smíření. Atmosféra Třicetileté války ale chtěla jinak..

Nutno dodat, že odmítnutí konfrontace mohlo vycházet z Jakubovy povahy. Když Alžběta I. nechala popravit jeho matku Marii Stuartovnu, zmohl se na chabý protest a nic dalšího neudělal. Když na začátku vlády pozval zástupce puritánů na jednání a neshodli se na zásadní otázce existence instituce biskupství v církvi, nechal Jakub puritány odjet a dál se jimi příliš nezabýval. Na mě Jakub působí dojmem, že netoužil po konfrontacích, a to mohlo být důležitější než vrozená snaha o toleranci..

***

Jakubův nástup na anglický trůn proběhl optimisticky. Byl jediným legitimním kandidátem, o úmrtí Alžběty I. se dozvěděl osobně od svého přívržence u anglického dvora, ještě než přišla oficiální zpráva. Jakub nastoupil s myšlenkou spojit Anglii a své rodné Skotsko do jednoho království, udělat unii „myslí a srdcí“, a vystoupil s ní hned v inauguračním projevu.
Předkládané zákony o sjednocení obou zemí se čím dál více rozmělňovaly, až je parlamenty obou zemí odmítly. Angličanům se nelíbil plánovaný název „Británie“ a obávali se přílivu Skotů jak ke dvoru, tak jako prostých pracovních sil, od kterých nevěděli, co čekat.. Skotové se báli ztráty suverenity ve prospěch vzdáleného londýnského centra.
Je to docela dobrý předobraz průběhu sbližování států v Evropské unii. Bohaté státy se bojí přílivu cizích lidí s cizí kulturou, menší státy se bojí ztráty suverenity kvůli delegování moci do vzdáleného Bruselu (samozřejmě nemluvím paušálně). Britové si zvolili brexit, ale před tímto hlasováním proběhlo ještě jedno, a sice o vystoupení Skotska z Británie, které těsně rozhodlo o setrvání v britské unii. Jakub by měl z výsledku skotského referenda určitě radost..

Jakub I. se své unifikační vize nevzdával. Nechal se provolat britským králem (ale ne korunovat, to by stejně nemělo váhu).
Jakub vymyslel britskou vlajku spojením vlajky anglické a skotské (do dnešní podoby byla ještě připojena vlajka irská). Vlajka se jmenuje Union Jack, přičemž ten Jack je právě Jakub..
Anglická vlajka je červený kříž v bílém poli, skotská vlajka bílý šikmý kříž v modrém poli, irská vlajka šikmý červený kříž v bílém poli - https://en.wikipedia.org/wiki/Union_Jac ... n_Jack.gif

Velká Británie vznikla až r. 1707 po nástupu nové dynastie a přesně sto let poté, co parlamenty odmítly Jakubovu vizi sjednocení.. Podobně jako Jakub I. Nastoupil přesně sto let poté, co byl uzavřen dynastický sňatek mezi Tudorovci a Stuartovci, který pak Jakubovi umožnil nástup na anglický trůn..

***

V Irsku se Jakub vydal cestou konfrontace, náboženské i národní. V Irsku proběhlo mezi lety 1596 – 1603 katolické povstání a po Prachovém spiknutí panuje obava z katolické agrese (jak od anglických, tak cizích katolíků).
Jakub zasáhne v severoirském Ulsteru, místě s nejvyšším poměrem Irů vůči Angličanům a místě s významnou irskou národní tradicí – je tu staré centrum irských králů Armagh a stolec svatého Patrika. Jakub vyhání Iry z půdy a nechává je živořit na špatné půdě, podobně jako skončí Indiáni v Americe. Kvalitní půdu a statky dává Jakub anglické šlechtě za to, že tu postaví hrad a osídlí území. Jako nové centrum je založen Belfast.

Jako kolonisté přicházejí angličtí úředníci a vysloužilí vojáci, nejvíce ale presbyteriánští Skotové, na které vyvíjí Jakub náboženský zase nátlak ve Skotsku. Skotové jako radikální protestanti tvoří protipól katolických Irů a vzniká výbušná směs. Kolonizace Ulsteru problém nevyřešila, ale zadělala na další. Po osamostatnění Irska od Británie r. 1921 zůstal Ulster jakožto Severní Irsko součástí Británie, s čímž se místní Irové nehodlali smířit; nejviditelnějším projevem toho byly atentáty ze strany IRA.

Bezprostřední odkaz Jakuba I. byl méně optimistický než během jeho nástupu na trůn. Jakub odmítl vstoupit do Třicetileté války (ani ne kvůli vizi smíru s katolíky, ale kvůli nedostatku peněz na armádu), zatímco jeho dcera, manželka Fridricha Falckého, žila v azylu v nizozemském Haagu. To byl rozdíl oproti vítězné náladě, kterou zanechala Alžběta I. po slavné porážce Španělů r. 1588. Vysoké ideály náboženského a národního smíru nedokázal Jakub plně prosadit a místo toho si mravně pohoršil mileneckým vztahem s nižším šlechticem, ze kterého udělal vévodu z Buckinghamu. Na mě Jakub v tomto ohledu působí jako člověk, který přinesl ideály do velkého světa, ale pak se nechal velkým světem pohltit a semlít..

Karel se nikdy netěšil dobré reputaci a má na svém kontě slušnou sbírku invektiv. Podle Dějin Skotska byl „neštěstím nejen pro Skotsko“, podle Daviese byl nerozhodný a uzavřený a největší dardu dostal od Dějin Británie: „Karel byl studený, přepjatě prudérní, odtažitý a prohnaný. Byl to zakrslík, slaboch vychovávaný ve stínu vyzrálejšího staršího bratra … Karel byl malý a koktal, byl to muž hluboce váhavý a nerozhodný.“ (s. 280)
Karel skutečně neuměl vycházet s lidmi, neuměl vyjednávat, při rozporech měl špatný odhad volil horší řešení.. je dost pravděpodobné, že jiný panovník by nenechal dojít věci až k revoluci.. A samotná anglická revoluce započala jako reakce na válku ve Skotsku, kterou by jiný král také dokázal odvrátit..

Co bych ale Karlovi obecně nepřisuzoval, to je nerozhodnost. Karel začátkem své vlády hodlal rozseknout situaci nejméně ve třech věcech, do kterých se Jakub nepouštěl a zachovával neutrální, pasivní postoj.

- Karel se rozhodl zasáhnout do Třicetileté války - vyslal pěší kontingent do říše a jeho lodě měly ohrožovat katolickou Francii a Španělsko. Všechny akce byly drahé, ale vojensky vůbec ničeho nedosáhly.

- Potřeba peněz na válku a další věci přiměla Karla k reformě finančního systému, který jeho předchůdci zachovávali na nedostatečné středověkém stupni (a také už nebylo kde prodávat královský majetek, prodaný předchůdci). Karel vymyslel takové věci jako lodní daň, která jakožto daň mohla podléhat schválení parlamentu, ale protože šlo o obranu země, mohl ji vyhlásit sám, jak nakonec potvrdily soudy.
Dále se chopil starých korunních práv, kdy třeba šlechtic vlastnící určenou sumu peněz musí být povýšen do vyššího stavu - a zaplatit za to. Protože mnoho šlechticů povýšení odmítalo, byli alespoň pokutováni..
Karlovi to nepřidalo na popularitě, ale finance dokázal částečně stabilizovat.

- Karel odmítl multikonfesijní společnost a jal se prosazovat jednotnou vizi anglikánské církve na bázi tzv. arminianismu. To byl protestantský směr pojmenovaný podle nizozemského teologa Arminia, který do protestanství vnášel katolickou obřadnost. Karel tím chtěl získat katolíky, což se mu v podstatě podařilo, ale popudil si jak skotské presbyteriány, tak anglické puritány, kteří chtěli anglikánství očistit od všech katolických tradic.
Puritáni by za normálních okolností souzněli s anglikánským dvorem v boji proti katolické hrozbě zvenčí; poslední takovou dynastickou ikonou byl Jindřich Stuart, bratr Karla I., který zemřel už r. 1612. Nyní ale měli puritáni arminiánskou církev za pátou kolonu katolíků.. Zpětně vzato bylo přijetí arminiánství zásadní chybou a podle mého i rozbuškou (náboženství se budu věnovat blíže).

***

Karel by byl hodnocen jinak, pokud by své vize prosadil. Mnoho autoritativních vládců vykazuje bývá hodnoceno podle velikosti své říše nebo podle svého charismatu a lesku dvora.. Takový Jindřich VIII. Karla I. charakterově sotva přesahoval, ale jeho doba a renesanční patří k nejoblíbenějším tématům anglických dějin - protože byl silný a úspěšný.

Miller dává v tomto smyslu srovnání se souběžnou situací rakouské monarchie. Maxmilián II. se rozhodl sjednotit víru na katolické bázi, čímž vyvolal vzpouru Čechů. Maxmilián spor rozhodl v bitvě na Bílé hoře, kdežto Karel odešel z bojů s presbyteriánskými Skoty poražen.
Miller dále srovnává, že katolictví měl v Rakousku vlastní pevnou tradici (a řada katolíků byla i mezi Čechy), kdežto arminiánství bylo dovezenou ideologií bez vlastní anglické tradice.., Karel neměl přirozenou základnu a oporu pro své cíle.

Ostrovní soustátí zahrnovalo tři království, každé s jiným náboženstvím.

Irsko zůstávalo katolické, Irové se i během slavného anglo-španělského konfliktu kolem r. 1588 postavili na španělskou stranu; početně slabý španělský výsadek vedený do Irska ale Angličané lehce porazili.
V Irsku žila od doby anglo-normanského záboru od 12. stol. anglická menšina, tzv. Staroangličané, kteří během staletí navázali s Iry modus vivendi a zůstávali rovněž katolického vyznání. Naopak tzv. Novoangličané usazovaní od doby Jakuba I. přinášeli různé formy protestantské víry.

***

Ve Skotsku zvítězila v 2. pol. 16. stol. presbyteriánská církev; důsledkem jejího vítězství byl mj. odchod Marie Stuartovny do Anglie.
Presbyteriánství založil odpadlý katolický kněz John Knox, který před pronásledováním za vlády katoličky Marie de Guise odešel do švýcarského azylu. V Ženevě se přidal ke kalvinistům, tedy ještě radikálnějšímu protestantství, než bylo luteránství.
Presbyteriánství ve své kritice zkorumpované církve odmítalo i biskupskou hierarchii, místo které nastupoval volený sbor presbyterů (odtud i název směru). odmítání hierarchie uvedlo presbyteriány do napjatého vztahu s králem, protože král byl také v čele hierarchie, i když světské.. K tomu král skrze biskupy mohl ovládat církevní dění, což u presbyterství nešlo.. Jakubovi VI. se vcelku ulevilo, když mohl mít jako anglický král od presbyteriánů klid..

