Pohanské Prusko
Největšího rozkvětu dosáhly baltské kmeny během prvních století naší éry, nazývaným též zlatým věkem Baltů. Toto období je charakterizované oživením obchodu s jantarem, prosperitou Baltů a příznivým demografickým vývojem. Jantar, nazývaný též „zlato severu" z Pobaltí proudil obchodními cestami na jih již v 2. tisíciletí př. n. l. a na počátku 1. tisíciletí n. l. se prostřednictvím obchodu s jantarem, který z Pobaltí plynul do Římské říše, dostala obzvláště západnější baltská oblast obývaná Prusy do živého kontaktu s okolním světem a středomořskými civilizacemi. První písemné zmínky o baltských kmenech, máme od římského dějepisce Tacita, jenž používá označení Aestiové pro kmeny, kterými byli s největší pravděpodobností Prusové, známí díky obchodu s jantarem. Během stěhování národů zůstala baltská oblast v podstatě uchráněná přímých velkých migračních změn, zničeny však byl předchozí obchodní a kulturní vazby s okolní Evropou. Prusko ve středověku
V takzvaném protohistorickém období v letech 1000 - 1200, někdy charakterizovaném jako druhý zlatý věk Baltů, dochází k vytváření proto-feudálních politických - kmenových knížectví, které nahrazují dosavadní rodové instituce. Z tříště menších knížectví se dále formovaly kmenové svazy. Ke konci 12. století lze již z písemných pramenů a archeologických nálezů poměrně přesně rekonstruovat sídelní oblasti Prusů, Jatvingů, Litevců a Lotyšů. V oblasti mezi ústím Visly a dolním Německem se nacházely pruské země Pamedė, Pagudė, Varmė, Notanga, Galinda, Nadruva a Skalva (poslední dvě jsou někdy řazeny k Jatvingům). Proces proměny Pruských a dalších pobaltských kmenů ve větší politické celky probíhal ve srovnání s vývojem většiny Evropy pomaleji. To bylo dáno pozvolnějším tempem hospodářského a sociálního vývoje a geografickou polohou, která zatím chránila zdejší obyvatelstvo před agresí mocných sousedů. Svou úlohu sehrála i absence jediné sjednocující ideologie, jakou představovalo v okolní Evropě křesťanství. Na vrcholu společenské pyramidy stála vrstva kmenové aristokracie, odlišující se původem i bohatstvím, označovaná v pramenech jako starší (seniores).
Mytologický systém pobaltských kmenů byl založen na kultu antropomorfních sil. Jejich pohanství vyrůstalo ze společného indoevropského základu, a proto má řadu shodných rysů s náboženstvím starých Indů, Íránců, Řeků, Římanů, Keltů, Germánů a Slovanů. Baltský dievas, dievs vyjadřuje přibližně totéž co staroindický pojem deva, íránský dívs a latinský deus. Baltové svým bohům obětovali v posvátných hájích, na kamenech, uctívali posvátné prameny a stromy vztahující se k jednotlivým božstvům. Nevyřešenou otázkou zůstává, zda stavěli dřevěné chrámy, neboť stop po nich bylo nalezeno málo. Znesvěcení posvátných míst se trestalo přísně, jak se o tom přesvědčil i druhý pražský biskup Vojtěch, když pronikl do kultovního místa Prusů Romuvy (či podle jiných údajů do posvátného háje Kunter. Baltové věřili, že duše zemřelých (véles, velí) přebývají po smrti na pahorcích (kurganech), budovaných nedaleko jejich sídel. Odtud se měly vydávat na dlouhou cestu do říše mrtvých. Vedle těchto véles rozlišovali sielu, která vyletěla z úst umírajícího člověka a reinkarnovala se do podoby určitých stromů, motýlů, ptactva a zvířat. S přírodou sepjaté náboženství Baltů bylo decentralizované a mezi kulty pruských, litevských, lotyšských a estonských kmenů existovaly značné rozdíly.
