Dvorská lyrika - I. část

Autor: Kateřina <(at)>, Téma: Život ve středověku, Vydáno dne: 31. 08. 2014

„Nelze se lásky odříci, byť někdy zraní, z celé své duše sloužit chci překrásné paní.“ Václav Lucemburský

Kolébka
Jednou z romantických představ o středověku byl obraz potulného a většinou chudého rytíře putujícího od hradu k hradu a zpívajícího milostné písně plné vášnivé touhy krásným paním. Skutečnost byla ovšem mnohem zajímavější a rozmanitější.
Pátrání po jejích počátcích nás zavede do Okcitánie, provincie ležící v jižní Francii, s historickými středisky jako je Montpellier, Narbonne a slavné Carcassone, jinak též dle původního jazyka d'oc – nazývané Languedoc.

Okcitánie, Languedoc, Provence – již vyslovení samotných názvů této krajiny, vonící sluncem a levandulovými poli, tajemné svou dlouhou historií sahající až do dob nepaměti – zní dálkou tak trochu jako rým v neznámém jazyce. Ne nadarmo platí, že ve verších básníků nacházíme ozvuky a krásy krajiny, která je zrodila.

Lyrika okcitánských trubadúrů (z okcitánského „trobar“ – nalézat, tvořit) se stala inspiračním zdrojem pro jejich následovníky v dalších zemích, do kterých se postupně šířila. Stáli tak u kolébky kurtoazní lyriky – vytvořením „Kodexu lásky“ s ideou lásky pojímané jako služba milované a uctívané dámě. Tyto převážně milostné verše byly psány v okcitánštině, s velkou pravděpodobností se tedy jedná o první písemnou tvorbu v lidovém jazyce na území západní Evropy. V období odpovídajícím zhruba 11. až 13. století byla Okcitánie kulturním střediskem této části Evropy.

Tvorba okcitánských trubadúrů nebyla jakýmsi náhlým zjevením, vliv antické milostné poezie, například Ovidia, a arabských vzorů je nepochybný. K jejich setkání s arabskou kulturou došlo v průběhu a po prvních křížových výpravách, jichž se mnozí z nich, především ti z vysoké nobility, sami zúčastnili.

Básně v okcitánštině skládal též slavný válečník a rytíř, anglický král Richard Lví Srdce. A není divu, tento Plantagenet pocházel po matce z rodu akvitánských vévodů, jeho praděd, vévoda Vilém Akvitánský, (asi 1071–1126) je považován za prvního trubadúra, jehož verše se nám zachovaly dodnes, jedná se o dvanáct básní. Tento sedmý hrabě z Poitiers a devátý akvitánský vévoda byl zajímavou osobností, podobně jako jeho vnučka Eleanor Akvitánská, Richardova matka, vzdělaná a mimořádná žena, sama velká podporovatelka trubadúrů.

Vévoda Vilém by zřejmě za povedený bonmot či žert prodal vlastní duši, jeho verše jsou plné lehké ironie a satiry. Nepříliš úspěšná účast na křížové výpravě v roce 1101, účast na reconquistě do Španěl (což byl spíše únik od rozzuřené manželky), dvě exkomunikace, z nichž jedna následovala po únosu cizí ženy (jakkoliv byla účast dámy dobrovolná), byly skutečně spíše inspirací pro satirického básníka než pro rytířský román. Psal ovšem také verše milostné, dnes je již těžké posoudit, nakolik odrážely zkušenost z raného manželství s krásnou, vzdělanou, ale psychicky velmi labilní první ženou. Témata jeho básní jsou svérázná jako vévoda sám – ženy, láska, sex, vévodova literární i sexuální dovednost a kupodivu také politika. Pozdější přísné zákony dvorné lásky, tak jak je zformulovala například německá „minne“, zde ještě neplatí – básně jsou k dámám indiskrétní, netělesná láska plná odříkání zde nemá místo, ba naopak. Vévoda se pohybuje až na hraně určité obscénnosti, když se prostřednictví veršů chvástá milostnými úspěchy, přirovnávaje například milostný akt k jízdě na koni. V jedné z těchto písní se vévoda chlubí potížemi, které mu působí rozhodování mezi jeho dvěma koňmi, které má ovšem dobře zkrocené. Z dnešního pohledu poněkud obhroublé přirovnání, vždyť píseň nenechá nikoho na pochybách, že krásní koně jsou ve skutečnosti vévodovy milenky.

