Rybikus

Autor: Jan Galatík <(at)>, Téma: Nejstarší dějiny, Vydáno dne: 12. 03. 2006

Další z článků pana Galatíka.

V minulých článcích jsme upozornili na propast Nákla a přilehlé ložiska uhlovodíků, jako možné ústředí Velké Moravy. (Viz také www.wogastisburc.com). Dovedl nás tam popis cesty na trhy Svatoplukova sídelního města od Ibn Rusty. Podporuje to nalezená trasa moravního brodu od Sudoměřic k Rohatci a velký výrobní areál, rozkládající se podél Ratíškovického potoka až k vyvýšenině Náklo u Ratíškovic. Nálezy, získané pomocí amatérské letecké archeologie z dálkově řízených modelů, vyvrcholily objevem velké stavby u koty 218. Mohylovitý pahrbek je t. zv. bahenní sopka, která vznikla přirozenými výrony uhlovodíků. Odpovídá kultovnímu místu, kde podle Peršanů Moravané uctívali oheň a pohřbívali své mrtvé. Tvar stavby, orientace podélné osy k východu, nález kamenné ikony sídelního biskupa, doplněné nápisem VMI, velký depot stříbrných mincí, považovaný za pokladnici významného poutního místa, zlatem a stříbrem zdobený kultovní meč s hadí čepelí a další nálezy naznačují, že může jít o významné místo velkého chrámu.
Informace zachovaly také staré místní tradice a názvy lokalit.
V článku Aba Ecclesia jsme uvedli výsledky pátrání po lomech kameniva na výstavbu Mikulčických Valů a podezření na souvislost místních názvů. Stará tradice zachovala také zprávu o velkém pohanském městě v prostoru Nákla. Mělo údajně silně pohanskou pověst. Nazývalo se Červené město. Zaznamenal to hodonínský archivář Novák, Vacenovský Barabáš a nověji Rygar, ve Svatobořicích Ševela a Synek. Ještě v devatenáctém století byla tato pověst tak rozšířena, že ji zapsal i moravský historik V. Brandl: Místo to bylo velkým městem „Červeným městem“ nazývaným. Název červeného města dávají historikové do souvislosti s obdobím, kdy Morava podléhala polské vládě a barva souvisela s dřevěnou palisádu, natíranou proti ohni a hnilobě směsí jílu a krve. Dřevěné kříže jsou zde stále nazývané červené. Zajímavé je, že Červené město v prostoru Nákla zachytil ještě v roce 1832 na své mapě Fried. Nelze vyloučit také možnost, že samotný název Hodonína může zachovávat původní název metropole. Veligrad znamenal velkoměsto, podobně jako v Chorvátském jazyku dodnes. Mohla to být informace o velikosti města, jehož názvy mohly souviset s propastí, nebo kultovním místem výronů uhlovodíků. Hodonín, německy Göding, v židovském dialektu Gyding má v dokumentech tvary Goding i Godingen. Soudí se, že Němci kolonizovali Hodonín ještě před přehláskou G na H, neboť zachytili ještě starobylý tvar. Gyd- znamenalo hada. Patří mezi nejstarší indoevropská slova. Původní dag, které mělo kultovní zlověstný význam, z obav vyslovovali v tabuisované přesmyčce gad, později had. Falický symbol hada má velmi staré kultovní kořeny u většiny zemědělských národů. Jeho dvojí význam (kladný, ploditel, dárce úrody a zlý, nástroj trestu a oběti) se znázorňoval dvojhlavým hadem tvaru vahadla, mající na jedné misce dary země a na druhé smrtící nástroje (oběti). Děsivost tohoto kultu spočívala ve víře, že čím je větší oběť, tím je větší dar bohů. Za nejcennější se považovaly oběti mladých lidí. Odlesk tohoto kultu spatřujeme v pohádkách o dracích vyžadujících lidské oběti. Také Název Kyjova, města ležícího na opačném konci Nákla tomu odpovídá. V listině, kterou Kyjov daroval olomoucký kníže Václav roku 1126 Benediktinům, je jmenován Villa Kygióv. Kigyó znamená maďarsky „had“. Kult hada zahrnoval také ještěry, draky a gryfy. Byl nástrojem bohyně země, Gája, u Slovanů Živa. Německý název Kyjova Gája to také podporuje. Domníváme se, že hodonínská listina královny Konstancie možná zachovala informaci o zničení Veligradu. Dává městská práva hodonínským Němcům údajně proto, že původní obyvatelé města byli „lotři, padouši a vrahové našeho milého vladaře Petra.“ Proto byl Hodonín českými vojsky dobyt a vypálen. Ba i ženy, starci a děti byli vyhubeni. Ti co utekli byli prohlášeni za psance. V roce 1228 to dosvědčují Pardúš, Tvrdiše, Sudomír, Búň a Nynek, příslušníci nejstaršího moravského rodu, pánů z Horky. Do města byli královnou Konstancií dosazeni němečtí kolonisté, „ctihodní Teutoni“. Přisuzovat takovou krvavou akci „bohabojné a dobrotivé“ královně Konstancii je zřejmý nesmysl. To by neuniklo pozornosti v tehdy již bohatých písemných památkách. Zřejmě šlo tradici mnohem starší. Zdá se, že tajnou zprávu nám o tom zanechala hodonínská kněžna, jako kryptogram na kamenném podstavci sochy světce Ulricha. Lidé ho nazývají Rybikus. Dnes stojí kostela v Mikulčicích.

