Svatá Zdislava
O svaté Zdislavě toho nevíme mnoho. Rozeznat pravdu mezi nánosy legend je opravdu těžké. V dobových kronikách o ní najdeme pouze dvě zmínky: první je ve Žďárské kronice, druhou má potom Dalimil. Vše ostatní jsou pouze dohady, fabulace, někdy i přání věřících či historiků. Pokusme se odkrýt alespoň kus pravdy o svaté Zdislavě.
Nejprve by bylo vhodné uvést, kdy a za jakých okolností ony dva relevantní prameny vznikly. Žďárská kronika tak řečeného Jindřicha Řezbáře vznikla v roce 1300 v cisterciáckém klášteře ve Žďáru nad Sázavou, jak se ostatně uvádí hned v úvodu kroniky. Její autor vychází ze svých vlastních vzpomínek – v době sepsání kroniky mu bylo 58 let, do Žďáru přišel v deseti letech – a samozřejmě také na základě paměti jeho bratrů. Dalimilovu kroniku datujeme zhruba do stejné doby, i když je zřejmě o pár let mladší. Některé náznaky v ní mohou ukazovat na autorovo spojení se severočeskými rody – Ronovci i Markvartici, takže u něj lze předpokládat poměrně dobrou informovanost právě o Zdislavě, i když i v tomto případě půjde spíše o jakýsi její otisk v povědomí lidí než o přesné údaje.
Zdislava se narodila pravděpodobně okolo roku 1220 jako prvorozená dcera Sybilly a Přibyslava z Křižanova, snad mezi lety 1235 a 1240 byla provdána za Havla z Lemberka, markvartického velmože, s nímž se přesunula z jihu Moravy do pomezního hvozdu na severu Čech. Tomu porodila několik dětí (snad tři syny a jednu dceru), zasloužila se o založení dominikánského kláštera v Jablonném (v Podještědí) a zřejmě roku 1252 zemřela. Pro správné pochopení Zdislavina myšlení a životního postoje je třeba znát její rodinné zázemí. O něm se poměrně podrobně rozepisuje Jindřich Řezbář ve Žďárské kronice. Sybilla byla podle této kroniky dvorní dámou královny Kunhuty Štaufské, v jejímž doprovodu přišla do Čech. O jejím původu můžeme pouze spekulovat – někteří historici se dokonce domnívají, že byla Italka, snad ze Sicílie, ovšem pro tyto názory nemáme žádné doklady. Já osobně se přikláním k názoru, že Sybilla byla Němka, ovšem i zde jde pouze o pravděpodobnost, nikoliv jistotu. Je také možné, že prostředí, z něhož Sybilla přišla, bylo v době jejího příchodu do Čech kulturnější než to české, takže se snažila své zvyky nebo zkušenosti přenést i do Českého království. Jejím druhým manželem se snad záhy po ovdovění stal Přibyslav z Křižanova, moravský velmož nejasného původu, každopádně vysoce postavený muž snad už na dvoře Přemysla I., jistě však u Václava I. Roku 1238 je doložen jako purkrabí na Veveří,1 roku 1239 jako purkrabí brněnský.2 Křižanov se nachází na Vysočině u Velkého Meziříčí.
Některými autory především s blízkým vztahem ke katolické církvi bývá možná až přeceňován Přibyslavův vztah k řeholním řádům a ke katolické církvi vůbec. Jisté ovšem je, že některé mnišské řády poměrně hodně podporoval, a je otázkou, do jaké míry byla tato podpora výsledkem opravdu hluboké zbožnosti a do jaké míry šlo pouze o jeho „mediální obraz" jako dobrého křesťana. Žďárský kronikář jej sice charakterizuje takto: „Světu byl vojákem, ale v duchu svém mnichem", ovšem jde spíše o velebení faktického zakladatele kláštera než o realitu. V roce 1239 Přibyslav daroval určité statky johanitskému špitálu v Brně, hojně také podporoval brněnské minority, u nichž je navíc pochován. Vrcholem jeho snažení se však měla stát jeho soukromá fundace přímo na Vysočině. Domluvil se zřejmě se svým přítelem, Janem z Polné, ovšem než stihl klášter založit, Přibyslav zemřel. Podle Žďárské kroniky si ještě před svou smrtí nechal zavolat svého zetě, Bočka z Jaroslavic, a požádal jej, aby z jeho peněz založil mužský cisterciácký klášter na pozemcích, které pro tyto účely již dříve vyhradil Jan z Polné. Přibyslav zemřel již roku 1251, zakládací listina Žďárského kláštera je o rok mladší. Zajímavé je, že na listině, jíž markrabě Přemysl potvrzuje založení kláštera, je uvedeno jméno Sybilly, jejího zesnulého manžela Přibyslava, dcer Eufémie a Alžběty, ovšem nikoliv Zdislavy.3 Přesná datace tohoto dokumentu není zcela jasná, proto nevíme, zda Zdislavinu neúčast zapříčinila její nemoc, či snad dokonce již smrt.
