Veligrad – mocenské centrum Velké Moravy VII.
Pohansko
Název rozsáhlého nížinného hradiska Pohansko pochází pravděpodobně až z novověku. Některými badateli (I. L. Červinka aj.) bývá nazývané Loventingrad, což je odvozeno od starého jména Břeclavi z německé listiny z 11. stol. - Laventenburch. Plocha hradiska s velmožským dvorcem, vlastnickým kostelem, pohřebištěm, rotundou, domy na kamenných a maltových podezdívkách, velkými nadzemními budovami s kamennými krby a hospodářskými staveními, zahloubenými zemnicemi je obehnána dodnes patrným mohutným valem. Hradisko bylo opevněné skořepinovou hradbou s čelní kamennou plentou a soustavou ramen řeky Dyje. Do velkomoravského období se řadí i intenzívně osídlené předhradí s obydlími, dílnami a pohřebištěm za jihozápadním valem vlastního hradiska. Byly nalezeny typické velkomoravské šperky (gombíky, prsten, náušnice, emailem zdobené nákončí opasku). K dalším zajímavým nálezům patří skleněné hladítko, plechové kotle, urna z žárového pohřebiště z 8. stol., pohanský kultovní objekt z 10. stol. Našly se též doklady o celé řadě řemeslných odvětví: hrnčířství, železářství a kovářství, řemenářství.
Ve výzkumech započatých až v roce 1959 profesorem Františkem Kalouskem pokračoval Bořivoj Dostál.
Zdá se, že opevnění na Pohansku prošlo obdobným vývojem, jako u Mikulčic, s tím rozdílem, že šlo o obnovu, nikoliv přestavbu valu. Profil směrem nahoru se rozšiřující vnější na sucho kladené kamenné zdi svádí k domněnce, že někdy v polovině 9. stol. zeď byla přistavěna ke zhroucenému valu, který už přestal mít potřebnou obrannou hodnotu. Možná proto majitel velmožského dvorce vybudoval uvnitř hradiště silnou palisádu, kterou po založení kostela dokonce obnovoval.
Nitra
Na akropoli nitranskou se umísťuje sídlo knížete Pribiny a knížete Svatopluka, než se stal králem a vládcem celé Moravy. Bývalý Pribinův hrad, v soudobých pramenech nazývaný Nitrava, byl v dalším období sídlem údělného knížectví příslušníků dynastie Mojmírovců.
Počátky výzkumů byly ve znamení hledání zbytků kostela vysvěceného solnohradským biskupem Adalramem, a to pod základy mladšího románského chrámu sv. Emmerama později s dodatečně rozšířeným patrociniem i sv. Benedikta a sv. Svorada. Obrat v dosavadních názorech historiků na Nitru přinesly výkopové práce pozdějšího akademika Böhma. Ukázalo se, že románský kostel nemůže být pokračovatelem kostela knížete Pribiny, neboť jeho základy překrývají dřívější pohřebiště z 11. stol. Počátek systematických výzkumů spadá do roku 1957 a je spojen se jménem Bohuslava Chropovského. Typický velkomoravský inventář se našel, ale v blízkosti kostela sv. Ladislava až z počátku 18. stol. Pribinovo hradiště se tedy nacházelo asi 1 km jižně od středověkého hradu. Současné výzkumy vede Gabriel Fusek.
Nitranské velkomoravské osídlení je charakterizováno shlukem ostrožních hradisek, která obklopovala centrální ústředí na návrší jižně od nitranského středověkého hradu. Centrální část s pravděpodobným tržištěm, zděnou stavbou pravděpodobně palácového typu a kostelem z 10. stol. chránilo opevnění tvořené dvojitým zemním valem s palisádou a příkopem. Na hradní výšině je doloženo zatím jen sporadické osídlení. Důstojnost sídla dotvářel obranný celek opevněných hradisek důležitých zejména z vojensko-strategického hlediska, kontrolujících přístupové cesty k jádru aglomerace.
Na Martinském vrchu je doložen kostel z 9. stol., pohřebiště a rozvinutá specializovaná řemeslná výroba ve třech osadách mimo obvod valů. Na severozápadní straně to bylo sídliště výrazně zemědělské, na východní straně bydleli hutníci a skláři a na jihozápadě kováři, kameníci, kosťaři a šperkaři. Specializované hrnčířství je typické pro hradisko na Lupce, sklářství zase pro hradisko Borina na Šibeničním vrchu i pro hradisko na Zoboru.
Vzhledem k názvu se o lokaci Nitry nikdy nepochybovalo. Jelikož ibn Rustova
Kniha vzácných drahokamů zmiňuje dvě města - město (grad) Nít a Velké město (grad), pravděpodobně tedy Nitru a Velehrad, rovnítko mezi nimi můžeme prakticky vyloučit.
