Durynk zabil krále, ...jiný se jím mohl stát.
Jedním z nejtragičtějších okamžiků naší historie je všeobecně známé datum léta Páně 1306. Tehdy úkladnou vraždou přišel v Olomouci o život poslední člen vládnoucí linie Přemyslovců Václav III., při svém válečném tažení do Polska na obhájení koruny. Stalo se tak teprve po naplnění jednoho roku samostatného vládnutí mladého sedmnáctiletého krále.
Kolem dokola se rozhořela vlna podezření, kdy byl možným viníkem téměř kdekdo, …od domácí šlechty, přes následného krále - Václavova švagra nebo vzdáleného krále polského. Dodnes je tato vražda záhadou i pro moderní historiografii. Jediné, co se s jistotou ví, je, že z místa činu utíkal jakýsi durynský rytíř, kterého na místě stráže rozsekali k nepoznání. Přestože již soudobí letopisci hovoří o durynských rytířích, vesměs pochybují na vinou oné nešťastné oběti.
Ať to bylo jak chtělo, výsledkem byla vražda královského mladíka, jímž vymřela jediná původem česká vládnoucí dynastie po meči, a to doslova. Kronikář jej nazývá „Jedinou nadějí národa, květem nachovým…", který vládl třem královstvím, jednomu markrabství a dvěma vévodstvím, v nichž byl schopen se domluvit pěti jazyky…
Příbuzní Habsburkové byli rychlejší…
Po smrti krále se rozhostila obava z bezvládí, které je obyčejně doprovázeno chaosem, zvůlí a bezprávím. Téměř bez odporu byla českými stavy koruna nabízena nástupci posledního Přemyslovce, manželu Václavovy šestnáctitileté sestry Anny, tehdy jedenačtyřicetiletému tyrolsko-korutanskému vévodovi Jindřichovi. Oddáni spolu byli ještě za Václavova života a Jindřich byl navíc pověřen správou království v nepřítomnosti krále při jeho tažení do Polska. Zatímco byl Jindřich příliš liknavý k této velkorysé nabídce, která byla ostatně v zásadě logická, čehož si byl patrně velmi dobře vědom, a dlouze zvažoval nástupnictví trůnu, Habsburkové měli již jasno.
Římský král Albrecht I. Habsburský, který se pokusil dobýt Čechy již za Václavova otce (Václav II., 1278-1305) a jež je hlavním podezřelým z vraždy mladého Václava, ze svého titulu protiprávně prohlásil Čechy říšským lénem, které ihned udělil svému pětadvacetiletému synu Rudolfovi III. (v královské posloupnosti Rudolf I. na renesančním obrázku). Ten v nastalém zmatku využil situace v Čechách a byl podplacenou šlechtou zvolen českým králem.
Po příchodu Rudolfovy armády se oblíbený Jindřich Korutanský s manželkou v tichosti odebrali do Korutan. Rudolf se hned po zvolení podruhé oženil s vdovou po Václavu II., Eliškou Rejčkou (Richenzou, dcerou Přemysla Velkopolského), čímž si upevnil nárok na polské království. Přestože se jako špatný panovník nejevil, u české šlechty k jeho osobě začínal vzrůstat odpor. Nakonec jim jistě přislo vhod, když habsburský král při jednom letním obléhání roku 1307 podlehl úplavici. Po jeho smrti byl protlačován na český trůn Albrechtův druhý syn, rakousko-štýrský vévoda Fridrich Sličný.
Ale u Habsburků ještě chvíli pobuďme. Zde jistě zaujme, že právě pro tuto dobu není ani tak k tomuto rodu tolik charakteristická česká nenávist k nim, jako spíš až extrémní provázanost s Přemyslovci, …a pak, vražedné pozadí.
Albrecht I. Habsburský sice nejlepší pověsti nedostál a nechuť k němu byla jistě oprávněná. Zato jeho bratr, Rudolf II., se měl stát římským králem; překazila mu to jenom jeho smrt. Rudolf se však oženit s dcerou Václava II., Anežkou Přemyslovnou, s níž měl syna Jana Parricidu. Parricida vyšel bez dědického podílu a stal se vrahem svého strýce Albrechta I. († 1308), který tak zemřel rok po svém synovi Rudolfovi III., českém králi. Dalimilova kronika v tom spatřuje spravedlivou odplatu za vraždu Václava III.; ostatně, ten byl synovcem Albrechta I., jelikož jeho sestra Guta (Jitka) byla provdána za Václavova otce (Václava II.) a tudíž i synem Guty Habsburské. Poněkud zamotaná historie, vzhledem k tomu, že byl poslední Přemyslovec i s jeho sestrou, budoucí královnou, napůl Habsburk! Navíc těsnější vztah s příbuzenskou provázaností si dovedeme jen stěží představit.
