Zlatá bula uherského krále Ondřeje II., která byla vydána 24. 4. 1222 v Stoličném Bělehradě, byla podobně jako Magna carta libertatum, listinou vzniklou na nátlak šlechty po vojenských neúspěších krále, která regulovala vztahy především mezi králem a šlechtou. V případě uherského státu se Ondřej II. Několikrát neúspěšně pokusil dobýt Halič, toho využila střední šlechta (zde označovaní jako iobagiones nebo služebníci – servientes) k tomu, aby si nechala potvrdit některé požadavky (které ovšem nebyly do budoucna ze strany krále dodržovány). Listina potvrzuje řádný soud, svolávání sněmu, zprošťuje šlechtu a duchovenstvo platit daně, potvrzuje svobodnou držbu. Nově není vyžadována neplacená vojenská účast za hranicemi země a v závěrečné pasáži Ondřej umožňuje šlechtě právo odporovat králi (obecně známé ius resistendi, i když zde není takto pojmenováno).

Třetí a poslední kniha kronikáře Polska popisuje začátek 12. století v 26 kapitolách. Války Boleslava III. s téměř všemi sousedy.

Celé znění listiny z 3. 7. 1318
(uloženo ve Státním Ústředním Archivu v Praze, I. odd., Archiv Koruny České č. 87)

Privilegium Fridricha II. (Rogera) Sicilského, kterým se potvrzuje platnost volby českého krále a vymezují se jeho práva a povinnosti k říši, Basilej, 26.září 1212

Několik kapitol z druhé knihy polské kroniky. Dílo pojednává o bratrovražedných bojích mezi Zbyhněvem a Boleslavem (III.) a také o válkách proti Pomořanům a Čechům.

Velká listina svobod, přijatá králem Janem I. Bezzemkem nedlouho po prohrané bitvě u Bouvines, stojí na počátku anglického parlamentu. Zde je její překlad (i s pozdějšími doplňky krále):

První polská kronika, vzniknuvší několik let před dílem Kosmy (mezi l. 1112 - 1117) v originále Cronicae et gesta ducum sive principum Polonorum byla sepsána neznámým mužem, zřejmě členem kanceláře Boleslava Křivoústého, který je později označován jako Gall anonym.
Dílo se člení na tři knihy. První kniha (úryvky):

(cca konec května 1303)
Na jaře roku 1301 vymřeli v Uhrách po meči Arpádovci a díky podpoře uherských magnátů se podařilo Přemyslovcům nebývale rozšířit území. Českému králi Václavovi II. patřila nejen česká, ale i polská koruna a jeho syn Václav III. byl zvolen uherským králem Ladislavem V. Posilování moci a vlivu přemyslovské dynastie však bylo trnem v oku papeže Bonifáce VIII. a papežem dosud neuznaného římského krále Albrechta Habsburského.

30. dubna 1344 papež Klement VI. povýšil biskupství v Praze na arcibiskupství, jemuž podřídil biskupství olomoucké a přislíbil vznik biskupství v Litomyšli, v listopadu již bylo na světě. Z pražské diecéze získalo biskupství děkanát chrudimský (45 far), mýtský (39), poličský (17), lanškrounský (16), z olomoucké diecéze byly vyňaty děkanáty šumperský (22 far) a úsovský (8 far). Pro srovnání v celé arcidiecézi bylo far více než 2000, litomyšlské biskupství bylo (rozsahem) oproti ostatním dost malé. Prvním biskupem se stal Přemyslovec Jan Volek (1344 – 1353). 3. prosince 1349 majetkové držby biskupství potvrdil a papeže informoval arcibiskup Arnošt z Pardubic:

Jedná se o první listinu u nás, kterou nechal vydat šlechtic - výjimečná osoba konce 12. století a začátku následujícího, křižák, zakladatel klášterů a později blahoslavený Hroznata Tepelský.
Listina poskytuje cenné informace ke kolonizaci Podkrušnohoří, stejně jako o šlechtě konce 12. století.

V českém překladu, listina byla samozřejmě psána latinsky.