Presbyteriánství na mě působí dojmem fundamentalismu, až fanatismu. Fundamentalisté uznávají pouze základní (fundament znamená základ) knihy náboženství, tedy křesťanští fundamentalisté uznávají pouze Bibli. Od Knoxe pochází citát "Písma Boží jsou mým jediným základem a jádrem ve všech závažných a důležitých věcech". Nějakou návaznou tradici fundamentalisté odmítají.

Presbyteriáni tedy zakázali křesťanské svátky včetně slavení Vánoc, což neudělali ani komunisté..
K Vánocům se pravda váže plno zvyků ještě pohanského charakteru. Platil např. zákaz předení, na jehož dodržování třeba v Čechách dohlíželi Lucky, bílé osoby putující po krajině kolem svátku sv. Lucie. Skotští presbyteriáni pojali věc tak, že nutili ženy o Vánocích, aby veřejně předly na ulicích..

Presbyteriáni jinak vyznávali protestanský styl života v podboě poctivé práce a poctivého zbohatnutí. Presbyteriáni v Irsku mýtili lesy, obchodovali se dřevem apod.

***

Anglie vyznávala od dob Jindřicha VIII. anglikánství. Ač je řazeno mezi protestantské církve, tak v době vzniku si anglikáni vyměnili pár listů s Lutherem a skončilo to nesouhlasem až výsměchem. Společná opozice proti katolictví nicméně vehnala Anglii do protišpanělského tábora, Jakub I. provdal svoji dceru za vůdce říšských protestantů Fridricha Falckého a přes neutralitu v Třicetileté válce působila Anglie jako azyl pro protestantské exulanty včetně Čechů (nějaký čas tu pobýval i Komenský).

Větší protestantskou vyhraněnost požadovali puritáni, kteří hodlali očistit anglikánskou církev od katolických přežitků. Proti tomu ale vystoupil Karel I. se svým arminiánstvím, které propagoval od r. 1633 i nový canterburský arcibiskup Laud (předešlý arcibiskup Abboth naopak požadoval ochranu kalvinistů v Evropě).
Nizozemský teolog Arminius vycházel z teze, že katolická církev je přes všechnu zkaženost svým původem ta pravá. Úkolem věřících je její reforma, ne zničení; to byl koneckonců i postoj Alžběty I. V rámci protestanství propagoval Arminius zachování formálních prvků náboženství, nejvíce tedy obřadnosti. Samozřejmostí bylo i zachování církevní hierarchie.

Mezi středověkou reformou a herezí byla tenká linie, navíc pohyblivá. Co jeden papež považoval za poctivou reformu za návrat k chudobě, druhý považoval za herezi, jako u hnutí patarénských.. Subjektivní hranici bych charakterizoval tak, že člověk mohl vykazovat snahu o reformu, jakkoli radikální.., o herezi se jedná tehdy, pokud prohlásil, že církev je nereformovatelná, protože ji už plně ovládli hříšníci, a z církve vystoupí a založí jinou nebo do jiné vstoupí..
Arminius by v tomto pojetí byl reformátorem, ne heretikem. Naopak použije-li se tento obecný princip na anglické podmínky, tak puritáni vystupují nejprve jako reformátoři anglikánské církve, aby se proti ní po přijetí arminiánství obrátili..
Puritáni přestali považovat anglikánskou církev za svůj domov a považují arminiánskou církev za pátou kolonu katolíků.. Na počátku revoluce to parlament zformuluje tak, že Karel se stal obětí katolického vlivu - sice obětí, ale i tak není schopen vykonávat správnou vládu..

Smyslem anglického arminiánství nebyl návrat ke katolictví. Karel chtěl sjednotit víru na široké bázi a arminiánství mělo dát pokyn katolíkům, aby se nebáli vstoupit do anglikánské církve. Nějaký úspěch to zřejmě mělo, část katolíků mohla konvertovat. Ale důležitější bylo, že v následující dělící linii se katolíci celkově přidají na stranu přívětivého krále proti parlamentu ovládanému nepřátelsky naladěnými puritány.

Sled fatálních kroků zahájil Karel r. 1637, když se snažil vnutit Skotsku arminiánství. na vyšší místa církve dosazuje své lidi, obnovuje platnost pěti perthských článků, od kterých jeho otec Jakub ustoupil, mše se mají řídit podle anglikánské Knihy modliteb. Při takových mších proběhne pár výtržností.

Skotové reagují shromážděním 1. 3. 1638, kde vyhlásí Úmluvu s Bohem; úmluva je anglicky covenant, tato skotská strana je tedy nazývána covenanteři. Covenant ruší episkopát ve skotské církvi, čímž se zároveň ruší pozice biskupů dosazených Karlem. Covenanteři se staví formálně za krále, ale proti katolictví a svou moc kladou výše než královskou.

Karel vidí v covenantu riziko vzniku kalvínské ženevské republiky a rozhodne se jít do konfliktu. Skotové v prosinci 1638 ruší pět perthských článků a presbyteriánská šlechta strhává moc. Karel reaguje válečným tažením.
R. 1639 proběhne tzv. 1. biskupská válka, což je Karlovo tažení do Skotska končící jeho porážkou. 19. 6. 1639 je uzavřen mír, který chce král využít k nabrání sil.

Karel svolává po jedenácti letech parlament, chce si nechat odsouhlasit daně na válku. Parlament je nazýván Krátký, zasedal měsíc (duben - květen 1640). Příčinou rozpuštění byla kritika krále a vzájemné neshody. Parlament čekal nějaké nabídnuté ústupky, místo toho dostal jen žádost o peníze bez nějakého vysvětlení.

Karel i bez peněz na vojsko vytáhne opět do Skotska a v 2. biskupské válce je opět poražen. Situace se ještě zhorší, když Skoti v létě 1640 překročí hranice a obsadí Newcastle.
Karel v dalším svém špatném odhadu čekal, že parlament nyní pošle peníze na obranu vlasti, ale v parlamentu převážila sympatie k protestantskému povstání proti králi, kterého parlament považoval za prokatolického..
Karel uzavře v létě další mír, jehož součástí je platba skotskému vojsku, dokud neodejde..

Karel z nutnosti peněz i na toto sponzorování skotského vojska svolává 3. 11. 1640 nový parlament, který už je ale radikalizovaný; parlament je nazýván Dlouhý, s pauzami fungoval do r. 1660. R. 1641 parlament prosadí uvěznění Lauda a do země se stahují radikální puritáni ze severní Ameriky, kteří vycítili šanci.

Král se vydává do Skotska k lordovi z Montrose, který stojí v opozici vůči covenanterům. Ve Skotsku ale zjistí, že žádnou otevřenou podporu nezíská. Na všech je patrná touha po uklidnění a situace se konzervuje.

Další konflikt začnou v listopadu 1641 Irové, kteří využijí oslabení královské moci a kteří vidí, že Karel není schopen porazit Skoty.. V tomto případě parlament vybere peníze na porážku povstání, načež se králi dostane vyjádření loajality od irských staroanglických usedlíků katolického vyznání a mnoha Irů, kteří straní králi raději než zradikalizovanému protestantskému parlamentu.
Zdivočelí rebelanti pobijí asi pětinu protestantských přistěhovalců v Ulsteru, tedy převážně Skotů. Puritáni reagují násilnostmi proti anglickým katolíkům, lid i parlament je ve vleku obav z katolického spiknutí, jehož má být irská rebelie součástí.

Vyhrocená situace vede parlament 1. 12. 1641 k vyhlášení Velké remonstrance, kde se praví, že král není schopen vykonávat vládu, protože se stal obětí katolického spiknutí. Je to formulace, která neútočí na krále jako na nepřítele, ale která ho zbavuje vlády. Zákon byl přijat těsným poměrem 159:148 hlasům, nebylo to tedy nic jasného.
Karel napochoduje 4. ledna 1642 do parlamentu s úmyslem zatknout iniciátory zákona pro velezradu, ale plán je prozrazen a poslanci dotčení zmizí. Karel pro jistotu mizí z Londýna na klidný venkov, což je jeho další chyba, protože Londýn opanuje parlament. Během roku se objeví první ozbrojené konflikty královské a parlamentní strany; části země se přidávají k té či druhé straně, většina regionů zůstává neutrální a zbrojí hlavně na obranu proti rabování vojsk obou stran.

Během r. 1642 obě strany sbíraly síly a žoldáky. Parlament ovládal jih a východ Anglie, král střed a sever. Velení roajalistů převzal Rupert Falcký, syn zimního krále Fridricha Falckého; vedle Ruperta bojoval i jeho bratr Mořic.

K prvnímu otevřenému sporu došlo v dubnu, kdy část armády odmítla otevřít Karlovi vojenský sklad v Hullu. První bitva proběhla 23. 10. 1642 u Edgehillu. Roajalisté zvítězili na obou jízdních křídlech, ale pěchota odolala a bitva skončila nerozhodně. Obě strany zjistily, že protivník je silnější, než se zdálo, a Cromwell si odnesl zjištění o důležitosti jízdy.

Rok 1643 probíhaly menší bitvy se střídavými úspěchy. 25. 9. uzavřel parlament Slavnou dohodu se Skoty. Skotové měli přijít příštího roku na pomoc, za to měli dostat žold a Anglie měla přijmout presbyteriánství.

Roku 1644 Skotové vpadnou do Anglie, načež do Skotska vpadnou Irové a spojí se s roajalistou Montrosem. Na svém tažení svedou Irové pět vítězných bitev, až jsou poraženi 13. 9. 1645 u Philiphaugu.

V Anglii se po skotském vpádu soustředí všechny hlavní síly na severu Anglie. Poblíž Yorku proběhne 2. 7. 1644 bitva u Marston Moore. Roajalisté vítězí na jednom křídle, načež se hlavní velitel parlamentu Manchester chystá na útěk. Na druhém křídle ale Cromwell podnikne útok, který je pozastaven roajalistickým protiútokem. Do zakolísané situace zasáhne skotský velitel Leslie v čele týlových jízdních jednotek. Cromwell pak podnikne jízdu roajalistickým týlem a napadne zezadu druhé roajalistické křídlo, čímž rozhoduje bitvu.

Cromwell předčil a zesměšnil vrchního velitele, ale spor o zásluhy se dostal až na politickou rovinu. Cromwella zachránil v rozhodné chvíli Skot Leslie - a mezi Skoty a presbyteriány na jedné straně a mezi tzv. independenty se rozhořel spor o další směřování země. Independenti byli více svobodomyslnější v náboženství, stačily jim protestantské sbory, nepotřebovali pevnou církev, natož presbyteriánské vedení.
Skotové a presbyteriánská většina v parlamentu požadovali jen výhodnou pozici pro vyjednávání s králem, ale independenti, kteří tvořili většinu v armádě, chtěli dotáhnout válku do vítězného konce. Jedním z důsledků sporu byl Zákon o nezištnosti z jara 1645, který zakazoval členům parlamentu být zároveň důstojníky. To bylo namířeno proti členům horní sněmovny, aby se vzdali důstojnických míst.

