Vojenskopolitické důvody rozpadu římské říše
Římský svět se v období dominátu ve třetím století našeho letopočtu potýká s nejhlubší krisí ve svých dějinách. Sasánovská říše, ač vzniklá relativně nedávno, si začíná nárokovat území, které kdysi patřilo Persii Achajmenovců. Tato říše byla před několika staletími zničena a obsazena Alexandrem Velikým, z pohledu Římské říše, která ovládala Malou Asii tyto nároky Sasánovců byly nehorázné a neméně nebezpečné. Agresivní začínaly být také germánské kmeny za Rýnem.
V třetím století se také z nejasných příčin začíná hroutit hospodářství, rostou ceny výrobků. Řešení císaře snížit obsah stříbra v měně vede jen k vyšší inflaci a prohlubuje nespokojenost, jak v obyvatelstvu, tak především v armádě.
Polovina 3. století, takzvaná doba „vojenských císařů" je obdobím největší nestability politického rázu. Císaři se stávali generálové, provolaní svým vojskem, v tomto období jich bylo i několik naráz. Když se ukázalo, že nově ustavený císař nemá širší podporu, mimo své vojsko, nebo v osobě jiného generála má konkurenta, se kterým se musí vojensky utkat, samo jeho vojsko ho raději zavraždilo. Představa romantické historiografie o kapitulaci Romula ve prospěch Odoakera
Tato vojenská a politická krise oddalovala řešení problému vnikajících barbarských národů na území říše. Tím, kdo začal řešit problematiku nástupnictví, byl císař Dioklecián (285 – 305).
Ten zavedl systém tetrarchie (vlády 4 lidí), s jedním augustem v každé polovině říše a jedním jeho zástupcem caesarem. Po dvaceti letech měli augustové odstoupit a své místo přenechat caesarům, kteří si vybrali své nové caesary Dioklecián také reformoval administrativu a začal s reformami armády (jednotky u hranic – limitanei a jednotky uvnitř říše – comitanenses). Stabilitu systému jeho úsilí, jak se za pozdějších bojích o moc ukázalo, to nepřineslo.
Čvrté století přináši mnoho krvavých bitev mezi jednotkami říše, ničí to kvalitu armády, která nestačí doplňovat kvalitní vojáky za padlé elitní veterány. Zvlášť ničivé jsou boje mezi polovinami říše.
V důsledku vnitroříšských bojů je řada jednotek limitanei stažena z hranic a využita v občanských válkách, toho pochopitelně využívají barbarské národy. V polovině 4. století pronikají Alameni přes Rýn, až k Troyes a porážejí zbylé římské síly v této oblasti.
Císař Julián (známý svoji přezdívkou Apostata – Odpadlík, kvůli tvrdému postupu vůči křesťanům) v letech 356-359 podniká tažení proti vniknuvším Alamanům, pomáhají mu Frankové, národ, který se usadil v dnešní Belgii, taktéž na tehdejším území říše. Císař toleroval jejich zábor, z jednoho prostého důvodu. Frankové se totiž stali spojenci Říma. Soužití s Franky bylo během tažení Juliána ovšem regulováno směrnicemi, Julián jim zabral některé bývalé římské pevnosti.
Přesto armáda měla šanci přílivu cizorodých národů zabránit. Císařská armáda nebyla slabá. Obě římská impéria mohla živit zpočátku kolem 600 000 vojáků shromážděních na hranicích, ve městech, na moři, či jako osobní gardu císaře. Většina oddílů byla shromážděna na hranicích Impéria, na limes romanus. Císař Dioklecián v letech 324 – 337 provedl reformu armády, začal trvale pomocí odvodů doplňovat pěchotu a jízdu. Na hranicích byla limes, soustava silnic, příkopů, pevnůstek a pevností (castella). Přesto se zdálo, že limes je nedokonalá a pevnosti se stavěly dále.
Vojáci byli dlouho cvičení profesionálové, kteří dostávali různé renty za svoji službu. Často se císaři vyčítalo, že je mnoho jednotek ve městech uvnitř říše. Docházelo k rozpadu měst nebo k oslabení oddílu. Hrozilo, že oddíly ztratí bojeschopnost, mobilitu a začnou zastupovat pořádkovou službu.