Děvín
Důležitý opěrný bod v rámci okolního pevnostního systému, tvořeného soustavou hradu Děvína, hradiska nebo spíš pozorovacího stanoviště na Děvínské kobyle a několika menších pevnůstek, spíše hlídkových míst (Na Pobřeží a Na Šibeňáku), dvojice hradisek čistě vojensko-obranného charakteru v Děvínské Nové Vsi, hradiska v Juru u Bratislavy a bratislavské hradní výšiny.
Velkomoravský Děvín byl druhotně vybudován na valech z římské doby, zdokonalených palisádou. Na Děvíně je doložena trojapsidová sakrální stavba z 9. století.
Většinou se nepochybuje, že Děvín je totožný s Dowinou zmíněnou ve Fuldských letopisech k událostem roku 864, kde se nechal překvapit Rostislav silným oddílem franského krále Ludvíka II. Němce. Občas se však uvažuje i o Děvíně v Pavlovských vrších, kde však byla sídliště nalezena severním směrem pod Pavlovskými vrchy (hradiště Dolní Věstonice - Vysoká Zahrada a pohřebiště Na Pískách a hradiště Strachotín - Petrova louka). Kromě toho situace pohraničního Děvína na soutoku Dunaje a Moravy více odpovídá možnosti nepřátelského překvapení a obtížnosti úniku z obležení, než vnitrozemský Děvín pálavský.
V roce 1902 vyslovil Inocenc Ladislav Červinka kacířskou domněnku o možném sídelním městě Rostislavově mimo území dnešní Moravy. Obdobně uvažoval o deset let později i významný amatérský badatel Zavadil. Pod děvínským hradem rozpoznal pozůstatky mohutného valu a na protilehlém hřbetu Kobyly objevil několik menších pevnůstek, které logicky spojil s Děvínem jako centrem. V tu dobu nebylo v okolí Velehradu objeveno nic podobného. Své názory vyložil v publikaci Velehrady Děvín a Nitra, čímž ovlivnil i tak významné badatele, jako byl Šimek. Zcela však pominuli skutečnost, že jméno Děvína letopisy znají, v souvislosti s městem Rostislavovým se však o něm nezmiňují. Jejich omyl potvrdila i třetí etapa archeologických výzkumů. Děvín má spíš charakter důležité pohraniční pevnosti.
Archeologické výzkumy trvají od roku 1913 doposud. První etapu vedl I. L. Červinka do r. 1921, druhou od r. 1933 do r. 1938 akademik Jan Eisner, třetí od r. 1950 do r. 1956 Ján Dekan a čtvrtou od konce 60. let Veronika Plachá.
Bratislava
Zájem o historii bratislavského hradu je dosti čerstvý. Počátkem 40. let 20. stol. v souvislosti se záměrem zbourat ruinu bratislavského hradu byl proveden spíše symbolický průzkum areálu. Teprve koncem 50. let téhož věku s rozhodnutím o zachování a restauraci tohoto symbolu Bratislavy byl prosazen již skutečný komplexní archeologický výzkum pod vedením Tatiany Štefanovičové. Systematický průzkum již v r. 1958 prokázal kromě osídlení mladší doby kamenné, keltského, římského a předvelkomoravského pochopitelně i osídlení velkomoravské. Opevnění areálu mělo dřevěnou komorovou, později i roštovou konstrukci s hlinitokamenitou výplní a souvislou trámovou čelní stěnou. Ve východní části akropole stála trojlodní bazilika s omítkou a figurálními freskami. Na rozdíl od Mikulčic, kde byly vysondovány základy trojlodní baziliky po celém obvodu, podobu bratislavského kostela lze odhadovat jen zhruba, neboť se po různých pozdně středověkých a novověkých úpravách dochovalo pouze torzo základů. Proto nelze určit délku kostela, jehož celková šířka 12,8 m překonává šířku baziliky mikulčické. Na vrcholu akropole stála kamenná palácová stavba 12 x 5,5 metru. Je doložena diferencovaná řemeslná výroba železářská, hrnčířská a šperkařská.
Pohřebiště vypovídá o kontinuitě osídlení až do druhého tisíciletí, pád Velkomoravské říše se tedy této lokality nijak nedotkl.
Solnohradské letopisy zmiňují k roku 907 tento hrad pod názvem Brezalauspurc, pod nímž Maďaři porazili bavorské vojsko.
Náklo
Dle jiné uměle popularizované teorie mohl být údajně Veligrad umístěn v kráteru Náklo u Ratíškovic. Pátrání v lokalitě však nevydalo žádné nálezy, které by svědčily o hojnějším osídlení. Nebyla doložena ani jakákoliv činnost v době velkomoravské. Konkrétně z 9. nebo počátku 10. stol. tu nebyl nalezen žádný artefakt (většina byla datována do doby baroka), natož hrob. Zastánci teorie to však přisuzují těžbě lignitu, zemědělské činnosti atd. Odpůrci tvrdí, že i kdyby byl materiál později použit k budování okolních měst, krajina by si přesto pravděpodobně stopy tak rozsáhlé civilizace pamatovala.
