Dědička polského trůnu Richenza, u nás známá jako Rejčka, jediná česka královna, která usedla na trun hned dvakrát, po boku Přemyslovce Václava II. a Habsburka Rudolfa I. řečeneho Kae. Dáma, která se také proslavila láskou k českému velmoi Jindřichu z Lipé, nejmocnějímu mui země česke v době dalího krále Jana Lucemburského.

Richenza se narodila roku 1288 ( v některých pramenech bývá i 1286) jako dcera Přemysla Velkopolského a védské princezny Luitgardy. Ji ve svých pěti letech byla tou nejkrutějí monou měrou konfrontována se smrtí. Její otec toti v návalu váně surově ubil její matku. Po necelých dvou letech se se smrtí setkala znovu, byl toti úkladně zavraděn i její otec Přemysl nespokojenou lechtou. V sedmi letech se tak Richenza stala úplným sirotkem. Byla macechou Markétou Braniborskou odvezena k jejím příbuzným do Berlína, kde ila pouze z jejich milosti. Zřejmě tato okolnost neovlivnila jejího budoucího manela Václava II., ale ila přesně v těch místech, jako byl kdysi vězněn on, a také ona rozhodně nebyla svobodnou. Byla zasnoubena s Otou Braniborským, synem v Čechách tak nechvalně proslulého bývalého správce země české Oty. enich, který se ji v dětských letech vyznačoval velkou krutostí, natěstí pro Richenzu, včas zemřel. Pak se stalo něco, co muselo dosud osudem krutě stíhané princezně připadat jako krásný sen. Upřel se na ni zrak jednoho z nejmocnějích evropských panovníků, českého krále Václava II. Václav touil po spojení Čech a Polska ve vlivnou středoevropskou dravu. Nárok na polskou korunu podepřel dědickým právem a rozhodl se jej utuit dynastickým svazkem s dcerou posledního korunovaného polského krále, kterou byla právě Richenza. Tak se Richenza stala v červenci roku 1300 cennou politickou zástavou, skvělé poselstvo mocného českého krále pro ni přijelo a do itavy a romantici a hlavně romanopisci spekulují o tom, e byl v tomto poselstvu Jindřich z Lipé, jediná veliká láska Richenzina ivota a e ona pověstná jiskra přeskočila ji tam ačkoliv uběhlo jetě mnoho vody v českých řekách, ne se rozhořela do poáru, který českou zemi zavedl a do války dvou českých královen.
Zatím byla Richenza pouze královskou chotí, nikoliv korunovanou královnou. A nebyla ani v Praze, ale na Budyni u Václavovy tety Gryffiny, krakovské vévodkyně a sestry královny Kunhuty. Václav byl mezi tím na taení v Polsku upevnit si vojensky čerstvě nabytou moc. Ale ani po návratu z Polska nespěchal s korunovací své mladinké manelky a nespěchal ani do jejího loe. Tři léta tak čekala Richenza, která mezi tím vyrostla do mimořádné krásy. Tepve v roce 1303 byla korunována českou královnou a přijala jméno v té době módní světice Alběta (Elizabeth, Elika). ivot ve společné domácnosti s dorůstajícími dětmi Václava s jeho první manelkou Gutou Habsburskou nebyl nijak veselý. Syn Václav byl mladí o 1 rok, Anna o dva, Elika o 4 roky a Markéta o pět let. Právě tady se datuje počátek patných vztahů obou Eliek princezny i královny. A to jetě Richenza netuila, e zlá léta se mají vrátit opět zpět. 21. června 1305 umírá Václav II. na tuberkulózu. est dní před tím se narodila Richenze dcera Aneka. Tak se Richenza ocitla po Václavově smrti v nezáviděníhodné situaci sedmnáctiletá vdova v estinedělí, cizinka v rodině i v zemi, navíc v zemi se zmatenými poměry a s králem o rok mladím ne je ona sama, který má navíc patné rádce a málo pevné vůle. Jetě,e jí Václav zanechal vdovské věno 20 tisíc hřiven zajitěné důchody z věnných měst a titul "někdy královna česká a polská".

