Kronika tzv. Galla anonyma - kniha druhá
Proti pohanským pohanům měli Poláci i pomoc svého světce:
Zázrak sv. Vojtěcha (kapitola 6)
Poněvadž na tom místě je záhodno učinit zmínku o kostele hnězdenském, nehodí se pominout mlčením zázrak, jaký znamenitý mučedník sv. Vojtěch ukázal, jak pohanům, tak i křesťanům v předvečer posvěcené kostela. Zdařilo se té noci, že do pevného hradu polského jacísi zrádci z toho hradu pomohli po provazech vniknout Pomořanům, a ti vpuštění očekávali na valech (svitu) dne následujícího na zhoubu posádky hradu. Ale ten, kdo vždy je připraven, nikdy nezasní se, upozornil spící posádku ostražitostí rytíře svého sv. Vojtěcha, pohané připravení v zásadě na křesťany splašila hrůza duchovního boje. Ukázal se Pomořanům totiž jakýsi muž na bílém koni, které strašil jich dobytým mečem a hnal je na zlámání krku ze schodů a přes dvůr hradu. Tak hradčané, probuzení křikem pohanů a halasem, bez pochybností příčinou chvályhodného mučedníka Vojtěcha, ochráněni zůstali před hrozícím jim nebezpečí smrti. To teď vystačí, co odpověděl jsem o svatém a po tom přerušení nechť se pero moje vrátí do předchozí niti výpovědi.
Záhy poté, co zemřel Vladislav, začal Zbyhněv škodit svému bratru:
kapitola 24
V té době Zbyhněv, který byl na svatbu pozván, ale odmítl, uzavřel přátelské příměří s Pomořany i Čechy a když se odbývalo veselí, přemluvil Čechy, aby vkročili do Polska. Tehdy Češi se rozjeli po zemi vratislavské, sbírali lup a zajatce a také zakládali požáry, takže způsobili té krajině ztráty znatelné dlouhá léta. Uslyšev o tom Boleslav, více smutnil nad znevážením bratrství než nad zničením kraje, hned poslal poselstvo s otázkou k bratrovi, proč mu to učinil a proč mu ublížil. Zbyhněv odpověděl, že o ničem takovém nevěděl a dokazoval, že je nevinný takým hanebným činem. Když se Boleslav neustále střetával s nepřáteli, jak s Čechy, tak s Pomořany, a svého dílu před nájezdy mužně bránil, Zbyhněv, dokonce prošený, neposkytl mu pomoc, ale, co více, s nepřáteli bratra skrytě uzavíral příměří a přátelství a posílal jim peníze namísto vojska. A přesto, že bojující Boleslav obracel se naň mnohokrát, i přes poselstva, i osobně na sněmech, upomínaje ho z bratrské lásky, aby neuzavíral příměří a přátelství s nepřáteli otcovského dědictví, ani zjevně, ani tajemně, neboť by z toho mohl vzniknout velký rozkol v království polském, on ze své strany odpovídal rozumně a pokojně a tak stupňoval hněv bratra a nenávist mocných. Ale o tom povíme obšírněji na jiném místě, teď vzpomeňme ještě na rytířské činy Boleslava.