Kryptogram
V roce 1737 nechala hodonínská kněžna Antonie Lichtenštejnská postavit na hrázi rybníka Nesyt, ležícím v těsné blízkosti Valů u Mikulčic, sochu bavorského biskupa Uodalricha, (Ulricha, Oldřicha). Ten se narodil se kolem roku 890 v Augsburku a je uctíván také, jako patron rybářů. Vyznamenal se v bitvě u Lechu (955). Měl již za života pověst světce a brzy po smrti byl kanonizován. První, kdo při křtu přijal jeho jméno byl český kníže Oldřich.
Na podstavci sochy je na zadní straně vytesán letopočet 1737 a na čelní straně nápis UdaLrICe ple sIs tUtor a sLaMen VIVarIIhUIUs. PosUlt antonia prInCeps goDIngens IUM.C. et gUbernatrIXpla. Text se překládá takto: Svatý Oldřichu, buď útočištěm a ochráncem této sádky. Postavila Antonia, kněžna hodonínská atd. vladařka zbožná. Některá písmena textu jsou zvětšena, aniž to odpovídá gramatickým pravidlům. Vždy jsou to písmena, která mají také význam latinských číslic. Aritmetický součet číslic je v obou větách stejný a má hodnotu 1737. To je současně rok postavení sochy. Vtírá se otázka. Proč byl tento letopočet vytesán jako kryptogram a to dvakrát za sebou. Může jít o t. zv. numerologickou konjukci. Dvojí zápis naznačuje, že letopočet 1737 mohl být součtem dvou významných letopočtů. Jeden by se mohl týkat bavorského biskupství a druhý snad Oldřicha. Němci mají svého apoštola Winifrieda. V roce 722 ho vysvětil papež na biskupa jménem Bonifác. Pokud by tento rok byl prvním letopočtem součtu, pak druhý by měl být rok 1737 – 722 = 1015. Co se stalo v roce 1015?.

V roce 990 došlo k válečnému střetnutí mezi českým a polským státem. Měšek obsadil nějaké území, v Theitmarově kronice označované jako regnum (království). Zřejmě Moravu. Na sklonku své vlády vydal listinu, kterou věnoval svůj stát s příslušenstvím (Moravou) sv. Petrovi. Tedy pod přímou jurisdikci papeže. Byla to ochrana před Přemyslovci. Postupné dobývání Moravy bylo podporováno německým Jindřichem. V roce 1015 Oldřich dobyl velké město Businec. Spálil je ohněm a muže zajal a ženy děti pobil. Gallus Anonymus informuje, že v Polsku po zavraždění panovníka bylo pohanské povstání, které postupně potlačili Přemyslovci (spolu s německými těžkooděnci). Následovala vlna německé kolonizace. Dobře to souhlasí s údaji listiny Konstancie. Vládce sv. Petra, (polský kníže) byl zavražděn a vojska z Čech dobyla Velké město. To se hledá v Bzenci, ale ten v tu dobu nebyl velkým městem. Proto se navrhuje i Pezinok a jiná místa. Název však mohl být jeden z názvů kultovního místa. Bzdieť mělo (podle Maška) význam „halasného vypouštění větrů“. Později používali slušnější výraz odvozený z latinského pedere. Názvy největších bahenních sopek Čertoprd a Kytkův prd spolu s místním názvem Vracova Bzinek mohou mít s těmito událostmi souvislost.