Ženy ve stínu Přemyslovců – díl 3. Tajemná Adiva a ještě záhadnější Emma Regina
Stejně jako původ a totožnost matky Boleslava II., která se patrně jmenovala Biagota a o níž jsme hovořili v předchozím dílu vyprávění o Přemyslovnách, zůstává nám dodnes utajena identita jeho manželek. Předpokládá se, že byl ženat několikrát, pravděpodobně dvakrát, ale možná i třikrát. O Boleslavovi víme, že měl čtyři syny – Václava, který zemřel malý, Boleslava (známého s přízviskem Ryšavý), Jaromíra a Oldřicha. Kdo však byly matky těchto chlapců, je stále záhadou.
Adiva
Jedna z nich se měla jmenovat Adiva (nebo také Adivea). Odkud je známo její jméno? Objevilo se na opisech několika mincí ražených pravděpodobně v době Boleslava II. Nápis ADIVEA nese takzvaný byzantizující typ českého denáru, jehož vznik numismatici kladou do 60. nebo 70. let 10. století. V roce 1970 bylo u Hradce Králové nalezeno na čtyři stovky kusů denárů a mezi nimi byly několika exempláři zastoupeny i doposud neznámé mince s opisem ADIVA na rubu. Ty měly být raženy zřejmě na přelomu 70. a 80. let 10. století (podle některých názorů až v 90. letech), stále však v době vlády téhož knížete. Někteří badatelé z těchto nálezů usuzují, že by Adiva (Adivea) mohla být manželkou Boleslava II. Bohužel se ji však dosud nepodařilo přesvědčivě ztotožnit s konkrétní historickou osobností.
Pokusil se o to numismatik Pavel Radoměrský, který již v roce 1953 přišel s odvážnou (a jak uvidíme i poněkud vachrlatou) hypotézou. Příběh, který zrekonstruoval, má počátek v roce 929, kdy na dvůr německého krále Jindřicha Ptáčníka přicestovaly dvě anglické princezny, sestry krále Aethelstana. Starší z nich se jmenovala Edgitha (Editha) a stala se manželkou Jindřichova syna a následníka trůnu Oty I. Ani její mladší sestra, jejíž jméno je historiky uváděno v různých podobách jako Edgiva, Elgiva, Egvina či ?lfgifa, však zřejmě nezůstala na ocet. Podle zmínky Ethelwerda (autora Světové kroniky) z konce 10. století se měl jejím manželem stát „jakýsi král při Jupiterských horách", tedy nedaleko Alp. Historie Croylandského kláštera z konce 11. století uvádí, že Ota provdal mladší princeznu za „velkého knížete svého paláce". Autorka slavné epické básně Gesta Odonis, gandersheimská jeptiška Hrotsvita, jmenuje mladší sestru Edgithy jako Adivu.
Na základě těchto zpráv přišel Radoměrský s teorií, že oním králem od Jupiterských hor byl Boleslav II. Angličanka pak po sňatku změnila své těžce vyslovitelné jméno na jednoduché Adiva a po smrti svého chotě v roce 999 si nechala říkat Emma. Myslím, že není třeba se příliš podivovat nad tím, že tato odvážná teorie o jedné královně se třemi jmény byla mnohými historiky odmítnuta. Nejen, že již na první pohled působí poněkud vykonstruovaně, ale – a to je mnohem závažnější – je nepřijatelná z důvodů chronologických.
Edgivě (či Adivě) bylo podle badatelů v roce 929 asi 13 let. Podle Radoměrského se svatby Oty s Edgithou účastnil i český kníže Václav a odvezl si odsud mladičkou Edgivu jako nevěstu pro svého synovce Boleslava. První vážný zádrhel je však v tom, že Boleslav II. tehdy s největší pravděpodobností buď vůbec ještě nebyl na světě nebo byl teprve kojencem s nejistými vyhlídkami nejen na svou budoucnost, ale na přežití vůbec.