První pokusy o podmanění a christianizaci Pruska
Od 10. století se polští panovníci snažili Prusy christianizovat. Za vlády polského knížete Boleslava Chrabrého (jenž vládl v letech 992–1025) se síly Polska zaměřily na podmanění a christianizaci Prusů. Boleslav spolupracoval s císařem Svaté říše římské, Otou III., na politickém programu vytvoření univerzální křesťanské monarchie, jejímiž rovnoprávnými členy měly být čtyři země: Řím (tj. Itálie), Galie (tj. Burgundsko a Lotrinsko) Germánie (tj. Německá říše) a Slávie (čili Polsko). Polsku připadl úkol podmanit a obrátit na křesťanství Prusy. Zaměřením sil Polska na zápas s pohanskými Prusy sledoval císař Ota III. uvolnění německých sil pro válku v Itálii. Boleslav Chrabrý přesvědčil pražského biskupa Vojtěcha z rodu Slavníkovců, jenž roku 997 pobýval na Boleslavově dvoře s cílem vydat se na misie k pohanským Luticům, aby si zvolil za cíl své misie Prusy. Již při prvních setkáních dali Prusové Vojtěchovi opakovně ultimátum, že pokud jejich území jakožto nežádoucí misionář neopustí, bude zabit. Vojtěch neuposlechl a rozhodnul se v misiích pokračovat. Po té, co překročil zákaz vstupu do posvátného háje Kunter, do něhož byl vstup zakázán i samotným Prusům, byl 23. dubna 997 chycen, zajat a za trest rituálně zabit.
V letech 1030 - 1039 bylo Polsko oslabeno vnitřními mocenskými boji knížat proti králi, pohanským protikřesťanským povstáním polských obyvatel a následným vojenským nájezdem Čechů vedených knížetem Břetislavem, který vyplenil Krakov, Poznaň a Hedeč a uloupil v Polsku mnoho pokladů a také ostatky biskupa Vojtěcha. Této situace v Polsku využili Prusové a Pomořané a podobně jako Čechové podnikli na polské území loupežný nájezd. V následném období konsolidace poměrů v Polsku stáli Prusové a Pomořané na straně Mazovského knížete Maslava v jeho dlouholetém zápasu s Kazimíem I. Kazimír ale nakonec roku 1047 s přispěním kyjevského knížete Jaroslava Moudrého nad Maslavem a zvítězil. Pohanské náboženství se v Prusku a pobaltských zemích udrželo patrně nejdéle v Evropě - na konci 12. století se po podrobení pobaltských a polabských Slovanů stávali pobaltští pohané (Prusové, Estonci, Lotyši, Livonci, Kurové, aj.) výjimečným úkazem, jenž provokoval k aktivitě okolní křesťanskou Evropu. K násilné christianizaci Prusů, lotyšských a estonských kmenů však došlo až ve 13. století v souvislosti s působením řádu německých a mečových rytířů. Pruské země teprve směřovaly k vytvoření ranně feudálního státu, ještě však nedošlo ke sjednocení všech pruských kmenů. Polská knížata i ve 12. století na Prusy často útočila s cílem vnutit jim poplatnou závislost a christianizovat je. Například roku 1166 zahynul na své výpravě proti Prusům sandoměřský kníže Jindřich.
Politickou závislost měla upevnit i christianizace Prusů zahájená roku 1206 z velkopolského cisterciáckého kláštera v Łekně - arcibiskup Henryk Kietlicz byl roku 1214 jmenován papežským legátem v Prusích. Roku 1216 bylo na podporu šíření křesťanství do Pruska založeno zvláštní biskupství v polském Chełmnu - v jeho čele stál cisterciácký mnich Kristián, kterého papež pověřil organizováním křížových výprav proti Prusům. Prusové však houževnatě bránili svou nezávislost a roku 1217 přešli Prusové do protiútokům, když napadli východní Pomoří, Chełmiňsko a Mazovsko. Pruské napadání Mazovska bylo také důsledkem spojenecké úmluvy ruských knížat s Litevci a Prusy proti Polsku. Roku 1218 biskup Kristián vypravil křížovou výpravu, jejíž účastníci se shromáždili ve Slezsku a odtud se vydali do Pruska - o jejím výsledku však není nic známo. Roku 1219 podřídil papež pruské biskupství přímo Římu. Neuspěly ale ani další polské výpravy proti Prusům, které proběhly v letech 1222 a 1223.