Poláci zpustošili Moravu (kapitola 25)
A tak bojovný Boleslav, mstitel křivdy doznané od Čechů, vyslal na Moravu tři houfce rytířů, které se vypravily v týdni Zmrtvýchvstání Pána, berouce lup i pálíce, nalezli hodnou svých činů odplatu, že neuctili tak veliké slavnosti. Neboť kníže moravský Svatopluk, když se vraceli, pronásledoval je s mužným houfcem rytířů a byl by jim odebral vítězství, kdyby pěší nešli také s nimi. Poláci vidíce, že Moravané jsou připraveni k boji a blížili se sebejistí, sami také nedávali důvěru v útěk, ale v střet. Tak začal boj, který skončil bez velkých ztrát na obou stranách. V první srážce totiž kníže moravský Svatopluk – jak kanec napadnutý psy mysliveckými, oháněje se na všechny strany křivým zubem jedny zabíjel, jiným vytrhával vnitřnosti a nezastaví se a přestane činit škody, až lovce zděšený pošle novou smečku psů na pomoc ohroženým – tak Svatopluk, předstihnuv kruh Poláků obtížených lupem, byl by je s triumfem zničil, kdyby houfec rytířský seskupivší se ze všech stran neodporoval se zlostí, jak drzostí útočících. Tehdy čelisti (mečů) udeřící do přileb rozezněly se po údolích horských a houštinách lesních, jiskry ohně křesané ze železa blýskaly se v povětří, třískaly oštěpy, lámajíce se o štíty, roztínalo hrudi, ruce i hlavy a pochroumaná těla se válela (tu a tam) po poli. Pole Martovo, hry Fortuny! Na konec se unavily obě strany a srovnaly ztráty v zabitých rytířích, že Moravané ani nezískali veselého vítězství, ani Poláci si neodnesli hanbu. Tam pán Želislav ztratil ruku, v které držíce štít zaclonil ní tělo, ale pomstil mužně zabitím toho, kdo mu to udělal. Kníže Boleslav pro uctění ho vrátil mu zlatou ruku místo tělesné. (
(kapitola 26))
Potom sám Boleslav vkročil na Moravu, ale když se o tom dozvěděli všichni vesničané s dobytkem se schovali, přesto Češi i Moravané sebrali se, nenapadený (nimi) nevrátil, více požárů tam učinili než jiných škod, tím činem nemalou sobě získal slávu, zváživ břímě předsevzetí. Neboť od strany Polska je Morava oddělena strmými horami a hustými lesy, že dokonce i pro pokojné cestovatele, jdoucí pěšky a bez zavazadel, cesty jsou tam nebezpečné a úmorné. Co více, sami Moravané, vědíce dlouho napřed o jeho příchodu, neosmělili se svést s ním bitvu na otevřeném poli, ani dokonce těžkém příchodu stavět odpor z lsti, kdy přicházel nebo se vracel.
Věrolomnost Zbyhněva ve vztahu k bratrovi (kapitola 39)
Znovu v zimě se sebrali Poláci, aby vkročili na Pomoří, neboť lépe dobývat tvrze když bahna zmrznou. Tehdy se Boleslav dozvěděl o věrolomnosti Zbyhněva, poněvadž zjevně se ukázal jako křivopřísežník ve všem, co slíbil. Hrad, který Gallus vybudoval, právě ne úplně zbořil, on neposlal jednou houfce na pomoc bratru. Kníže jižní, přesto, že nebyl znepokojen takovým postupem, neponechal svého ustanovení, důvěru vkládající do Boha, ne do bratra. Jak ohněm vládnoucí drak, jen samým dechem pálí všechno dokola, a to, co nevzplanulo, rozbíjí pohybem ocasu, přebíhá země, aby pustošil – tak Boleslav udeřil na Pomoří, niče železem odpůrců, ohněm tvrze. Ale pomiňme to, co dělal jda přes kraj a vraceje se, přistupme k představení obležení města Alba v hloubi kraje. Boleslav, když přišel k tomu městu, které je uvážené jako střední bod celé krajiny, rozbil tábor a kázal připravit stroje s jejíž pomocí lehčeji a s menším nebezpečím, aby bylo možné město dobýt. Zbudovav je, tak horlivě útočil lidmi i stroji, že po několika dnech donutil obyvatele k poddání se města. Zajav ho, umístil tam své rytíře, dal svůj znak, složil tábor a pospíšil na pobřeží mořské. Když již směřoval k městu Kolobřeh, zamýšlel dobýt hrad nad samým mořem, za ním ještě postoupí do města, obyvatelé a posádka města vyšly se schýlenými (pokorně) hlavami naproti Boleslavovi, nabízíce mu své věrné služby. Nadto přišel sám kníže Pomořanů, uznav se poddaným Boleslava a sedě na koni nabídl mu své služby rytířské. Přes pět týdnů Boleslav jezdil po Pomoří, čekaje a hledaje války a právě celé to panství bez války ujařmil. Takovými proto tituly chvály velebit náleží Boleslava a takovými vítězstvími válek triumfy věnčit!
Nakonec byl Zbyhněv přeci jenom poražen
(kapitola 41))
Boleslav vida, že bratr nezachoval víry v ničem, co řekl a zapřísáhl, poněvadž jako škodlivý a zločinný celé zemi byl, vyhnal ho trvale z království polského a těch, kteří se mu postavili na odpor a bránili hrady na pohraničí země, porazil s pomocí Rusů a Uhrů. Tak díky zlým rádcům skončilo panování Zbyhněva, celé království polské se stalo sjednocené pod vládou Boleslava. Po dokonání něčeho takového zimní období bylo by bříměm pro mnoho, Boleslav přesto neuváží za těžké, v čem vidí možnost zvětšení požitku nebo slávy království.