Druhá slabina Radoměrského hypotézy spočívá v tom, že Edgivu-Adivu ztotožňuje s Emmou (o níž budeme hovořit v následující kapitole), která Boleslava II. přežila. V roce 999, kdy český kníže zemřel, by tak jeho manželce Edgivě – Adivě – Emmě bylo asi 83 let a zemřela by později dokonce jako devadesátiletá. To by byl na raný středověk, kdy se ženy průměrně dožívaly asi čtyřicítky, skutečně úctyhodný výkon.
Ztotožnění Edgivy-Adivy s Emmou, se tedy jeví jako přinejmenším neopodstatněné. Nemohl však mít Pavel Radoměrský alespoň částečně pravdu? I numismatik Zdeněk Petráň naznačuje, že mladá Angličanka by byla mnohem vhodnější nevěstou pro jiného muže – v té době skutečně vládnoucího, Otovi podřízeného vévodu – pro knížete Václava. Petráň, bohužel, tuto teorii dále nerozvádí. Mohli bychom se o to pokusit sami, avšak s rizikem pobytu na poněkud nakloněné rovině čirých spekulací.
Adiva tak dosud zůstává pouze jménem na několika mincích. Historik Dušan Třeštík ji dokonce navrhl z českých dějin odstranit s tím, že pro ni v chronologii 10. století není místo. Možná má pravdu a Edgiva-Adiva nikdy nebyla českou kněžnou (podle některých německých badatelů se měla provdat za vévodu Ludvíka z Thurgau, bratra burgundského krále Rudolfa II.) Možná se mýlí a Adiva je legitimní českou historickou postavou, jejíž osudy nám zůstaly utajeny. A možná se mýlí i numismatici, když mince s jejím jménem řadí až na konec 10. století. Můžeme jen doufat, že budoucí pátrání přinese o neznámé princezně více konkrétních informací.
Emma Regina
Ještě více než Adiva zamotala hlavu badatelům žena, která prokazatelně byla manželkou českého knížete a jejíž jméno je uvedeno v historických pramenech, kněžna Emma.
Starším z nich je takzvaný Wolfenbüttelský rukopis Gumpoldovy svatováclavské legendy, jehož zhotovení objednala právě Emma. Obsahuje překrásné ilustrace a podle posledních zjištění odborníků jeho autoři (písař a iluminátor) byli vyškoleni nejspíše v klášteře v Hildesheimu (ale možná také v Corvey či ve Fuldě), avšak byli velmi dobře znalí místních poměrů, protože obrazy obsahují specificky domácí prvky a slovanská jména jsou uvedena v přesném fonetickém přepisu. Iluminace zachycující na dvou miniaturách hostinu v Boleslavi a okamžik Václavovy vraždy jsou prý dokonce namalovány podle popisu posledních okamžiků knížete, jak je zaznamenal český mnich Kristián ve své legendě.
Ve věnování rukopisu je uvedeno: „Tuto knihu rozkázala zhotovit Hemma, ctihodná kněžna, pro spásu její duše, ke slávě blahoslaveného mučedníka Václava."
Další zprávy o Emmě můžeme nalézt v Kosmově Kronice české. Poprvé Kosmas k datu 7. února 999 líčí poslední okamžiky knížete Boleslava II., který ke svému smrtelnému loži povolává potomka stejného jména, svou manželku Hemmu a zástup předáků, aby k nim naposledy promluvil.
Druhá zmínka je přiřazena k roku 1006: „Kněžna Hemma, perla ženského pohlaví, zimnicí byvše zachvácena, vyproštěna byla z pout tělesných. Její náhrobní nápis s těmito verši buď jsem viděl, nebo se pamatuji, že jsem viděl zapsán: Hemma tu leží, hle, pouhý prach, jež byla jak gemma."