Polský kníže Konrád I. Mazovský neměl dost sil, aby Prusy ovládl a navíc nedokázal čelit ani odvetným pruským nájezdům, které ohrožovaly sám Płock (v centru Mazovska). Proto se pokusil dobýt Pruské země pomocí rytířských řádů. Záměry dobýt Prusko pomoci Řádu Kristových rytířů, založeném za tímto účelem roku 1208, jemuž Konrád I. Mazovský daroval oblast Dobrzyňska a byl proto známý též jako Řád dobříňských rytířů, se však nezdařily. Mazovský kníže Konrád se proto v letech 1225 - 1226 obrátil na Řád německých rytířů (podle černého kříže na bílém plášti zvaném „křižáci") a za závazek obrany polsko-pruského pohraničí jim nabídl darování Chelmiňské země. Politická příprava k vytvoření Řádového státu v Prusku
Roku 1224 vypudil křižáky (Řád německých rytířů) z Uher král Ondřej II., protože si tam počínali až příliš samostatně, když se pokusili učinit se Sedmihradska papežské léno. Po těchto zkušenostech byl řád opatrnější a než se usadili v Polsku, zajistili se z nejvyšších míst: Dal si potvrdit darování Chełmiňska od císaře Fridricha II., který tak v březnu 1226 Zlatou bulou z Rimini přiznal řádu právo říšských knížat a odevzdal mu celé, ačkoli dosud nepodmaněné, Prusko - císař se totiž považoval za majitele veškeré pohanské půdy, která byla vnímána jako půda bez vlastníka. Roku 1228 provedl Konrád slíbenou nadaci Chełmiňska a řád se v ní roku 1230 usadil. Budoucí kořist z pruského území si řád rozdělil s chełmnským biskupem Kristiánem tak, že řád obdrží 1/3 půdy a biskupství připadnou 2/3 půdy a církevní svrchovanost nad celým územím. Když však padl Kristián roku 1234 do Pruského zajetí, křižáci padělali nadační listinu (datovanou r. 1230 v Kruszwici) v tom smyslu, že kníže Konrád jim kromě Chełmiňska daroval do vlastnictví i celé Prusko. Na Kristiánově návratu ze zajetí neměl řád žádný zájem a když z něj byl teprve po pěti letech vykoupen, vrátil se na svobodu jako nepřítel řádu. Zatím však roku 1234 prohlásil papež na žádost řádu Prusko za “vlastnictví sv. Petra” a daroval je řádu. Řád tak za pomoci papežské kurie rázně odrazil Kristiánovy snahy zaujmout vlivnější postavení a ten se tak musel spokojit s jednou ze čtyř pruských diecézí. Roku 1235 Řád německých rytířů do svých řad včlenil Řád dobříňských rytířů a připojil tak Dobrzyňsko ke svým državám v Chełmiňsku. To bylo příčinou konfliktu řádu s knížetem Konrádem a papežský legát tak musel zprostředkovat kompromis, podle něhož řád vrátil Dobrzyňsko Konrádovi, který potvrdil řádu držení Chełmiňska a ponechal si jen svrchovanost nad touto zemí, ve které si už křižáci počínali jako ve své.
Dobytí a christianizace pruského území Řádem německých rytířů
Roku 1233 překročili křižáci pruskou hranici a podporování mazovskými knížaty a zpočátku také gdaňským Svatoplukem, zahájili systematické dobývání Pruska. Jejich postup proti houževnatě, ale rozptýleně vzdorujícím pruským kmenům byl založen na taktice spálené země a postupném budování opěrných bodů - po zhruba padesáti letech bojů se řádu podařilo ovládnout území obývané Prusy a Jatvingy. V dobyté krajině řád stavěl hrady, usazoval německé kolonisty, zakládal města na magdeburském právu (Toruň 1233, Kwidzyn 1234, Elblag 1237 a další). Němečtí osadníci zaplňovali mezery v místní populaci, masakrované během válečných tažení nebo ustupující do ještě nepokořených baltských krajin.