Na tvorbu Viléma Akvitánského navazovaly další generace trubadúrů. Mezi slavné rytířské pěvce patřili bohatí a urození, včetně těch nejurozenějších, vysoká nobilita i klérus, ale též autoři prostého původu. Jsou důkazem, že základním předpokladem pro vstup mezi velké okcitánské trubadúry byl talent a umění skládat poezii a hudbu.
Bernard de Ventadorn (1130–1195) patřil k prvním generacím okcitánských trubadúrů, jeho verše jemně, prostě a velmi upřímně popisují nádheru přírody a smutek z nešťastné lásky. Byl zřejmě prvním, který použil v milostné poezii ideu milenecké služby, kterou se pravá láska stává službou milované osobě, a nic za to nežádá.
Jaufre Rudel zavedl oblíbený a později často užívaný námět rytíře, který se zamiluje do vzdálené dámy, leckdy jen do její pověsti, a sužován láskou, vydá se na dalekou a nebezpečnou cestu za svou vyvolenou. Příběh nemá šťastný konec, rytíř umírá a dáma truchlí pro ztraceného milého, kterému zůstává již navždy věrná.

Další známý trubadúr Peire Vidal (1175–1205), též neurozeného původu, si svým uměním dokonce vyzpíval šlechtický titul, zachovalo se kolem 43 jeho básní a 12 melodií. Díky experimentování s novými formami poezie patří k autorům, jejichž dílo je lehce srozumitelné současníkům. Mezi známé trubadúry patřili i Raimbaut de Vaqueiras († 1207), slavný Marcabru či Girautz de Borneil († 1220) nebo Bertran de Born. Piere Cardenal (nar. 1180) a Guiraut Riquier patří k posledním generacím, jejich tvorba již reflektuje onu neklidnou dobu konce tohoto žánru v jižní Francii. Příčinou bylo křížové tažení na území Okcitánie, které umlčelo básníky i jejich zpěvy o lásce.

Jaká to tehdy musela být v Okcitánii intelektuální a duchovní síla, když dokázala zrodit během necelých 200 let více než 450 trubadúrů, kteří jsou pramenně doloženi, a zajisté mnohem více muselo být těch, jejichž jména se nezachovala.

Životopisná data těchto pěvců sebral do svého ojedinělého díla příznačně nazvaného „Životy slavných a starých provensálských básníků, kteří žili v dobách hrabat z kraje Provence“ mladší bratr učence Nostradama Jehan. Dílo s takto komplikovaným názvem poprvé vyšlo tiskem v roce 1575 a stalo se na celá dlouhá staletí zásadním informačním zdrojem, z něhož čerpali jak odborní, tak laičtí zájemci o provensálskou poesii a její autory. Jedná se o soubor tzv. „vidas“, tedy životopisů provensálských bardů. Mistr Jehan se však ve svém díle neomezil pouze na skutečně žijící trubadúry a z důvodů, které nám zůstanou neznámé, mezi tyto „reálie“ zamíchal i „vidas“ básníků smyšlených. Tím mystifikoval celé generace svých čtenářů až do 19. století, než tato fakta vyplynula na povrch.

Okcitánští trubadúři opěvovali lásku ve všech jejích podobách, milostnou touhu, půvab a ctnosti svých vyvolených dam, krásu přírody, především v jarním období. Jejich lyrika je v těchto počátcích prostá, upřímná, ale především něžná a radostná, bez formalismu pozdní lyriky dvorské. Myslím ale, že je možné tvrdit, že vzájemnou reflexí svých zpívaných veršů a lidové slovesnosti se stali také kmotry milostné lyriky renesanční.