13. 6. 1645 proběhne rozhodující bitva u Naseby. Vojáci zabaví i králova zavazadla se soukromou korespondencí, ze které vyplývalo, že král vyjednával o podpoře i s katolickými monarchiemi.

V letech 1645-46 armáda likviduje ostrovy roajalistického odporu a Karel se nakonec vydává Skotům do čestného zajetí, aby nepadl do rukou armády. Angličané dají Skotům vybrat, zda si nechat vyplatit žold, nebo si nechat krále. Skotové věrni pověsti o své šetrnosti volí první možnost a v prosinci 1646 vydávají krále za sumu 400 tisíc liber. Spor o přijetí presbyteriánství se potáhne dál.

Karel se ocitl v zajetí parlamentu, kde převládají presbyteriáni. Parlament po vyhrané válce redukuje vojsko včetně důstojník, část vojska posílá do Irska a zadržuje žold.
Armáda strhává převahu, když 31. května 1647 přebírá krále "v ochranu". 3. června armáda ustanovuje válečnou radu jako orgán pro vyjednávání a 4. srpna vytáhne na parlament a donutí k odstoupení jedenáct presbyteriánských poslanců.

Vzhledem k sociální situaci se mezi vojáky šíří agitace levellerů. To se dá přeložit jako rovnostáři od slova level - úroveň, vyrovnat.
Levelleři na podzim jednají s armádou o státním uspořádání s větším zapojením nižších sociálních vrstev včetně všeobecného hlasovacího práva. Proti tomu se staví nejvíce Cromwelův zeť Ireton.

Všechny diskuse utne 11. 11. 1647 královo rozhodnutí utéct (vzdálil se na ostrov Wight pod ochranu neutrální části armády). Doposud jednaly všechny zúčastněné strany teoreticky ve jménu krále, nyní mu povstalci vyhlašují regulérní válku. Král se před útěkem dohodl se Skoty a roajalistickými spiklenci a čekal, že se nyní parlament a armáda rozhádají. Opět se mýlil, protože armáda a parlament se semkly. Levellerství v armádě Cromwell eliminuje.

R. 1648 vojáci potlačují roajalistická povstání a v červenci čelí vpádu Skotů, kteří se spojí s roajalisty a dokonce i s Iry. Cromwell 16. srpna u Prestonu poráží trojnásobnou přesilu všech těchto spojenců. V září dojde ve Skotsku k převratu a moc berou ultraortodoxní presbyteriáni, se kterými uzavírá Cromwell příměří.

Koncem listopadu si armáda dojde pro krále na Wight. Parlament odmítl návrhy armády a levellerů na jednání o vládě lidu a chce vyjednávat s králem.
Armáda vidí, že by ztrácela půdu pod nohama a zasáhne proti parlamentu i králi. V prosinci provede armáda v parlamentu čistku a ten se od té doby nazývá Zbytkový (Rump) parlament; zasedá v něm méně než polovina původního počtu poslanců.
Část armády požaduje královu smrt. Cromwell se to snaží usměrnit a dá královi podmínky, za kterých by šla situace urovnat. Karel udělá svou poslední chybu, když se odmítne s delegací vůbec setkat. Padne rozsudek smrti a Karel I. je 30. 1. 1649 popraven.

Poprava krále dala popud proudům dá se říci levicovým. V armádě tak opět agitují levelleři.
Mimo armádu se aktivizují diggeři, tzn. kopáči. Diggeři obsadili zemědělskou půdu pro své potřeby a odmítali z ní i odvádět poplatky. Vnějškově to může připomínat dnešní squatery a vůdce diggerů Winstanley měl svoje místo na čestném obelisku v v Gorkého parku v komunistické Moskvě, kde byla jména významných raných socialistů včetně Marxe, Engelse, anarchisty Proudhona a dalších. Ideově ale diggeři čekali brzký příchod Krista a vzhledem k tomu ani nepovažovali za nutné držet se norem, které jsou stejně odsouzeny k zániku. Tato aktivizace raně levicových hnutí a hrozící sociální konflikt sblížily armádu se střední vrstvou.

19. 5. 1649 je vyhlášena republika. Ruší se monarchie a s ní i sněmovna lordů, tedy horní sněmovna složená ze zástupců vysoké šlechty. Na druhou stranu armáda odstraňuje levellery a dostává od londýnské City, tedy finančního centra, půjčku na tažení do Irska. Armáda iniciuje zákon proti svobodě tisku, který je namířen proti levellerské letákové agitaci.

Cromwellovo tažení do Irska v letech 1649-50 patří k nejhorším v historii anglo-irských válek. Angličané dobývali opevněné body a 10. září 1649 došlo k masakru v Droghedě, který odnesli i civilisti.
Cromwell zabírá irskou půdu a daruje ji vojákům, mj. levellerům místo žoldu, čímž otupuje sociální napětí ve vojsku.

Skotové byli pobouřeni popravou krále a volí si r. 1650 za krále Karlova stejnojmenného syna (je to pozdější anglický král Karel II.) Angličané chtějí předejít skotskému vpádu a v červenci vpadnou do Skotska. Skotové se pohybují uvnitř opevněných sídel a podnikají menší vysilující útoky.
V létě 1651 napadne Karel Angličany a je na hlavu poražen. Cromwell ruší skotskou monarchii a rozpouští skotský parlament. Králův erb končí pověšený na šibenici.

R. 1651 se diskutuje o státním uspořádání, regulérně padají návrhy na republiku s příměsí monarchie; jako monarcha by byl možný nejmladší syn Karla I. Jindřich z Gloucesteru, který jako jediný z Karlových potomků zůstal v Anglii.

Diskutuje se o nových volbách, protože Zbytkový parlament reprezentuje jen menšinu voličů, ale panují obavy, koho by lidé zvolili.

V armádě zápasí o vliv dvě skupiny. Extrémní postoje teď místo levellerů zastupují tzv. Muži 5. monarchie, což byli chiliasté očekávající příchod Krista (pátá monarchie je ta Kristova, předešlé byly makedonská, egyptská, makedonská a aktuální římská). Ti chtěli ustanovit dvanáctičlennou diktaturu. Proti nim stáli pragmatici a profesionální vojáci, kteří požadovali funkční vládu a nezajímala je ideologie. Cromwell se rozumně přiklonil k pragmatikům.

Republika přinesla v náboženské rovině svobodu vyznání pro protestantské sbory. Cromwell by chtěl nechat soukromé praktikování i katolíkům, pokud nebudou zasahovat do politiky.

Náboženská volnost vedla k rozvoji sekt, k nimž nejznámějším patřili kvakeři. Dále se objevili unitáři, kteří měli jiný náhled na vztahy v božské Trojici - http://www.unitaria.cz/unitarstvi/histo ... tanie.html . Některé názory už byly za hranou tolerance, protože jestli republika tolerovala křesťanská vyznání, tak tyto sekty nepovažovala za křesťanské a sektáři byli podrobeni šikaně.

Mocenský boj armády, resp. Cromwella s parlamentem vyvrcholí v 20. dubna 1653, kdy parlament projednává zákon o doživotní funkci poslanců. Cromwell vpadne do parlamentu, možná jen s motivací zamezit přijetí tohoto zákona, ale na místě s podporou vojáků parlament rozpustí.

Po svých negativních zkušenostech s poslanci chce Cromwell vybrat poslance podle jejich morálky. Nezkorumpovatelnost poslance má zajistit jeho víra. Cromwel nejprve ustanoví Státní radu jakožto vládu (9 ze 13 jsou vojáci) a tato vláda teprve vybírá poslance; je to tedy úplně opačný postup než obvykle. Také první zasedání tohoto "Parlamentu svatých" prý připomínalo spíš sjezd vládnoucí strany. Za poslance byli vybráni předáci protestantských obcí nebo kazatelé.

Parlament se ukázal jako neusnášeníschopný. Poslanci rozjížděli své náboženské vize včetně chiliastických a umírněná menšina poslanců využila 12. 12. 1653 chvíle své převahy, aby složila mandáty a dala moc zpět do rukou Cromwella. Cromwell rozpouští parlament a vládne jako diktátor. 15. 12. 1653 je delegován na doživotního Protektora. Odmítá na jednu stranu královskou korunu, protože chce zachovat republikánské zřízení, na druhou stranu nechce vypsat volby, protože by zvítězila opozice. Jeho taktikou je čekat, až bude moci být zvolen konstruktivní parlament.

Cromwell vydal řadu nařízení včetně zahraniční politiky a vcelku dobrých. Ukončil obchodní válku s Nizozemím, se kterým ho pojily náboženské sympatie; navázal obchodní vztahy s Portugalskem, sice katolickým, ale to se nedávno odtrhlo od Španělska. Mezinárodní obchod pomohl anglické ekonomice. R. 1655 pozval do Anglie Židy, které pronásledovalo nejvíc Španělsko.

V britských záležitostech připravil unii se Skoty, která uklidnila předešlou válečnou situaci. R. 1654 vydala Státní rada výnos o sjednocení, r. 1657 to dostalo podobu zákona. Velká Británie tak byla až na jméno v podstatě hotová, nyní se státní útvar nazýval Commonwealth - Společenství; dnes je Commonwealth výraz pro britské dominium včetně kolonií, v podstatě nahradil zprofanovaný výraz impérium.

V dubnu 1654 byl zvolen parlament. 90 zvolených bylo vyloučeno prověrkou, buď byli definováni za radikály, nebo odmítli slib poslušnosti Cromwellovi. V parlamentu převažují independenti (60 lidí), za nimi presbyteriáni a republikáni (po 40 lidech). Republikánská a presbyteriánská opozice se přes ideovou odlišnost spojí a jdou proti Cromwellovi, kterému vytýkají uzurpaci moci. Opozice snižuje žold a chce kontrolu nad armádou, presbyteriáni prosazují kontrolu nad náboženskými obcemi. Cromwell tak 22. 1. 1655 parlament rozpouští.

Následující parlament je ke Cromwellovi konečně smířlivý. Poskytne mu peníze na zámořské výpravy, zaměřené nejvíce proti španělské moci. R. 1657 mu parlament opět nabídne královskou korunu - zřejmě jako dík za ekonomickou stabilizaci země a skromný puritán Cromwell by neměl nákladný dvůr.. To byla idea finančních kruhů, zatímco se sbírá opozice ze všech stran. Do toho Cromwell 2.-3. září 1658 umírá.

