Byli Načeratici nepohodlní králi?
Takzvaní Načeratici byli jedním z nejvýznamnějších rodů Českého království. Pak ale přišel zlom a oni ztráceli svá nejdůležitější panství, za která jim král dal bezvýznamné statky. Dnes se o nich ale moc neví a pokud se něco píše, tak většinou rozporuplně… Jak dokazují i různé statě zmiňující se o Načeraticích, jež poměrně nezřídka nemají výraznější informativní hodnotu a v souhrnu ani tak nenastiňují danou problematiku, jako spíše zastiňují. Tento příspěvek si neklade za cíl odborně analyzovat jeden šlechtický rod, ani co nejdůkladněji informovat o jeho historii, nýbrž působit jako rozšířený úvod do diskuse s odkazem na patřičnou kapitolu diskusního fóra…
Jako u jiných rodů, i u tohoto se první písemné zprávy noří z šera dávnověku, a to se podepisuje také na ne zcela jistém povědomí o jejich počátcích. Za prapředka se považuje Načerat (1180-1188), bratr Smila Světlického z Tuháně. Někteří jej proto mají za syna velmože Chvala (1179), jiní zas Hrona.
Jméno Hron bývalo později u Načeraticů poměrně oblíbené, takže jím byl sveden i František Palacký, který začal nazývat Hronovici i jejich příbuzné Ronovce. Tento názor je již překonán a i přesto, že se označení „Hronovici" dodnes užívá, je větev rodu nazývána poněkud skromněji, podle již zmíněného prapředka – Načeratici. Možná ještě oblíbenějším jménem byl právě Načerat. Ale i to bývalo rozšířenější i mimo rámec rodu, jak dosvědčují Načeratice na Znojemsku (1222), první písemná zmínka z r. 1184 o farní vsi Načeradci (Načerac), v XI. století Načerat Tasovec nebo pán Soběslavovy družiny Načerat, padlý r. 1142 u Vysoké.
Načeratův syn Pakoslav dosáhl takového věhlasu, že dokonce získal přízvisko „Veliký" (Magnus) a synové tohoto (Načerat z Brady a Hron z Náchoda - Hron z Náchoda na obrázku ve fiktivní Willenbergově podobě v Paprockého Zrcadle) pak byli natolik zajištěni, že každý kolonizoval významnou oblast příhraničních Čech. Načerat značný enklávní rozsah na Jičínsku a Hron u nejvýznamnější severovýchodní zemské brány – na Náchodsku. Oba si mezi prvními postavili moderní kamenné sídlo a potomstvo se jim zdárně rozhojňovalo, že se každý stal zakladatelem vlastní rodové větve. Dnes o nich jen němě vypovídají názvy měst, kupř. Nová Paka nebo Hronov.
Zakladatel Náchoda – Hron, byl v kronikách dokonce opěvován pro svou moudrost a diplomacii, jíž získal české královské družině v zahraničí respekt a uznání; čímž si také vysloužil nový erb. Tehdy se jednalo o volbu císaře, ale nejenže se soudobé kroniky nemohly shodnout na datu, do které chrabrost Hronovu datovat, stejnými teoriemi disponovali i pozdější historici. Takže se z jedné kroniky dozvídáme, že to bylo roku 1252, z jiné 1266, historici se domnívali že mezi léty 1256-1257, odjinud zas že snad r. 1273…
Hrad Náchod (Podoba kolem r. 1538, Würzburské album)
Podobných polemik nebyl ušetřen ani původ rodu a stejně tak vyobrazení jejich erbu -
vyobrazení z 16. století, Paprocký. Kroniky sice svorně vykreslují děje zrození jejich erbu přeměnou z motivu ronoveckých ostrví a vzácně i s přesným popisem barev – tedy totožných jejich předešlému erbu. Přesto dnes často najdeme v popisu jejich erbu místo historického „leo niger in auro" (černého lva ve zlatém poli), červeného lva na zlatém štítě, černého lva na stříbrném štítě, stříbrného lva v zeleném poli a J. V. Šimák si pohrával s myšlenkou, že byli „Načeratici erbu neznámého (růže-li?), od r. 1252 černého lva."
