Špatná pověst Václava III.

Jediný syn "stříbrného" krále a snaha o svatoštěpánskou korunu

Václav III. se narodil 6. října 1289 jako druhé dítě českého krále Václava II. a Guty Habsburské. Byl z dvojčat, sestra Anežka zemřela v dětském věku někdy po roce 1292. O dětství a dospívání následníka kromě zásnub s uherskou princeznou nejsou informace až do roku 1301, kdy na jaře za nejasných okolností vymřeli osobou krále Ondřeje III. po meči Arpádovci a destabilizovaná země byla nucena hledat nového panovníka a příjemce svatoštěpánské koruny. Mezi prvními uchazeči byl mladý Karel Robert z Anjou (vnuk Marie, sestry krále Ladislava IV.), který se snažil vládu získat již roku 1300, ale neúspěšně. S touto kandidaturou ovšem nesouhlasila část uherské šlechty v obavě, že by zvolením přišla o vliv na dění v království a usilovně hledala jiné možné kandidáty v jejichž žilách by kolovala arpádovská krev. V úvahu přicházeli bavorští Wittelsbachové v osobě dolnobavorského vévody Oty a čeští Přemyslovci.

Pro Přemyslovce hovořilo zasnoubení následníka trůnu Václava III. s dcerou posledního Arpádovce Alžbětou a obrovské bohatství pocházející z českých stříbrných dolů (již Václavův děd byl proslaven svým bohatstvím z jihlavských dolů a za vlády Václava II. byla objevena nová ložiska stříbrné rudy v okolí sedleckého kláštera. Následoval tzv. „ sběh ke Kutné“). Václav II. lukrativní nabídku pro svého jediného syna přijal. Je nutné zmínit, že kromě uherské koruny šlo i o další lákadla v podobě zlatých dolů v Kremnici, Banské Štiavnici a Sedmihradsku.

V polovině května 1301 sněm v Budíně prohlásil českého prince za čekatele trůnu. Oficiální jednání o přemyslovské kandidatuře na uprázdněný svatoštěpánský trůn proběhlo v Brně v červnu téhož roku a podle Otokara Štýrského nebyla česká šlechta vůbec nadšena množstvím stříbra, kterým byly koupeny hlasy „váhajících“ uherských šlechticů. Nejen dary, ale i sliby vedly k cestě do Uher. Přemyslovci se zavázali dodržovat svobody království tak, jak byly formulovány naposled za krále Ondřeje III. Reprezentace uherského království přijala českého prince v srpnu v Hodoníně za legitimního krále a korunovace proběhla již 27.srpna 1301 ve Stoličném Bělehradě. Dvanáctiletý král při ní přijal jméno Ladislav V. po uherském králi světci a usídlil se na budínském královském hradě. Jeho vláda se týkala především sociálně blízké oblasti dnešního Slovenska a okolí Budína a Šoproně. V ostatních částech Uher byla situace velmi vrtkavá.

Václav byl vybaven vhodným doprovodem. Vicekancléřem a hlavním správcem panovníkovy kanceláře se stal věrný přemyslovský stoupenec krakovský biskup Jan Muskata a titulární hlavou uherské královské kanceláře domácí příznivec kaločský arcibiskup Jan. Ze šlechtického tábora patřil mezi přemyslovskou kliku Matúš Čák Trenčanský, bratři Kysečtí a příslušníci rodu Aba. Jejich podpora přemyslovské vlády však velmi úzce souvisela s projevy královské přízně. A tak získávali nejen Muskata, ale i Matúš Čák a další uherští magnáti hrady a města. Mladíček na svatoštěpánském trůně po celou dobu svého uherského panování (1301-1304) samostatnou vládu vlastně nevykonával.

...Zmiňovaný král, kterého Uhři pojmenovali Ladislav, sídlil v Budíně, ale baroni mu nedali ani jeden hrad, žádnou moc a vládu, žádné královské právo podobně jako chlapci Karlovi. Jedna část země vyhlásila králem Karla, druhá Ladislava, ale pouze podle jména, ne ve skutečnosti, ve smyslu královské svrchovanosti a pravomoci... (Vídeňská obrázková kronika)

Papež Bonifác VIII. nesouhlasil s českou vládou v Uhrách a jednal nikoli s řádně korunovaným uherským panovníkem, ale s jeho otcem, českým králem Václavem II. Stejně tak stížnost na rytíře Zdislava, zvaného Měšec, nešla do Budína, ale do Prahy. Skutečnou vládu vykonávali rádcové a české vojenské posádky, což se uherským magnátům začalo velice brzo zajídat. Václav III. byl pouhou figurkou.