Tvorbu veršů nebylo možné oddělit od hudby, která je provázela, šlo buď o zpívanou poezii, nebo o recitaci veršů za doprovodu hudby. Původní trubadúři ji nazývali „cantar“ (z latinského canto – zpívám), nejoblíbenější a nejužívanější básnickou formou byla po celé trvání žánru kancóna, chanson, tedy píseň. Přestože se zachovalo více než 2 500 písňových textů a kolem 300 melodií, není možné většinu textů spojit s původním hudebním doprovodem. Příčiny jsou hned dvě, mistři trubadúři hudbu prostě nezapisovali, a jakmile byla píseň stvořena, byla dána do „oběhu“ a dá se předpokládat, že co zpěvák, to rozdílná interpretace.

Trubadúři ovšem, snad proto, že se věnovali převážně tvorbě, svá díla sami zpívali a přednášeli jen málokdy, patrně jen na žádost urozeného publika, při významných či slavnostních příležitostech. Domnívám se, že vyslechnout si některou z trubadúrských básní z úst samotného autora patřilo k výjimečným zážitkům urozené společnosti, která si takového uměleckého zážitku zcela jistě velmi považovala. V pozdním období, především německého minnesangu, bylo pro urozené mecenáše otázkou prestiže vydržovat si při svém dvoře renomované minesengry.

Šíření písní trubadúrů bylo úkolem jiných mužů, těch, kteří více naplňují romantický obraz chudého a potulného pěvce zmíněný v úvodu. Byli to ioculatoři, okcitánsky joglar, jokéři, česky žongléři či žakéři a vaganti (vagare – toulat se), živící se přednesem těchto písní a básní dychtivým uším především fraucimoru na okolních hradech a panských sídlech. Těmto interpretům přenechávali trubadúři svá díla, aby dále žila a byla šířena mezi publikem. To jejich aktivitou se trubadúrská poezie rozšířila postupně po celém evropském kontinentě.

Pokračovatelé
Milostná poezie zrozená ve vonné kolébce slunného Languedocu se díky potulným žakéřům, urozeným mecenášům a krásným dámám postupně šířila do dalších zemí, na tvorbu okcitánských trubadúrů záhy navázaly jejich protějšky v severní Francii – truvéři. Také oni skládali své verše v jednotě s hudebním doprovodem, aby mohly být dále zpívány. Tak jako u Okcitánců pocházeli ze široce diferenciovaného prostředí, které zahrnovalo jak původně toulavé žakéře, jako byl Colin Muset a Rutebeuf, tak intelektuály formátu populárního Chrétiena de Troyes či Guiota de Provins, Richarda de Fournival a Adama de la Halle, z měšťanských vrstev pocházejícího Guillauma le Vinier, Jehana Bretela a Perrina d'Angicourta a také urozené truvéry jako Thibauta de Champagne, Blondela de Nesle, Gace Brulé a Chatelaina de Coucy.

Rutebeufovo dílo spojuje oba póly žánru, satiru i milostný verš. Díky svému původu vnímal Rutebeuf sociální rozdíl mezi světem nobility a církve v protikladu se zoufalou městskou bídou a patřičně se s tím vypořádal v básních plných hořké satiry, ne náhodou bývá často označován za Villonova duchovního předchůdce. Přesto však nepřestal být též pravým truvérem a ve svých lyrických verších vyzpíval pokoru a úctu k Panně Marii a dalším světicím, zcela v duchu klasické dvorské lyriky.

Guy de Thourette, kastelán hradu Coucy v Pikardii, patřil k prvním severofrancouzským truvérům a k těm autorům, kteří prošli zkušeností křížových výprav. Jeho texty se naštěstí zachovaly s hudebním doprovodem, námětem jeho básní je samozřejmě láska, verše jsou však více erotické. Tak jako někteří jiní trubadúři před ním i po něm, vešel i on do literatury, a sice jako hrdina Románu o kastelánu de Coucy a paní de Fayel napsaného anonymním autorem ve 13. století.

