Svatý Václav a jeho víra
Legendu o svatém Václavovi, o jeho „umučení"- zavraždění před dveřmi staroboleslavského kostela zná snad každý, málokdo si však uvědomuje, že nebyl jen tím jakýmsi „světcem" kterého z něj udělala pozdější kanonizace a Svatováclavské legendy. Pojďme si tedy rozebrat jaký „skutečně" kníže, patron české země byl.
Kníže mnich nebo kníže panovník?
O Václavovu životě se dovídáme zejména z legend, ty ale jako historický pramen moc spolehlivé nejsou, sám název „legenda" je zavádějící. Onen nám dobře známý Václavův popis pozdějších legendistů o jeho cudnosti a vroucném přáním prožít život neženat, o tom, jak pod knížecím šatem nosil žíněné roucho a kajícně chodil od kostela ke kostelu bosí, až v jeho šlépějích zůstávala krev, či snad dokonce že chtěl vstoupit do kláštera a přenechat vládu bratrovi jsou holými výmysly, Václav skutečně žádným „náboženským fanatikem" nebyl. Zde nám ale nastává otázka jak je to možné, proč zrovna Václav? Proč nebyl takto „posvěcen" zrovna jiný „trpící" a pobožný kníže (např. Jaromír)? Odpověď je celkem jasná. Církev, byť formálně v Čechách podporovaná, neměla u prostých rolníků, povětšinou stále vyznávajících pohanské bůžky moc velký ohlas. Snažila se proto své postavení posílit. Jedním z mnoha možností bylo „předělání" pohanských svátků a jejich zapsání do křesťanské tradice, tak vnikly např. z keltského svátku Samhain „dušičky", dalším účinným prostředkem byla výstavba kostelů na místech původně pohanských rituálů, zde je nutné jmenovat alespoň rotundu sv. Jiří na hoře Říp, která byla původně pohanského charakteru, a v neposlední řadě také kanonizování nových světců, no a Václav (logicky s Ludmilou, k jejímuž kultu dal základ Václav sám) byl zářným příkladem. Ludmila, vzorná křesťanka vychovávající svého vnuka Václava k „pravé víře", navzdory svému opaku pohanské Drahomíry, která ji také nakonec „přichystala" mučednickou smrt a Václav, zbožný kníže ctící památku své těžce zkoušené báby , prosazující zájmy církve, sám „ve víře dokonalý". Během těch let, ale docházelo k stále většímu zkreslování, které na jedné straně vyústilo v onoho „panujícího" mnicha a na straně druhé v patrona České země v čele Blanického vojska se vztyčeným Svatováclavským kopím, jak ho pro všeobecnou čtenářskou obec ztvárnil Alois Jirásek.
Václavova propagace křesťanství a Jindřich I.
