Kdy pak v noční době pantí synové, kteří byli ke králi přidrueni na to, aby na něm chytře něco vymohli, viděli toho krále rozpáleného vínem, ádali na něm královské statky a přemnoho jich obdreli. Ten obdrel takovým způsobem město, druhý hrad, jiný dědinu
(Zbraslavská kronika)
Jediný syn "stříbrného" krále a snaha o svatotěpánskou korunu
Václav III. se narodil 6. října 1289 jako druhé dítě českého krále Václava II. a Guty Habsburské. Byl z dvojčat, sestra Aneka zemřela v dětském věku někdy po roce 1292. O dětství a dospívání následníka kromě zásnub s uherskou princeznou nejsou informace a do roku 1301, kdy na jaře za nejasných okolností vymřeli osobou krále Ondřeje III. po meči Arpádovci a destabilizovaná země byla nucena hledat nového panovníka a příjemce svatotěpánské koruny. Mezi prvními uchazeči byl mladý Karel Robert z Anjou (vnuk Marie, sestry krále Ladislava IV.), který se snail vládu získat ji roku 1300, ale neúspěně. S touto kandidaturou ovem nesouhlasila část uherské lechty v obavě, e by zvolením přila o vliv na dění v království a usilovně hledala jiné moné kandidáty v jejich ilách by kolovala arpádovská krev. V úvahu přicházeli bavortí Wittelsbachové v osobě dolnobavorského vévody Oty a četí Přemyslovci.
Pro Přemyslovce hovořilo zasnoubení následníka trůnu Václava III. s dcerou posledního Arpádovce Albětou a obrovské bohatství pocházející z českých stříbrných dolů (ji Václavův děd byl proslaven svým bohatstvím z jihlavských dolů a za vlády Václava II. byla objevena nová loiska stříbrné rudy v okolí sedleckého klátera. Následoval tzv. sběh ke Kutné). Václav II. lukrativní nabídku pro svého jediného syna přijal. Je nutné zmínit, e kromě uherské koruny lo i o dalí lákadla v podobě zlatých dolů v Kremnici, Banské tiavnici a Sedmihradsku.
V polovině května 1301 sněm v Budíně prohlásil českého prince za čekatele trůnu. Oficiální jednání o přemyslovské kandidatuře na uprázdněný svatotěpánský trůn proběhlo v Brně v červnu tého roku a podle Otokara týrského nebyla česká lechta vůbec nadena mnostvím stříbra, kterým byly koupeny hlasy váhajících uherských lechticů. Nejen dary, ale i sliby vedly k cestě do Uher. Přemyslovci se zavázali dodrovat svobody království tak, jak byly formulovány naposled za krále Ondřeje III. Reprezentace uherského království přijala českého prince v srpnu v Hodoníně za legitimního krále a korunovace proběhla ji 27.srpna 1301 ve Stoličném Bělehradě. Dvanáctiletý král při ní přijal jméno Ladislav V. po uherském králi světci a usídlil se na budínském královském hradě. Jeho vláda se týkala předevím sociálně blízké oblasti dneního Slovenska a okolí Budína a oproně. V ostatních částech Uher byla situace velmi vrtkavá.
Václav byl vybaven vhodným doprovodem. Vicekancléřem a hlavním správcem panovníkovy kanceláře se stal věrný přemyslovský stoupenec krakovský biskup Jan Muskata a titulární hlavou uherské královské kanceláře domácí příznivec kaločský arcibiskup Jan. Ze lechtického tábora patřil mezi přemyslovskou kliku Matú Čák Trenčanský, bratři Kysečtí a přísluníci rodu Aba. Jejich podpora přemyslovské vlády vak velmi úzce souvisela s projevy královské přízně. A tak získávali nejen Muskata, ale i Matú Čák a dalí uhertí magnáti hrady a města. Mladíček na svatotěpánském trůně po celou dobu svého uherského panování (1301-1304) samostatnou vládu vlastně nevykonával.