Prvním cílem útoku se stala Pamedė (Pomesania). Za pomoci oddílu polských knížat byli Prusové poraženi v bitvě na řece Sigurně roku 1234 a celé jejich území do roku 1236 podrobeno řádovému panství. Roku 1237 se Řád německých rytířů spojil s Řádem mečových bratří, který operoval v Livonsku (na území dnešního Lotyšska a Estonska). Pruské území se tak dostalo do kleští a bylo během následujících desetiletí kus po kuse dobýváno s bezpříkladnou krutostí a bezohledností. Po Pamedė se dalším cílem stala sousední Pagudė (Pogesanie). V roce 1240 řád dobyl Varmii a část Notangy a Barty. Panství řádu nebylo zdaleka tak pevné a roku 1242 dosažené úspěchy zvrátila vzpoura pruských kmenů. Povstání skončilo za zprostředkování papežského legáta a kulmského biskupa uzavřením christburgské smlouvy v roce 1249. Prusům smlouva zaručila omezená práva, museli se však smířit s vrchní vládou řádu. Křížových výprav proti Prusům se účastnili i čeští panovníci Přemysl Otakar II. (ten zde zakládá r. 1256 město Královec). Roku 1257 křižáci obsadili Sembu (Sambii) a část Nadruvy (Nadrovia). Po porážce řádu 13. července 1260 od Žemaitů v bitvě u Durbes v září téhož roku Prusové povstali. Tato porážka řádu povzbudila povstání a pohanskou reakci Prusů a Kurů, za podpory Litevců a svobodných Prusů. Občasná vítězství domácích kmenů mohla však tlak řádu jen pozdržet, ale ne zcela zastavit převahu jeho vojenské mašinerie. Přesto krvavé boje během povstání v Prusku trvaly patnáct let a řádu se podařilo překonat odpor povstalců až za pomoci výprav evropských křižáků. Po podrobení povstalců v roce 1274 řád pokračoval ve výbojích dobytím celé Nadruvy a Skalavy (Scalovia). Na konci sedmdesátých let řád koncentroval své síly proti Jatvingům - roku 1283 připojil většinu Jatvjažska (Jotvy). Tím si podmanil všechny pruské země a dosáhl strategické hranice na řece Němenu. Aby zabránil stále propukajícím povstáním, řádoví rytíři deportovali část obyvatel získaných území do západních Prus. Ani to nezabránilo vzpourám a poslední odpor Prusů rytíři zlomili až roku 1295.
V dobytém Prusku proběhla christianizace a germanizace. Pohanské náboženství ustupovalo jen pomalu a přetvářelo se do synkretismu s křesťanstvím nebo do dvojvěří, takže přežívalo až do 16. století. Například roku 1520 žádali Prusové velmistra Albrechta, aby mohli hrozící polský vpád zažehnat obětí starým bohům.
Po dobytí Pruska se počet místních obyvatel snížil z 170 000 na 100 000 a v roce 1400 tvořili Prusové polovinu z 270 000 obyvatel Pruska. Pruská nobilita, pokud vůbec přežila boje proti řádu a přijala křest, se adaptovala a během 14. - 15. století adaptovala v roli vazalů řádu. Většina Prusů se dostala do poddanského postavení. Jejich asimilace trvala čtyři staletí. Na začátku 18. století poslední baltští Prusové mizí definitivně z dějin a tehdy končí i zprávy pastorů o posledních ojedinělých reliktech pohanství. Po původních obyvatelích zůstalo pouze jméno země a několik pruských náboženských textů a slovníčků.
…
Řád se nespokojil jen s ovládnutím území pohanských kmenů. Ačkoliv Řádový stát vznikl na polském území a díky polskému privilegiu, brzy se stal na polských panovnících nezávislým, uznával pouze formální svrchovanost císaře a papeže. Jeho politická a vojenská moc mezi ústím Visly a Němenem se po pokoření Prusů obrátila i proti křesťanským polským knížatům, z jejichž iniciativy původně do země přišel. Postupně se zakusoval do Polského území až se roku 1308 rytíři zmocnili polského Gdaňska a sousedních Pomořan a odřízli tak Polsku přístup k Baltskému moři.
Zdroje:
Luboš Švec. Dějiny pobaltských zemí. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1996.
Hans-Joachim Schoeps. Dějiny Pruska. Praha: Garamond, 2004.
Václav Melichar, Dějiny Polska. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1975.
Petr Zahnaš. Jak a kde zahynul svatý Vojtěch, OPAVA, 2007 (dostupné online na: https://cs.wikibooks.org/wiki/Jak_a_kde_zahynul_svat%C3%BD_Vojt%C4%9Bch)