Dne 4. srpna 1306 byl Václav III. zavraděn v Olomouci. Poté dochází k dalímu zhorení Richenziny situace, česká koruna spadla do klína neschopného Jindřicha Korutanského, který byl manelem nejstarí Přemyslovny Anny. Při prvním střetu s habsburskou protistranou (Albrecht Habsburský se domníval, e největí právo na český trůn má jeho nejstarí syn Rudolf) Jindřich Korutanský utekl ze země i s manelkou. K moci se tak dostal syn římského krále Albrechta Rudolf, podporovaný částí českého panstva. Vzhledem k tomu, e volná Přemyslovna Elika byla jeho sestřenicí (a ke sňatku by byla nutná papeská dispens), vybralo Rudolfovi jako manelku české panstvo Richenzu.
Ta se tak ji po druhé stala pouhou figurkou na achovnicovém poli, pouhým předmětem obchodu. Rudolf I. Habsburský Richenzu miloval. Co ale Richenza? Komu patřilo srdce krásné české královny? Střídmý a spořivý Rudolf , který si v Čechách získál přezdívku Král hokynář a Král Kae, kaovitou stravu jedl zřejmě z důvodu onemocnění trávícího traktu, nikoliv ze spořivosti. 3. července 1307 při obléhání Horaďovic Rudolf náhle umírá, kroniky hovoří o úplavici, jen Otokar týrský to přičítá vánivé lásce Rudolfa k Richenze (zajímavý drb, neníli pravda). Něco pravdy na jeho lásce k Richenze ale bude, nebo jindy tak spořivý Rudolf zdvojnásobil její vdovské věno po Václavu II. a zabezpečil ho výnosy z měst Polička, Chrudim, Vysoké Mýto, Jaroměř a Hradec. Politicky schopná Richenza tak dostala do rukou cennou zástavu o mohla tak do chodu dějin českých zasahovat ji přímo a nikoliv jen prostřednictvím svých manelů jako dosud. Dalí pokračování hry o český trůn, která probíhá nepřetritě od smrti Václava II. se blíí k dramatickému vyvrcholení. V zápase mezi Jindřichem Korutancem a Habsburkem Fridrichem (bratrem jejího zemřelého manela) stála Richenza naprosto jednoznačně na Fridrichově straně. Vítězství vak za podpory nejvýznamějího českého panstva (např. Jindřicha z Lipé) vak strhl na svou stranu na krátkou dobu navrátiví se Jindřich Korutanský. Habsburský římský král Albrecht toti brzy zapomněl na sliby, které dal české lechtě při Rudolfově korunovaci, kdy např. prohlásil Čechy za odumřelé římské léno a vůbec dal příli brzy najevo své hrabivé a nenasytné plány.
Prokorutanský převrat zastihl Richenzu v Praze, kterou mezitím Korutanec zcela ovládl. Její města otevřela brány vojskům Habsburků, která vpadla do Čech. Richenza byla pečlivě střeena. Přesto se jí podařilo a to pouze v doprovodu jediné věrné sluebné i s maličkou Anekou uniknout. Dostala se a ke kláteru na Zderaze, kde na ni čekal Fridrich a odvezl ji do habsburského leení u Kutné Hory (tu hájil Jindřich z Lipé). Dámy, citíte z toho tu romantiku, nejedna slzička nad takovou obětavostí, moná podloenou nenaplněnou láskou ze strany Fridricha, ukápla do batistového kapesníčku. Co na to říkal pragmatický Albrecht, kroniky mlčí. Kadopádně byla Richenza odměněna cennými výsadami od Fridricha i Albrechta. Richenza se stáhla do klátera Klosterneuburg u Vídně. Ani otevření Richenziných měst vak nebylo Habsburkům nic platné. 1. května 1308 byl zabit ( nechci zde spekulovat zda zavraděn) římský král Albrecht svým synovcem Janem. Českým králem byl uznán Jindřich Korutanský, ale Fridrich zajistil Richenze v dohodě o uzavření míru s korutanskou stranou vechny výhody získané po zesnulých manelích. Stalo se tak ve Znojmě 14. srpna 1308. Richenza se poté ujala vlády ve svých věnných městech a za své sídlo si zvolila Hradec.