Zdislavina matka Sybilla nepochybně na samotném založení kláštera měla svůj podíl a lze předpokládat, že Přibyslav tento svůj úmysl s ní ještě před svou smrtí konzultoval. Sybilla se po Přibyslavově smrti do třetice provdala za Ronovce Jindřicha ze Žitavy, tchána své dcery Alžběty. I Jindřich však zemřel záhy a Sybilla se stáhla do ústranní právě žďárského kláštera, nedaleko něhož si, zřejmě se svou další dcerou Eufemií, od roku 1255 vdovou po Bočkovi z Obřan, vystavěla domek, v němž žila až do své smrti roku 1262.
Vraťme se ale zpět ke Zdislavě. Viděli jsme, že její rodinné zázemí se pravděpodobně neslo v křesťanském a kulturním duchu. Kde byla Zdislava vychována, však nevíme. Sama Zdislava byla zřejmě nejstarší ze tří sester, které se Sybille a Přibyslavovi narodily, minimálně další dvě děti, z toho jeden syn, zřejmě zemřely jako mladé. Zdislavina sestra Eufémie byla provdána za již zmíněného Bočka z Jaroslavic, nejmladší Alžběta pak za Smila z Lichtemburka. Ve všech případech šlo o členy významných rodů a později i velmože s vysokým postavením. Domnívám se, že ze strany Přibyslava a zřejmě i Sybilly šlo o pečlivý výběr, a proto považuji za absurdní některé starší názory, že Havel z Lemberka byl snad hrubián a tyran. Ostatně i v rodině pana Havla lze najít příklady klášterních donací, resp. fundací – Havlova matka Hostilka pravděpodobně stála u zrodu johanitské komendy v (Mladé) Boleslavi, Havlův bratr Jaroslav patrně podporoval jinou z boleslavských johanitských komend. Je také možné, že Zdislava byla již v mládí ovlivněna kultem sv. Františka a sv. Kláry, hojně propagovaným také např. sv. Alžbětou Durynskou nebo sv. Anežkou Přemyslovnou. Ovšem hmatatelné důkazy pro to nemáme. Kdy se konala svatba Zdislavy s Havlem, nevíme. Kde se konala, také nevíme. Nevíme ani, zda již uprostřed pomezního hvozdu stál hrad Lemberk, aby na něj pan Havel mohl svou novou manželku uvést. Během povstání kralevice Přemysla proti svému otci, králi Václavovi, zachoval Havel věrnost právoplatnému panovníkovi, což pravděpodobně poškodilo jeho panství více než jiná. Možná zde lze spatřovat Zdislavinu – a Havlovu – prvotní myšlenku na založení kláštera se špitálem, do něhož by se mohli uchýlit chudí a nemocní lidé, kterých v průběhu povstání pochopitelně přibývalo. Nebo myšlenka na vlastní fundaci vznikla mezi manžely již dříve, ovšem její realizaci domácí válka zbrzdila. Zřejmě brzy po skončení povstání, snad okolo roku 1250 je založen dominikánský klášter v Jablonném. Faktem je, že klášter existoval v listopadu roku 1252, jíž jsou udělovány odpustky všem, kteří přispějí na výstavbu kláštera. Je možné, že myšlenka na výstavbu rodinného kláštera dostala jasnější obrysy během návštěvy olomouckého biskupa Bruna na Lemberku 1. září roku 1249.
Zdislava se samozřejmě musela věnovat především povinnostem manželky významného šlechtice. Nepochybně zastávala i funkci „hradní paní", dohlížela na provoz panství v manželově nepřítomnosti apod. V průběhu svého manželství porodila snad čtyři děti – Havla, Jaroslava, Zdislava (Zdeslava) a Markétu. Nejstarší Havel se narodil zřejmě nedlouho po svatbě, čemuž by odpovídala i jeho první svědecká účast na listině krále Přemysla z 10. července 1254.4 Okolo roku 1272 mizí z listin a lze se domnívat, že tou dobou zemřel. Jeho bratři Jaroslav i Zdislav jej poměrně zásadně přežili, Jaroslav je zřejmě naposledy uveden na listině z roku 1289, Zdislav, svého času pražský purkrabí, mizí z listin snad po roce 1318. O dcerce Markétce se zmiňuje Žďárská kronika, ovšem v rámci poměrně nedostatečné informace: „Havel z Jablonného si vzal tu, která se jmenovala Zdislava a bez úhony s ním živa byla rodíc mu děti: Havla – i Havel žil jen krátce, a krásnou a ušlechtilou Markétu."
