Středověk
Dnes je: 20. 08. 2017  | Hlavni strana | Seznam rubrik | Odkazy | RSS | Forum |  
Hlavní menu
Novinky
05.02.2017: Rodokmen
Po dlouhé době rodokmen: Páni z Pardubic

17.04.2016: Jakub Kon(e)ček z Prus
Nižší moravský šlechtic, v závěru života majitel zdouneckého panství

28.02.2016: Maršík z Radovesic
Poslední komentáře
  • Myslím, že částečně určitě ano, i když přímý důkaz o tom se nedochoval, většina jeho zachovalých pís . . . (Kašpar Šlik († 1449). Kancléř tří císařů )
  • Maslíš, Honzo, že Šlik uměl aspoň částečně česky? (Kašpar Šlik († 1449). Kancléř tří císařů )
  • Na tento dotaz Vám nejsem schopen odpovědět :/ (Očistec - středověký vynález)
  • Vyvstává zvláštní otázka, kde teda Lazar byl, když ne v Nebi? V očistci jsou muka, ale on netrpěl... . . . (Očistec - středověký vynález)
  • Samozřejmě, že tam nebyl žádný polský původ, tvrze, že oni byli pocházející z Alani (Úvahy o majetkovém postavení Vršovců a původu jejich moci)
  • Sociální sítě a ostatní






    Přemyslovci

    * Richenza, Alžběta Rejčka

    Autor: Hana Skřeková . Vydáno dne 05. 01. 2007 (19888 přečtení)

    Dědička polského trůnu Richenza, u nás známá jako Rejčka, jediná česka královna, která usedla na trun hned dvakrát, po boku Přemyslovce Václava II. a Habsburka Rudolfa I. řečeneho Kaše. Dáma, která se také proslavila láskou k českému velmoži Jindřichu z Lipé, nejmocnějšímu muži země česke v době dalšího krále Jana Lucemburského.

    Richenza se narodila roku 1288 ( v některých pramenech bývá i 1286) jako dcera Přemysla Velkopolského a švédské princezny Luitgardy. Již ve svých pěti letech byla tou nejkrutější možnou měrou konfrontována se smrtí. Její otec totiž v návalu vášně surově ubil její matku. Po necelých dvou letech se se smrtí setkala znovu, byl totiž úkladně zavražděn i její otec Přemysl nespokojenou šlechtou. V sedmi letech se tak Richenza stala úplným sirotkem. Byla macechou Markétou Braniborskou odvezena k jejím příbuzným do Berlína, kde žila pouze z jejich milosti. Zřejmě tato okolnost neovlivnila jejího budoucího manžela Václava II., ale žila přesně v těch místech, jako byl kdysi vězněn on, a také ona rozhodně nebyla svobodnou. Byla zasnoubena s Otou Braniborským, synem v Čechách tak nechvalně proslulého bývalého správce země české Oty. Ženich, který se již v dětských letech vyznačoval velkou krutostí, naštěstí pro Richenzu, včas zemřel. Pak se stalo něco, co muselo dosud osudem krutě stíhané princezně připadat jako krásný sen. Upřel se na ni zrak jednoho z nejmocnějších evropských panovníků, českého krále Václava II. Václav toužil po spojení Čech a Polska ve vlivnou středoevropskou državu. Nárok na polskou korunu podepřel dědickým právem a rozhodl se jej utužit dynastickým svazkem s dcerou posledního korunovaného polského krále, kterou byla právě Richenza. Tak se Richenza stala v červenci roku 1300 cennou politickou zástavou, skvělé poselstvo mocného českého krále pro ni přijelo až do Žitavy a romantici a hlavně romanopisci spekulují o tom, že byl v tomto poselstvu Jindřich z Lipé, jediná veliká láska Richenzina života a že ona pověstná jiskra přeskočila již tam ačkoliv uběhlo ještě mnoho vody v českých řekách, než se rozhořela do požáru, který českou zemi zavedl až do války dvou českých královen.