Možný vztah Mojmírovců s Přemyslovci
Dle jedné z aktuálních teorií (vycházející z biologické podobnosti lebky přemyslovského Bořivoje a mojmírovského Svatopluka) se moravská knížata mohla přesunout západněji do Čech, které byly bezpečnějším místem a kde se nebylo třeba obávat povodní či útoků avarských kmenů. Jediným nebezpečím byli Lučané. Tato teorie vychází z faktu, že významný velmož z hrobu 12/59, umístěného uprostřed hrobní kaple církevního komplexu na metropolitní výšině v Uherském Hradišti-Sadech, vykazuje stejnou anomálii vnějšího zvukovodu jako kníže Bořivoj v hrobu K1 ve Václavově svatovítské rotundě na Pražském hradě. O muži pohřbeném v tomto honosném hrobě na sadské ostrožně se uvažuje jako o možném samotném králi Svatoplukovi. Shodná u obou jedinců je i krevní skupina B.
Bořivoje dosadil do Čech právě král Svatopluk jako svého místodržícího. Vzhledem ke zmíněné anatomické podobnosti je tedy docela možné, že vládce Moravy vybíral svého zástupce pro území Čech ze svého rodu. Svatopluk by v tom případě byl s Bořivojem příbuzný rodově, nikoliv např. na základě sňatku s osobou z rodiny Bořivoje.
Ztotožnění staroměstské lokality s Veligradem
Vzhledem k demografické křivce pohřbů, která napovídá hustotu osídlení, k určité dispozici hlavních tras a soustředění určitých řemesel se jasně rýsuje obraz plánovitého budování nového velkého střediska říše na rozlehlém předhradí Starého Města, chráněného pevností, kterému právě náleželo označení Veligrad. Na základě archeologických nálezů a jejich množství a významu a zejména na tu dobu obrovské rozlohy lokality, několikrát převyšující rozlohu obdobných sídel té doby, je dnes již nade vši pochybnost jasné, že Veligrad se nacházel na území dnešního Starého Města a Uherského Hradiště, jak o tom svědčí i dřívější názvy těchto měst.
Ve Starém Městě a části Uherského Hradiště od středověku bezmála nedošlo k nějakému výkopu nebo terénní úpravě, při nichž by chyběly nálezy z doby velkomoravské. Dá se doslova říci: “Kam se kopne, tam se nacházejí artefakty té doby.” Nejprve tu v průběhu 7. až 9. století vyrostla řada zemědělských a především řemeslnických osad, jejichž centry se stalo v 9. stol. hradisko Na Valách, sídliště Na Špitálkách a Na Dědině. Rozsah a bohatství archeologických nálezů – pozůstatků staveb, užitných předmětů, výzbroje a šperků – daly vzniknout oprávněné domněnce, že se jedná o jedno z důležitých správních center Velkomoravské říše a o sídelní město jejího vládce.
Jméno Veligrad se nejednou vyskytovalo a vyskytuje v nejtěsnějším okolí Starého Města. Na žádné jiné velkomoravské lokalitě se obdobný případ tradice jména Veligrad nevyskytuje. Další teoretické úvahy o tom, že by velkomoravský Velehrad mohl ležet někde jinde, jsou spekulativní hypotézy nedoložené ani tradicí a písemnými prameny, ani archeologickými nálezy.
Literatura
• Luděk Galuška, Slované, doteky předků Brno: Moravské zemské muzeum, 2004
• Luděk Galuška, Velká Morava, Brno: Moravské zemské muzeum, 1991
• Luděk Galuška, Uherské Hradiště-Sady - křesťanské centrum říše Velkomoravské, Brno: Moravské zemské muzeum a nadace Litera, 1996
• Lubomír Emil Havlík, Kronika o Velké Moravě, Brno: Jota, 1993
• Lubomír Emil Havlík, Svatopluk Veliký, král Moravanů a Slovanů, Brno: Jota 1994
• Josef Poulík, Mikulčice - velkomoravské mocenské ústředí, Praha: Olympia, 1974
• Zdeněk Klanica, Velkomoravské Mikulčice-národní kulturní památka, Hodonín: Muzeum Hodonínska, 1990
• Vilém Hrubý, Staré Město-Velehrad - ústředí z doby Velkomoravské říše, Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1964
• Jaroslav Šonka, Kronika čtená rýčem, Brno: Blok, 1982
• Pavel Bezděčka, Jiří Čoupek, Luděk Galuška, Miroslav Pojsl, Ludmila Tarcalová, Staré Město v proměnách staletí, Uherské Hradiště: Slovácké muzeum, Staré Město: Městský úřad, 2000
• Kristina Marešová, Uherské Hradiště - Sady, staroslovanské pohřebiště na Horních Kotvicích, Brno: Moravské muzeum, Uherské Hradiště: Okresní národní výbor, 1983
• Luděk Galuška, Pavel Kouřil, Jiří Mitáček, Východní Morava v 10. až 14. století, Brno: Moravské zemské muzeum, Archeologický ústav AV ČR Brno, v.v.i., 2008
• Jiří Bilý. Moravští panovníci. 1.. vyd. Nitra : Spolok Moravanov na Slovensku, 1997