Na druhou stranu Václav byl u nás skutečně „propagátorem" křesťanství, spíše však z politického hlediska.Věděl, že pouze všeobecný rozvoj kulturní, správní, společenský (atd..) může v „pokrokovém" (tím myslím pokrok křesťanství a všeobecně západních evropských státu vůči pohanským gens) světě přinést jeho zemi prosperitu, k tomu mu měla pomoci, jako u spousty jiných, právě víra. Na druhou stranu, neměl ani moc jinou možnost. Nedlouho po jeho nástupu na knížecí stolec (924) totiž počal nově zvolený sasko- francký král Jindřich I. s útoky na pohanské země a jejich pokřesťanšťováním. Na sklonku roku 928 vytáhl Jindřich proti Havolanům a Dalemincům, které záhy porazil a podmanil si. Jeho hlavním cílem však nebyli tyto knížectví, nýbrž Čechy. Jindřich použil zdrcující strategie nečekaného útoku. Celé toto tažení bylo více méně jen dokonalou záštitou nad jeho hlavním směrem. Po úspěšném boji s Daleminci při svém „návratu" nečekaně odbočil na jih a vpadl do Čech. Bývalá Drahomířina politika, jak Václav na rozdíl od svého bratra správně chápal, zakládající se na sjednocení a vzájemné podpoře neforemných a špatně organizovaných slovanských kmenech, které k tomu ještě mezi sebou často válčili a sami byly povětšinou podmaněné, nemohla silné „západní opozici" (tj. Jindřich I. a z jihu útočící bavorský vévoda Arnulf) čelit. „Před branami Prahy" tedy došlo k vyjednávání při kterém se Václav zavázal platit tribut a podrobit se. Celá tato věc je ale trochu složitější než se na první pohled může zdát. Čechy (nikoliv tedy jen Václav a jemu podřízené středočeské knížectví, ale všechny česká knížata, která sice uznávala Václavovu nadvládu, ale zachovávali si samostatnost.) totiž platili tribut již dříve (od 806), nebyl však placen do Saska, ale Bavorska a tribut z roku 929 nebyl poplatkem novým, nýbrž se jednalo o pouhé Jindřichovo převzetí tributu starého. A ono poddání se naopak nepředstavovalo celé Čechy, ale platilo formálně jen na Václava, ačkoliv představovalo jako poddání se nejmocnějšího knížete jistou kolektivní porážku. Tento akt byl ještě stvrzen Václavovou účastí na římském sněmu v Quendliburku, kde mu také Jindřich daroval relikvii ramena sv. Víta, na jehož počest a ochranu nechal Václav postavit kostel jemu zasvěcený. K tomu se také váže další z legendistických pověstí, tentokrát uvedená tzv. Dalimilem.
Ten ve 29. kapitole své kroniky uvádí:
K císařskému dvoru jel
jednou Václav. Bohužel
nestih zahájení sněmu.
Císař hněvem vzplanul k němu,
že své modlení má radši
než povinnost…
(Jindřich přikázal přítomným, aby se neopovažovali knížete přivítat, při jeho příchodu však sám se k němu začne klanět, řka)
“Uviděl jsem zlatý kříž
nad ním plát a poznal světce.
Víděl jsem, jak kráčí síní
a dva bílí cherubíni
k přivítání potají
znamení mi dávají."
Pak Václava objal vřele,
žádal si ho za přítele,
řek, že ze své šperkovnice
dá mu všechno, co si vzít chce.
Václav si jen boha váží.
Proto vybírá si paži
mučence svatého Víta…
Pomineme-li kronikářovu chybu v Jindřichově postavení (Jindřich nebyl císařem, ale králem) musíme se alespoň zamyslet nad ideologickým (logickým) obsahem, který je zjevně opět smyšlený. Jak víme takřečený Dalimil byl velice vlastenecky orientovaný a proto často zkresloval, nemohl zkrátka uznat, že by byl Václav jako panovník poražen a působil na sjezdu jako jeden ze subregullů Jindřichem poražených kmenů, přiřkl mu tedy zázrak, který „císaře” přinutil k prominutí „pozdního příchodu" a požádání o přátelství se slibem darování toho, co si Václav vyvolí ačkoliv předtím sám jeho zemi osobně napadl a vyžádal si placení tributu. Na druhou stranu, není se čemu divit, neboť zázrak korespondoval s dobovým pojetím Václavova kultu a „Dalimilovým" kronikářským záměrem.
Použitá literatura:
Blažek V.: Venceslaus et filius, Dějiny ve věku nejistot. Sborník k příležitosti 70. narozenin Dušana Třeštíka, Praha 2003
Krčmářová M., Vrbová H.: Kronika takřečeného Dalimila, Praha 2005
Nodl M.: Dvě tváře dětství. Malí dospělí a děti-hříšníci ve středověku, Dějiny a současnost 1/2006
Třeštík D.: Mýty kmene Čechů. Tři studie ke „Starým pověstem českým", Praha 2003
Třeštík D.: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530-935), Praha 1997