...Zmiňovaný král, kterého Uhři pojmenovali Ladislav, sídlil v Budíně, ale baroni mu nedali ani jeden hrad, ádnou moc a vládu, ádné královské právo podobně jako chlapci Karlovi. Jedna část země vyhlásila králem Karla, druhá Ladislava, ale pouze podle jména, ne ve skutečnosti, ve smyslu královské svrchovanosti a pravomoci... (Vídeňská obrázková kronika)
Pape Bonifác VIII. nesouhlasil s českou vládou v Uhrách a jednal nikoli s řádně korunovaným uherským panovníkem, ale s jeho otcem, českým králem Václavem II. Stejně tak stínost na rytíře Zdislava, zvaného Měec, nela do Budína, ale do Prahy. Skutečnou vládu vykonávali rádcové a české vojenské posádky, co se uherským magnátům začalo velice brzo zajídat. Václav III. byl pouhou figurkou.
Roku 1301 zemřel kaločský arcibiskup Jan a poté si lechta vynutila odvolání Jana Muskaty a mladičký panovník se musel více a více spoléhat na své vojenské posádky v uherských hradech. V září 1302 byl Budín obléhán neapolskou stranou Karla Roberta, který byl korunován chorvatským králem. Měané natěstí zůstali věrní a po třech dnech obléhání se anjouovské vojsko dalo před vojáky Ivana Kyseckého na ústup.
Rok 1303 byl pro českou vládu v Uhrách rozhodujícím pape Bonifác VIII. 31. května svým výrokem podpořil Karla Roberta z Anjou jako uherského panovníka a pohrozil církevními tresty vem, kteří by nadále chtěli podporovat Ladislava V. Uhertí magnáti začali opoutět přemyslovský tábor a situace se vyostřila v okamiku, kdy papeem podpořený římský král Albrecht Habsburský (mimochodem strýc obou uchazečů o uherský trůn) předloil Václavovi II. celý soubor přemrtěných a maximalistických poadavků. Český král se měl zřící nejen nároků na Uhry, ale i na zastavené Chebsko, Míeňsko a části Falce, vzdát se polské koruny a na pět (někde uváděno est) let odstoupit Albrechtovi desetinu příjmů z kutnohorských stříbrných dolů. Pokud by tyto nehorázné poadavky odmítl, ádal Habsburk vysoké odstupné. Vem bylo jasné, e poadavky jsou zcela nesplnitelné a e je nutné celou záleitost vyřeit na bitevním poli. Do protičeského paktu se podařilo jednookému Albrechtovi získat větinu říských kníat. Askánci za úplatu zůstali s Václavem II. Někdy v tuto dobu byl na habsburský dvůr odeslán v Praze vychovaný princ Jan, syn Václavovy sestry Aneky a Rudolfa Habsburského (budoucí Jan Parricida, který roku 1308 svého milovaného strýčka Albrechta zavradí, protoe mu stále odpírá nárok na dědictví po rodičích i případnou kandidaturu na uvolněný přemyslovský trůn).
Český král se pokusil řísko-papeské ohroení vyřeit nabídkou spojenectví francouzskému králi Filipovi, který měl spory s Bonifácem VIII.
My Václav z boí milosti král český a polský chceme, aby bylo známo vem tento list čtoucím: touíce íti v upřímné lásce a ve zvlátním přátelství se slavným a vzneeným panem Filipem, králem francouzským, dospěli jsme s ním k smluvní jednotě a slíbili jsme a slibujeme, e si budeme věrně napomáhati proti komukoliv z lidí, a je kteréhokoliv druhu, hodnosti a stavu, a zvlátě a jmenovitě proti Albrechtovi, který se vydává za krále římského, abychom se mi i zmíněný král bezpečně a výhodně zajistili před nebezpečími od něho nám oběma hrozícími, a to se ví svou mocí po celý čas ivota řečeného Albrechta...
