Karel IV. Kapitola V. Zápas o císařský diadém (1346-1355)
Přechozí díl: Karel IV. Kapitola IV. S otcem po boku (1333-1346)
Nešťastný Kresčak, ačkoli přinesl nesmrtelnou slávu Janu Lucemburskému, znamenal pro Karla nepříjemné komplikace. Ty přicházely ve chvíli, kdy bylo jeho prvořadým úkolem dosáhnout římské korunovace a zjednat si v Říši většinové uznání dříve, než se Wittelsbachové v čele se sesazeným a zhrzeným císařem Ludvíkem Bavorem vzchopí k ofenzívě. Drtivá francouzská porážka kromě toho znamenala pro Lucemburky nebezpečí, že oslabí velmocenské postavení spojenecké Francie v Evropě. Karel se proto snažil k Paříži už od počátku své samostatné vlády zaujmout realistický postoj. V Karlových budoucích vizích neměli být Lucemburkové již tolik svázáni s osudem Francie, jako tomu bylo za vlády jeho otce, který na to koneckonců doplatil vlastním životem.
Sotva co se Karel postaral o důstojný pohřeb otce, jenž si podle vlastní vůle přál spočinout v rodné lucemburské půdě, byl nový panovník postaven před řešení choulostivých rodinných otázek. Jako nová hlava celé dynastie se Karel musel v prvé řadě postarat o důstojné hmotné zabezpečení své macechy Beatrix Bourbonské. Stejně tak se na něj přenesly pohledávky Janových věřitelů, a ty nebyly zrovna malé. Svého krátkého pobytu v Lucembursku nicméně Karel využil ke svým prvním vladařským opatřením. Jelikož byl jeho polorodný bratr z otcova druhého manželství Václav ještě chlapcem, ujal se vlády v hrabství sám. Karlovo pstavení v Lucemburku bylo však komplikováno faktem, že Jan větší část země zastavil strýci Balduinovi. Karel z tohoto důvodu musel až do smrti svého prastrýce v roce 1354 strpět, že nemůže s Lucemburskem naložit podle svého. Hrabství však plánoval předat Václavovi a již v této době kalkuloval s tím, že jej povýší na vévodství a dynasticky sváže s Českým královstvím. Co se týče Moravy, jež měla podle přání otce připadnout Janu Jindřichovi, tu si Karel prozatím ponechal pod svou správou, jelikož tuto otázku mimořádného významu pro vnitřní poměry v českém státě hodlal řešit až později.
Po těchto opatřeních se Karel přesunul do města Bonnu, kde byl 26. listopadu 1346 z rukou kolínského arcibiskupa Walrama korunován římským králem. Starodávný akt se nemohl konat v Cáchách, tradičním korunovačním městě římských panovníků, protože město stejně jako další bod Říše Frankfurt nad Mohanem držel v rukou Ludvík Bavor. Po korunovaci, která postrádala patřičný lesk, čehož si byl Karel plně vědom, následovala strastiplná cesta do Čech. Jelikož hlavní přístupové cesty ze západní části Říše do Čech kontrolovali Wittelsbachové, musel se Karel přestrojit za panoše a se skromným doprovodem projít Alsaskem, Švábskem, Franky a Horní Falcí, načež dosáhl českých hranic. Na začátku ledna 1347 vjel Karel do Prahy. Bylo to poprvé, kdy do rodné metropole přijížděl v roli panovníka, a proto jej obyvatelé hlavního města království uvítali se všemi poctami. Teprve tehdy začala Karlova skutečná česká vláda, se kterou úzce spojil celkovou budoucností sebe i celé lucemburské dynastie. Český trůn měl Karlovi patřit na dalších více než třicet let, což v českých dějinách středověku činí úctyhodnou dobu.
Poté, co se Karel osobně sešel s rakouským vévodou Albrechtem II. a novým uherským králem Ludvíkem I. Velikým, který usedl na trůn v roce 1342, nastoupil na jaře 1347 vojenské tažení do Tyrol, kde došlo k nepokojům proti wittelsbašské vládě. To Karlovi teoreticky umožňovalo zasáhnout císaře na citlivém místě. Ukázalo se však, že moc mají pevně v rukou vévodkyně Markéta i tyrolská šlechta, jež se z větší části klonila k císaři. Ani Karlův pokus o dobytí hradu Tyrol neskončil úspěšně. Avšak cesta do Tyrol zbytečná nebyla, jelikož Karlovi umožnila vejít v čilé styky s italským prostředím a papežem Klementem VI., který Karla vybízel, aby neprodleně zahájil tažení do Říma a přijal císařskou korunu. Karel ale odmítl, jelikož věděl, že podniknout vojensky a finančně velmi nákladný projekt v době, kdy by jeho vzdálení ze střední Evropy mohl Ludvík Bavor snadno využít k vpádu do Čech, se jevilo jako nezodpovědné. Karel se proto vrátil do Čech s vědomím, že císařská korunovace je předmětem vzdálené budoucnosti. Tímto okamžikem také pro sebe a svůj rod definitivně uzavřel neúspěšnou tyrolskou kapitolu.
