aktualisovaný článek

Řád německých rytířů od 13. století zabíral pohanská území a zdejší obyvatelstvo převáděl ku křesťanské víře. V případě Prusů byl úspěšný, Litevci, kteří dokázali vytvořit vlastní centralizovaný stát, se úspěšně obsazení řádem a pokřesťanštění bránili, přičemž jim napomáhal i hůře prostupný bažinatý terén.

aktualisovaný článek

V srpnu roku 476 se vzbouřila jedna z římských armád proti císaři Romulu Augustulovi (pro jeho nezletilost za něj vládl jeho otec Orestes, římský patricij) a provolala králem Odoakera, důstojníka germánského původu. Odoaker se následně střetl s Orestem, kterého porazil. Poté nestálo nic v cestě sesazení císaře, který se tak stal posledním. Odoaker svého soka ale nezabil. Romulus dožil svůj život pokojně na statcích, které mu Odoaker zajistil po jeho sesazení. Odoaker, který nechtěl ničit římskou říši (ta ale byla víceméně již „rozebrána“ barbarskými vládci) poslal korunovační klenoty východořímskému císaři Zenonovi. Zenon v té době nemohl nijak účinně na tento státoprávní akt (Odoaker se de facto stal italským králem) reagovat, proto barbara jmenoval patriciem, svým zástupcem pro Západ. Události léta 476 našeho letopočtu nebyly osamělým činem, ale řešily mnoho problémů římské říše, neřešených, a nebo řešených neúspěšně.

Jedna z hlavních bitev během krutých válek proti Albigenským v jižní Francii na počátku 13. století. V únoru 1213 byla situace pro Simona z Montfortu příznivá a ovládal značnou část území hrabství Foix a Comminges. Pouze hrabství Toulouse mu odolávalo. Po dohodě s hrabětem Raymondem z Toulouse se s ním pokusil vyjednávat v Lavauru král Pedro II. Aragonský. Oba mocní rivalové nyní spojili síly proti Simonovi z Montfortu. Pedro měl u katolické církve velký kredit a sám byl považován za velkého katolického vůdce. Společně s Alfonsem VIII. Kastilským a Sanchem Navarrským porazili arabsko-berberské vojsko Miramamolina u Las Navas de Tolosa v roce 1212. Za účasti opata Amauryho na straně Simona nedošlo k žádné dohodě a diplomatický boj pokračoval v Římě. Za Montforta jednání s papežem Inocencem III. vedli Amaury (nyní už narbonnský biskup), biskup z Comminges, opat z Clairaku a arcijáhen Vilém z Paříže. Diplomacie selhala a král Pedro II. Aragonský sbíral vojsko. Simon z Montfortu vyslal Lamberta z Limoux, aby králi vyhlásil válku.

Bitva s katastrofálními následky pro křesťanství v Zámoří se odehrála 3 - 4. července 1187. Křesťanská vojska vedl jeruzalémský král Guy de Lusignan. Jednotlivé conrois křesťanského vojska vedli ti, kteří je shromáždili, Raymond z Tripolisu, Reynald de Chatillon, Balian z Ibelinu, Reginald de Sidon, Gauthier Garnier z Cesarei, templáře vedl Gérard de Ridefort, ale není známo kdo vedl řád johanitů, jejichž velmistr padl u Cressonských pramenů. Vojska saracénů vedl Saladin. Jeho armáda u Hattínu byla rozdělena na tři skupiny - útočné velel Taqi ad-Din, levému obrannému Muzaffa ad-Din Gokbori (vítěz od Cressonských pramenů se synem Saladina, jménem Al-Afdal) a Saladin vedl střed.

Vytvoření prvních států ve dnešní střední Evropě – sjednocení kmenů v kmenové svazy a později zárodky budoucího státu, dědičný nástup „zakladatelských“ dynastií – je zahalen mlhou nejasností, řada pramenů k tomuto procesu pochází z říšského prostředí, které líčí prvořadě události v samotné říše. Domácí prameny jsou bohužel až z pozdějšího období a proto mohou být i dost zkreslené. Navíc všechny prameny se vyjadřují pouze k politickým dějinám, nikoliv k vývoji společnosti, hospodářství a jiných aspektů tehdejšího života.

Worringen, který je už dnes součástí Kolína nad Rýnem, se stal na konci 13. století dějištěm velké krvavé bitvy, ve které zahynula celá jedna generace Lucemburků. Předmětem sporu byl nárok na vévodství Limburk. 1282 zemřel vévoda Waleran IV. z Limburku. V roce 1283 pak zemřela i jeho dcera a jediná dědička, bezdětná Irmgard. Vévodství tak přešlo na jejího manžela Reinalda z Geldernu (Guelders) se souhlasem Rudolfa Habsburského. Vévodství mělo výhodnou polohu na obchodní cestě z Brugg do Kolína nad Rýnem a brzo se o území začali zajímat místní feudálové v čele s mocným vévodou Janem I. z Brabantu a neméně mocným kolínským arcibiskupem Siegfriedem z Westerburgu. Nárok si také mohl dělat hrabě Adolf z Bergu. Adolf prodal svůj nárok vévodovi z Brabantu, který chtěl rozšířit své panství. Mezi roky 1283 až 1288 došlo k prvním konfrontacím. Reinald nemohl dlouho odolávat a také si našel mocnějšího ochránce v hraběti Jindřichu Lucemburském. Podporoval ho také Adolf Nassavský, Walram z Valkenburgu a flanderský hrabě Guy de Dampierre. Na stranu Jana I. z Brabantu se přidala hrabata z Kleves, Jülichu, Loonu, Teklenburgu. Přidal se také lutyšský biskup Jan Flanderský a také Floris V. z Hollandu. Početné koalice mocných feudálů byly vytvořeny a vše bylo připraveno k velké vojenské konfrontaci.