Neschopný král Jindřich jí sice zadroval smluvené splátky z kutnohorských dolů, přesto Richenza neustále zvelebovala město Hradec. Vedla tam skvělý dvůr intelektuálů té doby, stavěla chrám. Dějinná kola se mezi tím zase pootočila o kousek dál. Králem se stal syn nového římského krále Jindřicha Lucemburského, teprve čtrnáctiletý Jan. Musel o trůn s Korutancem tvrdě bojovat a Richenza musela znovu zajistit svá vdovská práva. Mladinký Jan byl tou dobou jetě zcela pod vlivem své choti Eliky Přemyslovny, která svou macechu upřímě nenáviděla. Richenze nezbylo ne hledat podporu u české lechty. Nalezla ji moná dříve, ne se sama nadála, u Jindřicha z Lipé. Jindřich byl nejvýznamějí osobností české lechty té doby. Časem se mezi nimi z politického svazku vyvinul silný citový vztah, který překračoval vechny tehdejí mravnostní zvyklosti (ačkoli rozhodně nebyl prvním takovým případem a navíc měl i následovníky). Jindřich z Lipé se přesto stal v očích české lechty (alespoň její velké části) více zastáncem národních zájmů ne lucemburský mladíček po boku se ctiádostivou a panovačnou Přemyslovnou a za sebou s cizozemskými rádci (Petr z Aspeltu, Walter z Castellu). Elika Přemyslovna začala spolu s Richenzou nenávidět i Jindřicha z Lipé, ačkoliv bylo moné e kdysi k němu chovala něný cit zvaný láska. Zapovězený vztah mezi českým lechticem a královnou vdovou ale rychle lásku změnil na jiný cit neméně silný a tím byla nenávist.
V prvních letech Janovy vlády dreli jednoznačně pozice nejvyích rádců cizinci a česká opozice, představovaná zejména Jindřichem z Lipé byla tlačena do opozice. Král tak ztrácel své příznivce a v hlavě Eliky Přemyslovny se zrodila mylenka, e někdo začne uvaova o monosti nahrazení neoblíbeného cizího krále oblíbeným českým lechticem (Jak věrná dcera své matky, jsem si naprosto jista, e Jindřich nic takového nechtěl). A ji lo o vánou obavu z chystaného spiknutí nebo jen intriku árlivé eny, přinutila královna Elika krále Jana k zákroku proti Jindřichovi z Lipé, který byl při vsupu na praský hrad 26.října 1315 začen a uvězněn na hradě Týřov.
Vichni členové rodu ostrve - Ronovci povstali jako jeden mu a to pod vedením jedné eny, která odboj podpořila uzavřením svých měst jako kdysi za Korutance. Tři z jejích věnných měst sice otevřela své hradby kralovským, ale nakonec přes utrpěné zráty, kterými jistě smrt Jana z Vartemberka byla, se nakonec "válka dvou královen Eliek" přiklonila na stranu Richenzy. Přemyslovna, která koketovala s mylenkou popravit Jindřicha z Lipé jako dal kdysi její otec Václav II. Závie, byla poraena, zvítězila rozvaha, smír a zdravý rozum. Ale také to, e Ludvík Bavor, římský král měl dost starostí s protikrálem Fridrichem Habsburským a Janovi vojsko proti vzbouřené lechtě na pomoc nedal. Spí očekával vojenskou pomoc Ludvík od Jana na rozhodující boj proti Fridrichovi. A tak či tak Jindřich byl proputěn na svobodu a byla mu vrácena i ztracená moc.

Jan odjel poté do ciziny a správu země svěřil ke kodě své, české země, ale i jí samotné královně Elice. Ta se toti obklopovala rádci z řad cizinců, zřejmě ji Čechům nedůvěřovala a ti zase demonstrovali svůj odpor k cizincům dvorností k bývalé české královně a ignorovali tu současnou. Richenza navíc za Jindřichovy podpory zasnoubila svou dceru Aneku Přemyslovnu polskému vévodovi Jindřichu Javorskému a postoupila mu jako záruku na věno město Hradec. Elika Přemyslovna to povaovala za velezradu, protoe k tomu dolo bez souhlasu vládnoucího královského páru. Krátké příměří války, které nastalo proputěním Jindřicha z Lipé, skončilo. Obě strany začaly znovu zbrojit! Smír, o který se pokusil Petr z Romberka Elika Přemyslovna odmítla. Tentokrát Jan přivedl z Německa od Ludvíka Bavora i ozbrojenou pomoc. Ale tou dobou ji za Richenzou a Jindřichem z Lipé stála celá česká zemská hotovost včetně vdy rozváného Romberka a Jindřichova starého nepřítele Viléma Zajíce z Valdeka. Jindřich se dokonce domluvil s Fridrichem Habsburským a uzavřel s ním dohodu, e Habsburkům připadne za určitých podmínek česká koruna. Určitě ji ale Jindřich nemínil dodret, pouze tím pohrozil "nehodnému" Janu Lucemburskému. Král Jan vak náhle dostal rozum, cizí vojsko propustil a do úřadů dosadil české pány. Římský král Ludvík Bavor pak zprostředkoval smír mezi svým spojencem českým králem a jeho vzbouřenou lechou stalo se tak koncem dubna 1318.