Tažení proti vzpurnému Wittelsbachovi Karel naplánoval na podzim 1347. Otálet nemělo smysl, vždyť Karel musel kout železo, dokud bylo žhavé. Promarnit rychlý comeback Lucemburků na římský trůn se mohlo Karlovi vymstít, neboť náklonost říšských kurfiřtů byla ve středověku vždy proměnlivá a nevyzpytatelná. Výsledek zápasu se zdál být však nejistý, jelikož Karel, ačkoli nepřestával věřit v přízeň Štěstěny a Prozřetelnost, neměl žádné větší zkušenosti z vojenských tažení. Obdobně na tom sice byl i Ludvík Bavor, avšak ten byl o celou jednu generaci starší a navíc před lety úspěšně absolvoval římskou jízdu, která byla svým způsobem velkolepým vojenským podnikem. Není se vlastně ani co divit, že Karel hodlal zahájit tažení až po své českékorunovaci. Právě jí přikládal velký význam, neboť měla být stvrzením převzetí vlády v českém státě a prestižní společensko-politickou událostí, od které se měla odvíjet celá Karlova vláda v Čechách. Kromě toho chtěl být ve své pověrčivosti a hlubokém duchovním zaměření před rozhodujícím střetem se svým sokem pomazaným a z plné Boží milosti českým králem, což - jak pevně věřil - mu pomůže naklonit přízeň shůry.
Na svou korunovaci českým králem se Karel připravoval dlouhé roky, v podstatě již od roku 1341. Nejenže se osobně podílel na sepsání korunovačního řádu českých králů, který spojoval obvyklé středověké korunovační zvyklosti s přemyslovskou tradicí, ale zároveň nechal už nejspíše v roce 1346 zhotovit nový diadém, jenž byl zasvěcen nejvyššímu zemskému světci sv. Václavovi. Tento diadém měl sloužit výhradně ke korunovaci českých králů a královen.
Svatováclavská koruna,
která je dodnes jedním z nejvýznamnějších symbolů české státnosti, počínaje Karlem a jeho chotí Blankou spočinula v dalším téměř půl tisíciletí na hlavách 21 a 17 královen. Karlova pompézní korunovace českým králem byla jednou z největších slavností, jaké Praha do té doby zažila. Korunovace se odehrála 2. září 1347 a jejím hlavním dějištěm byly Pražský hrad a rozestavěná katedrála sv. Víta. Karla i Blanku korunoval pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic. Na paměť výjimečné události Karel den po korunovaci založil na místě vyhlédnutém ke stavbě Nového Města pražského chrám Panny M. Sněžné.
Sotva co skončily korunovační slavnosti, musel již Karel pomýšlet na válku. V říjnu 1347 se postavil v čelo silného vojska, s nímž vyrazil přes Domažlice k bavorským hranicím. Karel nečekal, až nepřítel vpadne do jeho království, a namísto toho se hned od počátku ujal iniciativy. Avšak jen co překročil české hranice, dorazila k němu šokující zpráva. Ludvík Bavor se totiž 11. října vypravil na lov medvěda, při kterém spadl z koně tak nešťastně, že si zlomil vaz. Štěstěna tak onoho podzimu stála jednoznačně při Karlovi, který byl tímto vskutku pozoruhodným způsobem zbaven svého úhlavního nepřítele. Namísto válečného tažení tak Karla nyní čekala triumfální jízda německým jihozápadem a Porýním. Karlovi postupně otevírala své brány významná říšská města jako Řezno, Norimberk, Štrasburk, Basilej, Špýr, Ulm, a další. Přicházeli však i představitelé menších měst, kteří vzdávali Karlovi hold a žádali jej o potvrzení svých privilegií. Karel si počínal velkoryse, a proto uděloval privilegia, práva a milosti plnými hrstmi, aby si zajistil přízeň říšské veřejnosti. Do Prahy se vrátil až na konci února 1348.
Karel ale stále neměl vyhráno, jelikož novým vůdcem Wittelsbachů se stal Bavorův stejnojmenný a nejstarší syn Ludvík, zvaný „Branibořan", který vládl v Braniborsku a v Tyrolsku. Ani on nehodlal uznat Karlův titul římského krále, takže bylo zřejmé, že následující měsíce a léta budou ještě hodně hektická, obzvláště, když Ludvík držel jeden z kurfiřtských hlasů a jeho příbuzní z Rýnské Falci disponovali dalším hlasem. Situace v Říši však pro Karla vypadala na začátku roku 1348 o mnoho lépe. Navíc pominulo aktuální nebezpečí nepřátelského vpádu do Čech. Toho Karel využil k tomu, aby uvedl ve skutek řadu důležitých státoprávních a vnitřních opatření na celkové povznesení Českého království, jež se podle Karlových představ mělo stát nejvýznamnějším článkem Svaté říše římské. Čechy s Prahou se podle Karla a jeho propracované státní koncepce měly stát politickým, hospodářským a také kulturním centrem Říše i celé střední Evropy. Na březen 1348 svolal Karel do Prahy generální sněm říšských knížat. Z několikatýdenního rokování vzešlo celkem třináct listin, které upravovaly poměr českého státu k Svaté říši římské, a jež byly z větší části respektovány až do zániku česko-říšského svazku v roce 1806. Karel jako římský král potvrdil Čechům všechna privilegia, jež byla v minulých staletích vydána českým panovníkům. Jednalo se vesměs o úlevy českých zemí z povinností a také pravomocí říšských institucí, aby tak byla opětovně zdůrazněna volná lenní vazba Českého království k Říši.