Kolem roku 982 sepsal Gerhard, probošt z Augsburgu, životopis svatého Ulricha (Udalricha), augsburského biskupa, působícího zde v letech 923 až 973. Když líčí jeho zázraky, vzpomíná také na to, jak se těžce roznemohl syn panovníka, jehož jmenuje „Volizlaw in regione Sclavorum". Matka dítěte, která si vzpomněla na Ulrichovy dobré skutky, přemluvila svého muže, aby světce společně prosili o pomoc. Když tak učinili, syn se uzdravil. Z vděčnosti pak knížecí pár poslal do Augsburgu darem velké množství stříbra a vosku, matka k tomu prý přidala i zlaté mince. Svému dalšímu dítěti pak manželka knížete Boleslava dala jméno Udalrich (česky Oldřich) podle dobrotivého světce.
Poslední roky Emmy české
Krátce poté, co se Emma u smrtelného lože rozloučila se svým mužem Boleslavem II., ujal se vlády v Čechách jeho nejstarší syn a dědic trůnu, Boleslav III. zvaný Ryšavý. Emma se nejspíše již v té době usadila na Mělníku, který patrně dostala od svého manžela darem jako vdovské věno. Přestože Kosmas považoval Emmu za matku Ryšavého, současná věda spíše zastává názor, že byl potomkem z předchozího manželství Boleslava II. Nedlouho po nástupu k moci se totiž Boleslav III. krutě vypořádal se svými bratry. Jaromíra nechal vykastrovat a Oldřich se štěstím vyvázl z pokusu o vraždu v lázni.
Důvody, které jej k těmto zločinům vedly byly s největší pravděpodobností politické – patrně jeho pozice nebyla příliš pevná a cítil se mladšími bratry ohrožen. Emma s Jaromírem a Oldřichem asi v roce 1002 opustili Prahu a uchýlili se na dvůr bavorského Jindřicha. V Čechách pak vyvrcholila politická krize sesazením Ryšavého (útok na bratry mu v ničem nepomohl) a obsazením země vojsky polského knížete Boleslava Chrabrého (po matce Dobravě bratrance českých knížecích synů).
V roce 1004, poté, co její syn Jaromír podporovaný bavorským Jindřichem, (jenž se mezitím stal německým králem), osvobodil svou zemi od polských okupantů, vrátila se Emma zřejmě zpět do Čech a na Mělník. Zde žila až do své smrti v roce 1006. Kde byla pochována není s jistotou známo.
Burgundská princezna?
Jako první z českých dějepisců (či dějezpytců) se osobou české kněžny Emmy zabýval piaristický mnich Gelasius Dobner ve svém díle Monumenta historica Boemiae nusquam antehac edita v roce 1772. Ten – na základě jejího jména Emma a dalších nejasných pramenů – vyslovil názor, že patrně pocházela z mocného říšského rodu Welfů, konkrétně – že byla asi dcerou burgundského krále Konráda (vládl 937 až 993) a tím pádem i sestrou vévodkyně Gisely, manželky bavorského vévody Jindřicha II. Svárlivého, jehož spojencem v boji o říšský trůn byl právě český kníže Boleslav II.
Když byl v roce 1931 ve Staré Boleslavi učiněn nález mincí, který mimo jiné obsahoval i devadesát kusů denárů s opisy ENMA REGINA na jedné a MELNIC CIVITAS na druhé straně, vzpomněli si numismatici na text knihovníka a kustoda historických sbírek Vlasteneckého (dnes Národního) muzea Václava Hanky, který již v roce 1885 v Památkách archeologických a místopisných referoval o nálezu stejných mincí. Tehdy se však Hankovi, zkompromitovanému aférou kolem pravosti Rukopisů, obecně nevěřilo.
Francouzská královna?
