Zpět

Jan Jindřich

Popis:
Jan Jindřich se narodil v Mělníku a umírá v Brně.

Jeho tituly: markrabě moravský, vévoda korutanský, hrabě tyrolský.

Jan Jindřich byl mladším bratrem českého panovníka Karla IV., od nějž, jako markrabí, na počátku roku 1350 převzal do správy moravskou zemi. V té se politicky i dynasticky osvědčil mnohem význačněji než v předchozích zemích, jejichž titulem se také honosil.

Nutno připomenout, že jeho křestní jména, po otci Janu Lucemburském a dědu římském císaři Jindřichovi VII., obyčejně neužíval zároveň, ale zapisoval se běžněji pouze jako Jan. Jak ale připomíná náš přední medievista J. Mezník, tento dnes zažitý jmenný tvar je důsledně užíván především historiky kvůli zpřehlednění, neboť tou dobou bylo toto jméno velice běžné a i ve známějším dějepise často se vyskytující.

Jan Jindřich měl se svým starším bratrem Karlem blízký vztah. Vlastně svou politiku do značné míry přizpůsoboval Karlově a oba zároveň pracovali na velice paralelně součinné diplomatické úrovni. Tomu charakterově odpovídají i vydávané listiny. Dokonce se moravská města, pro příhodnou polohu mezi Čechami a Rakousy, stávala místem mnoha diplomatických setkání. Plně se podřizoval i co se týče zahraniční politiky, v ní podporoval bezvýhradně staršího bratra; o to víc se pak soustředil na vnitřní záležitosti a posilování svého markraběcího vlivu.

Zvláště ve třetí čtvrtině 14. století byli oba bratři v těsném kontaktu a při nepřítomnosti Karlově měl Jan Jindřich svěřenu správu celého království. Také není divu, neboť při Karlově dlouhodobé bezdětnosti připadal do případného dědického řízení i Jan Jindřich. Tím, že figuroval na významných Karlových listinách, vlastně tak nepřímo zaručoval trvalost zpečetěného obsahu v případě, že by se nakonec opravdu stal dědicem Koruny české. Z Tyrol a Korutan si sice nepřinesl zrovna nejlepší pověst, ale spíše šlo o pomluvy, než o nějaké skutečné nezdary. Jako moravský markrabě se osvědčil jak po stránce hospodaření, i přes jisté nezbytné zadlužení, tak po stránce diplomatické. Sám se účastnil několika válečných výprav, takže se mu schopnost akce upřít rozhodně nedá. Ostatně tu projevoval i v otázce měst na která byl z panovnického hlediska přísný na straně jedné, na druhé je podporoval pokud mohl. Obzvláště Brno zaznamenávalo jistý profit a to z toho důvodu, že to bylo Janovo sídelní město.

Podobnou fámou bylo označení Jana Jindřicha travičem, které vznesl německý kronikář po tom, co Karel IV. koncem roku 1350 z nepříliš vysvětlených důvodů vážně onemocněl.(jiný pohled na totéž zde) Moderní historiografie však tuto možnost příliš neakceptuje.

Jako moravský markrabě několikrát předsedal zemskému soudu. Někdy se však nevyhnul ani sporům se svými poddanými z řad vysoké šlechty; byly to ale spíše výjimečné případy a vždy byl jistěn autoritou staršího bratra. Obecně lze však konstatovat, že vztahy se šlechtou udržoval na dobré úrovni, které ještě posiloval poskytováním vysokých dvorních funkcí svým věrným a vytvářením lenních systémů. Pozoruhodné jsou i jeho snahy rozšiřování markraběcích majetků a vykupování některých původně šlechtických statků. K odprodejům docházelo spíše vzácně, přestože některým rodům pomohl jistému rozšíření panství. Za jeho vlády se výrazněji profilovali především Šternberkové, páni z Kravař a jiní. Z jednotlivců je třeba zmínit známého Petra Hechta z Rosic.

O markraběti Janovi lze ještě na závěr zmínit, že miloval umění, podporoval vzdělávání, kláštery a hudbu. Oproti starším, dnes již neudržitelným názorům měl vztah k české národnosti, kterou projevoval především v uctívání českých světců a pojmenování svých potomků. Těm věnoval obzvláštní péči co se týče vzdělání a důsledného rozdělení dědictví a pravomocí. Dohromady jich měl sedm, navzdory tomu, že se od své první manželky z Tyrol musel s potupou vrátit zpátky do Čech. Podle známé příhody jej tehdy jeho manželka, dcera někdejšího českého krále Jindřicha Korutanského, Markéta Pyskatá nevpustila do sídla a s nařknutím z impotence se s ním dala rozvést. Janu Jindřichovi se tak vlastně vrátilo, že i její otec s podobnou hanbou utíkal z Čech, před otcem nejen Janovým. Po té se oženil ještě třikrát. Z potomků prosluli především jeho synové z druhého manželství s Přemyslovnou Markétou Opavskou – Jošt s Prokopem. Právě tito zmiňovaní synové však svými proslulými „markraběcími válkami“, navzdory mírovému vzoru a přesně vymezeným testamentům, narušili snahu jejich otce.

Starší literatura Jana Jindřicha Lucemburského hodnotí jako nepříliš silného panovníka. Tyto názory vesměs korespondují s jeho korutansko-tyrolskou pověstí a tím, že zde působil jakoby „ve stínu“ svého bratra. Novější rozbory ovšem jeho nepříznivé světlo, podobně jako u jeho nejstaršího syna, rozptylují a přehodnocují.

Jan Jindřich svojí markraběcí úlohu splnil s očividnými výsledky, zodpovědně doplňoval lucemburskou dynastickou politiku se svým bratrem a stejně tak projevoval i politickou rozhodnost, jaká většinou byla společná všem Lucemburkům. Dalo by se říci, že své zemi zajistil klidný rozvoj, i přes evropská morová ohrožení té doby a Morava si jako odraz císařovy sousední země zachovávala podobně vysokou životní a politickou úroveň, právě díky Janu Jindřichovi.

pxs