Zároveň, a to představuje jeden z nejdůležitějších Karlových státnických počinů s ohledem k českým zemím, bylo oficiálně vyhlášeno soustátí „Corona regni Bohemiae", tj. země Koruny české. Česká Koruna byla vyhlášena jako organizovaný, pevný a suverénní lenní svazek hned několika zemí, jejichž vrchním vládcem byl český král. Nejvýznamnější částí české Koruny bylo České království, jehož nezcizitelným lénem se stala Morava. Zbytek Koruny, tj. slezská knížectví a Horní Lužice (za Karlovy vlády byla rozšířena i o Dolní Lužici), se staly volným lénem českého panovníka. Karel k těmto korunním zemím později připojil ještě Horní Falc a Braniborsko. Je až k nevíře, kolik toho Karel stihl na jaře 1348. Jeho státnická činnost bere dech, neboť Karel do krátkého časového úseku vměstnal tolik převratných zákonů, změn a záslužných činností, že by to ostatním vladařům vystačilo na celá desetiletí. Je proto zřejmé, že drtivá většina z těchto nařízení byla připravena již dříve, a Karel pouze využil chvíle oddechu před druhým kolem boje o římský trůn, aby je uvedl ve skutek.
Dne 8. března tak Karel vydal zakládací listinu Nového Města pražského, které bylo obdařeno stejnými městskými právy, jako Staré Město. Nové Město mělo od počátku převážně český a řemeslnický charakter, který umožnil v následujících desetiletích změnit národnostní složení celé Prahy. Zároveň nastartovalo unikátní a všestranný rozvoj české metropole. Ta se už zanedlouho měla stát jedním z nejlidnatějších a největších měst v Evropě. Další mimořádný státnický akt na sebe nenechal dlouho čekat. Z titulu českého krále založil Karel pražské vysoké učení, první svého druhu ve střední Evropě. Univerzita měla všechny čtyři fakulty, jež nacházíme na předních evropských univerzitách té doby, tj. fakultu artistickou(filozofickou), právnickou, lékařskou a bohosloveckou (teologickou). Ústavní práva i správa byly zčásti převzaty z pařížského vysokého učení, které Karel ze svých mladých let osobně poznal. Už krátce po vzniku univerzity byli mistři i studenti rozděleni do čtyř univerzitních národů, a to českého, zahrnujícího studenty z Uher a Sedmihradska, bavorského, polského, jenž mezi sebe počítal i žáky z Litvy, Pruska, Slezska a Lužice, a saský. Formální hlavou univerzity se stal kancléř, jímž byl pražský arcibiskup. Výkonná moc ale připadala volenému rektorovi. V čele jednotlivých fakult poté stáli děkani. Vznik pražského vysokého učení měl osudový vliv na další utváření duchovní kultury českého středověkého národa a výrazně ovlivnil i celkové dějiny země.
Ani léto 1348 nebylo pro Karla klidné. V červnu začal na jeho příkaz Matyáš z Arrasu, jenž se stal dvorním stavitelem pražského dvora, budovat Karlštejn. Nový hrad se měl stát místem ochraňujícím české i říšské korunovační klenoty, stejně tak jako ostatky světců a důležité státní listiny, včetně zemských desek. Stavba Karlštejna byla dokončena v roce 1357 a Karel jej poté pravidelně a s oblibou navštěvoval. Stejně činorodě si počínal i Karlův přítel a věrný rádce arcibiskup Arnošt z Pardubic. Ten v roce 1349, jistě ne bez důkladné konzultace s Karlem, vydal nový církevní zákoník (zvaný „Statuta Arnosti"), jehož hlavním cílem bylo upevnit pořádky v české církvi. Zákoník platil v pražském arcibiskupství několik set let.
Ostatně i sám Karel ještě v průběhu roku 1348 dohlížel na reformu moravského zemského soudnictví, jež přineslo reorganizaci správy markrabství do dvou zemských soudů v Brně a Olomouci. Počínaje tímto rokem se také dvakrát do roka scházely zemské soudy a sněmy střídavě v jedné z těchto moravských metropolí. Tímto krokem Karel splatil Moravě trapný dluh předchozích českých vládců, kdy markrabství v minulosti trpělo neuspořádanými právnicko-soudními poměry, které umožňovaly bujení kriminality.
I přes velké zaneprázdnění musel Karel ovšem sledovat dění v Říši. Nemohl být potěšen tím, že aktivita markraběte Ludvíka narůstá. Mladý Wittelsbach, jenž se stejně jako otec ocitl v klatbě, kterou na něj uvalil Lucemburkům přející papež, věděl, že nemá mnoho nadějí kandidovat proti Karlovi sám, a proto zvolil jinou strategii. Vyhlédl si nepatrného durynského hraběte Günthera ze Schwarzburgu, kterého postavil proti Karlovi jako kandidáta na římský trůn. Kalkuloval s tím, že říšští kurfiřté dají neprůbojnému hraběti přednost před silným českým králem, a tento kalkul mu do jisté míry vyšel, neboť se v Říši brzy schylovalo k nové volbě.
Karel reagoval okamžitě. Jeho vliv a prestiž po smrti Ludvíka Bavora posílily, a proto v červnu 1348 udělil Habsburkům rakouské země v léno výměnou za neutralitu a v listopadu toho roku uzavřel přátelskou smlouvu s polským králem Kazimírem III. Využil i své osobní tragédie, kdy po smrti Blanky z Valois v srpnu 1348 ovdověl a mohl tudíž uzavřít nový a dynasticky výhodný sňatek. Taková byla zkrátka doba, na osobní pocity panovníka se příliš nehledělo. Karel sice nedokázal zabránit tomu, aby byl v lednu 1349 Günther ze Schwarzburgu čtyřmi kurfiřtskými hlasy zvolen římským králem, avšak obratnou diplomacií a rafinovanými právními kličkami zpochybnil legitimnost volitelů i samotného uchazeče o trůn. Už v únoru 1349 Karel svolal do Kolína nad Rýnem sbor kurfiřtů, který vydal právní nález, jenž uznal jedinou legitimní volbu v Říši uskutečněnou v minulých měsících a letech, a to byla ta „lucemburská" z července 1346.