26. května 1303 nechal Václav II. korunovat Eliku Rejčku českou a polskou královnu. Hrozivá situace se nezměnila ani po náhlé papeově smrti, Albrecht nadále trval na svých přemrtěných poadavcích a poté, co je Václav II. zásadně odmítl, uvrhl jej bývalý vagr do říské klatby.
Vpád do Uher a smrt Václava II.
V květnu 1304 ji nemocný Václav II. předal po dobu své nepřítomnosti vládu braniborskému markraběti Heřmanovi a urychleně se vypravil s vojenskou výpravou za synem do Uher.
Potom protoe tento otec Václav planul touhou viděti syna, obávaje se také, aby se mu nepřihodilo nějaké nebezpečenství, shromádil silné vojsko a vytáhl roku 1304 v měsíci červnu do království Uherského... (Zbraslavská kronika)
České vojsko se probíjelo za velkého plenění a drancování. Setkání obou králů před Budínem mělo proběhnout podle přísné etikety, jako by se shledali dva sousední monarchové. Ladislav V. tedy uvítal svého otce latinsky a v plné královské parádě, ozdobený svatotěpánskou korunou. Tato společenská přetvářka jim ale dle kronikáře dlouho nevydrela.
...a za laskavých rozmluv vytryskovaly slzy, protoe se jich nemohl zdreti ani jeden, ani druhý... (Zbraslavská kronika)
Po dobu dvou měsíců se Přemyslovci snaili o nové opanování politické situace a upevnění českého vlivu. V srpnu 1304 vpadl Albrechtův syn Rudolf Habsburský (pozdějí český král Rudolf zvaný Kae) společně s Matúem Čákem Trenčanským na Moravu. Uhertí Kumáni si místo oldu brali otroky a byli vyjímečně krutí dle pověsti si vodili své křesanské oběti na provaze protaeném probodenou rukou. Čei se urychleně vydali domů a protoe situace v Uhrách nadále vypadala pro přemyslovskou stranu velmi neutěeně, předal Václav II. vládu jednomu z posledních tamních přemyslovských stoupenců Ivanu Kyseckému a vzal s sebou domů nejen syna, ale ke vzteku Uhrů i svatotěpánské korunovační klenoty, archivy a mnoství uherských rukojmích. Byli mezi nimi lechtici a budíntí měané zřejmě, aby jejich rodiny mezitím nepřely na anjouovskou stranu. Dá se tedy předpokládat, e se Václavové po urovnání aktuálnějího konfliktu se strýčkem Albrechtem chtěli do Uher vrátit, co by znamenalo opět velkou vojenskou výpravu a velké finanční i lidské oběti.
České vojsko se při odchodu střetlo u Senice s Matúem Čákem, který se pokusil zahradit cestu a dorazilo do vlasti v pozdním létě vysílené. Václav II. zřejmě poučen z chyb svého hrdinského otce lstivě zvolil vyčkávací taktiku a nevrhl se do rozhodné bitvy. Říská, rakouská a uherská vojska směřovala ke stříbrné Kutné Hoře a nakonec odtáhla s nepořízenou nejen díky nedostatku potravin, pokročilé roční době, epidemii nevysvětlitelných zaívacích potíí (viz článek Jana Galatíka), ale i díky jednotě české lechty s českým panovníkem.
Zdravotní stav krále Václava II. se trvale zhoril v březnu 1305. V posledních měsících ivota za epotu modliteb a řady mí u donesených oltářů nepřestával řeit největí problémy své země, dělal ve proto, aby mohl předat synovi zemi kompaktní a stabilní a ulehčil mu tak první panovnické krůčky. Dal souhlas k mírovému jednání se silně zadlueným Albrechtem Habsburským (zřekl se v jeho prospěch Chebska a Míeňska, Askánci za to získali Gdaňské Pomoří), sestavil komisi pro přezkoumání výe českých dluhů, které díky polskému a uherskému dobrodruství a válčení s římským králem dorostly astronomických částek a stanovil jejich umořování. Donutil svého nástupce Václava III. přísahat nad lebkou sv. Václava a ostatky jiných svatých, e dluhy nezapře a čestně je vyrovná. Stejně tak musela přísahat i tehdejí pička zemské reprezentace.