Roku 1301 zemřel kaločský arcibiskup Jan a poté si šlechta vynutila odvolání Jana Muskaty a mladičký panovník se musel více a více spoléhat na své vojenské posádky v uherských hradech. V září 1302 byl Budín obléhán neapolskou stranou Karla Roberta, který byl korunován chorvatským králem. Měšťané naštěstí zůstali věrní a po třech dnech obléhání se anjouovské vojsko dalo před vojáky Ivana Kyseckého na ústup.

Rok 1303 byl pro českou vládu v Uhrách rozhodujícím – papež Bonifác VIII. 31. května svým výrokem podpořil Karla Roberta z Anjou jako uherského panovníka a pohrozil církevními tresty všem, kteří by nadále chtěli podporovat Ladislava V. Uherští magnáti začali opouštět přemyslovský tábor a situace se vyostřila v okamžiku, kdy papežem podpořený římský král Albrecht Habsburský (mimochodem strýc obou uchazečů o uherský trůn) předložil Václavovi II. celý soubor přemrštěných a maximalistických požadavků. Český král se měl zřící nejen nároků na Uhry, ale i na zastavené Chebsko, Míšeňsko a části Falce, vzdát se polské koruny a na pět (někde uváděno šest) let odstoupit Albrechtovi desetinu příjmů z kutnohorských stříbrných dolů. Pokud by tyto nehorázné požadavky odmítl, žádal Habsburk vysoké odstupné. Všem bylo jasné, že požadavky jsou zcela nesplnitelné a že je nutné celou záležitost vyřešit na bitevním poli. Do protičeského paktu se podařilo jednookému Albrechtovi získat většinu říšských knížat. Askánci za úplatu zůstali s Václavem II. Někdy v tuto dobu byl na habsburský dvůr odeslán v Praze vychovaný princ Jan, syn Václavovy sestry Anežky a Rudolfa Habsburského (budoucí Jan Parricida, který roku 1308 svého „milovaného“ strýčka Albrechta zavraždí, protože mu stále odpírá nárok na dědictví po rodičích i případnou kandidaturu na uvolněný přemyslovský trůn). Český král se pokusil říšsko-papežské ohrožení vyřešit nabídkou spojenectví francouzskému králi Filipovi, který měl spory s Bonifácem VIII.

My Václav z boží milosti král český a polský chceme, aby bylo známo všem tento list čtoucím: toužíce žíti v upřímné lásce a ve zvláštním přátelství se slavným a vznešeným panem Filipem, králem francouzským, dospěli jsme s ním k smluvní jednotě a slíbili jsme a slibujeme, že si budeme věrně napomáhati proti komukoliv z lidí, ať je kteréhokoliv druhu, hodnosti a stavu, a zvláště a jmenovitě proti Albrechtovi, který se vydává za krále římského, abychom se mi i zmíněný král bezpečně a výhodně zajistili před nebezpečími od něho nám oběma hrozícími, a to se vší svou mocí po celý čas života řečeného Albrechta...

26. května 1303 nechal Václav II. korunovat Elišku Rejčku českou a polskou královnu. Hrozivá situace se nezměnila ani po náhlé papežově smrti, Albrecht nadále trval na svých přemrštěných požadavcích a poté, co je Václav II. zásadně odmítl, uvrhl jej bývalý švagr do říšské klatby.

Vpád do Uher a smrt Václava II.

V květnu 1304 již nemocný Václav II. předal po dobu své nepřítomnosti vládu braniborskému markraběti Heřmanovi a urychleně se vypravil s vojenskou výpravou za synem do Uher.