Nepřekvapí potom tedy ani, že se jedni podivují nad nenadálou vlastnickou změnou jejich držav a nabízejí teorie o původu Načeraticů z významného rodu Markvarticů, kteří po nich později získali část území. Jako důkaz má pak sloužit podobnost zlato-modrého markvartického erbu lvice. Heraldik M. Mysliveček je pak bez zardění rovnou považuje za
„větev rodu pánů z Michalovic, rozrodu Markvarticů."
Můžeme se jen domnívat, zda v tomto případě nešlo o nechtěnou záměnu načeratického hradu na Jičínsku se stejnojmennou vsí v západních Čechách, k níž J. V. Šimák stručně shrnul
„…také Levín, tehdy ves od XVI. st. mčko – jehož příslušenství k panství Michaloviců jeví starodávný svorník ze starého chrámu, zdobený erbem lvice."
Nebo naopak, inspirací pro jiné mohl být jiný Levín (Lewin Kłodzki). Správcem tohoto kraje býval jiný Markvartic, Havel z Lemberka, který v té době také ještě pečetil erbem lva. Shodou okolností měly za husitských válek dva nedaleké hrady (Náchod a Homole–Landfrede s Levínem) společné majitele. A také zde B. Paprocký mylně ztotožnil tento nesouvisející šlechtický rod s Načeratici.
Rekonstrukce hradu Levína (kresba T. Tomíček)
Nicméně, ať už vedlo autory nejrůznějších teorií k jejich předpokladům cokoliv, zůstává, že Načeratici bývali do konce 13. století významným a vlivným šlechtickým rodem. Tehdy ale začali dovršovat svůj pomyslný vrchol úspěchu. Jak uvádějí kroniky, o zlomení rodu se postarala „křivda od krále", když jim zabavil jejich majetek a „satisfakcí" jim měla být směna za bezvýznamné statky.
Načeratův (1241-1263) syn Léva přišel r. 1304 o prosperující jičínské dominium. Snad se to snažil řešit výstavbou hrádku Levína, ale jeho panství (Levín a Konecchlum) nikdy už nedosáhly většího významu a jeho potomstvo někdy v průběhu 14. století zaniklo.
O moc lépe si nevedlo ani potomstvo Hrona z Náchoda (1241-1289). Král se i jim postaral o zabavení rodového majetku, takže potom opustili Čechy a usadili se na sousední Moravě, kde nabyli panství Kraví Hory a Březníku. Větev Březnických z Náchoda vymřela až někdy v průběhu 17. století. Její příslušníci obsadili i některá dvorská místa a dostalo se jim dokonce i polepšení erbu, kde ve čtvrceném štítu kombinovali vlastní erb s původními ronoveckými ostrvemi.
Jejich erb na obrázku - kresba J. Louda. Tím se jejich rodový kruh uzavírá…
Po králem záměrně způsobeném zlomu se rod už nikdy nedostal na svou někdejší společenskou příčku. Přesto se nikdy nevzdal a do svého úplného konce kráčel se vší vznešeností heraldického lva.
Výběr literatury k níž bylo přihlíženo:
Bartoloměj Paprocký: O erbě a rodu pánůw z Náchoda, Zrcadlo slavného markrabství moravského, 1593
Neplach: Stručné sepsání kroniky římské a české, Kroniky doby Karla IV., 1987
Kronika tak řečeného Dalimila, 1977
Václav Hájek z Libočan: Kronika česká, 1981
František Palacký: Dějiny národu českého, 1939
Jiří Úlovec, Tomáš Tomíček: Hrad Levín, Z Českého ráje a Podkrkonoší 12, 1999
August Sedláček: Hrady, zámky a tvrze království Českého V. , 1887
August Sedláček: Atlasy erbů a pečetí české a moravské středověké šlechty I.-V., 2001-3
Josef Vítězslav Šimák: Pronikání Němců do Čech kolonisací ve 13. a 14. století, 1938
Antonín Hejna: Písemné prameny k dějinám severovýchodních Čech, 1986
Kol. aut.: Hrady, zámky a tvrze I., Jižní Morava, 1981
Milan Mysliveček, Velký erbovník I., 2005
Jan Urban, Lichtenburkové, 2003