    Zatím byla Richenza pouze královskou chotí, nikoliv korunovanou královnou. A nebyla ani v Praze, ale na Budyni u Václavovy tety Gryffiny, krakovské vévodkyně a sestry královny Kunhuty. Václav byl mezi tím na tažení v Polsku upevnit si vojensky čerstvě nabytou moc. Ale ani po návratu z Polska nespěchal s korunovací své mladinké manželky a nespěchal ani do jejího lože. Tři léta tak čekala Richenza, která mezi tím vyrostla do mimořádné krásy. Tepve v roce 1303 byla korunována českou královnou a přijala jméno v té době módní světice Alžběta (Elizabeth, Eliška). Život ve společné domácnosti s dorůstajícími dětmi Václava s jeho první manželkou Gutou Habsburskou nebyl nijak veselý. Syn Václav byl mladší o 1 rok, Anna o dva, Eliška o 4 roky a Markéta o pět let. Právě tady se datuje počátek špatných vztahů obou Elišek – princezny i královny. A to ještě Richenza netušila, že zlá léta se mají vrátit opět zpět. 21. června 1305 umírá Václav II. na tuberkulózu. Šest dní před tím se narodila Richenze dcera Anežka. Tak se Richenza ocitla po Václavově smrti v nezáviděníhodné situaci – sedmnáctiletá vdova v šestinedělí, cizinka v rodině i v zemi, navíc v zemi se zmatenými poměry a s králem o rok mladším než je ona sama, který má navíc špatné rádce a málo pevné vůle. Ještě,že jí Václav zanechal vdovské věno 20 tisíc hřiven zajištěné důchody z věnných měst a titul "někdy královna česká a polská".

    Dne 4. srpna 1306 byl Václav III. zavražděn v Olomouci. Poté dochází k dalšímu zhoršení Richenziny situace, česká koruna spadla do klína neschopného Jindřicha Korutanského, který byl manželem nejstarší Přemyslovny Anny. Při prvním střetu s habsburskou protistranou (Albrecht Habsburský se domníval, že největší právo na český trůn má jeho nejstarší syn Rudolf) Jindřich Korutanský utekl ze země i s manželkou. K moci se tak dostal syn římského krále Albrechta Rudolf, podporovaný částí českého panstva. Vzhledem k tomu, že volná Přemyslovna Eliška byla jeho sestřenicí (a ke sňatku by byla nutná papežská dispens), vybralo Rudolfovi jako manželku české panstvo Richenzu.

    Ta se tak již po druhé stala pouhou figurkou na šachovnicovém poli, pouhým předmětem obchodu. Rudolf I. Habsburský Richenzu miloval. Co ale Richenza? Komu patřilo srdce krásné české královny? Střídmý a spořivý Rudolf , který si v Čechách získál přezdívku Král hokynář a Král Kaše, kašovitou stravu jedl zřejmě z důvodu onemocnění trávícího traktu, nikoliv ze spořivosti. 3. července 1307 při obléhání Horažďovic Rudolf náhle umírá, kroniky hovoří o úplavici, jen Otokar Štýrský to přičítá vášnivé lásce Rudolfa k Richenze (zajímavý drb, neníliž pravda). Něco pravdy na jeho lásce k Richenze ale bude, nebo jindy tak spořivý Rudolf zdvojnásobil její vdovské věno po Václavu II. a zabezpečil ho výnosy z měst Polička, Chrudim, Vysoké Mýto, Jaroměř a Hradec. Politicky schopná Richenza tak dostala do rukou cennou zástavu o mohla tak do chodu dějin českých zasahovat již přímo a nikoliv jen prostřednictvím svých manželů jako dosud. Další pokračování hry o český trůn, která probíhá nepřetržitě od smrti Václava II. se blíží k dramatickému vyvrcholení. V zápase mezi Jindřichem Korutancem a Habsburkem Fridrichem (bratrem jejího zemřelého manžela) stála Richenza naprosto jednoznačně na Fridrichově straně. Vítězství však za podpory nejvýznamějšího českého panstva (např. Jindřicha z Lipé) však strhl na svou stranu na krátkou dobu navrátivší se Jindřich Korutanský. Habsburský římský král Albrecht totiž brzy zapomněl na sliby, které dal české šlechtě při Rudolfově korunovaci, když např. prohlásil Čechy za odumřelé římské léno a vůbec dal příliš brzy najevo své hrabivé a nenasytné plány.

