V letech 966 – 7 podnikl židovský kupec Ibrahim Ibn Jakúb al-Isrá ilí at-Tartuší z kordobského chalífátu cestu do střední Evropy. Očima člověka z jiného kulturního prostředí zaznamenal zdejší reálie, které by jinak zůstaly zapomenuté – zdejším kronikářům přišly tak samozřejmé, že je nebylo třeba popisovat.

V tomto príspevku chcem rozobrať Abelárdov prínos v oblasti etiky a hlavne chcem ukázať, aké dôsledky mali jeho myšlienky vzhľadom na človeka.

Když prof. Vilém Hrubý nalezl ve Starém městě plaketu t. zv. sokolníka, jeho zvláštní pruhovaný plášť vyvolal polemiku o oděvní módě velkomoravské šlechty. Někteří archeologové soudí, že používali oděv podobný teplým vaťákům, „prošívákům“. Možnost, že ve skutečnosti to byl velmi representační oděv, který však nebylo snadné zobrazit, naznačila konfrontace výsledků archeologického průzkumu Staroboleslavského hradu se zakládací listinou Staroboleslavské kapituly. Tato práce Národního Muzea Praha upozornila na zvláštní nesrovnalost. V seznamu přidělených profesí jsou Sutores mardurinarum pellium. Autor, Jiří Mlíkovský to komentuje: Tito sutores byli kapitule přiděleni čtyři, tedy poměrně velké množství. Bláhová (1996) název této profese přeložila „kožešníci na zpracování kuních kožešin“, což odpovídá latinskému originálu. Archeologické nálezy jsou však s touto interpretací v rozporu. Kosti divokých savců se na raně středověkém staroboleslavském hradu nalezly jen ve velmi malém množství, přičemž kosti šelem, včetně kun, se nenalezly žádné (Kyselý 2003a). Z kožešnicky využitelných zvířat se nalezla pouze jediná kost veverky, a to na předhradí ve výplni objektu 6706 v sondě XIX/1995. Převážně bezlesá krajina v okolí tehdejší Staré Boleslavi nesvědčí pro to, že by se v dané oblasti kožešinová zvířata vyskytovala tak početně, aby dokázala zásobovat hned čtyři specializované kožešníky. Archeozoologické nálezy tedy rozhodně neopodstatňují přítomnost kožešníků ve Staré Boleslavi, natož pak v množství uvedeném v diskutované zakládací listině.

Když v roce 1261 v dominikánském klášteru zemřel bratr Štěpán Bourbonský, zanechal po sobě pojednání o Sedmi darech Ducha svatého. Jeho součástí byl i zajímavý příběh psa, který byl po své mučednické smrti prohlášen za svatého.

Na rozdíl od Vánoc, nepřikládal středověký člověk konci roku přílišnou důležitost.

Nejstarší zachovaný opis Hodětínova vojenského řádu pochází z 17. století ze sborníku staroměstského kancléře Jakuba Včelína².

Rytierske rády sú neuveriteľne zaujímavým fenoménom. Zároveň však patria medzi najnepochopenejšie. Jeden extrém ich považuje za fanatikov, schopných bez milosti vraždiť inovercov či heretikov, druhý ich ( trocha „nespravodlivo“ hlavne templárov ) pokladá zasa za strážcov ezoterických tajomstiev , neuveriteľného bohatstva a večných konšpirátorov.... Nefunguje ani to, „že pravda bude niekde v strede..“ Na dodnes existujúcom rytierskom ráde sv. Jána Krstiteľa sa môžeme pokúsiť nájsť odpovede (bude ich určite viac) na otázku, čo to boli rytierske rády?

Válečná elita v cizím etniku
Varjazi však nebyli jediní, kdo ovládl cizí etnikum. Srovnáním s podobnými případy se dá odhadnout, co prameny nezachovaly, a že historické podmínky, do kterých byli Varjazi vrženi, poměrně jasně určily hranice jejich politiky v ovládnuté zemi.

Z vikinských tradic se na Rusi nejvíce uchytily tradice týkající se práva. Právo zahrnovalo podstatnou část života společnosti a pomáhalo Varjagům upevňovat vznikající stát. Právní normy mají navíc tu vlastnost, že se mění pozvolna, jejich vliv se dá vysledovat v delším časovém období.