Návrat líného krále
Vraťme se však zpět k příběhu… Smrt Rudolfova († 1307) byla jistě pro některé příznivá. České stavy ihned uznali legitimitu Jindřicha Korutanského a ten se opět vrátil do Čech jako král. Štědře odměňoval šlechtu, která jej podruhé dosadila na trůn a tím si znepřátelil některé německé měšťany v královských městech. Ti pak iniciovali lstivé zajetí (1309) některých českých pánů, včetně, s tehdy jedním z nejvyšších – Jindřichem z Lipé. Obě strany důvěřovaly králi a tak se na něj s nadějí obracely jako na rozsudího. Ten si s tím však nevěděl rady a tak jednání prodlužoval tak dlouho, až se znesvářené strany dohodly sami mezi sebou.
Jindřich z Lipé po propuštění na svobodu obsadil Pražský hrad, vypudil z něj Jindřicha Korutanského a vládl sám bez ohledu na krále. Nepomohlo ani vyjednávání diplomatických stran, jehož úmluvu porušil sám Korutanský tím, když si na pomoc přizval (1310) míšeňskou armádu. Tou si, jejím krutým a nepřátelským chováním, odvrátil jak svou stranu , tak samotný lid.
Ostatně když biskup Jan z Dražic kupoval od Durynce Oty z Bergova (erb rodu na obr.) na česko-německém pomezí hrad Kyšperk, vyjádřil se o míšeňském markrabství ve smyslu „neřestného národa" (nacionis Peruerse). Podle tehdejších dějepisců „…všichni rytíři pod králem Korutancem, jakkoli nepatrní, chtěli být králi a vykonávali na chudých zuřivou krutovládu!" Překvapí proto, že shodou okolností se soudobý kronikářský zápis zmiňuje o několika pánech kteří se též chtěli rovnat králi, mezi nimiž figuruje jméno Jeniše ze Supí Hory (Kyšperka). V tomto případě jde však o jiný stejnojmenný hrad v Čechách.
Jindřichova vláda se obecně nehodnotí nijak positivně. Jako král neměl příliš zájem řešit vládní záležitosti, správu země téměř opomíjel, že jí dovedl až k hospodářskému a finančnímu úpadku. Dějepisci mu měli za zlé, že byl tak nehospodárný, až si na své jídlo musel půjčovat nebo rozprodávat osobní věci! Jediným jeho zájmem bylo zvelebování své korutanské země za české stříbro.
Je mu také připisováno, že právě za něj sem byly dovezeny hrací kostky, jak se ještě v 16.stol. píše, že s těmi Němci, kteří s ním přijeli, „…přinesena do Cžech hra Kostek, kteréž před tím Cžechowé neznali." Dalimilova kronika pak tuto zábavu ve svých verších kritizuje, že „…chytli se čeští páni špatných mravů a vrhcáby (kostky) začali hrát pro zábavu… Ve hře v kostky ubožáci, vidí skvělou oblektaci (potěšení)…" Církev později tuto hru přísně trestala.
Útrapy Elišky Přemyslovny
Úpadek tohoto krále měl však zanedlouho nadejít. Slovy letopisce „Znage potom Gindřich welikau nepříjzeň proti sobě od některých Pánůw Cžeských, nic se gich nestrachowal, než toho se obáwal, aby někdo z Knijžat Cžeských nebyl dán za Manžela Panně Alžbětě a ten aby ho z Králowstwj newyhnal…" Jindřich Korutanský pro jistotu, neopouštěl Čechy, aby šlechta nevyužila situace v jeho nepřítomnosti, a to ani tehdy, když se jednalo o volbě nového římského krále (1308) po smrti Albrechta Habsburka. Na místo něj byl zvolen Jindřich VII. Lucemburský. Jak se později ukázalo, tento jeho neprozřetelný tah byl do budoucna jen počátkem jeho pádu.
