Vláda Břetislava I. (1. díl) 1035 - 1041

Vláda českého Achilla, znamenala boje i spojenectví s Říší, hlavně vývoj směřoval od rozvrácené země až k politicky silnému státu Vratislava II.

Po smrti Oldřicha v roce 1034 na trůn nastoupil slepý bratr Jaromír, jeho dosazení nebylo trvalou jistotou, hned jak se ze zahraničí vrátil syn Oldřicha Břetislav, Jaromír v jeho prospěch rezignoval.
Břetislav nejprve zklidnil rozpory a ambice jednotlivých předáků a rodů. Jaromíra, který byl z osobní msty zabit, nezachránil. Nový vládce nezanedbával ani vztahy s Říší. Kníže na dvorském sjezdu v Bamberku přislíbil císaři Konrádu II. pomoc v boji proti pohanským Luticům. Rukojmí v Říši musel zanechat. Tažení bylo úspěšné, Konrád se chystal na boje v Burgundsku a Itálii a nevěnoval východní politice. Polsko bylo po smrti Boleslava Chrabrého oslabeno a Říše nepotřebovala sil ke krocení polské výbojné politiky do zájmových sfér impéria. Právě oslabenost Polska si uvědomoval Břetislav, a s Poláky bylo ještě nutno vyřídit staré účty z let 1003-1004. Kořist vypadala lákavě, Břetislav chtěl z tažení získat i něco politicky.
Vhodná chvíle k invazi do Polska nastala v roce 1039. Ve Velkopolsku a Mazovsku probíhalo povstání, panovník nebyl v zemi. Situace nebyla stabilní ani v Uhersku, kde vládl Petr Benátčan, spoléhal ve své vratké pozici na Břetislava. Konrád zaměstnán západní politikou, v nenávisti k potomstvu Boleslava Chrabrého, něměl proti již zřejmému tažení protesty.
V červnu 1039 vpadlo české vojsko do Slezska, hrady se vzdávaly bez boje, na konci července vojsko vstoupilo do Hnězda, cíle tažení. Až nyní se ukázal Břetislavův smysl celé akce. Biskup Šebíř vyzvedl ostatky svatého Vojtěcha. K tomu byly získány ostatky jeho bratra Radima a dalších 5 poustevníků. Nad Vojtěchovým hrobem Břetislav vyhlásil nové zákony. Smysl tažení se naplnil. Světec byl přenesem do Prahy, kořist byla nesmírné bohatá.
Přenesení mučedníka bylo součástí širšího plánu. Povýšení pražského biskupství na arcibiskupství. Vlastní arcibiskupství v koncepci Oty III. (císaře) bylo předstupněm k vlastnímu království. To se nepovedlo. Konrád v roce 1039 zemřel a jeho syn Jindřich III. už nebyl tak štedrý, východní politiku pečlivě sledoval. Břetislav se proto obrátil na papeže Bendikta IX. Ale ani ten nesvolil. Navíc se čeští bojovníci při převozu údajně dopustili těžkých hříchů, museli se zodpovídat. Kritické se staly vztahy s novým císařem Jindřichem III. Vynutil si knížecího syna Spytihněva, jako rukojmí. Domáhal se vrácení kořisti prostředníctvím polského Kazimíra. Účelově podporoval svého vazala, aby zabránil vzestupu východního souseda. Vpád v roce 1039 Jindřich už nestihl, nastal až v roce 1040.
Břetislav se na válku připravil. Uherský král Petr, chránil Čechy proti Rakousku, kníže tak mohl stáhnout síly z Moravy. Německé vojsko vyrazilo ve dvou kontingentech. Silnější, jižní vojsko vedl sám Jindřich. Mířilo z Řezna ku Plzni a Praze, jim se postavil Břetislav. Severní části, saské a slabší velel míšeňský markrabě Ekkehard II. Jim se měl postavit bílinský kastelán Prkoš, posílen vojáky z Moravy a Uher.
15. srpna se obě německá vojska dala do pohybu. Když Jindřich zjistil zátarasy, poslal zvědy. Ti dlouho nepřicházeli, proto 22. dal panovník pokyn k překonání překážek. Vojsko se dostalo do okolí pozdějšího Brůdku, kde na ně zaútočili ze skrytého opevnění Češi a porazili je, druhého dne byl zničen i oddíl zvědů (Oty ze Schweinfurtu - Břetislavova švagra).
24. srpna se do Čech dostal i severní německý kontingent. Obrana zcela selhala, ustoupila do vnitrozemí. Až s příchodem zpráv z jihu se Ekkehard stáhl.
V jednáních německá strana uznala daný stav polských věcí, vyměnili se zajatci (rukojmí Spytihněv). Břetislav byl vítěz, ale musel řešit zradu Prkoše, který ať už ze strachu, bez naděje na vítězství, nebo za peníze, opustil pohraniční opevnění. Byl popraven jako budoucí výstraha šlechtě.
K dalšímu roku (1041) se situace komplikovala, v Uhersku nastal převrat, což znamenalo ztrátu posil i ochranu proti rakouské marce. A Jindřich III. nechtěl věci nechat, tak jak byly. Jediným východiskem pro krále bylo Břetislavovo pokoření, marně kníže nabízel jednání, měl se vzdát polské kořisti. To bylo pro knížete nepřijatelné.
Jindřich chystal další úder, poučen z předchozích zkušeností s větší pečlivostí. Ze severu měl táhnout opět Ekkehard, král opět Šumavou. Proti jižní Moravě měl táhnout Leopold, syn bavorského markraběte. Situace byla pro Čechy kritická. Tažení opět začalo k polovině srpna. Jindřichovým silám se podařilo obejít hraniční opevnění, české vojsko muselo ustupovat. Nepřítel za loupení a drancování postupoval k Praze, kam se stáhl Břetislav. V pevném pražském hradu se mohl ubránit, ale začali ho opuštět čeští velmoži i biskup Šebíř. Břetislav se musel vzdát.
Mírové podmínky (sjednané 29.9) byly tvrdé. Břetislav se musí podrobit králi, jako náhradu zaplatit velkou finanční částku, stejně jako tributy za poslední tři roky, vrátit zajatce z polského tažení a kořist. Musel zrušit pohraniční opevnění, jet na jednání do Řezna a odevzdat rukojmí. Tyto ponižující podmínky sloužily jako dobrá záminka pro povstání šlechty, k tomu ale nedošlo. Z jednání v Řezně přišly příznivé zprávy.
Petr Benátčan, bývalý uherský král, se ukázal pro říši, jako poddajný vládce uherského království, jenž mohl být snadno ovlivněn, tím, kdo ho nastolí, tedy říší. Pro vpád do Uherska a sesazení Aby Samuela, potřeboval Jindřich v tomto prostoru schopného spojence. Od polského Kazimíra by se značné podpory nedočkal, Břetislav byl schopný, již do Uher táhl a "byl by pod kontrolou". Za české spojenectví zůstala téměř všechna kořist, včetně zajatců, světců. Naopak možnost arcibiskupství už bylo nereálné. Břetislav složil králi lenní hold a přísahal věrnost.
Řezno tak neznamenalo konec výbojných válek a politiky, ale jen její přesměrování a spojenectví až područí s Říší. S nadějí uherské kořisti se stabilizovala i vnitropolitická situace v českém knížectví. Začala nová kapitola politické orienatace, zatím ještě ne partnerství s císařstvím a ovlivňovaní jejich záležitostí, jako za Vratislava.
Použitá literatura: Josef Žemlička: Čechy v době knížecí