Kolonizace
První kolonizátoři
Na počátku 12. století, možná v roce 1106, možná v roce 1113, předstoupilo před hambursko-brémského biskupa Fridricha 6 lidí, kteří se představili jako Holanďané z oblasti mezi Leydenem a Utrechtem v čele s knězem Jindřichem. Nabídli biskupovi, že vysuší tamní močály a založí vesnici, pokud takto získanou půdu získají do dědičné držby a k tomu jistá práva (samospráva, nižší soudnictví). Půda byla rozměřena do lánů – zde šlo o pruhy o rozměrech cca 2,25 km x 0,1km. Z jednoho lánu byly vyměřeny povinnosti vůči lennímu pánovi – biskupovi Fridrichovi, stanovena určitá peněžní daň, stejně jako naturální dávka – obojí splatné v přesných termínech. Dá se předpokládat, že Holanďané si tyto právní zvyklosti přinesli ze své bývalé vlasti. Biskup na nabídku samozřejmě kývl. Začala kolonizace nového území.
Co je k tomu vedlo? Důvody odchodu prvních kolonizátorů ze země jsou hledány spíše v přelidněnosti Vlámska, Fríska a také Holandska. I přes pokročilé zemědělské postupy zde již půda nebyla schopná vyživit tak velký počet obyvatel. Mnozí po vzoru prvních šesti začali hledat štěstí v jiných končinách Evropy, nejdříve v dolním toku Vesery. Měli co nabídnout – dokázali vysoušet bažiny, stavět nové vesnice a vytvořit právní systém výhodný jak pro ně, tak i pro vrchnost.
Stavba vesnice (obnova po katastrofě, nejspíše válečné), Jacques de Guise, Chroniques de Hainaut Belgie, 1447-1448
V průběhu 12. století došlo po těžkých bojích k podmanění polabských Slovanů, (často pohanů) většinou říšskými knížaty. Významnou roli přitom sehrál Jindřich Lev. Řada slovanských bojovníků byla zabita a země celkově vylidněna. Jednak bylo třeba tyto země znovu zalidnit, jednak z nich vytěžit ještě více. I charakter celé „akce" se tehdy mění, sama vrchnost nyní posílá listy budoucím kolonistům a úpěnlivě je žádá o pomoc při osídlení nové půdy. Zde se již nesuší bažiny, ale daleko více kácí lesy v hůře přástupných oblastech nebo vyšších nadmořských výškách.
Kolonizace
Společně s mýcením lesů a vznikem nových vesnic vznikají nová města na odlišném právním základě (vlastní samospráva tvořená konšely). Město jako centrum venkovského kraje s úzkou vazbou na toto zázemí je ale o nedílnou součástí kolonizačního procesu.
Příznačná je změna krajinného rázu a změna podoby vesnice. Samotná přeměna lesa na úrodnou půdu není jednoduchým počinem, nejdříve byly stromy pokáceny, po nich zbyly (většinou vysoké) pařezy. Ty byly posléze, za využití těžké fyzické síly, vyvráceny – vyklučeny. Teprve poté se mohla půda obhospodařovat, nebo zde mohla vzniknout vesnice.
Zaniklá vesnice Pfaffenschlag
Dnes se zdá, že plošné vypalování lesa (tzv. žďáření) bylo spíše výjimkou, ohněm byly ničeny spíše menší porosty, pokácené větve – odtud jména vesnic a měst jako Žďár, Ždárec atd.) Vesnice, do té doby spíše několik usedlostí na určitém katastru, dostává postupně řád. Domy se řadí z obou stran, podél určité tepny, osy, ve většině případů komunikace nebo potoka. Za každým domem je zahrada a pak lány orné půdy, mnohem delší než širší. Počet domů byl, stejně jako šířka lánů, velmi proměnný, nejsou výjimkou vsi dosahující délky k jednomu kilometru. Vesnice ovšem nemusely vznikat najednou. Nejednou byla řada usedlostí postavena později, pro další vlny přistěhovalců. Archeologické průzkumy dokazují, že se mění i způsob konstrukce domů.
Materiálem pro výstavbu domů bylo v drtivé většině případů dřevo a hlína, kámen maximálně jako podezdívka. Často se skládal ze tří přízemních místností. V temné jizbě, kterou prosvětlovalo ne mnoho malých oken, stála pec, zdroj tepla, ale především zařízení k přípravě potravy. Kouř odcházel dírou ve střeše – strop samozřejmostí nebyl. K uložení náčiní, a také jako spací prostor, sloužila komora, byla situována na druhý konec stavení. Mezi nimi byla síň, vstupní místnost, často se zde nacházelo ohniště. Nelze najít typický „kolonizační" dům, na jeho podobě se odrážely jak místní podmínky, tak i sociální rozdíly. Na počátku 14. století se začínají objevovat výminky, se zvyšující se střední délkou dožití vznikají domy dvougenerační. Na dvoře se nacházely další budovy, hospodářské – sýpky, kůlny, stodoly, stáje nebo chlévy.