V tomto okamiku, kdy Richenza s Jindřichem slavně zvítězili nad králem a královnou a dosáhli tím svých politických cílů, se stáhli do ústraní a rozhodli se věnovat pouze jeden druhému. Richenza postoupila svá věnná města králi Janu Lucemburskému za volně disponzibilní peněitou náhradu. Jindřich se stal moravským zemským hejtmanem, co se za současných podmínek v Čechách rovnalo takřka samostatný vládce Moravy, jako kdysi měla moravská údělná kníata.
Navíc směnil svá panství v Čechách za moravský Vranov nad Dyjí. Kdysi tak výbojný a neklidný Jindřich se moudře rozhodl odejít na vrcholu své slávy a moudře uívat podzimu svého ivota s milovanou enou. Tato milostná idyla trvala přes deset let. Sladké dary milostného těstí, přítomnost obdivovaného a milovaného, ale rovně milujícího mue, toho veho se Richenze během těchto deseti let dostalo měrou vrchovatou. Brněnský dvůr, vedený Jindřichem a Richenzou, mnohonásobně převyoval po vech stránkách úroveň dvora praského, na kterém tou dobou bylo ji plně znát rozvrat manelství Jana a Eliky. Richenza budovala kláter cisterciáckých pannen na Starém Brně - Aula Sanctae Mariae. Pořizovala skvěle zdobené rukopisy, potřebné ke kláterní bohoslubě. Rukopisy představují významné obohacení české kultury, jedná se o devět vzácných iluminovaných rukopisů Richenza tak zaloila tradici nového výtvarného stylu, připravujícího dobu umělecké tvorby doby Karla IV. Richenza se zapsala do podvědomí lidí spíe činností uměleckou ne politickou. Zajistila vak i kláterní důchody ze splátek z královské urbury. Zakoupila na Moravě komplexy půdy a v závěti je věnovala kláteru. Hospodařila tak dobře, e nakonec mohla půjčit peníze i věčně zadluenému králi Janovi. Ten se jí před poádáním o půjčku dokonce, nuno podoknout, e dost neuměle, dvořil. Krásný sen, který Richenza proívala spolu s Jindřichem, skončil jetě před dobudováním klátera.
Jindřich z Lipé zemřel 26. srpna 1329. Tohle byla poslední rána, kerou osud Richenze zasadil. Ona se z ní ji nikdy nevzpamatovala. Nad rakví vřele milovaného mue neovládla ji své city a
"tolik plakala a bědovala, e to bylo vem, kteří viděli její nářek, k úasu". O tom nás zpravuje zbraslavská kronika. Richenza pochovala Jindřicha dle jeho přání ve svém kláteře, aby pak 19. října 1335 spočinula vedle něj a ji s ním zůstala navdy. Předsudky ji vehnaly do soutěsky, z ní nebylo východisko bez střetnutí se zaitými mravními názory té doby. Obětovat srdce nebo dynastickou čest, kolik panovnic stálo před touto volbou! Richenza ji řeila kompromisem, ale s odvahou, je jí v očích moderního člověka neubírá úcty. I v závěti, kterou sepsala krátce před smrtí k nám promlouvá její citlivá due, hovoří v ní dojemně o své jediné dceři Anece, kterou
"nosila ve své dui a svém srdci se ví věrností". Jistě při tom myslela i na jinou lásku, na lásku k mui Jindřichu z Lipé, kterou ani v závěti ji projevit nesměla.
Pouitá literatura:
Karel Stloukal : Královny a velké eny české
Zbraslavska kronika
Gabriela V. arochová : Radostný úděl vdovský
Felix Krumlovský : Dámske přibehy českého středověku
Cyril Hádek: Konec Přemyslovců v Čechách
Čechura, Hlavačka: Mui a milenci českých královen, eny a milenky českých králů
Lenka Bobková: Velké dějiny zemí koruny české IVa.
Václav Vaníček : Velké dějiny zemí koruny české III.