Potom protože tento otec Václav planul touhou viděti syna, obávaje se také, aby se mu nepřihodilo nějaké nebezpečenství, shromáždil silné vojsko a vytáhl roku 1304 v měsíci červnu do království Uherského... (Zbraslavská kronika)

České vojsko se probíjelo za velkého plenění a drancování. Setkání obou králů před Budínem mělo proběhnout podle přísné etikety, jako by se shledali dva sousední monarchové. Ladislav V. tedy uvítal svého otce latinsky a v plné královské „parádě“, ozdobený svatoštěpánskou korunou. Tato společenská přetvářka jim ale dle kronikáře dlouho nevydržela.

...a za laskavých rozmluv vytryskovaly slzy, protože se jich nemohl zdržeti ani jeden, ani druhý... (Zbraslavská kronika)

Po dobu dvou měsíců se Přemyslovci snažili o nové opanování politické situace a upevnění českého vlivu. V srpnu 1304 vpadl Albrechtův syn Rudolf Habsburský (pozdější český král Rudolf zvaný Kaše) společně s Matúšem Čákem Trenčanským na Moravu. Uherští Kumáni si místo žoldu brali otroky a byli vyjímečně krutí – dle pověsti si vodili své křesťanské oběti na provaze protaženém probodenou rukou. Češi se urychleně vydali domů a protože situace v Uhrách nadále vypadala pro přemyslovskou stranu velmi neutěšeně, předal Václav II. vládu jednomu z posledních tamních přemyslovských stoupenců Ivanu Kyseckému a vzal s sebou domů nejen syna, ale ke vzteku Uhrů i svatoštěpánské korunovační klenoty, archivy a množství uherských rukojmích. Byli mezi nimi šlechtici a budínští měšťané zřejmě, aby jejich rodiny mezitím nepřešly na anjouovskou stranu. Dá se tedy předpokládat, že se Václavové po urovnání aktuálnějšího konfliktu se „strýčkem“ Albrechtem chtěli do Uher vrátit, což by znamenalo opět velkou vojenskou výpravu a velké finanční i lidské oběti.

České vojsko se při odchodu střetlo u Senice s Matúšem Čákem, který se pokusil zahradit cestu a dorazilo do vlasti v pozdním létě vysílené. Václav II. zřejmě poučen z chyb svého hrdinského otce lstivě zvolil vyčkávací taktiku a nevrhl se do rozhodné bitvy. Říšská, rakouská a uherská vojska směřovala ke stříbrné Kutné Hoře a nakonec odtáhla s nepořízenou nejen díky nedostatku potravin, pokročilé roční době, epidemii „nevysvětlitelných“ zažívacích potíží (viz článek Jana Galatíka), ale i díky jednotě české šlechty s českým panovníkem.

Zdravotní stav krále Václava II. se trvale zhoršil v březnu 1305. V posledních měsících života za šepotu modliteb a řady mší u donesených oltářů nepřestával řešit největší problémy své země, dělal vše proto, aby mohl předat synovi zemi kompaktní a stabilní a ulehčil mu tak první panovnické krůčky. Dal souhlas k mírovému jednání se silně zadluženým Albrechtem Habsburským (zřekl se v jeho prospěch Chebska a Míšeňska, Askánci za to získali Gdaňské Pomoří), sestavil komisi pro přezkoumání výše českých dluhů, které díky polskému a uherskému dobrodružství a válčení s římským králem dorostly astronomických částek a stanovil jejich umořování. Donutil svého nástupce Václava III. přísahat nad lebkou sv. Václava a ostatky jiných svatých, že dluhy nezapře a čestně je vyrovná. Stejně tak musela přísahat i tehdejší špička zemské reprezentace.

Český a polský král Václav II. zemřel na souchotiny 21. června 1305 v měšťanském domě zlatníka Konráda nedaleko Juditina mostu, kde po požáru pražského hradu spolu s rodinou přebýval. Když se Albrecht Habsburský ve Špýru dozvěděl o smrti českého panovníka, dal k uctění památky velkého protivníka sloužit slavnou zádušní mši.