Půdorys středověkého domu (Lubor Niederle: Starý selský dům na moravském Slovensku)
Novinky v zemědělství
Společně s výše zmíněnými procesy a tendencemi v oblasti krajinotvorby se šíří inovace technologické a technické. Rozšiřuje se tzv. těžký pluh, má asymetrickou radlici, která oře a přitom zoranou půdu obrací, je těžší, aby dosáhla do větší hloubky. Často také mívá kola, aby byla orba přesnější. Rozšířila se také brána (na obr). – dřevěný rošt s železnými hřeby o délce cca 10 cm. Sloužila k vláčení pole, cílem bylo nakypřit půdu a nebo také zavláčet setbu.
Zefektivněn byl i výkon tažné síly, (volci, osli, výjimečně koně), zavedením chomoutu, jařma a podkov. Rozšiřuje se využití vodního mlýna, který nahrazuje ruční žernovy, u nás především ve 13. století. Nic z toho není novým vynálezem, rozšiřují se známé, ale málo používané techniky a technologie.
Důležitou změnou bylo masové zavádění trojpolního (trojhonného) systému. Pole byla rozdělena na tři přibližně stejné díly, na jednom dílu se zaselo na podzim (tzv. ozim), na dalším na jaře (tzv. jař), poslední díl (tzv. úhor) zůstal neoset, načerpával sílu a sloužil jako pastva dobytku. Dalším rokem se úlohy třetin změnily. Proti dvojpolnímu systému, kdy se střídala osetá a neosetá perioda poloviny pole to byl pokrok, zajišťoval vyšší výnosy. Přesto středověké výnosy byly nesrovnatelně nižší než v dnešní době (až 10x), stačila neúroda a následoval těžký hladomor.
Těžký pluh, Anglie, 14. století
V této době se začíná objevovat značné množství luk – předtím téměř neexistovaly – jako zdroj píce pro dobytek, který je i nadále vyháněn za obživou na úhory a do lesa. Seno z luk ve větším měřítku umožňuje ustájení dobytka přes zimu.
Právní změny
Ještě v průběhu 12. století začíná převládat právní charakter těchto dalekosáhlých změn, nad etnickým složením osadníků. Důležitější než sami Holanďané začíná být jejich zvykové ius hollandicum - holandské právo. Tedy široké spektrum právních zvyklostí, kterými byla „zlepšována země" (melioratio terrae), což je termín z dobových listin. Z Holandska, Porýní se kolonizace postupně přesouvá na východ a vzniká několik právních zvykových okruhů.
Na „německém (ius Theutonicorum), saském, franském právu" jsou kromě nových vesnic jsou „zakládány" již stojící vesnice. Přechodem na “nové právo” se mění způsob odvádění feudální renty (daní) vrchnosti – dříve placené naturální dávky (v obilí, kuřatech, sýrech, vajíčkách aj.) se mění na stálé peněžní platy. Na oplátku poddaní získají jistotu dědičného pronájmu své držby od vrchnosti. Dědičné právo „pronájmu" (dědičný pacht) země od pána je nazýváno emfyteusí, zákupním, dědičným, purkrechtním právem. Od kraje ke kraji jsou smlouvy mezi vrchností a novými poddanými jiné, záleží na místních podmínkách a vyjednávání vrchnosti s novými osadníky jakéhokoliv původu.
Vedle kolonistů z Německa a i jiných částí Evropy, místní zeměpáni využívali vlastních lidských zdrojů. Vratislavský biskup Tomáš I. v roce 1248 výslovně žádá rytíře Vrocivoje, který je pověřen vyklučení lesa a založení vesnice (je tedy lokátor), aby zde byli usazeni Poláci podle německého práva.
Zhruba v letech 1220 – 1235 vzniklo ojedinělé dílo. Nižší německý šlechtic Eike von Repgow sepsal právo Sasů v díle zvaném Spegel der Sassen, ale známějším v podobě Sachsenspiegel – Saské zrcadlo. Kromě jiného zvykového práva, dílo, v opisech bohatě ilustrované, zrcadlí i řadu kolonizačních zvyků a práv. A to včetně „maličkostí", jako přesahující větve stromu na sousedově zahradě. Později inspiruje řadu dalších právnických knih.