***

Cromwell určí za nástupce svého syna Richarda, kterého parlament bleskově schválí. Proti němu vznikne opozice generálů a republikánů a zemi hrozí další kolo občanské války. Richard se v květnu 1659 vzdává funkce a odchází na rodinné statky.

7. května je obnovena republika a vypsány volby. Parlament se dostane do sporu s armádou a ta ho v říjnu 1659 rozpouští.

Ze Skotska vyrazí se svou armádou generál Monk, oficiálně na obranu parlamentu. Naváže kontakt se City, takže má dost peněz na žold. Republikánská armáda naopak žold nemá a ještě před hrozícím střetnutím se rozpadá.
Monk vyhlašuje nové volby a navazuje kontakty i s emigrací. Karel slíbí všeobecnou amnestii a nedotknutelnost majetkových přesunů během občanské války. V květnu 1660 proběhnou volby, ve kterých jasně vítězí roajalisté a Karel bude korunován na Karla II. (1660 - 1685).

V krátkosti sled dalších událostí. Za Karla II. proběhne restaurace monarchie, král dodrží slib o amnestii a země si vydechne.
Parlament přijme zákony proti náboženským radikálům a vůči nim se obrací i hněv lidu. Kulturní kontrast znázorňuje tato parodie na Výměnu manželek, kde se setkají puritánská a restaurační rodina - https://www.facebook.com/BritishComedy/ ... 79?__xts__[0]=68.ARDVcVBLe33rVhB2Y8UGpLwJDO8_DL3iPRnSXogks512g3TMiTxzzZdIMIZvLvJ_o7z1vILIbUGNNteRigznTrGoIkxo5P_DrRIFsjLosoZlE-DcYvV8TwNKya8Pe9fJaj_a7c0TI7bIQ-Y4G2IAqhOC4z3L19dQBPNttF7idsxG37tGCAkRL94ps4F05oTsD3n8Tf8LBZ_jZPzEz7STBjd8xVkH2y7IEe6JqUZY7kQrYIg_KOn6Jz_kv9cJh--PuIiy3wp-hoapvr6Lzil40-2bmlD_qP1WJG2CwPxXT4fJNglbMYp2lwflpuN03T8G4zNv2fkL4qACrt4rn5Nid5teno8lq3RuAsBKSp1tzSS2HLqnjzQ93VwAAwujHA&__tn__=C-R

Po Karlovi se jmenuje i pejsek, Kavalír King Charles - https://cs.wikipedia.org/wiki/Kaval%C3% ... pan%C4%9Bl To vypovídá o Karlovi víc než kupa textů..

***

Po Karlovi nastupuje jeho bratr Jakub II. (1685 - 1688). Problém představovalo jeho katolictví. Za občanské války utekl z parlamentního vězení a válčil v armádách Španělska a Francie.

Jakub měl s Annou Hyde dvě dcery, Marii a Annu. Obě byly vdány za protestanty, Marie za Viléma Oranžského a Anna za dánského prince Jiřího Oldenburského.

Zlom nastal, když se Jakubově druhé ženě, katoličce Kateřině z Modesty, narodil syn Jakub František. Následnictví by jakožto na muže přešlo na něho a Anglie by se tak pravděpodobně obrátila ke katolictví. Několik parlamentních spiklenců pozve Viléma Oranžského, který se r. 1685 skutečně vylodí. Jakub začne neskutečně zmatkovat a emigruje do Francie. Toto předání moci Vilémovi (1689-1702) a jeho ženě Marii Stuartovně (1689-94) je nazýváno Slavnou revolucí.

R. 1689 je vyhlášena deklarace práv, výrazný liberální počin zaručující svobodné volby, pravidelné zasedání parlamentu, právo na svobodný projev v parlamentu a kontrolu armády. K tomu zaručuje, že králem nesmí být katolík.

Skotové nové panovníky přijmou, Irové ne. Vilém poráží Iry 12 . 7. 1690 na řece Boyne.
To je datum významné pro anglické severoirské extremisty, protivníky IRA. Extremisté se nazývají oranžisté podle Viléma Oranžského (toho nazývají "král Billy") a 12. července pořádají provokační pochody - https://cs.wikipedia.org/wiki/Oran%C5%B ... %99%C3%A1d

Po úmrtí manželů nastupuje Anna Stuartovna, poslední z rodu (1702 - 1714). Její osobou se zabývá oscarový film Favoritka - https://www.csfd.cz/film/430938-favoritka/prehled/ Anglický dvůr tam vypadá nelichotivě, jako jedna velká maškara, a panovnice podobně..
Anna neměla šťastný život, všechny její děti zemřely při narození nebo v dětství, její osobou tudíž vymírá i dynastie. To si naléhavě uvědomuje anglický parlament, protože dynastie je to jediné, co pojí Anglii se Skotskem (když návrh na spojení obou zemí za Jakuba I. obě země odmítly). Po složitých jednáních je tedy domluveno spojení Anglie se Skotskem r. 1707, Anna zákon potvrdí.

Po úmrtí Anny r. 1714 nastupuje hannoverská dynastie. Bylo tam vzdálené, ale dostačující příbuzenské pouto (od Sofie, dcery Fridricha Falckého a Alžběty Stuartovny, ta byla matkou Jiřího I.). Hannoverská dynastie byla luteránská, byla cizí, tudíž neměla takovou sílu na případné spory s parlamentem. Hannover leží v původní vlasti Sasů, pevninských i ostrovních, což bylo využito spíš symbolicky než jako hlavní důvod..

Náboženský přetlak stuartovské éry částečně upouštěla migrace opozičních skupin do severní Ameriky. Zárodek dnešních Spojených států byl ovlivněn náboženským přesvědčením a to se tam projevuje dodnes.

Ideálem Američana šovinisty je tzv. WASP, tedy White AngloSaxon Protestant. V zahraniční politice USA tradičně podporují Izrael, mj. kvůli tomu, že zde je vesnice Armageddon, kde má začít apokalyptický konec světa.., a Američani tu chtějí stát na té správné straně.. Americkou morálku napadá i bonmot "navenek puritáni, doma úchylové".

***

Angličané odjížděli do Ameriky zakládat náboženské komuny, kde se mohli realizovat relativně nezávisle na nějaké širší církvi. Takových typů komun bylo velké množství vzhledem k tomu, kolik bylo názorových proudů. Thomas Hobbes to ironicky komentoval: "Každý muž, ba každý chlapec a děvče, kteří dovedou číst anglicky, si myslí, že hovoří s všemocným Bohem a že chápou, co Bůh praví, poté co si přečetli ... Písmo jednou nebo dvakrát ... Tato volnost interpretovat Písmo byla příčinou tolika rozmanitých sekt."

Takové dědictví se projevuje dodnes v množství tvrdých sekt, jejichž vůdce uzavře své oběti na nějaké farmě a ovládá je ve skrytu před ostatním světem. Občas tam dojde k hromadné sebevraždě nebo k násilnému střetu se státními složkami jako na farmě Davida Koreshe ve Wacu; jiným příkladem je sekty Jimmyho Jonese, která se přestěhovala až do Guayany a skončila vraždou amerického senátora, který přijel zjistit stav věcí, a nakonec opět hromadnou sebevraždou..

Jiným dědictvím je tolerance k náboženským organizacím, které jsou v Evropě chápány jako negativní sekty. Mormoni před r. 1850 založili stát Utah, který ovládají doteď..

***

Anglický typ osídlení se lišil od ostatních ve více ohledech. Španělé vyjeli na oceán hledat ztracený Ráj, odkud byli vyhnáni Adam s Evou, a po kontaktu s realitou vytvořili ohromnou říši, kontrolovanou vojensky a politicky, odkud přiváželi cenné kovy.
Angličtí protestanti nešli hledat ztracený ráj, ale vytvořit si svůj dokonalý náboženský život ve své komuně. Protestanti také nehodlali těžit už hotové a nachystané bohatství, ale bohatství vytvářeli prací. Namísto velké říše fungovalo kompaktní zemědělské osídlení. V tom se lišili i od Francouzů, kteří zakládali roztroušené obchodní osady podél řek.

***

První anglickou osadu založil r. 1584 korzár Alžběty I. sir Walter Raleigh, ale ta zmizela beze stopy. Druhá osada byla také ještě produktem státní kolonizace, šlo o osadu Jamestown založenou r. 1607 v zálivu Chesapeake - o životě pojednává seriál z produkce HBO nazvaný Jamestown - https://www.csfd.cz/film/516707-jamestown/komentare/. Oblast kolem osady byla pojmenována Virgínie na počest panenské královny Alžběty I. (ang. virgin Queen). Osadníci chtěli žít ze zemědělství a sběru exotických plodů, nakonec našli živobytí v pěstování tabáku (odtud viržínko jako výraz pro doutník).

Jamestown následovala už typická náboženská kolonizace. Skupina puritánů zvaných separatisté, kteří se rozešli s anglikánskou církví i organizačně, emigrovala r. 1607 do Nizozemí. R. 1620 vyrazili na lodi Mayflower do Ameriky a založili Plymouth. V listopadu 1620 sepsali mayflowerskou dohodu, to byl nábožensko-politický dokument. Jednak šlo o domnělou dohodu s Bohem o náboženském životě, jednak o dohodu lidí, jak náboženský život organizovat.
Plymouthští se spřátelili s Indiány, kteří je naučili pěstovat kukuřici, což novoosídlence zachránilo před vyhladověním. Na podzim r. 1621 spolu uspořádali Den díkuvzdání za bohatou úrodu, což je dodnes americký svátek.
Nedá mi to si nepopíchnout, že ortodoxní protestanti udělali veliký oblouk nazpět k pohanskému poděkování za úrodu, které se praktikovalo také na podzim

R. 1630 získali další puritáni pod vedením Johna Winthropa svolení osídlit Massachusetts, centrum měli v Bostonu.
Massachusetts zůstal věrný klasickému puritánství, ale odloučení od Anglie z něj udělala jaksi přirozenou cestou separatisty, resp. zdejší puritáni v klidu srůstali se separatisty z Evropy.
Massachusettská komuna se ale i tak začala dost štěpit. Extrémní puritán Roger Williams byl vypovězen a r. 1636 založil spolu s Indiány osadu Providence (Prozřetelnost) na Rhode Islandu. Vyhlásil tu náboženskou toleranci a svobodu.
V massachuttském Salemu proběhl r. 1692 nejznámější americký čarodějnický proces, který stál život 19 obětí.

Další osídlení bylo katolické. R. 1634 založil lord Baltimore severně od Chesapeaku kolonii Maryland pojmenovanou podle katolické královny Marie I. Krvavé.

Občanská válka kolonizaci přerušila, nanovo se rozběhla za vlády Karla II. Nejprve byla založena kolonie pojmenovaná na počest krále jako Karolína.