    Prokorutanský převrat zastihl Richenzu v Praze, kterou mezitím Korutanec zcela ovládl. Její města otevřela brány vojskům Habsburků, která vpadla do Čech. Richenza byla pečlivě střežena. Přesto se jí podařilo a to pouze v doprovodu jediné věrné služebné i s maličkou Anežkou uniknout. Dostala se až ke klášteru na Zderaze, kde na ni čekal Fridrich a odvezl ji do habsburského ležení u Kutné Hory (tu hájil Jindřich z Lipé). Dámy, citíte z toho tu romantiku, nejedna slzička nad takovou obětavostí, možná podloženou nenaplněnou láskou ze strany Fridricha, ukápla do batistového kapesníčku. Co na to říkal pragmatický Albrecht, kroniky mlčí. Každopádně byla Richenza odměněna cennými výsadami od Fridricha i Albrechta. Richenza se stáhla do kláštera Klosterneuburg u Vídně. Ani otevření Richenziných měst však nebylo Habsburkům nic platné. 1. května 1308 byl zabit ( nechci zde spekulovat zda zavražděn) římský král Albrecht svým synovcem Janem. Českým králem byl uznán Jindřich Korutanský, ale Fridrich zajistil Richenze v dohodě o uzavření míru s korutanskou stranou všechny výhody získané po zesnulých manželích. Stalo se tak ve Znojmě 14. srpna 1308. Richenza se poté ujala vlády ve svých věnných městech a za své sídlo si zvolila Hradec.

    Neschopný král Jindřich jí sice zadržoval smluvené splátky z kutnohorských dolů, přesto Richenza neustále zvelebovala město Hradec. Vedla tam skvělý dvůr intelektuálů té doby, stavěla chrám. Dějinná kola se mezi tím zase pootočila o kousek dál. Králem se stal syn nového římského krále Jindřicha Lucemburského, teprve čtrnáctiletý Jan. Musel o trůn s Korutancem tvrdě bojovat a Richenza musela znovu zajistit svá vdovská práva. Mladinký Jan byl tou dobou ještě zcela pod vlivem své choti Elišky Přemyslovny, která svou macechu upřímě nenáviděla. Richenze nezbylo než hledat podporu u české šlechty. Nalezla ji možná dříve, než se sama nadála, u Jindřicha z Lipé. Jindřich byl nejvýznamější osobností české šlechty té doby. Časem se mezi nimi z politického svazku vyvinul silný citový vztah, který překračoval všechny tehdejší mravnostní zvyklosti (ačkoli rozhodně nebyl prvním takovým případem a navíc měl i následovníky). Jindřich z Lipé se přesto stal v očích české šlechty (alespoň její velké části) více zastáncem národních zájmů než lucemburský mladíček po boku se ctižádostivou a panovačnou Přemyslovnou a za sebou s cizozemskými rádci (Petr z Aspeltu, Walter z Castellu). Eliška Přemyslovna začala spolu s Richenzou nenávidět i Jindřicha z Lipé, ačkoliv bylo možné že kdysi k němu chovala něžný cit zvaný láska. Zapovězený vztah mezi českým šlechticem a královnou vdovou ale rychle lásku změnil na jiný cit neméně silný a tím byla nenávist.

    V prvních letech Janovy vlády drželi jednoznačně pozice nejvyšších rádců cizinci a česká opozice, představovaná zejména Jindřichem z Lipé byla tlačena do opozice. Král tak ztrácel své příznivce a v hlavě Elišky Přemyslovny se zrodila myšlenka, že někdo začne uvažova o možnosti nahrazení neoblíbeného cizího krále oblíbeným českým šlechticem (Jak věrná dcera své matky, jsem si naprosto jista, že Jindřich nic takového nechtěl). A již šlo o vážnou obavu z chystaného spiknutí nebo jen intriku žárlivé ženy, přinutila královna Eliška krále Jana k zákroku proti Jindřichovi z Lipé, který byl při vsupu na pražský hrad 26.října 1315 začen a uvězněn na hradě Týřov.