V druhé polovině téhož století vzniká mezičlánek mezi vrchností a kolonisty – tzv. lokátor (lat. locare – umístit, dát místo). Jedná se o člověka, jehož úkolem je dovést založení vesnice (nebo města) do zdárného konce. Od sehnání osadníků, přes rozparcelování půdy, až k vybudování obydlí. Odměnou mu může být v nové vesnici více lánů půdy, svobodná držba hospod a mlýnů (klíčové hospodářské budovy na vesnici) a především dědičná funkce rychtáře – zástupce vrchnosti. Nově založená vesnice je velmi často na několik let, (od vsi ke vsi šlo o jinou sumu), osvobozena od všech dávek, poplatků vrchnosti nebo na ně přecházejí postupně. Pravděpodobně od slova lhůta (kdy se neplatí) pochází český název Lhota.
Lokátor (s kloboukem) při zakládání nové vesnice. Nejdříve dostává od majitele kolonizované oblasti listinu s podmínkami kolonizace, posléze organizuje vznik vesnice. Heidelberský rukopis Saského zrcadla.
Ke konci 12. věku začíná kolonizace založená na německém právu pronikat do Slezska Boleslava Vysokého a opravdový „boom" zažívá ze jeho nástupce Jindřicha Bradatého ve 20. letech 13. století. Mezitím Švédi kolonizují Finsko a na Iberský poloostrov proudí zástupy francouzských kolonistů. Hlavní směr kolonizace ale míří na východ. V téže době kultivace země v západní Evropě pomalu spěje ke svému konci.
Tendence modernizace země se díky Německým rytířům, kteří na nových obyvatelích upevňují svoji moc v Pobaltí šíří dále, přes Uhry do Sedmihradska. A také do českých zemí.
Situace v Čechách
Jak to vypadalo v Čechách, na Moravě a ve Slezsku v době příchodu zlepšováí země podle západních vzorů? Zhruba v 9. století tu dosáhlo osídlení hranice 400 metrů nad mořem. I ve zdejších končinách na přelomu tisíciletí dochází ke zvyšování počtu obyvatel, proto je zhušťována síť osídlení ve starých oblastech. V průběhu 11. a 12. století, pod režií pánů země Přemyslovců, dochází k rozšiřování sídelních oblastí na úkor těch zalesněných. Jeden z prvních příkladů uvádí již Kosmas ve své kronice v souvislosti s tažením knížete Břetislava do Polska v roce 1039: Když došli k hradu Hedči, obyvatelé jeho a s nimi i vesničané, kteří tam utekli, nemohouce odolati útoku knížete, vyšli mu naproti se zlatým prutem na znamení, že se mu na milost a nemilost vzdávají, a pokorně ho prosili, aby je pokojně i s jejich dobytkem a s ostatním majetkem převedl do Čech. Kníže vyhověv jejich přáním, dovedl je do Čech a dal jim tam nemalou část lesa Černína. Ustanovil jim jednoho z nich za správce a soudce a nařídil, aby se spravovali právem, jež mívali v Polsku, i oni i jejich potomci na věky. A jménem odvozeným od tohoto hradu podnes nazývají se Hedčané. (Kosmas, kniha druhá, kapitola druhá)
Kosmas byl snad udiven tím, že vše šlo dobrovolně – z iniciativy přesídlených. Často při výbojích do okolních zemí česká knížata brala zajatce proti jejich vůli a jimi zvyšovala počty vlastních poddaných. Nově vzniklé vesnice moderní historiografie označuje jako tzv. zajatecké osady a jejich jména často nesou původ zajatých – Úherce, Krakovany.
Rozšířenějším jevem a také více podloženým prameny, je přesídlování a kolonizace pomocí vlastních lidí. Zde pomohou opět vlastní jména. Žatčany na Moravě vznikly ve 30. letech 12. století přesunem ze žatecké kastelánie. Podobně Moravany na Pardubicku. Zhruba kolem roku 1140 domácí kolonizace pozvolna vrcholí, zasídleny jsou téměř všechny významnější pahorkatiny, ale má před sebou ještě dlouhé trvání. Všechna tato dosavadní kolonizace je jev, který nemění právní postavení poddaných a vztah k vrchnosti, jde o zlepší kvantitativní, ne kvalitativní.
Až nejdříve na přelomu 12. a 13. století se začíná prolínat domácí kolonizace (na českém právu, s českými kolonisty), s kolonizací vnější (emfyteuzí, s kolonisty z ciziny, ne nutně vždy z Německa). Nejdříve se německá kolonizace do českých zemí dostává ukrajováním pokraničního hvozdu. Na Chebsku to bylo díky úsilí kláštera ve Waldsassen, u Sušice a na Vitorazsku díky klášteru ve Světlé (Zwettl) – vše se většinou odehrálo ve třetí čtvrtině 12. století. Zvláště o Vitorazsko sváděla česká knížata boje s rakouskými vládci, nakonec neúspěšné, kolonizace těchto zemí z druhé strany hvozdu připravila půdu pro jejich ztrátu. Ovšem ve všech případech šlo o šíření procesu výstavby země po německém právu, stejně jako v Podyjí, (kde byly hranice jasně dané), a později také ve Slezsku.