Legendou byl i další urozený truvér, s jehož přesnou identifikací máme poněkud problém, Jean I. (1155–1202) či jeho syn Jean II. († 1241) de Nesle (zvažovány jsou obě možnosti), známý pod přezdívkou Blondel. Evidentně byli pánové z Nesle výrazně plavovlasí, z čehož bychom mohli usuzovat na jejich normanský původ. Blondel byl také účastníkem buď třetí (otec), nebo čtvrté (syn) křížové výpravy, a poté se dokonce zúčastnil i tažení do Okcitánie proti Albigenským. Je mu připisováno zhruba dvacet pět písní dodnes hraných. I on je hrdinou literárního díla, a to „Vyprávění minstrela z Remeše“. Zachycuje pověst o jeho účasti na osvobození anglického krále Richarda z německého zajetí, kdy Blondel pátrá po místě Richardova uvěznění, putuje od jednoho německého hradu ke druhému, zpívá písně, které Richard znal, až se mu jednou dostane odpovědi z okénka věže, kde byl král vězněn.

Také v severofrancouzském prostředí bylo zachováno poměrně značné množství textů (okolo 2000), většina s příslušným hudebním doprovodem, zhruba u poloviny z nich je znám autor, těch je v severní Francii v období 12. a 13. století doloženo přes dvě stě padesát.

Závěrečné období vrcholné až pozdní francouzské lyrické poezie představuje tvorba trojlístku naprosto odlišných autorů, urozeného feudála Charlese, vévody d'Orléans, hudebníka a klerika Guillauma de Machaut, který již vykročil směrem k renesanci, a muže na okraji společnosti – Francoise Villona, prvního z prokletých básníků.
Zatímco akvitánský vévoda Vilém je prvním trubadúrem, Charles, vévoda orleánský, (1394 – 1465) je posledním truvérem. A jeho dílo je skutečně završením, labutí písní dvorské lyriky. Ve své tvorbě využívá téměř všech jejích forem a námětů, přesto však ve srovnání s prvotní tvorbu okcitánskou je to již jiná poezie. Vévoda orleánský se také inspiruje jarní přírodou, láskou, nenaplněnou touhou, službou dámě, tesknotou po vzdálené vlasti, ani jemu není vzdálená sebeironie a vtip, jen snaha o čistotu formy a preciznost veršů částečně potlačuje přirozenost typickou pro první trubadúry.
Machaut (1377), spíš hudebník než básník, dospěl prostřednictvím hudby k novému uměleckému směru nazývanému Ars Nova. Přesto se stal symbolem klasické pozdní dvorské kurtoazní poezie. Převážnou část svého života svázal s vladařským domem Lucemburků. Opěvoval svůj rytířský idol, krále Jana Lucemburského, kterému sloužil nejen jako sekretář a notarius, ale především jako dvorní básník. Proslulé jsou Soudy Lásky, složené právě pro českého krále. Po králově smrti přešel do služeb jeho dcery Bony (Jitky).

Machautovy písně bývají často rozsáhlé, hudební doprovod nabývá na důležitosti, ale především jsou dodnes hrané a zpívané, slouží jako inspirace moderním hudebníkům a interpretům. Z jeho díla čerpaly také mnohé generace francouzských básníků.
Charles d'Orléans byl nejen autorem, ale i mecenášem dalších básníků. Jedním z nich byl muž, který svou tvorbou obsah dvorské lyriky překročil, spíš potulný vagant než trubadúr, především však geniální básník, Francois Villon. Villon stojí již na druhém břehu rodící se poezie novověké, přesto je vliv trubadúrské poezie v jeho díle jasně patrný. Ve schopnosti ironizovat sám sebe verši plnými hořkého humoru, leckdy až cynického, nacházíme určité spříznění či podobnost s poezií Viléma Akvitánského i krajana Ruteboefa. Ani on se neostýchá používat vulgarity, které ovšem vkládá do veršů s prvky kurtoazní poezie, čímž vytváří neuvěřitelně působivý protiklad. Do poezie přinesl novou formu, takzvané Villonské balady.