Aby si výsledek pojistil, navázal Karel spojenectví se svým dosavadním odpůrcem rýnským falckrabětem Rudolfem II. Přechod vlivného Wittelsbacha disponujícího kurfiřtským hlasem do lucemburského tábora byl zpečetěn Karlovou svatbou s jeho dcerou Annou Falckou v březnu toho roku. Byl to jediný Karlův sňatek, který byl veden pouze politickými ohledy. Toto manželství bylo pro Karla nejen nejkratší, ale z pochopitelných důvodů i nejméně citově založené.
Anna Falcká se objevila po Karlově boku právě ve chvíli, kdy pružně a energicky reagující Lucemburk získával jeden vavřín za druhým. Namísto toho, aby svého soka Günthera ze Schwarzburgu zničil vojenskou mocí, využil jeho povolnosti a nedobrého zdravotního stavu k tomu, aby s ním navázal mírové rozhovory. Jednání proběhla v květnu 1349. Günther se vzdal nároku na římský trůn. Náhradou dostal do zástavy některá říšská města s důchody ve výši 20 tisíc hřiven stříbra. Karlův protikrál však svou prohru dlouho nepřežil, neboť zemřel již následující měsíc.
Velkorysý Karel mu vzápětí vzdal úctu, když se osobně zúčastnil jeho pohřbu. Poté už nic nebránilo tomu, aby se Karel stal jediným a nezpochybnitelným pánem Říše. V půli června se ve Frankfurtu nad Mohanem konala schůzka všech říšských kurfiřtů a také většiny knížat, kteří Karlovi složili lenní hold, čímž jej přijali za svého pána. Dne 1. července 1349 spočinula v Cáchách na Karlově hlavě znovu římská koruna. Karel byl korunován dokonce na vlastní žádost svým prastrýcem Balduinem. Korunovační akt Karel nechápal pouze jako završení zápasu o římský trůn, ale také jako manifestační přihlášení ke státotvorné a sakrální tradici císaře Karla Velikého, na kterou chtěl jako římský panovník navázat. O den později byla slavnostně korunována i jeho nová choť Anna Falcká.
Na podzim 1349 se Karel vrátil do Prahy. Spěchal, neboť jeho choť Anna Falcká již byla v pokročilém stavu těhotenství. Nechtěl, aby se jeho případný následník trůnu narodil dříve, než by byla Anna korunována českou královnou. Proto už 1. listopadu spočinula na urozené wittelsbašské hlavě Svatováclavská koruna. V dalších týdnech a měsících Karel netrpělivě přešlapoval v útrobách Pražského hradu. V lednu 1350 poté propadl stavu velké euforie. Narodil se mu syn a vytoužený dědic!
Z úcty k hlavnímu zemskému světci jej šťastný otec pojmenoval jménem Václav. Jenže novorozeně zemřelo již v necelých dvou letech v prosinci následujícího roku. Pro Karla to byla v krátkém čase další těžká osobní rána. V září 1349 totiž musel oplakat nejstarší dceru Markétu a ve stejný měsíc i sestru Jitku, která byla provdána za francouzského korunního prince.
Ani na počátku 50. let 14. století tak Karel stále neměl dědice. S upřímnou radostí proto alespoň sledoval, jak se daří bratrovi Janu Jindřichovi. Ten se na jeho radu na sklonku roku 1349 provdal za Markétu, dceru vévody Mikuláše II. Opavského. Tímto krokem došlo k symbolickému dynastickému propojení poboční a nelegitimní větve přemyslovského rodu s Lucemburky. Navíc si tím Jan Jindřich upevnil mocenské pozice ve východních částech českého státu. Bylo to nesmírně důležité, neboť Jan Jindřich obdržel v prosinci 1349 od Karla celou Moravu i se vším příslušenstvím jako dědičné léno. Po složení předepsané lenní přísahy se Jan Jindřich v lednu následujícího roku skutečně ujal vlády v markrabství, čímž vznikla poboční moravská větev lucemburské dynastie, která se hned v první generaci mohla pochlubit velkou plodivou silou. Karel si proto mohl alespoň částečně oddechnout, neboť věděl, že jeho příbuzní na Moravě by v případě nutnosti mohli v budoucnu převzít podle zákonů dědičnosti i český trůn, čímž by se zajistila kontinuita vládnoucí dynastie.
Po dosažení korunovace v Cáchách se Karel na nějaký čas zdržoval převážně na české půdě, aby dovršil konsolidaci českého státu a jeho vzestup mezi evropské mocnosti. V období od října 1349 až do května 1352 pobýval Karel téměř nepřetržitě v české Koruně. Důvodem tohoto Karlova nejdelšího souvislého pobytu v českém státě bylo ovšem i to, aby vyčkal změny poměrů v Avignonu. Papež Klement VI., ačkoli se počítal mezi Karlovy přívržence a osobní přátele, totiž zaujal opatrný postoj vůči svému někdejšímu chráněnci. Opět se tak projevila obvyklá mocenská rivalita mezi římskými panovníky a papeži, které se nemohli vyhnout ani Karel a Klement. V očích papežské kurie byl Karel zkrátka až příliš mocný na to, aby mohl s pověřením papežského stolce vjet do Itálie a přijmout císařský diadém. Roli sehrála i Karlova opakovaná angažovanost v severní Itálii, která směřovala k vytvoření trvalého předpolí lucemburské moci. Toho se papež obával nejvíce. Jako zkušený a pragmatický politik ale Klement VI. věděl, že Karlovu římskou jízdu může pouze oddálit, nikoli jí úplně zabránit. A právě tuto strategii zaujal.
