Kronika tak řečeného Dalimila

Autor: F. Svehla <(at)>, Téma: Umění, Vydáno dne: 14. 03. 2006

Několik slov k výročí zakoupení zlomku této nám první známé česky psané kroniky.

… Já jen své vlasti pokorný jsem sluha,
mně prosté verše z pera jdou jen ztuha,
a proto prosím, jestli některým
napadne lepší slovo nebo rým,
ať nehorší se, do čeho se pletu,
a opraví a přikrášlí mou větu.
Tak rozkvete má zem do slávy,
až v nepříteli dech se zastaví.
Přiznávám, že jsem jenom na prospěch
své vlasti myslel a jen k slávě Čech
se do té těžké práce pustil rád,
přestože nejsem žádný literát.
(překlad M. Krčmářová, H Vrbová)

Tato ukázka z předmluvy kroniky tak řečeného Dalimila je více než výstižná a důvěrně nám odkrývá záměr pro nás neznámého autora tohoto veršovaného díla. Celá kronika jak vyplývá z úryvku je pojata velice vlastenecky a autor se netají svou přinejmenším nelibostí k němcům a vůbec všem cizincům (např. známá kapitola o Oldřichovi a Boženě). Někdy jakoby dával přednost vyjádření vlastních názorů před historickou skutečností. Kronika tak pro nás nemá takovou cenu historickou jako spíš kulturní, literární a především hodnotu svědectví o náladách a názorech na příchod německého živlu do Čech po vymření rodu Přemyslovců (4. srpna 1306 zavražděním Václava III. v Olomouci) a nástupu Lucemburků. Téměř v každé kapitole je verš dávající na odiv nespokojenost a odpor ke každému kdo se spolčil, přátelil, či spikl s „cizáky“ a apeluje tak skrze minulost na své současníky, aby ctili svůj národ a hájili jej, odsuzujíc tak někdy významné historické postavy za nesplnění těchto „požadavků“.

Autor? Neznámý!
Velkou záhadou je pro nás autor sám. Historici se o jeho jméno přou již více než tři sta let. První kdo „dal“ kronice tvůrce byl Václav Hájek z Libočan, který roku 1541 uvedl blíže nám neznámého boleslavského kanovníka Dalimila Meziříčského. Dnes už však víme, že se jednalo o omyl, po řadě rozepří a výměně názorů vyvrácený, jméno kroniky (tzn. tak řečeného Dalimila) však pro všeobecnou známost zůstalo. Poté následovala řada hypotéz a spekulací vyúsťující v nepříliš uspokojivý závěr: „Konkrétní osobu kronikáře není možné určit a sotva kdy to bude možné.“ Bohužel není zcela jasné ani z jaké sociální skupiny „Dalimil“ pocházel. Znalost písma a jazyka, zajisté učenost, to vše jsou faktory, které by naznačovali kněžský stav, to ale řada vědců odmítla s názorem, že chyby v chronologii biskupů a vůbec žádné velké ohlasy církve tomu zcela odporují. Pravda, v textu se nic co by tuto domněnku vyvracelo neobjevuje. Kronikář hájí zejména zájmy šlechty (např. 92. kapitola), ale u panského stavu té doby byla taková vzdělanost spíše výjimkou. Mohlo se snad jednat rytíře johanitského řádu, ale ani to není nijak jasněji podloženo. V podstatě všechny tyto návrhy nevedou, stejně tak jako v otázce konkrétní osoby, k zdárnému cíly a je zcela individuální jak se kdo ke kterému z nich postaví. Jediné co o autorovy můžeme z knihy „spolehlivě“ vyčíst je to, co o sobě sám prozradil. Podle toho musel být „Dalimil“ mezi léty 1279- 1283 a v roce 1310 v Praze, neboť jak sám uvádí, byl očitým svědkem nepokojů v Praze za Rudolfova regentství nad Václavem II. (kap. 93) a bojů Pražanů s Korutanci a Míšeňskými.

„Dalimilův“ zdroj
Na úvod nechme opět promluvit takřečeného Dalimila, v překladu M. Krčmářové a H. Vrbové.

…Prastará kronika z Boleslavi,
ta pro mě byla ten poklad pravý.
Z té často čerpal jsem nové zprávy,
Jak moje zem v bojích došla slávy.
Břevnovská a pražská kronika
k podstatě méně už proniká.
Ač květnatá je a je mnohoslovná,
boleslavské se v šíři nevyrovná.
Z opatovické dost se dovídáme,
Bohužel ale začasté nás klame.
Vyšehradská je vůbec plná chyb.
Kněz boleslavský vyjádřil vše líp…


Autor zde jmenuje pět kronik (mimo ně pak v textu uvádí ještě jakousi kroniku moravskou (kap.24) a německou (kap. 39)), o něž se ztrhly další vědecké diskuse, snažící tyto „Dalimilovy zdroje“ identifikovat. Největší slovo zde získal Kosmas, jemuž je přisuzována „Dalimilem“ nejvíce chválená kronika boleslavská (tedy Kronika Česká nebo chcete-li Čechů) a další, pravdě podobně opisy Kosmy, kronika pražská a břevnovská. Kronika opatovická a vyšehradská byly zřejmě dnes již ztracená analistická díla chovaná při Opatovickém klášteře a Vyšehradském kostele. Zmínka o kronice moravské a německé je velice kusá a značně nejistá, je možné že byly jen „Dalimilovým“ výmyslem, nebo snad v případě kroniky německé se mohlo jednat o jakousi rytířskou báseň.

Dovětek
17. března to bude přesně rok co Národní knihovna České republiky zakoupil na aukci pořádané společností Piasa Paris latinský zlomek kroniky takřečeného Dalimila od toho data nedávno nalezený. Za něj zaplatila v přepočtu 10,2 mil. korun. Široké veřejnosti může tato částka přijít neúměrně vysoká, ale ve srovnání s miliardovými podvody je pouhou kapkou v moři. Navíc tento opis není jen jakýmsi omšelým kouskem papíru s možná vzácnými, nikoliv však důležitými obrázky. Je především dokladem o naší kultuře a literární zdatnosti našich předků, a přes všechen můj odpor k radikálnímu nacionalismu myslím, že by bylo ostudou každému národu, jenž by tento velice symbolický dokument nechal svým ostatním „spoluevropanům“.