Originálnější fundací byla Pennsylvánie. Tu daroval Karel II. r. 1681 kvakerovi Williamu Pennovi. Král dlužil nějaké peníze už Williamovu otci, takže půdou splácel dluh. Na počest otce byla země pojmenována Pennovy lesy, tedy Pennsylvánie.
Kvakeři patřili k individualisticky založeným protestantům, vztah k Bohu navazovali rytmickými pohyby - jejich jméno pochází ze slova quake - třesot. Jsou tím podobní muslimským dervišům. Podobně jako mystikové, se kterými měli svou technikou leccos společného, byli kvakeři pacifisti a tolerantní.
Hlavní město pojmenoval Penn Filadelfií - Městem bratrské lásky. Do Pennsylvánie proudily davy náboženských nonkonformistů typu anabaptistů, moravských bratří nebo mennonitů - to je menší církev, jejíž misionáři stojí u zrodu fair-tradeového obchodu. Filadelfie stoupla časem na počet třiceti tisíc lidí a stala se druhým největším městem britské říše hned po Londýnu.

Kolem r. 1700 připluli do Ameriky ulsterští presbyteriáni. Osídlovali venkovské oblasti, stavěli farmy, mýtili lesy a lovili, měli konflikty s Indiány. Z jejich řad pochází pár tvrdohlavých mužů jako Andrew Jackson, Sam Houston nebo Wodrow Wilson.

***

Z náboženských pohnutek vznikaly univerzity. R. 1636 je založen Harvard, aby puritáni měli vzdělané duchovní. R. 1701 následuje Yale s důvodem, že se Harvard vzdaluje ortodoxii.
R. 1746 zakládají presbyteriáni Princeton, r. 1764 baptisté Brownovu univerzitu, r. 1766 reformovaná holandská církev univerzitu Rutgers. Anglikáni měli Kolumbijskou univerzitu v New Yorku, nazývala se Králova univerzita (King´s college).
Jediná světská univerzita byla r. 1754 založena kupodivu ve Filadelfii.

Otázka je, nakolik se anglická revoluce dá nazvat revolucí, resp. co se pod tím pojmem v jaké době myslí. Ve Slovníku anglického jazyka z r. 1755 je revolucí míněn návrat k nějakému původnímu stavu. Dnes je revolucí chápáno zavrhnutí starého a vytvoření něčeho nového, naopak návrat k předrevolučnímu stavu je označován jako restaurace.
18. století v Anglii zřejmě ještě odráželo stav, kdy lidé považovali za ideální stav bájnou minulost nebo zlatý věk, kterých je dobré se držet. Anglosaské zvykové práv je založeno také na tradovaných, osvědčených postupech a zákonech. A anglická revoluce byla vedena v zájmu starých práv, která měl narušit Karel I.
Z tohoto ohledu jsou takovouto revolucí i husitská revoluce, která chtěla návrat k biblickým, nezkaženým časům církve, nebo americká revoluce, která opět hájila práva a svobody proti monarchii. Novým typem revoluce je Velká francouzská, která nevede ani náznakem k nápravě monarchie a obnově práv v jejím rámci, ale vede ke svržení monarchie a nastolení nového politického systému.

S pojmem Anglická revoluce vystoupil historik Christopher Hill, když se koncem 40. let 20.stol. vrátil ze studií z Moskvy. To je samo o sobě diskreditující, komunisté vidí revoluci i tam, kde není. Místo pojmu revoluce se dá použít pojmu občanská válka (a místo pojmu Anglická třeba Britská, mimo Anglie v ní figurovaly Skotsko i Irsko). Přesto tu znaky revoluce jsou - králové se mohli popravovat mezi sebou, ale aby monarchu popravili poddaní, to se stalo mimo Anglie ještě za revolucí ve Francii a Rusku.
Revoluce nahrazuje monarchii za novým systémem, ve Francii to byla demokracie (poté jakobínská diktatura), v Rusku po demokracii okamžitě komunistická totalita, v Anglii fungoval chvíli republikánský pokus a pak Cromwellova diktatura. To, že v Anglii došlo k restauraci, nebylo předem dané, na vině byla rozhádanost republikánů, armády a sektářů mezi sebou.

Při pojmu revoluce by se nemělo zapomínat na Slavnou revoluci r. 1688, která více než revoluci odpovídá palácovému převratu. Ale dobovou optikou o revoluci šlo, protože mělo jít o návrat "starodávných zvyků".

***

Zatímco monarchisté a z nich vzešlí toryové považovali anglickou revoluci za rebelii, liberální whigové považovali revoluci za krok k demokratizaci. Whigovská výkladová linie, která na dlouhou dobu vedla v anglické historiografii, vypadala následovně - Magna Charta Anglická revoluce Slavná revoluce liberální whigovská Anglie. Marxistická historiografie šla přirozeně ještě dál, považovala anglickou revoluci za jeden z bodů, kde vrstva buržoazie přebírá moc od monarchie. Oba směry považují revoluci za něco pozitivního, minimálně marxismus i za něco nevyhnutelného.

Proti tezím o pokroku nebo nevyhnutelnosti vystoupili tzv. revizionisté. Anglie nebyla nějak těhotná revolucí, na jevišti při Shakespearově Hamletovi zůstalo více mrtvých než při politických bojích celé vlády Alžběty a Jakuba I. Doba Alžběty a Jakuba přála právě Shakespearovu umění nebo bádání lorda kancléře Francise Bacona, který v dílech Nová Atlantida nebo Nové Organon teoretizoval o metodách přírodovědného poznání pomocí vědeckých pokusů. Zatímco dílo Thomase Hobbese Leviathan vymýšlí pod dojmem probíhající revoluce, jak zkrotit přirozený lidský pud k sobectví a zvěrstvům, tak doba Alžběty odrážela uměleckou náladu a doba Jakuba I. odpovídala optimistické náladě řešící lidský pokrok.

Revizionisté považují revoluci za sled a kombinaci více příčin, které v podstatě vůbec nemusely k revoluci vést.
Dost "práce" udělal svými chybnými kroky Karel I., jiný panovník by mohl situaci ustát. To se v podstatě tvrdí i v Dějinách Británie, akorát bez bližšího rozboru, odkud tato teze pochází.
Jakub I. byl nábožensky tolerantní, což mu asi i vycházelo, nicméně Karel I. cítil náboženské pnutí a chtěl ho vyřešit zavedením jednotné víry. Sám o sobě konfliktní krok ještě podpořil výběrem náboženské formy v podobě arminianismu, který neměl v Anglii tradici a popudil i umírněné anglikány, o které se jinak monarchie opírala.. Stačilo udělat jiný krok a revoluce nemusela být, nebo by měl více sil konflikt vyhrát.. Přetlak radikalismu se za oboustranné výhody částečně řešil i vystěhováním radikálů do Nového světa, kde zakládali v Nové Anglii své puritánské komuny bez jakéhokoli světského dohledu a zásahů.

Mezi objektivní příčiny revoluce má patřit špatný finanční stav státního aparátu, který z hlediska příjmů patří ještě do středověku, ale potřebami už je novověký (to se týká hlavně zmnohonásobených výdajů na armádu). Tento stav Stuartovci zdědili od Alžběty, nebylo to jejich vinou, do toho přišla inflace, kterou nemohly stávající daně pokrýt.
Miller srovnává Anglii s obdobnou situací rakouských Habsburků. Také Habsburkové sáhli k centralizaci moci a unifikaci náboženství, což vedlo ke vzpouře periferie, hlavně Čech. Habsburkové situaci zvládli, měli podporu církve i se mohli spolehnout na katolickou menšinu v Čechách. Karel skotskou periferii nezvládl, jeho skotský příznivce Montrose neměl žádoucí moc, a v církvi udělal Karel zmatek, než aby se o ní opíral.

Druhou objektivní příčinou byla mezinárodní situace, hlavně Třicetiletá válka. Angličané sledovali osudy Fridricha Falckého, manžela anglické princezny. Výhry Habsburků nad Čechy vedly Angličany k novým obavám z katolíků, což vyhrotilo protikatolické nálady v Anglii a při irských taženích. České teze o legitimitě povstání proti královské uzurpaci zněly stejně jako pozdější teze, proč popravit Karla I.; zřejmě odtud Angličané skutečně čerpali inspiraci. Porážky Nizozemců Španěly zase vedly k přílivu nizozemských kalvinistů, kteří radikalizovali anglické protestanství.

Revizionisté nesouhlasí s tezí, že revoluce je vždy pokrokem. Těch revolučních přehmatů a směřování k nové diktatuře je zřejmě příliš.. Anglickou revoluci také většinou nevidí vyhraněně jako boj parlamentní demokracie proti královskému absolutismu, ale mírněji jako různé pohledy na fungování konstituční monarchie (kterou nechce rušit ani jedna ze stran).

Anglická revoluce je téma, které přímo volá po strukturalistickém zpracování, jak ho používal Dušan Třeštík pro velkou společenskou transformaci vrcholného středověku. Aspoň mně by se líbilo nejvíc..
Marxisté nebo whigové tvrdí, že dějiny vedou podle nějakého plánu k lepším zítřkům, Třeštík podle tezí postmoderny naopak tvrdí, že dějiny jsou většinou dílem náhody, ne předem dané nutnosti. Co ovlivňuje konkrétní událost, to bývá podle strukturalismu dílem celé sítě navzájem podmíněných vztahů, které vykazují vzájemnou dynamiku, tedy i pohyb vpřed.
V anglické revoluci na sebe navzájem narážely dějiny politické (jednání Karla I., vztahy se Skoty a Iry, vztah král x parlament), hospodářské (zastaralý finanční systém), náboženské, mezinárodněpolitické, vojenské atd. Nedostatek financí vedl k prodeji šlechtických titulů, čímž padla prestiž šlechty, opory monarchie; nedostatek financí zabránil vstupu do Třicetileté války, čímž se snížilo mezinárodní postavení Anglie; řešit vojenský vztah se Skoty musel Karel I. pomocí financí od parlamentu, tam narážel na politické rozpory; vojenská porážka se Skoty vedla k povstání Irů; mezinárodní situace v podobě převahy katolictví přispěla k odporu proti arminiánství, ve kterém protestanti spatřovali katolického ducha, atd. atd. Vzájemný vztah dvou bodů v síti uvedl do pohybu jiný bod v síti.

Anglická revoluce představovala experiment s republikou. Nebyl povedený - zájmové skupiny byly rozhádané, zemi hrozila stálá monarchistická tažení, republika vznikla tehdy v podstatě z nouze, když se pokračování královlády Karla I. povstalcům definitivně ukázalo jako nemožné. Republika nebyla žádná dějinná nevyhnutelnost.
Anglie ale představuje takový vzorový model toho, jak se demokratické instituce vyvíjely.