Karel politiku papeže prohlédl, a proto se nesnažil uskutečnit vytouženou římskou jízdu bez papežova souhlasu. Nechtěl totiž riskovat rozkol mezi římskou a papežskou mocí, který mohl snadno ohrozit jeho pozice v Říši. Odolal proto i vábení vlivného a známého římského tribuna lidu Cola di Rienza, jenž v létě 1350 navštívil Prahu, aby Karla osobně seznámil se svým snem. Antický snílek vyzýval Karla, aby vjel do bran Věčného města a zřídil si zde svou císařskou rezidenci, čímž by obnovil slávu a moc padlého římského impéria. Karel byl ale realista, a tak utopické blouznění odmítl. Věděl ovšem, že v Římě jsou veřejné nálady nakloněny jeho císařské korunovaci. Proti osobě římského tribuna ovšem zaujal papežský dvůr krajně nepříznivý postoj a dokonce naléhal na Karla, aby jej uvěznil. Karel s uvězněním vzdělaného Itala nepospíchal, a činil tak až nátlak kurie v roce 1352, kdy Cola di Rienzo skončil na čas ve vězení, načež byl eskortován do Avignonu. Namísto italských zájmů proto Karel nyní sledoval především ty římské a české. Na začátku roku 1350 dovršil sérii rozhovorů s dříve nepřátelskými Wittelsbachy, kteří nyní ochotně přijímali od Karla záruky v jejich držbě Braniborska a dalších lén. Překvapivý obrat Wittelsbachů v čele s markrabětem Ludvíkem byl vyvolán známou a morálně poněkud kontroverzní epizodou s tzv. Lžiwaldemarem. Tu inicioval sám Karel, jenž se v ní projevil jako lstivý machiavelista, který i přes svůj velký intelekt nepřestával být dítětem své doby.
Wittelsbachové drželi Braniborsko od počátku 20. let 14. století poté, co zemřel zdejší poslední vládce z rodu Askánců markrabě Waldemar. Aby Karel podryl postavení svých konkurentů v Braniborsku, „opatřil" si již krátce po nástupu na trůn jistého staříka, jehož pověřil poněkud nečestným úkolem. Měl se vydat do Braniborska s listinami a dokumenty, které na oko potvrzovaly, že je markrabě Waldemar, jenž se údajně kdysi dal na pokání a žil celá léta jako poustevník. Nyní se chtěl vrátit a dožít život se všemi poctami a náležitostmi, jež mu jako markraběti náležely. Rafinovaná lest slavila až nečekaný úspěch. Lžiwaldemarovi otevíralo brány jedno město za druhým. Pod jeho prapory se rychle hrnula také braniborská šlechta. Karel se za falešného Waldemara důrazně postavil a potvrdil jeho údajnou pravost. Dokonce ho neváhal podpořit i vojensky. Doposud sebevědomí Wittelsbachové se začali obávat o budoucnost markraběcího stolce, a proto hledali cestu ke smíření s Karlem. Ten markraběti Ludvíkovi výměnou za poslušnost a vydání říšských korunovačních klenotů udělil Braniborsko v léno a Wittelsbachům zároveň potvrdil zdejší kurfiřtský hlas. V březnu 1350 pak Praha zažila velkou slávu, když do hlavního města království dorazily říšské korunovační insignie. Tím Karel završil důležitou kapitolu své vlády, neboť jeho moc v Říši již nebyla výrazněji zpochybňována. Co se nakonec stalo s falešným Waldemarem, to prameny neprozrazují, jelikož Karel jej de facto hodil přes palubu ve chvíli, kdy se mu nabízela možnost dojednat s Wittelsbachy výhodný mír. Účel světil prostředky. Toto pořekadlo platilo u většiny středověkých panovníků, Karla nevyjímaje.
Další Karlovu činnost ale na dlouho ukončil někdy v říjnu 1350 velmi vážný úraz, po kterém král zůstal takřka na půl roku ochrnutý. Do plného zápřahu státních povinností se Karel mohl vrátit dokonce až v květnu 1351. Tento úraz byl pro minulé generace historiků záhadou. Někteří dokonce operovali s myšlenkou, že se Karla kdosi pokusil otrávit. Teprve detailní zkoumání Karlových kosterních pozůstatků na sklonku 70. let 20. století prokázalo, že důvodem Karlova dočasného ochrnutí bylo vážné poranění krčních obratlů, krčního úseku míchy a pravděpodobně i hrudní páteře. Tento úraz si Karel přihodil pravděpodobně v Praze při jednom z rytířských turnajů. Rytířských klání se tehdy Karel zúčastňoval inkognito, neboť mu takové jednání bylo tvrdě vyčítáno veřejností i papežem, jelikož se tak úplně neslučovalo s římskou královskou důstojností. Tím se snadno vysvětluje i fakt, že před veřejností byla skutečná příčina Karlova zranění utajována. Jisté však je, že dočasné ochrnutí mělo pro budoucí Karlovu povahu zásadní vliv. Živočišný Lucemburk, který doposud užíval života plnými doušky, o čemž svědčí rytířské turnaje i náruče milenek, byl rázem odkázán na pomoc bližních a svůj stav chápal jako Boží trest za hříšný život.