    Všichni členové rodu ostrve - Ronovci povstali jako jeden muž a to pod vedením jedné ženy, která odboj podpořila uzavřením svých měst jako kdysi za Korutance. Tři z jejích věnných měst sice otevřela své hradby kralovským, ale nakonec přes utrpěné zráty, kterými jistě smrt Jana z Vartemberka byla, se nakonec "válka dvou královen Elišek" přiklonila na stranu Richenzy. Přemyslovna, která koketovala s myšlenkou popravit Jindřicha z Lipé jako dal kdysi její otec Václav II. Záviše, byla poražena, zvítězila rozvaha, smír a zdravý rozum. Ale také to, že Ludvík Bavor, římský král měl dost starostí s protikrálem Fridrichem Habsburským a Janovi vojsko proti vzbouřené šlechtě na pomoc nedal. Spíš očekával vojenskou pomoc Ludvík od Jana na rozhodující boj proti Fridrichovi. A tak či tak Jindřich byl propuštěn na svobodu a byla mu vrácena i ztracená moc.

    Jan odjel poté do ciziny a správu země svěřil ke škodě své, české země, ale i jí samotné královně Elišce. Ta se totiž obklopovala rádci z řad cizinců, zřejmě již Čechům nedůvěřovala a ti zase demonstrovali svůj odpor k cizincům dvorností k bývalé české královně a ignorovali tu současnou. Richenza navíc za Jindřichovy podpory zasnoubila svou dceru Anežku Přemyslovnu polskému vévodovi Jindřichu Javorskému a postoupila mu jako záruku na věno město Hradec. Eliška Přemyslovna to považovala za velezradu, protože k tomu došlo bez souhlasu vládnoucího královského páru. Krátké příměří války, které nastalo propuštěním Jindřicha z Lipé, skončilo. Obě strany začaly znovu zbrojit! Smír, o který se pokusil Petr z Rožmberka Eliška Přemyslovna odmítla. Tentokrát Jan přivedl z Německa od Ludvíka Bavora i ozbrojenou pomoc. Ale tou dobou již za Richenzou a Jindřichem z Lipé stála celá česká zemská hotovost včetně vždy rozvážného Rožmberka a Jindřichova starého nepřítele Viléma Zajíce z Valdeka. Jindřich se dokonce domluvil s Fridrichem Habsburským a uzavřel s ním dohodu, že Habsburkům připadne za určitých podmínek česká koruna. Určitě ji ale Jindřich nemínil dodržet, pouze tím pohrozil "nehodnému" Janu Lucemburskému. Král Jan však náhle dostal rozum, cizí vojsko propustil a do úřadů dosadil české pány. Římský král Ludvík Bavor pak zprostředkoval smír mezi svým spojencem českým králem a jeho vzbouřenou šlechou – stalo se tak koncem dubna 1318.

    V tomto okamžiku, kdy Richenza s Jindřichem slavně zvítězili nad králem a královnou a dosáhli tím svých politických cílů, se stáhli do ústraní a rozhodli se věnovat pouze jeden druhému. Richenza postoupila svá věnná města králi Janu Lucemburskému za volně disponzibilní peněžitou náhradu. Jindřich se stal moravským zemským hejtmanem, což se za současných podmínek v Čechách rovnalo takřka samostatný vládce Moravy, jako kdysi měla moravská údělná knížata.