Král český, uherský a polský

...mladík ušlechtilý, na pohled spanilý, zjevem sličný, zmužilý, nadaný, dokonale obdařený dary přírody, výmluvný, výřečný, uhlazeně mluvící čtyřmi jazyky: latinským, německým, uherským a českým... (Zbraslavská kronika)

To byl dle kronikáře Václav III. když se v šestnácti letech stal titulárně králem českým, polským a uherským. Zároveň byl však považován za neukázněného syna velkého krále. Vládní záležitosti ho údajně nezajímaly, pořádal pitky se svými kumpány rekrutovanými z řad mladých šlechticů, využíval služeb nevěstek, rozdával královský majetek a neposlouchal své rádce.

Počal s bujnými duchy bujněti, píti víno až do opilství, tráviti beze spánku noci při pitkách, věnovati se hodům, oddávati se špatným mravům, zvráceným zvykům... (Zbraslavská kronika)

Hlavním pramenem při posuzování osobnosti a vlády Václava III. byla většině historiků Zbraslavská kronika Petra Žitavského, která vznikla za účelem pozdější kanonizace jeho otce Václava II. Václav III je zde popisován zpočátku jako vládce dobrý a po sňatku (5. října 1305) s Violou Těšínskou jako prostopášný mladík, který byl těsně po svém „zmoudření“, působením zbraslavského opata Konráda, zavražděn. Pokud budeme vycházet ze Zbraslavské kroniky, znamená to, že Václav III. byl přibližně od října 1305 do 21. června 1306, kdy se ve výroční den otcovy smrti setkal u otcova hrobu s opatem Konrádem a dostalo se mu zasloužené výtky pod velkým vlivem šlechty, žil nemravně a rozdával královský majetek. Z celkové doby jeho samostatné české a polské vlády tedy tři čtvrtě roku „dováděl“ a pouhé čtyři měsíce žil mravně, zbožně, spravedlivě a státnicky.

…polepšete své mravy, vyhýbejte se špatným společnostem, mějte před očima Boha! (Zbraslavská kronika)

Listin z doby vlády Václava III. se zachovalo dvacet pět pravých, což je přiměřené, neboť jeho otec jich průměrně vydal za rok asi tak dvanáct. Od června do října 1305 jsou listiny věnované zahraniční politice – příjemci jsou němečtí rytíři a oliwský klášter. V říjnu 1305 v Brně rezignoval Václav III. na svatoštěpánskou korunu ve prospěch bavorského vévody Oty (je možné, že jednání o tomto závažném kroku zahájil ještě Václav II. na smrtelném loži), zrušil zasnoubení s uherskou princeznou Alžbětou, která byla mimochodem dále držena Habsburky ve Vídni a 5. října se oženil s Violou Těšínskou, dcerou vévody Měška, čímž se posílila vazba na Polsko a zbraslavský kronikář natkem nebyl zrovna nadšen.

L. 1305 dne 5. října král Václav pojal k manželství Violu, dceru Měška Těšínského. Tuto dívku změněným jménem nazývali Alžbětou. Této však kněžny, dcery chudého knížete, tento slavný a přemocný král nijak byl by za manželku nebral, kdyby od lidí úmyslně a klamně k tomu nebyl naveden. Postarala se o to prohnaná zlomyslnost několika pánů šlechticů, aby král již tak mocný, příbuzenstvem nestal se ještě mocnějším a tak odbojné šlechtice krotiti nemohl... (Zbraslavská kronika)

Podle kronik měl být Václav zhruba od svatby pod vlivem šlechty. Ale jak jsme již uvedli mezi prvními českými příjemci listin panovníka jsou naopak duchovní. Například listina ze 3. listopadu 1305 je určena svatojiřskému klášteru, kde je potvrzeno již otcovo darování a další listina je adresována sedleckým cisterciákům, kde je jejich majetek osvobozen od placení všech poplatků a hned 1.prosince 1305 mu král prodává dvě vsi. První listina určená šlechtě je z 17.listopadu 1305 a od 2. prosince 1305 do 9.ledna 1306 jsou ve prospěch šlechty určené všechny. Ale není to žádné darování hradů a měst. Jedná se nanejvýš o vsi a někdy i jen kus neobdělané půdy zřejmě určené ke kolonizaci. Nic tedy nesvědčí proto, že by Václav III. rozdával královský majetek ve velkém. Nejčastěji obdarovaní jsou příslušníci Ronovců a to především nejvyšší pražský purkrabí Hynek z Dubé, což již nebyl žádný mladíček, svůj úřad zastával již za předchozího krále. Václav III. úředníky po smrti otce nijak zvlášť nevyměňoval (jen strážcem královských lesů se po smrti předchůdce stal Raimund z Lichtenburka a pak asi došlo i k výměně Zdislava ze Šternberka za Vítka ze Švábenic).