Největší chybou Korutanovou ovšem bylo, že onen chorobně sžíravý strach z omezení moci nechal negativně vyústit v opatření proti Elišce (Alžbětě) Přemyslovně (*1292- †1330;), nejmladší sestře zavražděného krále Václava. Jindřich se, stůj co stůj, rozhodl jí vybrat manžela podle svého mínění, aby mu nebyl později překážkou a omezením jeho moci. Otevřeně jí byl ochoten k tomuto skutku dopomoci i násilím. Pozdější kroniky se na základě ústní tradice (podle domnění historiků) zmiňují, že jí za manžela vybral „…jakéhosi pána zvaného z Bergova, jenž byl na jeho straně a poslouchal ho."
Elišku to však popudilo natolik, že se na něj zlobně obořila se slovy: „Chceš-li mne, králi, řádně provdat, nehanob mne, ale urči mi někoho rodem mi rovného, nebo dovol, abych přijala řeholi a oddala se trvale Bohu… Jestliže však o mně rozhodneš tak, že ponížíš můj rod, poznáš mne bezpochyby jako svého zjevného nepřítele…."
Kdo by byl pomyslel, že kdysi národem oblíbený král, pro něhož tehdy čtrnáctiletá Eliška plakala, když s její sestrou prchal do Korutan, bude později jejím nepřítelem? Skon jeho panování mu Eliška bezděky předpověděla o něco později, když se doslechla, že její švagr dále trvá na svém. Tehdy řekla… „Protože zamýšlíš a rozhodl ses mne zhanobit, budu rovněž myslet na to, jak tě vyhnat z Českého království." Tím byl jakoby další osud království předurčen. V letech 1309-1310 probíhala dlouhá jednání o novém českém králi právě s dosavadním římským králem Jindřichem VII., jehož Jindřich Korutanský odmítl podpořit. Jednání iniciovali především cisterciáčtí opati zbraslavského kláštera Konrád a sedleckého Heidenreich, někdejší oblíbenci předchozího krále Rudolfa Habsburského (1306-1307).
O tom, že se sama Eliška ocitla v těžké situaci, svědčí i to, že jí bylo, podle kronikářů, usilováno dokonce o život! Jednou dokonce došlo i k pokusu otrávení jídlem. Zastání nenalezla ani ve své starší sestře, která jako manželka Jindřicha Korutanského k ní měla stejný vztah. Po té byla navíc vyčleněna z Hradu a uvězněna v jakémsi měšťanském domě. Z vězení se jí podařilo utéct až po nějakém čase s pomocí Jana z Vartemberka a starého kněze Berengara (Berengarius), někdejšího kaplana jejího otce. S sebou si vzala dvě své komorné, Anežku a Cecílii, a v přestrojení byly dovedeny nejprve na Vyšehrad, kde byl tamním proboštem její bratr, levoboček Jan Volek, který vyřídil všechny nezbytnosti a opatřil jim nějaké koně na cestu. Pak za doprovodu Jana z Vartemberka a jeho družiny byla tajně dopravena do královského města Nymburka ve správě Jindřicha z Lipé, kde jí ještě z vděku k jejímu otci poskytli ochranu.
Mezitím se Petr Žitavský vrátil od krále Jindřicha VII. s radostnou novinou, že se římský král nakonec přeci jenom uvolil, vzhledem k situaci v zemi, po diplomatickém přesvědčování opatem Konrádem a mohučským arcibiskupem, zaujmout kladné stanovisko k obsazení českého trůnu jeho rodem. Zprvu však nebylo jisté, zda-li se manželem osmnáctileté Elišky (kronikář jí asi nedopatřením z nějakého důvodu napsal 26 let) stane Walram Lucemburský, králův bratr, kterého král Jindřich VII. prosazoval, nebo jeho jediný syn, čtrnáctiletý Jan – na svůj věk však zdatný a zmužilý, kterého si přáli české stavy, jistě také vzhledem k Elišce. Výsledek toho příběhu je dostatečně znám.