Český a polský král Václav II. zemřel na souchotiny 21. června 1305 v měanském domě zlatníka Konráda nedaleko Juditina mostu, kde po poáru praského hradu spolu s rodinou přebýval. Kdy se Albrecht Habsburský ve pýru dozvěděl o smrti českého panovníka, dal k uctění památky velkého protivníka slouit slavnou záduní mi.
Král český, uherský a polský
...mladík ulechtilý, na pohled spanilý, zjevem sličný, zmuilý, nadaný, dokonale obdařený dary přírody, výmluvný, výřečný, uhlazeně mluvící čtyřmi jazyky: latinským, německým, uherským a českým... (Zbraslavská kronika)
To byl dle kronikáře Václav III. kdy se v estnácti letech stal titulárně králem českým, polským a uherským. Zároveň byl vak povaován za neukázněného syna velkého krále. Vládní záleitosti ho údajně nezajímaly, pořádal pitky se svými kumpány rekrutovanými z řad mladých lechticů, vyuíval slueb nevěstek, rozdával královský majetek a neposlouchal své rádce.
Počal s bujnými duchy bujněti, píti víno a do opilství, tráviti beze spánku noci při pitkách, věnovati se hodům, oddávati se patným mravům, zvráceným zvykům... (Zbraslavská kronika)
Hlavním pramenem při posuzování osobnosti a vlády Václava III. byla větině historiků Zbraslavská kronika Petra itavského, která vznikla za účelem pozdějí kanonizace jeho otce Václava II. Václav III je zde popisován zpočátku jako vládce dobrý a po sňatku (5. října 1305) s Violou Těínskou jako prostopáný mladík, který byl těsně po svém zmoudření, působením zbraslavského opata Konráda, zavraděn. Pokud budeme vycházet ze Zbraslavské kroniky, znamená to, e Václav III. byl přiblině od října 1305 do 21. června 1306, kdy se ve výroční den otcovy smrti setkal u otcova hrobu s opatem Konrádem a dostalo se mu zaslouené výtky pod velkým vlivem lechty, il nemravně a rozdával královský majetek. Z celkové doby jeho samostatné české a polské vlády tedy tři čtvrtě roku dováděl a pouhé čtyři měsíce il mravně, zboně, spravedlivě a státnicky.
polepete své mravy, vyhýbejte se patným společnostem, mějte před očima Boha! (Zbraslavská kronika)
Listin z doby vlády Václava III. se zachovalo dvacet pět pravých, co je přiměřené, nebo jeho otec jich průměrně vydal za rok asi tak dvanáct. Od června do října 1305 jsou listiny věnované zahraniční politice příjemci jsou němečtí rytíři a oliwský kláter. V říjnu 1305 v Brně rezignoval Václav III. na svatotěpánskou korunu ve prospěch bavorského vévody Oty (je moné, e jednání o tomto závaném kroku zahájil jetě Václav II. na smrtelném loi), zruil zasnoubení s uherskou princeznou Albětou, která byla mimochodem dále drena Habsburky ve Vídni a 5. října se oenil s Violou Těínskou, dcerou vévody Měka, čím se posílila vazba na Polsko a zbraslavský kronikář natkem nebyl zrovna naden.