Z okcitánských kořenů vycházela také poezie portugalských a španělských trubadúrů a básníků. Lyrika, především milostná, se psala spíše v galicijštině či jí podobné portugalštině, texty písní se zachovaly ve zpěvnících.

Minne – dvorská milostná lyrika v německých zemích
Když ve 12. století dorazila kurtoazní poezie z Francie na území německé říše, byla poměrně rychle převzata tamní šlechtou. Přes zásadní vliv původních francouzských vzorů, především v počátečním období, se kurtoazní poezie německá postupně stala jedním z vnějších uměleckých projevů rytířské kultury, od 12. století ideové základny středověké nobility.

Základní námět – láska – zůstává stejný, německé prostředí ho postupně přetváří do ideálu, který je reálnému lidskému citu a touze velmi vzdálený. To je ten zásadní rozdíl mezi „trobar“ a „minne“, mezi provensálským trubadúrem, který lásku naplno prožíval, zpíval či skládal verše pro radost nebo z čisté radosti ze života (samozřejmě též pro živobytí), a německým minesengrem, skládajícím formálně dokonalé písně „milostného nářku“, ve kterých oplakává nevyslyšenou, tudíž marnou či spíše promarněnou lásku vytříbenými formami žánru. Žánr je v německém prostředí nazván minnesang, němečtí pěvci a básníci minesengři, od slova minne – láska (ve středověké vysoké němčině). V průběhu svého vývoje se minnesang stále více přibližuje k formalismu. Patrný je příklon k církevním tématům, nepochybně s rozkvětem rytířské kultury začíná od 12. století sílit mariánský kult, pod jehož vlivem se uctívaná dáma idealizuje a odosobňuje. Užívají se tradiční symboly, srozumitelné pro ty, kterým byly určeny. S užíváním symbolů se zhruba ve stejné době setkáváme také ve výtvarném umění. Tak se ušlechtilý pták – sokol stává synonymem či symbolem pro urozeného rytíře, růže symbolem lásky, lilie a bílá barva symbolem nevinnosti, modrá barva symbolem smutku. I v minnesangu je erotický motiv nepřehlédnutelný, na rozdíl od Okcitánců se však německý rytíř ocitá v pasti téměř neřešitelného dilematu, kterou si ovšem uchystal sám – jak uctívat vyvolenou dámu, ze které sám stvořil ideál až nadpozemské ctnosti a čistoty, a zároveň uspokojit svou přirozenou erotickou touhu.

Básně a písně minesengrů jsou shromážděny v jednom ze slovesných pokladů středověké literatury, ve velkém, bohatě ilustrovaném sborníku, psaném středověkou vysokou němčinou, který nese jméno po svém mecenáši Rudigeru Manessovi, v Kodexu Manesse. Výtvarně spíše naivní, jasně barevné ilustrace jsou stále živé a dodnes často publikované, slouží mimo jiné jako bohatá a půvabná zásobnice vizuálních informací o středověkých reáliích, slavnostech, oděvech, účesech, špercích a doplňcích, interiérech, zbraních nebo hudebních nástrojích.

Jedna ze známých ilustrací zobrazuje českého krále Václava II., obklopeného minesengry, ostatně v Kodexu jsou uvedeny i tři básně českému králi připisované, další pak špičkové a proslulé minesengry své doby, Mistra Heinricha von Meissen, zvaného Frauenlob, Friedricha von Sonnenburg a Konráda von Wuzburg, Gottfrieda von Strassburg či Johanesse Hadlauba a mnohé další.