Předtucha možné smrti a riziko, že odejde od nedokončeného státnického díla, jej navíc vedly k tomu, aby sepsal vlastní životopis (Vita Caroli), ve kterém chtěl svým následníkům na dvojím trůnu odkázat poučení a návod, jak prožít svůj život v dokonalé harmonii skutků a svědomí. Kromě Vita Caroli tehdy Karel pravděpodobně sepsal i „Legendu o sv. Václavu"_ určenou pro bohoslužebné účely. Když se Karel po několika měsících očistce postavil znovu na vlastní nohy, změnil svou životní filozofii a namísto hříšného monarchy před námi poté vyvstává střízlivý a kajícný člověk, jenž se snažil žít v pokoře a odříkání. Turnajům a nemanželským ložím byl konec. Ostatně i doživotní zdravotní následky - snížená pohyblivost krční páteře a shrbená postava učinily bujarému a dobrodružnému životu konec. Do vrcholné politiky se Karel vrátil až v květnu 1351, kdy na osobní schůzce s rakouským vévodou Albrechtem II. v Českých Budějovicích dosáhl uzavření smlouvy, podle které neměla ani jedna země poskytovat azyl vzbouřeným pánům.
Tato smlouva je dokladem rostoucího napětí mezi Karlem a jihočeskou šlechtou, především pány z Hradce a Rožmberky. Spor byl sice veden nepřímo, a to když se oba mocné rody zapletli se svým příbuzným, avšak oddaným Karlovým úředníkem Vilémem z Landštejna, který zastával úřad nejvyššího purkrabího, ovšem podtext byl zřejmý. Předáci jihočeské šlechty se cítili být ohroženi rozpínavostí královské moci, a proto brojili proti vlivu zemských úředníků. V lednu až březnu 1352 dokonce celý spor přerostl v drobnou válku, do které muselo zasáhnout i královské vojsko. Konflikt s Rožmberky a pány z Hradce se znovu rozhořel v roce 1356. Nejednalo se ale o žádný větší spor, který by ohrozil Karlovu českou vládu. Ve skutečnosti byly podobné výjevy patrné po celý středověk i v jiných zemích.
Na podzim 1351 se čerstvě uzdravený Karel vrhl po delším čase do čilého jednání s papežem Klementem VI. Ten jevil ochotu podpořit Karlovu římskou jízdu, avšak pod podmínkou, že římský král válečně vystoupí proti milánským Viscontiům, kteří v minulých letech v severní Itálii nebezpečně posílili. Karel po válce v Lombardii netoužil, měl ostatně s válkou ve zdejším kraji bohaté zkušenosti z mládí a věděl, jak nevyzpytatelné a proměnlivé může být italské prostředí. Papeži proto odpověděl neurčitě a vyhýbavě, čímž došlo k odložení římské jízdy na neurčito. Bylo stále zjevnější, že za pontifikátu Klementa VI. Karel zřejmě jen těžko dosáhne císařské koruny. Od léta 1352 Karel pobýval na říšské půdě, neboť za dobu jeho dlouhé nepřítomnosti se nakupila řada neodkladných záležitostí, které vyžadovaly osobní přítomnost panovníka.
Toho Karel využil především ke konsolidaci Svaté říše římské a upevnění panovnické moci ve východních oblastech. Díky tomu mohl počínaje rokem 1353 přikročit k dalšímu ze svých dlouhodobě vytyčených cílů. Ve snaze vytvořit trvalé předpolí moci českých králů na samotném říšském území i zjednodušení hospodářských styků Čech s Bavorskem a Falcí, zakoupil řadu drobných lén, měst a hradů v Horní Falci, jež poté tvořily souvislý řetězec sahajícím od českých hranic až do blízkosti klíčového města Norimberk. Tak postupně vznikly tzv. Nové Čechy.
Více než Nové Čechy ale Karla v této době zaměstnávaly dvě události. Tou první byla smrt Klementa VI., jenž zemřel v prosinci 1352. Jeho nástupcem se stal Inocenc VI. (1352-1362), který na rozdíl od svého předchůdce postrádal ambice a chyběla mu i hlubší politická strategie. S Karlovou římskou jízdou neměl Inocenc větší problém, a tak její realizaci nyní bránily pouze záležitosti ryze praktické povahy, tj. kdy a s jakou mezinárodní podporou se výprava odehraje. Než se mohlo přistoupit k těmto záležitostem, zarmoutila však Karla tragická zpráva, že jeho druhá choť Anna Falcká 2. února 1353 zemřela. Karel se tak stal podruhé vdovcem, a to v situaci, kterou bylo nutné z hlediska dynastického označit již za velmi choulostivou. Vždyť ze dvou manželství měl doposud pouze jediného živého potomka, a to dceru Kateřinu. Ve věku, který se ve středověku již považoval za velmi vysoký, tak Karel stále neměl dědice. Ba co více! Bez královských dcer se nedala dost dobře dělat ani sňatková politika. Obojí Karlovi svazovalo ruce. S uzavřením nového manželství musel proto Karel spěchat. Hledat nemusel dlouho, zachoval se pragmaticky a vyhlédl si teprve čtrnáctiletou Annu Svídnickou, dceru a zároveň dědičku posledního piastovského údělu ve Slezsku, který doposud zůstával bez české svrchovanosti. S Annou Karel původně počítal jako s nevěstou pro svého před časem zemřelého syna Václava, ale situace se nyní změnila. Kromě toho mladá nevěsta měla být zárukou plodnosti. Pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic si však musel Karlovým jménem vyžádat u papeže Inocence VI. dispens (povolení), a to kvůli blízkému příbuzenství ženicha a nevěsty.