Dobnerova teorie byla historiky víceméně všeobecně respektována až do roku 1963, kdy byl v Normandii učiněn nález, který vyvolal rozruch nejen v českých odborných kruzích, ale dokonce i mezi západoevropskými historiky. Tehdy byl totiž ve Fecampu (Seine-Maritime) objeven soubor mincí čítající přes 8 500 denárů z 10. století s opisy EMMA REGINA a LOTHARIUS RE(X). Čeští odborníci totiž zjistili, že se tyto francouzské mince nápadně podobají oněm českým (mělnickým) denárům kněžny Emmy. Začalo se proto pátrat po tom, zda mezi oběma „Emmami" nemůže existovat nějaká souvislost, či zda se dokonce nejedná o jednu a tutéž osobu.
O Emmě „francouzské" jsou známa tato fakta: narodila se mezi lety 948 a 950 jako dcera italského krále Lothara a jeho manželky Adelheid (burgundského původu). Nedlouho po narození dcerky však Lothar zemřel a jeho vdova se dostala do potíží. Z nich ji vysvobodil až německý král, rovněž vdovec Ota I., který usiloval o Adelheidinu ruku. Po svatbě v Pavii roku 952 odešla Emma se svou matkou a nevlastním otcem na německý královský dvůr. Zde bylo v roce 965 rozhodnuto o zasnoubení mladičké (zhruba šestnáctileté) Emmy s čtyřiadvacetiletým francouzským králem Lotharem (vládl již od roku 954). O rok později se konala svatba a Emma postupně přivedla na svět dva syny – staršího Ludvíka a mladšího Otu, který však zemřel v chlapeckém věku.
Mladá francouzská královna (skutečně byla korunována) se na svou dobu nezvykle aktivně zapojovala do politiky svého muže, což jí přineslo na jednu stranu nebývale vysoké postavení, ale na druhou stranu i mnohé nepřátele. Mezi nimi vynikal Lotharův mladší bratr Karel, který ji dokonce obvinil z nevěry, jíž se prý měla dopustit s laonským biskupem Adalberem. Zpočátku byl jejím protivníkem i vévoda Hugo Capet, ale jejich vztahy se v létě 985 přeci jen narovnaly.
V březnu 986 však král Lothar náhle umírá. Emmě se podaří prosadit jako následníka trůnu svého sotva dvacetiletého syna Ludvíka, jenže ten se rovněž dostane s matkou do konfliktů. Emma je nucena uprchnout do Reimsu. Na jaře 987 je sice její spor se synem urovnán, ale záhy na to zasáhne Emmu další katastrofa – 21. května její syn, král Ludvík, při nehodě na lovu tragicky zahyne. Události dostanou rychlý spád. 3. července je zvolen král nový – nestane se jím však strýc mladého zesnulého krále, ambiciózní Karel, ale vévoda Hugo Capet, švagr Emmina nevlastního otce Oty I., manžel její nevlastní sestry Hadwigy. Hrozí velký konflikt.
Karel se totiž nechce nechat vyšachovat ze hry o francouzský trůn a obsadí město Laon, ve kterém se právě zdržují jak královna Emma, tak biskup Adalbero. Nový král Hugo spěchá svým přátelům na pomoc, ale nepodaří se mu Laon osvobodit. V nastalé patové situaci přichází na řadu politická jednání, jichž se účastní i císařovna Theofanu. Debaty se však protahují, takže ještě koncem podzimu 988 je Emma v Karlových rukou.
Poslední zmínkou o její existenci je dopis, který Emma (za pomoci Gerberta z Aurillacu) píše neznámému adresátovi z církevních kruhů, jehož žádá o finanční pomoc, aby mohla uskutečnit své setkání s jakýmsi vévodou Jindřichem. List je datován k prosinci (případně již říjnu) roku 988. Tady však veškeré stopy po francouzské královně Emmě končí.
Teorie Petera Hilsche
Německý historik Peter Hilsch ve svém článku „Zur Rolle von Herrscherinnen: Emma Regina in Frankreich und in Böhmen" z roku 1992 obhajuje tezi, která se zrodila již v hlavách českých numismatiků, a sice že česká kněžna Hemma a francouzská královna Emma byly ve skutečnosti jednou jedinou osobou. Jaké má pro své tvrzení argumenty?