Jména minesengrů, která jsou pramenně či listině doložena dosvědčují, že na rozdíl od poměrně pestrého sociálního složení okcitánských i severofrancouzských trubadúrů se autoři minnesangu rekrutují spíše z urozených vrstev, kromě panovníků jsou to představitelé vyšší i nižší nobility. Minnesang se podobně jako okcitánská poezie v průběhu času postupně vyvíjel. Na jeho počátku, zhruba od poloviny 12. století, v jakémsi přechodném období raného minnesangu, především v oblasti rakouské a bavorské nacházíme náměty velmi podobné rané milostné lyrice okcitánské. Vyvolená dáma ještě není vždy zcela nedostupná, často je to naopak ona, která je aktivní, používají se takzvané ženské sloky, kdy v básni promlouvá dáma, psané ovšem muži. K takovým autorům patřili poněkud anonymní purkrabí z Řezna či Rietenburku, nebo historicky dobře doložený Dietmar z Aistu.

V dalším období na německé území vstupuje poměrně rychle dvorská klasická poezie severofrancouzských truvérů, jejímž odrazem je v německé milostné poezii Porýnský minnesang. Opěvuje krásu vyvolené dámy, nešťastnou lásku, ale podobně jako ve Francii se tématem stávají také křížové výpravy a smutek, který způsobují odloučením milenců po odchodu rytíře do války do Svaté země. Je pochopitelné, že toto téma bylo tak oblíbené, vždyť stejně jako ve Francii prošli mnozí z urozených minesengrů zkušeností z křížových výprav. K zástupcům Porýnského minnesangu patřil vysoce postavený a urozený dvořan Jindřicha VI. Štaufského, Friedrich von Hausen, účastník třetí křížové výpravy, na které také zemřel. Na jeho tvorbě je stále silně patrný francouzský vliv. Často užíval formu nazvanou „milostný nářek“, tedy verše o nevyslyšené, marné lásce, velkým tématem je smutek z odloučení. Urozeného původu byl zřejmě i Heinrich von Veldeke, patřící k okruhu durynského dvora. S francouzskými vzory byl asi nejvíce svázán Rudolf z Fenis, hrabě z Neuenburgu, jehož rod pocházel z frankofonní oblasti Švýcarska, námětem jeho básní je opět milostný nářek z nevyslyšené a nenaplněné lásky. V následujících letech, zhruba od roku 1190, se na německém území vytvořila vlastní tradice milostné poezie, klasického minnesangu. Tvořili ho autoři vskutku zvučných jmen, Wolfram von Eschenbach, Reinmar von Hagenau, Otto von Botenlauben, hrabě z Henneberku, Hartmann von Aue či Heinrich von Morungen a také Walther von der Vogelweide (1170–1230), u kterého se někdy spekuluje, že pocházel z Čech. Tento slavný básník, dle vlastních slov žák Reinmara von Hagenau, působil na dvoře císaře Jindřicha VI., pro kterého skládal politické verše, ale proslul především svou milostnou poezií, do které jako první autor kurtoazní poezie v básni Unter den Linden opěvuje místo urozené dámy prostou dívku. Na klasický minnesang pak navázal postklasický, kde podobně jako v pozdní milostné lyrice francouzské je při zachování původního námětu forma dále rozvíjena, cizelována a tříbena, typický je pro tohoto období také jemný erotický podtón. Mezi jeho autory patří například Gottfried von Neifen (1230–1255), anonymní Mnich salcburský a asi nejznámější minesengr Heinrich von Meissen, zvaný Frauenlob (konec 13. a počátek 14. století), jak přezdívka napovídá, ctitel krásných dam. Tento již za svého života velmi proslulý a na německých dvorech žádaný minesengr bývá tradičně spojován též s pražským dvorem Václava II., čemuž by nasvědčoval i jeho kontakt s Petrem z Aspeltu na sklonku Frauenlobova života. V mohučském dómu je také pohřben. Přestože mělo jeho dílo naprosto zásadní vliv na další generace následovníků, napodobit jej nebylo snadným úkolem. Frauenlobův styl je totiž v podstatě neopakovatelný a nenapodobitelný, s lehkostí a jistotou toho, kdo ví, že umí, si pohrává s verši a rýmy, s lehkým pobavením tvoří různá komplikovaná slovní spojení, hříčky a jinotaje a jeho imaginace a kreativita je téměř bez hranic.