Problémy jsou se samotnou římskou armádou, roste počet lidí, na které se pravidla odvodu nevztahují (kolóni, kuriálové, kolegiáti). Řada dalších občanů se vojenské službě vyhýbala záměrně, například si usekávali prstny na rukou. Rekrutace nových branců na venkově na druhou stranu ekonomicky oslabuje sílu impéria. Římské žoldnéřské vojsko se tak v posledních dvou staletích své existence skládá většinou z barbarů. To ale mohl znamenat rozkol mezi armádou a domácím obyvatelstvem, které daňově zajišťovalo provoz vojsk. Barbaří v římské armádě tak čelí barbarům, útočícím na říši.
Pochopitelně se řada barbarů vyšvihla do vedoucích posicí v římském vojsku. S Frankem Arbogastem (ve funkci 388 – 394) přichází na konci století éra vojenských velitelů (Magistri militum praesentalis - vrchní vojenský velitel v přítomnosti (císaře)). V jejich rukou je reálná moc, císař je buď jejich loutka, nebo jim není schopen čelit.
Do říše začínají vpadat národy, Gótové (vyhnaní z domoviny Huny) v roce 376 uzavřeli s císařem Valentem smlouvu, že se usadí v říši a budou bojovat v jeho vojsku. Tehdy se projevila další řešení vojenské problematiky – najímání, respektive uplácení celých barbarských národů. Císař jim měl dodávat zdarma potraviny, ovšem chamtivost místních generálů, stejně jako režimy odmítající jim dodávat jídlo, způsobili rabování Gótů. Roku 378 prohrál Valens bitvu u Hadrianopole, když chtěl zatrhnout jejich rabování. Ani pozdější císařové za západě nedokázali problém s Góty vyřešit, na konci 90. let se část z nich sjednotila pod vládou Alaricha, své existenční problémy s potravinami (při neochotě císařů je dodávat) řešili rabování v okolí Dunaje a v na Balkáně, v roce 408 vpadl do Itálie. Nebylo ho to poprvé, ale v předchozích taženích byl poražen Stilichonem (další z barbarů, který neformálně stálv čele říše), nebo mu bylo zabráněno v dalším postupu. Tentokrát, ale Visigóti nebyli v hlavního území říše vyhnáni. Dva roky po počátku svého tažení do Itálie Alarich a jeho vojáci provedli něco neslýchaného a precedentní – vyplenili samotný Řím. Problémy se zásobováním tím Alarich nevyřešil, proto chtěl přeplavit své jednotky do Afriky, obilnice Říše. V jižní Itálii Alarich zemřel, jeho nástupce Athaulf nakonec usadil Visigóty v Iberii.
V téže době spojené národy Vandalů, Alanů a Svébů prolomili rýnský limes, i přes houževnatý odpor spojenců Říma Franků, za neústálého plenění drancovali Galii a nakonec se usadili na Iberském polostrově (to se stalo roku 409).
Ve stejné době (408) je uzavřena federátní smlouva s Huny, kteří vskutku několik desetiletí Řím neohrožují. Federátní smlouva s Burgundy je kladena k roku 413, ale v následujících letech nepříliš funguje.
Velké barbarské národy mohly mít maximálně mezi 10 000 až 30 000 vojáky, které doprovázely jejich celé jejich rodiny, což opět postup zhoršovalo.Navíc měli obrosvské problémy se zásobováním – ty řešili pleněním. Procento bojovníků ve společnosti bylo daleko vyšší než u impéria, proto barbaři nemohli ztráty nahrazovat tak rychle. Neměli povětšinou také valnou disciplínu, ani skvělou taktiku. Nedovedli postavit obléhací stroje, proto nedobývali města. Jejich zbroj (hlavně pěší) zaostávala oproti železným římským zbrojím. V boji prudce vyrazili v klínu kupředu a při odražení se snadno rozprchli. Barbaři bojovali s dlouhými meči, které Římané nepoužívali. Obléhání měst nebylo nutné, když se obyvatelé sami vzdali, nebo útočníci město dobyli rychlým útokem, či blokádou.
Na impérium útočí další národy: Hunové, Burgundi, Langobardi, Ostrogóti. Římská říše, hlavně tedy její západní část, která byla vystavena většímu tlaku barbarů evidentně nedokázala ubránit svá území, ani za pomoci spřátelených barbarských federátů. V roce 407 jsou staženy římská vojska z Británie, ovšem bez vlivu na situaci na pevnině, jak se později ukáže. Británie je ponechána zcela svému osudu a později se zde usazují národy Sasů, Piktů a Skotů.