Zajímavá je listina z již zmiňovaného 9. ledna 1306 – jedná se o zamítnutí nároku Hynka Krušiny z Lichtenburka, který požadoval statky, které dříve patřily Závišovi z Falkenštejna a jeho bratřím Vítkovi, Vokovi, Budivojovi a Henclínovi ze Skalice neboli z Lednic. Hynek Krušina před mladým králem prohlásil, že je Falkenštejn věnoval jako věno své dceři, Krušinově manželce neznámého jména. Tomu odporoval současný držitel zmíněných statků pražský biskup Jan IV. z Dražic, neboť jeho předchůdce je získal na základě výroku zemského soudu na úhradu škod způsobených Závišovými bratry. Václav III. tedy nechal prohlédnout otcovy listiny, zemské desky, promluvit svědky a pak rozhodl, že pražské biskupství má na tyto statky plné právo a Hynek Krušina a jeho žena žádné právo nemají a případné další Závišovo potomstvo odsoudil ve věci opakovaného požadování oněch statků k „věčnému mlčení“ (perpetuum silencium). Ronovci tedy se svým požadavkem neuspěli.

Od 10. ledna 1306 jsou listiny věnovány povětšinou církevním hodnostářům, měšťanům a rychtářům. Jedinou výjimkou je opět Hynek z Dubé a jeho syn, kanovník pražský, kteří ovšem pouze doživotně získávají vesnici Holešovice. Pokud tedy panovník skutečně podléhal vlivu šlechty, tak jen v období dvou měsíců a jeho postoj mohl být změněn právě na jaře 1306, kdy po dobytí krakovského hradu Wawelu Vladislavem Lokýtkem, vyhlásil vojenskou hotovost a šlechta se k ní připojovala s nevelkým nadšením.

19. května 1306 vydal předběžnou zakládací listinu pro nový cisterciácký klášter Thronus regis (Trůn králův) nedaleko Vsetína, kousek od hranic s Uhrami a kousek od území, které ovládal Matúš Čák Trenčanský a také kousek od statků moravských Šternberků. Ti byli s Matúšem Čákem příbuzensky spřízněni. Dá se tedy předpokládat, že se Václav na tomto území vklíněném mezi „nepřátelské“ državy snažil vybudovat opěrný bod pro své budoucí počínání. Kdyby se jednalo jen o zakládání nového kláštera, tak měl nespočet jiných možných území. Thronus regis byl filiálně podřízen Plasům a po Václavově smrti nebyl nikdy dostavěn. Někdy v tuto dobu král pravděpodobně zbavil Zdislava ze Šternberka úřadu komorníka olomoucké cúdy a nahradil jej Vítkem ze Švábenic. 2. července 1306 věnoval městu Olomouci pozemek pro založení vesnice Grygov, který se nacházel relativně daleko od města a to směrem na hrad Šternberk. Zřejmě se tedy nejednalo jen o pouhou kolonizaci krajiny, ale pomalé upevňování královských pozic. Česká šlechta se ke stavění zemské hotovosti stavěla velmi liknavě a pomalu a tehdy prý král dal průchod své mladické netrpělivosti a chtěl šlechtě zabavit nejen jím věnovaný majetek, ale i to, co získala dříve a považovala za dědičné. Beneš Krabice z Weitmile zaznamenal historku, kdy panovník ve společnosti šlechty postavil na stůl hliněné hrnečky a následně je rozbíjel se slovy:

Vražda v Olomouci

Na přelomu července a srpna mladý panovník svěřil vládu švagrovi Jindřichu Korutanskému a v čele vojska se přesunul do Olomouce, kde se měl sejít zbytek zemské hotovosti a pak chtěl pokračovat i s vojskem do Polska. V Olomouci v domě děkana Budislava byl ve chvíli odpočinku 4.srpna 1306 Václav zavražděn. Vymřela jím přemyslovská linie, která v českých zemích vládla bezmála půl tisíciletí.