Na počátku 13. století obnovila křesťanská království na Pyrenejském poloostrově boj proti vládnoucím maurským (arabským) Almohadům. Křesťanská reconquista, tažení křesťanů proti muslimské nadvládě na jihu poloostrova, byla přerušena porážkou kastilského krále Alfonsa VIII. od chalífy Jakúba al-Mansúra u Alarcos v roce 1195. Po chalífově smrti však nastoupil jeho syn Muhammad al-Násir Ibn Jakúb, znám mezi křesťany jako Miramamolin. Ten nebyl znám svou bojovností, ale spíše mírností, opatrností a plachostí. Alfonso využil příznivé situace a porušil smlouvu uzavřenou s otcem Miramamolina. Obnovil útoky proti muslimům a Miramamolin musel 1211 reagovat na novou hrozbu. Z Afriky dopravil do Sevilly velké vojsko a chystal se k odplatě.

Bitvou u Tagliacozzo vrcholil pokus šestnáctiletého Konradina a ghibellinů obnovit vládu Štaufů v jižní Itálii. Proti nim stál vítěz od Beneventa sicilský král Karel z Anjou podporovaný guelfy a papežem Klementem IV. Ke konečné srážce dvou soupeřů o trůn došlo u Tagliacozza v srpnu 1268 v kraji Abruzzi v provincii L´Aquila.

Na počátku 15. století řada Poláků, především ze Slezska – Slezsko patřilo do svazku zemí Koruny české – studovala nebo učila na pražské universitě a každý den se tak setkávala s učením českých reformistů. Většina Poláků (později působili v Krakově) zastávala posice umírněného nominalismu proti realismu Husovi skupiny. Řada Poláků ze Slezska se ovšem stala stoupenci učení Jana Husa – ve Slezsku mělo husitství nejvíce straníků, během celé husitské revoluce bylo Slezsko převážně protihusitské.

V prvom rade treba povedať, že k árpádovskému pôvodu sa hlásia dva nezávislé rody západnej aristokracie.

Přemyslovci, Piastovci a Árpádovci, boli rody, ktorým sa podarilo vytvoriť stredoeurópske štátne útvary, ktoré spolu s ich obyvateľmi pretrvali dodnes. Kým boli naše krajiny kráľovstvami, každý nasledujúci panovnícky rod sa musel vyrovnať s veľkosťou ich legendy a každý rod sa považoval aj za ich pokrvných pokračovateľov. Zvášť pre necharizmatických a chladných Habsburgov, ktorý si často predstavovali, že sú predurčení vládnuť celému svetu, sa musela zdať táto úloha nadľudská a nikdy ju ani nezvládli. Srdcia národov, nad ktorými panovali, si nezískali nikdy. Už len tieto fakty by boli postačujúce, aby im právom patrili miesta v našich národných panteónoch. Keď však bližšie študujeme ich činy, pred očami sa nám pomaly začínajú vykresľovať zaujímavé charaktery, môžeme si priblížiť ich pohnútky, city, humor...

Hic iacet Arturus
Rex Quondam, rex futurus
(zde leží Artuš,
král dnešní, král budoucí)

V rokoch 1241 – 1242 bolo celé Uhorsko a teda aj Slovensko dejiskom veľkého vpádu Tatárov. O pripravovanom vpáde Tatárov sa vedelo dlho vopred. Kráľ Belo IV. vyhlásil generálnu celokrajinskú hotovosť, ktorá sa však schádzala pomaly a neochotne. Sila Tatárov sa sčasti podceňovala a neochota veľmožov vyplývala z averzie voči Belovi IV. , ktorý po nástupe na trón veľmi prísne revidoval štedré dotácie svojho otca a konfiškoval majetky. Tatári pod vedením Batu chána vtrhli do krajiny začiatkom marca cez Verecký priesmyk. Záseky podpálili a pomerne malé vojsko pod vedením palatína Dionýza, ktoré malo zadržať alebo spomaliť ich postup úplne zničili. Už v polovici marca sa objavili pustošiace tatárske oddiely v okolí Vacova, ktorý dobyli, vypálili a ustúpili na východ. Belo IV. sa so zhromaždeným vojskom vydal na východ v ústrety Tatárom, pričom dúfal, že sa k nemu postupne pripoja ďalšie oddiely.

Syn Jana Bezzemka, anglický král Jindřich III., proslul jako slabý panovník, který nedokázal čelit šlechtické opozici – jejím snahám o získání většího podílu na moci.

Vévoda orleánský, vévoda d’Anjou, vrchní velitel francouzské katolické armády, král polský

A jakkoliv bylo mým prvotním úmyslem vykreslit na těchto stránkách svého dobrého pána Jindřicha III. v jeho přirozenosti a jakým vpravdě byl, a nikoliv takového, jak ho pošpinila hanebná šalba ligistů a guisovců, jejichž nenávistný jed na nebohého krále vylévaný šířil se za jeho života skrze nespočetné pamflety, veršíky a paškvily a běda, i skrze mrzká kázání pronášená dokonce z výšin posvátných kazatelen, z nichž by se měla hlásat toliko pravda boží…(Robert Merle, Vladař na scéně, románová sága Dědictví otců)