Především se opírá o teorii, že oním vévodou, se kterým se měla Emma francouzská v roce 988 setkat, nebyl nikdo jiný, než bavorský Jindřich Svárlivý. Ten jí pak měl zprostředkovat sňatek s českým knížetem Boleslavem II. Emmě bylo v té době (počátkem roku 989) kolem čtyřiceti let. Přesto Hilsch věří tomu, že Boleslavovi ještě porodila nejmladšího z jeho synů, Oldřicha. Poté prý (pod vlivem své matky) prosazovala probavorsky orientovanou politiku. Na svém choti si vyžádala Mělník, kde vystupovala jako královna. V Praze, na dvoře svého muže, však směla používat pouze titul kněžna, pod nímž je také uvedena ve Wolfenbüttelském kodexu.
Studie Eduarda Hlawitschky
Proti této teorii vznesl o čtyři roky později několik poměrně zásadních námitek další německý medievalista, Eduard Hlawitschka, ve své studii s dlouhým názvem „Herzogin Hemma von Böhmen (gest. 1005/1006): - war sie eine burgundische oder eine englische Königstochter oder identisch mit Königin Hemma von Frankreich?". Jeho práce není v české odborné literatuře dosud příliš známa a respektována, proto jí věnuji větší prostor.
Vévodu Jindřicha Hlawitschka na rozdíl od Hilsche ztotožňuje s burgundským Jindřichem, bratrem Emina oblíbence Hugo Capeta. Vede jej k tomu místo, kde se nejspíše schůzka odehrála, tedy královnino věnné město Dijon. Dále uvádí, že když brzy po smrti císařovny Adelheid psal clunyjský opat Odilo životopis této neobyčejné ženy a matky Emmy franské, neví nic o tom, že by její dcera žila v Čechách jako manželka českého vévody a matka jeho synů (či syna). Odilo pouze vzpomíná, že syn Emmy a Lothara (Ludvík) zemřel bezdětný a byl pohřben v Compiegne. Dokonce naznačuje, že když Adelheid v únoru 999 přišla o své poslední dítě, quedlinburskou abatyši Mathildu, obávala se o život tehdy devatenáctiletého vnuka Oty III., protože kdyby jej ztratila, „zůstala by oloupena o všechny lidské útěchy". Z toho (podle Hlawitschky) celkem jasně vyplývá, že Emma na podzim roku 999 již nežila.
Další závažný Hlawitschkův argument souvisí s tehdejšími politickými vztahy mezi Říší a Čechy. Císařovna Theofanu totiž podporovala polského knížete Měška, který roku 990 zabral Boleslavem ovládané Slezsko. Když Theofanu v červnu 991 zemřela a regentskou vládu za Otu III. převzala právě Adelheid, nedošlo ve vztazích Říše k Boleslavu II. k žádné změně, což by se dalo předpokládat, kdyby se skutečně v roce 889 stala Adelheidina dcera českou kněžnou. Naopak, Adelheid i nadále stála na straně Poláků proti Čechům.
Navíc - pokud byla česká Emma skutečně dcerou císařovny – je podle Hlawitschky velmi podivné, že se o jejím těsném příbuzenství s Adelheid nezmínil kronikář Thietmar z Merseburgu, který Boleslavovu manželku znal.
Zdůrazňuje také to, že se Emma v úvodu k opisu Gumpoldovy legendy podepisuje jako kněžna (principissa) a nikoli jako královna (regina) nebo dcera císařovny (filia imperatricis).
A přidává ještě další přesvědčivé argumenty hovořící proti přesunu franské Emmy do Čech - až do roku 1774, kdy nešťastně podlehla požáru byla osobní modlitební kniha královny Emmy uchovávána v opatství Saint Remi v Reimsu.
