Nakladatelství Argo přichystalo českému čtenáři vydání knihy Dvě těla krále od Ernesta Kantorowicze (1895-1963). 1) Dílo to neobvyklé už jen díky svému autorovi. Kantorowicz podle dobových svědectví působil na lidi více jako kavárenský světák a příjemný společník než jako profesor. Možná se v tom odrážel Kantorowiczův sefardský původ, tzn. od španělsky mluvících Židů. Svou dějepisnou práci zasvětil tehdy rozšířeným mysteriózně-nacionalistickým představám o velikosti a poslání německého národa a zvláště jejich elit. Po první světové válce, kam narukoval jako dobrovolník, se Kantorowicz zapojil aktivit krajně pravicových freikorpsů, bývalých vojáků potírajících hrozící komunistickou revoluci. To všechno jej nemohlo zachránit před nástupem nacismu, pro který byl důležitější historikův židovský původ. Kantorowicz záhy po Křišťálové noci emigroval do USA, kde se vzpěčoval znovuvydání některých svých děl ovlivněných nacionalismem a pokračoval v produkci děl o sakrální a vznešené povaze královské moci. Sem patří i Dvě těla krále, dílo popisující krále složeného ze dvou postav - fyzického těla a těla astrálního, které ho přežívá.
V prvním díle článku o vládě Přemysla I. byl kladen důraz na zahraniční (říšskou) politiku v prvních necelých 20 letech jeho panování. Nyní budeme pokračovat v dalším líčení událostí ve střední Evropě, zjistíme, jak se český král vypořádal s nastolením svého syna Václava a zrušením seniorátu. Nesmíme také zapomenout na základy Přemyslovy moci a jeho pozici v samotných Čechách, témata, která byla v prvním díle opomenuta.
Když Vladislav Jindřich, jako český kníže, uvedl do úřadu biskupa Milíka a obešel přitom právo pražské kapituly na svobodnou volbu, nemusel se ohlížet na císařovo okolí. Stejně tak Přemysl, když vpadl do Čech, aby svého bratra o trůn připravil, nemusel si dělat mnoho starostí. Na konci září 1197 císař Jindřich VI. ve slunné Messině zemřel a bylo jasné, že v Říši začne boj o moc. Přemyslovci počítali s tím, že případný vítěz (na jehož stranu se přikloní) jim rád promine prohřešky vůči jeho císařskému majestátu.
Privilegium Fridricha II. (Rogera) Sicilského, kterým se potvrzuje platnost volby českého krále a vymezují se jeho práva a povinnosti k říši, Basilej, 26.září 1212
O Zlaté bule sicilské (dále „ZBS“) slyšel snad každý školák. Pilnější žáci si – na rozdíl ode mne – zapamatovali letopočet 1212 a jméno krále Přemysla Otakara I.. Šplhouni pak to, že tato listina definitivně potvrdila dědičnost českého královského titulu. Hltouni historické literatury navíc znali všude opakované fráze o tom, jak přišla bula k přídomku „sicilská“, a že tím císař Fridrich II. Štaufský odměnil věrného českého spojence, který jej prosadil na trůn přes odpor vzdorcísaře - welfovce Oty IV. Brunšvického. ZBS pak údajně následně stabilizovala České království. A to, prosím pěkně - jak nám říká i středoškolský dějepis z roku 2001 - za přispění bulou stvrzeného pravidla primogenitury. Dokonce ještě dnes se mnohde opisuje, že ZBS dala českému králi kurfiřtský hlas a funkci říšského arcičíšníka. Ještě starší knihy - k překvapení mnohých – tvrdí, že se k aktu udělení tohoto privilegia sjela do Basileje pomalu celá tehdejší Evropa etc., etc. …
V českém překladu, listina byla samozřejmě psána latinsky.