České kláštery začínají zakládat nové vesnice ke konci 12. století, významná je aktivita především cisterciáckých řádů – Plasy, Nepomuk, pozadu nejsou třeba ani premonstátky z Doksan. Záhy po klášterech začíná kolonizovat na základě německého práva i právě vzniklá pozemková šlechta (v počátcích přitom měli významnou roli Hrabišici, Hroznatovci, Benešovici, Jiří z Milevska), právě ona má rozšiřováním svých majetků největší podíl na rozvoji země. Ke konci třináctého století začínají vlastní vesnice zakládat nejbohatší měšťané.
První smělejší doklady o německé kolonizaci přináší listina vydaná moravským markrabětem Vladislavem Jindřichem z konce roku 1213. V ní dává johanitům na Moravě možnost zakládat vesnice na právech Němců. Zhruba 10-20 let poté se objevují převody ryze českých vesnic, (z hlediska etnického), ve staré sídelní oblasti, na německé právo (Mury – 1226, Jakubov – 1234 atd.). Překotný rozvoj zažívají západní a severní Čechy, Slezsko, jižní Morava; pomalejší jižní Čechy, kde získávají svůj vliv Vítkovci. Svoji strukturu začala měnit i starší sídla.
Doklady o německé kolonizaci jsou četnější až ve druhé polovině téhož století. Zdá se, že předtím nebylo v úplnosti toto právo u nás používáno, často jsou úkony zadány ústně a nesepsány, ovšem ke konci století vskutku zažívá svůj vrchol. Rozsáhlé zakládání nových vesnic prováděl olomoucký biskup Bruno z Schauenburka (1245 – 1281), spolupracovník krále Přemysla, který na majetcích své diecéze založil 121 vsí na německém právu. V jeho úsilí pokračoval ve ztenčené míře i jeho nástupce Dětřich. Svých mezí dosahuje kolonizace v 70. letech 14. století.
Předpokládá se, že oproti roku 1200 se počet obyvatel po odeznění převratných změn v českých zemích více než zdvojnásobil na 2,5 – 3 miliony lidí.Odkud k nám kolonisté přicházeli? Ti prvotní pocházeli z Porýní a Pomohaní, Vlámové a Valoni pouze v omezené míře (a spíše do měst). Později ze Saska, Bavorska, Horní Falce, Rakous. Daleko důležitější byla schopnost pochopení „novot" domácím obyvatelstvem, které posléze tvořilo nezanedbatelnou součást.
Výsledky kolonizace
Že se náročný počin založení nové vesnice povede, nebylo nikdy samozřejmé. Úsilí vrchnosti a lokátora mohlo hned na počátku ztroskotat na nejasných majetkových poměrech v místě lokace. Později mohla nově založená vesnice zaniknout díky nedostatku vodních zdrojů, nebo opačně, díky rychlému vymýcení lesa byl narušen místní ekosystém a obyvatelé své domy museli opustit kvůli opakovaným záplavám. Častou příčinou zániku nově vzniklých obcí byly také válečné konflikty.
Spojené nádoby kolonizací české a evropské – německé vytvořily v našich zemích dnešní síť sídlišť, která se již zásadně nezměnila v průběhu dalších věků. V dnešní době se spíše zdá, že počet příchozích „Němců" nijak vysoký nebyl (v rámci století kolonizace v Evropě putovalo za novým bydlištěm snad k 200 tisícům lidí), daleko důležitější byla schopnost domácích představitelů pochopit změny a využít je.
Diskuse
Použitá literatura:
Libuše Hrabová: Stopy zapomenutého lidu. Obraz dějin Polabských Slovanů v historiografii
František Graus: Dějiny venkovského lidu
Jan Klápště: Proměna českých zemí ve středověku
Jan Klápště: Svědectví o proměnách české země, Vesmír 1997/6
Jacques Le Goff: Kultura středověké Evropy
Lubor Niederle: Starý selský dům na moravském Slovensku, Národopisný Věstník Českoslovanský, ročník VII.
Josef Vítězslav Šimák: Pronikání Němců do Čech kolonisací 13. a 14. století
Josef Vítězslav Šimák: Středověká kolonisace v zemích Českých, České dějiny, dílu I. část 5
Josef Žemlička: Čechy v době knížecí
Josef Žemlička: Království v pohybu. Kolonizace, města a stříbro v závěru přemyslovské epochy
Josef Žemlička: Počátky Čech královských