Svatba sedmatřicetiletého Karla s čtrnáctiletou Annou se konala 27. května 1353 v uherském Budíně. Anna Svídnická, která Karlovi učarovala svou krásou a inteligencí, přinesla Lucemburkům věnem svídnické a javorské knížectví, které byly volně začleněny do svazku zemí Koruny české. Korunovace Anny českou královnou proběhla v červenci 1353 v Praze, kam Karel po dlouhé době zavítal. Vzhledem k nízkému věku nevěsty nepřekvapí, že se první potomek narodil až v roce 1358. V Praze se Karel dlouho nezdržel, jelikož pospíchal na západ Říše, aby si připravil půdu pro svou brzkou římskou jízdu. Hodně času strávil v Trevíru, kde se naposledy setkal se svým prastrýcem Balduinem. Jeho dlouholetý mentor a učitel politické vychytralosti totiž zemřel již v lednu 1354, což oddálilo přípravy na římskou jízdu.
Na druhou stranu smrt vzdáleného příbuzného Karlovi umožnila konečně naložit s Lucemburskem dle vlastního uvážení. Také v tomto případě se ukázalo, že stejně jako pro Říši a České království, tak i pro kolébku celého rodu měl Karel přichystanou propracovanou státní koncepci. V březnu 1354 Karel povýšil lucemburské hrabství na vévodství, které se od této chvíle stalo nejvzdálenějším lénem české Koruny. Do čela správy země Karel postavil jako nového vévodu bratra Václava, který tento titul zastával poměrně úspěšně až do své smrti v roce 1383, kdy Lucembursko s ohledem na Karlovo dynastické ustanovení přešlo na krále Václava IV. Mezitím nechal Karel v únoru 1354 v Cáchách korunovat Annu Svídnickou římskou královnou, aby mohla spolu s ním již zanedlouho přijmout také císařský diadém. Na počátku července se Karel ještě naposledy zastavil v Praze, aby přichystal království na své delší vzdálení ze země. Poté, to již byl sklonek září, se Karel z Norimberku vydal na svou římskou jízdu. Devět let po zvolení římským králem tak nyní nastoupil cestu, jež se pro řadu panovníků Svaté říše římské, včetně jeho děda Jindřicha VII., stala osudnou. Už zanedlouho měl rozhřešení dostat také největší z českých králů.
***
Římská jízda bývala ve středověku jednou z největších událostí, jež mohla Evropa zažít. Nešlo jen o její symbolický význam, tj. ověnčení vrcholného světského vládce kontinentu císařskou korunou a jeho svaté pomazání z rukou papeže, tj. prvního náměstka Božího na zemi, měla taktéž hluboký politický význam. Stvrzovala totiž říšskou moc nad severní Itálií a korunovanému císaři zjednávala v hierarchii středověké Evropy přední místo. Zároveň, a to je často opomíjeno, se jednalo i o největší podnik diplomatického, vojenského a společenského rázu, jež mohl římský panovník po celou dobu své vlády zorganizovat.
I přesto, že se Karlova římská jízda připravovala již celé měsíce a nebylo pochyb o tom, že k ní v nejbližší době dojde, bylo její nastoupení na sklonku září 1354 poměrně nečekané. Vždyť Karel vyrazil do Itálie nejen s oddílem o velikosti pouhých 300 jezdců, ale doprovázela jej pouze hrstka říšské nobility. Hojněji tak byla zastoupena česká šlechta, což je ovšem pro Karlovu vládu více než příznačné. Už řada historiků proto vyslovila domněnku, že Karel zahájil výpravu předčasně, když s největší pravděpodobností pouze pružně reagoval na překvapivý vývoj, neboť 5. září nečekaně zemřel milánský arcibiskup Giovanni Visconti, jeden z jeho nejzarputilejších odpůrců v severní Itálii. Karel tedy zariskoval a doufal, že dosáhne korunovace v Římě dříve, než se stačí v Itálii zformovat větší opozice. Slabý vojenský doprovod je důkazem, že Karel s větším odporem v Itálii nepočítal.
Karlův průvod postupoval velmi rychle. Jeho rychlost se pohybovala kolem 40 kilometrů za den, což na tehdejší poměry představovalo mimořádný výkon. Už v polovině října 1354 Karel dorazil do Udine a následně vjel s velkou slávou do Mantovy, kde se zdržel dva měsíce. Na italské půdě Karel vystupoval nikoli jako dobyvatel a obnovitel impéria, nýbrž jako mírotvorce, který přišel zdejšímu rozbouřenému kraji přinést mír. Citlivost i obdivuhodná znalost prostředí, které Karel projevoval, byly způsobeny jeho dřívějšími bohatými styky s Itálií. Už jen to, že dokonale ovládal italštinu, mu naklonilo přízeň zdejších elit. Mezi četnými jednáními si Karel navíc našel čas na setkání se slavným básníkem Francescem Petrarkou.