Kdo byl osobou vraha, kdo ho pověřil a proč, není dodnes známo (např. podle Miroslava Ivanova a Otakara Štýrského jím byl Holen z Vildštejna, v 70. letech 13. století vítkovský spojenec, podle Petra Žitavského Konrád z Botenštejna a existuje ještě mnoho dalších hypotéz). Asi kvůli horkému počasí byl poslední Přemyslovec pohřben již za dva dny v olomouckém kostele sv. Václava. Vojenská výprava se rychle rozešla a stačila ještě pobrat i liturgické náčiní zapůjčené pro válečné tažení ze zbraslavského kláštera a movitý majetek zemřelého. Do Prahy na Zbraslav se královy ostatky dostaly až díky sestře Elišce Přemyslovně v roce 1326. Zbraslavský klášter se do dnešního dne nedochoval a stejně tak ani Václavovy kosterní pozůstatky. Dochovala se alespoň Václavova zpodobnění v kronice zbraslavských cisterciáků a dvě iluminace z uherské Velké obrázkové kroniky. Zpodobněn je také jako prosebník na relikviáři sv. Blažeje uloženém ve španělském Escorialu.

Závěr

Shrneme-li českou vládu posledního přemyslovského panovníka na základě diplomatických pramenů, tak je obraz poněkud odlišný od obrazu dobových kronik. Jeho vláda se jeví vcelku vyvážená, v mnoha směrech kontinuální s vládou otce. Nejprve musel dořešit to, co Václav II. pro předčasný odchod ze scény již nestihl. Jedná se především o srpnovou mírovou dohodu s římským králem Albrechtem Habsburským (vynesla zrušení říšské klatby a habsburský závazek, že nebude Václavovi bráněno v nárocích k českému a polskému království) a dořešení uherské otázky postoupením svatoštěpánské koruny Otovi Bavorskému. Václav tak získal spojence a uvolnil si ruce pro řešení ožehavé situace v Polsku, kde byla šance na úspěch mnohem vyšší a měl tam jako dalšího spojence řád německých rytířů. Dary české šlechtě nebyly nijak horentní, pro světské feudály vydal panovník celkem sedm listin a naopak byla obdarovávána města a církev. Pokud uvedené dva měsíce (prosinec 1305 a leden 1306) skutečně byl pod vlivem panstva, tak se z něj brzy vymanil. Naopak pro neochotu a liknavost českých stavů podpořit ho na válečné výpravě, hrozil zabavováním majetku a zakládal opěrné body královské moci vedle jejich držav.

Je možné, že se ve svých sedmnácti letech a přemyslovském sebevědomí někdy nechal unést a byl ve svých zraněných pocitech příliš otevřený. Některé prameny naznačují, že použil i osobní urážky. V podstatě se do určité míry opakovala situace obdobná situaci za jeho loutkové vlády v Uhrách. V Uhrách daroval majetku mnohem více a pak ho jeho příznivci stejně opustili a přiklonili se ke straně Karla Roberta. V Čechách se hlásila šlechta o majetek také, za služby, které skutečně či domněle vykonala a někteří z jejích řad skutečně odměněni byli, ale rozhodně ne hrady a městy. Jenže, když panovník očekával pomoc šlechty při tažení do Polska, tak se scházela pomalu a nerada. Je tedy vcelku pravděpodobně, že by se Václav III. po návratu z válečného tažení mohl chtít se svými pány vypořádat a někteří z nich se mohli začít obávat nejen o majetek, ale i o život. Rozhodně by nebyl prvním Přemyslovcem, který nechal nepohodlného pána zavřít či rovnou popravit.

Z výše uvedeného je jasné, že poslední Přemyslovec na českém trůně nebyl po většinu své roční vlády jen „zpovykaný adolescent“, ale vcelku rozumný mladý muž, který se mohl stát důstojným následníkem svého otce, kdyby mu bylo dopřáno pár let navíc. Měl k tomu dle výčtu vlastností ty nejlepší předpoklady. Jeho špatná pověst povaleče, proutníka a opilce živená kronikáři však přetrvala dodnes.

Ilustrace:

Použitá literatura: