Alba Ecclesia

Autor: Jan Galatík <(at)>, Téma: Nejstarší dějiny, Vydáno dne: 01. 03. 2006

Výzkum velkomoravských kamenolomů, dopravy kamene na stavbu opevnění v Mikulčicích a souvislosti s dnešními místními názvy.

Alba Ecclesia
Velkomoravská pevnost Mikulčic překvapila kamennými stavbami i kamenným obložením hradeb. Kamenivo se zde nevyskytuje, terén do velké hloubky tvoří naplaveniny. Každý kámen musel být pracně dopraven zdaleka.
Jeho petrografické posouzení provedli Tejkal a Štelcl. Podle nich byl nejčastěji použit jemnozrnný pískovec s kalcitickým tmelem, tvoří přes 60 % všeho kameniva Valů. Stejný materiál tvoří asi 40 % kameniva Pohanska u Břeclavi. Nejbližší ložiska jsou v okolí slovenské Skalice. Pískovec je vrstevnatý a některé vrstvy zvětralé. Proto se snadno loupe na ploché desky síly 5 – 8 cm. Byl to znamenitý materiál na obložení hradeb, stavby budov i dláždění. Pokusili jsme se najít přesná místa, kde tento kámen těžili. Výbrus kameniva pískovců má zajímavý charakteristický znak, řídké bílé žilky, kolmé k vrstevnaté struktuře. Shodný pískovec jsme našli v povodí Sudoměřického potoka. V terénu je tam zřetelný zásah po plošném odkrytí terénu až na kamenný základ a stopy po jeho těžbě. Název lokality je Stará Kostolnica. Na rozdíl od pozdějších lomů, nemá lomovou stěnu. Kámen byl těžen povrchovým způsobem. Odlamované kusy byly váleny k Sudoměřickému potoku a dopravovány čluny k moravnímu řečišti. Jeho velké množství vyznačuje bývalý tok Sudoměřického potoka až k jeho soutoku se Zlatnickým potokem, přitékajícím ze Zlatnické doliny, od Skalice. Je vyoráván v takovém množství, že vykresluje bývalé meandry dnes již regulovaného řečiště. Snad se dopravovaného kameniva zbavovali lodníci, nebo ho používali k tvorbě hrázek, zvedajících hladinu v suchých obdobích. V místě soutoku Sudoměřického a Zlatníckého potoka je větší depot kameniva. Zdá se, že zde bylo překladiště na břehu moravního řečiště. Tam se nachází také písčitý vápenec, typický lasturami pravěkých měkkýšů. Jejich druhy, na příklad Cerithium rubiginosum, naznačují, že kamenivo se těžilo také v oblasti Zlatnícke doliny na katastru Skalice. Písčité vápence s těmito ulitami totiž ve Valech u Mikulčic tvoří asi 40 % kameniva. Jeho zdroje jsou i v Holíči, ale moravní rameno odtud míjí Mikulčice ve velké vzdálenosti. Směřuje však k soutoku Dyje s Moravou a mohl být proto používán na stavbu velkomoravské pevnosti Pohansko u Břeclavi, kde tvoří většinu kameniva. Menší podíl „sudoměřických“ pískovců v Pohansku naznačuje, že tam směřovaly i přebytky kameniva z Mikulčic. Název Sudoměřický potok může zachovávat informaci o způsobu dopravy kameniva. Staroslovanský název člunu byl „sudó“. Kapitán lodi je dodnes rusky sudovód. Místo kam sudá mířily, byly Sudoměřice? Sudomír, vlastník Sudoměřic, jemuž se název obce přisuzuje, patřil mezi t.zv. pány z Horky, nejstarší moravskou šlechtu, podobně jako Pustimír, od něhož odvozuje název Pustiměř u Vyškova. Naznačuje to existenci nějaké starobylé a významné pustiny?



Území pusté a devastované.
Mikulčice potřebovaly množství dřeva. To odtud mohli plavit také, případně pomocí vorů dopravovat na hlavním moravním toku i kamenivo, zatím co na potoce byly vhodnější čluny. V předchozí stati Moravská Sahara jsme popsali rozsáhlý železářský areál od Rohatce k Ratíškovicím. Intenzivní těžba železné rudy na vrcholu Babí Lom ve Stražovicích u Kyjova, potřebovala mnoho horníků. Pohřbívali je zřejmě v těsné blízkosti dolů na velkomoravském mohylníku ve Stražovicích. Ještě větší mohylové pohřebiště leží na svahu Zlatnícké doliny na katastru slovenské Skalice. Nazývá se Kopečnica. Je největší nejen velikostí plochy a počtem mohyl, ale i velikostí mohylových náspů. I. L. Červinka zde popsal mohylu o průměru 50 m, která byla zničena hlubokou orbou. Největší mohyly o průměru 25 a 28 m ještě nebyly prozkoumány. Je to pohřebiště dávných dřevorubců a kameníků, kteří těžili kamenivo a kmeny na stavbu velkomoravských pevností? Devastaci území zachovala nejstarší písemná památka Skalice z roku 1217. Uherský král Ondrej II. písemně potvrdil darování území Skalice popsané slovy: „...terram quanda nomine Zakolcha, rudem et desertam, sitam in confinio nostri regni versus Bohemiam.“ Území nazývané Skalica, pusté a zdevastované, ležící na hranicích našeho království oproti Čechám. Skaličtí historici se tomu diví: „Nejvíce nás překvapuje výraz pusté a zpustošené území, neboť archeologické památky dokazují, že bylo obývané. Je možné, že Tomášovi synové mohli mít zájem na tom, aby hodnota území a tím jejich závaznost králi, byla co nejmenší.“ Zdá se, že toto násilné vysvětlení není potřebné.