Monarcha požíval při vládě rad vybraných šlechticů. Vznikal pravidelný nebo nepravidelný poradní sbor, pravidelný mohl být periodou zasedání nebo pravidelným složením jedinců. Sbor měl poradní hlas, nikoli faktický. Funkce byla spíše čestná a prestižní, členství bylo materiálně málo výhodné - šlechtic se nemohl věnovat věcem doma a cesta taky něco stála.. Řada šlechticů tak měla tendenci členství odmítat nebo se z účasti omlouvat.

Z tohoto poradního sboru se v Anglii vyvinula Horní sněmovna, nebo-li Sněmovna lordů. Lordi mají kontrolní funkci pro zákonodárnou iniciativu Dolní sněmovny. Ve dvoukomorovém parlamentním systému odpovídá horní Sněmovna našemu Senátu - jak funkcí, tak jistou konzervativností. Ta je u šlechty dána sama o sobě, u Senátu je dána dvěma záležitostmi.
Pro kandidaturu do Senátu platí vyšší věková hranice, přičemž člověk nad čtyřicet let není tak radikální jako člověk dvacetiletý. Senát se obměňuje po částech, třetina Senátu během dvou let. Pokud tedy nějaká strana získá většinu v Poslanecké sněmovně, tak v Senátu tentýž rok může získat max. třetinu křesel. I takový formální tah je konzervativní v tom smyslu, že brání radikálním změnám během nějaké krátké doby.

***

Dolní Sněmovna anglického parlamentu je volená lidem a historie jejího vzniku je komplikovanější, ale naprosté většiny z nás se to týká blíž (pokud nemáme zrovna šlechtický původ). Anglický parlamentarismus je nejlépe rozebrán v knize amerického konzervativního historika Richarda Pipese Vlastnictví a svoboda - https://www.databazeknih.cz/knihy/vlast ... boda-40244 .

Takový model vzniku a vývoje parlamentu je tento. Monarcha vlastní výkonnou moc, do vlády nemají prostí lidé co mluvit. Monarcha ospravedlňuje vládu nad lidmi tím, že je musí chránit. To se dá vyložit i tak, že vládce chrání majetek poddaných, a ten je tudíž i nedotknutelný samotným vládcem. Pokud chce vládce nárokovat majetek poddaných, musí získat jejich souhlas a vybraná část majetku v podobě daně musí jít zase na ochranu poddaných – daně se tudíž vybírají pouze v případě vedení války.
První parlamenty byly svolávány právě kvůli vyjednávání o daních. Byly svolávány jednorázově, i v případě svolání dalšího parlamentu dejme tomu hned příští rok jsou vysláni noví zástupci (nebo staronoví, ale musí být znova vybráni).
Členové parlamentu zastupují určité území nebo město, ale také svůj společenský stav, tedy šlechtu nebo měšťany. Parlament se tedy dá nazvat i jako zasedání stavů.

Parlamentáři časem požadují trvalejší zastoupení ve státě, a to více způsoby. Vznikají stálejší výbory, které kontrolují, zda jdou daně na správný účel. Časem vznikly přímo požadavky na pravidelná svolávání parlamentu i bez vypisování daní; v Anglii a ještě předtím ve Skotsku tak byl před začátkem občanské války přijat tzv. Tříroční zákon, který požadoval svolání parlamentu každé tři roky.
Konfliktnější způsob spočíval v obstrukcích při výběru specifických daní typu celních poplatků. Anglický parlament je tradičně odhlasoval novému králi jako doživotní rentu, ale Karel I. je musel mít odhlasované jen na jeden rok, aby o ně dalšího roku musel žádat znova, a znova tudíž svolat parlament.

Jak parlament nabývá sebevědomí a moci, je schopen přebrat i výkonnou moc. Když anglický král Jiří III. trpěl duševní nemocí a byl r. 1810 prohlášen za neschopného vlády, převzal správu země parlament.
A když francouzský král svolal r. 1789 generální zasedání stavů a stavy nebyly spokojené, rozhodly se krále svrhnout a zavést vládu svou.

---

Co možná zarazí, to je stav, kdy sebevíc mocnější vládce nemá nárok na majetek ani toho nejposlednějšího poddaného.
To se dá dokladovat i opačně – ztráta svobody přináší i ztrátu majetku. Raně středověké státy a říše tak v případě vyhrané války žádaly po podrobených konkurentech tribut – jednak šlo o samotný finanční přínos, ale v rovině symbolické to byl výraz ztráty svobody a podřízení se vítěznému státu nebo říši.

Čechy tak platily tribut 120 volů a 500 hřiven stříbra říši, Čechám platilo tribut Polsko, jak rozebírá Kosmas v souvislostech tažení Břetislava I. do Polska.
Břetislav odvezl z polského tažení r. 1039 ohromnou kořist, která začala zajímat říšského krále Jindřicha III. Češi odmítli z kořisti cokoli vydat, slovy Kosmy: "Vždy jsme byli bez újmy našeho práva i jsme podnes pod panství krále Karla a jeho nástupců. ... Neboť Pipin, syn krále Karla Velikého, nám uložil takový závazek, abychom jeho nástupcům na císařském trůnu platili ročně sto dvacet vybraných volů a pět set hřiven ... To ti každého roku bez odporu platíme a chceme platit i tvým nástupcům. Jestliže bys však chtěl nás obtěžovat mimo obyčej práva nějakým jařmem, raději zemřeme, než bychom nezvyklé břímě snášeli." (II.,
I v případě podřízení se tedy platilo, že porobený bude odvádět stálý smluvený (nebo nadiktovaný) tribut, ale nic mimo něj.

Polská záležitost skončila r. 1054 vrácením území jižního Polska Polákům, ale opět výměnou za tribut: "Kníže Břetislav vrátil Polákům hrad Vratislav a jiné hrady s tou podmínkou, že budou platit pět set hřiven stříbra a třicet hřiven zlata ročně jak jemu, tak jeho nástupcům." (II., 13)
To podrobně rozebírá Lukáš Reitinger v knize o Vratislavovi I. a otázce korunovace Vratislava na krále českého a polského. Starší bádání odmítalo, že by Vratislav mohl takovou korunu obdržet, když v Polsku tehdy pevně vládli Piastovci, rod minimálně rovnocenný Přemyslovcům. Reitinger na to jde jinak a právě přes ten tribut. Kdo platí tribut, je podřízený; příjemce tributu je pánem plátců, tudíž i jejich vládcem; Vratislav, který obnovil platbu polského tributu, se tak tudíž může považovat za krále podřízených Poláků...

Českých dějin se ještě trochu dotýká tribut 500 krav, které po r. 561 odváděli Frankům Sasové. Po porážce franského krále Dagoberta u Wogastisburku r. 631 čelili Frankové útokům Slovanů včetně Lužických Srbů knížete Dervana. Sasové tehdy nabídli Frankům vojenskou pomoc proti Slovanům výměnou za zrušení onoho tributu.

---

Druhým typem nesvobodného a neplnoprávného postavení společenské vrstvy, které bylo tudíž možno sáhnout na majetek, byli Židé. Panovníci je brali „v ochranu“, což v praxi znamenalo i to, že je chtěli o peníze odírat sami.. Známé jsou pak klauzule Karla IV., který přenechává některé židovské obce ze své ochrany příslušným městům s tím, že v případě pogromu nebude požadovat odškodné a s majetkem Židů se bude moci obchodovat.

Mimoto probíhaly výjimečné jednorázové akce typu zničení templářů.

***

Pipesova kniha je podbarvena autorovým konzervativním zaměřením, což se dá ale použít i jako sonda do duše konzervativců. Konzervativci stejně jako liberálové obhajují co nejmenší stát - ne ve smyslu slabý, ale nepřebujelý, s minimem zákonů (nechat jen ty nutné), který neřídí své obyvatele, ani se o ně přehnaně nestará.

Konzervativci vycházejí právě z té středověké teze, že stát nemůže od svých poddaných (resp. občanů) žádat jen tak jejich majetek. Středověcí poddaní své daně museli odsouhlasit a peníze mohly jít jen na obranu země. Sáhnutí na majetek občanů je bráno jako krádež a dnešní zdanění tak konzervativci vnímají také jako zlo a požadují daně co nejnižší, když už tedy plošné danění funguje..
Je pěkně vidět i rozdíl ve vnímání Pipese s Millerem, který plošně zdanění přešel úplně normálně s tím, že se tak stabilizují státní finance a stát tak nemá takové problémy s příjmy, jaké musel řešit Karel I.

Hroch zase uvádí diskuse důstojníků s levellery: "V Putney navrhovali levelleři všeobecné hlasovací právo pro muže, pokud ´neztratili své rodné právo´ tím, že se dopustili zločinu. Hlavním odpůrcem tohoto návrhu byl Ireton: v tomto království nemá nikdo rozhodovat, volit ani dávat zákony, pokud nemá svůj stálý a pevný majetkový zájem; rozhodovat mají tedy jen osoby, které vlastní půdu, a osoby, které jsou členy korporací provozujících obchod. všeobecné hlasovací právo je hrozbou každému vlastnictví. Jestliže se bude rovné hlasovací právo všech lidí zakládat na přirozeném právu, pak by oni sami časem za přirozené právo označit nárok na rovnost v majetku, v jídle, pití, odívání. Byla to argumentace tak silná, že jeden z plukovníků zvolal: ´Mohlo by se stát, že by pak většina přijala zákon..., jímž by se odstraňovalo vlastnictví a nastolovala rovnost majetku a stavů.´" (s. 81)
Tady si myslím začínám chápat konzervativní stanovisko, že vysoké daně jsou jakousi cestou ke komunismu. V českých podmínkách jsem alergický na řeči, že sociální demokracie chce znovuzavést komunismus; ale pro konzervativce angloamerického světa skutečně může platit, že prolomení svatého práva na majetek v podobě jakkoli malého plošného zdanění je tak zásadním zlomem, že plošná majetková rovnost komunismu je jen dalším stupněm této téhož.. Jak zmizí absolutní právo na soukromý majetek, je už právně vzato jedno, jestli stát zabaví promili majetku na daních, nebo jestli zabaví všechno..


***

Nakonec chronologii vývoje parlamentu. V Anglii se pojem poprvé vyskytuje kolem r. 1250, ale tehdy ještě jako označení pro státní radu, tedy pozdější horní sněmovnu. Poté ale parlament nabývá tradiční rysy, zváni jsou tedy ti, kdo mohou poskytnout peníze.

Otázka zapojení neurozených do parlamentu se vyřešila poměrně brzo. R. 1265 proběhla vzpoura Šimona z Montfortu, který zajal krále Jindřicha III. a svolal parlament i za účasti neurozených měšťanů. Byl sice záhy poražen u Eveshamu, ale anglosaské právo je založené na precedentech a neurození bohatí nabyli práva na účast v parlamentu.
Pozice neurozených se posílila na konci středověku se zánikem nevolnictví. Roste bohatství sedláků, k tomu bohatnou i obchodníci a vůbec města, tudíž jsou více zváni do parlamentů.