    Navíc směnil svá panství v Čechách za moravský Vranov nad Dyjí. Kdysi tak výbojný a neklidný Jindřich se moudře rozhodl odejít na vrcholu své slávy a moudře užívat podzimu svého života s milovanou ženou. Tato milostná idyla trvala přes deset let. Sladké dary milostného štěstí, přítomnost obdivovaného a milovaného, ale rovněž milujícího muže, toho všeho se Richenze během těchto deseti let dostalo měrou vrchovatou. Brněnský dvůr, vedený Jindřichem a Richenzou, mnohonásobně převyšoval po všech stránkách úroveň dvora pražského, na kterém tou dobou bylo již plně znát rozvrat manželství Jana a Elišky. Richenza budovala klášter cisterciáckých pannen na Starém Brně - Aula Sanctae Mariae. Pořizovala skvěle zdobené rukopisy, potřebné ke klášterní bohoslužbě. Rukopisy představují významné obohacení české kultury, jedná se o devět vzácných iluminovaných rukopisů – Richenza tak založila tradici nového výtvarného stylu, připravujícího dobu umělecké tvorby doby Karla IV. Richenza se zapsala do podvědomí lidí spíše činností uměleckou než politickou. Zajistila však i klášterní důchody ze splátek z královské urbury. Zakoupila na Moravě komplexy půdy a v závěti je věnovala klášteru. Hospodařila tak dobře, že nakonec mohla půjčit peníze i věčně zadluženému králi Janovi. Ten se jí před požádáním o půjčku dokonce, nuno podoknout, že dost neuměle, dvořil. Krásný sen, který Richenza prožívala spolu s Jindřichem, skončil ještě před dobudováním kláštera.

    Jindřich z Lipé zemřel 26. srpna 1329. Tohle byla poslední rána, kerou osud Richenze zasadil. Ona se z ní již nikdy nevzpamatovala. Nad rakví vřele milovaného muže neovládla již své city a "tolik plakala a bědovala, že to bylo všem, kteří viděli její nářek, k úžasu". O tom nás zpravuje zbraslavská kronika. Richenza pochovala Jindřicha dle jeho přání ve svém klášteře, aby pak 19. října 1335 spočinula vedle něj a již s ním zůstala navždy. Předsudky ji vehnaly do soutěsky, z níž nebylo východisko bez střetnutí se zažitými mravními názory té doby. Obětovat srdce nebo dynastickou čest, kolik panovnic stálo před touto volbou! Richenza ji řešila kompromisem, ale s odvahou, jež jí v očích moderního člověka neubírá úcty. I v závěti, kterou sepsala krátce před smrtí k nám promlouvá její citlivá duše, hovoří v ní dojemně o své jediné dceři Anežce, kterou "nosila ve své duši a svém srdci se vší věrností". Jistě při tom myslela i na jinou lásku, na lásku k muži – Jindřichu z Lipé, kterou ani v závěti již projevit nesměla.

    Použitá literatura:
    Karel Stloukal : Královny a velké ženy české
    Zbraslavska kronika
    Gabriela V. Šarochová : Radostný úděl vdovský
    Felix Krumlovský : Dámske přibehy českého středověku
    Cyril Hádek: Konec Přemyslovců v Čechách
    Čechura, Hlavačka: Muži a milenci českých královen, Ženy a milenky českých králů
    Lenka Bobková: Velké dějiny zemí koruny české IVa.
    Václav Vaníček : Velké dějiny zemí koruny české III.

    Celý článek | Komentáře: 72 | Přidat komentář | Záložky:
    Informační e-mailVytisknout článek

    Naše knihy
    Přemysl Otakar II.


    Záviš z Falkenštejna
    Kalendář šermířských akcí
    Právě probíhá:

    OstatníRogar XI
    Brdečné u Neveklova
    19.08.2017 - 20.08.2017

    Kalendář
    <<  Srpen  >>
    PoÚtStČtSoNe
     1 2 3 4 5 6
    7 8 9 10 11 12 13
    14 15 16 17 18 19 20
    21 22 23 24 25 26 27
    28 29 30 31    

    Hus 2015 VOJSKO.net - �eskoslovensk� i sv�tov� zbran� a vojensk� technika Husit� - Kto� js� bo�� bojovn�ci via historia Putov�n� Hrocha