Kostel znamenalo Castelum.
Kostel, původně Kaštěl je převzatý název římských kamenných pevností Castelum. O jeho používání ve velkomoravském prostředí svědčí název Kocelovy pevnosti „Blatěnskij kastěl“, ve spisu mnicha Chrabra, Metodějova žáka. Význam chrámu získal v období, kdy většinou stály uvnitř takových pevností. Pozdější středověk se vrátil k názvu hrad a kostel zůstal chrámům. Slovenský duál (kostol pro chrám a kaštěl pro zámeckou stavbu) zachoval oba významy, stejně jako bulharský jazyk, který kostelem nazývá (zastarale) každou kamennou stavbu. Název Skalica se dává do souvislosti s těžbou kameniva a Holíče s „holinou“, holým, odlesněným územím. Lomy Stará Kostolnica mohou souviset s účelem těženého kameniva, na stavby kamenných pevností. Název Kostelec pak zřejmě naznačuje místo více kamenných pevností, kostelů a tak odpovídá „opevněnému území“ Análů Fuldských. Podobně jako tok Dunaje opevněný římskými Castely, jenž v Rakousku nazýv Bělokostelí, Weissenkirchenau. Dnes zkráceně Wachau.

Alba Ecclesia.
Tento název slovenského města Holíč může zachovávat název Valů u Mikulčic v době jejich slávy. Hodonínský kronikář V. Novák zachytil tradici „starousedlíků“ (nazval tak vysídlené hodonínské Němce). Hodonín se podle nich nazýval Červené město, ale stával jinde, než dnes, kde ho vybudovali němečtí kolonisté. K tomu se vrátíme v samostatné části. Novák píše: „smělá je domněnka, že křesťanským protikladem pohanského Červeného města v oblasti Hodonína bylo Bělokostelí,na Holíč přenesené jméno Mikulčického hradiště.“ Tuto možnost uvažují i slovenští historikové Holíče. Damborák, Janšák a jiní soudí, že nejstarší název holíčského hradu, doložený k roku 1296 jako Vízújvár (nový vodní hrad), může souviset se zprávou maďarského kronikáře (Anonymus) o dobytí Velké Moravy až k řece Moravě a hradu Sárvár. (Blatný hrad.) Nový vodní hrad naznačoval existenci nějakého starého hradu. Neúspěšné pátrání po něm vysvětlili logicky tím, že starým hradem mohly být jen 4 km vzdálené mikulčické Valy. Tomu nasvědčuje také nejstarší doložený název osady Holíče z roku 1331, v dokladu krále Karola Roberta s Janem Lucemburským se nazývá Alba Ecclesia, tedy Bílý kostel. Nemohla tam však stát žádná církevní stavba, neboť první chrám v Holíči vznikl až v roce 1397. Mikulčické valy jistě upoutaly svou zářivou bělostí vápencového zdiva. Název Vízújvár, později zkrácený na Vejvár, nebo Újvár, se týkal vodního hradu a ne osady, nazývané vždy Bílý Kostel (maďarsky Fejer egyház). Vyplývá to z četných listinných materiálů. Na příklad holičtí páni (Ján Klux, Gašpar Šlik a j.) se titulují Herr von Weissenkirchen et dominus Novi Castri, tedy pán Bílého kostela a vládce Nového hradu. Význam má proto i skutečnost, že datování skalického mohylníku souhlasí s datováním výstavby Mikulčických Valů, tedy s největším počtem pohřbů v poslední třetině devátého století. Zajímavou lidovou tradici, vztahující se k mikulčickým Valům zachytil geolog Moravských naftových dolů, RNDr. Jiříček. Daleko dříve, než byly Valy u Mikulčic objeveny, používali místní rodáci zvláštní průpovídku. Místo složitého vysvětlování o pochybnosti nějakého tvrzení, mávli prostě jen rukou směrem k mikulčickým Valům a řekli „Tam zvoníja zvony!“ . Znamenalo to něco, jako „Nekecej, tam Ti to vysvětlí!“