Pokud jde o Weinfurthera, ten magii oddìlil od mystiky pravdìpodobnì úmyslnì, byl si pochopitelnì vìdom nástrah, které èekají na èlovìka na mystické cestì v podobì možného zneužití magických sil jedincem k tomu náchylným a jeho následému duchovnímu pádu, pøípadnì bloudìní díky vazbì, kterou by si pøílišným zabýváním se kouzly mohl vytvoøit.
Proto mystik aè se mu na cestì dostává "darù" v podobì magických schopností, nezabývá se jimi a odevzdá je v mysli Bohu, kterému vše náleží, protože jen tam je jistota, že budou použity správnì. Vždy když se èlovìk tøeba modlí, má se modlit tak, aby byl uèinìn prùchod Boží vùli:
"... buï vùle Tvá"...." èlovìk si tedy sice mùže pøát rùzná pøání, ale jejich splnìní nechává na Bohu a dokonalý mystik si nepøeje nic, protože je vìdomì v Bohu a proto už nic nepotøebuje.
Proto také rùzní magici, pokud jsou požádáni o pomoc v podobì "kouzla", mìli by výsledek ponechat na Bohu, tedy zaujmout k nìmu neosobní stanovisko, jinak hrozí,že se zapletou do karmy, kterou magickým konáním vytvoøí.
Napøíklad Ježíš, když uzdravoval, zdùrazòoval, že to uzdravuje Bùh, který vyslyšel víru onìch lidí, on sám se nijak nespojoval s konáním zázrakù. Stejnì tak Mojžíš, když byl oznaèen za kouzelníka, zdùrazòoval, že zázraky koná Bùh, sám se s nimi nespojoval, nechtìl z nich mít užitek, jak jsi správnì uvedl ve svém pojednání o chápání magie. =D>