Parlamenty byly svolávány nepravidelně, zcela na vůli krále. Za Tudorů to vycházelo v průměru jednou za 4,5 roku a "na konci 16. století se členství v dolní sněmovně považovalo za vysoce váženou výsadu". (Pipes s. 142)
Bylo zvykem svolávat parlament po zvolení nového krále. Počínaje Richardem II. r. 1397 přiznával parlament novému králi doživotní rentu v podobě výnosu z cel - cla platila na dovoz vína a na vývoz vlny. Zlom nastal r. 1625, kdy parlament odsouhlasil Karlovi I. tyto zisky pouze na dobu jednoho roku. Parlament si tím chtěl zajistit pravidelné svolávání.

V době občanské války přijal r. 1641 parlament zákon, který zakazoval králi svévolné rozpuštění parlamentu bez parlamentního souhlasu. Následoval tzv. Tříroční zákon (a před Angličany to stihli ještě Skotové), který zaručoval pravidelné zasedání parlamentu po třech letech i bez toho, že by to král požadoval.

Karel II. dostal doživotní cla i rentu, za to se musel smířit se stálým parlamentním výborem, který kontroloval, zda jdou peníze na stanovené účely. R. 1664 byl přijat další tříroční zákon, ale parlament byl svoláván v podstatě každoročně, protože král potřeboval peníze.

Výsledkem Slavné revoluce bylo r. 1689 vyhlášení Listiny svobod (Bill of Rights). Mimo pojistky, že králem nemůže být katolík, přesouvala Listina práva od krále na stranu parlamentu - cla byla přiznána na čtyři roky (časem opět doživotně), aby byla záruka pravidelného svolávání parlamentu, parlament opět dohlíží na správné užití králových vybraných daní a parlament kontroluje jmenování ministrů. Zmíněnou indispozici Jiřího III. r. 1810 mohl parlament a vláda plně nahradit..

Dnešní demokraté bývají karikováni jako sluníčkáři, zastánci lásky a pravdy nebo kavárenští povaleči. Anglická demokracie ale vznikala jako tvrdý boj s králem o moc, fungování demokracie bylo tvrdě o penězích víc než i nějakých idejích..
Z historie anglického parlamentarismu mimo jiné vyplývá, jak a proč fungoval majetkový cenzus, tedy omezení volebního práva na osoby s určitým majetkem. Model je takový - král svolal parlament, když potřeboval souhlas účastníků s vypsáním daní. Poslanci tedy museli být majetní, ale stejně tak i jejich voliči, jejichž jménem jednali a kteří se pak placení daní účastnili. Tak i důstojník Ireton v minulém příspěvku mohl mluvit o tom, že "v tomto království nemá nikdo rozhodovat, volit ani dávat zákony, pokud nemá svůj stálý a pevný majetkový zájem".

Majetkový cenzus byl obhajován různými způsoby. Volit a vůbec rozhodovat nemůže sluha nebo zaměstnanec, protože není zvyklý rozhodovat o veřejných věcech, nýbrž jen plnit příkazy jiných.
Dalším argumentem je, že plátce daní má právo rozhodovat, kam jeho peníze půjdou. A čím více odvedených daní, tím více hlasů.. Pipes to přirovnává fungování akciové společnosti, kde vlastník většího počtu akcií má adekvátně tomu větší hlasovací právo (trochu parafráze o fungování státu jako firmy..). K tomu s oblibou dodávám, že dnes má stejné hlasovací právo člověk, který odvedl na daních vysokou částku, stejně jako člověk, který sedí ve vězení za daňový únik ve stejné výši..

Dá se namítnout, že akciová společnost je spolkem malé skupiny lidí s jinými zájmy, než může mít zbytek státu.
Parlament nahradil monarchii, odpadl důvod jeho svolávání kvůli sponzorování krále. Parlament nabývá nového účelu, řídí zemi místo krále, jedná v zájmu lidu místo zájmů monarchy nebo všech privilegovaných, a majetkový cenzus je v liberální demokracii z historického pohledu vyloženým, nelogickým anachronismem..

Sociální smír alžbětinské doby se dá vyjádřit i kulturně na pozadí Shakespearových her, se kterými se mohl ztotožnit šlechtic stejně jako běžný občan. V Jindřichovi V. vede král bojové proslovy, které podporují zvolání řadových vojáků Bardolfa a Fluellena "Dál, dál, dál, do průlomu! ... K průlomu, šelmo, hajdy, sebranko!".

Kultura dvora Karla I. byla odlišná od lidové. Karel I. vlastnil sbírku italského umění nepřístupného lidu, lidová tvořivost zatím karikovala rytířství: "V období před občanskou válkou získal dvůr výrazné kosmopolitní rysy a představoval konfesijně a kulturně pluralitní mikrosvět, ve kterém nebyl problém náboženské polarizace pociťován zdaleka tak palčivě jako ve zbytku země. královský dvůr nebyl katolický a nebyl hnízdem papeženectví, jak ho s oblibou popisovali autoři puritánskch pamfletů, ale jeho komunikace s římskokatolickým světem a jeho otevřenost kontinentálním intelektuálním a uměleckým proudům způsobily narůstající propast mezi kulturou lidovou, založenou na protikatolické hysterii a silném nacionalismu, a kulturou dvorskou, umělecky kosmopolitní a nábožensky tolerantní." (Miller, s. 123)


Při těchto a podobných větách na mě vyskočily nečekané paralely se dneškem. v Čechách i v Evropě existuje také dvojí kultura - politické špičky jsou kosmopolitní, tolerantní, fungují v rámci sjednocené Evropy. Lidová kultura umí být xenofobní, vyhrocená, a stejně jako v Anglii asi málokdo čekal, že monarchii smete takový spodní proud, tak něco podobného hrozí i dnes. Protikatolická hysterie je nahrazena hysterií protiislámskou, kde se elitám připisuje, že chtějí nepřátelské náboženství (resp. právo) sami přijmout, do toho nastupuje další míra přehánění a dezinformací. Angličtí monarchisté nebyli jednoznačně prokatoličtí, o tom svědčí i to, že Karlova vojska vedli synové Fridricha Falckého Rupert a Mořic.. Podobně dnes politik, který počítá s přijetím muslimských válečných uprchlíků, není automaticky fanda islámu.. Ale lidová imaginace si tvoří vlastní obrazy a používá k tomu velmi podobné mechanismy.

Anglii 17. stol. zaplavila tištěná díla od knih přes pamflety k propagačním letákům. První pravidelné anglické noviny se jmenovaly Corantes, na titulce měly falcký erb a přinášely zprávy z Falce a Prahy. Miller k tomu píše, že kdyby se historik zabýval pouze těmito prameny, "lehce by došel k mylnému závěru, že občanská válka vypukla v důsledku náboženského rozkolu mezi katolickým dvorem a anglickým obyvatelstvem oddaným reformaci". (s. 122)

Všechen tisk pomohl k politickému zapojení nižších pater společnosti. Nejznámějším tvůrcem pamfletů stuartovské doby byl John Lilburne, obhájce svobody tisku, odpůrce monarchie, za republiky leveller a nakonec i odpůrce Cromwella. Lilburne odmítal jakoukoli nadvládu člověka nad člověkem, pokud by nebyla oboustranně dohodnutá a vzájemně prospěšná: "Adam a Eva, oba jsou prvotním východiskem každého muže a ženy, kteří si byli a jsou přirozeně ve všem rovni a mají stejnou sílu, důstojnost a vážnost a vznešenost." (Jean Delumeau: Tisíc let štěstí, s. 234-5) Lilburnův výrok se dá pochopit i jako výzva k rovnosti pohlaví.. Náboženský základ jeho postojů nakonec vedl Lilburna ke vstupu ke kvakerům, tolerantní církve založené na individuální přeměně člověka. Takto asi vypadalo jedno křídlo republikánů - radikálně demokratické, sociální, tolerantní..


Vedle toho fungovalo křídlo také radikální, ale spíše v činech, netolerantní a založené podle výroků více na emocích. Mezi lidmi tak kolovaly pamflety spíše dezinformačního charakteru: "Jejich autoři informovali čtenáře o krucifixech nalezených na tělech mrtvých roajalistů (krucifixy nosili katolíci), modlitebních knihách v jejich rukou a častém celebrování mší v polním táboře královské armády. Jeden z textů distribuovaných na v počátku občanské války byl koncipován jako pláč sirotků a dětí nad zlem páchaným roajalisty. Fiktivní dětští autoři obviňují kavalíry, že připravili jejich kojící matky o mléko, znásilnili je, odvedl otce nebo je zabili, vyrabovali jejich domy, zabránili dětem ve studiu ... a konečně zničili anglickou reformaci a a staré svobody s cílem připravit návrat katolické tyranie. ... mnoho letáků přinášelo zaručené zprávy o násilí zdivočelých hord irských katolíků spěchajících na pomoc SVÉMU králi." (Miller s. 122)

V náboženské rovině fungovali Muži páté monarchie očekávající brzký konec světa. Svým jménem se odvolávali na Danielovo proroctví (7, 1-14), podle kteérho kristus opět přijde po pádu čtyř monarchií - asyrské, perské, řecké a římské, přičemž tu římskou měl ztělesňovat papež. Oproti levellerům to byli elitáři a teokrati. Vliv měli v armádě, patřil k nim i generál Harrison.
Vrchol zažili mezi lety 1649 - 1653. Po popravě Karla I., to i sepsali petici proti důstojníkům, kteří se snažili s králem o dohodu. Vystupovali proti Zbytkovému parlamentu a uvítali Cromwellův Parlament svatých. Když tento parlament abdikoval a Cromwell převzal samovládu, obrátili se i proti němu.
Mimo důstojníků a duchovních pocházeli členové hnutí většinou z nižších vrstev: "Jejich příslušníci pocházeli především ze skromných poměrů a žili skutečně v ekonomické a sociální nejistotě. Jejich protivníci je popisovali jako ´nejhorší z lidí, odpad, nejpodlejší zlotřilce´. I jeden z jejich vůdců, Feake, uznával, že ´svatí´ tvoří ´shromáždění nevzdělaných mužů a hloupých žen´." (Delumeau s. 240)

Dnes vede k aktivnějšímu zapojení do politiky internet - nejprve to byly diskuse pod články na Novinkách, nyní vede aktivnější přístup v podávání vlastních příspěvků na facebooku. A zase je podobná situace, kdy se část lidí i na internetu chová normálně, druhá část šíří fake news a nenávist.. V obou dějinných situacích existuje reálné nebezpečí a válka za hranicemi, tehdy se čekal vpád katolíků a král byl líčen jako jeden z nich, dnes se čeká vpád muslimů a část politiků je líčena jako ti,kdo je přímo zvou a kdo tu chtějí zavést islámské právo..