Svatba Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny
Kronika z doby Lucemburské pak nadvyšuje i Eliščinu úlohu v posledním dějství, než došlo k dalšímu, v tichosti vyklizení, královského trůnu Jindřichem Korutanským. Následný úryvek z oné kroniky z dobývání Pražského hradu spíše připomíná příběh Johanky z Arku, odehrávající se o jedno století později… „…Zmíněný vévoda korutanský přitom seděl v první věži Pražského hradu a díval se na toto pro sebe zhoubné představení. A tak zmíněná dívka z královského rodu, Eliška, začala s podporou pánů Českého království velmi tvrdou válku proti svému švagrovi, vévodovi korutanskému, a denně s velikým vojskem a chytře usilovala o jeho vypuzení z Českého království…"
Lucembursko-Korutanské námluvy
Jindřich Korutanský, přestože pak potají opustil Prahu, prázdný titul českého a polského krále, jež na svých listinách uváděl, užíval až do své smrti. Následně uzavřel smlouvu i s durynským markrabětem proti Jindřichovi VII. a byl mu nepřítelem i pro další časy. Když Jindřich Korutanský neměl žádného dědice s Annou Přemyslovnou a ve druhém manželství jenom stále churavou Adlétu a Markétu Maultasch zvanou Křivoústou, rozhodl se král Jan Lucemburský, zištně kvůli dědickým nárokům, smířit se s ním a nabídnout mu do třetího manželství svoji sestru Marii, která však takovýto svazek zamítla. Jeho neteř Beatricie se k připravené svatbě ani nedostavila a tak král Jan vychovával alespoň svého syna Jana Jindřicha, pozdějšího moravského markraběte, od pěti let k chystanému sňatku, což mu později dopomohlo k titulu tyrolského hraběte. V devíti letech si přeci jen vzal tehdy dvanáctiletou Jindřichovu dceru Markétu, s kterou se později rozvedl …
Pán z Bergova – potencionální český král…
Málo známou rolí je však úloha Bergova v historických souvislostech tohoto příběhu. To vyvolává celou řadu nezodpovězených otázek. Především není jasné, proč je tento drobný durynsko-anhaltský šlechtic s kořeny již ve 12.stol., tak málo znám, když musel být jedním z předních mužů králových a jeho rod zde působil následující půldruhého století…? To také vzbuzuje další nejasnosti, neboť jako jeden z předních mužů, Jindřichu Korutanci oddaných, by jistě se svým králem chvatně opustil tuto zemi. Přitom se páni z Bergova vyskytují v dalších okruzích lucemburské vlády i v následujících obdobích kdy jim věrně slouží, mimo Václava IV., proti němuž se postavili na odpor.
Pokud by se korutanskému vévodovi přeci jen jeho záměr s provdáním Elišky za pána z Bergova vydařil, byl by v budoucnu dalším možným kandidátem na českého krále a později mohl vládnout místo Lucemburků. (Z toho času jsou na našem území známi pouze bratři Otta mladší a Otta starší z Bergova /Burgau-Löbdaburg/).
Otázkou také je to, jestli vůbec Bergov o vnucovaný sňatek stál a jestli se nespletl již sám kronikář, vyslechnuvši lichou zvěst šířící se mezi lidem? Přesto však není vyloučeno, že se mu jako Durynkovi, donesla i pravda o nařčení jeho krajana z úkladné vraždy krále Václava III., jejíž byl současníkem. Česká úloha obecně durynských pánů a rytířů je jistě zajímavá i nadále a českými dějinami doslova protknuta. Nejenže později sloužili Lucemburkům, velice blízko také stáli na straně krále Jindřicha Korutanského, podporovali Jindřicha z Lipé a sám král Václav II., otec zavražděného Přemyslovce, určil „tři durynky", kteří byli jeho synovi komorníky. Na jednoho z nich pak byla svalena vina z jeho zabití.
Podobnou situaci zaznamenaly již i starší kroniky. V Kosmově kronice je také děj, v němž vystupuje Durynk, který byl opatrovníkem mladého knížete, jehož potom zabil…
Za využití historické literatury stály předlohou zejména kroniky:
Zbraslavská kronika – Chronicon Aulae Regiae, druhé vydání, Praha 1976.
Přibíka z Radenína, řečeného Pulkava, Kronika česká, Kroniky doby Karla IV., Praha 1987.
Kronika tak řečeného Dalimila, Praha 1977.
Diadochos. Jinak posloupnost knížat a králů českých, kniha I., Bartoloměj Paprocký, Praha 1602, (fotoreprint 2005).
Diskuse: Vrazi Václava III., Jindřich z Lipé