L. 1305 dne 5. října král Václav pojal k manelství Violu, dceru Měka Těínského. Tuto dívku změněným jménem nazývali Albětou. Této vak kněny, dcery chudého kníete, tento slavný a přemocný král nijak byl by za manelku nebral, kdyby od lidí úmyslně a klamně k tomu nebyl naveden. Postarala se o to prohnaná zlomyslnost několika pánů lechticů, aby král ji tak mocný, příbuzenstvem nestal se jetě mocnějím a tak odbojné lechtice krotiti nemohl... (Zbraslavská kronika)
Podle kronik měl být Václav zhruba od svatby pod vlivem lechty. Ale jak jsme ji uvedli mezi prvními českými příjemci listin panovníka jsou naopak duchovní. Například listina ze 3. listopadu 1305 je určena svatojiřskému kláteru, kde je potvrzeno ji otcovo darování a dalí listina je adresována sedleckým cisterciákům, kde je jejich majetek osvobozen od placení vech poplatků a hned 1.prosince 1305 mu král prodává dvě vsi. První listina určená lechtě je z 17.listopadu 1305 a od 2. prosince 1305 do 9.ledna 1306 jsou ve prospěch lechty určené vechny. Ale není to ádné darování hradů a měst. Jedná se nanejvý o vsi a někdy i jen kus neobdělané půdy zřejmě určené ke kolonizaci. Nic tedy nesvědčí proto, e by Václav III. rozdával královský majetek ve velkém. Nejčastěji obdarovaní jsou přísluníci Ronovců a to předevím nejvyí praský purkrabí Hynek z Dubé, co ji nebyl ádný mladíček, svůj úřad zastával ji za předchozího krále. Václav III. úředníky po smrti otce nijak zvlá nevyměňoval (jen strácem královských lesů se po smrti předchůdce stal Raimund z Lichtenburka a pak asi dolo i k výměně Zdislava ze ternberka za Vítka ze vábenic).
Zajímavá je listina z ji zmiňovaného 9. ledna 1306 jedná se o zamítnutí nároku Hynka Kruiny z Lichtenburka, který poadoval statky, které dříve patřily Záviovi z Falkentejna a jeho bratřím Vítkovi, Vokovi, Budivojovi a Henclínovi ze Skalice neboli z Lednic. Hynek Kruina před mladým králem prohlásil, e je Falkentejn věnoval jako věno své dceři, Kruinově manelce neznámého jména. Tomu odporoval současný dritel zmíněných statků praský biskup Jan IV. z Draic, nebo jeho předchůdce je získal na základě výroku zemského soudu na úhradu kod způsobených Záviovými bratry. Václav III. tedy nechal prohlédnout otcovy listiny, zemské desky, promluvit svědky a pak rozhodl, e praské biskupství má na tyto statky plné právo a Hynek Kruina a jeho ena ádné právo nemají a případné dalí Záviovo potomstvo odsoudil ve věci opakovaného poadování oněch statků k věčnému mlčení (perpetuum silencium). Ronovci tedy se svým poadavkem neuspěli.
Od 10. ledna 1306 jsou listiny věnovány povětinou církevním hodnostářům, měanům a rychtářům. Jedinou výjimkou je opět Hynek z Dubé a jeho syn, kanovník praský, kteří ovem pouze doivotně získávají vesnici Holeovice. Pokud tedy panovník skutečně podléhal vlivu lechty, tak jen v období dvou měsíců a jeho postoj mohl být změněn právě na jaře 1306, kdy po dobytí krakovského hradu Wawelu Vladislavem Lokýtkem, vyhlásil vojenskou hotovost a lechta se k ní připojovala s nevelkým nadením.