Je otázkou, zda život dlouhý přibližně 35 let, lze u středověkého šlechtice považovat za krátký, jak to činí Jindřich Řezbář. Nápadný je také fakt, že nezná další Zdislaviny syny, a naopak uvádí dceru Markétu – je možné, že zprávy ze Severních Čech došly na Vysočinu jen velmi kusé a nepřesné; Jaroslav Durych se domnívá, že kronikář měl v úmyslu za jméno Havla ve výše zmíněném verši dopsat jméno jeho bratra, resp. bratří, ovšem z nám neznámého důvodu se tak nestalo. O Markétě však další doklady nejsou, což samozřejmě nevyvrací její existenci – je pravděpodobné, že vedle synů porodila Zdislava i dceru či dcery.
Otázka Zdislavina případného osobního působení v jablonském klášteře není zcela jasná. Já ji považuji za důsledek glorifikaci po její smrti, neboť klášter zřejmě v době její smrti vcelku ani nestál, nikoliv za reálnou skutečnost. V případě jablonského kláštera šlo navíc o řeholi mužskou, nikoliv ženskou. Zdislaviny léčitelské snahy a schopnosti však zmiňuje Dalimil:
„Pět mrtvých vzkřísila,
mnoho slepých prosvítila,
chromých a malomocných mnoho uzdravila,
nad jinými pracnými veliké pomoci činila."
Zdislava zemřela pravděpodobně roku 1252 (podle Dalimila), přesné datum však neznáme – uvádějí se v zásadě dvě data, a to buď Nový rok nebo 30. květen, který je dnes slaven jako její památka. Podle antropologického výzkumu, který prováděl prof. Vlček, jí byly cca 33 roky, což zcela zapadá do nastíněného schématu vyplývajícího z listin a dalších okolností, důvodem mohlo být snad vyčerpání. Údajnou tuberkulózu antropologický výzkum nepotvrdil.
Jak nesl Zdislavinu smrt její manžel, zda byl v jejích posledních chvílích při ní, nebo se dostavil až na pohřeb do Jablonného, bohužel nevíme. O věku jejích dětí v okamžiku její smrti, snad s výjimkou Havla, kterému v té době mohlo být mezi 12 a 14 lety, nevíme také nic. Je teoreticky možná všeobecně rozšířená domněnka, že její nejmladší dítě (snad Zdislav) bylo v době její smrti velmi malé, ovšem důkazy pro to stejně nemáme. Názory některých historiků o pokračování Havla mladšího v díle své matky, a naopak odklonu nejmladšího Zdislava, který si na matku kvůli svému nízkému věku nemohl pamatovat, od její dobročinnosti, považuji za holé, ničím nepodložené spekulace. Zdislavin manžel Havel zemřel pravděpodobně několik let po své ženě, snad již před 10. červencem 1254.
O životě sv. Zdislavy víme velmi málo, její obraz posmrtný je však mnohonásobně větší. Kult, který počal šířit de facto již Dalimil, nabyl velkých rozměrů za Berků z Dubé, František Antonín zahájil roku 1699 stavbu Baziliky sv. Vavřince, v níž jsou dodnes uloženy její ostatky. Zdislava byla roku 1907 blahoslavena a roku 1995 svatořečena. Od roku 2002 je patronkou Libereckého kraje.
Prameny a literatura:
Durych, Jaroslav: Světlo v tmách. Vyšehrad, 1991.
Kalista, Zdeněk: Blahoslavená Zdislava z Lemberka. Zvon, 1991.
Kolektiv autorů: Zdislava z Lemberka. Ralsko, 1991.
Urban, Jan: Lichtenburkové. NLN, 2003.
Prameny dějin českých, díl II., ed. Josef Emler, Praha, 1874.
Prameny dějin českých, díl III., ed. Josef Emler, Praha, 1882.
Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae, Pars I. (Reg. I.), ed. Karel Jaromír Erben, Praha, 1855.
Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae, Pars II. (Reg. II.), ed. Josef Emler, Praha, 1882.