Ten ve vzdělaném Lucemburkovi s úžasem pozoroval inteligenci a u panovníka neobvyklý kulturní rozhled, který neměl ani kdejaký věhlasný italský humanista. Za zajímavost stojí, že Petrarka označil Karla chováním a mentalitou spíše za Itala, než „Němce". Na začátku příštího roku vjel Karel triumfálně do Milána. Vzhledem k tomu, že krátce před tím dokázal zprostředkovat mír mezi místním rodem Viscontiů a jejich nepřáteli, nic nebránilo tomu, aby mohl být korunován v chrámu sv. Ambrože lombardským králem. Stalo se tak 6. ledna
Tím se stal Karel formálně pánem severní Itálie. O dva týdny později římského krále vítala Pisa. Tady se Karel hodlal na chvíli zdržet. Čekalo se nejen na příjezd papežského legáta pověřeného papežem provést korunovaci v Římě, ale také na vojenské posily z Říše a Českého království. Obzvláště vojenský kontingent z českých zemí byl velmi početný a provázela jej řada českých i slezských pánů. Odhaduje se, že Karlovi vyrazilo z Čech na pomoc alespoň 1000 dobře vyzbrojených jezdců. Pro mezinárodní prestiž Českého království byl totiž úspěch Karlovy římské jízdy přímo klíčový, a proto nepřekvapí, že se výprava setkala doma s více než kladnou odezvou. Legát kardinál Pierre de Colombiers, jenž byl pověřen provést Karlovu císařskou korunovaci, dorazil do Pisy 12. března 1355. To už byla Karlova pozice na severu Apeninského poloostrova dostatečně pevná. Říšskou svrchovanost přijala téměř všechna větší města, mezi posledními Florencie. Karlovou zásluhou byla na řadě míst sjednána příměří, a tak si mohl zdejší neklidný kraj alespoň na čas prožít relativně klidné období míru. To Karlově pověsti v celé Itálii nesmírně přidalo. Velký úspěch římského krále v Itálii vzbudil v zahraničí značnou odezvu a Karel přijímal jedno poselstvo za druhým. Své zástupce poslala dokonce i Anglie, jíž velmi záleželo na přízni velkého panovníka, neboť stoletá válka, jež byla v roce 1347 na čas přerušena příměřím, mohla znovu vypuknout v plné síle prakticky kdykoli. Na konci března 1355 se Karel přesunul do Sieny a o pár dní později se v doprovodu své choti Anny i papežského legáta vydal na pochod k Římu.
Dne 2. dubna 1355 Karel stanul na Monte Mario, odkud mohl poprvé v životě spatřit Věčné město v celé jeho pyšné a dech beroucí kráse. Jelikož však Karel již v roce 1346 krátce po svém zvolení složil papeži slib, že vkročí do bran Říma pouze na jediný den, a to na den své korunovace, hrozilo, že přijde o zřejmě jedinou příležitost, jak si jako soukromá osoba vychutnat skvosty antické a křesťanské kultury. A právě tehdy se ukázala výjimečnost Karlovy osobnosti. Od papežského legáta si totiž vyžádal souhlas, že smí v předvečer své korunovace město navštívit inkognito. V přestrojení za zbožného poutníka se tak Karel vydal sám do ulic rušného města a celý Velký pátek i Bílou sobotu strávil návštěvami hlavních římských bazilik. Ještě před rozedněním na Boží hod velikonoční, jenž připadal na 5. dubna, se vrátil ke svému vojsku. Odložil převlek a následně vjel ve velkolepém průvodu do města.
Cílem této triumfální cesty, která se v podobném měřítku opakovala až v roce 1433, kdy byl císařem korunován Karlův druhorozený syn Zikmund, byla bazilika sv. Petra. V ní z rukou papežského legáta přijali on i jeho choť Anna císařskou korunu.
Karel v této chvíli stanul na absolutním vrcholu evropské středověké světské hierarchie. Větší mety již nemohl dosáhnout. Podle složenéhoslibu Karel opustil Řím ještě v den korunovace před západem slunce. Od této chvíle se začal titulovat jako: „Karel Čtvrtý, římský císař, vždy rozmnožitel říše a král český." Přes Sienu se Karel vrátil do Pisy, kam dorazil 6. května 1355. Tady se odehrála nechvalně proslulá událost, která byla stínem celé Karlem jinak vynikajícím způsobem zrežírované římské jízdy. Dlouhodobé napětí ve městě totiž vyvrcholilo spontánním povstáním, při němž z nikdy přesně neobjasněných motivů kdosi zapálil také palác, ve kterém tehdy nocovali Karel se svou ženou. Požár vzplanul tak prudce a rychle, že se oběma manželům podařilo zachránit život jen tak, že vyběhli do chladné noci v pouhých nočních úborech. Snad právě tato událost, při níž utrpěla velké rozrušení především mladičká císařovna, přiměla Karla k neobvyklé přísnosti. Osobně stanul v čele českých oddílů, s nimiž město zpacifikoval. Pisa musela zaplatit velmi vysoké odškodné a Karel navíc bez váhání nechal popravit sedm hlavních vůdců vzpoury.
Události v Pise však silně otřásly Karlovou pověstí a doposud přátelské italské prostředí začalo nebezpečně vřít. Dokonce sami Viscontiové, kteří se nejvíce zasloužili o úspěch Karlovy římské jízdy, stanuli v čele nespokojenců. Karel pochopil, že delší setrvání v Itálii by pro něj mohlo mít velmi vážné důsledky, ne nepodobné těm, které zde kdysi zažil i jeho děd Jindřich VII. Během června 1355 se proto Karel rozhodl pro taktický ústup. V červenci už byl na říšské půdě a přes Curych, Augsburk a Norimberk nastoupil bez většího otálení cestu do vlasti. Rodná Praha Karla uvítala velkolepě a dojemně 15. srpna. Domácí prostředí se z Karlova úspěchu upřímně radovalo, jelikož císařská korunovace na dlouho významně zvýšila prestiž Českého království, kde Karel IV. trávil zdaleka nejvíce času. Na konci léta 1355 tak Karel dosáhl svého politického vrcholu, avšak ve svém státnickém díle nehodlal polevit, spíše naopak. Zbývalo mu ještě dlouhých třiadvacet let vlády…
Další díl: Karel IV. Kapitola VI. Ve víru evropské politiky (1355-1369)
Seznam použité literatury bude uveden v posledním díle.