19. května 1306 vydal předběnou zakládací listinu pro nový cisterciácký kláter Thronus regis (Trůn králův) nedaleko Vsetína, kousek od hranic s Uhrami a kousek od území, které ovládal Matú Čák Trenčanský a také kousek od statků moravských ternberků. Ti byli s Matúem Čákem příbuzensky spřízněni. Dá se tedy předpokládat, e se Václav na tomto území vklíněném mezi nepřátelské dravy snail vybudovat opěrný bod pro své budoucí počínání. Kdyby se jednalo jen o zakládání nového klátera, tak měl nespočet jiných moných území. Thronus regis byl filiálně podřízen Plasům a po Václavově smrti nebyl nikdy dostavěn. Někdy v tuto dobu král pravděpodobně zbavil Zdislava ze ternberka úřadu komorníka olomoucké cúdy a nahradil jej Vítkem ze vábenic. 2. července 1306 věnoval městu Olomouci pozemek pro zaloení vesnice Grygov, který se nacházel relativně daleko od města a to směrem na hrad ternberk. Zřejmě se tedy nejednalo jen o pouhou kolonizaci krajiny, ale pomalé upevňování královských pozic. Česká lechta se ke stavění zemské hotovosti stavěla velmi liknavě a pomalu a tehdy prý král dal průchod své mladické netrpělivosti a chtěl lechtě zabavit nejen jím věnovaný majetek, ale i to, co získala dříve a povaovala za dědičné. Bene Krabice z Weitmile zaznamenal historku, kdy panovník ve společnosti lechty postavil na stůl hliněné hrnečky a následně je rozbíjel se slovy:
Ty pane, vra mi hrad, který jsi vyloudil, nebo jinak jako hrnec tento rozbiji hlavu tvou
(Kroniky doby Karlovy)
Vrada v Olomouci
Na přelomu července a srpna mladý panovník svěřil vládu vagrovi Jindřichu Korutanskému a v čele vojska se přesunul do Olomouce, kde se měl sejít zbytek zemské hotovosti a pak chtěl pokračovat i s vojskem do Polska. V Olomouci v domě děkana Budislava byl ve chvíli odpočinku 4.srpna 1306 Václav zavraděn. Vymřela jím přemyslovská linie, která v českých zemích vládla bezmála půl tisíciletí.
Kdo byl osobou vraha, kdo ho pověřil a proč, není dodnes známo (např. podle Miroslava Ivanova a Otakara týrského jím byl Holen z Vildtejna, v 70. letech 13. století vítkovský spojenec, podle Petra itavského Konrád z Botentejna a existuje jetě mnoho dalích hypotéz). Asi kvůli horkému počasí byl poslední Přemyslovec pohřben ji za dva dny v olomouckém kostele sv. Václava. Vojenská výprava se rychle rozela a stačila jetě pobrat i liturgické náčiní zapůjčené pro válečné taení ze zbraslavského klátera a movitý majetek zemřelého. Do Prahy na Zbraslav se královy ostatky dostaly a díky sestře Elice Přemyslovně v roce 1326. Zbraslavský kláter se do dneního dne nedochoval a stejně tak ani Václavovy kosterní pozůstatky. Dochovala se alespoň Václavova zpodobnění v kronice zbraslavských cisterciáků a dvě iluminace z uherské Velké obrázkové kroniky. Zpodobněn je také jako prosebník na relikviáři sv. Blaeje uloeném ve panělském Escorialu.
Závěr
Shrneme-li českou vládu posledního přemyslovského panovníka na základě diplomatických pramenů, tak je obraz poněkud odliný od obrazu dobových kronik. Jeho vláda se jeví vcelku vyváená, v mnoha směrech kontinuální s vládou otce. Nejprve musel dořeit to, co Václav II. pro předčasný odchod ze scény ji nestihl. Jedná se předevím o srpnovou mírovou dohodu s římským králem Albrechtem Habsburským (vynesla zruení říské klatby a habsburský závazek, e nebude Václavovi bráněno v nárocích k českému a polskému království) a dořeení uherské otázky postoupením svatotěpánské koruny Otovi Bavorskému. Václav tak získal spojence a uvolnil si ruce pro řeení oehavé situace v Polsku, kde byla ance na úspěch mnohem vyí a měl tam jako dalího spojence řád německých rytířů. Dary české lechtě nebyly nijak horentní, pro světské feudály vydal panovník celkem sedm listin a naopak byla obdarovávána města a církev. Pokud uvedené dva měsíce (prosinec 1305 a leden 1306) skutečně byl pod vlivem panstva, tak se z něj brzy vymanil. Naopak pro neochotu a liknavost českých stavů podpořit ho na válečné výpravě, hrozil zabavováním majetku a zakládal opěrné body královské moci vedle jejich drav.