Říše se změnšovala i nadále, 418 Visigóti obsazují Akvitánii, Burgundsko se ocitá v rukou stejnojmeného etnika. V roce 429 vpadli do římské severní Afriky ariánští Vandalové a začali ji zabírat. Smlouva, které je oficiálně nazývána spojeneckou, ač uznává Římem některé jejich zábory, je podepsána v roce 435. V průběhu první poloviny 5. století říše stejným způsobem ztratila Británii, Pyrenejský poloostrov, severní Afriky a Galii. Tím pádem se zmenšovaly stavy armád, verbované, čím dál více z barbarských válečníků. Říše se mohla bránit už jen s pomocí “spřátelených” národů. Nebylo pohrom pro imperium ovšem málo, kromě neustálé politické neschopnosti (císaři i proti císaři, kteří byli beztak loutky v rukou vojenských velitelů), vzdávání se území (v myslích Římanů jen dočasných, ačkoliv žádné reformy, které by pomohli vytvořit akceschopnost armádu, která by vyhnala barbary z původně římského území, neproběhly), nefungující státní správy, přišly další šoky. V roce 451 napadl Říši obávaný hunský vládce Attila. Na straně Říma tehdy stanuli Burgundové, část Franků, nakonec také Visigóti. Díky pomoci těchto barbarských národů se římskému vojevůdcovi Aëtiovi podařilo Attilu porazit v bitvě na Katalaunských polích. V následujím roce ovšem Attilovi Hunové poplenili oblast severní Itálie, kam pronikly bez odporu a také se s žádnou větší obranou nesetkali. Zanedlouhou Attila umírá, jeho obrovská říše se hroutí a to znamená další impuls v stěhování (osvobození Ostrogótů).
Tyto úspěchy Říma zabránily uzavření potenciální koalice mezi Vandaly a Visigóty, čímž by se impérium, trosky impéria, dostaly do sevření. Smrt Attily tak mohla na několik let prodloužit úpadek říše římské.
Tři roky poté byl Řím vypleněn ještě důkladněji než v roce 410, tentokrát nikoliv Visigóty, ale Vandaly, žijícími v severní Africe. Zavraždění Aëtia znamenalo pro vandalského krále vypovězení spojenecké smlouvy s Římem, v tomto ohledu byla cesta volná. Vzhledem k vojenské převaze Vandalů, bylo druhé vyplenění Říma ještě drastičtější než to první.
Císaři se pokusili několikrát ještě obnovit alespoň částečně bývalé hranice říše. V letech 460 – 1 císař Maiorianus podnikl tažení proti Vandalům, to skončilo fiskem a císařem to nakonec stálo krk.
V roce 475 visigótský panovník Eurich donutil římského vládce Iulia Nepota, aby uznal všechny visigótské zisky na úkor Říma. Tím pádem byl visigótský panovník uznán zcela svrchovaným vládcem, byla tak zrušena federátní smlouva a na příště neměli ani formálně Visigóti žádné závazky vůči Říši. Při té příležitosti již není obsazován úřad prefekta pro Galii. Na několik let zde vzniká stát Syagria, který byl synem římského migistra militum per Galias Aegidia a jím spravované (respektive ovládané) území jednoduše dědí. Toto království, kterému vládne římský občan, Říman, vede vlastní politiku, později, v roce 486, je zničeno Franky. Mapa západní Evropy k roku 476
Římský kronikář Salvianus připomíná, že situace na venkově byla mnohdy tak špatná, nespokojenost s ústřední vládou tak vysoká, že prostí Římané mnohdy odcházeli k barbarům a především přijímali posléze jejich vládu na zabraných územích.
Prohlášení Odoakera italským králem, jeho faktická sednáctiletá vláda a vznik samostatných “barbarských” království na troskách a základech Říma je logickým vyústěným těchto událostí, mj. faktické vlády vojenských velitelů.V tomto ohledu začíná středověk – zaniká politická síla, které byla podstatná pro celý starověk, tou je římská říše. V mnoha jiných ohledech barbaři navazují na dědictví impéria (jako příklad za všechny, z latiny jako státního jazyka se stává mezinárodní jazyk, jazyk všeho středověkého křesťanstva), nepřejí si zánik antické civilisace, svojí kulturou ji obohacují a tvoří určitou syntésu.
Použitá literatura:
BEDNAŘÍKOVÁ, Jarmila: Stěhování národů. Praha 2003.
COLLINS, Roger: Evropa raného středověku 300 – 1000. Praha 2005.
LE GOFF, Jaques: Kultura středověké Evropy. Praha 2005.