Úmrtní den královny Emmy (2. listopad) byl uveden v Nekrologiu St-Germain-des-Prés v Paříži. A Eduard Hlawitschka se oprávněně ptá, jak by v Paříži věděli, kdy královna zemřela, kdyby se tak stalo v Čechách? Navíc bylo úmrtí Emmy zapsáno i v merseburské knize mrtvých (s datem 1. listopadu) jako součást souvislého záznamu, který byl do knihy vložen teprve v roce 1017 (či 1018) a který předtím existoval samostatně jako zápis o úmrtích v královské rodině. Do té doby jej zřejmě opatrovala manželka císaře Jindřicha II. Kunhuta. Vznikl asi v roce 968 v době smrti královny Mathildy, matky Oty I. Úmrtí královny Emmy bylo prý zapsáno nejpozději v roce 999 (před smrtí císařovny Adelheid).
V registru dopisů Gerberta z Aurillacu (od roku 999 papeže Sylvestra II.) se navíc nachází zmiňované psaní z konce roku 988 jako poslední dopis královny, ačkoliv v registru je obsažena korespondence až do roku 997.
Eduard Hlawitschka na základě těchto skutečností usuzuje, že královna Emma Franská patrně zemřela 1. listopadu 989 (nebo dokonce už 1. listopadu 988) ve Francii. Její modlitební kniha proto zůstala v Reimsu a datum jejího úmrtí bylo vepsáno do pařížského Nekrologia. V tom případě však podle německého historika nemá s českou kněžnou nic společného.
Hlawitschkovy argumenty zní velmi věrohodně a mohli bychom k nim přidat ještě další, neméně podstatné skutečnosti, hovořící proti tvrzení, že Emma franská a Emma česká byly jednou osobou.
V případě, že by se sňatek Emmy s Boleslavem uskutečnil až v závěru roku 988 (či spíše počátkem 989) přivedla by na svět syna Oldřicha asi až v roce 990. Jenže z výzkumu uznávané historičky Barbary Krzemienské, zabývající se podrobně osudy knížete Břetislava I., vyplynulo, že jeho otec Oldřich splodil svého synka s pradlenkou Boženou patrně již před rokem 1002, což by jako dvanáctiletý chlapec asi těžko zvládnul. Jaromír s Oldřichem, kteří měli navíc s největší pravděpodobností jedinou matku, se tedy museli narodit dříve, asi kolem roku 980. A tehdy byla franská Emma ještě šťastně provdána za krále Lothara.
Zpět k Dobnerovi
Zdá se, že ztotožňování české Emmy s Emmou franskou je pouze slepou uličkou. Najdeme jiné východisko? Vraťme se k teorii Gelasia Dobnera. Ta působí v kontextu dějinných událostí té doby docela věrohodně: po smrti Boleslava II. a útoku Boleslava III. Ryšavého na své bratry, opouští kněžna Emma narychlo pražský knížecí dvůr a prchá se zmrzačeným Jaromírem a o vlásek smrti uniknuvším Oldřichem do Bavorska. Tady nalézá útočiště u své sestry Gisely, vdovy po příteli Boleslava II. vévodovi Jindřichu Svárlivém, matky syna Jindřicha, který se již roku 1002 stává německým králem. Dobré vztahy obou vévodských dvorů ukazují na přátelský poměr obou sester.
Jenže i tato lákavá teorie má jednu trhlinu. Ať totiž budete hledat v genealogických a historických studiích odborníků na evropské raně středověké dějiny jak budete chtít, nikde nenajdete ani zmínku o tom, že by burgundský král Konrád přivedl na svět dceru jménem Emma. Z jeho prvního manželství s Adelainou (Adelou, Adelanou) vzešla asi v letech 950-955 budoucí bavorská vévodkyně Gisela, s druhou ženou Mathildou splodil kolem roku 965 Gerbergu (vévodkyni švábskou) a o dva roky později Berthu (francouzskou královnu). Jeho dcerou byla i jakási Mathilda, o níž však nejsou známy bližší informace. Po Emmě však ani stopa.