Demokratizace v přístupu k informacím vede k otevření studnic vědomostí a nových obzorů všem lidem. To tak může v klidu skutečně fungovat (pro historiografii je k dispozici plno digitalizovaných archiválií, plno článků i knih), ale nad druhou stranu záplava informací vede k tomu, že lidé vyhledávají články krátké, které se snaží v záplavě dalších článků zaujmout nějakým výkřikem nebo přeháněním..
Demokratizace veřejného prostoru vede k tomu, že se každý může vyjadřovat ke všemu a zastávat osobní postoje ke všemu - každý může vymyslet vlastní politickou stranu poté, co přečetl pár politologických textů, abych volně parafrázoval Hobbesův výrok, že každý člověk má po přečtení Písma pocit, že mluví s Bohem a rozumí nejlépe náboženství..
Pokud má někdo pocit, že po pár tezích uchopil nějaký komplexní problém, vede ho to dost často k radikalitě. Samozvaní proroci hlásají po tisící první příchod Krista a konec světa, samozvaní politologové hlásají po stopadesátéprvé zánik Západu (nejnověji kvůli migrační krizi), samozvaní historici hledají za všemi dějinnými procesy židovské spiknutí, samozvaní vědci nově hlásají, že Země je placatá.. Do toho jedou konspirační teorie, že vlády tají, že Země je placatá, jenom daly na konec Země betonovou zeď a k ní hlídky..

Je to nějaký psychologický stav, který nazývám náladou konce světa - všechny dějinné otázky se jedinec domnívá vyřešit tady a teď a najednou a to tím stylem, že po odhalení Pravdy přijde konec - ať už konec civilizace, nebo konec světa.. Nějak se mi tím spojuje obraz, proč se u hlasitého kruhu lidí spojují takové nespojité věci, jako odpor vůči NATO s odporem proti očkování, odpor proti muslimům s odporem proti Židům, nebo sympatie s Putinovým Ruskem s tezemi o placaté Zemi..
Teorie placaté Země by se nerozšířila takovou měrou nebýt internetu - https://wave.rozhlas.cz/roste-pocet-lid ... 6Vt0bvkux4 . Na Slovensku požadovali zastánci této teorie oficiální diskusi s oponenty na půdě trnavské univerzity.. Diskutér z internetu se klade na roveň univerzitních učitelů..

Jsou to věci, které se dají nalézt už v té Anglii - Muži Páté monarchie čekali konec světa, viděli hordy nepřátel za hranicemi i doma a neváhali fyzicky likvidovat špičky politického systému.. S levellery je spojovala touha po zapojení širších vrstev do politiky, ale lišili se vizí teokratické vlády elity.. Je tu určitá podoba Mužů Páté monarchie s dnešními populisty, kteří těží podporu z lidu, ale styl jejich vlády je víceméně autokratický, a podoba levellerů s dnešní radikálně demokratickou silou typu Pirátů, kteří prosazují svobodu a rovnost.. Populisté i Piráti na sebe narážejí - jedni jsou elitáři až rasisti, druzí rovnostáři v otázce národnosti nebo pohlaví.., ale v některých formálních věcech spolu paradoxně souzní - populisté volají po přímé demokracii v podobě referend, referenda jsou sympatická i Pirátům a jednají o nich i s SPD - https://www.pirati.cz/tiskove-zpravy/pi ... erend.html
Jsou to spojité nádoby. Piráti otevírají prostor, chtějí svobodný internet, ale na internetu vzniká ta nálada konce civilizace, která se obrací i proti Pirátům.. V případě referend otevírají spíš Pandořinu skříňku..

Mezi těmito radikálně demokratickými a autoritativními směry stojí klasická zastupitelská demokracie, která tyto extrémy tlumí a jde si svou stabilní cestou.. Nepovedený republikánský experiment v Anglii vedl nakonec ke klidnému soužití demokracie s monarchií, jak to trvá dodnes. Není to ideální a dokonalá cesta oproti radikální, plné demokracii, ale nehrozí to zvrhnutím v chaos (i ti Piráti umí být nevyzpytatelnou neřízenou střelou) nebo zvrhnutím autoritářský systém (nekonstatuji to s uspokojením, ale spíš se smutkem).

Střet monarchistické armády s narychlo slepenou armádou republikánů, která se vyvíjela za pochodu, nakonec vyhráli republikáni: "Na straně parlamentu stály podstatnější výhody dlouhodobé: bohatství a početní síla Londýna, což bylo rozhodující pro získání úvěru; kontrola nad námořnictvem a obchodními cestami, díky čemuž praktičtí odborníci jednali raději s parlamentem než s králem. ... Vždy bylo pravděpodobné, že parlamentní strana roajalisty v dlouhé válce unaví a zlomí. ... Za velkolepý řetězec událostí, jež se započal v červnu 1645 u Naseby, neměla armáda co děkovat horlivosti ani nadšení, nýbrž pravidelnému žoldu. Za posledních osmnáct válečných měsíců se neplacená vojska roajalistů prostě rozložila, kdežto armáda nového vzoru byla zásobována dobře. Vítězství v občanské válce bylo dílem únavy a opotřebení." (Dějiny Británie s. 289-290)

Tyto historikovy teze dobře korespondují s názory konzervativního myslitele a konzervativního demokrata Alexise de Tocquevilla v jeho obsáhlém díle Demokracie v Americe - https://www.leda.cz/Titul-detailni-info.php?i=720 Předešlý text v podstatě shrnuje název jedné kapitoly Tocquevillovy knihy "Proč jsou demokratické armády na začátky války slabší než jiné, ale obávanější ve válce dlouhé". Aristokratická armáda má lepší výchozí pozici: "V aristokraciích je vojenský stav privilegovanou životní drahou, a je proto ctěn i v dobách míru. věnují se mu lidé, kteří mají velké nadání, rozsáhlé vzdělání a velkou ctižádost." ... V aristokratické společnosti má změkčilost civilního života menší vliv na vojenské mravy, protože armádě velí aristokracie. A aristokracie, ať je jakkoli ponořena do rozkoší, má vždy mnoho jiných vášní než jen touhu po blahobytu a ochotně přistoupí na přechodné obětování svého pohodlí, aby tyto své vášně lépe ukojila.

Začátek války monarchistů s republikány tedy nalézá monarchisty trvale cvičené a nachystané k boji, kdežto republikáni musí nejprve nalézt ochotu vzdát se pohodlí a blahobytu civilního života a pak v sobě musí objevit válečné schopnosti: "Když se válka prodlužuje a nakonec vytrhne všechny občany z jejich pokojné práce a zmaří všechny jejich drobné podniky, pak tytéž vášně, pro něž přisuzovali takovou cenu míru, se obrátí ke zbraním. když válka zničila všechen průmysl, stává se sama velkým a jedinečným průmyslem a na ni jedinou se pak zaměří ze všech stran vášnivé a ctižádostivé tužby, které se rodí z rovnosti. A právě proto dokáží tytéž demokratické státy, které dostat na bitevní pole je nesnadné, pozoruhodné věci, když se konečně podařilo vtisknout jim do ruky zbraně. ...
Protože počet uchazečů o vojenské pocty je obrovský a protože válka každého tvrdě postaví na jeho místo, najdou se nakonec vždycky velcí generálové. Dlouhá válka ... rozbíjí pravidla a vyzvedává mimořádné lidi.
Tak zatímco zájmy a záliby odvracejí občany demokracie od války, zvyklosti jejich ducha je připravují na to, aby ji vedli dobře. ... Aristokratické společnosti, které se v boji proti demokratickému státu nepodaří zničit jej hned v prvních bitvách, hrozí vždy velké nebezpečí, že jím bude poražena." (s.713 - 716)

První bitva občanské války u Edgehillu hrozila republikánům debaklem. Roajalistická těžká jízda jednající podle zkušeností z Třicetileté války prorazila hravě obě křídla soupeře a vydala se plenit, místo aby nepřítele dorazila.. To tam na vlastní kůži zažil Cromwell jako jeden z těch mnoha mužů z lidu, kteří se v průběhu války naučili vojenskému řemeslu a o kterém si překvapený Karel I. nechával zjišťovat, kdo to vlastně je. Cromwell pochopil význam jezdectva a vytvořil vlastní oddíly, se kterými rozhodoval příští bitvy.. Roajalisté mohli vyhrát první bitvu a o roku 1645 by se učilo jako o malé, nevydařené vzpouře.., ale jak psal Tocqueville, když se demokraty nepodaří zničit v prvních bitvách, situace hrozí obratem..

Průběh války pak ukázal na obrovskou sílu ekonomiky. Elitní jednotky nedokázaly trvale čelit novým a novým vojenským silám, které stavěl, resp. platil soupeř. Je tu určitá paralela se Stoletou válkou, kde angličtí rytíři pravidelně poráželi Francouze v bitvách, ale Francie stále stavěla nové oddíly.. Jiná paralela je se druhou světovou válkou, kde Němci ve velkém potápěli americké lodě přivážející vojenskou pomoc Britům, ale Američané stačili rychleji vyrábět, než Němci ničit..

Monarchistická nebo militaristická vláda umí čerpat z lidských zdrojů, stavět z lidí armády nebo z nich dělat armády dělníků ve vojenském průmyslu, ale demokratická vláda umí využít lidské zdroje jinak - nedělá z lidí poslušné stroje, ale nechá vyniknout schopné jedince, umí inovovat ve vedení války nebo ve výrobě, aby soupeře v něčem předčila..

Evropa se nachází v době míru a jak odhadoval Tocqueville, občané v demokracii mají zájmy, které je od války odvracejí.. Málokterý stát NATO dává na obranu 2% HDP, jak je psáno ve smlouvě k přistoupení k paktu (a na co ukázal Donald Trump s tím, že USA také třeba nemusí plnit své závazky vůči těmto státům). Evropě také dlouho trvalo, než začala být schopná adekvátně reagovat na islamistickou hrozbu nebo na hybridní informační válku vedenou z Ruska. Ale i v tomto případě je vidět rozdíl ve vedení - nedemokratický stát a přívrženci opakují donekonečna do omrzení pár stejných frází, zatímco demokraté (opět i odnikud se vynořivší jedinci typu Zomri nebo Paralelní listy) jsou schopni reagovat nápaditě, překvapivě, ironicky a pokaždé jinak.. Ta nápaditost a schopnost rychlé a inovativní reakce je výrazem vítězství ducha nad hrubou silou.. Na internetu to jde samozřejmě snáze než ve válečné realitě, ale ten obecný rozdíl je myslím patrný.