České země
Dá se předpokládat, že dvorská poezie dorazila do Čech spolu s širším proudem rytířské kultury přes německé země a byla zde v prostředí královského dvora a vysoké šlechty v průběhu v 13. století s ochotou přijata.

Kosmou zmíněná přírodní uzavřenost české kotliny pásmem pohraničních hor byla sice prospěšnou ochranou před útočníky zvenčí, stejně tak ovšem byla přirozenou bariérou před kulturními styky se zahraničím, a tudíž vlastně uzamykala obyvatele české kotliny v kulturním rozpoložení raně středověkém. To ovšem muselo být na počátku 13. století už dosti nepohodlné, zcela jistě byl jak pražský dvůr, tak česká elita laická i církevní již připravena na podněty nové. Velmi šťastně se zde v pravý čas setkala poptávka s nabídkou, a vytvořila tak v království podhoubí pro vznik nového kulturního klimatu. Intenzivní styky prvních přemyslovských králů s okolními a příbuzenstvím svázanými dvory, štaufským babenberským, durynským či míšeňským, byly oním zásadním impulsem pro proniknutí nové rytířské dvorské kultury se všemi k ní náležejícími atributy do českého prostředí, pro nové kulturní „milieu“ pražského dvora Václava I., i když její první signály můžeme zaznamenat již v době vlády Přemysla Otakara I., jakkoliv byl tento král vše jiné než romantický poeta. Poprvé se zásadně uplatnila na dvoře jeho syna Václava I., který na svůj dvůr přizval první minesengry a dle kronik se sám o verše v němčině pokoušel, bohužel se žádné nezachovaly. Palacký mu ovšem připisuje autorství veršů „Us hoher aventure ein suesse werdekeit“ zaznamenaných v Codexu Mannese, které jsou jinak tradičně přisuzovány jeho vnukovi Václavovi II.

Králův německý rytíř a osobní přítel Ojíř z Friedberga bývá označován za muže, který přivedl do Čech tradici rytířských turnajů, mohl tedy být také prostředníkem při kontaktech pražského dvora s německým minnesangem.
Mezi první doložené minesengry na pražském dvoře Václava I. patřil i Reinmar von Zweter, a poté Mistr Sigeher a Friedrich ze Sonnenburgu. Králův obdiv a příklon k rytířské kultuře přijala velmi brzy za své také česká šlechta, včetně záliby v rytířských turnajích a v užívání německých názvů vlastních rodů a sídel. Mezi šlechtické mecenáše patřil i Boreš I. z Riesenburka, který podporoval minesengra Ulricha von Eschenbach.

V hojné míře byla kurtoazní lyrika pěstována na proslulém dvoře Václavova syna, zlatého a železného krále Přemysla Otakara II., nemáme ovšem žádných kronikářských zpráv o tom, že by byl v této oblasti osobně jakkoliv aktivní.

Přemysl II. byl svými současníky považován za krále-rytíře, on sám se k této tradici hlásil a jeho dvůr patřil bezesporu k nejvíce reprezentativním a bohatým v tehdejší známé Evropě. Své nepostradatelné místo zde měli také mistři minnesangu z Německa, které král štědře podporoval. Na jeho dvoře působili již zmínění Friedrich ze Sonnenburgu, který opěvoval Přemysla II. ve dvou oslavných básních, dále Mistr Sigeher, ale také Ulrich von dem Türlin, Tannhäuser a Heinrich Cluzener. Umění zpěvu a skládání veršů se stalo jednou ze základních dovedností každého rytíře.
V tradici svého otce pokračoval také Václav II., jemuž bohatství umožňovalo udržovat nákladný dvůr, včetně čtyř profesionálních hudebníků. K známým minesengrům, působícím na Václavově dvoře, patřili kromě již zmíněného Mistra Frauenloba i Heinrich von Freiberg, Ulrich von Lichtenstein, šlechtic původem ze Štýrska, či Ulrich von Etzenbach.

