Svjatopolk I. Prokletý: hanebný kníže topil Rus v krvi bratrů
Sporný syn
Již za Vladimírova života byl – mírně řečeno – problémový. Svjatopolkovi byla totiž za choť vybrána jakási Piastovna, dcera rozpínavého polského knížete Boleslava Chrabrého. Tento povedený tchán pak Svjatopolka nabádal, aby své údělné knížectví Turov vymanil z Vladimírovy působnosti. Když se to kníže v Kyjevě dozvěděl, nechal povedeného příbuzného i s chotí a s katolickými hodnostáři uvěznit. Proč „příbuzný" a ne „syn"? Svjatopolk je totiž z hlediska původu sporný. Byl sice oficiálně Vladimírův syn, ale jeho matkou byla jakási řecká jeptiška, jež byla chotí Vladimírova staršího bratra Jaropolka. Když Vladimír bratra připravil o vládu a usmrtil, pojal tuto jeptišku mezi své četné družky (a že jich bylo!). Není tedy jisté, zda nebyla těhotná již před tím, než s ní spal Vladimír a tudíž nemůžeme vyloučit, že Svjatopolk nebyl synem Vladimírovým, ale Jaropolkovým. Nicméně budeme operovat s tím, že jde o Vladimírova syna, abychom pochopili neuvěřitelnou hanebnost činů, které tento muž v honbě za mocí učinil.
Kníže je mrtev
Vladimírova smrt zastihla Svjatopolka již na svobodě a aby toho nebylo málo, tak navíc i v Kyjevě, centru Kyjevské Rusi. Politická situace se navíc nejevila dobře: novgorodský kníže Jaroslav Vladimírovič (mimochodem Vladimírův syn) se chystal na výpravu proti Vladimírovi, další z Vladimírových synů Boris byl na válečné výpravě proti kočovným Pečeněhům. V této napjaté situaci se u stolce v Kyjevě nachomýtl asi nejméně vhodný Rurikovec.
Svjatopolk si toho byl nejspíš vědom, a tak byl jeho první krok u nově nabyté moci rozdávání darů Kyjevanům. Chtěl si tím získat jejich přízeň, avšak máme-li věřit Nestorovu letopisu, nesetkala se tato snaha s velkým úspěchem. Kyjevané sice brali, ale knížete si neoblíbili, navíc by na jeho místě raději viděli Borise. Větší úspěch slavil Svjatopolk ve Vyšgorodě, kam si jel s bojary naplánovat skutek tak hanebný, že se v historii objevil již nesčetněkrát: bratrovraždu. A jejím cílem nebyl nikdo jiný, než Boris, který zastavil své tažení proti Pečeněhům.
Jedna bratrovražda nestačí…
Tažení proti Pečeněhům vlastně ani nezačalo, neboť Boris se chtěl vrátit, aby se rozloučil s otcem. A právě tehdy jej zastihlo varování, že jej má bratr chtít usmrtit. Družina samozřejmě varování brala vážně, všem již bylo jasné, jaký je Svjatopolk kvítko. Boris ovšem odmítl, nemohl uvěřit, že by ho měl chtít zabít starší bratr, kterého nyní po smrti Vladimíra viděl v podstatě jako otce. Družina však zcela zjevně s Borisem nesouzněla a opustila jej, zůstalo jen pár nejvěrnějších. Tak také skonal. Celou noc strávil v modlitbách, již smířen se svým mučednickým údělem, načež ráno přistoupili vrazi. Ťali Borise, povraždili jeho služebnictvo, a zabalené Borisovo tělo odnesli do Vyšgorodu. Před hradbami pak zjistili, že kníže ještě dýchá. Nato vrazi počali do Borisova bezvládného těla zasazovati jednu ránu za druhou!
Svjatopolk byl spokojen. S jedním mrtvým bratrem se však nespokojil. Tentokrát se jeho dalším cílem stal muromský kníže Gleb. Pozval si jej do Kyjeva, přičemž mu dokonce lhal, že se s ním chce vidět otec – již dávno mrtvý Vladimír. Gleb tedy bezelstně vyplul po řekách Volze a Dněpru do Kyjeva. Tehdy ovšem do Novgorodu dorazila Vladimírova dcera Predislava, aby bratrovi Jaroslavovi vyřídila, co se v Kyjevě děje. Zděšený a zarmoucený Jaroslav svolal Novgoroďany, s nimž byl na ostří nože, aby je požádal o pomoc. Ti zapomněli na křivdy a postavili se za svého knížete. Jaroslav varoval i Gleba. Ten však podobně jako Boris, přijal úděl mučednictví. Když jej pak dostihli Svjatopolkovi vrazi, probodl Gleba vlastní kuchař!
Svjatopolkovi však byly dvě bratrovraždy stále málo. Jeho další potencionální obětí byl Svjatoslav Vladimírovič, kníže drejvlanský. Ten se však nehodlal nechat zabít jako jeho bratři Boris a Gleb. Prchl tedy ze svého knížectví a mířil pro pomoc do Uher. Měl však smůlu, Svjatopolkovi vrazi byli důslední. Svjatoslava dostihli v Karpatech, kde jej zavraždili. Právě tehdy měl dle letopisu začít věřit, že se mu podaří pobít všechny bratry a stát se suverénním pánem Rusi.