Vikingové na Kyjevské Rusi. Pro někoho epizoda, momentka v beztak vzdálené historii jinak slovanského státu, kapka germánské krve bezprostředně rozpuštěná ve slovanském moři, pro druhého jeden z hlavních směrů vikinské expanze a založení ruského státu, tedy významný prvek středověkých dějin. Tato práce má za úkol poskytnout alespoň jakýsi přehled vymezení vlivu Vikingů-Varjagů na Rusi a zároveň naznačit cesty, po kterých se dá při dalším studiu kráčet. Výsledky jsem shrnul do tří okruhů, které se nechají dále doplňovat.
1) Otisk v dějinách. Varjagové a jejich přímé pozůstatky mohly zaniknout, ale jejich vliv je i tak v jistém slova smyslu patrný dodnes. Kdyby nepřišli Vikingové, Rusko by dnes vypadalo jinak – ruský stát by byl založen v jiné době, někým jiným, možná jinde než v Kyjevě, možná by existovalo od počátku více států než jeden, vývoj Ruska by vypadal jinak.
2) Co bylo na Kyjevské Rusi přímo germánské? Vikingové přinesli některé zvyky, normy a jiné tradice, které se podařilo alespoň dočasně uchovat. Pozornost však zaměřuji i na ty okruhy, kde se germánský vliv neprosadil, nejlépe s uvedením důvodu. To pro porovnání vlivu germánské tradice v poměru k tradicím ostatním (mezi nimiž jasně převládají slovanská a byzantská). Podkapitolu pak tvoří sledování časového zanikání prvků germánské tradice.
3) Nakonec je pozornost věnována tomu minimu z germánské tradice, které se povedlo zachovat dodnes.

Postavení žen se v průběhu staletí vyvíjelo a měnilo, nebylo samozřejmě rovnocenné s postavením mužů, nicméně v této oblasti panuje mezi širokou veřejností poměrně mnoho fám a nepřesností. Pokusím se nastínit status žen ve středověku a raném novověku s akcentem k situaci v našich zemích. Obecně lze uvést, že studium žen v dějinách velmi znesnadňuje nedostatečná pramenná základna, neboť jejich autoři se zásadně věnují mužům, jejich ženským protějškům pak pouze okrajově. Nejvíce informací máme pochopitelně o ženách z nejvyšších vrstev obyvatelstva – příslušnicích panovnických rodů, vyšší šlechty, později i měšťankách. V novověku se k tradičním písemným pramenům – kronikám a listinám – přidaly i dopisy, takže o osobním životě jednotlivců můžeme zjistit více než ve středověku, i tak se ale prameny povětšinou věnují mužům.

Začátek nového roku je kladen tradicí do doby kolem zimního slunovratu. Tato tradice převážila časem nad ostatními, kladoucími přelom roku do souvislosti se sklizní úrody (konec září, 1. listopad), nebo se začátkem jara. Nový rok v období zimy se do Evropy rozšířil z Římské říše prostřednictvím církve.

Kolem roku 1000 pronikalo křesťanství pomalu na sever Evropy (přímo r. 1000 přijal křesťanství Island), upevňovalo se ve střední Evropě (založení biskupství v Polsku také roku 1000, v Uhrách o rok později), dále na východ pronikali už jen misionáři (mučednická smrt svatého Vojtěcha r. 997 v Prusku).

Období raného středověku se nese ve znamení postupné christianizace a mizení ustupujících pohanských prvků. Vzájemné stýkání a potýkání obou světů někdy vyvrcholilo jejich spojením. Obzvláště tam, kde církev dávala starým zvykům novou formu, můžeme zjistit přežitky starého náboženství. Byli-li lidé zvyklí chodit na místa spjatá s posvátnem, neničila tato místa, ale postavila na nich kostely. Měli lidé v oblibě některého boha? Odteď mohou uctívat svatého s podobnými rysy. V případě sv. Václava vyvstávají pohanské prvky na někdy až nemožných místech, jako je přímo světcova relikvie.