Ve Václavově případě je ovšem příklon k novému stylu poněkud komplikovanější, není možné přehlédnout poněkud ambivalentní vztah k rytířství obecně a jeho až vášnivé zaujetí milostnou poezií, kterou se sám aktivně zabýval. Vzhledem ke své křehké tělesné konstituci se těžko mohl přímo účastnit aktivit vyžadujících fyzikou zdatnost, ať už to byly rytířské hry, turnajová klání či účast v reálných bitvách, a proto bylo celkem logické, že se „našel“ na poli umění. Zachovalo se několik básní v němčině, připisovaných přímo samotnému Václavovi.

Příklon k nové módě, a tím i německému vlivu, který s ní přicházel, nebyl ovšem vždy přijímán se stejným nadšením, kriticky se k němu vyjadřuje například ve své rýmované kronice Dalimil: „Ojíř velmi potrpěl si na turnaje. Ta zábava zubožila české kraje. Dřív bohatí rytíři a velcí páni, utráceli spoustu peněz za svá klání“.
Dalším vrcholem kurtoazní poezie byla vláda prvního lucemburského panovníka na českém trůně, Jana. Nemohlo tomu být jinak u muže, který byl současníky nazýván ozdobou a korunou rytířstva. V Janově osobě došlo ke spojení kulturní tradice porýnské i francouzské s domácí českou. Podobně jako u jiného rytířského a činorodého panovníka Přemysla II. se nezachovaly žádné zmínky o králově vlastní tvorbě. Dá se ovšem předpokládat, že hyperaktivní panovník ke skládání veršů prostě nenašel čas. S jeho osobou je ovšem nerozlučně spjata tvorba jednoho z největších básníků a hudebníků té doby, Guillauma de Machaut. Známým a slavným básníkem byl Janův nejmladší syn Václav Lucemburský, verše skládal i jeho vnuk, Prokop Moravský.
Přes velkou oblibu rytířské kultury a dvorské lyriky je velmi těžké, ba téměř nemožné najít v českých a moravských zemích zrcadlové protějšky francouzských trubadúrů či německých minesengrů. Ač v českém prostředí obdivovaní a zvaní, nebyli českými autory napodobovaní. Česká milostná lyrika je ve své podstatě anonymní, autory prostě neznáme, v této české lyrice lidové je však možné nalézt shodná témata, náměty i formy (kancóna) s milostnou lyrikou kurtoazní. Je možné postřehnout i určitou podobnost s potulnými žakéři, kejklíři a muzikanty, ačkoliv jak uvádí Václav Černý, často náleželi spíše ke spodině tehdejší společnosti.

Prameny:
BLÁHOVÁ, Marie, ed.: Kronika tak řečeného Dalimila. Paseka, Praha-Litomyšl, 2005.

Literatura:
BOK, Václav, ed. – POKORNÝ, Jindřich, ed.: Moravo, Čechy, radujte se!: (němečtí a rakouští básníci v českých zemích za posledních Přemyslovců). Aula, Praha, 1998.
ČERNÝ, Václav – VÍŠKOVÁ, Jarmila, ed.: Staročeská milostná lyrika a další studie ze staré české literatury. Mladá fronta, Praha, 1999.
GUILLAUME DE MACHAUT: Mé srdce pokorné. Odeon, Praha, 1977.
CHARLES D'ORLÉANS: Pro moje srdce vězněné. Vyšehrad, Praha, 2003.
PALACKÝ, František: Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě. B. Kočí, Praha, 1907.
Přátelé, přiléhavý složím vers: písně okcitánských trubadúrů. Argo, Praha, 2001.
Srdce ve mně sténá: výbor z poezie trobadorů. BB art, Praha, 2004.
STANOVSKÁ, Sylvie, ed.: Hle, již v mém srdci vstává den: antologie německé dvorské lyriky 12.-14. století. Dybbuk, Praha, 2009.
VÁCLAV LUCEMBURSKÝ: Netoužím po ráji. Argo, Praha, 2005.