Tuto zarážející skutečnost potvrzuje i zmínka v knize Z. Petráně, že již roku 1858 Dobnerovu teorii odmítl badatel M. Büdinger s tím, že v německých pramenech žádnou zmínku o Emmě nenašel. To znamená, že ani hypotéza o burgundském původu Emmy nestojí na pevných (vlastně na žádných věrohodných) základech.
Bavorská stopa?
Kde se tedy vzala urozená dívka jménem Emma, která se nejspíše koncem 70. let 10. století provdala za českého knížete Boleslava II.? Odkud pocházela? Víme o ní, že měla dobrý vztah k Bavorsku, znala osobu biskupa Ulricha (dokonce po něm pojmenovala svého syna) a do Augsburku posílala dary. Měla také známosti na bavorském vévodském dvoře, kam se ve strachu o život svůj a svých synů uchýlila. Přineslo by nějaké výsledky pátrání tímto, tedy „bavorským" směrem?
Mohla by být například spřízněna s rodem Burchardovců, z nějž biskup Ulrich pocházel? O tomto významném muži, jenž byl již dvacet let po své smrti prohlášen svatým, víme, že byl pravděpodobně bratrancem švábského vévody Burcharda (+926). Po biskupově smrti v roce 973 na augsburský biskupský stolec usedl další jeho příbuzný – vnuk jeho dalšího bratrance Udalricha (bratra vévody Burcharda) – Jindřich. A zřejmě právě v době jeho působení měla česká kněžna vyslat do Augsburku své poselstvo.
Tyto otázky jsou námětem pro další zamyšlení nad původem této významné postavy našich i evropských dějin, kterou kněžna Emma bezesporu byla a stále je. Smyslem mého článku není nalézt definitivní řešení této přitažlivé hádanky, ačkoliv naznačený směr nové cesty by snad mohl vést k novým a zajímavým zjištěním, (více zatím prozrazovat nebudu).
Na českou kněžnu Emmu, která zemřela právě před 1000 lety a na níž si snad kromě numismatiků nikdo významněji nevzpomněl, bychom však rozhodně zapomenout neměli. Žádná jiná panovnice v její době totiž nedosáhla tak významného postavení, že mohla sama razit své mince.
Další díl: Ženy ve stínu Přemyslovců – díl 4. Zachránkyně rodu – Božena Křesinova a Jitka Schweinfurtská
LITERATURA:
Peter Hilsch: Zur Rolle von Herrscherinnen: Emma Regina in Frankreich und in Böhmen. In: Westmitteleuropa Ostmitteleuropa. Vergleiche und Beziehungen. München 1992, S. 81–89.
Eduard Hlawitschka: Herzogin Hemma von Böhmen (gest. 1005/1006): - war sie eine burgundische oder eine englische Königstochter oder identisch mit Königin Hemma von Frankreich? In: Vorträge und Abhandlungen aus geisteswissenschaftlichen Bereichen / Hrsg. v. Friedrich Prinz. Düsseldorf 1996 (Schriften der Sudetendeutschen Akademie der Wissenschaften und Künste; 17), 67-980.
B. Krzemienska: Břetislav I. Čechy a střední Evropa v prvé polovině XI. Století, Garamond 1999
Kosmova kronika česká, nakladatelství Svoboda, Praha 1972
Josef Žemlička: Přemyslovci. Jak žili, vládli, umírali. NLN, Praha 2005
Třeštík, Dušan: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (531-935). NLN, Praha 1997
Z. Karešová, J. Pražák: Královny a kněžny české, nakladatelství X-Egem, Praha 1996
Pavel Černý: Hagiografická zobrazení ve středověké knižní malbě českých zemí
Dušan Třeštík: Přemyslovec Kristián, Archeologické rozhledy 51, 1999, str. 602-613
Zdeněk Petráň: První české mince, Set out, Praha, 1998