To už měl však Svjatopolk jiné problémy, než pobíjení relativně neškodných bratrů. Ze severu se naň totiž řítila Jaroslavova armády, složená z Novgoroďanů a varjagů (severských námořníků). To bylo roku 1016. Svjatopolk byl sice bratrovrah, ale nebyl to vyloženě zbabělec. Nepřátelům se postavil s armádou Rusů a Pečeněhů. Obě vojska se setkala na Dněpru u Ljubče, každé na jedné straně řeky. Dlouho se nic nedělo, ale pak Jaroslavovo vojsko překvapivě za svítání přešlo Dněpr a pustilo se do Svjatopolkova vojska. Ač se Svjatopolk bil chrabře, nakonec si musel spasit život útěkem. V Kyjevě pak usedl Jaroslav, kterého známe z dějepisných hodin jako Jaroslava Moudrého.
Chrabrý tchán vše zachrání!
Svjatopolk se však nevzdal bez boje. Uprchl totiž do Polska, kde vládl jeho povedený tchán Boleslav Chrabrý. Tento panovník, který se později stal prvním polským králem, se rozhodl, že vypuzenému zeti pomůže. Bylo ostatně jeho zvykem vměčovat se do záležitostí jiných zemí, své o tom věděli i v Čechách. Ta vhodná příležitost, kdy mohl Boleslav obrátit svou pozornost na Rus, přišla v roce 1018.
Boleslav konečně ukončil své věčné spory s římským císařem Jindřichem, kterého zřejmě nebavilo neustále jen bojovat s polským knížetem. Tehdy sebral Boleslav polské vojsko, k němu ještě přibral Němce a na pomoc přišli i Pečeněhové – tito kočovníci se také mnohdy podíleli na konfliktech knížat, neboť z toho kápla nějaká kořist.
Jaroslav se zhrozil, co si to na něj Svjatopolk přitáhl. Přeci jen se však postavil na odpor, byť marně. Po prohrané bitvě s Poláky se raději vytratil do Novgorodu a jen díky tamním obyvatelům neuprchl do Švédska. Boleslav Chrabrý tedy vešel do Kyjeva. Západní kroniky nám s gustem líčí, jak si tu obtloustlý polský vládce počínal. Nejen, že zde Boleslav ukradl cokoliv, co se mu zdálo býti nějak cenné, navíc ještě zneuctil Predislavu, Jaroslavovu sestru.
Snadno nabyl, snadno pozbyl…
Svjatopolk byl tedy opět u moci, avšak s tchánem na krku, což se mu vůbec nelíbilo. Vydal proto tajný příkaz pobíjet Poláky, kteří meškali v ruských městech. Tak se sice opravdu stalo, ale Boleslav včas uprchl – a to navíc s tím, co bylo v Kyjevě cenného. Mimoto si také ponechal ve své působnosti červeňská města, o která vedli ruští a polští panovníci dlouhodobé spory.
Dlouho se však Svjatopolk z nabyté moci neradoval. Hned následujícího roku totiž ze severu vytáhl Jaroslav v čele nového vojska. Svjatopolk sebral Pečeněhy a vydal se bratra porazit. Obě armády se střetli na Altu, v místě zavraždění Borise. A na tomto symbolickém místě, kde Svjatopolk před lety začal páchat bratrovražedné šílenství, byla jeho vláda také ukončena. Jaroslavova vojska rozprášila Svjatopolkovi oddíly a bídný kníže musil opustit Rus. Od tchána již pomoc čekat nemohl a tak se uchýlil na polsko – české pomezí, kde také skonal. V Kyjevě mezitím opět usedl Jaroslav.
Opravdu taková bestie?
Svjatopokův příběh nám zde končí. Po letech byly dvě z jeho obětí (Boris a Gleb) kanonizováni a kníže Svjatopolk se stal synonymem pro bestii, která vraždila bratry jako na běžícím pásu. Vysloužil si přídomek „Prokletý" a stal se v rámci legend jakýmsi ekvivalentem pro našeho Boleslava Ukrutného. Než však vyneseme tak jednoznačný verdikt, podívejme se na činy svatého Vladimíra. I on se dostal k moci přes bratrovraždu, kdy zavraždil svého staršího bratra Jaropolka. A kdo může říci, že kdyby Vladimír neměl více žijících bratrů, že by nepovraždil i je? Byl Svjatopolk opravdu takovou zrůdou, nebo byl jen „produktem" své doby?
Jisté je jen jedno: neprojevil se jako příliš schopný panovník. Jaroslav Moudrý byl naproti tomu tím knížetem, který přinesl na Rus mír a jeho vláda je dobou největšího rozkvětu Kyjevské Rusi.
Zdroje
FEDOTOV, Georgij Petrovič. Svatí staré Rusi. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2011. Agora (Pavel Mervart). ISBN 978-80-87378-76-2.
KARAMZIN, Nikolaj Michajlovič a Vladimír SVATOŇ. Obrazy z dějin Říše ruské. Přeložila Věra JUNGMANNOVÁ. Praha: Odeon, 1984. Živá díla minulosti (Odeon).
MARSIPOLITANUS, Thietmarus. Kronika. Přeložil Bořek NEŠKUDLA, přeložil Jakub ŽYTEK. Praha: Argo, 2008. Memoria medii aevi. ISBN 978-80-257-0088-4.
NESTOR. L’ětopis Nestorova: Nestorův Letopis ruský ; přeložil Karel Jaromír Erben. Přeložil Karel Jaromír ERBEN. Praha: Řivnáč, 1867.
PÍČ, Josef Ladislav. Dějiny národa ruského. Praha: Matice česká, 1889. Novočeská bibliotéka (Matice česká).