Je moné, e se ve svých sedmnácti letech a přemyslovském sebevědomí někdy nechal unést a byl ve svých zraněných pocitech příli otevřený. Některé prameny naznačují, e pouil i osobní uráky. V podstatě se do určité míry opakovala situace obdobná situaci za jeho loutkové vlády v Uhrách. V Uhrách daroval majetku mnohem více a pak ho jeho příznivci stejně opustili a přiklonili se ke straně Karla Roberta. V Čechách se hlásila lechta o majetek také, za sluby, které skutečně či domněle vykonala a někteří z jejích řad skutečně odměněni byli, ale rozhodně ne hrady a městy. Jene, kdy panovník očekával pomoc lechty při taení do Polska, tak se scházela pomalu a nerada. Je tedy vcelku pravděpodobně, e by se Václav III. po návratu z válečného taení mohl chtít se svými pány vypořádat a někteří z nich se mohli začít obávat nejen o majetek, ale i o ivot. Rozhodně by nebyl prvním Přemyslovcem, který nechal nepohodlného pána zavřít či rovnou popravit.
Z výe uvedeného je jasné, e poslední Přemyslovec na českém trůně nebyl po větinu své roční vlády jen zpovykaný adolescent, ale vcelku rozumný mladý mu, který se mohl stát důstojným následníkem svého otce, kdyby mu bylo dopřáno pár let navíc. Měl k tomu dle výčtu vlastností ty nejlepí předpoklady. Jeho patná pověst povaleče, proutníka a opilce ivená kronikáři vak přetrvala dodnes.
Ilustrace:
1) Svatotěpánská koruna (www.wikipedia.org)
2) Václavův příjezd do Uher (Chronicon Pictum)
3) Václav III. (Zbraslavská kronika)
4) Václav na relikviáři sv. Blaeje
Pouitá literatura:
* Zbraslavská kronika. Praha : Svoboda, 1976
* Kroniky stredovekého Slovenska : stredoveké Slovensko očami krážovských a mestských kronikárov. Budmerice : Vydavatežstvo Rak, 1995
* Legendy a kroniky koruny uherské. Praha : Vyehrad, 1988
* DANTE, Alighieri. Boská komedie. Praha : Academia, 2009
* GAURA, Karel Viola těínská a český král Václav III. (článek z Těínska 3/1993)
* HÁDEK, Cyril. Konec Přemyslovců v Čechách. Praha : Akropolis, 2006
* JAN, Libor. Proces se Záviem a proměna královské vlády v letech 1289-1290. Český časopis historický, 2005, roč. 103
* MARÁZ, Karel. Václav III. (1289-1306) : poslední Přemyslovec na českém trůně. České Budějovice : Veduta, 2007
* SOMMER, Petr; TŘETÍK, Duan; EMLIČKA, Josef, a kol. Přemyslovci. Budování českého státu. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2009
* URBAN, Jan. Lichtenburkové : vzestupy a pády jednoho panského rodu. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2003
* VANÍČEK, Vratislav. Velké dějiny zemí Koruny české III. 1250-1310. Praha : Paseka, 2002.
* VLČEK, Emanuel. Četí králové I. Fyzické osobnosti českých panovníků II. díl. Praha : Vesmír.
* EMLIČKA, Josef. Století posledních Přemyslovců. Praha : Melantrich, 1998
* EMLIČKA, Josef. Přemyslovci. Jak ili, vládli, umírali. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2005.